Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (306)

//Sviští hůrky

Tak tohle je ta sopka, o které mluvil Etney? Vskutku majestátní, i když děsivá. Inu když už je tady... podívá se nahoru, ne? Musí uznat, že na sopce ještě nebyl. Zdálo se to jako příjemná procházka, takhle pěkně při měsíčku, ale čím výš lezl, tím pustější, osamělejší a teplejší sopka byla. Švitoření nočních hlodavců ustávalo a keříků už také bylo jen po málu. Navíc ho od tepla štípaly tlapky. Snad není aktivní. Zhrozil se nad svým bláznovstvím. Etney tvrdil, že nic nedělá, ale jistý si tím taky nebyl. Z rozjímání ho vytrhl obláček dýmu, který sopka vypustila zpod blízkého kamene. Siku leknutím uskočil, ale stejně ho štiplavý plyn, smrdící sírou a spodinami, zasáhl. Zafrkal, několikrát si kýchl a oklepal se. Přesto nedokázal vypudit legrační lechtání v čumáku a tlak na jeho kořen. Slzely mu oči a skoro to cítil až v hlavě. Fuj, smrdí to jako zkažená vejce. Pomyslel si znechuceně. Hehe, vejce. Nedopatřením mu ujel smích. Čemu se smál? Ta myšlenka ani nebyla vtipná. Měl ale chuť se pořád tlemit a pociťoval podivné veselí. "Hahaha co tooo? Jsem se přiotrávil? Haha." Sakra, musí rychle pryč. Ještě taky skape kvůli pšoukům nezdvořilé sopky. "Hahaha, pšoukům, to bylo dobrý." Bylo jasné, že se moc nekontroluje a tak radši šel dál. Díky bohu sopka neprděla z každého existujícího otvoru, ale jen z pár náhodných míst, kde se vytvořila píštěl. Po zbytek cesty se jim Siku docela úspěšně vyhýbal. Zbytek cesty byl opravdu dost náročný. Asi tak náročný, jako byl výšlap na Zubatku pro Wylana. Na tyhle místa nebyl stavěný, horko ho mordovalo. To byl taky nápad, lézt sem v noci, kdy nic moc neviděl a místo aby se někde chladil nočním vzduchem, leze na horkou sopku. Ale zas na druhou stranu... přes den by to bylo asi stejně horší. Nejen že by ho hřála a pálila sopka, ale ještě by se do něj opíralo horké letní slunce. Už ať je léto za ním!
Cesta byla náročná, když ale vylezl až úplně nahoru, zatajil se mu dech. Sopka byla klidná, spící, takže představovala spíše pasivní nebezpečí. Všiml si, že její vnitřek pokrývá ztuhlá vrstva někdejší lávy a bylo tu hrobové ticho. Hrobové, děsivé a připomínající smrt samotnou. Ale ten výhled! O tom se mu bude ještě dlouhé noci zdát. Viděl na celou širou Gallireu. Ta sice více méně spala, ale zrovna dnes v noci si mohl užít noční pohled za přítomnosti nezbytného světla. Protože zrovna dnes nejen že svítil velký měsíc a čistá obloha odhalovala tisíce, miliony zářivých hvězd. Nene to nebyl jediný zdroj světla a nebyl ani ten nejkrásnější, byť svou nádherou se rozhodně pyšnit mohl. Ale dnes ho obdarovala sama matka příroda tím nejlepším dárkem, jaký kdy v životě dostane. Siku vidí po dlouhých měsících, ne-li letech pravou a nefalšovanou Polární zář. Byla překrásná, jedinečná, kouzelná. Byla o to krásnější s faktem, že se ve zdejších končinách vůbec objevovat nemá. Jistě, vidět zář na Elrendově kožichu byla laskavá připomínka jeho domova, ale tohle... Ukápla mu osamělá slza stesku, smutku a nostalgie. "Sesi, doufám že se díváš. Náš domov přišel až sem za námi." zašeptal zlomeně a věnoval obloze dlouhý, procítěný pohled. Chytlo ho to za bolavé, rozbité srdce. Vzpomněl si na tetičky. Na ostatní vlky ze smečky. Na malou Sesi v době, když byla ještě štěňátko a plná života a radosti. Na krásné, i když těžké dny na Sibiři ve své rodné smečce. Na dny plné radosti a milovaných vzpomínek. Díval se na oblohu se stejnou láskou, s jakou se vždy díval na svou drahou sestru, která ho nenávidí. Na Ivara, od kterého zbaběle opustil. Na svou domovinu, do které se nikdy nedokázal vrátit. Na domovinu, která už nejspíš neexistuje. "Kde život končí, jiný začíná." zašeptal chvějivým se hlasem. Chtěl být dobrým bratrem, ale selhal. Chtěl být nejlepším přítelem, ale nedodržel slovo. Chtěl být milovanému vlku po boku, ale opustil ho. Zkazil co mohl a nyní nebylo cesty zpět. Už jen nekonečná snaha napravit své chyby. Je vhodné, abych zakládal smečku? Nikdy jsem nic neudělal správně. Co když je to další pošetilý nápad jak zalepit díry ve svém nezdárném životě? Otázka se ztratila ve vzduchu. Každé jeho slovo odvál slaboučký vítr a nepřinesl mu jedinou odpověď. Ani Protiva nic neříkal. Jindy má plnou tlamu poznámek, ale teď? Ani ťuk. Je tu sám. Jen on, myšlenky a jeho špatná rozhodnutí.
Zaklonil hlavu, nechal slzy kanout po tvářích a dlouze, tesklivě zavyl. Vyl dlouho a bolestně, vyl na měsíc a na bolestně krásnou polární zář. Vyl na svou minulost, přítomnost i budoucnost. Vyl pro svou sestru, vyl pro Ivara. Vyl pro každého, koho kdy zklamal. Vyl pro odpuštění jeho hříchů a vyl pro očištění jeho kalného srdce. Ještě dlouho poté, co jeho hlas utichl, jen tiše sledoval noční oblohu a přemítal nad vším, co se v jeho životě kdy stalo. Potřeboval to. Musel to pustit ven. Musel sám sobě přiznat, že si tu nenávist zaslouží. A že navždy bude kajícným služebníkem těch, které svou neschopností zradil. S čistší myslí a prázdnějším srdcem se vydal dolů, vstříc novému osudu. Ať už je jakýkoliv.

//Zrcadlové jeskyně

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (305)

//Jezero Nä'hi přes Ragarské pohoří

Vcelku sebevědomě si to vykračoval skrze pohoří k dalším skalnatým útvarům. Byl promočený skrz na skrz z jedového jezera a voda z něj odkapávala ve velkém. Občas se oklepal, aby na sobě neměl tolik té těžké vody. Ale jinak byl spokojený. Až do chvíle, než se dostal na divnou mýtinu, která by vypadala zcela obyčejně, kdyby se na ní nevyskytovala strašná spousta hlodavců, z nichž někteří byli v očividné při. Rvali se jako šílení uprostřed hlodavčího kruhu, který utvářeli ostatní hlodavci. Siku je chvíli pozoroval, ale spíš v němém děsu, než ze zvědavosti. Jakmile přišel k rozumu, tiše vycouval a změnil směr cesty. Pro jistotu.

//Sopka Tartar

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (304)

//Ragarské pohoří

Co víc si přát než pořádně hluboké jezero plné ledovcové studené vody na pořádné plavání. Jooo, měl štěstí. Na jedno takové přesně teď narazil a díky tomu si teď připadá jako nejšťastnější vlk pod sluncem. Jasně že hned do jezera skočil a to rovnou po hlavě. "Aaaaaah nádhera!" vydechl slastně, zatímco proplouval ledovou vodou jezera. Za celé léto se nebyl schopný schladit tak, jako se mu to dařilo právě teď a tady. Sever je zjevně ve zdejší krajině opravdu překrásný. Rozhodně si byl Siku jistý tím, že tady není naposledy.

//Sviští hůrky přes Ragarské pohoří

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (303)

//Papouští ostrov přes Západní úkryt

Prošel přes jeskyni z ostrova zpět a vcelku se mu ulevilo. Jistě tam ještě někdy půjde, ale asi ne sám a asi ne v nejbližší době. Navíc se dostal do poměrně známých končin. Nebyl tu, ale byl poblíž. A bylo tu známé horské okolí, které má rád, vyhledává a cítí se v něm jako doma. Hned při příchodu ho uvítal kamzík, který se na něj zaraženě podíval a rychle odskákal pryč. Siku se pousmál. Beztak bych tě nesežral. Pomyslel si pobaveně a jal se procházet celé širé pohoří. Třeba najde něco zajímavého.

//Jezero Nä'hi

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (302)

//Úkryt

Vylezl ven z jeskyně a zalapal po dechu. Co to... kde to jsem? Nechápal, kde se to ocitl. Podivné stromy, neznámé skřeky, barevní tvorové neznámého původu. Je vůbec ještě na Galliree? Není to ten ostrov, který jsem viděl u srázu? Pomyslel si zamyšleně. Kolem skákaly opice, které už někdy v životě potkal, ale rozhodně to nebylo zvíře, které by vídal vysloveně často a byl na ně zvyklý. Prošel opatrně okolí a upřímně mu z toho sem tam bylo ouzko. Líbilo se mu tady! Fakt že jo, byl to nový svět. Ale měl dojem, že vody nebyly s'dostatečně daleko a že ne všechny zdejší opice jsou malé a neškodné.

//Ragarské pohoří přes Západní úkryt

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (301)

S dlouhým a procítěným zívnutím se protáhl jak široký tak dlouhý. Vyspal se do růžova, ne-li do jiných krásných barev. V jeskyni byl příjemný chládek, který mu dovolil užít si svůj odpolední šlofík. Pomlasknul si a rozhlédl sepo jeskyni, nicméně vše bylo tak, jak ji nechal před usnutím. Ideální stav. Otočil hlavu víc doleva a všiml si, že jeskyně se zužuje. Naklonil hlavu na stranu. Kam to jen vede? Neváhal dlouho, rovnou se rozešel na pátračku. Byla tma, ale zdálo se, že chodba je jednoduchá a vcelku i rovná. Ještě kousek a bude na druhé straně.

//Papouští ostrov

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (300)

//Vodopády přes dlouhou řeku

Trochu nakvašeně, ale přesto s klidnou myslí, se dostal až k známé jeskyni. Pousmál se. Málem by zapomněl, že tu něco takového je. Prostorná jeskyně, ukryta před zraky procházejících, ale volná a k dispozici všem, co hledali klidné místo na odpočinek nebo na spaní. "Haló?" zavolal do jeskyně, aby zjistil, zda si ji nezabral už někdo před ním. Zdálo se, že je prázdná a tak opatrně vplul dovnitř. Uvelebil se vedle chladivé krápníkové zdi, která byla příjemně vlhká a vtipně oslizlá. Zavřel na chvíli oči a odpočíval. Přemýšlel nad tím, kam se vydá pak, až na malý moment usnul. Cítil se tu dobře a v bezpečí. Jistě se nebylo čeho obávat, jeskyni zkontrolovat a ověřil si, že tu nikdo není. Na pár hodin, než se schladí a vyspí se z horka, je to tu ideální.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (299)

//Ostružinová louka

Po vcelku dlouhém cestování se Siku řekl, že by to chtělo nějaký ten menší oddych. A kde se dá lépe odpočinout, než u zdroje nejlepší vody v celé zemi? Siku pil jen z dlouhé řeky, která od těchto vodopádů stéká, ale i tak mu bylo jasné, že když půjde za zdrojem, najde vodu ještě lepší. A to už je co říct! Přišel k tůňce, která se pod zurčící vodou tvořila, a dychtivě se napil. Byla to nádhera. Chladná voda mu stékala do krkem dolů a osvěžila ho jako snad nikdy nic. Skutečně mohl s čistým svědomím tuto vodu klasifikovat jako úplně nejlepší v kraji. Chtěl si dáchnout, ale naproti přes vodu se jeho oči střetly s očima šakala. Oba na sebe chvíli tupě zírali, než se Siku rozhodl, že na střet s naštvaným psem nemá náladu. Ne že by ji jindy měl.

//Západní úkrat přes dlouhou řeku

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (298)

//Máryles přes přímořské pláně

S velkou radostí se dostal pryč z toho divného místa. Ze srnek s mrtvolným výrazem a strnulými pohyby mu běhal mráz po zádech. Musel se z toho oklepat, aby mu naježená srst trochu lehla. Fuj to bylo divný. Napadlo ho zmateně a raději přesměroval myšlenky docela jinam. A to ke své sestře. Tady to totiž znal. Nedaleko odsud je sráz, kde potkal Sesi. Zachmuřeně se prodíral bujným ostružiním a občas nějakou tu ostružinku uloupil a sežral. Díky ostrému slunci a šíleným teplotám byly plody neskutečně sladké. Avšak Siku i přes to cítil v tlamě jakousi hořkost.

//Vodopády

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (297)

//Les ztracených duší přes márylouku

Procházel kolem známé louky, kde se posledně udála ta podivná věc s labyrintem. Už jen kvůli tomu se rozhodl tu moc dlouho nezdržovat, neměl v plánu se zas do něčeho namočit. Přešel proto do zcela obyčejného, skromného lesáka, který se vesměs neodlišoval od jiných lesíků, které potkal. Procházel kolem keřů, kochal se okolím a občas zahlédl nějakou srnu nebo jezevce. Když potkal již několikáté zvíře, které se na něj ani nepodívalo a jen se ploužilo mezi stromy jakoby nic, začalo mu to vrtat hlavou. Bylo jim něco? Jsou tady všichni nemocní a z nemoci apatičtí? Podobnou divnost potkal ještě alespoň pětkrát a bylo mu z toho solidně ouzko. Rychle pryč. Pomyslel si a odkráčel co nejrychleji pryč.

//Ostružinová louka přes přímořské pláně

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (296)

Zvedl své odpočaté zregenerované tělo a pořádně se protáhl. S pocitem příjemného opojení a lehkým bolehlavem, který nejspíš zapříčinila ta vtipná houba, se rozešel k nejbližší hranici jeho lesa, aby si trochu protáhl tlapky. "Mého lesa, hihihi." zašvitořil s nadšeným smíchem do ticha. Co si budeme, cítil se dobře, ale trochu osaměle. Být široko daleko jediným vlkem bylo sice uklidňující a bezpečné, ale rozhodně to nebylo něco, co by si Siku užíval v delším časovém horizontu. Byl to společenský vlk, i když trochu společensky neohrabaný. Vyšel tedy ven ze své komfortní zóny, kterou si sám našel a označkoval. Rozhlédl se kolem dokola a seznal, že je čas na menší procházku. Bylo odpoledne, takže sluníčko sice stále šíleně hřálo, ale už se to dalo nějak snést. Otočil se směrem ke svému lesu a zamával ocasem. "Nebudu pryč dlouho." pověděl známým stromům a s tímto gestem se rozešel kamsi pryč.

//Čáryles přes Márylouku

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (295)

Po dlouhém bloumání a rozjímání na malou chvíli usnul. Spal krátce a mělce, ale byl to nesmírně osvěžující spánek. Takový, při kterém se vám zdají prostoduché, letmé sny. Myšlenky se filtrují jedna za druhou a jak mysl tak tělo se očišťují. Přestože normálně by byl i po několikahodinovém spánku rozlámaný a prahnul po dalších minutách v říši snů, teď se probudil jako zcela nový vlk. Zdejší prostředí mělo na něj vliv asi jako balzám na rány. Uklidňující a podporující hojení. Ještě si tu nějakou chvíli pobude. Bloumal kolem sebe, poslouchal zvuky lesa a přemýšlel nad tím, co všechno vlastně slyší. Cvrkání cvrčků a lučních koníků, bzučení včel a čmeláků, písně námluv zdejších pěvců. Sem tam zaštrachání v jednom z nižších porostů. Sladké zvuky přírody.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (294)

Dlouze a zasněně ležel ve SVÉM lese na zádech a koukal se na slunečnou oblohu plnou mraků. Byla to nádhera. Cítil se svobodný, naplněný, v euforii. A nebo to bylo z těch divných hub, které ochutnal. Blbě mu nebylo, takže otravou zjevně netrpěl, ale motal se mu svět. Tesklivé kvílení větru se zdálo jako zpěv tisíce vlků. Občas zahlédl cosi v korunách vysokých stromů. Pokud tu strašilo, tak ať. Jemu to bylo fuk. Přišlo mu to spíš jako bonus, aby byl upřímným. Tak nějak mu přišlo, že za těchto podmínek není sám. "Zajímalo by mě, zda jsou to opravdové duše vlků." Přemýšlel Siku nahlas. "Duše ztracených vlků, které spolknul čas." Tahle myšlenka byla sice smutná, ale taky se v tom částečně našel. On sám byl taky ztracený. A ztraceným byl skoro celý svůj život. Tak dlouho se snažil vrátit domů, že zapomněl dumat nad tím, co by se stalo, kdyby se skutečně nevrátil. Ta myšlenka byla... opravdu nepříjemná. Díky všem těmto okolnostem však našel tuhle zemi. Našel přátele. A našel sám sebe. Tady, v tomhle Ztraceném lese. "Ztracený les... Ztracená alfa... Ztracená smečka." Ztracená smečka? Ano, to sedělo. Byl alfou Ztracené smečky. Takové, která přijme vlky, kteří se ztratili v životě a nalezli útočiště zde. S ním. Budeme ztracení spolu. A ty si fakt myslíš, že tu s tebou někdo bude? Vždyť máš ze zdejších hub halušky. Siku chvíli neodpovídal, než se odhodlal k odpovědi. "I kdyby ne... co by se stalo? Smečka zanikne. Ztratí se v hlubinách času. A nikdo se o ničem nedozví." Protiva na to nic neřekl. Ani Siku už nemluvil, jen si užíval chvíle prozření. Užíval si pocitu spojení s lesem. Se Ztraceným lesem. Lesem Ztracených duší. Sídlem Ztracené smečky. "Hádám, že už není cesty zpět." zašeptal ke korunám stromů, kde se proháněli ptáci. Žilo to tu. Ne tak, jako jinde, ale žilo. Když si odmyslel podivné houby, zvláštní kvílení větru, těžkou atmosféru a překvapivé temno... bylo tu krásně. Stromy nabízely četné úkryty vlkům i jiným tvorům. Stín byl opojný a příjemný, všude kolem díky vlhku rostla spousta bobulí a jiných plodin. Všechny houby nebyly jen divné a halucinogenní, některé byly jedlé a na chuť lahodné. A zvěř se tu sice nezastavovala, ale probíhala tudy v hojném počtu. To bylo více než dostačující.

//Smečkový úkol pro založení smečky: Vymyslet název smečky - Ztracená smečka

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (293)

//Ranský les přes rozdrásané údolí

Prošel nepříjemným a poměrně nebezpečným terénem a ocitl se v podivném pohádkovém lese, kde vládla podivná nálada a mezi stromy se linul táhlý tesklý vítr. Byl to vůbec vítr? Chvílemi to znělo jako... jako pláč, nebo tak. Siku se rozhlédl kolem dokola a seznal, že sem moc vlčích duší nezavítá. Proč by to taky dělali? Bylo to tu poměrně tmavé, všude rostly podivné houby a zvěř sem zavítala spíše omylem, než že by tu žila stabilně. Siku se dlouze zamyslel. Vlastně je to perfektní. Ano, bylo to dokonalé. Byl tu v bezpečí. Nebyla možnost, že by tu chtěla jiná smečka mít svůj domov. Nebyl důvod proč o toto území bojovat. A on nebyl vybíravý, chtěl se jen... usadit. A být šťastný. Siku věnoval celé zbylé dopoledne tím, že les mapoval křížem krážem a obíhal ho. Byl to veliký les. A Siku se v něm cítil už teď jako doma. Při Posledním obíhání si dával záležet, aby byl skutečně na samých hranicích lesa. Zastavil se, rozhlédl a velmi plaše a pomalu nadzvedl zadní nožku. Označkoval svůj první strom. Dělal to doslova poprvé v životě a cítil se... zvláštně. Byl z toho dost vykulený a rozhlížel se stylem, jakoby dělal něco nelegálního. Co je? Cejtíš se blbě že ochcáváš strom, který ti nepatří? Uchechtl se Protiva. Zjizvenec se tentokrát nemínil nechat šikanovat. "Ale on mi teď patří." odpověděl pevně, i když mu hlas lehce přeskočil. Kde se to v něm vzalo? Děsivé. Běžel dál, udělal stejný pohyb ještě několikrát a s každým kouskem označené země se cítil jistěji a jistěji. Určitě dělá správnou věc. Ano... je to tak správné. Bude tu místo pro všechny zbloudilé duše. Bude tu místo pro vlky, kteří hledají sami sebe. Bude tu pro ně místo a bude o ně postaráno. Ještě sice nevěděl, jak to udělá, ale udělá to! Nyní si byl jistý. Až mě přestaneš nenávidět, budeš na mě pyšná, sestřičko. Pomyslel si Siku zasněně. Měl stále naději, že jednou... jednoho dne snad... snad mu sestra odpustí. Ale než se tak možná v daleké budoucnosti stane, musí všem dokázat, že na to má. Musí to dokázat přátelům, sestře, ale hlavně... hlavně sám sobě.

//Smečkový úkol pro založení smečky: Značkování území

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (292)

//Delta přes řeku Mathae

Podél řeky došel k lesu, který ještě nestihl navštívit. Poblíž cítil smečku, ale byla dost daleko na to, aby nikoho neobtěžoval. Celý les byl porostlý měkoučkým mechem, který přímo lákal ke spánku. Jen si lehnout, rozvalit se... ach to je nádherná představa. Tady by byl krásný domov pro smečku. Pomyslel si ledabyle. Nicméně byl si jist, že tak pěkný les bude dříve či později patřit někomu... silnějšímu. Nasucho polknul. Bitkám o území se chtěl za každou cenu vyhnout. Nene, on není žádný válečník, on chce jen klid, mír a prostor pro vlky jako je on.

//Les ztracených duší přes rozdrásané údolí