Gallirea - Příspěvky uživatele

<- Maharské močály (přes Vřesoviště)

Poslouchal a vehementně přikyvoval. "Oh to zní jako vzrušující setkání!" nadchnul se hned. Bylo mu jasné, že to pro ni bude nejspíš dost stresující, ale kdo by nechtěl vědět, kdo jsou jeho prarodiče? Jakou měli povahu, jací to byli vlci a tak vůbec kdo by nestál o poznání o své rodině? Sice nevlastní, ale co na tom sešlo. Byla součástí rodiny nehledě na to, kdo ji porodil. "Myslíš, že ještě žijí?" zeptal se neurčitě. Etney je dospělý vlk s vlčaty. Kolik může být jejím prarodičům? "Bylo by pěkné potkat babičku s dědou. Ty svoje jsem sice nepoznal, ale měli jsme ve smečce pár starých vlků. Byli moc fajn, ale byl jsem dost nervozní z toho, jak mě a sestru napomínali za naši vychrtlost. Pořád do nás cpali "výživné" listy a kořínky, abychom přibrali." ušklíbl se nad tou vzpomínkou. Jestli ještě někdy bude muset jíst kořen divoké řepy, asi omdlí. Ale nikdy jim to nevyčítal, vlastně bylo milé, že se někdo tolik bál o jejich zdraví.

-> Kráter (přes Převracená planina)

Zavrtěl ocasem šťastně. Souhlasila! Můžou si zase na cestách povídat, řešit život a myšlenky, tak jako dřív. Navážou na jejich poslední setkání jako kdyby se nikdy nic špatného nestalo. Že? Žejo? Bude to tak, ne? Její smích ho vytrhl z bolestivé vzpomínky na sestru a tak se usmál, i když tvář měl zmáčenou slanými slzami. "J-jo, půjdeme." přikývl a utřel si obličej. "Asi máš pravdu. Nazvala mě zrádcem, ale... i když byla naštvaná, zněla taky hrozně smutně. Muselo se jí stát spoustu věcí za tu dobu, co jsem se ztratil. Ale vím že ji tu najdu... někde. Snad jí to jednou budu schopný vysvětlit." povzdechl si. "Ah pravda! I Etney se tady narodil, že? Třeba tu máš prarodiče." napadlo ho a rázem byl zase zvědavě nadšený. Rodina. Zajímalo ho, kdo jsou ti vlci a zda o Seilah ví. Třeba se navzájem dlouho neviděli a teď budou mít radost, že ji vidí! To by bylo krásné setkání. Pomyslel si naivně, jakoby úplně zapomněl na to, že se právě svěřoval s nenávistí sestry, která ho dlouho neviděla. Jaká ironie.

-> Kierb (přes Vřesoviště)

Napjatě ji poslouchal. Nepřerušoval ji, možná ani nedýchal. Ještě stále měl dojem že je ve snu, takže každá informace k němu přicházela zpomaleně. S odstupem. "Takže... uvažuješ že odejdeš?" zeptal se opatrně. Střelil pohled kamsi bokem a odkašlal si. Jako kdyby to mělo pomoct na jeho všudypřítomnou nervozitu. "No a... nechceš... ehm, nechceš se se mnou ještě trochu projít? Třeba bychom mohli trochu upustit páru, projít Gallireu. Ještě jsem neviděl všechny její kouty a... možná, teda kdybys chtěla! Mohla bys mě navštívit? Třeba? Někdy? V nejbližší době? Teď?" Vrtěl ocasem v rychlém kmitavém tempu a s křečí ve tváři. Bylo divné ji zvát k sobě do lesa když jí celou dobu sliboval, že se pokusí přidat do Cedru. Vážně se toho stalo hodně. Ale vše zlé je pro něco dobré. Třeba se osud obrátí k němu čelem.
Seilah se odtáhla a Sikuovi projel mráz po zádech. Bylo to příjemné, měl ji moc rád, ale... z nějakého důvodu se cítil nepatřičně. Kromě faktu, že vyrůstal v přesvědčení, že fyzický kontakt a hluboké emoce náleží pouze výše postaveným vlkům, problikával mu v hlavě obraz Ivara ze sna. Už mu vzpomínky na sen bledly, ale tohle si pamatoval velmi živě. Ten výraz. "Chováš se takhle i s někým jiným?" Otřásl se. Neměl vůči němu žádné závazky a přece... přece cítil, že by ho tímhle zradil. Bodl ho osten stesku. Kdo kdy řekl že mít silné emoce je super? Není o co stát... Pomyslel si hořce. Zhořkl ještě víc, když se ho přímo zeptala na Sesi. Ovrátil hlavu.
"Nechápej mě špatně, já jsem rád. Jsem šťatsný, že je naživu a že je tady. Ale..." V hlavě mu vylezl obrázek na zmučenou, zkřivenou, promočenou sestru na pokraji svých sil. Její prázdný pohled prosil o smrt. "Z-z-za-bij mě."
Zavrtěl prudce hlavou, aby ten hororový výjev vypudil. "No, časy se mění a... nic není jak kdysi bývalo. Sesi je... naštvaná, nenávidí mě. Viní mě z toho, že jsem odešel. Nešla mě hledat, odešla ze smečky, aby se... aby... aby se z-za..." Zachvěla se mu brada a z očí se mu skutálelo několik horkých slz. Ani to nedokázal vyslovit. Příliš to bolelo. Jak může jedna událost přivést tolik radosti, bolesti i strasti zároveň?

I když se to při tomto tématu nehodilo, zasmál se. "Oh jsem největší srábek široko daleko! Ale teď k tomu mám konečně důvod." Pokusil se obrátit nepříjemnou informaci v žert. Smrt byla strašná, ale vrátil se. Měl to štěstí. Ať už by chtěl cokoliv, ať už sebevíc litovat svého prožitku v Limbu, byl tady. Tady a teď. A jedině na tom záleželo.
Navíc Seilah vůbec nereagovala negativně na jeho rozhodnutí najít si místo v lese. Zavrtěl nadšeně ocasem a vztyčil uši. Hned měl veselejší výraz. "Vážně myslíš? A... a nezlobíš se? Kvůli Cedru a tak..." zeptal se pro jistotu. Ale už měl jistotu, že ho nezavrhne. Nechal se dloubnout do tváře zatímco řeč jeho těla prozrazovala čistou radost. Její slova však zanechala podivný splín. Buď ten někdo. Pojď tam se mnou žít. Pomyslel si teskně, ale nic neřekl. V Cedru má rodinu. Neměl odvahu na takovou otázku. Navíc jí nemohl zajistit, že bude šťastná. Podivné pohnutky ignoroval a nechal se olíznout. Zarděl se. Podivný pocit a podivná reakce. Neuměl to nikam zařadit a tak tomu dal jednoduchou nálepku - radost. Chvili nebyl schopný slova. Jenom na ni koukal jako na svatý obrázek a byl šťastný. "Chyběla jsi mi." odpověděl nakonec. "Bál jsem se... bál jsem se, že tě už neuvidím." Hlas se mu slaboučce lámal, jak cítil nastupující slzy. Měl příšerný srach, pak měsíce truchlil a teď? Vše špatné pominulo. Jako kdyby se nic z toho nikdy nestalo. Ještě štěstí že se ho ptala Seilah dál, jinak by se tu trapně rozbrečel.
"Ah! No, já-já jsem... vlastně strašně moc věcí!" Nojo, ale s čím začít. Asi s tím nejdůležitějším. Jo no, nejdůležitějším. Jen jí řekni jak jsi v Limbu našel nejlepší kámoše. Zachechtal se Protiva škodolibě. Siku tiše zavrčel, ne že by Protiva respektoval jeho emoce. Byl prostě jen protivný. "Pamatuješ si, jak jsem mluvil o své rodině? Nevím jakým zázrakem se tady na Galliree vlci objevují, ale... našel jsem tu svou sestru." usmál se. Seilah ale mohla jasně vyčíst z jeho řeči těla, že to nebylo tak skvělé a růžové, jak by se mohlo zdát.

Hrozne bych chtela prijit s Yggdrasilem :3 pokud muzou i takhle mala vlcata?

Velmi pomalu a rozvážně přikývl. "Asi... asi jo." přitakal stále nejistě. "Nevím, jestli jsem měl jen štěstí, nebo místní vlci nemohou zemřít, ale... určitě si mě Mrtvolka odvedla pryč. Bylo to... strašné místo." otřásl se strachy a odporem. Už to nikdy nechtěl zažít. Nikdy. Byl to očistec.
Nevyřčená otázka a nejasná odpověď si našly cestu. Viselo to mezi nimi od prvního setkání. Přidat se do smečky. "Etney mi to nabídl." přiznal opatrně. Cítil se trochu špatně, že po takové době je jeho odpověď negativní. "Řekl jsem mu, že teď nejsem připravený. Víš... stalo se opravdu hodně věcí." odvrátil pohled. Nevěděl, zda o tom teď chce mluvit. Zda o čemkoliv z toho chce mluvit. Bylo toho hodně, na něj skoro moc. Teď chtěl mít klid a užít si fakt, že má Seilah zase u sebe. Nechal se obejmout a opětoval jí lísavý dotek. Chyběla mu. Chybí mu i teď, když ji konečně našel. Ten pocit osamění v něm ne a ne zmizet, jako kdyby si tělo nepřipouštělo, že je to jinak. Rozhodl se, že by k ní měl být upřímný. Aspoň v něčem.
"Víš... stalo se hodně dobrého i špatného. Hodně jsem přemýšlel a... vlastně jsem došel závěru, že se chci usadit... sám za sebe." Kruci, proč to bylo tak složité? Usadil jsem se ve Ztraceném lese a zakládám smečku. Řekni jí to! Tak jo, nádech výdech. "A vlastně jsem tak trochu uvažoval, že bych tam chtěl chvíli pobýt." Ochcal jsem už hranice území, ale tak to teď vytahovat nemusím. "A tak trochu taky doufám, že... že tam nebudu časem sám. Třeba tam někdo bude chtít být... se mnou." Nervně zaškubal špičkou ocasu a tvářil se nanejvýš provinile. Proč? To ani on sám netuší. Sice z vyprávění Seilah pochopil, že se sice sblížila s rodinou, ale oddálila se Cedru, nicméně nebyl si jist, jak na to zareaguje. Určitě se mu nevysměje, ale možná ho bude tiše soudit. A to je ještě mnohem horší.
"A-ale jsem moc rád, že ses sblížila s ostatními z rodiny. Rodina je... důležitá." Na chvíli mu nálada povadla. Vzpomněl si na Sesi a na to, že se tu někde toulá sama a odmítá jeho přítomnost. Jsem moc rád, že jsi to tehdy přežila." završil své blekotání upřímným úsměvem.

Omg to zní skvěle! Siku se těší. :3

1. Sbírat mušle (nebo se aspoň o to pokusit) na všech plážích na Gall. (min. 5 pláží tedy 5 postů) 4 body✔
2. Mluvit s vlkem, kterého nezná, o Životě a Smrti. (doslova, ne filozofické žvásty :D ) (2 posty) 2 body✔
3. Dozvědět se něco o magii, kterou ještě nezná.1 bod✔
4. Napsat post se strašidelnou tématikou (na min. 400 slov) a odeslat ho přesně o půlnoci. 3 body✔

Chvíli byl poněkud nejistý. Seilah ho měla přímo před sebou a přesto se chovala nešťastně. Dokonce couvla. Před ním! Couvala před starým přítelem, jakoby se jednalo o naprostého cizince, kterému není radno věřit. A je snad? Nezachránil jsem jí. Jsem nedůvěryhodný. Pomyslel si v krátkém záchvatu melancholie. Ale nenechal se odbýt. Příhal přece, že jí to vynahradí, ne? Že to vynahradí všem, co na něj spoléhali a on to zkazil.
Jaká to byla úleva, když se konečně usmála. Malinko, smutně, ale byl to úsměv. Siku nadšeně zavrtěl ocasem. "Jo, jsem tady." odpověděl a usmíval se jako měsíček na hnoji. Tiše zakňučel když vyřkla své obavy. "Já taky." přiznal tiše se sklopenýma ušima. "Myslel jsem si, že jsi zemřela. Že tě ta lavina semlela kvůli mé hlouposti. Neměl jsem tě nikdy opouštět, neměl jsem tam vůbec skákat." Mezi jednotlivými slovy se tu a tam prodralo úzkostlivé pískání. To jeho srdce trpělo v drtivém sevření lítosti a žalu. A zklamání sám nad sebou, přestože on byl tím, kdo ve skutečnosti zemřel.
Zatímco se usmívala, pomohla mu se vydrápat na nohy. Siku se zapřel do kluzkého bahna a s nepatrným uklouznutím se vyškrábal do stoje. Seilah si mohla všimnout, že už nemá tak příšernou matnou a zacuchanou srst. Poslední dva lovy mu dopřály dost čerstvého masa, krve a tuku zvířete. Hezky mu to zlepšilo chlupy a i žebra byla vidět tak nějak méně. Byl ale stále ten vysoký hubeňour, na tom se nic nezměnilo.
"Sám nevím co se pořádně stalo." zavrtěl hlavou a věnoval krátký pohled zablácenému tělu. Moc to ale neřešil. "Myslím, že... tuším že jsem zemřel." nadhodil opatrně, neboť se bál její reakce. Hlavně toho, že ho prohlásí za blázna, stejně jako Ivar. "Dlouho jsem měl za to, že jsi zemřela ty. Ale pak jsem potkal tvého otce, Etneye, když jsem se snažil najít Cedrovou smečku. A ten mi všechno řekl. Že jsi naživu, že tě viděl, bylas s jeho synem a tak. Šel jsem tě zase hledat, ale nevěděl kde." povzdechl si. Byla to dlouhá cesta. "Konečně zas budu moct normálně spát." zasmál se trochu plaše a bez okolků jí zajel čumákem do jemných chlupů na hlavě. Měl takovou radost, že se to ani nedalo vyjádřit.
"A... kde jsi byla ty? Co se stalo když se utrhla ta lavina?" zeptal se nechápavě.

Pláš Seilah mu rval jeho křehké srdce. Semknul rty pevně k sobě a protáhl tlamu. Bylo mu ouzko. Co se jí stalo? Musí za ní, musí ji utěšit. A ve chvíli kdy váhal nejvíce, podívala se na něj a... propukla v hysterii. Velké krokodýlí slzy jí smáčely srst. Až když se mu začala omlouvat, pochopil. Cítí to co já. Taky jsem si myslel, že kvůli mně zemřela. Pomyslel si vyjukaně a neubránil se smíchu. Smál se. Hlasitě, hystericky, úlevně. Bylo to tak krásně k popukání. Myslí si, že se jí to zdá!
"Seilah, to jsem já." nepřestával se smát, ale už to nebyl ten hlasitý emotivní smích. "Jsem tady, jsem v pořádku. Podívej!" šel přímo k ní, přeskočil menší louži a při dopadu mu vypověděly službu přední nohy. Svalil se jí doslova k tlapám a zajel u toho čenichem do bahna, takže ho měl špinavý. Chvíli popleteně šilhal na svůj čumák, než vzhlédl nahoru. "Vidíš? Jsem tu!" zamával vesele ocasem. Byla o tolik větší, než si ji pamatoval. Žádné odrostlé nohaté vlče. Kdepak, hezky zmohutněla, nabrala srst a tvary. "Bylas vždycky tak krásná?" zeptal se zmateně. Byla to naprosto upřímná, nevinná otázka. Nemohl pochopit, že za tu dobu tolik vyrostla.

Znechuceně zvedl tlapku, kterou nedopatřením vymáchal v mělkém bahně. "Fuj." ucedil s pokrčeným čenichem. Přestože uměl nají krásu prakticky ve všem, byl tak trochu dámička. To že měl věčně špinavý zacuchaný kožich neznamenalo, že si to užíval. Pokud teda nešlo o nějakou fajnovou mršinu, ve které by se mohl vyválet. To on rád, krásně pak pachem splynul s okolím. To mi připomíná, že tyhle močály smrdí jako zdechlina. Tu absurdní myšlenku rovnou zapudil. Rozhodně se nechystal válet v močálech. Zvedl čenich k obzoru a do nosu ho praštil jemný pach. Vztyčil uši a otočil se tím směrem. "Seilah?" vznesl otázku mezi stromy. Nemohla ho však slyšet. "Seilah!" zkusil znovu, o poznání hlasitěji. Na nic nečekal, rozešel se tím směrem. Mohla to být past, mohl se mýlit, mohlo se mu to zdát, nebo ho šálil mozek, který se s ní chtěl tak zoufale sejít. Ale teď mu to bylo jedno. Co by mu tak mohlo hrozit? Šlo určitě o vlka a zdejší vlci, jak již zjistil, nebyli primárně hrozbou. Snad.
Vykoukl zpoza vysoké vodní traviny, která čouhala z hlubšího jezírka plného smradlavé vody. A skutečně - byla tam. Stála přímo před ním v celé své kráse. Rozhodně poznal, že jde o jeho drahou kamarádkou, ale v první chvíli se zarazil. Vypadala... jinak. Dospěleji. Vytáhleji. Elegantněji. Byla z ní dospělá vlčice. Vážně jsme se rozdělili na tak dlouhou dobu? Pomyslel si zkroušeně. "Seilah." oslovil ji znovu a zastavil se. Co je, proč za ní nejde? Čeho se bojí? Nejistě přešlápl a snažil se donutit své tělo o pohyb. Ona pláče? Všiml si. Udělal krok vpřed. Chtěl se na ni vrhnout, povalit ji, rozbrečet se úlevou. Zatím ale jen na ni nejistě koukal, zatímco mu svaly cukaly z toho, jak mozek nevěděl, co má vlastně udělat.

Děkuju moc za akci, já si ji NESKUTEČNĚ užila a klidně bych si ji střihla znovu, rozehrála mě tak neskutečným způsobem, že mě to ještě ani nepřešlo :D :D :D
Odměny si rozvrhnu později kvůli přicházející nové postavě a kvůli tomu, že nemám páru co je magie Mimík :D :P Proto bych ráda hodila aspoň zpětnou vazbu.

V prvé řadě chci uvést na pravou míru, že ačkoliv budu mít fakt hodně připomínek, akce mě bavila a fakt doufám, že s experimentováním nepřestanete. Bylo to boží, samotný průběh byl strašně moc motivující a pomohlo mi to si rozjet char - což je asi dost vidět. :D

A teď teda ty připomínky.
Chci začít asi něčím, co vadilo více méně všem. Rozdělení při týmované. Ano, obecně by mělo platit, že náhodné rozdělení je úplně ok, ale ukázalo se, že není. Lidi jsou různě aktivní či neaktivní, někteří zjistili, že nemají dost času a byli ve dvojici s někým, kdo byl nahypenej a připravenej bořit rekordy. Z fleku mě napadají jména jako Vento, Varja nebo Seilah. Seiku to utlumilo a nebyla nakonec aktivní vůbec, Varja zoufalstvím málem prohodila počítač oknem a Vento naštěstí získala možnost nakonec týmovku splnit. Proč ale byla jediná? Jasně, chápu, byla asi hlasitější než jiní, ale popravdě si myslím, že si toho tlapky měly všimnout. Vím, není snadný všechno uhlídat, ale tohle mi bylo fakt hrozně líto... A paradoxně souhlasím s tím, že body navíc jenom pro mě nebyly úplně fér. :D Ano, byla jsem asi jediná, kdo byl schopný vše splnit naprosto bez problému, ale možná by příště bylo fajn třeba rozdělit úkoly. Jedna osoba by dělala s Ventem lov, druhá souboj a třetí výšlap? Mě to v tu chvíli vůbec nenapadlo, hrozně se omlouvám, mám to v hlavě až teď, když to píšu.

Takhle by se totiž možnosti rozlezly na 3 lidi :) A pokud by se 3 nenašli, tak by to připadlo prostě té jedné aktivní osobě :D Nedat dotyčnému nic je blbost, ony ty týmové výzvy jsou fakt hodně náročné, není sranda splnit tolik podmínek ve dvou.

I když to byla zábava, měla jsem nervy na dranc.

Další výtka se týká rozložení výzev a možnosti pro vlčata a hráče s jedním charakterem. Není jednoduché zakomponovat vlčata, to opravdu ne, tam plně chápu, proč to nešlo. Ale možná by to chtělo speciální malé týmovky a malé úkoly pro vlčata? Je to hodně práce, ale bylo mi líto těch, co mají jeden char a je to zrovna vlče - třeba Kiana. Je to prostě takové blbé no. Taky lidi co mají jeden char obecně jsou hodně penalizovaní. Kdo má dva dospělé vlky, mohl splnit dvě týmovky, napsat 2x víc příspěvků a splnit 2x Stařešinu a jeho úkoly. Kdyby se mu sekl jeden char, druhý by mohl pokračovat atd. Podle mě by nebylo od věci buď omezit všechny v počtu na osobu jako hráče, nebo rozdělit výsledky na "jeden char" a "dva chary". Třeba. Jo, je vtipný že to říkám zrovna já jako vítěz, ale ono opravdu kdyby se někdo z těch, co mají dvě postavy kousnul a jel stejný bomby jako já, neměla bych šanci. Vůbec. Jakože fyzicky by to nebylo možné dohnat. Což je na nic, nás s jedním charakterem je víc (já mám teda ještě vlče, ale víte jak to myslím). Chce to nějak pořešit, mohlo by to pak zamávat s výsledky a je to HODNĚ demotivující.

Za další odměny. Měnit na poslední chvíli odměny je blbost. Když jste ještě nevěděly co dáte nebo nedáte, neměly jste je zveřejňovat. Takhle je člověk akorát zklamaný, že si něco předpřipravil a teď z toho nic nedostane. Navíc odměn před tím bylo víc, teď jich je výrazně méně a jsou méně zajímavé. Kdyby bylo aspoň stejně, ale změnily se ceny (třeba zpřísnily), tak to úplně pochopím. Ale úplně vyškrtnout celkem velkou část a změnit podmínky čerpání té zajímavé? No nic moc. Já jsem vyhrála bombastický ceny automaticky jako hlavní výhru. Co lidi kteří neměli dost a nic nevyhráli? Ti mají méně bodů žejo a není tam doslova nic zajímavého pro ně. Jsou tam buď jen hrozně drahé a super, nebo hrozně levné a o ničem ceny. Žádná střední cesta. Nic speciálního, co by člověk nakombinoval. Je to veliká letní akce, člověk nepředpokládá, že ho ceny zklamou. :D A víte co je nejhorší? možná by nebyly zklamáním, kdybychom neviděli ty ceny co byly předtím. To porovnání zkazilo tu radost a překvápko. Pokud si nejste na začátku akce jisté, prostě ty odměny nezveřejňujte. Fakt je to úplně v pohodě a ok, překvápka má rád skoro každý.

Není nic horšího než mít srovnání s něčím "lepším". Je to zbytečná emoční helikoptéra. :D

Taky souhlasím s tím, že akce týmovka a akce Stařešina by líp vypadaly jako oddělené akce. Není to špatně, že byly dohromady, ale umím si představit, že by byla pecka vzít každou tuhle část a roztáhnout ji na velkou akci. Určitě by z toho bylo něco děsně super.

Suma sumárum, děkuji za vaši dřinu, byla to parádní jízda a fakt mě bavilo honit fretkománii. :D :D :D Mám děsnou radost že se mi povedlo udržet 5 příspěvků denně, nehledě na cokoliv. Ale pár lidí mě určitě za to chtělo zabít (omlouvám se). xD Budu se těšit na vaše další výmysly, ať budou jakékoliv.

Vše ok, díky za milou akcičku

Prosím pro Yggdrasila květiny, díky

Přidáno

//Třešňový háj

Zase tady? Inu, nevábné místo, nicméně vcelku adekvátní. Sice to tu páchne jako 100 let stará mrtvola a jeden by si tu zlomil hnátu zaseklou v bažině, ale pořád celkem... přijatelné. Konec konců žilo to tu ptačím životem. Sice už to skomíralo jak se pomalu ale jistě blížilo poledne, ale i tak místní opeřenci hodovali na hmyzu, kterého tu bylo požehnaně. Zastavil se u místa, kde nedávno zahučel do bažiny, a nebýt toho černého vlka, asi by tam i zůstal. Představil se mu vůbec? Neznělo jeho jméno trochu jako krákání havrana? Těžko říct, možná si to jen špatně pamatuje. Ačkoliv s bažinou neměl zrovna nejlepší zkušenosti, chladila ho příjemně do tlapek. Vysoké, mohutné stromy vytvářely stín, ale i trochu klaustrofobní pocity. V kombinaci s nebezpečím všudypřítomného bahna a smrduté vody to bylo teda vážně něco. Proč že sem vlastně lezl? Neměl by raději odejít?

//Hadí ocas

Jaká ironie, že tiché, hutné a depresivní místo obtéká krásný třešňový sad. Hned se mu zvedla nálada! Třešně sice už dávno odkvetly a plody opadaly, nicméně stále hezky voněly. Vosy a sršně ho však od ochutnání úspěšně odrazovaly. Už začínal cítit menší hlad. Vzedmula se v něm vlna úzkosti. Bylo mu tak dobře sytému, že mu pocit hladu způsobil nepříjemný proces obsahující střídání strachu, obav i zklamání. Jistěže nemohl být nadosmrti sytý, jíst musí tak či tak. Ale rozhodně by byl rád, kdyby příjemný pocit plnosti trval aspoň o trochu déle.

//Maharské močály

//Šakalí mýtina přes esíčka

Rychle se zdejchnul z šakalího hemženiště přes esíčka řeky. Byl rád, že je fuč a že je na místě, které zná, jen by byl asi mnohem radši, kdyby to nebylo zrovna tohle depresivní území. Jasně, trápil ho splín, ale rozhodně se nepotřeboval v něm topit a podporovat svůj smutek v "dobré" práci. Ačkoliv měl rád známá místa, bude velmi rád, až odsud vypadne. Rozhodl se po okolí, ujistil se, že mu nic nehrozí, jako kdyby sem někdo dobrovolně lezl za jiným účelem, než je sebevražda, a vzal to přímo skrz území do pryč.

//Třešňový sad