Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Houbový ráj (přes Tenebrae)

7. Přemýšlet nad tím, proč vůbec jsou na gallirei magie 1/2

Ušklíbl se. "To mě těší, že aspoň jako kořist vypadám chutně." prohlásil pobaveně. Souhlasi, ty houby byly legrační. Ale upřímně si nejdřív zjistí, co byly zač. "Nicméně asi si rozmyslím, jestli dneska půjdu spát." poznamenal Siku mimoděk a oplatil jí šťouchnutí. Sice se rozhodl pro smrt ve spánku, ale nechtěl být sežrán. Aspoň určitě ne dneska.
Jak tak šli, minuli řeku a okolí potemnělo. Tady už byl, tohle byly tmavé smrčiny. Vzhlédl k obloze, kterou prakticky nebylo vidět. Bylo to pochmurné, ale podivně krásné místo. Skvělé na úvahy nad samotným bytím. A tak mu na mysl přišla zcela jednoduchá otázka. "Proč jsou vlastně ve zdejším světě magie?" zeptal se nahlas, ale zatím neočekával odpověď. "Jen si to vem. Magie. Co je to za zvláštní substanci? S něčím se narodíš, něco získáš tady od pochybných bohů, které znají jenom místní. A najednou máš sílu jako nikdo jiný. Teda... já ne. Ale potkal jsem už vlky, kteří byli mocní. Hodně mocní. Jak se to vůbec stalo? Ta... magie." U toho přemýšlení krčil čumák a mračil se. Opravdu ho to zajímalo. Doma někteří vlci měli magii a byli velmi mocní, ale jiní se narodili bez ní. Jak Siku. Magie objevil až tady a dlouho nevěřil, že je umí. Bylo to tak futuristické a vůbec nechápal kde k tomu všemu přišel. Uvažovala někdy nad tím taky Seilah?

>>>(přes Prstové hory) Zpěvné věže

6. Vyjmenovat všechny důvody proč umřít a snažit se přesvědčit jiného vlka, aby si vybral a předem se rozhodnul, jak zemře. A ty taky. 3/3

Seilah díky bohu konečně začala mluvit normálně, ale furt mlela z cesty. "Zajíc?" zopakoval zmateně a ujelo mu vyprsknutí smíchu. "Já jsem zajíc? Nenene, já nejsem zajíc, já jsem vlk!" prohlásil. "Nebo žirafa." kouknul dolů na svý dlouhý nohy a musel se sám sobě zasmát. "No fakt, jenom se nabarvit na flekato." Seilah si trucovitě kecla na zadek a nadávala, že po ní chce Siku debatu o smrti. Ale chytla se! Siku si dle jejího příkladu taky sedl. "Páni. Umřít v boji. To je něco." hvízdnul obdivně. "Já se nechci nikdy dostat do boje." stáhl uši ustrašeně. Nesnášel konflikt. Nechtěl se nikdy ani hádat, natož se dostat do boje. Jo, umřít ve spánku je jediná pořádná možnost. Nic jinýho nebudu akceptovat. Pomyslel si rozhodně. Znepokojeně se podíval Seilah do tváře a nasucho polknul. "T-tak jo." souhlasil. Ok, v nejbližší době rozhodně nepůjdu spát. Dodal v mysli, ale nahlas nic neřekl. Radši. Ještě by si to rozmyslela, to tak.
Plácnul sebou na zem a koukal nahoru na mraky. Bylo příjemně chladno a mraky se hýbaly a tancovaly a tak zvláštně se vlnily. "To je tak super." zakřenil se spokojeně. Už trochu přicházel k sobě, ale houba mu stále kolovala v žilách a vytvářela neplechu. Nicméně i tak se zvedl a naměřil čenich k obzoru. "Půjdeme dál?" zeptal se, ale na odpověď nečekal. Nohy ho samy odnesly k řece.

>>>(Tenebrae) Tmavé smrčiny

6. Vyjmenovat všechny důvody proč umřít a snažit se přesvědčit jiného vlka, aby si vybral a předem se rozhodnul, jak zemře. A ty taky. 2/3

Začínal se mu potit čumák. Co se to s ní najednou stalo? Proč na něj tak divně kouká? Proč cení zuby? A hlavně proč se ho snaží proklít v nějakém neznámém jazyce? Sice už slyšel lichotky typu 'jsi k sežrání' nebo 'láskou bych tě sežral', ale opravdu si nemyslel, že by se cokoliv z toho vztahovalo na něj. Vždyť je jen kost a kůže, z toho by se nikdo nenažral. Nebo to znamenalo něco jiného?
"Počkej počkej počkej, pojďme si o tom trochu promluvit. Nechceš mě sežrat a já nechci být sežrán. To sedí, ne? Jako když už bych měl umřít, tak poklidně ve spánku, abych o tom nevěděl. Klidně mě zakousni až půjdu na kutě, ale opravdu u toho nechci být!" Mlel co ho zrovna napadlo a opravdu hodně mu v tom mlení vadila odskakující pozornost a divné smyslové vjemy kvůli té blbé houbě co tak nerozvážně snědl. To není dobrý, to vůbec není dobrý! Navíc si všiml, že kromě očí se jeho kamarádce zvětšují i další části těla.
"Sei-hahaha, Seilah? Proč máš tak velký oči?" koukal jak na něj koulí žlutá očka velikosti tenisových míčků. "A co ty tvoje uši? Proč máš tak velký uši?" Natáhl se nerozvážně k ní, aby si prohlédl legračně vypadající uši. Vlastně byly docela stejné jako obvykle, jenom... velké. Divný pocit. Jak se nad ni naklonil, podíval se jí omylem přímo do chřtánu. Zubiska měla bílá jako sníh, ostrá jako trní šípků a dlouhé jako šavle. Všechny tři řady zubů na něj koukaly a smály se mu. "A proč máš tak oprsklý zuby?" zamračil se a v tu ránu čelil přímému útoku. Seilah se odrazila od země a zákeřně na něj skočila. "Uaaaaaaaa!" zaječel překvapeně. Ale... nic moc se nestalo. Nebyla tak velká jak se zdálo, ani tak těžká a ani její pohyby nebyly tak prudké, jak to vypadalo. Spíš než zaútočila se o něj... opřela. Siku stěží držel balanc, tak se o ni taky opřel a sjel na zem. "Jo, asi vážně chci umřít ve spánku. A je jedno jak. Co ty?" zeptal se otupěle, jakoby se vůbec nic právě nestalo.

6. Vyjmenovat všechny důvody proč umřít a snažit se přesvědčit jiného vlka, aby si vybral a předem se rozhodnul, jak zemře. A ty taky. 1/3

Legračně se motal a tak si raději kecnul na zadek. Všechno mu připadalo vtipné, hlavně to, jak Seilah koulela obrovskýma očima. "Hehe, to je divný. Jsi dospělá, ale máš furt žlutý oči. Jako já." poznamenal. "Ale ty nejsi takový nemehlo, ty budeš mít určitě hrozně silnou magii. Děsně moc. Jen nevím jakou." zamračil se nespokojeně a prohlíčel si její obličej tak důkladně, že z toho začal kroutit hlavou. "Hmmmmm, to by byla zajímavá smrt. Ukroutit si hlavu. Ale asi nic moc." A je to tu. Filozofický žvásty. Už tak ji měl jak z praku, k tomu všemu se přidalo podivné emoční rozpoložení a bylo vymalováno. Pochybná debata o smrti. "Asi bych radši něco mnohem... mnohem poklidnějšího. Něco co míň bolí. Třeba... utopit se. Ne, fuj, to zní děsivě. Co zřítit se ze srázu? Hmmm, to jsem si taky zkusil, akorát mě z toho do teď bolí packa. Hej, Seilah, jak bys chtěla umřít?" zeptal se raději narovinu, protože jestli tady bude muset polemizovat nad smrtí zůstanou tady asi nadoživotí.
Vlčice vydávala podivné zvuky, tak se na ni otočil s tázavým výrazem. Cožeto? Zamračil se a ještě víc a zkoumal slova, která z jeho kamarádky padají. "Cože?" nechápal stále. Přišlo mu, jako kdyby... generovala náhodná písmenka? Proboha co to sežrala za houbu? "Seilah! Vyplivni tu houbu! Dělej, slyšel jsem, že umřít na otravu houbami je pěkně na pytel!" Siku dost povykoval, ale Seilah spíš vypadala, že ho chce... sežrat? A opravdu to nebylo v tom roztomilém láskyplném smyslu, kterým starší vlci mučili malá vlčata ve svých trapných příbězích o tom, jak se potkali se svou životní láskou. "Hej, co to vyvádíš? Být sežrán taky není moje preferovaná forma smrti." upozornil ji velmi vážně, zatímco se mu motaly nohy.

<- Kráter

Zasmál se jejímu znechucení. Podobné antipatie cítil vůči létu. "to víš, když máš šílenou vrstvu chlupů, co tě hřeje, tak neřešíš chlad ani mrazy. Je ti příjemně a všude kolem vidíš krásu bílé pokrývky." zavrtěl spokojeně ocasem. Už se vážně moc těšil. Podzim taky byl moc fajn, byl hezky barevný. Ale zima měla správný nádech domova. Vztyčil uši. "Houby? Tuším jsem někdy nějakou ochutnat musel... měl jsem hlad." vysvětlil.. Rozhodně ale nemohl říct, že by se v houbách vyznal. Seilah ale vypadala velmi přesvědčivě, tak věřil jejímu úsudku. Vzal do tlamy jednu z hub a rozžvýkal ji. Chutnala legračně, asi to ani neuměl popsat. Zarazil se. "Jak jako asi?" zeptal se opatrně, ale to už houba dělala své čáry. "Seilah? Je mi... divně." nechtěl ji děsit nebo tak, ale opravdu ho znepokojovalo, že najednou okolí měnilo barvy. Seika ale neměla čas mu odpovídat, protože se začala strašně smát. A jéje. Otočil se na ni a taky vyprsknul. "Hahahaha, hele máš sice krásný kukadla, ale je vážně nutný, aby byly tak strašně velký a kulatý?" Ťuknul jí čenichem do krku. Chtěl do tváře, ale netrefil se.

<- Kierb (Přes Převravenou planinu)

Pokýval hlavou a uculil se nad vzpomínkou na staré tety. "Jo, bylo to moc fajn. Jejich jídlo sice bolelo, ale vonělo jako láska." Zamával ocasem, načež krátce posmutněl. Tety už byly určitě všechny mrtvé touhle dobou. Poslední čas se hodně zaobíral myšlenkou na smrt. Ne na svou, ale obecně. Nejspíš to bylo proto, že ji zažil opravdu hodně.
Přišli na velkou pustou pláň, která vypadala, jakoby na ni napadal hvězdný prach. Už tu dříve byl. "Je tu vážně teplo." souhlasil a sledoval ji, jak se sápe na kámen jako promrzlá kočka. Tiše se zasmál a lehl si vedle skalnatého útvaru. Na něj bylo trochu moc velké teplo, on se vyloženě těšil na zimu. "Jsem rád, že se ti tu tak líbí. Ale osobně bych tu asi zůstat nechtěl, já mám zimu moc rád." zazubil se. Těšil se na sníh. Prohrábl si srst na boku a seznal, že se mu začíná tvořit podsada. Už nebude vypadat jako vysoký vytáhlý duch. Bude vysoký vytáhlý duch schovaný za šíleným množstvím srsti. Bude to medvídkovitý duch.

Nechal Seilah si užít trochu toho tepla, naštěstí brzy seznala, že je čas jít dál. Sikua potěšilo, že byla tak otevřená nápadu projít si spolu Gallireu. Zvlášť hodně se těšil na návštěvu jeho lesa. Mého lesa. V záchvěvu slastné radosti a kapky studu se stočil do klubka, aby se schoval pod ocas a zavrtal se do vlastních chlupů. Hehehe já mám les. Rozmotal se až když Seika seskočila z kráteru a přidal se k ní na další cestu.

-> Houbový ráj

<- Maharské močály (přes Vřesoviště)

Poslouchal a vehementně přikyvoval. "Oh to zní jako vzrušující setkání!" nadchnul se hned. Bylo mu jasné, že to pro ni bude nejspíš dost stresující, ale kdo by nechtěl vědět, kdo jsou jeho prarodiče? Jakou měli povahu, jací to byli vlci a tak vůbec kdo by nestál o poznání o své rodině? Sice nevlastní, ale co na tom sešlo. Byla součástí rodiny nehledě na to, kdo ji porodil. "Myslíš, že ještě žijí?" zeptal se neurčitě. Etney je dospělý vlk s vlčaty. Kolik může být jejím prarodičům? "Bylo by pěkné potkat babičku s dědou. Ty svoje jsem sice nepoznal, ale měli jsme ve smečce pár starých vlků. Byli moc fajn, ale byl jsem dost nervozní z toho, jak mě a sestru napomínali za naši vychrtlost. Pořád do nás cpali "výživné" listy a kořínky, abychom přibrali." ušklíbl se nad tou vzpomínkou. Jestli ještě někdy bude muset jíst kořen divoké řepy, asi omdlí. Ale nikdy jim to nevyčítal, vlastně bylo milé, že se někdo tolik bál o jejich zdraví.

-> Kráter (přes Převracená planina)

Zavrtěl ocasem šťastně. Souhlasila! Můžou si zase na cestách povídat, řešit život a myšlenky, tak jako dřív. Navážou na jejich poslední setkání jako kdyby se nikdy nic špatného nestalo. Že? Žejo? Bude to tak, ne? Její smích ho vytrhl z bolestivé vzpomínky na sestru a tak se usmál, i když tvář měl zmáčenou slanými slzami. "J-jo, půjdeme." přikývl a utřel si obličej. "Asi máš pravdu. Nazvala mě zrádcem, ale... i když byla naštvaná, zněla taky hrozně smutně. Muselo se jí stát spoustu věcí za tu dobu, co jsem se ztratil. Ale vím že ji tu najdu... někde. Snad jí to jednou budu schopný vysvětlit." povzdechl si. "Ah pravda! I Etney se tady narodil, že? Třeba tu máš prarodiče." napadlo ho a rázem byl zase zvědavě nadšený. Rodina. Zajímalo ho, kdo jsou ti vlci a zda o Seilah ví. Třeba se navzájem dlouho neviděli a teď budou mít radost, že ji vidí! To by bylo krásné setkání. Pomyslel si naivně, jakoby úplně zapomněl na to, že se právě svěřoval s nenávistí sestry, která ho dlouho neviděla. Jaká ironie.

-> Kierb (přes Vřesoviště)

Napjatě ji poslouchal. Nepřerušoval ji, možná ani nedýchal. Ještě stále měl dojem že je ve snu, takže každá informace k němu přicházela zpomaleně. S odstupem. "Takže... uvažuješ že odejdeš?" zeptal se opatrně. Střelil pohled kamsi bokem a odkašlal si. Jako kdyby to mělo pomoct na jeho všudypřítomnou nervozitu. "No a... nechceš... ehm, nechceš se se mnou ještě trochu projít? Třeba bychom mohli trochu upustit páru, projít Gallireu. Ještě jsem neviděl všechny její kouty a... možná, teda kdybys chtěla! Mohla bys mě navštívit? Třeba? Někdy? V nejbližší době? Teď?" Vrtěl ocasem v rychlém kmitavém tempu a s křečí ve tváři. Bylo divné ji zvát k sobě do lesa když jí celou dobu sliboval, že se pokusí přidat do Cedru. Vážně se toho stalo hodně. Ale vše zlé je pro něco dobré. Třeba se osud obrátí k němu čelem.
Seilah se odtáhla a Sikuovi projel mráz po zádech. Bylo to příjemné, měl ji moc rád, ale... z nějakého důvodu se cítil nepatřičně. Kromě faktu, že vyrůstal v přesvědčení, že fyzický kontakt a hluboké emoce náleží pouze výše postaveným vlkům, problikával mu v hlavě obraz Ivara ze sna. Už mu vzpomínky na sen bledly, ale tohle si pamatoval velmi živě. Ten výraz. "Chováš se takhle i s někým jiným?" Otřásl se. Neměl vůči němu žádné závazky a přece... přece cítil, že by ho tímhle zradil. Bodl ho osten stesku. Kdo kdy řekl že mít silné emoce je super? Není o co stát... Pomyslel si hořce. Zhořkl ještě víc, když se ho přímo zeptala na Sesi. Ovrátil hlavu.
"Nechápej mě špatně, já jsem rád. Jsem šťatsný, že je naživu a že je tady. Ale..." V hlavě mu vylezl obrázek na zmučenou, zkřivenou, promočenou sestru na pokraji svých sil. Její prázdný pohled prosil o smrt. "Z-z-za-bij mě."
Zavrtěl prudce hlavou, aby ten hororový výjev vypudil. "No, časy se mění a... nic není jak kdysi bývalo. Sesi je... naštvaná, nenávidí mě. Viní mě z toho, že jsem odešel. Nešla mě hledat, odešla ze smečky, aby se... aby... aby se z-za..." Zachvěla se mu brada a z očí se mu skutálelo několik horkých slz. Ani to nedokázal vyslovit. Příliš to bolelo. Jak může jedna událost přivést tolik radosti, bolesti i strasti zároveň?

I když se to při tomto tématu nehodilo, zasmál se. "Oh jsem největší srábek široko daleko! Ale teď k tomu mám konečně důvod." Pokusil se obrátit nepříjemnou informaci v žert. Smrt byla strašná, ale vrátil se. Měl to štěstí. Ať už by chtěl cokoliv, ať už sebevíc litovat svého prožitku v Limbu, byl tady. Tady a teď. A jedině na tom záleželo.
Navíc Seilah vůbec nereagovala negativně na jeho rozhodnutí najít si místo v lese. Zavrtěl nadšeně ocasem a vztyčil uši. Hned měl veselejší výraz. "Vážně myslíš? A... a nezlobíš se? Kvůli Cedru a tak..." zeptal se pro jistotu. Ale už měl jistotu, že ho nezavrhne. Nechal se dloubnout do tváře zatímco řeč jeho těla prozrazovala čistou radost. Její slova však zanechala podivný splín. Buď ten někdo. Pojď tam se mnou žít. Pomyslel si teskně, ale nic neřekl. V Cedru má rodinu. Neměl odvahu na takovou otázku. Navíc jí nemohl zajistit, že bude šťastná. Podivné pohnutky ignoroval a nechal se olíznout. Zarděl se. Podivný pocit a podivná reakce. Neuměl to nikam zařadit a tak tomu dal jednoduchou nálepku - radost. Chvili nebyl schopný slova. Jenom na ni koukal jako na svatý obrázek a byl šťastný. "Chyběla jsi mi." odpověděl nakonec. "Bál jsem se... bál jsem se, že tě už neuvidím." Hlas se mu slaboučce lámal, jak cítil nastupující slzy. Měl příšerný srach, pak měsíce truchlil a teď? Vše špatné pominulo. Jako kdyby se nic z toho nikdy nestalo. Ještě štěstí že se ho ptala Seilah dál, jinak by se tu trapně rozbrečel.
"Ah! No, já-já jsem... vlastně strašně moc věcí!" Nojo, ale s čím začít. Asi s tím nejdůležitějším. Jo no, nejdůležitějším. Jen jí řekni jak jsi v Limbu našel nejlepší kámoše. Zachechtal se Protiva škodolibě. Siku tiše zavrčel, ne že by Protiva respektoval jeho emoce. Byl prostě jen protivný. "Pamatuješ si, jak jsem mluvil o své rodině? Nevím jakým zázrakem se tady na Galliree vlci objevují, ale... našel jsem tu svou sestru." usmál se. Seilah ale mohla jasně vyčíst z jeho řeči těla, že to nebylo tak skvělé a růžové, jak by se mohlo zdát.

Hrozne bych chtela prijit s Yggdrasilem :3 pokud muzou i takhle mala vlcata?

Velmi pomalu a rozvážně přikývl. "Asi... asi jo." přitakal stále nejistě. "Nevím, jestli jsem měl jen štěstí, nebo místní vlci nemohou zemřít, ale... určitě si mě Mrtvolka odvedla pryč. Bylo to... strašné místo." otřásl se strachy a odporem. Už to nikdy nechtěl zažít. Nikdy. Byl to očistec.
Nevyřčená otázka a nejasná odpověď si našly cestu. Viselo to mezi nimi od prvního setkání. Přidat se do smečky. "Etney mi to nabídl." přiznal opatrně. Cítil se trochu špatně, že po takové době je jeho odpověď negativní. "Řekl jsem mu, že teď nejsem připravený. Víš... stalo se opravdu hodně věcí." odvrátil pohled. Nevěděl, zda o tom teď chce mluvit. Zda o čemkoliv z toho chce mluvit. Bylo toho hodně, na něj skoro moc. Teď chtěl mít klid a užít si fakt, že má Seilah zase u sebe. Nechal se obejmout a opětoval jí lísavý dotek. Chyběla mu. Chybí mu i teď, když ji konečně našel. Ten pocit osamění v něm ne a ne zmizet, jako kdyby si tělo nepřipouštělo, že je to jinak. Rozhodl se, že by k ní měl být upřímný. Aspoň v něčem.
"Víš... stalo se hodně dobrého i špatného. Hodně jsem přemýšlel a... vlastně jsem došel závěru, že se chci usadit... sám za sebe." Kruci, proč to bylo tak složité? Usadil jsem se ve Ztraceném lese a zakládám smečku. Řekni jí to! Tak jo, nádech výdech. "A vlastně jsem tak trochu uvažoval, že bych tam chtěl chvíli pobýt." Ochcal jsem už hranice území, ale tak to teď vytahovat nemusím. "A tak trochu taky doufám, že... že tam nebudu časem sám. Třeba tam někdo bude chtít být... se mnou." Nervně zaškubal špičkou ocasu a tvářil se nanejvýš provinile. Proč? To ani on sám netuší. Sice z vyprávění Seilah pochopil, že se sice sblížila s rodinou, ale oddálila se Cedru, nicméně nebyl si jist, jak na to zareaguje. Určitě se mu nevysměje, ale možná ho bude tiše soudit. A to je ještě mnohem horší.
"A-ale jsem moc rád, že ses sblížila s ostatními z rodiny. Rodina je... důležitá." Na chvíli mu nálada povadla. Vzpomněl si na Sesi a na to, že se tu někde toulá sama a odmítá jeho přítomnost. Jsem moc rád, že jsi to tehdy přežila." završil své blekotání upřímným úsměvem.

Omg to zní skvěle! Siku se těší. :3

1. Sbírat mušle (nebo se aspoň o to pokusit) na všech plážích na Gall. (min. 5 pláží tedy 5 postů) 4 body✔
2. Mluvit s vlkem, kterého nezná, o Životě a Smrti. (doslova, ne filozofické žvásty :D ) (2 posty) 2 body✔
3. Dozvědět se něco o magii, kterou ještě nezná.1 bod✔
4. Napsat post se strašidelnou tématikou (na min. 400 slov) a odeslat ho přesně o půlnoci. 3 body✔

Chvíli byl poněkud nejistý. Seilah ho měla přímo před sebou a přesto se chovala nešťastně. Dokonce couvla. Před ním! Couvala před starým přítelem, jakoby se jednalo o naprostého cizince, kterému není radno věřit. A je snad? Nezachránil jsem jí. Jsem nedůvěryhodný. Pomyslel si v krátkém záchvatu melancholie. Ale nenechal se odbýt. Příhal přece, že jí to vynahradí, ne? Že to vynahradí všem, co na něj spoléhali a on to zkazil.
Jaká to byla úleva, když se konečně usmála. Malinko, smutně, ale byl to úsměv. Siku nadšeně zavrtěl ocasem. "Jo, jsem tady." odpověděl a usmíval se jako měsíček na hnoji. Tiše zakňučel když vyřkla své obavy. "Já taky." přiznal tiše se sklopenýma ušima. "Myslel jsem si, že jsi zemřela. Že tě ta lavina semlela kvůli mé hlouposti. Neměl jsem tě nikdy opouštět, neměl jsem tam vůbec skákat." Mezi jednotlivými slovy se tu a tam prodralo úzkostlivé pískání. To jeho srdce trpělo v drtivém sevření lítosti a žalu. A zklamání sám nad sebou, přestože on byl tím, kdo ve skutečnosti zemřel.
Zatímco se usmívala, pomohla mu se vydrápat na nohy. Siku se zapřel do kluzkého bahna a s nepatrným uklouznutím se vyškrábal do stoje. Seilah si mohla všimnout, že už nemá tak příšernou matnou a zacuchanou srst. Poslední dva lovy mu dopřály dost čerstvého masa, krve a tuku zvířete. Hezky mu to zlepšilo chlupy a i žebra byla vidět tak nějak méně. Byl ale stále ten vysoký hubeňour, na tom se nic nezměnilo.
"Sám nevím co se pořádně stalo." zavrtěl hlavou a věnoval krátký pohled zablácenému tělu. Moc to ale neřešil. "Myslím, že... tuším že jsem zemřel." nadhodil opatrně, neboť se bál její reakce. Hlavně toho, že ho prohlásí za blázna, stejně jako Ivar. "Dlouho jsem měl za to, že jsi zemřela ty. Ale pak jsem potkal tvého otce, Etneye, když jsem se snažil najít Cedrovou smečku. A ten mi všechno řekl. Že jsi naživu, že tě viděl, bylas s jeho synem a tak. Šel jsem tě zase hledat, ale nevěděl kde." povzdechl si. Byla to dlouhá cesta. "Konečně zas budu moct normálně spát." zasmál se trochu plaše a bez okolků jí zajel čumákem do jemných chlupů na hlavě. Měl takovou radost, že se to ani nedalo vyjádřit.
"A... kde jsi byla ty? Co se stalo když se utrhla ta lavina?" zeptal se nechápavě.

Pláš Seilah mu rval jeho křehké srdce. Semknul rty pevně k sobě a protáhl tlamu. Bylo mu ouzko. Co se jí stalo? Musí za ní, musí ji utěšit. A ve chvíli kdy váhal nejvíce, podívala se na něj a... propukla v hysterii. Velké krokodýlí slzy jí smáčely srst. Až když se mu začala omlouvat, pochopil. Cítí to co já. Taky jsem si myslel, že kvůli mně zemřela. Pomyslel si vyjukaně a neubránil se smíchu. Smál se. Hlasitě, hystericky, úlevně. Bylo to tak krásně k popukání. Myslí si, že se jí to zdá!
"Seilah, to jsem já." nepřestával se smát, ale už to nebyl ten hlasitý emotivní smích. "Jsem tady, jsem v pořádku. Podívej!" šel přímo k ní, přeskočil menší louži a při dopadu mu vypověděly službu přední nohy. Svalil se jí doslova k tlapám a zajel u toho čenichem do bahna, takže ho měl špinavý. Chvíli popleteně šilhal na svůj čumák, než vzhlédl nahoru. "Vidíš? Jsem tu!" zamával vesele ocasem. Byla o tolik větší, než si ji pamatoval. Žádné odrostlé nohaté vlče. Kdepak, hezky zmohutněla, nabrala srst a tvary. "Bylas vždycky tak krásná?" zeptal se zmateně. Byla to naprosto upřímná, nevinná otázka. Nemohl pochopit, že za tu dobu tolik vyrostla.