Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5. V ježčím hájku šlápnout na ježka.

//Popelavá pláž přes Konec světa

Samozřejmá otázka, která ho zastihla nepřipraveného. Nojo, kdo že je ten Stařešina? To ani Siku nevěděl. Už ani nevěděl jaký má z něho pocit, on prostě jenom... byl. "Já vlastně nevím." přiznal zamyšleně. "Potkal jsem ho hodněkrát na svých cestách Gallireou. A vždy byl někde dřív než já! Jako kdyby měl nějaký portál, kterým se dostával všude možně bez většího úsilí. Je teda hodně starý, vypadá tak, dokonce na něj rostou houby." zamračil se. Až teď mu došlo, jak bizarní ten vlk byl. "Nevím moc co si o něm myslet. Nejprv s ním byla zábava, ale pak..." povzdechl si. Neměl už ani chuť se na něj zlobit. Bude bohatě stačit, když už ho znovu nepotká.
Jak tak zamyšleně kráčel dál, nevšiml si zbloudilého ježka v trávě. Na Sikuovu obranu, trs trávy, ve kterém si hověl, byl překvapivě dobrou skrýší. "Jau! Kruci zatracený bodliny." ulevil si Siku bolestně. Naštěstí to vypadalo, že mu v tlapce nezůstala žádná bodlina, ale i tak to pořádně bolelo. Ježek se rozespale zvedl, zaprskal a nasupeně odešel si jít schrupnout někam jinam. "Promiň, já nechtěl."b houknul směrem k ježkovi. "Pláže teď najednou zní jako skvělý nápad." odpověděl se slzou bolesti na krajíčku. Vypadá to, že ho nemilý zážitek v Limbu už neovlivňuje tolik, co dřív. Jinak by se na žádnou pláž ani nepodíval.

//Tajemná louka přes Staré Meandry

5/10 Říjen - Tomáš

Siku sebou podvědomě škubnul. Už si byl jistý - s tímhle vlkem něco je. Ajaj, je v pohodě? Narodil se tak? Nepřiotrávil se? Pomyslel si starostlivě. Jakoby se vrátil do dětství a viděl před sebou zdejší verzi malé sestry. Ohhh, takže i takoví vlci ve zdejších končinách dokážou přežíš? To je skvělá zpráva! Kéž by se mnou Sesi mluvila, udělalo by jí to radost. Co naplat, není šance, aby se věci vrátily do starých kolejí. Ale aspoň je nyní přesvědčen, že na Galliree jde prakticky všechno. Dodalo mu to trochu odvahy. Nicméně nebyl si jistý, jak mluvit konkrétně s tímhle vlkem. Honza, jo? Zvláštní jméno. Ale asi to sedí, takový hloupý Honza. Vlk mlel páté přes deváté, přihodil vtipnou storku o borůvkách a najednou prohlásil, že mu zdejší říkají hloupý Honza. Siku se zarazil. Náhoda? Přišlo mu to trochu... podivné. "Vážně ti tak říkají?" zamračil se. Něco tu smrdělo. Choval se divně. Ne hloupě, divně. Dělá si z tebe prdel. Nojo, ten aby se neozval. Ale... co když má pravdu. Dávalo by to smysl. Ale to se mi nelíbí. Trochu ho to rozesmutnilo. Byl snad vlkům pro smích. Byl dobrej jenom na to, aby si z něj ostatní tropily šoufky? Nabubřele se od vlka odvrátil. "Nojo, ty hloupej Honzo. Sedí ti to." zabručel nespokojeně a rozhodl se raději odejít. To jsem si mohl myslet. Se divíš? Jsi vlkům pro smích. "Vím, nemusíš mi to ještě omlacovat o hlavu, Protivo." odpověděl mu omylem nahlas. V koutku hlavy slyšel nesrozumitelné mumlání a skřeky Blábola. Bolela ho hlava.

<<< Popelavá pláž přes Konec světa

Seilah se ve vodě pořádně vyřádila. Sice měl chvílemi pocit, že se spíš topí než plave, ale asi za to spíš může jeho neurotický pocit z potápění. Ale tak, hlavně že ona se bavila. Jakmile vylezla a ohodila ho vodou, jal se odpovídat na otázky, které vyšuměly v oceánu. "Jo, no... vlastně mi řekl Stařešina že umím ovládat dvě magie. Divný vlk... strašně starý, ale asi ovládá mocné čáry. Ještě teď mi běhá mráz po zádech." oklepal se, aby ten pocit shodil, a ošplíchl u toho Seilah zpátky. "Ale asi bych na to sám nikdy nepřišel." přiznal. "Ne, bohužel žádné mušle tam nebyly. Tak snad příště." povzdechl si zklamaně, když se zvesela optala. Bok po boku prošli les plný eukalyptů, aby zamířili ke známé planině, kde se většinu roku nachází velká spousta ježků. Ale teď na podzim budou nejspíš všichni už spát.

>>> Ježčí plácek

3/10 Říjen - Tomáš
2. Mluvit s vlkem, kterého nezná, o Životě a Smrti. (doslova, ne filozofické žvásty :D ) 2/2

Siku se zarazil a překvapeně na vlka koukal. Byl... divný. Začínal mít z něj špatný pocit. Že by opravdu nevěděl, kdo jsou Bohové? To je blbost, ne? Na moment se zamračil, ne na vlka, ale spíš nechápavostí. "N-no, to jsou mocné bytosti." vysvětlil a neměl se moc k tomu to více rozvést. Pokud neví, kdo jsou Bohové, jak by mu mohl pomoci? Dozajista Život ani Smrt nezná a pokud ano, tak si to neuvědomuje. V obou případech je mu to dost k ničemu a akorát tím jeho zdržuje a sebe znervózňuje. No a co teď? Asi nic. Už už se chtěl omluvit za obtěžování a rozloučit se, ale vlk pokračoval. Šedý se otřásl. "J-jasně, máš asi pravdu. Moje chyba. Život je jeden a Smrt..." nepokračoval, udělalo se mu nevolno. Není daleko od pravdy, už několik vlků mi říkalo, že je Smrt nebezpečná. "Takže jsi neslyšel o nějaké entitě žijící na Galliree, která umí naučit kouzlo nebo obarvit kožich?" naklonil hlavu na stranu. Zkusil volit trochu jinou taktiku. Třeba se chybí popisem? Ale je možné že nic takového nepotkal. Zato mu řekl své jméno. Bylo to milé, Siku si sám ani neuvědomil, že se vůbec nepředstavil. Pousmál se.
"Moc mě těší. Já jsem Siku." prozradil cizinci i své jméno. Vypadá jako hodný vlk. Sice trochu přihlouplý, ale moc fajn. Pomyslel si. Trochu mu jeho chováním připomněl sestru v době, kdy byli hodně mladá a sestra trpěla oligofrenií. Chybí mi. Prolétlo mu hlavou. Sám však nevěděl, jestli mu chybí sestra, nebo doba, kdy byla sestra rozumově chudší, ale šťastná.

Bonus počasí

Ke spokojenosti měl daleko, i když se vesměs dneska nic zvláštního nedělo. Možná proto byl tak rozmrzelý? Protože se nudil? Nebo jsi konečně přišel na to, že cokoliv děláš, nemá smysl. Rýpnul si Protiva. Zabolela ho zase hlava. Poslední dobou vždy, když slyší Protivu nebo Blábola, bolí ho hlava. Možná je jen... unavený. Jak tak šel, narazil na vzrostlý javor. Měl nádherné listí! Konečně tu byl podzim, na to přece tak dlouho čekal. A když je tady, neužívá si. Je jen mrzutý. To nezní jako já. Pomyslel si. Napadla ho skvělá věc. Vystřelil jako neřízená střela. Chtěl mít dobrou náladu a když ji nemá automaticky, tak si ji zajistí.
Čumákem a packama shrabával listí a válel je na sebe na jedno místo. Pomocí magie si hodně pomáhal, strkal kupky listí k sobě. Když byl se svým výsledkem spokojený, řádně si ho prohlédl. Byla to řádná kupa listí. Pomalu vyšší než je on sám! Zacouval, máchl ocasem a vystřelil. Vletěl do kupky a řádně se v ní vyválel. Listí létalo na všechny strany a čím víc sebou mrskal a skákal, tím víc listí lítalo. Spokojeně nasál vůni podzimu. A přece je krásně.

2/10 Říjen - Tomáš
2. Mluvit s vlkem, kterého nezná, o Životě a Smrti. (doslova, ne filozofické žvásty :D ) 1/2

Byl překvapený cizincovou bezprostředností. Prostě k němu nakráčel a spustil konverzaci. Sikua to potěšilo, rozkinklal se mu ocas úlevou. Další milý vlk. To beru! Pomyslel si spokojeně a vyloudil plachý úsměv. "A-ahoj." koktnul, musel si odkašlat, aby mu hlas pořád nemizel. Nicméně první co, tak spustil o jeho jizvách. Překvapeně se podíval na své tlapy a došlo mu, že valná část těch jizev se objevila jeho nešikovností. "Ehhh, vlastně jo." odpověděl nejistě a došlo mu, že nad tím nikdy takhle nepřemýšlel. "Něco je z lovu, něco ze setkání se zvířaty." A něco jsem získal po smrti. Napadlo ho, ale neřekl to nahlas. Určitě by si o něm myslel že je blázen. Nicméně... vypadal, že je zdejší. Nebo alespoň věděl že se nemusí obávat ho na první dobrou oslovit. Takže minimálně musí znát zdejší vlky. Třeba zná ty pověstné sourozence Život a Smrt. "Ehm, asi to bude znít zvláštně, ale... prostě se rovnou zeptám. Víš něco o zdejších bozích? Říkají jim Život a Smrt. Slýchám o nich čím dál častěji, ale... no... nic konkrétního. Opravdu doufal, že bude něco vědět. Trochu se ale zdálo, že je vlk trochu jednodušší.

1. Sbírat mušle (nebo se aspoň o to pokusit) na všech plážích na Gall. 1/5

<<<Zpěvné věže přes Konec světa

Nepokoušela? Zajímavé. Nevěděla možná jak na to. Nebo na to nepřišel čas? Žít se dá i bez magie, to je pravda. Usmál se nad jejím překvapením. On sám to do teď pořádně nevstřebal. "Už to tak bude. Umím vytvořit iluzi a pohybovat předměty." pochlubil se stydlivě a sklopil hlavu, jakoby snad čekal něco špatného. Otázka o Životu a Smrti ho znejistěla. "To nevím." přiznal. "Poznal jsem pár vlků, ale... upřímně nevím, jestli někdo z nich byl... Bůh." upřímně ho celá tahle situace hodně mátla. Někdy za nimi ale zajde. Možná. Když nebude srab.
Smutně se usmál. Téma smrti bylo stále takové... bolestivé. Nebylo snadné to všechno přejít a jen... existovat. Seilah svižně změnila téma a Siku se nechal odmanipulovat k prosté konverzaci o prostředí. Překvapilo ho, že tu ještě nebyla. "Je to tu krásné. Poblíž jsem potkal v jeskyni bílého vlka, co měl moc rád květiny. Byl tak zvláštně... nádherný." zarazil se nad tím popisem a zarděl se. Ani neví jak se jmenuje. Ale vypadal opravdu nadpozemsky. Jeho pozornost upoutal temně černý písek a širá pláž. Nebylo tu takové vedro jako v létě. Ale stále to byla pláž. Lehce se otřásl a zahnal nepříjemné myšlenky. Raději zabořil packy do písku. Zdalipak jsou tu nějaké mušle. Pomyslel si a jal se je hledat. Rozryl černo černý písek a otočil se na Seilah. "Myslíš že jsou tady mušle?" zeptal se nadšeně. Moc se mu líbily! Nicméně když ani po notné době žádné nenašel, nechal to být. Však je třeba najde jinde a jindy.

>>>(přes Konec světa) Eucalyptový les

1/10 Říjen - Tomáš

Měl radost. Měl opravdu radost. Seilah byla živá, usídlil se v lese, potkal pár milých vlků, kteří mu řekli spoustu nových informací. Ale přece... přece byl zmatený. Kdo jsou teda ti bohové Život a Smrt? co si mám pod tím představit? Pomyslel si zmateně. Bylo na něm jasně vidět, že usilovně přemýšlí. A že to přemýšlení řádně bolelo! Ale co naplat, holt byl zvědavý. Vždycky tomu tak bylo. Vždy chtěl vědět víc a víc. Jen tak. Ne pro moc, ne pro slávu, ne pro výhodu. Jenom tak. Chtěl vše vědět jenom tak.
Poměrně rychle natrefil v tuto denní dobu na vlka. Zarazil se. Sakra nemůžeš pořád být tak ustrašený. Je to jen vlk, tady žije velká sousta vlků. Milých vlků. Jistě bude jedním z nich. Všiml si, že má jasně nachové oči. Co je to za magii? Tohle neznal. Nebo alespoň nevěděl o tom, že by o tom cokoliv věděl. Ani tak ale neměl dost odvahy na přímou konfrontaci. A tak tam jenom tupě stál a zíral. Nutil sám sebe udělat první krok, který stále nepřicházel.

7. Přemýšlet nad tím, proč vůbec jsou na gallirei magie 2/2

<<<(přes Prstové hory) Tmavé smrřiny

Vztyčil uši a zavrtěl hlavou. "Stejně si dám radši pozor." prohlásil přesvědčeně. Ne že by jí nevěřil, jí věří. Nevěří těm houbám, co před chvílí snědli. Cesta pokračovala příjemně, měl radost, že byl zase na nohou a prozkoumává zdejší končiny. Se Seilah. Se svou nejlepší kamarádkou, o které byl dlouho přesvědčený, že je mrtvá. Život uměl být překvapivě krásný.
Vcelku ochotně se přidala k jeho myšlenkám o magiích Nepřemýšlela o tom. Proč ne? Přišlo jí to přirozené? Zbystřil, když se poměrně pochybovačně vyjádřila o své neobjevené magii. "Ty jsi ještě svou magii nepoužila?" zeptal se překvapeně. A když na ni tak koukal, ani jí se nezbarvily oči. Tak jako jemu. Oba měli oči barvy surového jantaru. Barva vlčat. On byl ale přesvědčený o tom, že ona nebude stejně zoufalý případ, jakým byl Siku. "Přijdeš na ni. Vím že jo. Dokonce i já jsem dokázal použít magii. Sice až po velmi dlouhé době a s pomocí protivného Stařešiny... ale přece. Takže ty se nemáš čeho bát." strčil do ní bokem povzbudivě. "Navíc... Magie jsou prchlivé. Jakoby měly svůj vlastní rozum. Třeba ještě nepřišel tvůj čas." usmál se povzbudivě. Netušil, kde se tu magie vzaly. Proč tu jsou? Jak se tu objevily? Byly dřív magie, nebo božstva? Tolik neznámého... bylo to fascinující! Třeba mají nějaký vyšší smysl. Třeba jsou tady tak rozšířené a svobodné, protože si je zdejší vlci zasloužili. Nebo je to celé ve hvězdách... Debata na toto téma by byla doslova nekonečná. Ale Siku si všiml, že i přes svá slova to Seilah trochu trápí. Chápal ji. Taky si tím prošel. Poměrně rychle se smířil s faktem, že je asi neschopný. Narodil se postižený. A nakonec přišel sem a puf! Magie! Byly tady. Hned dvě.
Najednou cítil, že je na ni naladěný. Cítil její smutek, ale taky střízlivou logiku. Nasál pocit zmatení a lehkého smutku a z nějakého důvodu věděl, že se jí uleví. Maličko. Ale uleví. Zato jeho duše byla o trochu zatíženější. Nicméně nevadilo mu to. Dluží jí to.

>>>Popelavá pláž (přes Konec světa)

<<< Houbový ráj (přes Tenebrae)

7. Přemýšlet nad tím, proč vůbec jsou na gallirei magie 1/2

Ušklíbl se. "To mě těší, že aspoň jako kořist vypadám chutně." prohlásil pobaveně. Souhlasi, ty houby byly legrační. Ale upřímně si nejdřív zjistí, co byly zač. "Nicméně asi si rozmyslím, jestli dneska půjdu spát." poznamenal Siku mimoděk a oplatil jí šťouchnutí. Sice se rozhodl pro smrt ve spánku, ale nechtěl být sežrán. Aspoň určitě ne dneska.
Jak tak šli, minuli řeku a okolí potemnělo. Tady už byl, tohle byly tmavé smrčiny. Vzhlédl k obloze, kterou prakticky nebylo vidět. Bylo to pochmurné, ale podivně krásné místo. Skvělé na úvahy nad samotným bytím. A tak mu na mysl přišla zcela jednoduchá otázka. "Proč jsou vlastně ve zdejším světě magie?" zeptal se nahlas, ale zatím neočekával odpověď. "Jen si to vem. Magie. Co je to za zvláštní substanci? S něčím se narodíš, něco získáš tady od pochybných bohů, které znají jenom místní. A najednou máš sílu jako nikdo jiný. Teda... já ne. Ale potkal jsem už vlky, kteří byli mocní. Hodně mocní. Jak se to vůbec stalo? Ta... magie." U toho přemýšlení krčil čumák a mračil se. Opravdu ho to zajímalo. Doma někteří vlci měli magii a byli velmi mocní, ale jiní se narodili bez ní. Jak Siku. Magie objevil až tady a dlouho nevěřil, že je umí. Bylo to tak futuristické a vůbec nechápal kde k tomu všemu přišel. Uvažovala někdy nad tím taky Seilah?

>>>(přes Prstové hory) Zpěvné věže

6. Vyjmenovat všechny důvody proč umřít a snažit se přesvědčit jiného vlka, aby si vybral a předem se rozhodnul, jak zemře. A ty taky. 3/3

Seilah díky bohu konečně začala mluvit normálně, ale furt mlela z cesty. "Zajíc?" zopakoval zmateně a ujelo mu vyprsknutí smíchu. "Já jsem zajíc? Nenene, já nejsem zajíc, já jsem vlk!" prohlásil. "Nebo žirafa." kouknul dolů na svý dlouhý nohy a musel se sám sobě zasmát. "No fakt, jenom se nabarvit na flekato." Seilah si trucovitě kecla na zadek a nadávala, že po ní chce Siku debatu o smrti. Ale chytla se! Siku si dle jejího příkladu taky sedl. "Páni. Umřít v boji. To je něco." hvízdnul obdivně. "Já se nechci nikdy dostat do boje." stáhl uši ustrašeně. Nesnášel konflikt. Nechtěl se nikdy ani hádat, natož se dostat do boje. Jo, umřít ve spánku je jediná pořádná možnost. Nic jinýho nebudu akceptovat. Pomyslel si rozhodně. Znepokojeně se podíval Seilah do tváře a nasucho polknul. "T-tak jo." souhlasil. Ok, v nejbližší době rozhodně nepůjdu spát. Dodal v mysli, ale nahlas nic neřekl. Radši. Ještě by si to rozmyslela, to tak.
Plácnul sebou na zem a koukal nahoru na mraky. Bylo příjemně chladno a mraky se hýbaly a tancovaly a tak zvláštně se vlnily. "To je tak super." zakřenil se spokojeně. Už trochu přicházel k sobě, ale houba mu stále kolovala v žilách a vytvářela neplechu. Nicméně i tak se zvedl a naměřil čenich k obzoru. "Půjdeme dál?" zeptal se, ale na odpověď nečekal. Nohy ho samy odnesly k řece.

>>>(Tenebrae) Tmavé smrčiny

6. Vyjmenovat všechny důvody proč umřít a snažit se přesvědčit jiného vlka, aby si vybral a předem se rozhodnul, jak zemře. A ty taky. 2/3

Začínal se mu potit čumák. Co se to s ní najednou stalo? Proč na něj tak divně kouká? Proč cení zuby? A hlavně proč se ho snaží proklít v nějakém neznámém jazyce? Sice už slyšel lichotky typu 'jsi k sežrání' nebo 'láskou bych tě sežral', ale opravdu si nemyslel, že by se cokoliv z toho vztahovalo na něj. Vždyť je jen kost a kůže, z toho by se nikdo nenažral. Nebo to znamenalo něco jiného?
"Počkej počkej počkej, pojďme si o tom trochu promluvit. Nechceš mě sežrat a já nechci být sežrán. To sedí, ne? Jako když už bych měl umřít, tak poklidně ve spánku, abych o tom nevěděl. Klidně mě zakousni až půjdu na kutě, ale opravdu u toho nechci být!" Mlel co ho zrovna napadlo a opravdu hodně mu v tom mlení vadila odskakující pozornost a divné smyslové vjemy kvůli té blbé houbě co tak nerozvážně snědl. To není dobrý, to vůbec není dobrý! Navíc si všiml, že kromě očí se jeho kamarádce zvětšují i další části těla.
"Sei-hahaha, Seilah? Proč máš tak velký oči?" koukal jak na něj koulí žlutá očka velikosti tenisových míčků. "A co ty tvoje uši? Proč máš tak velký uši?" Natáhl se nerozvážně k ní, aby si prohlédl legračně vypadající uši. Vlastně byly docela stejné jako obvykle, jenom... velké. Divný pocit. Jak se nad ni naklonil, podíval se jí omylem přímo do chřtánu. Zubiska měla bílá jako sníh, ostrá jako trní šípků a dlouhé jako šavle. Všechny tři řady zubů na něj koukaly a smály se mu. "A proč máš tak oprsklý zuby?" zamračil se a v tu ránu čelil přímému útoku. Seilah se odrazila od země a zákeřně na něj skočila. "Uaaaaaaaa!" zaječel překvapeně. Ale... nic moc se nestalo. Nebyla tak velká jak se zdálo, ani tak těžká a ani její pohyby nebyly tak prudké, jak to vypadalo. Spíš než zaútočila se o něj... opřela. Siku stěží držel balanc, tak se o ni taky opřel a sjel na zem. "Jo, asi vážně chci umřít ve spánku. A je jedno jak. Co ty?" zeptal se otupěle, jakoby se vůbec nic právě nestalo.

6. Vyjmenovat všechny důvody proč umřít a snažit se přesvědčit jiného vlka, aby si vybral a předem se rozhodnul, jak zemře. A ty taky. 1/3

Legračně se motal a tak si raději kecnul na zadek. Všechno mu připadalo vtipné, hlavně to, jak Seilah koulela obrovskýma očima. "Hehe, to je divný. Jsi dospělá, ale máš furt žlutý oči. Jako já." poznamenal. "Ale ty nejsi takový nemehlo, ty budeš mít určitě hrozně silnou magii. Děsně moc. Jen nevím jakou." zamračil se nespokojeně a prohlíčel si její obličej tak důkladně, že z toho začal kroutit hlavou. "Hmmmmm, to by byla zajímavá smrt. Ukroutit si hlavu. Ale asi nic moc." A je to tu. Filozofický žvásty. Už tak ji měl jak z praku, k tomu všemu se přidalo podivné emoční rozpoložení a bylo vymalováno. Pochybná debata o smrti. "Asi bych radši něco mnohem... mnohem poklidnějšího. Něco co míň bolí. Třeba... utopit se. Ne, fuj, to zní děsivě. Co zřítit se ze srázu? Hmmm, to jsem si taky zkusil, akorát mě z toho do teď bolí packa. Hej, Seilah, jak bys chtěla umřít?" zeptal se raději narovinu, protože jestli tady bude muset polemizovat nad smrtí zůstanou tady asi nadoživotí.
Vlčice vydávala podivné zvuky, tak se na ni otočil s tázavým výrazem. Cožeto? Zamračil se a ještě víc a zkoumal slova, která z jeho kamarádky padají. "Cože?" nechápal stále. Přišlo mu, jako kdyby... generovala náhodná písmenka? Proboha co to sežrala za houbu? "Seilah! Vyplivni tu houbu! Dělej, slyšel jsem, že umřít na otravu houbami je pěkně na pytel!" Siku dost povykoval, ale Seilah spíš vypadala, že ho chce... sežrat? A opravdu to nebylo v tom roztomilém láskyplném smyslu, kterým starší vlci mučili malá vlčata ve svých trapných příbězích o tom, jak se potkali se svou životní láskou. "Hej, co to vyvádíš? Být sežrán taky není moje preferovaná forma smrti." upozornil ji velmi vážně, zatímco se mu motaly nohy.

<- Kráter

Zasmál se jejímu znechucení. Podobné antipatie cítil vůči létu. "to víš, když máš šílenou vrstvu chlupů, co tě hřeje, tak neřešíš chlad ani mrazy. Je ti příjemně a všude kolem vidíš krásu bílé pokrývky." zavrtěl spokojeně ocasem. Už se vážně moc těšil. Podzim taky byl moc fajn, byl hezky barevný. Ale zima měla správný nádech domova. Vztyčil uši. "Houby? Tuším jsem někdy nějakou ochutnat musel... měl jsem hlad." vysvětlil.. Rozhodně ale nemohl říct, že by se v houbách vyznal. Seilah ale vypadala velmi přesvědčivě, tak věřil jejímu úsudku. Vzal do tlamy jednu z hub a rozžvýkal ji. Chutnala legračně, asi to ani neuměl popsat. Zarazil se. "Jak jako asi?" zeptal se opatrně, ale to už houba dělala své čáry. "Seilah? Je mi... divně." nechtěl ji děsit nebo tak, ale opravdu ho znepokojovalo, že najednou okolí měnilo barvy. Seika ale neměla čas mu odpovídat, protože se začala strašně smát. A jéje. Otočil se na ni a taky vyprsknul. "Hahahaha, hele máš sice krásný kukadla, ale je vážně nutný, aby byly tak strašně velký a kulatý?" Ťuknul jí čenichem do krku. Chtěl do tváře, ale netrefil se.

<- Kierb (Přes Převravenou planinu)

Pokýval hlavou a uculil se nad vzpomínkou na staré tety. "Jo, bylo to moc fajn. Jejich jídlo sice bolelo, ale vonělo jako láska." Zamával ocasem, načež krátce posmutněl. Tety už byly určitě všechny mrtvé touhle dobou. Poslední čas se hodně zaobíral myšlenkou na smrt. Ne na svou, ale obecně. Nejspíš to bylo proto, že ji zažil opravdu hodně.
Přišli na velkou pustou pláň, která vypadala, jakoby na ni napadal hvězdný prach. Už tu dříve byl. "Je tu vážně teplo." souhlasil a sledoval ji, jak se sápe na kámen jako promrzlá kočka. Tiše se zasmál a lehl si vedle skalnatého útvaru. Na něj bylo trochu moc velké teplo, on se vyloženě těšil na zimu. "Jsem rád, že se ti tu tak líbí. Ale osobně bych tu asi zůstat nechtěl, já mám zimu moc rád." zazubil se. Těšil se na sníh. Prohrábl si srst na boku a seznal, že se mu začíná tvořit podsada. Už nebude vypadat jako vysoký vytáhlý duch. Bude vysoký vytáhlý duch schovaný za šíleným množstvím srsti. Bude to medvídkovitý duch.

Nechal Seilah si užít trochu toho tepla, naštěstí brzy seznala, že je čas jít dál. Sikua potěšilo, že byla tak otevřená nápadu projít si spolu Gallireu. Zvlášť hodně se těšil na návštěvu jeho lesa. Mého lesa. V záchvěvu slastné radosti a kapky studu se stočil do klubka, aby se schoval pod ocas a zavrtal se do vlastních chlupů. Hehehe já mám les. Rozmotal se až když Seika seskočila z kráteru a přidal se k ní na další cestu.

-> Houbový ráj