Gallirea - Příspěvky uživatele

Co teď? Teď neví. Má to teda srovnané nebo ne? Ví co chce? No... rozhodně ví co nechce. Jestli se nadobro bude muset s tímhle vlkem rozloučit, jeho příčetnost se definitivně sebere a odstěhuje se do Humpolce. Ať už je to kdekoliv. "Nevím." rozhodl se nemlžit. K čemu by to bylo? "Popravdě tomu moc nerozumím. Je to všechno tak nové a... složité." povzdechl si. Neměl ponětí co na to říct. Neměl jasno a asi jen tak mít nebude. Tohle mu nikdo nevysvětlil, nikdo mu neřekl, že se mu to může stát. Vlastně nemělo? Asi? Omegy přece páry netvoří, není důvod. A přece je tady, v lese, s vlkem, ke kterému cítí podivné, ale překvapivě silné pouto. A i přes to, že se potkali jen jednou, cítili to oba stejně. Pak by to mělo být v pořádku, ne? "Jenom vím, že tě nechci nechat jít. Myslím..." zhluboka se nadechl. Co to Wylan říkal? Že stejnopohlavní páry existují a jsou normální. Že je v pořádku mít někoho rád. Mít rád... "Mám tě rád. Jinak než ostatní. Jinak než své přátele. Jinak než rodinu." Nahodil snad nejzoufalejší výraz co dovedl. "A nevím co s tím mám dělat. Co vůbec zamilovaní vlci dělají? Bolí je to taky tak? A vůbec, proč to vůbec bolí?!" posteskl si. Konečně vyložil všechny karty na stůl, všechnu svou frustraci, zmatení, prostě všechno. S kým jiným by to měl řešit než právě s Ivarem?
Jaké bylo překvapení, že i Ivarovi se o něm zdálo. Uchechtl se. K nevíře, jejich podvědomí zjevně potřebovalo jim připomenout, že nechat jeden druhého jít by bylo špatné rozhodnutí. I Siku viděl ze začátku co, co si přál. Jenže se to nakonec zvrhlo v hroznou noční můru...
A ta noční můra jakoby znovu ožila s větou, která mu zněla v uších tolik dnů a tolik nocí. "Co jsi to řekl?" vztyčil hlavu a šokovaně mu pohlédl do očí. Co mi to děláš? Sice to neznělo tak bolestně a zoufale jako ve snu, ale... rozhodně to bylo řečeno stejně. Stejnou osobou. V hlavě se mu spustila hotová zvonkohra. Je možný, že měli ten samý sen? "Asi to co ty mně." vydechl opatrně, jakoby nevěděl, jestli je dobrý nápad zmiňovat cokoliv z toho snu. Ale jak jinak měl vědět, zda se skutečně setkali?

Stáhl uši a protáhl tlamu, ale asi s tím dokáže žít. Šáhlej byl, na to nemohl nic říct. A že je Protiva stále s ním? Beztak to nedokázal ovlivnit. A pak to nechal plavat a jen sám sebe stále ujišťoval, že Ivarovi to nevadí. Zatím. Zavrtěl hlavou, aby se přestal soustředit na význam Protivových slov.
Každé Ivarovo slovo přinášelo jakési poselství. Zasazovalo semínko naděje a jistoty, ale taky provinění vůči němu. Samozřejmě mu to nezapomněl vyčíst - bylo by divné, kdyby to nechal být. A nejspíš i nežádoucí. "Asi jsem se v tu chvíli nedokázal vypořádat sám se sebou." povzdechl si. Taková hloupost! Siku ale nikdy nemusel čelit svým emocím. Nikdy neměl žádné složitější myšlenky, žádné náročné pocity, které by potřeboval rozuzlovat a pochopit. Po letech prostých emocí jako je radost nebo strach se najednou objevilo... tohle. Štěstí, děs, nejistota, posedlost... to vše a mnohem víc v jednom zamotaném Gordickém uzlu, který nešel povolit. Vyděsilo ho to. Škoda že ani jeden z vlků tyhle věci nedokázal rozklíčovat a dát tomu pořádný tvar a jméno. Minimálně Siku tuhle schopnost rozhodně neměl. "Asi jsem." přiznal a omluvně si olízl čenich v podřízeném gestu. "Ale už vím jaká to byla hloupost. Už ji neudělám." pousmál se. Úsměv opadl když se Ivar začal hnípat v jeho těžce zformulovaném vyznání. Polil ho studený pot. "N-no... chci říct..." Počkat, vždyť ve skutečnosti si tak blízko nebyli. Neleželi v těsném kontaktu, nevyjadřovali si vzájemnou náklonnost. To všechno byl ten podivný sen. Siku vyplašeně odvrátil tvář a semknul čelisti. Kruci co teď má říct? Že se mu o něm zdál explicitní sen, ve kterém udělal podobnou blbost jako při jejich odloučení? To tak! Ale... má vůbec na výběr, když už to tupec zmínil? "Já jen chci říct, že si s jinými vlky nejsem takhle blízký. Jenom s rodinou, ale s tou jsem si blízký... jinak." Pocítil zvláštní stud. Stud z čeho? Proč? Za co se styděl? Bylo to vůbec ono? Cítil se nějak jinak, bylo v tom víc strachu než obvykle. Ubíjelo ho to. "Prostě se mi o tobě zdálo a nechci dělat stejný chyby pořád dokola!" vysolil nakonec. "I když to byl jenom sen, přišlo mi, jako kdyby se to nějakým zázrakem vážně stalo." Pořád se na něj nedíval, bylo to trapné.

11. Pokus se někomu vysvětlit, kdo je Protiva a pak ho přesvědčit, že nejsi blázen.

Zavrtěl rázně hlavou. "N-ne, to je..." Hah, sotva se vidí po dlouhé době a bude ho mít rovnou za magora. "Protiva je... jen hlas." povzdechl si. "Nikdo důležitý." usmál se. Jak jako nikdo důležitý?! Chceš abych ti přivodil takovou migrénu, že nebudeš moct mluvit? Vyhrožoval hned. Byl očividně dotčen tím, co o něm Siku řekl. "Jen... mi občas dělá problémy. Něco jako... svědomí, nebo tak. Nemyslíš si... nemyslíš si že jsem blázen, že ne?" hodil na něj tak ztrápenej kukuč, že to snad ani víc nešlo.
Jejich setkání bylo bizarní, přesně jak se očekávalo. Dvě ztracené duše v lese ztracených duší, co se konečně našly. Jejich setkání přihlížela pouze laskavá meluzína, která hvízdala v korunách vzrostlých stromů. Ivar se zdál být... klidný. Nebyl naštvaný, nekřičel na něj, nic mu nevyčítal. A to Sikua bolelo snad ještě víc, než kdyby se na něj urval. Však si to přece zasloužil! Cítil se hrozně. Ale zároveň šťastně. Měl ho tady, u sebe. Už ho nemusel hledat. Už nikdy. Nechtěl, nehodlal, už ne.
"Naivní... někdo ti ublížil." Bylo na něm vidět, že je mu to líto. Nechtěl, aby trpěl. Nehodlal ho proto už nechat jít. Všiml si, že už zase roní slzy. "Tak jo, tak asi bulim." přiznal s tichým smíchem. "Chyběls mi." vzhlédl k němu skoro až provinile. Smí to vůbec říct? Neodežene ho tím? Veškeré nejistoty zmizely s jeho otázkou a jemným dotykem čenichu. "Nezdrhnu." zavrtěl hlavou. Už nezmizí. Už nikdy. Někde uvnitř něj se cosi hnulo. Něco, co musel ihned vyřešit. Vzpomněl si na svůj sen, který byl tak živý, že mu ublížil na pěkně dlouhou dobu. "A nedělám tyhle věci s nikým jiným!" vyjekl znenadání. "Ne takhle, ne z tohohle důvodu, přísahám! A nechtěl jsem odejít, jen jsem... jen jsem měl pocit, že bych tě zdržoval." odvrátil hlavu stranou. Výčitky sílily. "Nebylo chvíle, kdy bych toho nelitoval." zabručel a stáhl uši v kajícném gestu. Byla to pěkná blbost! Způsobil si tím akorát trápení. A Ivarovi taky, dle jeho reakcí. Kdesi v koutku duše z toho měl prazvláštní radost. Chyběl jsem mu. Švitořila mysl. Motýlci v břiše už dávno bláznili, ale Siku tenhle pocit neznal. Neměl ponětí, co je zač ani co s ním má dělat.

Ležel jako hromádky neštěstí. Skrýval se pod listím a pod tlapami a snažil se zjistit, jestli byla horší realita, nebo ta noční můra. Najednou se cítil tak strašně sám. Sám a zranitelný. Brečel pod svým stromem a nevěděl, jestli chce dál snít. Přišel o všechno. O smečku, o rodinu, o nejlepší kamarádku a o sestru. Zavřel křečovitě oči. A o svého milého, nezapomeň. Ušklíbnul se Protiva. "Hledám ho!" ohradil se naštvaně, ale dál ležel schovaný před všemi. Přece se už rozhodl. Najde ho, vysvětlí mu to, a pak... Pak co? Neví. Neví co, neví ani jak jo najít. Chodí křížem krážem, ale nebyl úspěšný. Jediné co získal, byly noční můry.
Už nebul, posero. Co to? Spí ještě? Ne... to jen Protiva si z něj tropí žerty. "Nech mě, Protivo. Není to vtipný." zabručel, ale hlavu nezvedl a oči neotevřel. Co je to ale za pach? Ten tu nebyl, ale měl pocit, že ho zná. Byl... opojný. Motala se mu z toho hlava, podobně jako ze zkvašeného ovoce. Otevřel oči, aby se podíval a zatajil se mu dech. Nic neřekl. Nevěděl, jestli si s ním hrají smysly a pokud ano, chtěl to tak nechat. Chtěl se dívat na vlka, který se před ním zjevil. Šedá stst, rudé oči, ukousnuté ucho... počkat cože?
"Ivare?" oslovil ho překvapeně. Je možný, že se mu to nezdá? "Nebulim!" vzchopil se rázem a utřel si tlapou oči. "Co to... to máš s uchem?" natáhl se k jeho tváři, aby zkontroloval rány. Nemá to dlouho. Změna na jeho těle ho trkla. Je tady. Do očí se mu nahrnuly slzy. Zase. "Díky bohu žiješ." vzlykl znenadání.

Bloumal lesem a všiml si, že se už opravdu brzy stmívá. Ach ten podzim, byl krásný, ale tak krátký. Lehl si proto pod kořeny svého oblíbeného stromu a zavřel oči. Cítil se bezpečně jako už dlouho ne. Bylo to jeho místo, jeho strom, jeho les. Měl to tu prochozené křížem krážem a znal i místní obyvatele. Věděl, že mu tady nic nehrozí. Jak tak dřímal, všiml si, že zvuky lesa se trochu změnily. Známá meluzína kvílela jako vždy, ale zněla jinak. Hruběji. Výhružněji. Navíc se zdálo, že slyší... slova? "Siku." Co to? Slyšel snad svoje jméno? "Siku, ty zrádče." Prudce otevřel oči a vyplašeně se rozhlížel na všechny strany. Slyšel správně? Byla to... "Sesi? Sestřičko, jsi tady?" Nic. Ticho po pěšině. Siku stáhl uši a tiše zakňučel. Pohrávalo si s ním jeho svědomí? "Jak jsi mohl." Škubl sebou. Byl tohle... Zalapal po dechu, přímo před sebou viděl stát vlka, jehož tvář toužil vidět od chvíle, co ho... "Opustil jsi mě. Nechal jsi mě tam samotného, proč?" Ach ten tvrdý, vábivý hlas, ze kterého se mu chvěje srdce. Ten samý hlas ale bodá a drtí pod tíhou výčitek. V jeho očích se zračil hněv a zklamání. "Ivare, já tě hledal, teda pořád hledám! Zlobíš se hodně?" Přilepil se celý k zemi a posouval se k němu pomalu a poníženě, jako se malé vlče plazí před rozhněvanou alfou. Odpovědí mu však byl jen znechucený škleb. "Je mi z tebe špatně." odfrkl si a začal odcházet. Už zase. Ale on ho nenechá odejít! "Ne, počkej! Ivare neodcházej!" Sakra proč je Sikuovo tělo najednou tak těžké? Je jako paralyzovaný, nemůže se ani hnout. Jako kdyby na něm někdo... ležel? Otočil hlavu za sebe a celý zkoprněl. Setkal se s očima sobí samice, která na něm ležela celou dvou váhou a drtila ho k zemi. "N-ne..." hlas se mu zlomil. On tady umře! Tentokrát doopravdy! Vrátily se mu potlačené vzpomínky na tu noc, kdy šel se smečkou lovit. Kdy naháněl sobí samici se zraněnou nohou. Vzpomněl si na chvíli, kdy se vyděšené zvíře vzepjalo a rozeběhlo se proti němu. Pamatoval si na tvrdý náraz její tvrdé hlavy a pak mohutný kopanec přímo do spánku.
"To ne!" vyjekl zděšeně, až svým křikem vyplašil několik sov v okolí. Rozhlížel se, panikařil, nechápal, kde je ani co se děje. Zběsile dýchal, z očí mu tekly slzy a všechno ho bolelo. Byl v křeči. Les byl klidný a tichý, meluzína zpívala tak jako obvykle. Po notné chvíli zjistil, že mu ve skutečnosti nic nehrozí. Že tu žádný sob není. Že nekrvácí a neumírá. A že tu Sesi ani Ivar nikdy nebyli.

//Tětivový potok

Následoval potok a velmi rychle došel do Ztraceného lesa. Zhluboka se nadechl a s hlasitým "Aaaaaachhhh." se teprve teď z potoka napil. Byl to perfektní zdroj vody pro smečku. Musel přiznat, že vybral skvostné místo, bylo tu vše. Statné stromy, četné úkryty, zvěř, voda... co scházelo? jasně, byla kupa mnohem malebnějších míst, ale co jako? Tady to bylo taky pěkné! Když se vlk překonal a nevyděsilo ho první zahučení větru, mohl snadno zjistit, že je okolí klidné a opravdu krásné. Starší stromy byly pokryté mechem a lišejníky, mladší se tyčily a prodírali si svou cestu na výsluní. Směrem k pláži jich bylo čím dál méně, takže poměrně velká část lesa byla pěkně prosluněná. No prostě každý, kdo tohle místo odsoudí na první pohled, dělá velkou chybu. Siku udělal pár kroků a namočil si packy ve vodě teňoučkého potůčku. Byla příjemná. Chladná. Navíc kdyby šel kousek dál, byl by potok hlubší a hlubší. Dokonce v něm zahlédl poslední ryby tohoto roku, které se ještě nestihly zazimovat. Siku se mlsně olízl a sešel dál do větších hloubek. A strnul. Koukal na hladinu a hledal jakýkoliv náznak stínu, který by mohl znamenat plující rybku. Stál tam nehnutě jako socha. Jen koukal, číhal a ve chvíli, kdy si všiml tmavého pohybu, rychlostí blesku ponořil hlavu pod hladinu. Zkousnul a... povedlo se! Vytáhl kedlubnu nad říčku a vylezl ven. Šel nadšeně, skoro až slavnostně. Měl obrovskou radost. Ještě aby ne, chytil rybu! A že to nebyl snadný úlovek, vskutku ne. Lehl si opodál, nechával vodu stékat po jeho srsti. Naštěstí se nedostala skrz, takže jen stékala a stvořila pod ním kaluž. S chutí se pustil do jídla a u toho poslouchal volání lesa. Bylo to kouzelné. Dlouho po jídle tam jen tak ležel, díval se do dálky a spokojeně si mlaskal. Zatím tu byl sám, ale doufal, že se to velmi brzy změní. Do té doby si bude užívat krásy tohoto místa sám. Mohla tu být se mnou Seilah. Pomyslel si posmutněle. Nebo Ivar... chtěl by tu se mnou zůstat? měl by radost? Byl by... byl by tu se mnou šťastný? Tyhle úvahy ho spíš bolely, než cokoliv jiného, tak to raději pro teď nechal být.

//Smečkový úkol pro založení smečky: Najít zdroj vody

//Ranský les přes Rozdrásané údolí

Konečně! Potok, který tak dobře znal. Je jen krok od lesa. Od svého lesa. Od své budoucí Ztracené smečky. Nadšením se mu zachvěly útroby. Byl ještě trochu poznamenán tím záchvatem, co měl na Zubaté hoře, ale už na něj skoro zapomněl. Proč by měl myslet na špatné věci, když se může těšit z těch dobrých? Půjde domů, lehne si ke kořenům a trochu si odpočine. Poslechne si švitoření větru a když bude mít štěstí, zaslechne i Meluzínu. Někoho by to mohlo děsit, ale on měl tenhle hlas lesa moc rád. Byl to totiž hlas jeho lesa.

//Les ztracených duší

//Kaštanový les přes Mathae jih

A je to. Už teď cítil že je doma. Už cítil vůni vlhka a hub. Všude v lese rostl mech, který příjemně hladil na tlapkách a chladil. Zahlédl taky pár hub, které vypadaly i celkem jedle. Neměl na ně ale vůbec chuť. Chtěl prostě domů. A né domů na sever. Ale domů sem. Do svého lesa. Napít se ze svého potoka. Ulehnout do kořenů svých stromů. Už aby tam byl! Slyšel švitoření pěvců z čeledi krkavcovitých. Slyšel pět sojku, krákat vrány a někde v dálce se shromažďovaly i kavky a havrani. Ach ten krásný podzim.

//Tětivový potok přes Rozdrásané údolí

//Bobří ostrov přes Mathae jih

Jak tak měnil prostředí, uvědomoval si, že nejen že tu ještě nebyl, ale taky že je to území poblíž jeho lesa. Hned mu to zvedlo náladu ještě o kousek víc! Navíc kaštany touhle dobou jsou v tom nejlepším, takže to tu vypadalo nádherně. Barevné listí lítalo všude kolem, na zemi se válely plody kaštanovníků a hezky to tu vonělo. Překvapivě ale nelitoval svého výběru. Ať už byl kdekoliv, svůj les... opravdu ho miloval. Vybral si podle srdce. To srdce mu řeklo, že tam má zůstat a usadit se. A tak ho taky poslechl. Pocítil touhu se vrátit.

//Ranský les přes mathae jih

//Paseka přes řeku Mathae

Zvědavě překročil řeku a ocitl se na legračním ostrůvku, který vypadal jako ráj na zemi. Jak se před ním tyhle krásná území schovávaly tak dlouho? Přece to tu prochodil křížem krážem, ne? Pouze daleko na jihu ještě neměl odvahu to pořádně projít, ale tady? Vyhýbal se jen smečkovým územím. Inu, když už tu byl, jal se to projít a prozkoumat. Bylo tu vážně pěkně. Nenáročný terén, pěkné okolí, voda kolem dokola. Vážně prima! Napil se z klidné řeky, ale něco ho naštvaně šťouchlo do boku. Otočil hlavu a uviděl... bobry? Spoustu bobrů! A vypadali, že z něj nejsou zrovna nadšení. Siku stáhl uši, zacouval, otočil se a raději pelášil pryč. Přímo přes řeku.

//Kaštanový les přes Mathae jih

//VVJ přes jižní Galtavar

Jak tak šel a utápěl se ve vlastní hlavě, došel na širokánskou paseku, kde rostly nejrůznější bylinky, bodláčí, nízké smrčiny a spousta porostu. Vypadalo to tu jako malinkaté hřiště pro vlčata. Zamával ocasem. Líbilo se mu to tady. Spokojeně prošel paseku, obkouknul podzimní byliny, šlápl na bodlák a s kníkotem si olízal bolavou tlapku. Ale krom těchhle drobností to tu bylo perfektní. Dokonce si ulovil pár vystrašených myšek, které zblajznul jako jednohubky. Byla to moooc příjemná sváča. Přesně takovou potřeboval. Teď by to chtělo se napít.

//Bobří ostrov přes Mathae sever

//Sopka přes Ainu

Procházel kolem známého velkého jezera, kde se střetávali vlci, medvědi, jeleni a jiná zvěř, aby se napili. Všichni spolu. V míru. Nicméně... tentokrát nikoho široko daleko neviděl. Jistě, jezero bylo obrovské, ale i tak. V létě se to tady životem hemžilo, ale dnes? Jakoby se celá příroda rozhodla jít odpočívat někam do svých nor a skrýší. A jen Siku sám tady bloudí jako tulák. Ty jsi tulák. Připomněl sám sobě. Tedy... tvrdil o sobě, že založil smečku, ale ne tak docela. Však tam byl sám. To není přece žádná smečka.

//Paseka přes jižní Galtavar

//Zubatá přes Velehory

Stále byl mimo. Hrdlo a hrudník ho bolely, tělo bylo zkřehlé a bolavé a nohama sotva pletl. Co se to tam nahoře stalo? Proč se tak vyděsil? Čeho? A proč Protiva a Blábol za celou dobu nesklapli? To mleli celou tu dobu? Bez přestání? Bože... jak jen to zvládl ignorovat? A hlavně jak? Vždyť jsou tak strašně hluční! Je to katastrofa, jeho hlava je hotový chaos. Je možné, že to nezvládá? Co má udělat, aby mu dali pokoj? Se nás už chceš zbavit jó? Jaké neštěstí. "Prosím, už sakra mlčte." vzlykl tiše.

//VVJ přes Ainu

9. Vystoupat na nejvyšší horu gallirei a zjitit, že máš strach (jedno jestli z toho jak je to vysoko nebo vymyslíš něco originálnějšího).

//Gejzíry přes Velehory

A byl tady. Konečně a zase. Tušil, že navštívil tohle místo už... po třetí? Jo, nějak tak. Hora byla neskutečně vysoká, ale on si dal tu práci a vylezl až na samý vrchol. Rozhlédl se. Viděl daleko, daleko do hloubi Gallirei. Byla vždycky tak obrovská? Přišel sem pro útěchu, ale... co je to za pocit? Těžko se mu dýchalo, motala se mu hlava. Co se to... děje? Proč najednou se mu svírá hrdlo? Proč mu přijde, že se všechno kolem něj vlní a na hrudi mu sedí velký těžký tvor. Musel si sednout. Celý se nahrbil a lapal po dechu. Co to... co se mu to děje?! Je tohle... panebože! Přesně tak, dostal panickou ataku. Zchvátil ho tak šílený strach a děs a úzkost, že nemohl dýchat. Svalil se do sněhu a zběsile dýchal. Ale kyslíku se mu nedostávalo. Cítil, jak mu mravenčí tlama, čumák, ramena, packy... přestával cítit tělo a dech se stával mělčím a mělčím. Až nakonec odpadl úplně. Ležel ve sněhu, celý paralyzovaný a napůl v jiném světě. Bolelo ho to. Strašně ho všechno bolelo a měl strach. Ale... strach z čeho?
Je to velký, co? Je dost možný, že už nepotkáš ani Ivara a ani Sesi. Navíc... jakou máš jistotu že neodešli? Proč by tu zůstávali? Navíc Sesi vypadala, že si chce vzít život. Třeba se jí to povedlo.
Aha... už to chápe. To Protiva. Hlas v jeho hlavě, který mu dělá ze života peklo. A kdesi v pozadí křik a nesrozumitelné mumlání Blábola, jeho slova, jako vždy, nedávala žádný smysl. Celou dobu se snažil ignorovat své hlasy, až ho to dostihlo v jeho podvědomí. Už je nemůže ignorovat. Vlastně nemůže už vůbec nic. Musí jen... čekat. A doufat, že brzy otevře oči.

//Orlí skály přes Východní hvozd

Jak je jen možné, že se sem pořád tak často a rád vrací? To nevěděl. Měl trochu výčitky, dlouho už nebyl ve svém lese. Měl by se tam vrátit. Ale teď... potřeboval kousíček svého domova. Potřeboval do hor, prohrábnout sníh, cítit chlad ledového větru, mráz. Hodně mrazu. potřeboval cítit, že je naživu. Že má jeho život cíl. Že dělá správně. Opravdu potřeboval se chvíli vyválet ve sněhu a zapomenout na malou chvíli na všechno špatné. A tak aby se dostal do hor, musel projít přes Gejzíry, jako už tolikrát.

//Zubatá přes velehory