Příspěvky uživatele

< návrat zpět

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

//VVJ přes Mathae

Překvapeně zamrkal nad tím, jak v pohodě a sebevědomě ke všemu Ivar přistupoval. Až se zastyděl, že on sám má takový problém. Plaše se uculil a natiskl se na něj celou svou vahou. Potřeboval trochu jeho odvahy vstřebat. Sice to tak nejspíš nefungovalo, ale co naplat. Zkusit to může ne? "Myslíš, že to má každý jinak? Jakože... tohle." poukázal na jejich vztah. Nebyli stejní, jako jiné páry. Nebyli druh a družka, takže nebyli určeni k tomu, aby zplodili potomky. Takže si můžou dělat co chtějí? Ale... co vlastně chceme? Na moment se zamračil. Asi už nad tím nechtěl přemýšlet. Měli teď hezkou chvilku a okolo se snášela zima. Nic víc nepotřeboval.
Otázka na tělo, tedy na sestru, ho samozřejmě nenechala chladným. "To netuším." odpověděl se zkroušeným výrazem. "Neviděli jsme se příliš dlouho. Větší část života jsme strávili od sebe, než spolu. Ale má to asi něco společného s tím, že naše smečka vymírá." povzdechl si. Konečně už o tom mohl aspoň trochu mluvit. Potřeboval čas na to, aby se mu rozvázal jazyk, tyhle informace byly pro něj značně traumatizující. "Odešla, aby ji nemusela smečka živit, ale vypadá to, že nakonec byla ona tou, kdo přežil. Kdoví, jestli je naše rodina ještě naživu." Siku pohlédl do dálky zastřeným pohledem. Nevěděl, jestli chce vědět, co se s nimi stalo. Co se stalo Sesi. Ale i tahle nevědomost byla ubíjející. "Život v mé domovině je těžký." otočil se na svého druha s výrazem, který se zdál být skoro všeříkajícím. Jako kdyby tahle prostá věta vysvětlovala úplně všechno.
Naštěstí se rozhostila o dost veselejší nálada. Navíc ho opravdu hodně zajímalo jak to vypadá na místě, odkud pochází. Sice o tom místě Ivar mluvil nerad a s opovržením, ale pro Sikua to bylo důležité. "Ano, pocházím ze Sibiřské smečky daleko na severu." odpověděl a rozhodl se zcela odprostit od nepříjemných postranních myšlenek. "U nás byla většinu roka hrozná zima. A když přišlo léto, tak jen na několik týdnů a bylo takové vedro, že sníh a led skoro okamžitě roztál a vytvořil každoroční potopu. Ale měl jsem to tam rád." otočil hlavu na Ivara s dychtivým výrazem. "Žil jsi na jihu? Jaké to tam bylo?" naneštěstí si až pozdě uvědomil, že to není asi úplně vhodná otázka. "Promiň, vím že o svém rodišti nerad mluvíš." stáhl provinile uši. "Jsem jen zvědavý a... navíc je to místo pro mě tak trochu záhadou. Narodil se tam někdo blízký mému srdci." pokusil se vysvětlit svůj pohled na věc. Plaše odvrátil pohled s křečovitým výrazem a náhlou nervozitou. Bylo to poměrně otevřené vyznání, kterému bezmyšlenkovitě vylítlo z tlamy. Na tohle si bude muset nějak zvyknout.

//Rozdrásané údolí (přes Ranský les)

7. Zavzpomínej na svou první zimu

//Sopka přes Ainu

Procházeli kolem velkého jezera, kde se odehrálo už tolik věcí ze Sikuova života, že nad tím zůstával rozum stát. Byla zima. Nemrzlo, ale byla lezavá zvláštní kosa, taková vlhká a drala se přes chlupy až na kůži. Siku byl honě otužilý vlk. Hubený, ale s tak hustou a neproniknutelnou srstí, že mu tyhle mokré zimní pokusy nijak nepřekážely. Ivar měl velmi dobrou otázku. Až moc dobrou. A ptal se doslova toho nejméně pověřeného vlka pod sluncem. I vlčata měla větší přehled o lásce, než on. Sklopil pohled k nohám a usilovně přemýšlel. Chtěl mu odpovědět, vážně chtěl! Ale jak? Co má říct? Poznal lásku, to ano, ale jen jako omega. Oblíbená hračka smečky. Maskot. A samozřejmě bratr. Zvedl hlavu, aby se Ivarovi upřímně podíval do rudých očí a nahodil ten nejzoufalejší výraz, jaký svět viděl. Zavrtěl hlavou. "To já nevím." protáhl s žalostným kníknutím. "A-ale to nevadí, ne? Jsme tu spolu a... třeba se můžeme někoho zeptat?" nadhodil a s jistou dávkou optimismu si vzpomněl na Wylana. Ten by to mohl vědět! Zněl, že má zkušenosti. Určitě větší než tihle dva šediví tragédi. Zjizvenec si všiml jisté radosti, kterou Ivar projevoval. Dodalo mu to odvahu o tom mluvit o trochu otevřeněji. Poprvé má tyhle složité emoce a osud mu dovolil, aby na to nebyl sám. Bylo to podivně příjemné, ale taky znepokojivé. Sdílel tuhle důležitou zkušenost s dalším vlkem. S cizincem, který mu měl být od teď už navždy blíž, než kdokoliv. Škoda že s ním nemůže řešit jen příjemná témata.
Sesi byla velké a hodně těžké téma. tak těžké, že ani jeden nebyl ochotný o ní mluvit svobodně a bez okolků. Pousmál se. "Taková nebývala. Jako vlče byla mluvná a veselá. Ale... to už je život." Povzdechl si. Kdo ví co se muselo přihodit, že musela dospět, zmoudřet a stát se nešťastnou. Hořce protáhl tlamu v čemsi, co mohl být úsměv, ale spíš ukazoval nervozitu a očekávané dloubnutí do citlivých míst. "To mě nepřekvapuje." odpověděl s překvapivou odměřeností. Zvrácení. Ano, přesně to byla věc, kterou by řekla i kdysi jako malá. Něco, s čím žije a je skutečně její pravý názor. Totéž by mu jistě řekl i kdokoliv ze smečky. Dva samci. Takoví nemohou plodit mláďata a ani je vychovávat. Nemají mléko, nemohou zajistit přežití druhu. Je to plýtvání genetickým materiálem. Byli by nepotřební. Ba dokonce nechtění. Ale tady je přece blahobyt. Nikomu tím neuškodíme. Nejsme ani v ničí smečce, mělo by to být v pořádku. Ano, tomu věřil. Stejně by bylo nesprávné, aby zrovna Siku měl mladé. Není silný, zdatný v ničem, není dobrým lovcem, není rychlý a narodil se s postižením. Zbytek jeho vrhu nepřežil, matka nepřežila porod. Otec byl slabý duchem, neboť z žalu zešílel. Ne. Siku by nemohl mít nikdy mladé. Vztahem se samcem dělá celému světu službu. Konečně nahodil uvolněný spokojený výraz a zcela otevřeně zaryl čenich do Ivarovy tváře, prohrábl mu srst a olízl ho těsně u ucha. "Zvrácení spolu je lepší než zvrácený sám." zavrtěl ocasem spokojeně a trochu přidal do kroku. Těšil se, až budou doma.
Všiml si, že hory už mají svou půvabnou bílou pokrývku. Matně se usmál směrem k vrcholkům a vzpomněl si na svoji první zimu. Byl hodně malý, než dorostl do věku, kdy byl schopný vše skutečně vnímat, byla zima již na ústupu. Jenže v severu znamenal ústup méně vánic a více sněhového poprašku. Méně krutých mrazů, více ranní mlhy. Hrabali se sestrou tunely ve sněhu a olizovali legračně zamrzlý led na spádu řeky. Okusovali zmrzlou kůru bříz a schovávali se před tetičkami, které je pak hubovaly za jejich zlobení. Zdálo se sice, že se na ně zlobí, ale pravdou bylo, že jen o ně měly obrovský strach. Celá smečka se strachovala. Nebylo divu, neměli přežít. Otočil se na Ivara s otázkou v očích. "Sněžívalo na místě, ze kterého pocházíš?" zeptal se dychtivě.

//Jih Mathae přes sever

//Hups, chybka v přechodu

>>>VVJ přes Ainu

//jeskyně

Budu tě prudit do konce života. Na Sikuově tváři se usadil přiblblý výraz. Do konce života. Tahle krátká pasáž, tahle věta, byť jen zmínka v něm rozsvítila tisíce kontrolek, které začaly nekontrolovatelně bláznit. "Tak jo." odpověděl s potlačením emocí. Nechtěl totiž vybuchnout jako nějaká pubertální chlupatá rachejtle. Ne že by měl hrdost - nemá. Ale zas nechtěl ztratit před Ivarem tvář. Od kdy mě tohle zajímá? Pomyslel si zaraženě. Začínalo ho ubíjet jeho svědomí. A příčetnost. Blbý, co? Nebude tě mít upřímně rád ani takového jaký jsi, ani jako lháře, co ze sebe dělá něco co není. Nechtěl bych. Posmíval se mu Protiva. A tentokrát to opravdu upřímně zabolelo. Vždyť má pravdu! Nemá dost odvahy chovat se přirozeně, ale zároveň mu nechtěl ukazovat falešnou tvář. Dilema, které dokáže rozseknout jen když bude upřímný a řekne Ivarovi své obavy. Ale dnes to nebude.
Náhlé přenesení strachu na rudookého vyvolalo překvapivé pozdvižení. Oba se vyděsili navzájem a způsobili si pořádný šok. Vylítli z jeskynního komplexu přímo k sopce a zběsile oddechovali. Ivar vcelku rychle nasadil svůj obvyklý výraz a ledový klid. Sikua bodlo svědomí. Zkazil jim rande, že? Určitě ano. Musel ale přiznat, že návrat do lesa se jevil jako dobrý nápad. A že s ním přišel jeho partner, to bylo o to lepší. Zrychlil krok a přidal se k cestě po jeho boku. Chvíli mlčel, třídil si myšlenky a užíval si přítomnosti vlka, kterého ani nedoufal, že ještě uvidí. Nicméně to mlčení už mu začínalo docela vadit.
"Um, Ivare?" oslovil ho opatrně s plachým výrazem. "Vím, že není úplně na místě do toho šťourat, ale... říkal jsi, že jsi potkal Sesi." Na co se chce vlastně ptát? Zda je v pořádku? Odpověď je jasná - není a nemůže být. Kde je? Už může být dávno jinde. Zda o něm mluvila? A chce to vůbec vědět? Vrhl na něj zoufalý pohled. Zmatek bylo asi nejlepší slovo, které Sikuovu mysl vystihovalo. "Co ti řekla?" vypadlo z něj nakonec.

//Mathae přes VVJ

Eee pardon, nejak me nenapadlo si o to rict - jeste specialni magii pro Morghanu :D dekujuuu

Jsem dement, máš to tam. :D

V prvé řadě Elis, moc děkuju za fakt skvělou akci! Musím říct, že tenhle herní druh mi strašně moc vyhovuje a bylo to skvělý. Některý úkoly jsem úplně žrala, stalkovala kdo co jak plní a mám rozhodně svý favority :D Mám menší výtku k přidělování nových úkolů. Řekla bych, že bylo krapet nešťastné, žes je musela dodatečně přidávat růčo, hlídat kdy kdo co jak splnil a tak. Umim si představit že to bylo stresující a overwhelming a i to vymýšlení nových úkolů je něco, z čeho člověku může fakt snadno přeskočit :D Problém pro hráče, že museli čekat na úkoly, byl spíš minoritní :D
Jinak to byla bomba a moc ti děkuju za tvoje nápady a péči Už teď se těším co příště vymyslíš

A teď ty odměny :D
Siku:
- Speciální vlastnost Smysly (-21 b)
- 15 květin (-3 b)

Morghana:
- Speciální vlastnost Charisma (-21 b)
- 55 květin (-11 b)

Přidáno.

12. Jít na strašidelnou stezku skrz zrcadlové jeskyně k sopce.

//Zrcadlové hory

Sladká slova vyvolala vcelku plíživou, ale silnou reakci - prakticky se Sikuovi podlamovala kolena. Kdy se stalo, že vzduch tak ztěžkl a svět se začal točit? Šílené co s ním dokázal udělat vlk, který se mu vloudil do života z nenadání a bez jakýchkoliv upozornění. Prostě tu najednou byl. A stal se celým Sikuovým světem. Byla to i překvapivá otočka o 180 stupňů. Moc dobře si pamatoval na jeho krutá slova vůči sobě. Bylo mu jedno, zda zemře či nikoliv. Svět je v jeho očích jen utrpení. A najednou mu tu slibuje, že pro něj zůstane žít. Nebyl schopný na to hned odpovědět, bál se, že by se zase rozbrečel. Nebál se ukazovat své extrémně citlivé já, jen měl dojem, že by další prolévání slz bylo trochu... moc. Ale stejně se jim neubránil.
Překvapeně zamrkal. Co mu to vykládá? Bratrstvo není to, co hledal? Po tváři mu stekla slza. A další. A další. Popotáhl a pokusil se potlačit škytnutí. Neúspěšně. "Vrá-vrátíš se? I když se zachovám zase špa-špatně?" Bylo vidět, že ho výčitky stále ubíjejí. Vykusují ho zevnitř jako piraně a nenechávají ho ani na moment v klidu. "Takže neodejdeš? Nebudeš se jich držet? Zůstaneš se mnou?" s každým slovem vrtěl ocasem silněji a nervózněji. Ivar ho mohl stokrát přesvědčovat, stejně to Sikua překvapilo zas a znova. Ještě to nezpracoval. Dělal si z něj trochu legraci a jemně ho šťouchl do tváře. Siku se zarděl a protáhl tlamu v stydlivém úsměvu. Vypadal jako přerostlá usmívající se liška. "Ale nezdrhnu!" vyhrkl raději spěšně. Co kdyby se mezi nimi přehnal stín pochybností! To nemohl dopustit. Zvlášť ne po tom, co si pro jejich shledání prožil. Bylo toho až až, chtěl taky svůj šťatsný konec. Takový, jaký mají šťastní vlci. Chtěl to risknout.
Usmál se. Trochu ho mrzelo, že nedostal své fiktivní jméno, ale spokojil se bohatě s tím, co Ivar nabídl. "Nemůžu se dočkat." odpověděl shovívavě. Už jen fakt, že nad tím Ivar přemýšlí ho dělal šťastným. O to víc se zaradoval při přijetí jeho pozvánky na procházku skrz jeskyně. Zasmál se a oplatil mu jemné drcnutí boky. "Já půjdu s tebou velmi rád." odpověděl a musel potlačit malý výbuch emocí. Nemůže přece pískat jako malé štěně pokaždé, když se v něm zdvihne vlna náklonnosti a štěstí. Už tak se styděl víc než dost.
Vpluli do jeskynních chodeb těsně bok po boku. Dva zamilovaní vlci, skyti před světlem světa. Tady mohli být zas o kus víc sami sebou. Ne že by měli venku pochybnosti či se zdráhali prožít své city k sobě navzájem, ale tady... tady to bylo jiné. Siku měl dojem, že se schovali před celým světem a nikdo na ně nedosáhne. Společnost, rodina, jeho sestra, pátravé zraky cizinců. Nikdo. Byli tu spolu a byli sami. V zjizveném se zdvihla podivná hřejivá nervozita. Očekávání? Možná, ale čeho? Co očekává? Má vůbec nárok na očekávání? Pootočil hlavu směrem k vlkovi, kterému prakticky před chvílí odevzdal srdce. Může přece očekávat od tvora, který je pro něj vším, ne? Koutkem oka sledoval pohyb jeho tváře, změny, cokoliv. Měl ale svůj přirozený uvolněný připonasraný výraz. Musel se nad tím usmát. Tvářil se jako zlý vlk, ale ve skutečnosti měl křehké nitro. Jemné a zranitelné, ale taky cenné jako nic na světě. Hodlal to nitro chránit, hodlal zajistit, aby nikdy nelitoval toho, že mu ho odkryl. Zachvěl se oním očekáváním a natiskl se na něj ještě víc, takže Ivara Sikuova srst tak trochu pohltila. Přestože byl kostra potažená kůží, chlupů měl hodně. Severský původ se nezapře, takže i jeho vyzáblé tělo vysílalo překvapivě hodně tepla. Byl tak trochu jako hedvábnička. Chlupatý, hřejivý a s potřebou pohltit do svého kožichu zdroj jeho ochrany. Mohla být ochrana neúčinná, ale rozhodně byla útulná. Aspoň něco. A čím spokojenější Siku byl, tím víc se choval přítulně a kontaktně. A že se to hodilo, vzhledem k tomu, že jeskyně byla opravdu tmavá, chladná, spletitá a docela dost strašidelná. Už poprvé když tudy Siku šel, měl pocit, že ho jako kdyby někdo sleduje. Měl v tu dobu plnou hlavu Protivy a dalších vjemů, ale tentokrát... teď cítil auru jeskyní opravdu hodně. Za zády cosi proběhlo. Siku sebou škubnul.
"Slyšel jsi to?" otočil se za zvukem. A jéje, vyplula na povrch jeho ustrašená nátura. Co když tam ale vážně někdo je? Nedopatřením se nacítil na Ivara, a protože neměl nejmenší ponětí, že má magii emocí, předal mu svůj strach a ovlivnil ho jím. Ivar proto najednou mohl cítit hrůzu, kterou pociťoval Siku v danou chvíli, jako by byla jeho vlastní. Siku nechtěl vypadat jako úplně sralbotka, tak se otočil směrem k tunelu a zavrčel. Ozvěna mu jeho vrčení vrátila a ačkoliv to nebylo vrčení hodné ani té nejmenší výhružky, Siku nadskočil. Stačilo mu opravdu málo. "Nepamatuju si, že by to tu bylo takhle strašidelný." poznamenal rozechvěle. Přilepil se na svého milého a opustila ho absolutně všechna vůle tvářit se jako drsňák, kterým nebyl. "Možná si dáme radši rande pod sopkou, mimo tyhle strašidelné jeskyně." pípnul tiše a prosebně se otřel Ivarovi o tvář. Poměrně rychlým krokem se vydal cestou dál a díky všem existujícím i neexistujícím bohům se velmi brzy objevilo světlo k východu. Vylezli ven a Siku si náramně oddechl. Sice to lepení se na rudookého mělo své kouzlo, ale Siku měl za to, že kouzelné bude i válení se u jezera při měsíčku.

//Sopka

Jako kdyby se jeho slov chytil jako stébla. Ihned se rozpovídal, ale vypadal, že si není jistý tím, zda lituje, že se mu svěřil. Siku váhal. Nevěděl, jak na to adekvátně zareagovat. Notak, na to není špatná odpověď. Podpoř ho! Zhluboka se nadechl a udělal dalších pár kroků, až se ocitl přímo před ním. "Mám obavy, Ivare. Neznám ji. Neznám je. Nevím co je Bratrstvo." Usmál se jemně. "Ale pokud ti nesmí ublížit... asi je to dobré." Natáhl se, aby Ivarovi pročísl srst na krku. "Mám radost... mám vážně radost že jsi našel své místo. A že jsi v bezpečí." Potřeboval jen trochu čas, aby to vstřebal. Poměrně rychle přijal fakt, že na něj musí dát pozor. Zvlášť poté, co se mu vrátil o ucho kratší. "Vulturo, říkáš. Sedí ti." zasmál se tiše a odtáhl se, aby se mu mohl podívat do očí. "Jaké myslíš, že by bylo moje nové jméno?" zeptal se ho čistě na teoretické rovině. Chtěl s ním sdílet tuhle situaci, chtěl s ním sdílet tento zážitek. Ale neubránil se pocitu, že se mu tímhle trochu vzdálil. Nebo to byla ta spousta času, kdy byli od sebe? Můžeš za to ty, nikdo jiný. Koukej to napravit. Okřikl sám sebe v mysli. Pocítil náhlou touhu s Ivarem něco zažít. Cokoliv. Hlavně aby to bylo jen jejich. Otočil hlavu k nedalekým jeskyním a zamával ocasem. "Nechceš... se mnou projít jeskyně?" zeptal se ho s uculením. "Teda... půjdeš se mnou na rande?" Kurnik to bylo trapné. Ale hezky trapné. Aspoň pro Sikua, však to byla premiéra! Nejspíš pro ně pro oba.

//Zrcadlové jeskyně

//Mathae sever

Ivar podivně ztichnul. Řekl snad něco špatně? Ach proč je to tak náročné, to jsou všechny vztahy tak těžké? Nebo je to tím, že tohle nezná a neví jak se má chovat? Má si dávat pozor na vše, co říká? To se mu nezamlouvalo. Ale měl dojem, že to není ono, přece mu může věřit. Chce mu věřit! Jen se oba musí naučit lépe komunikovat. Po značné chvíli se dostali na místo, o kterém jeho milý mluvil s větší vášní než je jeho obvyklá míra - tedy žádná. už už se Siku chystal promluvit, ale zarazil ho pohled na zasněného Ivara, který se odebral vypálenou cestičkou do vody. Divné, bylo to tu když jsem tu byl posledně? Možná jsem jen šel jinudy. Napadlo ho. Vypálenina ho zaujala, ale zdráhal se promluvit, aby nenarušil klid a rozjímání. Bylo krásné. Vycházející slunce dělalo překrásnou scenérii a křišťálově čistá studená voda tomu dodávala na speciálním kouzlu. Udělal pár malých kroků směrem k břehu, ale nevstupoval do cestičky. Ivar konečně promluvil. Ale Siku nebyl o nic moudřejší. "Vulturo?" zopakoval po něm. Nevěděl, co to znamená ani jak jméno získal. Něco mu ale říkalo, že by měl do tématu přidat trochu svých slov. "Říkal jsi, že jsi se tu nenarodil. Kdy jsi přijal nové jméno?" usmál se vlídně, ale uvnitř ho sžírala zvědavost. "A... proč?" Víc otázek sám sobě nedovolil.

//Kaštanový les přes mathae

Pousmál se. To mu něco připomínalo. "Vlastně... taky jsem potkal někoho, kdo mi s tím pomohl." přiznal se smíchem. Oba byli stejní tragédi v tomhle ohledu. Ukázkoví zástupci typu "chci něco nevím co a nedám pokoj dokud to nedostanu". "Jmenuje se Wylan. Vlastně to je první vlk o kterém vím, že tvoří partnerství s... no... s dalším samcem." zarděl se. Připadal si jako nevyspělé vlče. "Netušil jsem, že je to možné. Vlastně jsem netušil ani že se tohle... použil Ivarův tón a narážku "... někdy bude týkat mě." přiznal o něco tišším hlasem. Konečně měl ale v těchhle věcech aspoň trochu jasno. A pokud ne, aspoň věděl, že na to není sám. Ta představa ho hřála u srdce.
Zmínka o Sesi byla pro Sikua velkou ránou, ale taky krásným překvapením. Bylo to něco, co si nejvíc přál, ale taky nejvíc se toho bál. Neuměl si ani představit jak na ně dva bude reagovat. Ještě k tomu v kombinaci s faktem, že ho do morku kostí nenávidí. Odpověď z úst rudookého však měla konejšivý účinek. Zvedl pod tlakem jeho čenichu hlavu a pokusil se mu opětovat úsměv. "Děkuji." otřel se o něj hlavou, jednak jako poděkování a druhak pro svůj vlastní komfort. "Vím, že s tebou byla v bezpečí."

//Zrcadlové hory

//Ranský les přes mathae

Zvědavě naklonil hlavu na stranu. Možná? A kdo? Ivar ale nevypadal, že se chystá ve větě pokračovat. Ještě pořádně nevěděl, jak se chovat. Ne že by cokoliv předstíral, ale nějak se s celou situací ještě nesžil. Přišlo mu, že každá chvíle byla prchlivá a věčně připravená nenávratně zmizet. Proto raději nenaléhal. Naštěstí se šedý ujal slova, ale jak už měl ve zvyku, hodně to zkrátil. Siku mu dal úsměvem najevo, že na něj netlačí. Ale upřímně ho zaujala zmínka o vlčici, ke které přilnul. Bylo to skoro až šokující, zvlášť když měl tendenci všechny tvrdě odhánět. "Morghana říkáš." zopakoval. Bylo nad slunce jasné, že Siku nebyl žárlivý typ. Nevěděl co to znamená. Jasně, slyšel to slovo, viděl vlky žárlit, ale on sám? K takovým věcem nemá nejspíš ani predispozici. Není jako ty. Tahle věta mu bohatě stačila. Nicméně jedno jediné jméno ho dokázalo z ničeho nic totálně odrovnat. Prudce se zastavil. "Sesi?" zopakoval přiškrceně. "Ty jsi... potkal moji sestru?" Popravdě nevěděl co cítí. Úlevu? Šok? Radost? Možná děs? Co mu řekla? Co jí řekl on? Je v pořádku? Z tolika otázek ho rozbolela hlava. Trvalo, než se vzpamatoval a popošel k němu. "A... je vše v pořádku?" zeptal se podivně obecně. Vlastně nevěděl, na co přesně se ptá. Asi na všechno.

//Mahtae sever (Rozkvetlé louky)

//Les Ztracených duší přes Márylouku

Spokojeně kráčeli vedle sebe. Ivarova poznámka byla potěšující, proto se Siku neubránil úsměvu. "To mám štěstí." pronesl a zlehka si opřel ocas o jeho záda. Pro jednou nebyl zas tak kostnatý, spíš jen velmi velmi hubený. Ale už by ho neodfoukl i ten nejslabší vánek. "Po takové době co jsem tě hledal mě nakonec najdeš zrovna tady. Jako kdyby tě někdo přivedl." zasmál se tiše. Byla to hezká náhoda.
Nojo, kde se toulal. "Všude." přiznal bez okolků. "Většinu času jsem se tě snažil najít. Prošel jsem snad celou zemi, jen smečkám jsem se vyhýbal. Byl jsem daleko na severu i na jihu na samém konci světa. Navštívil jsem ostrovy a prochodil střed. Popravdě jsem chvílemi ztrácel naději." Otočil na svého druha hlavu. "A kam tebe zanesly nohy? Kde jsi celou tu dobu byl?"

//Kaštanový les (Mahtae)

Šťastně, ale poněkud stydlivě se usmál. Nějak mu nešlo si zvyknout na vlídnost a lásku, které od vlka přicházely. Chvíli se zdráhal, nějak si nebyl jistý co se vlastně smí a co ne. Nakonec se ale odhodlal a zlehka olízl Ivarovu tvář. Měl pocit, že mu exploduje nitro. Srdce se snažila vyskočit z hrudníku a mozek nejspíš prodělal mrtvici. Stáhl uši jakoby se snad cítil provinile, ale tlamu měl zkroucenou v přihlouplém úsměvu. "K dokonalosti mu chybíš jenom ty." skoro zašeptal. Cítil se nepatřičně, ale tak šíleně šťastně. Doma by byl už dávno zdrojem výsměchu a znechucených pohledů. Tedy by se za něj modlily, lovci by jím pohrdali a smečka by se jistě snažila držet vlčata a mladistvé od něj co nejdál. Omega, která se zamilovala do vlka stejného pohlaví. Co na to řekne Sesi? Blesklo mu hlavou. Ta myšlenka byla děsivější než cokoliv, na co kdy pomyslel. Věděl ale, že tomu neunikne. Bude muset čelit její nenávisti znova a mnohem více.
Naštěstí ho Ivar držel mimo jeho katastrofické představy. Siku zvědavě naklonil hlavu. Hezké místo? "Tak jo." souhlasil nadšeně a přidal se k němu po jeho boku. Kráčel možná až zbytečně moc blízko, neustále se o sebe otírali srstí. Siku si ale nemohl pomoct. Měl pocit, že kdyby se oddálil, hrozilo by, že se Ivarovi zase ztratí.

//Ranský les (přes Márylouku)

Na chvíli se vyděsil, když po jeho, jindy tvrdé a odtažité, tváři stekla slza. Zatrnulo v něm. Řekl něco špatně? Udělal něco špatně? Může to ještě vzít zpátky? má litovat svého vyznání? To ticho bylo snad nekonečné a úmorné a i když Ivarova tvář prozrazovala mnohé, přesto se Siku bál. Bál se, ale čeho vlastně? Odmítnutí? Nejistoty? Odporu? Irelevantní. Nic takového se nemohlo stát, ale přesto... přesto měl obavy. Ty e rozplynuly jako pára nad horkými gejzíry, když mu konečně odpověděl. Siku se neubránil zabubnování ocasem. Asi nikdy necítil tak velký příval radosti, jako právě teď. Ačkoliv sám nemá tušení do čeho se to řítí, může s čistým svědomím říct, že je to nejšťastnější den jeho života.
Spokojeně si opřel hlavu o Ivarovu, když se mu schoval v chlupech na hrudníku. Leželi tam spolu ve vzájemném obětí a tak nějak tušili, co se to tu právě přihodilo. Viděli se dnes podruhé v životě a už se od sebe neodloučí.Protože pokud ano, není jisté, zda to Sikuovo srdce zvládne.

Po notné chvíli, která byla delší než měla a kratší než chtěli, svému milému Siku prohrábl srst mezi ušima. "Vlastně bych tě rád pořádně uvítal v tomhle lese." promluvil zjizvenec s úsměvem na tváři. "V mém lese." usmál se ještě víc a zvrátil hlavu ke korunám vzrostlých stromů. "Došlo mi, že mě žádná smečka nepřijme a... asi bych se ani necítil dostatečně vítaný ani kdyby ano. Rozhodl jsem se proto usídlit tady." Nějak nevěděl, jak to má podat. Není to jeho les, nebo snad ano? Rozhodně se ale necítil jako alfa. Jen tu chtěl s někým žít, sdílet radosti i starosti a být šťastný. Žádný jiný důvod k tomu nebyl.

Oba v tom tápali, jen Ivar vypadal mnohem srovnaněji. Přistupoval k tomu s klidem, kultivovaně. Ne jako tahle šedivá hromádka neštěstí co panikařila vždy, když si s něčím neví rady. Siku byl v tomhle zjevně mnohem emotivnější. Oba se však šprajcli u slova "zamilovaní". A šlo jim to vůbec vyčítat? Nikdo jim ten koncept pořádně nevysvětlil. Nikdy nebyl důvod. Až teď si ho našli, bez ničí pomoci. Bez vedení. Bez znalostí ani zkušeností. Bez ničeho. Musí na to přijít úplně sami. A zdejší svět jim to očividně hodlal umožnit, neboť se nějakým zázrakem setkali ve snu.
"Ne prosím." zakňoural a s záchvěvu paniky se natáhl k rudookému a zabořil čenich do jeho náprsenky. Voněl vždycky tak... tak omamně? Přišlo mu, že cítí domov. Ačkoliv u nich doma to vonělo úplně jinak, tenhle pocit nemůže zaměnit s ničím na světě. Bezpečí, jistota, pocit že někam patří. Že k někomu patří. A přestože sen skončil opravdu hrozně, ve skutečnosti to bylo mnohem lepší. Mírumilovnější. A možná... možná s dobrým koncem. Odtáhl se, aby se jejich pohledy mohly střetnout. Sikuovi se zvláštně leskly oči, skoro zářily. Chtělo se mu křičet, smát se, brečet. Všechno naráz. Ale místo křiku nebo pláče z něj vyšla jediná věta. "Miluju tě. Zůstaň tu se mnou." vydechl a tentokrát se neodvrátil ani nesklopil oči. Vlastně se nedokázal odtrhnout. A ani nechtěl. Jediné co ho v tuhle krásnou chvíli mohlo trápit bylo ticho před Ivarovou odpovědí.