Příspěvky uživatele

< návrat zpět

12. Jít na strašidelnou stezku skrz zrcadlové jeskyně k sopce.

//Zrcadlové hory

Sladká slova vyvolala vcelku plíživou, ale silnou reakci - prakticky se Sikuovi podlamovala kolena. Kdy se stalo, že vzduch tak ztěžkl a svět se začal točit? Šílené co s ním dokázal udělat vlk, který se mu vloudil do života z nenadání a bez jakýchkoliv upozornění. Prostě tu najednou byl. A stal se celým Sikuovým světem. Byla to i překvapivá otočka o 180 stupňů. Moc dobře si pamatoval na jeho krutá slova vůči sobě. Bylo mu jedno, zda zemře či nikoliv. Svět je v jeho očích jen utrpení. A najednou mu tu slibuje, že pro něj zůstane žít. Nebyl schopný na to hned odpovědět, bál se, že by se zase rozbrečel. Nebál se ukazovat své extrémně citlivé já, jen měl dojem, že by další prolévání slz bylo trochu... moc. Ale stejně se jim neubránil.
Překvapeně zamrkal. Co mu to vykládá? Bratrstvo není to, co hledal? Po tváři mu stekla slza. A další. A další. Popotáhl a pokusil se potlačit škytnutí. Neúspěšně. "Vrá-vrátíš se? I když se zachovám zase špa-špatně?" Bylo vidět, že ho výčitky stále ubíjejí. Vykusují ho zevnitř jako piraně a nenechávají ho ani na moment v klidu. "Takže neodejdeš? Nebudeš se jich držet? Zůstaneš se mnou?" s každým slovem vrtěl ocasem silněji a nervózněji. Ivar ho mohl stokrát přesvědčovat, stejně to Sikua překvapilo zas a znova. Ještě to nezpracoval. Dělal si z něj trochu legraci a jemně ho šťouchl do tváře. Siku se zarděl a protáhl tlamu v stydlivém úsměvu. Vypadal jako přerostlá usmívající se liška. "Ale nezdrhnu!" vyhrkl raději spěšně. Co kdyby se mezi nimi přehnal stín pochybností! To nemohl dopustit. Zvlášť ne po tom, co si pro jejich shledání prožil. Bylo toho až až, chtěl taky svůj šťatsný konec. Takový, jaký mají šťastní vlci. Chtěl to risknout.
Usmál se. Trochu ho mrzelo, že nedostal své fiktivní jméno, ale spokojil se bohatě s tím, co Ivar nabídl. "Nemůžu se dočkat." odpověděl shovívavě. Už jen fakt, že nad tím Ivar přemýšlí ho dělal šťastným. O to víc se zaradoval při přijetí jeho pozvánky na procházku skrz jeskyně. Zasmál se a oplatil mu jemné drcnutí boky. "Já půjdu s tebou velmi rád." odpověděl a musel potlačit malý výbuch emocí. Nemůže přece pískat jako malé štěně pokaždé, když se v něm zdvihne vlna náklonnosti a štěstí. Už tak se styděl víc než dost.
Vpluli do jeskynních chodeb těsně bok po boku. Dva zamilovaní vlci, skyti před světlem světa. Tady mohli být zas o kus víc sami sebou. Ne že by měli venku pochybnosti či se zdráhali prožít své city k sobě navzájem, ale tady... tady to bylo jiné. Siku měl dojem, že se schovali před celým světem a nikdo na ně nedosáhne. Společnost, rodina, jeho sestra, pátravé zraky cizinců. Nikdo. Byli tu spolu a byli sami. V zjizveném se zdvihla podivná hřejivá nervozita. Očekávání? Možná, ale čeho? Co očekává? Má vůbec nárok na očekávání? Pootočil hlavu směrem k vlkovi, kterému prakticky před chvílí odevzdal srdce. Může přece očekávat od tvora, který je pro něj vším, ne? Koutkem oka sledoval pohyb jeho tváře, změny, cokoliv. Měl ale svůj přirozený uvolněný připonasraný výraz. Musel se nad tím usmát. Tvářil se jako zlý vlk, ale ve skutečnosti měl křehké nitro. Jemné a zranitelné, ale taky cenné jako nic na světě. Hodlal to nitro chránit, hodlal zajistit, aby nikdy nelitoval toho, že mu ho odkryl. Zachvěl se oním očekáváním a natiskl se na něj ještě víc, takže Ivara Sikuova srst tak trochu pohltila. Přestože byl kostra potažená kůží, chlupů měl hodně. Severský původ se nezapře, takže i jeho vyzáblé tělo vysílalo překvapivě hodně tepla. Byl tak trochu jako hedvábnička. Chlupatý, hřejivý a s potřebou pohltit do svého kožichu zdroj jeho ochrany. Mohla být ochrana neúčinná, ale rozhodně byla útulná. Aspoň něco. A čím spokojenější Siku byl, tím víc se choval přítulně a kontaktně. A že se to hodilo, vzhledem k tomu, že jeskyně byla opravdu tmavá, chladná, spletitá a docela dost strašidelná. Už poprvé když tudy Siku šel, měl pocit, že ho jako kdyby někdo sleduje. Měl v tu dobu plnou hlavu Protivy a dalších vjemů, ale tentokrát... teď cítil auru jeskyní opravdu hodně. Za zády cosi proběhlo. Siku sebou škubnul.
"Slyšel jsi to?" otočil se za zvukem. A jéje, vyplula na povrch jeho ustrašená nátura. Co když tam ale vážně někdo je? Nedopatřením se nacítil na Ivara, a protože neměl nejmenší ponětí, že má magii emocí, předal mu svůj strach a ovlivnil ho jím. Ivar proto najednou mohl cítit hrůzu, kterou pociťoval Siku v danou chvíli, jako by byla jeho vlastní. Siku nechtěl vypadat jako úplně sralbotka, tak se otočil směrem k tunelu a zavrčel. Ozvěna mu jeho vrčení vrátila a ačkoliv to nebylo vrčení hodné ani té nejmenší výhružky, Siku nadskočil. Stačilo mu opravdu málo. "Nepamatuju si, že by to tu bylo takhle strašidelný." poznamenal rozechvěle. Přilepil se na svého milého a opustila ho absolutně všechna vůle tvářit se jako drsňák, kterým nebyl. "Možná si dáme radši rande pod sopkou, mimo tyhle strašidelné jeskyně." pípnul tiše a prosebně se otřel Ivarovi o tvář. Poměrně rychlým krokem se vydal cestou dál a díky všem existujícím i neexistujícím bohům se velmi brzy objevilo světlo k východu. Vylezli ven a Siku si náramně oddechl. Sice to lepení se na rudookého mělo své kouzlo, ale Siku měl za to, že kouzelné bude i válení se u jezera při měsíčku.

//Sopka

Jako kdyby se jeho slov chytil jako stébla. Ihned se rozpovídal, ale vypadal, že si není jistý tím, zda lituje, že se mu svěřil. Siku váhal. Nevěděl, jak na to adekvátně zareagovat. Notak, na to není špatná odpověď. Podpoř ho! Zhluboka se nadechl a udělal dalších pár kroků, až se ocitl přímo před ním. "Mám obavy, Ivare. Neznám ji. Neznám je. Nevím co je Bratrstvo." Usmál se jemně. "Ale pokud ti nesmí ublížit... asi je to dobré." Natáhl se, aby Ivarovi pročísl srst na krku. "Mám radost... mám vážně radost že jsi našel své místo. A že jsi v bezpečí." Potřeboval jen trochu čas, aby to vstřebal. Poměrně rychle přijal fakt, že na něj musí dát pozor. Zvlášť poté, co se mu vrátil o ucho kratší. "Vulturo, říkáš. Sedí ti." zasmál se tiše a odtáhl se, aby se mu mohl podívat do očí. "Jaké myslíš, že by bylo moje nové jméno?" zeptal se ho čistě na teoretické rovině. Chtěl s ním sdílet tuhle situaci, chtěl s ním sdílet tento zážitek. Ale neubránil se pocitu, že se mu tímhle trochu vzdálil. Nebo to byla ta spousta času, kdy byli od sebe? Můžeš za to ty, nikdo jiný. Koukej to napravit. Okřikl sám sebe v mysli. Pocítil náhlou touhu s Ivarem něco zažít. Cokoliv. Hlavně aby to bylo jen jejich. Otočil hlavu k nedalekým jeskyním a zamával ocasem. "Nechceš... se mnou projít jeskyně?" zeptal se ho s uculením. "Teda... půjdeš se mnou na rande?" Kurnik to bylo trapné. Ale hezky trapné. Aspoň pro Sikua, však to byla premiéra! Nejspíš pro ně pro oba.

//Zrcadlové jeskyně

//Mathae sever

Ivar podivně ztichnul. Řekl snad něco špatně? Ach proč je to tak náročné, to jsou všechny vztahy tak těžké? Nebo je to tím, že tohle nezná a neví jak se má chovat? Má si dávat pozor na vše, co říká? To se mu nezamlouvalo. Ale měl dojem, že to není ono, přece mu může věřit. Chce mu věřit! Jen se oba musí naučit lépe komunikovat. Po značné chvíli se dostali na místo, o kterém jeho milý mluvil s větší vášní než je jeho obvyklá míra - tedy žádná. už už se Siku chystal promluvit, ale zarazil ho pohled na zasněného Ivara, který se odebral vypálenou cestičkou do vody. Divné, bylo to tu když jsem tu byl posledně? Možná jsem jen šel jinudy. Napadlo ho. Vypálenina ho zaujala, ale zdráhal se promluvit, aby nenarušil klid a rozjímání. Bylo krásné. Vycházející slunce dělalo překrásnou scenérii a křišťálově čistá studená voda tomu dodávala na speciálním kouzlu. Udělal pár malých kroků směrem k břehu, ale nevstupoval do cestičky. Ivar konečně promluvil. Ale Siku nebyl o nic moudřejší. "Vulturo?" zopakoval po něm. Nevěděl, co to znamená ani jak jméno získal. Něco mu ale říkalo, že by měl do tématu přidat trochu svých slov. "Říkal jsi, že jsi se tu nenarodil. Kdy jsi přijal nové jméno?" usmál se vlídně, ale uvnitř ho sžírala zvědavost. "A... proč?" Víc otázek sám sobě nedovolil.

//Kaštanový les přes mathae

Pousmál se. To mu něco připomínalo. "Vlastně... taky jsem potkal někoho, kdo mi s tím pomohl." přiznal se smíchem. Oba byli stejní tragédi v tomhle ohledu. Ukázkoví zástupci typu "chci něco nevím co a nedám pokoj dokud to nedostanu". "Jmenuje se Wylan. Vlastně to je první vlk o kterém vím, že tvoří partnerství s... no... s dalším samcem." zarděl se. Připadal si jako nevyspělé vlče. "Netušil jsem, že je to možné. Vlastně jsem netušil ani že se tohle... použil Ivarův tón a narážku "... někdy bude týkat mě." přiznal o něco tišším hlasem. Konečně měl ale v těchhle věcech aspoň trochu jasno. A pokud ne, aspoň věděl, že na to není sám. Ta představa ho hřála u srdce.
Zmínka o Sesi byla pro Sikua velkou ránou, ale taky krásným překvapením. Bylo to něco, co si nejvíc přál, ale taky nejvíc se toho bál. Neuměl si ani představit jak na ně dva bude reagovat. Ještě k tomu v kombinaci s faktem, že ho do morku kostí nenávidí. Odpověď z úst rudookého však měla konejšivý účinek. Zvedl pod tlakem jeho čenichu hlavu a pokusil se mu opětovat úsměv. "Děkuji." otřel se o něj hlavou, jednak jako poděkování a druhak pro svůj vlastní komfort. "Vím, že s tebou byla v bezpečí."

//Zrcadlové hory

//Ranský les přes mathae

Zvědavě naklonil hlavu na stranu. Možná? A kdo? Ivar ale nevypadal, že se chystá ve větě pokračovat. Ještě pořádně nevěděl, jak se chovat. Ne že by cokoliv předstíral, ale nějak se s celou situací ještě nesžil. Přišlo mu, že každá chvíle byla prchlivá a věčně připravená nenávratně zmizet. Proto raději nenaléhal. Naštěstí se šedý ujal slova, ale jak už měl ve zvyku, hodně to zkrátil. Siku mu dal úsměvem najevo, že na něj netlačí. Ale upřímně ho zaujala zmínka o vlčici, ke které přilnul. Bylo to skoro až šokující, zvlášť když měl tendenci všechny tvrdě odhánět. "Morghana říkáš." zopakoval. Bylo nad slunce jasné, že Siku nebyl žárlivý typ. Nevěděl co to znamená. Jasně, slyšel to slovo, viděl vlky žárlit, ale on sám? K takovým věcem nemá nejspíš ani predispozici. Není jako ty. Tahle věta mu bohatě stačila. Nicméně jedno jediné jméno ho dokázalo z ničeho nic totálně odrovnat. Prudce se zastavil. "Sesi?" zopakoval přiškrceně. "Ty jsi... potkal moji sestru?" Popravdě nevěděl co cítí. Úlevu? Šok? Radost? Možná děs? Co mu řekla? Co jí řekl on? Je v pořádku? Z tolika otázek ho rozbolela hlava. Trvalo, než se vzpamatoval a popošel k němu. "A... je vše v pořádku?" zeptal se podivně obecně. Vlastně nevěděl, na co přesně se ptá. Asi na všechno.

//Mahtae sever (Rozkvetlé louky)

//Les Ztracených duší přes Márylouku

Spokojeně kráčeli vedle sebe. Ivarova poznámka byla potěšující, proto se Siku neubránil úsměvu. "To mám štěstí." pronesl a zlehka si opřel ocas o jeho záda. Pro jednou nebyl zas tak kostnatý, spíš jen velmi velmi hubený. Ale už by ho neodfoukl i ten nejslabší vánek. "Po takové době co jsem tě hledal mě nakonec najdeš zrovna tady. Jako kdyby tě někdo přivedl." zasmál se tiše. Byla to hezká náhoda.
Nojo, kde se toulal. "Všude." přiznal bez okolků. "Většinu času jsem se tě snažil najít. Prošel jsem snad celou zemi, jen smečkám jsem se vyhýbal. Byl jsem daleko na severu i na jihu na samém konci světa. Navštívil jsem ostrovy a prochodil střed. Popravdě jsem chvílemi ztrácel naději." Otočil na svého druha hlavu. "A kam tebe zanesly nohy? Kde jsi celou tu dobu byl?"

//Kaštanový les (Mahtae)

Šťastně, ale poněkud stydlivě se usmál. Nějak mu nešlo si zvyknout na vlídnost a lásku, které od vlka přicházely. Chvíli se zdráhal, nějak si nebyl jistý co se vlastně smí a co ne. Nakonec se ale odhodlal a zlehka olízl Ivarovu tvář. Měl pocit, že mu exploduje nitro. Srdce se snažila vyskočit z hrudníku a mozek nejspíš prodělal mrtvici. Stáhl uši jakoby se snad cítil provinile, ale tlamu měl zkroucenou v přihlouplém úsměvu. "K dokonalosti mu chybíš jenom ty." skoro zašeptal. Cítil se nepatřičně, ale tak šíleně šťastně. Doma by byl už dávno zdrojem výsměchu a znechucených pohledů. Tedy by se za něj modlily, lovci by jím pohrdali a smečka by se jistě snažila držet vlčata a mladistvé od něj co nejdál. Omega, která se zamilovala do vlka stejného pohlaví. Co na to řekne Sesi? Blesklo mu hlavou. Ta myšlenka byla děsivější než cokoliv, na co kdy pomyslel. Věděl ale, že tomu neunikne. Bude muset čelit její nenávisti znova a mnohem více.
Naštěstí ho Ivar držel mimo jeho katastrofické představy. Siku zvědavě naklonil hlavu. Hezké místo? "Tak jo." souhlasil nadšeně a přidal se k němu po jeho boku. Kráčel možná až zbytečně moc blízko, neustále se o sebe otírali srstí. Siku si ale nemohl pomoct. Měl pocit, že kdyby se oddálil, hrozilo by, že se Ivarovi zase ztratí.

//Ranský les (přes Márylouku)

Na chvíli se vyděsil, když po jeho, jindy tvrdé a odtažité, tváři stekla slza. Zatrnulo v něm. Řekl něco špatně? Udělal něco špatně? Může to ještě vzít zpátky? má litovat svého vyznání? To ticho bylo snad nekonečné a úmorné a i když Ivarova tvář prozrazovala mnohé, přesto se Siku bál. Bál se, ale čeho vlastně? Odmítnutí? Nejistoty? Odporu? Irelevantní. Nic takového se nemohlo stát, ale přesto... přesto měl obavy. Ty e rozplynuly jako pára nad horkými gejzíry, když mu konečně odpověděl. Siku se neubránil zabubnování ocasem. Asi nikdy necítil tak velký příval radosti, jako právě teď. Ačkoliv sám nemá tušení do čeho se to řítí, může s čistým svědomím říct, že je to nejšťastnější den jeho života.
Spokojeně si opřel hlavu o Ivarovu, když se mu schoval v chlupech na hrudníku. Leželi tam spolu ve vzájemném obětí a tak nějak tušili, co se to tu právě přihodilo. Viděli se dnes podruhé v životě a už se od sebe neodloučí.Protože pokud ano, není jisté, zda to Sikuovo srdce zvládne.

Po notné chvíli, která byla delší než měla a kratší než chtěli, svému milému Siku prohrábl srst mezi ušima. "Vlastně bych tě rád pořádně uvítal v tomhle lese." promluvil zjizvenec s úsměvem na tváři. "V mém lese." usmál se ještě víc a zvrátil hlavu ke korunám vzrostlých stromů. "Došlo mi, že mě žádná smečka nepřijme a... asi bych se ani necítil dostatečně vítaný ani kdyby ano. Rozhodl jsem se proto usídlit tady." Nějak nevěděl, jak to má podat. Není to jeho les, nebo snad ano? Rozhodně se ale necítil jako alfa. Jen tu chtěl s někým žít, sdílet radosti i starosti a být šťastný. Žádný jiný důvod k tomu nebyl.

Oba v tom tápali, jen Ivar vypadal mnohem srovnaněji. Přistupoval k tomu s klidem, kultivovaně. Ne jako tahle šedivá hromádka neštěstí co panikařila vždy, když si s něčím neví rady. Siku byl v tomhle zjevně mnohem emotivnější. Oba se však šprajcli u slova "zamilovaní". A šlo jim to vůbec vyčítat? Nikdo jim ten koncept pořádně nevysvětlil. Nikdy nebyl důvod. Až teď si ho našli, bez ničí pomoci. Bez vedení. Bez znalostí ani zkušeností. Bez ničeho. Musí na to přijít úplně sami. A zdejší svět jim to očividně hodlal umožnit, neboť se nějakým zázrakem setkali ve snu.
"Ne prosím." zakňoural a s záchvěvu paniky se natáhl k rudookému a zabořil čenich do jeho náprsenky. Voněl vždycky tak... tak omamně? Přišlo mu, že cítí domov. Ačkoliv u nich doma to vonělo úplně jinak, tenhle pocit nemůže zaměnit s ničím na světě. Bezpečí, jistota, pocit že někam patří. Že k někomu patří. A přestože sen skončil opravdu hrozně, ve skutečnosti to bylo mnohem lepší. Mírumilovnější. A možná... možná s dobrým koncem. Odtáhl se, aby se jejich pohledy mohly střetnout. Sikuovi se zvláštně leskly oči, skoro zářily. Chtělo se mu křičet, smát se, brečet. Všechno naráz. Ale místo křiku nebo pláče z něj vyšla jediná věta. "Miluju tě. Zůstaň tu se mnou." vydechl a tentokrát se neodvrátil ani nesklopil oči. Vlastně se nedokázal odtrhnout. A ani nechtěl. Jediné co ho v tuhle krásnou chvíli mohlo trápit bylo ticho před Ivarovou odpovědí.

Co teď? Teď neví. Má to teda srovnané nebo ne? Ví co chce? No... rozhodně ví co nechce. Jestli se nadobro bude muset s tímhle vlkem rozloučit, jeho příčetnost se definitivně sebere a odstěhuje se do Humpolce. Ať už je to kdekoliv. "Nevím." rozhodl se nemlžit. K čemu by to bylo? "Popravdě tomu moc nerozumím. Je to všechno tak nové a... složité." povzdechl si. Neměl ponětí co na to říct. Neměl jasno a asi jen tak mít nebude. Tohle mu nikdo nevysvětlil, nikdo mu neřekl, že se mu to může stát. Vlastně nemělo? Asi? Omegy přece páry netvoří, není důvod. A přece je tady, v lese, s vlkem, ke kterému cítí podivné, ale překvapivě silné pouto. A i přes to, že se potkali jen jednou, cítili to oba stejně. Pak by to mělo být v pořádku, ne? "Jenom vím, že tě nechci nechat jít. Myslím..." zhluboka se nadechl. Co to Wylan říkal? Že stejnopohlavní páry existují a jsou normální. Že je v pořádku mít někoho rád. Mít rád... "Mám tě rád. Jinak než ostatní. Jinak než své přátele. Jinak než rodinu." Nahodil snad nejzoufalejší výraz co dovedl. "A nevím co s tím mám dělat. Co vůbec zamilovaní vlci dělají? Bolí je to taky tak? A vůbec, proč to vůbec bolí?!" posteskl si. Konečně vyložil všechny karty na stůl, všechnu svou frustraci, zmatení, prostě všechno. S kým jiným by to měl řešit než právě s Ivarem?
Jaké bylo překvapení, že i Ivarovi se o něm zdálo. Uchechtl se. K nevíře, jejich podvědomí zjevně potřebovalo jim připomenout, že nechat jeden druhého jít by bylo špatné rozhodnutí. I Siku viděl ze začátku co, co si přál. Jenže se to nakonec zvrhlo v hroznou noční můru...
A ta noční můra jakoby znovu ožila s větou, která mu zněla v uších tolik dnů a tolik nocí. "Co jsi to řekl?" vztyčil hlavu a šokovaně mu pohlédl do očí. Co mi to děláš? Sice to neznělo tak bolestně a zoufale jako ve snu, ale... rozhodně to bylo řečeno stejně. Stejnou osobou. V hlavě se mu spustila hotová zvonkohra. Je možný, že měli ten samý sen? "Asi to co ty mně." vydechl opatrně, jakoby nevěděl, jestli je dobrý nápad zmiňovat cokoliv z toho snu. Ale jak jinak měl vědět, zda se skutečně setkali?

Stáhl uši a protáhl tlamu, ale asi s tím dokáže žít. Šáhlej byl, na to nemohl nic říct. A že je Protiva stále s ním? Beztak to nedokázal ovlivnit. A pak to nechal plavat a jen sám sebe stále ujišťoval, že Ivarovi to nevadí. Zatím. Zavrtěl hlavou, aby se přestal soustředit na význam Protivových slov.
Každé Ivarovo slovo přinášelo jakési poselství. Zasazovalo semínko naděje a jistoty, ale taky provinění vůči němu. Samozřejmě mu to nezapomněl vyčíst - bylo by divné, kdyby to nechal být. A nejspíš i nežádoucí. "Asi jsem se v tu chvíli nedokázal vypořádat sám se sebou." povzdechl si. Taková hloupost! Siku ale nikdy nemusel čelit svým emocím. Nikdy neměl žádné složitější myšlenky, žádné náročné pocity, které by potřeboval rozuzlovat a pochopit. Po letech prostých emocí jako je radost nebo strach se najednou objevilo... tohle. Štěstí, děs, nejistota, posedlost... to vše a mnohem víc v jednom zamotaném Gordickém uzlu, který nešel povolit. Vyděsilo ho to. Škoda že ani jeden z vlků tyhle věci nedokázal rozklíčovat a dát tomu pořádný tvar a jméno. Minimálně Siku tuhle schopnost rozhodně neměl. "Asi jsem." přiznal a omluvně si olízl čenich v podřízeném gestu. "Ale už vím jaká to byla hloupost. Už ji neudělám." pousmál se. Úsměv opadl když se Ivar začal hnípat v jeho těžce zformulovaném vyznání. Polil ho studený pot. "N-no... chci říct..." Počkat, vždyť ve skutečnosti si tak blízko nebyli. Neleželi v těsném kontaktu, nevyjadřovali si vzájemnou náklonnost. To všechno byl ten podivný sen. Siku vyplašeně odvrátil tvář a semknul čelisti. Kruci co teď má říct? Že se mu o něm zdál explicitní sen, ve kterém udělal podobnou blbost jako při jejich odloučení? To tak! Ale... má vůbec na výběr, když už to tupec zmínil? "Já jen chci říct, že si s jinými vlky nejsem takhle blízký. Jenom s rodinou, ale s tou jsem si blízký... jinak." Pocítil zvláštní stud. Stud z čeho? Proč? Za co se styděl? Bylo to vůbec ono? Cítil se nějak jinak, bylo v tom víc strachu než obvykle. Ubíjelo ho to. "Prostě se mi o tobě zdálo a nechci dělat stejný chyby pořád dokola!" vysolil nakonec. "I když to byl jenom sen, přišlo mi, jako kdyby se to nějakým zázrakem vážně stalo." Pořád se na něj nedíval, bylo to trapné.

11. Pokus se někomu vysvětlit, kdo je Protiva a pak ho přesvědčit, že nejsi blázen.

Zavrtěl rázně hlavou. "N-ne, to je..." Hah, sotva se vidí po dlouhé době a bude ho mít rovnou za magora. "Protiva je... jen hlas." povzdechl si. "Nikdo důležitý." usmál se. Jak jako nikdo důležitý?! Chceš abych ti přivodil takovou migrénu, že nebudeš moct mluvit? Vyhrožoval hned. Byl očividně dotčen tím, co o něm Siku řekl. "Jen... mi občas dělá problémy. Něco jako... svědomí, nebo tak. Nemyslíš si... nemyslíš si že jsem blázen, že ne?" hodil na něj tak ztrápenej kukuč, že to snad ani víc nešlo.
Jejich setkání bylo bizarní, přesně jak se očekávalo. Dvě ztracené duše v lese ztracených duší, co se konečně našly. Jejich setkání přihlížela pouze laskavá meluzína, která hvízdala v korunách vzrostlých stromů. Ivar se zdál být... klidný. Nebyl naštvaný, nekřičel na něj, nic mu nevyčítal. A to Sikua bolelo snad ještě víc, než kdyby se na něj urval. Však si to přece zasloužil! Cítil se hrozně. Ale zároveň šťastně. Měl ho tady, u sebe. Už ho nemusel hledat. Už nikdy. Nechtěl, nehodlal, už ne.
"Naivní... někdo ti ublížil." Bylo na něm vidět, že je mu to líto. Nechtěl, aby trpěl. Nehodlal ho proto už nechat jít. Všiml si, že už zase roní slzy. "Tak jo, tak asi bulim." přiznal s tichým smíchem. "Chyběls mi." vzhlédl k němu skoro až provinile. Smí to vůbec říct? Neodežene ho tím? Veškeré nejistoty zmizely s jeho otázkou a jemným dotykem čenichu. "Nezdrhnu." zavrtěl hlavou. Už nezmizí. Už nikdy. Někde uvnitř něj se cosi hnulo. Něco, co musel ihned vyřešit. Vzpomněl si na svůj sen, který byl tak živý, že mu ublížil na pěkně dlouhou dobu. "A nedělám tyhle věci s nikým jiným!" vyjekl znenadání. "Ne takhle, ne z tohohle důvodu, přísahám! A nechtěl jsem odejít, jen jsem... jen jsem měl pocit, že bych tě zdržoval." odvrátil hlavu stranou. Výčitky sílily. "Nebylo chvíle, kdy bych toho nelitoval." zabručel a stáhl uši v kajícném gestu. Byla to pěkná blbost! Způsobil si tím akorát trápení. A Ivarovi taky, dle jeho reakcí. Kdesi v koutku duše z toho měl prazvláštní radost. Chyběl jsem mu. Švitořila mysl. Motýlci v břiše už dávno bláznili, ale Siku tenhle pocit neznal. Neměl ponětí, co je zač ani co s ním má dělat.

Ležel jako hromádky neštěstí. Skrýval se pod listím a pod tlapami a snažil se zjistit, jestli byla horší realita, nebo ta noční můra. Najednou se cítil tak strašně sám. Sám a zranitelný. Brečel pod svým stromem a nevěděl, jestli chce dál snít. Přišel o všechno. O smečku, o rodinu, o nejlepší kamarádku a o sestru. Zavřel křečovitě oči. A o svého milého, nezapomeň. Ušklíbnul se Protiva. "Hledám ho!" ohradil se naštvaně, ale dál ležel schovaný před všemi. Přece se už rozhodl. Najde ho, vysvětlí mu to, a pak... Pak co? Neví. Neví co, neví ani jak jo najít. Chodí křížem krážem, ale nebyl úspěšný. Jediné co získal, byly noční můry.
Už nebul, posero. Co to? Spí ještě? Ne... to jen Protiva si z něj tropí žerty. "Nech mě, Protivo. Není to vtipný." zabručel, ale hlavu nezvedl a oči neotevřel. Co je to ale za pach? Ten tu nebyl, ale měl pocit, že ho zná. Byl... opojný. Motala se mu z toho hlava, podobně jako ze zkvašeného ovoce. Otevřel oči, aby se podíval a zatajil se mu dech. Nic neřekl. Nevěděl, jestli si s ním hrají smysly a pokud ano, chtěl to tak nechat. Chtěl se dívat na vlka, který se před ním zjevil. Šedá stst, rudé oči, ukousnuté ucho... počkat cože?
"Ivare?" oslovil ho překvapeně. Je možný, že se mu to nezdá? "Nebulim!" vzchopil se rázem a utřel si tlapou oči. "Co to... to máš s uchem?" natáhl se k jeho tváři, aby zkontroloval rány. Nemá to dlouho. Změna na jeho těle ho trkla. Je tady. Do očí se mu nahrnuly slzy. Zase. "Díky bohu žiješ." vzlykl znenadání.

Bloumal lesem a všiml si, že se už opravdu brzy stmívá. Ach ten podzim, byl krásný, ale tak krátký. Lehl si proto pod kořeny svého oblíbeného stromu a zavřel oči. Cítil se bezpečně jako už dlouho ne. Bylo to jeho místo, jeho strom, jeho les. Měl to tu prochozené křížem krážem a znal i místní obyvatele. Věděl, že mu tady nic nehrozí. Jak tak dřímal, všiml si, že zvuky lesa se trochu změnily. Známá meluzína kvílela jako vždy, ale zněla jinak. Hruběji. Výhružněji. Navíc se zdálo, že slyší... slova? "Siku." Co to? Slyšel snad svoje jméno? "Siku, ty zrádče." Prudce otevřel oči a vyplašeně se rozhlížel na všechny strany. Slyšel správně? Byla to... "Sesi? Sestřičko, jsi tady?" Nic. Ticho po pěšině. Siku stáhl uši a tiše zakňučel. Pohrávalo si s ním jeho svědomí? "Jak jsi mohl." Škubl sebou. Byl tohle... Zalapal po dechu, přímo před sebou viděl stát vlka, jehož tvář toužil vidět od chvíle, co ho... "Opustil jsi mě. Nechal jsi mě tam samotného, proč?" Ach ten tvrdý, vábivý hlas, ze kterého se mu chvěje srdce. Ten samý hlas ale bodá a drtí pod tíhou výčitek. V jeho očích se zračil hněv a zklamání. "Ivare, já tě hledal, teda pořád hledám! Zlobíš se hodně?" Přilepil se celý k zemi a posouval se k němu pomalu a poníženě, jako se malé vlče plazí před rozhněvanou alfou. Odpovědí mu však byl jen znechucený škleb. "Je mi z tebe špatně." odfrkl si a začal odcházet. Už zase. Ale on ho nenechá odejít! "Ne, počkej! Ivare neodcházej!" Sakra proč je Sikuovo tělo najednou tak těžké? Je jako paralyzovaný, nemůže se ani hnout. Jako kdyby na něm někdo... ležel? Otočil hlavu za sebe a celý zkoprněl. Setkal se s očima sobí samice, která na něm ležela celou dvou váhou a drtila ho k zemi. "N-ne..." hlas se mu zlomil. On tady umře! Tentokrát doopravdy! Vrátily se mu potlačené vzpomínky na tu noc, kdy šel se smečkou lovit. Kdy naháněl sobí samici se zraněnou nohou. Vzpomněl si na chvíli, kdy se vyděšené zvíře vzepjalo a rozeběhlo se proti němu. Pamatoval si na tvrdý náraz její tvrdé hlavy a pak mohutný kopanec přímo do spánku.
"To ne!" vyjekl zděšeně, až svým křikem vyplašil několik sov v okolí. Rozhlížel se, panikařil, nechápal, kde je ani co se děje. Zběsile dýchal, z očí mu tekly slzy a všechno ho bolelo. Byl v křeči. Les byl klidný a tichý, meluzína zpívala tak jako obvykle. Po notné chvíli zjistil, že mu ve skutečnosti nic nehrozí. Že tu žádný sob není. Že nekrvácí a neumírá. A že tu Sesi ani Ivar nikdy nebyli.

//Tětivový potok

Následoval potok a velmi rychle došel do Ztraceného lesa. Zhluboka se nadechl a s hlasitým "Aaaaaachhhh." se teprve teď z potoka napil. Byl to perfektní zdroj vody pro smečku. Musel přiznat, že vybral skvostné místo, bylo tu vše. Statné stromy, četné úkryty, zvěř, voda... co scházelo? jasně, byla kupa mnohem malebnějších míst, ale co jako? Tady to bylo taky pěkné! Když se vlk překonal a nevyděsilo ho první zahučení větru, mohl snadno zjistit, že je okolí klidné a opravdu krásné. Starší stromy byly pokryté mechem a lišejníky, mladší se tyčily a prodírali si svou cestu na výsluní. Směrem k pláži jich bylo čím dál méně, takže poměrně velká část lesa byla pěkně prosluněná. No prostě každý, kdo tohle místo odsoudí na první pohled, dělá velkou chybu. Siku udělal pár kroků a namočil si packy ve vodě teňoučkého potůčku. Byla příjemná. Chladná. Navíc kdyby šel kousek dál, byl by potok hlubší a hlubší. Dokonce v něm zahlédl poslední ryby tohoto roku, které se ještě nestihly zazimovat. Siku se mlsně olízl a sešel dál do větších hloubek. A strnul. Koukal na hladinu a hledal jakýkoliv náznak stínu, který by mohl znamenat plující rybku. Stál tam nehnutě jako socha. Jen koukal, číhal a ve chvíli, kdy si všiml tmavého pohybu, rychlostí blesku ponořil hlavu pod hladinu. Zkousnul a... povedlo se! Vytáhl kedlubnu nad říčku a vylezl ven. Šel nadšeně, skoro až slavnostně. Měl obrovskou radost. Ještě aby ne, chytil rybu! A že to nebyl snadný úlovek, vskutku ne. Lehl si opodál, nechával vodu stékat po jeho srsti. Naštěstí se nedostala skrz, takže jen stékala a stvořila pod ním kaluž. S chutí se pustil do jídla a u toho poslouchal volání lesa. Bylo to kouzelné. Dlouho po jídle tam jen tak ležel, díval se do dálky a spokojeně si mlaskal. Zatím tu byl sám, ale doufal, že se to velmi brzy změní. Do té doby si bude užívat krásy tohoto místa sám. Mohla tu být se mnou Seilah. Pomyslel si posmutněle. Nebo Ivar... chtěl by tu se mnou zůstat? měl by radost? Byl by... byl by tu se mnou šťastný? Tyhle úvahy ho spíš bolely, než cokoliv jiného, tak to raději pro teď nechal být.

//Smečkový úkol pro založení smečky: Najít zdroj vody