Gallirea - Příspěvky uživatele

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních

Byl sám na sebe naštvaný za to, že si nechává jejich společnou chvíli takhle kazit negativními myšlenkami. Ale bylo pravdou, že tohle je pro něj obzvlášť důležité. Tak důležité, že se tomu nemohl ubránit. Samovolně mu v hlavě naskakovaly katastrofické scénáře toho, jak jeho sestra někde leží úplně sama, hladová, zraněná a opuštěná. Otřásl se. Strašná představa! Ivar řekl cosi o písni, kterou před chvílí zpíval. To ho vrátilo zpátky na zem. "Cože? To... ah ano. Jedna z písní, kterou jsme si vždycky zpívali na oslavu blížícího se Nového roku. O jehličnatém stromku, který roste sám v lese." pousmál se a sklepal ze sebe trochu sněhu, který na něm ulpěl. "Je veselejší, než to zní." zasmál se tiše se smutkem v hlase.
Co by sis přál. Nechal si od něj zvednout hlavu. Siku věděl, co si přeje. Byl si jistý tím, že to tuší i Ivar. Ale nic a nikdo mu nemůže dát to, co chce. Nikdo nemůže přinutit Sesi, aby ho vyhledala a byla tu s ním. Bude mít velké štěstí, pokud se mu podaří ji občas potkat, nebo se o ní doslechnout. Pohlédl na šedého vlka s věčně tvrdým a odměřeným výrazem, ve kterém se ale Sikuovi pomalu ale jistě začínalo dařit trochu číst. Má obavy. Pomyslel si a opřel si o něj hlavu. "Chci přestat myslet na špatné věci." povzdechl si. To taky nebylo něco, co se dá snadno ovlivnit, ale Siku tak nějak tušil, jak toho dosáhnout. Všiml si totiž ztrouchnivělého stromu, ze kterého upadalo několik velikých kusů tvrdé kůry. Byla kvalitně seschlá a vypadala celkem bytelně. "Něco mě napadlo." řekl jen a už si to štrádoval ke kousku kůry.
Sedl si na něj, ozkoušel jeho tvrdost a odolnost a pohodlně se usadil. "Svezeme se?" zazubil se už o poznání veseleji. Bylo potřeba, aby tenhle kousek popostrčili k menšímu svahu mezi stromy, nacházejícího se těsně za hranicemi lesa. Siku samozřejmě předpokládal, že sleze a pomůže kůru odstrkat, ale popravdě, i přes svou výšku a zdánlivou mohutnost, skoro nic neváží. Takže pokud ho Ivar ovleče, nebude ho to stát skoro žádnou námahu.

4. Zazpívej někomu koledu.

Jak tak šmejdil v provizorním sněžném iglú, chytil hlavou a neskutečně dobrou náladu. Ono to taky mělo co do činění s tím, že mu Ivar na všechno radostně kývnul. Nemůže lhát, spadl mu obrovský kámen ze srdce. Začal si automaticky pobrukovat a vrtět u toho ocasem do rytmu. Zůstane tu sééé mnooou, zůstane tu seee mnooou. Založíme sméééčkuuu, juchuuu. Jeho mysl byla zaplavená vším možným a to všechno možné vytlačilo cokoliv negativního, co se tam mohlo objevit. Mimoděk si všiml, že už dlouho neslyšel pindat Protivu, nebo vřískat Blábola. Oba mlčeli jako pěna a do ničeho mu nelezli. To byl velmi příjemný bonus ke všemu dobrému co se poslední dobou dělo. Má sice ještě pár věcí, které by ho mohly tížit, ale právě teď byly markantně upozaděny. Až si ze všeho toho veselí začal prozpěvovat.

"В лесу родилась елочка,
В лесу она росла,
Зимой и летом стройная,
Зеленая была.

Метель ей пела песенку:
-Спи, елочка, бай-бай.-
Мороз снежком укутывал:
-Смотри, не замерзай.-

Kdo ví, proč se mu na mysl dostala zrovna tahle novoroční písnička. No počkat... Vždyť on brzy bude Nový rok! A v tu ránu i razantně posmutněl. "Oh... on bude nový rok." zopakoval a sklesle si sedl se svěšenýma ušima. "Máme dneska se Sesi narozeniny..." došlo mu a velká část veselí byla pryč. Dneska je jemu a jeho drahé sestře pět let. Někde tam venku je Sesi úplně sama na své narozeniny. Jsou tak blízko a přece tak daleko.
Vyšel ven přes iglú a zvrátil hlavu k noční obloze. Byla krásná. Zavřel oči a dlouze a táhle zavyl. Vyl dlouho a teskně a po tváři mu stekla horká slza. Třeba mě slyšíš, sestřičko.

21. Zkus postavit Iglú

Siku se bál odpovědi. Čekal cokoliv, odmítnutí, křik, nevraživost, odtažitost... ale ne to, co mu Ivar naservíroval jako na zlatém podnose. Jeho reakce byla... perfektní. Siku se nedopatřením naježil z toho překvapení. Nechal se povalit a hned jak ho přešel prvotní šok, rozesmál se. "Bál jsem se, že tě tím odradím nebo vyplaším." přiznal se slzami v očích. Čekal hodně, ale rozhodně ne že ho povalí s tímhle výrazem. Nemohl se na něj vynadívat, viděl ho vůbec někdy se smát? Nevzpomíná si. Ten pohled ho tak překvapil, že nejspíš chvíli nemohl dýchat. Nebo to bylo tím vyraženým dechem, kdo ví. Na tom však vůbec nezáleželo. Vrtěl ocasem jako nevycválané mládě a nechal se olizovat od někoho, kdo ho při prvním setkání chtěl zabít. Jaká to náhoda, že? Cesty osudu jsou vážně nevyzpytatelné.
Sikua napadla super věc. Ťuknul rudookého vlka čenichem do tváře a spěšně se zvedl. Na moment se mu zatočila hlava, ale ignoroval to. Točila se mu celkem často. Začal hrabat sníh na jedno místo, až vznikla veliká hrouda, tak trochu kopeček. Magií si pomohl ji uhladit a udusat. Vyhrabal velký otvor, vlezl dovnitř a prohrábl vnitřek ještě o trochu víc, aby měli prostor. Ale ne moc prostoru! Moc prostoru totiž škodí. Vykoukl ven z narychlo uplácaného iglů a vyzval Ivaral pohledem, aby šel za ním.
"Hotovo!" zašvitořil nadšeně. "Než najdem lepší úkryt." prohlásil a zmizel uvnitř sněhového výtvoru. Chvíli si tu poleží, oba jsou dost mokří a venku fouká vítr. Navíc... měl chuť se na chvíli skrýt před celým světem. Sice maji s Ivarem spoooustu budoucích dní spolu, ale i tak měl potřebu dohánět ten čas, kdy byli od sebe odloučení. Tahle jejich životní epizoda nejspíš bude Sikua tížit ještě nějakou dobu.

10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku

Siku se tiskl na vlka, kterého poznal docela nedávno. Viděl ho jednou, zamiloval se a po dlouhém odloučení ho znova našel. Nic o něm neví, skoro se neznají. Ale oba dobře ví, že bez sebe nemůžou žít. Je až k nevíře, s jakou jistotou tohle celé Siku bere. Čekal by nejistotu, pochybnosti, zmatenost. Je tohle ta pověstná láska, o které všichni mluví? Pouto tak silné, že sváže dvě duše nadosmrti? Pro oba to bylo něco úplně nového, nepředstavitelného. A přece se zdálo, že vědí, co dělají. Nebo to alespoň tuší. A nebo... to jen dělat chtějí.
Zavřel znova oči, když se o něj Ivar opřel hlavou. Jeho slova v něm vyvolala silné chvění. Teď byla ta chvíle. Teď nebo nikdy, to bylo jisté. Co když odmítne? Co když se vyděsí a uteče? Co když už ho neuvidím? Co když... Nesmysl. Odtáhl se a zadíval se na něj znovu, aby dodal sám sobě odvahy. Tyhle myšlenky ho nemohou ovlivnit, teď ne. Lepší příležitost už nenastane. "Ivare, já... rozhodl jsem se tady usadit." začal opatrně. Ale už tohle přiznání bylo víc než dost. "Chci tu zůstat, být tu doma. Ale nechci tu být sám." Lezlo to z něj jak z chlupaté deky, ale když on prostě jen nevěděl, jak to podat. Jaká slova použít. Jak zajistit, aby to jeho milý nezavrhl. To by neudělal. Vážně ne? Jak dlouho se znají? Jak dobře se znají? Nasucho polknul a s obavami pokračoval. "Mám toulavé tlapky, ale chybí mi bát někde doma. Chci vědět, že se mám kam vrátit a že tam budou mí nejdražší. Ivare... chci vědět, že kamkoliv půjdu, budu vědět, že tady se vždy sejdeme. A budeme tu doma." plaše se usmál a opatrně mu olízl čenich na znamení, že to myslí vážně. "Založme smečku. Založme tady domov a buďme konečně šťastní. Tady, daleko ode všeho. Buď moje druhá polovička, moje alfa."
Tak a bylo to venku. Nabídl mu něco, o čem předpokládal, že odmítne. Ale proboha hluboce doufal, že neodmítne. Že to bude něco, co dokáže alespoň zvážit. "Je tu přítmí. Příjemné lesnaté prostředí. Ani zima a ani moc horko, hned za humny je pláž. Zvěř tu plynule proudí a nikdo sem nechodí. Myslím, že mají za to, že tu straší. Ale ty zvuky, to je jen Meluzína. A upřímně... její večerní kvílení má konejšivý účinek." usmál se sladce a vzhlédl mezi stromy. Byla dnes tichá, ale zpívala i tak. Jemně a důvěrně. Zpívala jen pro ně dva. "A je tu voda! Jsou tu ryby, koukej!" Sklonil hlavu, chvíli zíral na hladinu a v jednom krátkém momentu prudce ponořil hlavu do vody. Když ji zas vytáhl, držel v tlamě středně velkou mrskající se rybu. Naznačil, že mu ji dává, jako dar. Díval se u toho na něj prosebně a věrně. Jako malé štěně, které prosí staršího vlka o pozornost. Řekni ano.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Prosinec 7/10

Sníh na moment přestal padat a bylo krásné jasné skoro poledne. Perfektní chvíle pro ozdobení stromku! Siku si vyhlídl pěkně vzrostlou jedli. Byla krásná, hezky pichlavá a tak trochu osamělá. Asi kvůli tomu, jak byla široká a měla pěkně dlouhé větve. Ostatní stromy se jí stranily. Tak jako mě. Pomyslel si, ale usmál se. Nebyla to hořká myšlenka, byl to jen poznatek, který o sobě Siku měl. Nic smutného ani bolestného. Nu, dost filozofování, je čas dát se do práce!
Jeho magie předmětů mu hodně pomohla, to nemohl popřít. Byl spokojený s tím, jak už ji dokáže ovládat. Uplácával ze sněhu koule a pomocí magie je věšel na jedli. Vytvářel různé ornamenty, vyhrabal staré popínavky a ověšoval je kolem větví. Poblíž u řeky našel spoustu blýskavých kamínků, které naskládal kolem kmene a ocasem odklidil přebytečný sníh. Byla to moc fajn zábavná aktivita na dlouhé chvíle a vyčištění hlavy. A co že si to z hlavy čistil? No... především svou sestru. Dělalo mu starost, že ji už dlouho nepotkal. Jak bych mohl, jsem pořád s Ivarem. I kdybych ji měl někde poblíž, nejspíš bych si ani nevšiml. Tahle myšlenka ho zabolela. Vzdává se všeho pro chvilky trávené s Ivarem? Nelitoval jich, miloval jejich společné chvíle. Zvlášť poté, co se tak spěšně odloučili. Ale měl výčitky svědomí z toho, že zapomínal na ostatní vlky. Slíbil Wylanovi, že se sejdou u velkého vlčího jezera. Ale neudělal to. Ano, byl tam, ale šel dál a už se nevrátil. Je Wylan v pořádku? Hledá ho? Zapomněl na něj? To spíš ne... No a co Seilah? Zmizela beze stopy, kde je teď? Kdy ji uvidí příště? Měl bych o svých nejistotách říct Ivarovi. Pochopí to. Jsi si jistý? Siku stáhl tlamu do dlouhé úzké štěrbiny. Neodpověděl.

Prosinec 6/10

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Prásk! První, co ho hned ráno potkalo byl sešup z malého kopečka. Huh? Co to? Byl tady vždycky? "Auuu." zaúpěl tiše. Kuk! Mrknul pod sebe, aby zkontroloval všechny končetiny, aby zjistil, která ho zabolela. "Hups." vypadlo z něj, když si všiml přilehnuté tlapky. Jak žuchnul, tak se do ní po cestě uhodil. Fňuk, to bolí. Posteskl si v duchu. Byl dneska nějaký přecitlivělý, asi za to mohlo to nepříjemné probuzení pod kopečkem. Stáhl uši a olízl si packu. "Mlem. Nějak mi lepí tlama." Nojo, má žízeň. Neochotně se zvedl, aby se vydal hledat zdroj vody. S každým krokem se mu chtělo míň a míň. "Au... au...au...au..." tiše skuhral. Jindy by to přešel a bolest ignoroval, ale dneska prostě ne. Byl rozmrzelý a ubulený. "Achjo... kde je vůbec Ivar?" ohlédl se za sebe, ale tam samozřejmě nikdo nebyl. "Kňůůů." zapískal tiše. Dokonce měl slzičky v očích. Co to se mnou dneska je? Jsem jak březí fena. Ne že bych věděl, jak se březí fena cítí. Pomyslel si nespokojeně. Aaahhh, voda, konečně! Měl větší žížu, než si myslel. Rychle přiklopýtal a sklonil se k potůčku, ale podjely mu nohy na zasněženém kamení. Žbluňk! A byl dole. Kap kap kap, kapaly kapky vody ze Sikuovy srsti. "Hm." ozvalo se z jeho tlamy nespokojeně. Neměl ani na to co říct. Bylo to... na nic. Asi bych se měl vrátit zpátky do pelechu. Pomyslel si. No... on by z něj možná dnes ani nevylezl, kdyby se neskutálel z toho hloupého kopce. V klídku si ležel a najednou bum bác! Byl nedobrovolně vzhůru.

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Siku koukal na vodu jako na svatý obrázek. Bylo to fajn se tu takhle máčet. Ivar se velmi rychle chytl a vlezl do potoka po vzoru zjizveného vlka. Narozdíl od něj mu ale projel tělem nepříjemný chlad. Nojo... ona voda byla ledová žejo. Jeho drahý se ale najednou rozhodl, že se přemístí blíž. Siku ho hned následoval pohledem a přemýšlel, co chce dělat. Rozhodně nečekal, že mu položí tlapku na tu jeho. Vztyčil poplašně uši a srdce se mu rozbušilo jako šílené. "N-n-ne, nevadí." zakoktal se z ničeho nic. Cítil teplo Ivarova těla a z nějakého důvodu nedokázal udržet oční kontakt. Sice byli k sobě obvykle dost kontaktní, ale tentokrát Sikuovi přišlo, že jde o mnohem intimnější akt, než jejich obvyklé dotyky. Samými rozpaky zabořil hlavu do vlkovy šedé srsti a schoval se tak před celým světem. Bylo mu zvláštně. Zvláštně hezky.
Kdyby začalo sněžit, bylo by to perfektní. Pomyslel si Siku zasněně. Přemýšlel, jaké by to bylo moci ovládat zimu. Nechat padat sněžné vločky kdykoliv chce. No a... co když ji má, ale neví o ní? Tak jako nevěděl že ovládá předměty a iluze. Pořádně se soustředil a hrozně moc si přál, aby z nebe začaly padat svěhové vločky. Pořádně velké a pěkně. Jenže... nic se nestalo. Jasně že ne. Pomyslel si. To byla ale blbost. Ale co, nepotřebuje ji. Ještě bude spousta příležitostí užívat si romantické chvilky při sněhové nadílce.
Vytáhl hlavu ze svého úkrytu v Ivarových chlupech a zahleděl se svému partnerovi do očí. Rudá barva vyjadřovala oheň a žár, který momentálně cítil i sám Siku. I když stáli v ledové vodě, zevnitř ho to hezky hřálo. Tak moc, že cítil to spalující horko z emočního mišmaše. Jeho emoce byly tak intenzivní, že je mohl jasně a zřetelně cítit také Ivar. Stud, lásku, odevzdanost, strach z toho, že tahle chvíle skončí. Vše se proplétalo do jedné silné vlny, kterou omylem přenesl na svého milého.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Prosinec 5/10

Válení se ve sněhu při nočním mrazíku bylo něco, co Siku rád dělal o samotě. Chtěl se jen trochu protáhnout, zablbnout si, mít lepší náladu. Ne že b ji měl špatnou, ale k zimním nocím patří neodmyslitelně taky Sikuův čas pro sebe. Navíc Ivar zjevně zimu tolik nemusel, tak ho nechtěl do ničeho nutit. Nejspíš si hoví někde v jejich přístřešku a spí. Však je taky noc a v noci se co? Loví a spí. Brzy bychom si měli něco ulovit. Pomyslel si zjizvenec trochu znepokojeně. Sice už to pomalu zkouší a něco mu sem tam i vyjde, ale obecně si není zrovna jistý celým tím loveckým procesem. Hlavně by byl nerad, kdyby ho zase nějaké silné kopýtkaté zvíře trefilo do hlavy. Tentokrát by to už nemusel přežít. Navíc... představa, že se někde opět svalí v bezvědomí a ztratí se svým milovaným navždy... už by to nedal. Tady je doma a jestli bude nucen to tu někdy opustit, raději zemře.
Najednou zatoužil po blízkosti někoho dalšího. Došlo mu, že tu vesměs nikoho nemá. Sestru, která ho nenávidí, pár přátel, které nechce obtěžovat, a Ivara. Tlama se mu zkroutila do přihlouplého úsměvu. Otočil hlavu směrem, kterým svého milého cítil a zvedl se spěšně na nohy. Ani se nenamáhal ze sebe sklepat sníh. Na obloze zahlédl padat osamělou hvězdu. Přeji si teď nebýt sám. Pomyslel si zasněně a vyrazil směrem k pelechu. Tak si to přání rovnou plním. Rozhodl se a přidal do kroku. Jakmile přiklusal k známému kořeni, vlezl pod něj a ocitl se v těsném obětí spícího vlka s šedou srstí.

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Prosinec 4/10

Siku ležel ve svém lese, obklopený vzrostlými stromy. Některé byly holé, jiné se pyšnily krásným jehličím. Díval se směrem ven z pod klenutého kořene pěkně pokrouceného stromu, kde s Ivarem nalezli dočasný úkryt. Otočil hlavu směrem ke svému druhovi, který zrovna sladce spal. Usmál se na něj rozněžněle a prohrábl mu srst za uchem. Ivar jen zamlaskal a slabě zavrčel ze spaní. Siku se neubránil tichému zasmání se. Byl... roztomilý. A byl jeho. Spokojeně se na něj natisknul a díval se ven malým otvorem. Byla to nádhera. Všude sníh, staré majestátní stromy a hlas meluzíny. Cítil se vážně a opravdu šťastný. Připadal si tu tak... tak doma! Bylo tu útulně, tady pod stromem v těsné blízkosti milovaného vlka. Nikdy by nevěřil, že bude mít to štěstí. Štěstí být v partnerství. Mít druha. Mít domov. Mít les. Mít kam se vrátit a být sám sebou. K naprostému štěstí mu chyběla jen jediná osoba. Sestra. Sesi byla kdo ví kde, v zimě a chladu. Jistě, byla zvyklá, ale stejně měl o ni strach. Chtěl, aby byla tady. S ním. Jenže jak by se tvářila na jeho vztah s Ivarem? Asi moc hezky ne.
Ale i když ho tahle myšlenka hluboce trápila, na štěstí mu to neubývalo. Venku byla totiž krásná, dlouho očekávaná Gallirejská zima. Vedle něj leželo spící tělo Ivara a jejich les byl překrásný pod tou zázračnou chladivou přikrývkou. Blížily se oslavy konce roku a on na ně pro jednou nebude úplně sám. Nic mu nehrozilo, byl sytý a milovaný. Byla zima. A Siku zažíval pocity naprostého štěstí.

Prosinec 3/10

5. Postav vlkuláka.

Sníh se hromadil a okolí bylo malebnějši a přeslě dle Sikuovy chuti. Všechna vylínaná srst byla nahrazena pořádně hustým kožichem s nepropustnou podsadou a jemu konečně nebylo takové horko. Bylo mu příjemně. Hezky. A měl chuť něco podniknout. Nechal Ivara odpočívat v teple a sám se vydal na procházku. Ta mu ale nestačila. Co bych tak mohl podniknout? Asi nemám úplně chuť se s nikým vidět. Pomyslel si a zrak mu padl na poslední bobule tohohle roku. Byla to zasněžená rudá kalina, která po prvních mrazech nádherně změkla a stala se neodolatelně lahodnou. Usmál se napůl nostalgicky a napůl smutně. Kalina... vrací to vzpomínky. Ano, tyhle keře u nich rostly hojně, zvládly vydržet i opravdu náročné prostředí. Vzal mezi zuby několik bobulí a skousl. V tlamě se mu rozlila příjemná známá chuť. A v tu ho napadl nápad. Postaví si vlkuláka! Hned se jal koulit pořádně velké koule sněhu. Už ho bylo docela hodně, tak to nějak šlo - i když bohužel bral se sněhem i hlínu a zmrzlou trávu. Ale co, vlci taky nejsou jenom bílí, tak je to jedno. Postavil dvě velké koule vedle sebe a naházel na ně sníh a uplácal to všechno tlapičkami. Vytvořil pěkný ovál. Čtyři malé koule jako tlapky a jednu menší, ale výraznou jako hlavu. Pomocí magie uplácal čumák a uši a místo očí a čumáku dal vlkulákovi bobule kaliny. Poodstoupil si o pár kroků a seznal, že na čumák by byla lepší šiška. A tak doplnil šišku. Prohlížel si své mistrovské dílo ze všech stran a měl ze sebe náramnou radost. "To vypadá pěkně." pochválil svého vlkuláka nahlas. A jak tak na svůj výtvor zíral, přilétla sýkorka, vyzobla vlkulákovi oči a odletěla. To si děláš srandu. Pomyslel si zaraženě, když se díval, jak ten drzý opeřenec odlétá s vlkulákovýma očima.

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Prosinec 2/10

Siku ležel v čerstvě napadaném sněhu uprostřed ničeho. Všude kolem jen holé stromy a hrobové ticho. Z nebe se snášely sněhové vločky pomalu a líně. Nebylo jich mnoho, ale byly opravdu krásné. Siku otevřel tlamu a chytil jich hned několik. Byla to jen zmrzlá voda, ale byly opravdu lahodné. Pousmál se. Byla to krása. Jeho oblíbené roční období je konečně tady a s ním i sníh, na který se tolik těšil. Zamával ocasem, až jemný prašan rozvířil a vytvořil sněhovou clonu. "Ivar zimu moc nemusí." vydechl nedopatřením nahlas. Nemusí... jak to asi zvládne? Bude se muset hodně zahřívat a schovávat? Mohl bych ho zahřát já, mám hustý kožich a prakticky pořád hřeju. Napadlo ho a vzápětí se zarděl. Sklopil hlavu, i když se neměl vůbec před kým stydět. Ta náhlá myšlenka ho zastihla nepřipraveného. Musel se chtě nechtě zasmát tomu, jak trapné a patetické to bylo. Ale vlastně proč ne? Má radost. Má ho rád. A on má rád jeho. Nic ho nemohlo připravit na to, že on, omega, bude mít jednoho dne partnera a bude se starat o svůj les. Neskutečné. A děsivé. Pomalu se zvedl a oklepal se. Najednou se mu po Ivarovi zastesklo. Sice se chtěl jít projít, zatímco jeho milý odpočívá, ale nějak přehodnotil plány. Najednou si nepřál nic jiného, než se vrátit k promrzlému nerudnému Ivarovi, který má nejspíš plnou tlamu nadávek na téma "zatracená zima". Nad tou představou se musel zasmát. Kdokoliv jiný by se ho nejspíš lekl a považoval ho za nebezpečného bručouna. Ale Siku viděl jen roztomilého vlčka, který se nespokojeně vzpíral vůči přírodě a nadával jí za to, že jim zas přinesla tuhle šílenou kosu. Ale co. Však ho přece může jít zahřát.

9. Ulov si kapříka

1/10 Prosinec

Siku měl skvělý den. No vážně, jeho milý mu vyznal lásku, nebolely ho nohy a byl celkem najedený. To je definice štěstí, ne? Určitě ano! A pokud ne, co jiného? Procházel se územím, které dobře znal a miloval a natrefil na známý potůček. Co kdybych si ulovil kapříka? Pomyslel si nadšeně. Ihned přiskákal k vodě a zíral do ni jako husa do flašky. Jak se vlastně loví ryby? To Siku úplně nevěděl, vždy k nim přišel jako slepej k houslím. Spíš sbíral zbytky po ostatních, jako běžný mrchožrout. Ale on mrchožroutem nebyl. Ne ve skutečnosti. Jen měl hlad, toť vše. A právě proto se nyní snažil dokázat, že to tak není. Jak tak zíral na tu vodu, začal si všímat větších ryb. To je má šance. Pomyslel si nadějně a vletěl do vody po hlavě. Chňapl po rybě jen tak tak a vytáhl ji. Ryba se bránila zuby nehty, mrsklala sebou jako pominutá, ale Siku neměl v plánu ji pouštět. Byla nejen pro něj, ale i pro jeho milého, takže ji opravdu nemohl nechat jít. Špatný den pro rybu, celkem fajn den pro vlky. To se prostě stává. Vytáhl kapra na břeh a obhlédl ho. Vypadal pěkně, zdravě, jen s pár kousanci. Ideální dárek. S nadšením vzal rybku do tlamy a odnesl ji Ivarovi, aby si mohl taky trochu dát. Jestli něco Siku nesnesl, tak to byli hladovějící blízcí vlci. To prostě nejde. Jen měl obavy, že bud emoc vlezlý. Je to nepatřičné? To nevěděl, však neměl moc sociální cítění a obecně nevěděl, jak se má chovat. Ale co, Ivar ho přece chápe. Určitě bude vědět, že mu ji přinesl, protože se o něj chce postarat, ne proto, aby znevažoval jeho schopnost.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Siku se válel v tenké vrstvě čerstvě napadaného sněhu a snažil se přijít na to, co se mu to vlastně stalo. Nepřišlo mu, že by o něco zakopl. Že by kořeny? Ale nic necítil, prostě se najednou... svalil. Od návštěvy limba se mu to stávalo docela často. Možná to má souvislost. A nebo je jen zesláblý z hladu. Aktuálně si tak trochu navykl jíst pravidelně a teď zas dlouho neměl nic k snědku. Kdo ví.
Ivar k němu přispěchal a neodpustil si kousavou poznámku. "Spíš třepotavý javorový list." uchechtl se a pomalu se sbíral ze země. Jenže to mu přilítla sněhová sprška přímo do očí. Zase sebou odevzdaně plácl. "Poražen." řekl jen a chvíli si chladil břicho. Vlastně to bylo příjemné. Jeho milý mu očistil bílou hmotu z obličeje. Siku podvědomě zamával ocasem a rozvířil tak všudypřítomný prašan. Vzhlédl k rudookému, který se odvracel a bránil tak Sikuovi výhled na svůj obličej. Siku se jen usmál, natáhl se a šťouchl ho do náprsenky. Nic na to neřekl, sám byl trochu v rozpacích. Navíc tohle nepotřebovalo další zbytečná slova.
Oklepal se a sedl si těsně u Ivara - osobní prostor se totiž přeceňuje - a rozhlédl se po známém okolí. Les v zimě vypadal kouzelně. Byl trochu holý jak z mnoha stromů opadalo listí. Lišejník a houby ustoupily chladu a mrazu a meluzína zněla o to teskněji a výrazněji, neb vítr dnes byl nezvykle silný. Mělo to své kouzlo. Seděl tu se svým partnerem v lese, kterému říkal domov, a nikdo je tu neohrožoval ani nerušil. Snesl by tu pár vlků, které by mohl nazývat přáteli, ba dokonce rodinou, ale to považoval za příliš odvážnou myšlenku. Takhle to bylo také perfektní.
Všiml si tenkého pramínku potoka, který odolával chladu a ne a ne zamrznout. Určitě ho to brzy čeká, ale zatím tekl svědomitě a bez zbytečných obav ze zimy. Siku neodolal, po tom běhu bylo zavhodno se pořádně napít. Mrknul na Ivara a přikráčel k drobnému vodnímu zdroji. Samozřejmě ponořil skoro celé nohy a pořádně se napil. Čistá ledová voda mu udělala dobře. V tu ho napadlo, že vlastně ho už srsz chrání přes chladem a mrazy. Ale jak dlouho ho ubrání před vodou? Koukal na své ponořené nožky a hravě zavrtěl ocasem. "Voda je příjemná, zajímalo by mě, za jak dlouho mi začne být kosa." pronesl jen tak do vzduchu zvědavě. "Pojď to taky zkusit!" přizval taky šedého vlka, který nejspíš ještě stál opodál.

13. Zúčastni se koulovačky

//Rozdrásané údolí

Překvapilo ho, jakým tónem se na danou věc zeptal. Siku zamrznul a na chvíli ho polil studený pot. Zda mi to vadí? Zvedla se v něm vlna paniky a intenzivního pocitu, který neuměl identifikovat. Ale odpověď na otázku rozhodně znal. "Ne!" vyjekl spěšně. "Jistě že ne, nikdy bych to za nich nevyměnil." Vypadal zoufale, naléhavě a možná i trochu naštvaně. Jak se na to může ptát? Cožpak nevidí, že je Siku celou touhle situací zcela unešený? Počkat, proč se vlastně zlobím? Pomyslel si nechápavě. vždyť... on se nikdy nezlobí. Teda... skoro nikdy. Ale rozhodně ne na ostatní a už vůbec ne na ty, které má rád. "Promiň, já... nevím co to do mě vjelo." zavrtěl hlavou a střelil po Ivarovi trochu výčítavým pohledem. "Vylekal jsi mě. Když jsme se rozdělili, myslel jsem že přijdu o rozum." svěsil provinile uši. Reagoval neskutečně hloupě. Jenom málem? Ozval se Protiva, což způsobilo Sikuovy krátký bolehlav. Nepříjemné. Nic ale neřekl, nechtěl působit jako podivín. Ne teď. Ne když mají tuhle hezkou chvíli. A možná ani nikdy jindy, ještě nevěděl jak s existencí Blábola a Protivy naložit.
Ušklíbl se a pobaveně šťouchl do šedého bokem. "Beru tě za slovo." souhlasil. Neměl v plánu se od něj vzdalovat na delší než nezbytně dlouhou vzdálenost.
Ivaroval překvapená reakce na sníh a Sikuovu hravou náladu byla sice trochu znepokojivá, ale hlavně šíleně roztomilá. Vypadal jako překvapené vlče, které nikdy podobnou situaci nezažilo. Naštěstí se chytl a rozeběhl se střemhlav kupředu. Zjizvený se hlasitě zasmál a rozeběhl se za ním. Nebyl tak rychlý. Nebyl tak obratný. A neustále měl pocit, že ho nohy neponesou ani přes další metr, ale nějakým zázrakem se držel a ustál i sněžnou palbu. Použil magii předmětů a vytvořil několik sněhových kuliček, které hodil na Ivarovo ctěné pozadí, mizející před ním v dáli. Nestíhal ho. Ale to nevadilo, protože věděl, že mu neuteče. Navíc... byli už doma. Vběhli do známého lesa, kde se Sikuovi podlomily nohy a s pořádným rachotem se svalil do bílé pokrývky. "Auuuuu." zaúpěl tiše. Byl na pády zvyklý, ale tenhle nějak nečekal.

16. Dováděj ve sněhu

//Mathae přes Ranský les

Trochu se zastyděl. Ivar měl naprostou pravdu. Vždycky se snažil každému zavděčit. Chtěl, aby se a ním ostatní cítili dobře, aby měli radost za každou cenu. Ale co on? Co Siku? Měl vůbec nějaké preference? Věděl co si doopravdy myslí? Věděl, jaký má na věci názor? Zpomalil. Najednou mu přišlo, že vlastně až do teď neexistoval. Až s Ivarem se začal sám sebe ptát, co si vlastně myslí. Rudooký očekával, že mu Siku prozradí svůj názor. A upřímně... hledání názoru docela bolelo. Bylo to náročnější než si kdy uměl představit. "Když já nevím jaký mám názor." přiznal tiše. Ačkoliv ho hřálo u srdce, že si zrovna on jeho názoru váží, zároveň má pocit, že ho zklamal. Kdo ví kde se tenhle divný pocit vzal. Možná tu byl vždy, jen neměl důvod ho řešit. Po očku šedého sledoval. Měl takovou zvláštní jiskru v oku, kterou až do teď neviděl. Přišel mu jiný. Uvolněný. Sikuovi ze z toho rozechvělo celé nitro. Přistihl sám sebe, jak na Ivara upřeně zírá. Nemohl si pomoct. Rozmrzl až když se debata stočila k méně příjemným tématům.
Povzdechl si. "Kéž bys měl pravdu." povzdechl si odevzdaně. Kdo ví jak to se Sesi je. Chyběla mu, ale neměl dojem, že by on chyběl jí. Spíš naopak, nesnášela ho. Byl z toho celý špatný, čehož si Ivar rozhodně musel všimnout. Pousmál se. "Vypadá to, že dneska jsi lepší morální podpora než já." podotknul se smíchem a natisknul se na něj. Hodilo se to obzvlášť proto, že vzápětí se i jeho drahý rozhodl se otevřít. Mlčky poslouchal a začánal mít alespoň vzdálenou představu o tom, z jakých poměrů pocházel. Bylo mu z toho ouzko. Chtěl ho ujistit, že nepotřebuje od něj žádné velké činy. Že se mu nemusí snažit zavděčit, ani že mu nehrozí úpadek do zapomnění. Ale to jeho druh už naštěstí dávno věděl. Siku se na něj rozněžněle usmál a opětoval mu důvěrný dotek, aniž by cokoliv říkal. Až po notné chvíli se rozhodl přerušit mlčení. "Taky tě miluju, Ivare. Kéž bych ti mohl vynahradit veškerý čas, který ti ostatní nedávali možnost vědět jak jsi skvělý." Zcela upřímně mu bylo líto, že se nesetkali dřív. Ale kdyby ano... mohli by být spolu? V jeho smečce se ztráty na potenciálních rodičích netolerovaly. A Ivarovo rodiště nebylo zrovna vhodným místem pro blízké vztahy. Možná by na sebe ani nenarazili. A kdyby ano, dali by se do řeči? Kdo ví. "Jo a to zapálený listí je mega hustý. U nás ve smečce jsou uživatelé ohně cenění, nerodí se jich mnoho. Jsi žijící vzácnost." zazubil se.
Cesta utíkala rychle a příjemně, ale sílící sníh v Sikuovi vyvolával příjemné šimrání spojené se sílící hravostí. Odolával statečně, ale nakonec ho stejně přemohl vnitřní zimní skřítek. Otočil se na Ivara s podivným úsměvem a hrábl packou do sněhu. Ten vzápětí přistál šedému na náprsence. Siku se usmíval jako měsíček na hnoji a podvědomě snížil přední část těla v hravém gestu. Zběsile máchal ocasem a připravil se na jakoukoliv akci. Mohl klidně povolit obezřetnost, les měl již prakticky na dohled.

//Les Ztracených duší