Gallirea - Příspěvky uživatele

Ivarova žádost o zvracení kamsi vedle se minula účinkem, neb Siku měl příliš práce s udržením žaludku v klidu, než aby vnímal slova která mu byla řečena. Jen co mohutně polknul a ujistil se, že opravdu jeho obsah zůstane tam kde má, se konečně jal taky něco říct. "Co?" Vypadlo z něj zmateně a trochu přejetě. Ty houby mu neudělaly dobře. Ivar asi ale nehodlal pohodlí husté srsti opustit nehledě na cokoliv, možná ani kdyby to Siku opravdu neudržel.
Začínal maličko přicházet k sobě. Účinky hub velmi pozvolna slábly, ale stále se držely pevně u moci. Co už však ovlivnit nedokázaly, byla Sikuova nejistota o sobě samém. Čím víc se Ivar tulil, tím znatelněji mohl cítit Sikuovy kosti jak ho tlačí všude možně. Byl vychrtlý, kostnatý, i když se mu životospráva dost zlepšila, jeho tělo nebylo schopno se vzpamatovat z dlouhých let hladovění a přednostně nedokázalo obelstít moc sudiček, které mu při narození daly do vínku pár nepříjemných zdravotních obtíží. Asi za to mohlo přidušení, pozdní přísun mateřského mléka, nebo matčin těžký porod. Kdo ví. Nikdy to nemusel řešit, nikdy se nemusel nikomu líbit. Ale teď chtěl. A přece to nešlo. Trochu plaše se stáhl a snažil se aspoň trochu působit... kompaktně. Ne jako chřastící kostlivec, kterým byl. Co srst perfektně schovávala celý jeho život, to teď v těsné blízkosti nešlo skrýt.
Pomotané myšlenky přerušila až Ivarova otázka. Kdo? "Meluzína." Zopakoval už vyklidněněji. "Nevím co je zač, ale zpívá tu od první chvíle co jsem sem přišel." Pousmál se a zahleděl do korun stromů. Legračně se hýbaly, kroutily a vlnily. Byla krásná jasná noc, i když poměrně chladná. Chudáci ti co jsou nucení ji trávit někde venku. Bylo mu upřímně líto všech, kteří, tak jako on před nedávnem, musí cestovat na vlastní pěst a bojovat o svůj život mimo teplo smečky.
Své nervy konejšil žužláním šedákova kožichu. Bože on tak voněl! Ne jako jídlo, ale tak zvláštně vábivě. Tenhle pach by poznal naprosto kdekoliv. Byl to pach, který by ho vyvedl i ze světa mrtvých. Spolu s efektem hub se mu zdálo jakoby ho Ivarova vůně objímala a hladila po srsti. Konejšila a schovávala před světem. Možná trochu dusila, přesně jako to dělal jeho milý. Nepřestal ani když si postěžoval. A pak... vystřízlivěl. Z ničeho nic a naráz. Mohl za to cizí pach, který ho k smrti vyděsil.
Prudce se zvedl a shodil tak nedopatřením Ivara na zem. "Panebože někdo tu je!" Zašeptal zděšeně a rozhlížel se s ocasem staženým. "Ivare co budeme dělat? Co se v takových chvílích dělá? Co když je to někdo nebezpečný!" Samozřejmě ho napadlo na první dobrou že je to někdo se špatnými úmysly. Takové na cestách potkával nejčastěji, viděl příliš mnoho a byl příliš často bit a věšen na kraj svého života. Jeho přirozený strach z cizích vlků byl až absurdní, ale držel ho až do teď při životě. Ale to byl sám, teď má Ivara. Ano, jsou v tom spolu.
Co když ublíží Ivarovi?! Tak to byla konečná. S touhle myšlenkou se postavil před svého milého a zíral přímo k průchodu mezi stromy. Byl k smrti vyděšený. Ostré oči a temná maska na obličeji udělaly své - vypadal jako zamračený vzteklý vlk, který se pokouší nově příchozím podívat až do duše. Četné jizvy mu na mírumilovném vzezření moc nepřidávaly. Ale pak... uviděl dvě vlčice. Obě zkřehlé, zima jim nejspíš taky moc dobře neudělala. Venku mimo les to musí být nepříjemné. Napadlo ho hned soucitně. Ačkoliv měl z cizích hrůzu, nechtěl aby kdokoliv byl vystaven trápení. Vlčice velmi hlasitě pozdravila, což Siku vůbec nečekal. Polekaně nadskočil a hlas mu uvízl v krku. A co víc, jako na zavolanou zjistil že není magicky úplně neschopný. Z ničeho nic úplně zmizel. Lepší chvíli na objevení magie neviditelnosti opravdu najít nemohl.

Siku kývá velmi důležitě na znamení naprostého přesvědčení. "Jo, točí. Jako vodní hladina. Ugh, je mi z toho maličko nevolno." Zašklebil se nelibě. Ale nebylo to tak hrozné aby se musel přetáčet, to opravdu ne. Teď dělal dečku jednomu úžasnému vlkovi, o to nehodlal přijít. Ivar Sikuovu myšlenku podpořil a přidal kus té své. Ani jedna nedávala smysl, ale spolu tvořily opravdu legrační svět plný divných vjemů a dýchajících stromů. Funí? Snažil se najít ten strom co údajně funí a skutečně, spatřil silně vlnící se strom, který vypadal jakoby tančil nějaký bizarní tanec. Siku se hlasitě rozesmál. A smál se dlouho a nebyl k utišení. "Haha funí!" Přestože to až tak legrační nebylo, zjizvencovi přišlo, že právě slyšel nejlepší vtip ze všech. A byl umocněn dalšími slovy jeho milého. Přestal se smát až když mu opravdu došel dech a nyní byl on tím, kdo funí.
Rozdýchával záchvat smíchu a u toho se snažil poslouchat ty koledy, o kterých rudooký mluvil. Ale slyšel jen Meluzínu, která jim doopravdy zpívala z plných plic. Široce se usmál, trochu až šíleně, ale pořád ještě celkem v normě. "To je Meluzííína." Protáhl spokojeně a mimoděk olízl Ivara mezi ušima. Byl. by to zcela normální a přirozený pohyb kdyby se Sikuovi nezasekl jazyk v půlce pohybu. Najednou mu přišlo že šedé chlupy jeho druha chutnají lépe než cokoliv co kdy ochutnal. Seběhly se mu sliny a začal mu dost neobratně olizovat hlavu. Sjel na obličej, na čenich a na krk, kde to už nevydržel a zakousnul se do volnější kůže, která byla k tomu pokrytá chlupy s novou podsadou. Bylo to jako kousat do měkoučké kožky zajíce. Nebyl to silný kousanec, spíš zakové požvýkávání jako když si vlčata ulevují na matčině kožichu při přezubování.

Mohl by být svět krásnější? Možná kdyby se pořád tak netočil, tak by to bylo ideální. Nechal se ňuchňat, tulil se k hřejivému tělo jeho milého a u toho pozoroval jak se jeho srst legračně vlní a tancuje. A do toho se ozvalo něco, co netušil že Ivar vůbec umí. Smál se. Smál se z plna hrdla, nahlas a od srdce. Siku chvíli nevěřil svým uším. Už už se chtěl odtáhnout a vyhledat Ivarovy oči, ale ten se rozhodl jinak. Převalil se na Sikua a zůstal na něm ležet. Úsměv zdobil tváře obou vlků a jejich chvosty vířily sníh všude okolo. Slyšel Ivara mumlat slova jeho majetnické lásky, což pro Sikua bylo jako znovu se narodit. "A ty můj." Odpověděl rozněžněle. Ačkoliv slova byla stejná, měla úplně jiný význam. Siku si Ivara nepřivlastňoval, kdepak. Kdyby chtěl, nechal by mu volnost, na cokoliv jiného se až moc bál o něj přijít. Byl mu odevzdán a, ačkoliv to bylo definicí nezdravého vztahu, byl ochoten pro něj udělat cokoliv.
A s tím se bohužel váže i tíživá otázka, která mezi nimi visí ve vzduchu. Co s Morgothem? Siku se nechtěl vzdát přítele, ale odporovat Ivarovi nepřicházelo v úvahu. Jediná možnost je že se ti dva udobří, ale upřímně... téhle možnosti se chytat nemohl. Ale teď byl na svém růžovém obláčku pod šedou peřinou, která se k němu aktivně lísala. A přivlastňovala si ho. A vlastně dusila, ale tak krásně dusila. Pro náklonnost ochotně snášel cokoliv mu jeho milý připravil.
Ale teda ten točící se svět byl už trochu moc. "Taky se ti všechno tak točí?" Zeptal se nejistě, protože už pojímal podezření, že něco není v pořádku. Díky houbám však byl daleko od obav, které by za normálních okolností cítil. "Točí se to jako kolotoč. Taky jsi na kolotoči? Kdybychom seděli na kolotoči, byl by určitě červený." Teď už vysloveně blábolil. Ale když ono se s rozvázaným jazykem mluvilo tak lehce!

2x oujééé

Podivná chuť hub v Sikuovi rozsvítila červenou kontrolku, ale jak viděl je jíst Ivara, zavřel ji do skříně a zcela odignoroval. Stížnost na jejich chuť se setkala s velmi obecnou odpovědí, po které následovaly opravdu hodně zvláštní věci. Svět se točil, kroutil a vlnil a mně se to vlastně docela líbilo. Přiblblý úsměv se netýkal jen jeho, ale i Ivar se rozhodl ukázat trochu své dětinské stránky. Siku šťastně vrtěl ocasem a lepil se na lásku svého života. Připadal si teď tak... tak celý. Úplný. Nechtěl aby to někdy bylo jinak, chtěl zůstat takhle navěky. Propojen s vlkem, který mu ukázal úplně nový svět. Co na tom že jejich vztah byl stejně toxický jako houby, které před chvílí spolykali. Pro Sikua to teď bylo celý jeho svět.
"Jooo, takový heboučký a zvlněný. A... a hrozně hezky voníš." Lepil se na něj jako bodláčí a zíral do ohnivé barvy známých očí. Ivar už nevypadal že by se na něj zlobil, vlastně naopak. Točí? Když už to tak zmínil... vlastně ano. Svět se točí a jeho nohy vypověděly službu. Svalil se přímo na svého druha a nemotorně ho vyválel v jemném sněhovém poprašku. Ono sněžilo? Kdy? "Koukej, sníh." Vrtěl ocasem zatímco se válel po šerém kožichu. V jejich pletenci nebylo pořádně vidět kde končí srst jednoho a začíná toho druhého.

Vyválej někoho ve sněhu *

Ztracenka potvrzuje a těší se na další (chaotický) přírůstek

Nabízím Morghanu na krátký úlet, nebo cosi jako pokus o partnerství :D

Co může nabídnout:
- Nekonečnou trpělivost a toleranci snad úplně ke všemu
- Nový pohled na vztahy a partnerství (je polyamorní a nikterak se tím netají)
- Otevřenost a upřímnost (až moc)
- Nekonečný zdroj zábavy a hrozně špatných rozhodnutí
- Pocit že jste nejskvělejší a nejúžasnější a nejpohlednější stvoření na světě (zvlášť pokud by šlo o dlouhodobější záležitost)

Co hledá:
- Otevřenost ve vztahu i v životě
- Při krátkém úletu zábavu, při delším vztahu stabilitu
- Někoho kdo ji dostane ze šlamastyk, do kterých se sama dostává vlastní vinou
- Toleranci vůči jejím specifickým nárokům (krev, Krevní bratrstvo, poly, nulové vnímání osobního prostoru...)

Sutecha na krátký úlet, pošťuchování a trochu té vzrušující rivality.

Co nabízí:
- Zábavu a neustálý přísun dění
- Dobrodružství
- Možnost objevit v sobě nový pohled na zamilovanost i nenávist

Co hledá:
- Někoho kdo ho bude chvíli bavit

Yggdrasila na... cosi.

Co nabízí:
- Vnímavou náturu
- Loajalitu
- Udělá co je třeba a bez zbytečných otázek či váhání

Co hledá:
- Někoho kdo zvládne (či naplní) jeho mommy/daddy issues

Děkuju za super akci

20 b - Sutech - rychlost na max.
128 b - Morghana - 16*10 oblázků
1 b - Morghana - 2 drahokamy

Bonus odměna - Ezekiel Etney - magie předměty na max

Připsáno a děkuji za účast a za chválu :>

LISTOPAD 1/10

Tak! Zásoby zkontrolovány, ještě tam musí donést maso, počasí zrádné, ale snesitelné, jeden člen doma, druhý na cestách. Uh, snad se brzy vrátí! Siku začíná mít o něj starost... Ale teď ne, teď se musí postarat o chod smečku. Bože to je dřina, tohle museli jeho rodiče zvládat? Ale byli na to dva, není divu že otci přeskočilo po smrti mámy. Snad je Sesi v pořádku, ale jo, bude v pohodě. Je zvyklá na třeskutější zimy. Nojo, ale se smečkou, co když je někde venku sama? Ale přežila strašnou dobu osamocená, má tuhý kořínek. Ale být sama je smutné, Siku sám to moc dobře ví, ví jaké to je nemít nikoho u sebe, nemít oporu, bát se všech a všeho... a co když - "AAAAAA!" Co to bylo?! Přímo pod tlapkama se mu cosi mihlo, byl tak zahloubán do myšlenek, že si ani nevšiml... ježka. Oh... ježek, jenom ježek. Nafučený a vzteklý, asi se taky lekl přicházejícího neopatrného vlka. "Pardon." Omluvil se a opatrně bodlináče obešel. Měl by dávat větší pozor.

ŘÍJEN 2/10

Byl krásný slunný den, pravé poledne. Na nebi mraky, ale slunce se mezi ně úspěšně prodíralo. Siku tohle období miloval. Byl chlad, všude klid a mír, zvířata si dělala úkryty a zásoby na zimu a vše bylo barevné a krásné. Žádná třeskutá zima, žádné nesnesitelné horko. Jen mírný chlad a podzimní listí. Siku seděl na kraji svého lesa a díval se do dálky zasněným pohledem. Někde poblíž cítil Ivara a Morgoth byl venku na toulkách. Siku však věděl, že se sem k němu vrátí, neb to tu nazval domovem. Těšilo ho, že je tu oba má, i když si nerozumí. Věřil ale, že je společná zima stmelí. Snad. V tu se ozvala magie zimy. Podivný hlásek vzadu v hlavě, drobné jiskření. Bylo to tady, blížila se zima. Siku ještě s touto magií nebyl zcela spjat, ale věděl, že mu nelže. Sledoval daleký obzor a cítil, jak se sem blíží sněhové mraky. Těžké a chladné, předzvěst silné zimy. Zamračil se. Měli by se připravit.

Vyhlížej sněhové mraky

ŘÍJEN 1/10

Situace ohledně členů smečky se docela uklidnila a Siku mohl na moment vydechnout. Ale ne na dlouho, protože taková smečka, to je hodně zodpovědnosti. Kromě značkování a bránění členům, aby se pozabíjeli, je tu také problém jídla. Siku nebyl žádný lovec, kdepak. Ale zásoby bylo potřeba udělat, ať už věděl jak na to, nebo ne. A tak aspoň sbíral. Sbírání mu šlo, sbírá totiž skoro celý život. Jedlé šišky, hrušky, kaštany, různé jedlé plody, kořínky a kyselé větvičky mladých stromků. Morgoth a Ivar asi teď takovým jídlem pohrdnou, ale až bude zima a zvěře málo, jistě ocení Sikuovu pracovitost a prozíravost. Natahal všechno do úkrytu v Matce a spokojeně vydechl. Tak to by bylo, je připraven aspoň na nejhorší dny! Ale bez masa to stejně nepůjde. Asi zkusí zajít za svým milým a svým přítelem, aby jim domluvil. Musí jít spolu na lov a Siku nevěděl, zda se víc bojí jejich spolupráce, nebo lovu samotného.

Zkontroluj/udělej zásoby na zimu

Ignoroval jsem ho. Ztuhle jsem se sbíral na nohy a pokračoval v cestě o dost pomalejším tempem. Nemusel jsem jít dlouho, ve stínu stromů jsem poměrně brzy zahlédl známou siluetu. "Ivare." Vydechl jsem úlevně. Tělo jsem měl pořád ztuhlé, ale na duši mi bylo lehce. I kdyby mě seřval, i kdyby byl uražený, i kdyby se zlobil. Chtěl jsem ho mít nablízku. Ale... co to nese v tlamě? Houby? Nevybíravě se o mě otřel a já se přirozeně nechal. Jak by taky ne, srdce mi plesalo, hlava utichla. "P-promiň." Kníkl jsem přiškrceně. Na více slov jsem se nezmohl, tak jsem jen tiše pozoroval svého milého, jak mi ty zvláštně vypadající čepičky pokládá k nohám. Otázka v mých očích zněla jasně - co se to děje? Před chvílí byl ublížený a raněný mým počínáním a teď... mi nese houby? Co jsou vůbec zač?
Pousmál jsem se. Není to špatné, to skutečně není. Naopak, měl jsem radost. Tak málo mi stačí ke štěstí. Zamával jsem křečovitě ocasem. Přikývl jsem a opřel se o něj. Společná večeře? To beru! Vzal jsem jednu z hub do tlamy a rozkousnul ji. Tvář se mi zkřivila do podivného šklebu. "Jsou... divné." Poznamenal jsem opatrně, ale vzal si hned další. A další. Nějak jsem si na tu chuť zvykl, byla podivně sladká se silným hořkým ocáskem. Podivné houbičky do nás padaly a já... se cítil tak nějak zvláštně. Začal jsem se hlavou lísat k Ivarově krku. Jeho chluby byly tak heboučké a voňavé. Takhle zblízka mi přišlo, že je jeho kožich vlnitý a kučeravý, jako ovečka. "Vždycky jsi byl takhle... kudrnatý?" Zeptal jsem se s širokým úsměvem. No vážně, vypadal jako obláček! Šedý, chundelatý obláček.

Ochutnejte nějakou podzimní specialitu (pochybné houby). – 2 body

Vracel jsem se co mi síly stačily, měl jsem strach, že to Ivar špatně pochopí. Že si bude myslet, že jsem ho opustil. Tohle se stalo sice jen jednou, ale oba to nenávratně poznamenalo. Paranoia bude mezi nimi panovat ještě pořádně dlouho. "Si jako myslíš, že tohle zvládneš donekonečna? Neuhlídals ani svoji sestru." Ozval se známý hlas, který mě donutil děsem ztuhnout a přepadnout na čumák. Celé mé tělo se třáslo, nemohl jsem skoro dýchat. "Posero." Poznamenal znechuceně Protiva. Jak je to dlouho, co jsem někoho z nich slyšel naposled? Úplně jsem zapomněl, jak nepříjemné to je. Ještě že Blábol tiše spí a nedutá, to by mi tak scházelo. Šok z leknutí mě pomalu opouštěl, ale ten hnusný pocit přetrvával. Les potemněl s pokročilým večerem a stíny byly dlouhé a úzké jako prsty. Dlouhé, hubené, lidské prsty. Otřásl jsem se. Pospěš si, notak hýbej se. Marně jsem popoháněl dřevnaté nohy.

Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne. = 2 body

Stažené uši se lepily k hlavě a hrbaté tělo projevovalo tolik stresu, že to muselo být nakažlivé i bez vmísení se magie. "Laskávost?" Zopakoval pisklavým hlasem a s těžkým ruským přízvukem, který se každým slovem víc a víc horšil, stával se těžkým a lámal mu jazyk. "Neoplacym mu laskávost, jenom... jenom hostim pžšítele." Kruci, nemůžu skoro mluvit. Každé slovo bylo pekelně těžké, náročné. Kéž by někdo teď mluvil za něj, kéž by mohl Ivar chápat jak to Siku vidí a proč. Kéž by jejich vzájemná nenávist nebyla tak silná, když už teda musí být. Sikuovi se zasekl hlas v hrdle. Na co že se ho to ptá? I kdyby mi ublížil? Kde kdo by si to vyložil jako sobecké vztažení situace na sebe. Jako megalomanský narcistický projev vlastnictví, čímž to také nejspíš bylo. Ivar Sikua vydíral a Siku... toho blázna to dojalo. Má o mě strach. Byla jediná myšlenka, kterou dokázal vnímat. Učinil dva kroky vpřed a podřízeně se lísal k Ivarově hrudi. Komicky se krčil a cpal svoji absurdní výšku pod bradu svého druha, aby mu ukázal svou odevzdanost. "To neuděla." Kmital špičkou ocasu jako provinilé štěně. "N-n-nech ho tu." Zkusil znova tichounce, ale neměl kuráž na to se mu podíval do tváře. "B-bude užitéčny. M-móžna nechceš aby byl tvuj *drug, ale je **brat. Ne?" Dočista zapomněl jak používat místní jazyk, ale snad mu bylo aspoň trochu rozumět.
Zatímco se sup a hrdlička snažili najít společnou řeč a zároveň prosadit svou, Meluzína už měla srdceryvné scenérie plné zuby. Začala hlasitě hučet a hýbala korunami stromů jako divá. Přinášela při tom pachy z celého okolí. Siku vyplašeně zvedl hlavu a začal větřit. Zdálo se mu, že se jim Meluzína snaží něco říct, a to něco není jen napomenutí za drama, které v lese rozdmýchali. "Něco se děje." Konečně vyhledal pohled jeho milého a nejistě přešlápl. "A-asi bychom to měli zkontrolovat." Jako zázrakem se mu vrátila schopnost kontrolovat svou řeč a do nohou se mu vrátil cit. Rozeběhl se směrem, který mu Meluzína ukazovala svým kvílivým fučením, a hledal... něco. Cokoliv. Vetřelce, požár, nemocné zvíře, cokoliv podezřelého. Běžel celkem dlouho, asi to bylo taky tím, že moc běhat nemůže kvůli slabým nohám a podivnému kulhání, které si přinesl z Limba. Ale hlas Meluzíny ho skutečně táhl daleko, vlastně až moc. Chtěla ho odvést od Ivara? Ta myšlenka ho napadla při pohledu na rozestupující se stromy a výhled za hranice lesa. Přejel mu mráz po zádech. "To nikdy." Zamračil se a zavrtěl hlavou. Ani nápad! Už od něj nebude utíkat, už nikdy. Jednou to udělal a málem ho to stálo... všechno. Stálo ho to všechno. Ne, on nepůjde, je tady doma, stejně jako Ivar a Morgoth. Jejich problémy bude řešit doma a bez prchlivých myšlenek.
Ano, jejich domov. Ale aby tohle místo skutečně mohlo být domovem, musí si jej udržet. Překvapivě sebevědomým krokem se rozešel podél hranic a označkoval stromy, keře a kameny na strategických místech tak, aby bylo jasně cítit, že tu žije smečka. Jeho smečka. A jeho rodina. Byl dlouho asi déle než by chtěl, ale nedalo se nic dělat. Les byl rozlehlý, členitý, a i když se nacházel na celkem rovinatém místě, stále to byl divoký hustý les. Dalo se v něm velmi snadno ztratit, stejně jako se do něj složitě dostávalo. Až nyní Siku zcela ocenil jak bezpečný jeho domov je. Hotové bludiště. Ani on se tu ještě zcela nevyznal, les schovával mnoho zákoutí a tajných míst, ve kterých bylo snadné ztratit hlavu. Jak příhodné místo pro Ztracenou smečku. Označkoval posledních pár kmenů a s výrazně čistší hlavou se vracel zpátky za svým milým. A aby mu dal vědět, že je stále ještě tady, táhle a zvučně zavyl. Byla to nejen zpráva Ivarovi, ale také oznámení, že Ztracená smečka je doma.

*přítel
**bratr