Vidíte Šedého vlka se zamračeným pohledem, četnými jizvami po tváři i na těle, shrbeným postojem a vzezřením nelítostného válečníka, který je připravený jít vám po krku. Tvrdý krok je překvapivě neslyšný, zvlnění těla při pohybu nasvědčuje zkušenost a rozhodnost. Plíživý postoj a fixace pronikavě jantarových očí, jež se zařezávají hluboko do duše, vám už nikdy nedají spát. Jakou má magii? co je zač? Proč tak zlověstně zírá? Chce vám ublížit? Máte se bát?

Inu první setkání může vyvolat mnohá nedorozumění, zvlášť pokud na vás Siku ani nepromluví. Když však posečkáte pár chvil, zjistíte, že zamračený pohled je jen tmavá maska, jizvy nevypadají jako po boji s jiným vlkem, shrbený postoj a plížení vypadají spíš opatrně než výhružně a ostré oči nejsou zafixované, nýbrž... vyděšené. Dívá se na vás podivný cizinec velkého vzrůstu, ale křehké konstituce. Hustá severská srst kryje poměrně útlé tělo, možná byste mu nahmatali i pár žeber. Zírá, protože sám sebe přesvědčuje, aby se vás zeptal na cestu.

Plachý vlk potřebuje notnou dávku sebezapření a mnoho dlouhých minut k tomu, aby otevřel tlamu a tichým, poměrně hlubokým a konejšivým hlasem se zeptal, jestli jde správně k jezírku, neb mu vyprahlo a on si není jistý, kde je. Váhavý krok odráží váhavou povahu. Je na něm vidět, že si zažil příliš mnoho na to, aby se nedbale pouštěl do konverzace s každým, koho potká. Je však slušně vychovaný, očividně si drží odstup, ale zdvořilost a úcta mu nechybí. Slova volí opatrně a tak, aby zbytečně nerozpoutala negativní reakce.

Pokud se rozhodnete vlka doprovodit a možná jej i trochu rozpovídat, objevíte zcela nový svět. Tenhle tvor opravdu má o čem vyprávět. Jeho přítomnost je klidná, příjemná a vy se s nejvyšší pravděpodobností vedle něj budete cítit jako nejdůležitější osoba na světě. Siku se upřímně a dychtivě zajímá o všechno a všechny okolo sebe. Máte čerstvé zranění? Dozajista ho bude zajímat, zda jste v pořádku a jak vám může pomoci. Máte peříčko v srsti? Bezpochyby se zeptá, který laskavý ptáček vám takovou vzácnou krásu daroval. Odkud pocházíte? Jak se cítíte? Nepřekáží vám jeho přítomnost? Jste teď a tady a pro něj to nejcennější, co existuje. Siku totiž miluje svět. Miluje život. Touží po společnosti stejně, jako touží po posedávání v lese, máčení tlapek ve vodě, nastavování bříška slunečním paprskům, po dlouhých nočních procházkách v mokré trávě... všechno je pro něj nádherné, dokonalé a jedinečné. A děsivé.

Trvá mu, než se otrká a začne důvěřovat. Je příliš opatrný, příliš nedůvěřivý, příliš lekavý. Není nic výjimečného, když bude na náhlé situace reagovat přehnaně. Neumí se kdoví jak dobře bránit, takže většinou se schoulí do klubíčka nebo uteče. Ani jedna z reakcí není ideální, zvlášť když vezmeme v potaz, jak je zbrklý a nešikovný. Lov mu dělá obrovský problém, proto na svou neobvykle výraznou výšku je také nepřiměřeně hubený. Málo běhá, málo skáče. Spíše se tak opatrně plíží okolím a na každý moment uvolněné radosti připadnou dva infarktové stavy. Nicméně snaží se. Opravdu se snaží vycházet se světem, snaží se najít své místo a ze všeho nejvíc se snaží přežít.

Siku se narodil 21. prosince ve 22 hodin a 48 minut přesně v minutu zimního slunovratu, nejuctívanějšího dne Sibiřské smečky. Dle pověsti vlčata narozená v tento čas mají být předurčena k velkým věcem. Jako každý vlčí příběh, i tento začíná v doupěti u mámina cecíku, vedle sourozenců a v obklopení milující smečky. Teplo chlupatého těla vyčerpané matky, která před chvílí dala život pěti mokrým klubíčkům, vůně čerstvě narozených těl a pachy doupěte, ve kterém se vlčata narodila do laskavé náruče dvěma alfa vlkům poměrně početné smečky. Nicméně... něco je špatně. Matčino tělo z nějakého důvodu přestalo hřát. Teplé mléko chutná podivně, teče víc mleziva než výživné části. Sourozenci jsou mokří, nehybní a nehřejí. Jsou podivně malí, zdeformovaní a Siku pociťuje nepříjemnou lezavou zimu, která je umocněná mokrou strukturou jeho řídké srsti. Nikdo ho nečistí, nikdo nezahřívá, nestrká si jej blíže k tělu. A všude je tak tíživé ticho... slyší jen sám sebe. Křičí a pláče. Nikdo si ho však nevšímá.

Po době zdánlivě nekonečné, zda pět minut nebo pět hodin, to nevěděl, plné třesu a choulení se to Siku vzdal. Prochladlé tělo mu přestávalo sloužit. Zima mu otupěla všechny smysly a on už ani necítil žádný diskomfort. Zpomalil dech, usínal, vítal vřelou náruč Smrti. V tu nejkritičtější chvíli do doupěte přišel otec. Zbědovaný a nešťastný Ukiuk bolestně posunul čenich své milované partnerky, která však na pohyb nereagovala. Byl sám. Bez družky, bez mláďat, bez budoucnosti. Siku si všiml, že poblíž někdo je a z posledních sil zakňučel. Ukiuk získal druhý dech. Jeho mláďata žijí. Překročil mrtvou Yuku, přisunul si štěňata blíže a začal je zběsile olizovat. Olizoval je tak hrubě a prudce, že na Sikuově těle zanechal několik drobných odřenin. Co však byly odřeniny oproti vidině života. Napravo od malého přeživšího hrdiny se pohnulo další tělo. Jemně, sotva znatelně, ale pohnulo. Z malé Sesi se vydralo slabé zapískání. A tak z celého vrhu pěti vlčat přežili jen oni dva.

Dny ubíhaly, prosincová zima byla krutá a život oslabeným osiřelým mláďatům nic neodpouštěl. Otec Ukiuk, i přes velkou snahu být tu pro své dvě děti, podlehl zoufalství a stesku po mrtvé družce a mrtvě narozených mláďatech. Byl tak zmučen, že nebyl schopen se starat o své dva jediné přeživší. Jakožto alfa, měl kolem sebe mnoho přátel, a protože nebylo v této smečce ničím ojedinělým vrhnout štěňata uprostřed zimy, byly přítomny i dvě další samice s vyšším postavením, které byly schopné a ochotné se o mléko s novorozenci podělit. Smečka také převzala veškerou výchovu a zodpovědnost po zdrceném Ukiukovi, takže Siku a Sesi vyrůstali v milujícím obklopení blízkých vlků. Ukiuk však už nikdy nenabyl své životní síly ani se mu již nevrátila chuť k životu. Ztráta postu alfa vlka tak byla posledním kolíkem do rakve, a tak těsně před dosažením dospělosti vlčat, očekávaně skonal.

Siku a Sesi rostli dobře, rychle a moc se milovali. Siku by pro svou sestru udělal doslova cokoliv, byla jeho celým světem. Miloval ji i přes to, že při narození, vlivem dlouhodobého nedostatku kyslíku, utrpěla značné poškození mozku a zůstala postižená. Byla menší a křehčí než Siku, nedokázala dobře běhat, hodně padala na jednu stranu a inteligenčně to také nebyla žádná sláva. Bohužel se zastavila ve vývoji, a přestože žila více méně normální život, nebyla pro smečku žádným přínosem. Spíše naopak. Siku však byl naopak velmi inteligentní. Učil se rychle, byl velmi přátelský, družný a mluvil vždy vlídně a chytře. Bohužel však i na něm se těžký životní start podepsal a fyzicky sice ostatní vlky snadno dorostl, mnohé dokonce přerostl, ale šikovností zrovna nikdy neoplýval. Často zakopával, obratnost nebyla nikdy jeho silnou stránkou a skoro vždy při lovu skončil zraněn. Při obraně smečky před nebezpečnými tvory, jako jsou rys, nebo medvědi, nevěděl, co má pořádně dělat a spíše tak sloužil jako návnada nebo rozptýlení. Snadno a rychle klesl na omegu, stejně jako jeho sestra. Nebyl nešťastný, chápal to a bral, jak to je. Navíc jako omega neměl žádné větší povinnosti. Celé dny si jen hrál, družil se a užíval si života.

Smečka byla jeho milovaným domovem, který nechtěl nikdy opustit. Vlci v ní byli vždy vlídní a chápaví. Kdekoliv jinde by už jeho i Sesi usmrtili, nebo vyhnali, aby si příroda s nimi poradila sama. Ale tihle vlci ne. Sibiřská smečka totiž měla vždy hodně dobře rostlých vlků, kteří při lovu a obraně neměli sebemenší problém. Byli to velcí a silní tvorové, jejichž hlavním pravidlem je „chraň svou smečku bez ohledu na cokoliv“. Není proto divu, že v ní byl Siku tak šťastný. Osud si však pro něj přichystal úplně jiný příběh. Při osudném lovu zraněné sobí matky s mládětem se Siku dostal k vyděšenému zvířeti moc blízko a schytal kopanec z boku do hlavy. V bezvědomí se skutálel z příkrého srázu a zůstal ležet kdesi dole pod skalinou. Když se probudil, zůstal sám. Zmatený a těžce zraněný se vydal domů, ale... kudy je to vlastně domů?

Příběh vlka Siku pokračuje ještě dlouho poté, co se své smečce ztratil. Nebo jemu se ztratila smečka? Kdoví, sám netuší ani kam šel, co vše viděl a jak se vůbec zachránil. Rána na hlavě mu sice zarostla, ale zanechala vystouplou jizvu v místě, kdy byla prasklina největší. Naštěstí jeho mozek zůstal jako zázrakem nepoškozen, ale rozhodně mu to nepřidalo. Toulal se dlouho a toulal se sám. Koho potkal, ten ho okamžitě vyhnal, a to dost nepěkným způsobem. Mírumilovný Siku se nikdy nebránil. Několikrát byl pokousán, poškrábán, zahnán a shozen. Nikde nenašel místo, kde by ho přivítali s otevřenou náručí. Zvěř kolem něj se měnila a on potkával šelmy i býložravce, které nikdy v životě neviděl. Světli a chlupatí severští vlci se pomalu měnili na rezavé, hnědé, černé a šedé a měli postupně odlišnější a odlišnější stavbu těla, strukturu chlupů i tvar tlap. Siku si začal připadat obzvlášť nemístně. Byl vysoký, hodně chlupatý, s obrovským límcem kolem krku a klouzavou srstí, která v jeho domovině zabraňovala lepení se sněhu k chlupům. Tady mu to vše bylo k ničemu. Byl vetřelec. Medvědů přibývalo a zdejší lišky měly nejen úplně jiný kožich, ale i temperament. Byly drzé a protivné. Kdykoliv Siku našel mršinu, ty potvory ho odehnaly. Kdykoliv si chtěl někam lehnout a odpočinout si, potkal tvora, který ho tam nechtěl. Jednou zažil i nepříjemné setkání s jezevcem, kterému vlezl do nory. Vzteklé zvíře mu způsobilo nepěkné zranění na obličeji. Seznámení s rosomákem neproběhlo ani o trochu lépe, z tohoto setkání si odnesl potrhaný bok a prokousnutý krk. Tak malý, a tak agresivní... Prošel mnoho míst a zažil mnoho příkoří. Utíkal před smečkou hyen, kradl vejce vránám, nabral ho na paroží jelen, dostal kopanec od kozy, pomlátil ho muflon, podupal býk, pokousali kojoti... Seznámení s místní mámou medvědicí uprostřed jara bylo ale zdaleka nejhorší. Skončilo to málem smrtí. Siku si postupně pěstoval větší a větší strach ze všeho, co se kolem něj nacházelo. Přestal vyhledávat vlky, ptát se na to, kde je a vyhýbal se všemu, co mělo drápy, zuby, pařáty, nebo kopyta. Lov nebyl nijak slavný, nikdy se to pořádně nenaučil, takže přežíval hlavně o mršinách, které ale chtěl nejenom on.

Z krásného života v milující smečce se stala tahle osamělá pouť. Siku však nikdy na svět nezanevřel. Stále hledal důvody, proč se usmívat, užíval si všech drobností, které ho potkaly - a nijak mu neublížily. Dychtivě přijímal jakoukoliv společnost, i když bylo velmi těžké ji získat. Jeho laskavá povaha a věčný optimismus jsou mu bránou do života, po jakém touží a jaký možná jednoho dne získá.

Zajímavosti:
- Siku se narodil 21. prosince ve 22 hodin a 48 minut, tedy na minutu přesně na den Zimního slunovratu. V jeho rodilé smečce je tento čas posvátný a vlčata narozena v tento den jsou dle jejich zvyků a pověr chráněna božstvem. Možná proto jeho postiženou sestru smečka neusmrtila.
- Narodil se a žil na Sibiři poblíž hranice s Aljaškou. Občas se stávalo, že smečka potkala pendlera od Inuitů nebo Chukchi, jak překračují hranici se svým psím spřežením. Nikdy se však k lidem nepřibližovali. Není to bezpečné.
- Siku je vysoký, chlupatý, ale hrozně hubený. Nevypadá odporně jenom díky opravdu bohaté vrstvě severských chlupů, které mají termoregulační schopnost. Na Sibiři jsou zimy kruté a léta horká.
- Siku má podivný přízvuk. Vyslovuje správně, ale dává jinam intonace a důraz, většinou na druhou polovinu slova. Přízvuk si přinesl ze své domoviny a nikdy se ho nezbavil.
-Na levé straně má sice nejvýraznější osudové jizvy, ale pravá strana taktéž není bez úhony. Na pravém pleci má hnusný kousanec od kojota, který mu poměrně dlouho hnisal, a spousta dalších menších i větších škrábanců, kousanců, i tržných ran.
- Vypadá jako velký zlý bohatýr Ivan, který přešel na temnou stranu, ale ve skutečnosti je to roztomilý, jemný a dobrosrdečný Váňa, který vám dá svůj pelech i večeři.