Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kopce tary přes ještěří lučinu

Došel jsem s kořistí v tlamě k jižnímu toku řeky. Na chvilku jsem se rozhodl zastavit a položit naši svačinu nebo možná spíše snídani na zem. Pohlédl jsem na Karoe, která ťapkala za mnou. Byla nabroušená od pohledu. Asi jí opravdu hodně mrzelo, že se jí nepodařilo toho ptáka zabít. "Netvař se jako bys kousla do zaječího bobku," prohodil jsem jejím směrem a trochu zakroutil tlapkou, abych ji narovnal do nějaké příjemnější polohy. Nebavilo mě pořád skákat s podivně zahnutou hnátou, která pak jenom bolela. Občas jsem tedy zastavil a tlapku porovnal, aby se mi po ní skákalo lépe.
Karoe se pořád tvářila, jako by všechno ničilo její život. Dokonce mi i přišlo, že tak vnímá i mě. Nemusela se mnou chodit, když je tak silná a nezávislá. "Cesta teď bude trochu náročnější, tak bacha ať někam nespadneš," prohodil jsem vážným tónem. Zastříhal jsem ušima a sehl se pro koroptev, která se dala lehce nést v zubech. Pomalým krokem jsem se pustil do sestupu směrem ke kaskádám a svému úkrytu. Karoe byla pořád nabručená a já si ji nedovedl představit ještě k tomu všemu mokrou. To by jí na náladě rozhodně nepřidalo, jenomže cesta vedla po kluzkých kamenech dolů. Však ona to nějak zvládne.

//Kaskády přes východní hvozd

S mrtvolkou opeřence u tlapek jsem pohlédl na Karoe, která se nakonec též rozhodla k lovu. Sledoval jsem její počínání. Dobře namířený skok i zasažení tvrdé rány, ale nakonec jako většina vlčat, která loví poprvé zpanikařila a pustila nebohého opeřence, ze svých tlapek. Bylo na ní vidět, že je zklamaná. Zda z neúspěšného lovu nebo ze sebe jsem netušil. "Super práce," pochválil jsem jí a uznale pokýval hlavou. "Ne každý lov dopadne, tak jak má, ale důležité je, že jsi to zkusila. Že ses odhodlala a pustila se do toho, byla by z tebe skvělá lovkyně, když zapracuješ trochu na stopování a ztižení chůze," dodal jsem povzbudivě. "Já na svém prvním lovu ke kořisti ani nedošel, protože jsem upadl přímo před ní, protože jsem o něco v trávě zakopl," zasmál jsem se nad vlastní historií a neúspěchem. Vždycky jsem byl jako slon v porcelánu. Moje neobratnost byla celkem prokletím seznám-li, že jsem díky ní spadl ne do jedné, ale hned dvou smečkových území a že jsem se kvůli své neschopnosti i několikrát zranil.
Sehnul jsem se k oběti a očichal ji. Byla dostatečně velká na sváču pro dva. "Vzal bych ji k sobě, abychom si odpočinuli někde, kde nebudeme takhle na ráně, jestli teda chceš jít se mnou?" prohodil jsem. Pak jsem popadl drobného ptáčka do tlamy a začal jsem se přesouvat směrem ke svému vlastnímu úkrytu. Určitě tam bude bordel. Moje chůze byla velice pomalá.

//Kierb přes Ještěří lučinu

Karoe vypadala, že brzo vyskočí z kožichu, ale mě to už nezajímalo. Přikrčený v trávě jsem se belhal k naší kořisti, která byla jenom kousek od nás. Nevědomost si užívala tím, že se procházela v hejnu po hezkých travnatých planinkách kopců a snažila se vyklovat nějakou tu dobrotu z hlíny. Vlčice nešla v mých šlépějích, ale brodila si cestu trávou kolem. "Měla bys být potichu," sykl jsem jejím směrem, ale kdo mohl tušit, jestli k ní přes stěnu moje slova doletěla. Rozhodl jsem se pro jednoduchý postup.
Dopracoval jsem se co nejlíže ke kořisti a pak jsem se do toho opřel. Neměl jsem rád, když někdo lovil pomocí magie, ale v mém stavu to nešlo jinak. Tráva se najednou zavlnila a obmotala se kolem dvou koroptviček. Jejich těla neměla šanci vzdorovat tak rychlému pohybu, který tráva udělala. Jedna se ovšem silou svých křídel vyškubla a společně s hejnem zamířila pryč. To už jsem ovšem přiskočil k té, které se nemohla ani pohnout a zardousil jsem jí. Pachuť krve se mi rozlila v tlamě. Zvedl jsem zrak a rozhlédl se kolem, abych lokalizoval Karoe a zjistil, jestli měla taky úspěch nebo ne.

Karoe zase zopakovala tu svou písničku o neodmítání ničeho, jako by byla nějaký kolovrátek. Sledoval jsem po očku koroptve, aby nám náhodou nefrnkly. "Tak je ulov, když nic neodmítáš," odvětil jsem jí možná trochu přísněji. Ne že bych se chtěl nějak dohadovat, ale prostě jsem tohle nechápal. Pořád tvrdila, jak nic neodmítá, ale lovit nechtěla, protože podle ní to byla zbytečnost. Takže vlastně odmítala něco dělat. A kdo nic nedělá nežere. To je výchovný. Obrátil jsem pohled na ní. "Buď jdeš na lov se mnou a ulovíš si jídlo, nebo dneska budeš o hladu, protože než se vrátíme do smečky a než ti tam nějaký lovec něco uloví, tak ti celkem dost vyhládne, takže si vyber," vyzval jsem ji.
Sám jsem už čekat nehodlal. Přikrčil jsem se a začal jsem se pomalu a pajdajíce prodírat trochu vyšší trávou v úpatí kopců směrem ke křepelkám. Měl jsem v plánu pomoci si magií, ale nehodlal jsem se vysilovat na dálku. Potřeboval jsem se k nim tedy dostat blízko. Dostatečně blízko na to, abych k nim mohl vyslat nějaký kořen nebo je spoutat okolní trávou.

Podle jejího celkem jednoduchého systému byl vlk prostě silnější a vlčice zákonitě slabší. Větčí pitomost jsem neslyšel. "Dobře, když myslíš," pronesl jsem jenom v tichosti a dál to neřešil. Bylo mi ovšem jasné, že ona to nejspíše být nenechá. Uvidíme jak dlouho jí to v tomhle světě vydrží. Dřív nebo později bude muset nějakému chudákovi natrhnout zádel a to by se jí tenhle systém celkem hezky sesypal. Nedělal jsem si iluze, že za ní nebude nikdo dolejzat. Byla chytrá, pěkná a navíc měla svou hlavu, což ji dělalo zajímavou. Celkově mi připomínala Lylwelin s tím svým umaněným výrazem a neústupnou tvrdohlavostí. Mírně jsem se pro sebe usmál.
Kráčel jsem po stopě, kterou Karoe úporně tvrdila, že necítí. Buď ji cítila nebo prostě mluvila pravdu a jenom měla ucpaný čenich nebo jiný problém. Brzo bude jaro, tak třeba je alergická na nějaký typ pylu? zamyslel jsem se i nad touhle problematikou. Před námi se objevilo malé hejno koroptviček. "Nádhera," špitl jsem. "Pořád je teda nechceš zkusit ulovit?" zeptal jsem se a mrkl na vlče, aby mohlo udělat poslední rozhodnutí.

"Před tím jsi mě neznala, takže nemůžeš soudit, co bylo před tím," odvětil jsem stručně. Dál už jsem se k tomu nehodlal nějak vyjadřovat. Začínal jsem mít hlad a to bylo přednější. Navíc se blížil večer a já bych rád naplnil svůj žaludek dřív, než padne noc. Nemuselo by to být bbezpečné, kdyby někam zapadla tady v těch norách nebo tak. Zůstával jsem stát a nehýbal se, abych svůj vlastní pach nerozháněl po okolí.
Poslouchal jsem ji, ale koukal jsem se směrem před nás. "Právě, že na tom je zvláštní všechno," odvětil jsem trochu tajemně a pomalu se pustil za nejsilnějším pachem. S každým krokem pach sílil. Věděl jsem, že jsme na správné stopě. "Cítíš to, je to silnější a silnější," řekl jsem potichu, abych nevyplašil naši kořist. Pach křepelek se nesl všude, ale naše stopa byla pořád silná. Byl jsem rád, že si konečně pořádně naplním břicho. Měl jsem fakt celkem hlad a tohle povídání si s Karoe, která měla svou hlavu, mě celkem dost vyčerpávalo. Za chvilku jsem zahlédl křepelky, které byly kus od nás. "Vidíš, tohle jsou křepelky. Šly jsem po jejich pachu, takhle se stopuje," řekl jsem stručně. "Je to jako když chceš někoho najít, vlka nebo oběd, to je jedno." Přikrčil jsem se a čekal na vhodnou příležitost.

"Přijdu ti já silnější než některé vlčice?" zeptal jsem se celkem poeticky. Nebyl jsem ani z poloviny tak silný jako třeba Launee. A jelikož Launee znala, muselo jí dojít, že mám pravdu. Její logice se dostávalo dalších trhlin. Měl bych ji nechat nebo se brzo složí jako domeček z karet z toho, jak se jí bude přepalovat mozek. Mírně jsem se pro sebe pousmál, ona na mne stejně nekoukala, tak bylo jedno, jak jsem se tvářil. Na chvilku tak mohla prohlédnout, že skleslost a smutek opravdu jenom hraju. Jenže to by si mě musela nejprve všímat.
Její další slova o tom, že neodmítá nic a že se nenechá využívat jsem ignoroval. Nebylo třeba ji dál popobízet, aby otevřela oči a začala svět vnímat i trochu jinak. Místo toho jsem se zaměřil na lov. "No ale necítíš něco specifičtějšího? Něco silněji a něco méně silně?" ptal jsem se. Věděl jsem, že pach koroptví je tu až přehnaně silný, takže by ho měl identifikovat jako jiný i někdo, kdo měl minimální zkušenosti se stopováním a lovem. Podle toho co říkala, ani nevěděla co to stopování vlastně je.

//Ještěří lučina

"Takže ve finále tím nejsilnějším může být i ten nejslabší vlk, ale ne ta nejsilnější vlčice?" prohodil jsem celkem nezáživným hlasem. Už mne trochu tahle její mentální gymnastika unavovala. Co na plat, jednou jsem se do toho pustil, tak bylo nutné to dokončit. Pak zase začala ječet, že nic neodmítá, ale že ve smečce budou schopnější. "A vidíš ty schopnější někde tady kolem?" zeptal jsem se. "Já teda ne, takže odmítáš ulovit nám večeři, tím pádem to budu muset nějak zkusit já. Sám. Chudák nemocnej," zaremcal jsem na to její pištění, které rvalo uši. Ne že bych byl nějak senilní děda, kterýho lupe v kříži, haxny natékají a ty křečové žíly, co mi pomůže?... Teda, nebyl jsem takový, ale prostě bylo jasný, že i kdybych chtěl nemůžu být schopný lovit jako normální zdatný jedinec. To bylo vyloučeno.
Ohledně mě prohlásila, že tohle neřekla. "Možná že neřekla, ale jaký užitek bys měla z někoho kdo tě podle tebe využívá a ještě navíc není poctivý, ccc," zavrtěl jsem sklesle hlavou a nasál jsem do čenichu pachy okolí. Všude se to hemžilo sladkým pachem ptactva. Mlsně jsem si olízl čenich. "Cítíš něco?" zeptal jsem se jí, abych přerušil možný příval brebentění.

"I ten nejsilnější nebo nejrychlejší může padnout pod kopyty nebo parožím, když je sám," odvětil jsem jenom. "A pokud nemáš dobrého stopaře nebo nemáš nikoho, kdo by ti kořist nahnal, je ti síla a rychlost naprosto k ničemu." Evidentně nemělo cenu s ní nadále rozmlouvat. Trochu jsem ji možná nahlodal, ale aby prozřela bude potřebovat více takových to malinkatých naťuknutí. Zastříhal jsem ušima a ponořil se naplno do svého hereckého umění.
Zasmušile jsem kráčel po pláni, na které bylo cítit jenom několik želv, které pravděpodobně vyplavila Kierb. Ty by možná nějaké maso měly, ale já nebyl schopen vydloubávat je z jejich úkrytů. Proto jsem spíše kráčel dál. Působil jsem velice sklesle, i když vnitřně jsem byl v pořádku. Hodlal jsem ji trochu podusit hlavně mlčením. Mluvila chladně a odtažitě, jako by recitovala něco, co se musela naučit. Přišla mi pořád divnější a divnější. Jediné, co ji zaujalo bylo to, že jsem měl v plánu lovit s vlastní tlapkou. "No když ty lovit odmítáš, budu to muset nějak zařídit, jinak budeme ohladu," odvětil jsem suše a kráčel jsem směrem ke kopcům. "Ale kdybych náhodou kvůli svému hendikepu zhynul pod kopyty, tobě to bude stejně jedno a vlastně budeš i ráda ne?"

//Kopce tary

"Myslel jsem to tak, proč by se měl někdo rozlišovat zda může nebo nemůže být lovcem, podle toho jestli je holka nebo kluk?" prohodil jsem na její nepochopení označení náčinní, ale nehodlal jsem to víc expresivně popisovat, ještě by mě zase někdo nařknul z nějaký úchylky. "Prostě mi nepřijde logické, říct někomu že nemůže být lovec jen proto, že se narodil jako dívka, když může být ve smečce třeba nejlepším stopařem nebo nejlepším naháněčem kořisti," vysvětloval jsem trochu více polopaticky, aby měla nějakou šanci to pochopit. Občas byla chytrá až na půdu, ale někdy mi přišlo, že to jenom hraje. To pak prolezly na světlo světa tyhle nepochopenosti. Ať si hraje na co chce, je pořád jenom malinkaté vlčátko. Tam někde uvnitř je prostě vlče, co si chce hrát a poznávat svět. Ne takhle mudrovat. Kdo jí co provedl?
Mou osobu hodnotila dál. Stála si za svým, což jsem tak nějak očekával. Vlčata jejího věku si dost často sama nevidí do tlamy, takže se budou hádat a dohadovat, i kdyby tím ostatním ubližovala. Byl to prostě ten věk. Ale měla by z něj začínat pomalu vyrůstat, ne? "Když myslíš," prohodil jsem naoko smutně. Zajímala mne její reakce, když někdo nebude reagovat hněvem, ale rezignací. "Pojď ulovím ti něco k jídlu," řekl jsem celkem neutrálním hlasem a přestal jsem se usmívat. Hrál jsem to, což by možná poznal někdo, kdo mě zná, ale těžko říct, jak moc mne poznala ona. Nebudu říkat, že se mě její slova nedotkla, protože malinké zrnko dopadlo někam dovnitř na pomalu se tvořící horu vlastního sebepohrdání. Rozešel jsem se po louce, abych našel něco, co se dá ulovit.

"To máš naprostou pravdu. Specializace ve smečkách i zde jsou, ale nezakládají se na pohlaví nebo jiných nepodstatných věcech," odvětil jsem a přešlápl, abych uvolnil posed. Chromá tlapka pobolívala, když na ní bylo moc váhy najednou. Ona dál protestovala, že by to bylo k ničemu, kdyby mohl lovit kdokoli. "Ale tak to tady chodí," odvětil jsem. "Proč by měl být někdo ochuzen o možnost jít na lov jen proto, že se narodil se špatným náčiním? Nebo proto že není nejsilnější nebo nejrychlejší? Během lovu se využívá i stopování nebo nějaká taktika, obratní vlci jsou často ti, co dokáží kořist přirazit k zemi a zardousit. Každý se může hodit," snažil jsem se jí to mile vysvětlit. Nedohadoval jsem se. Věděl jsem, že jsem ji aspoň rozpovídal a donutil o věcech přemýšlet a to mi jako úspěch stačilo.
Poslouchal jsem její litanii na mou osobu. "Hmm," broukl jsem a zastříhal při tom ušima. "Takže ti přijdu nespolhlivý a nepoctivý?" zeptal jsem se s úsměvem. Zajímalo mne jak zareaguje teď. Jestli si za tím bude stát. "Zatím jsem tě doprovodil všude, kam jsi chtěla. Dokonce ti nabízím i to, že seženu nějakou potravu. Čím jsem si tedy vysloužil takové to hodnocení?"

"Nemá je vycvičené," odvětil jsem jednoduše. "Pokud prostě chceš, tak se můžeš stát lovcem nebo ochráncem nebo taky můžeš být pečovatelem či učitelem, ale to neznamná, že ostatní to dělat nemůžou. Na lov většinou chodí jeden lovec nebo Alfa a ostatní, kteří mají zrovna čas nebo chuť. Lovec je tam hlavně pro to, aby našel kořist a dohlédl, aby se někomu něco nestalo," vysvětloval jsem jí trpělivě. Ona toho o smečkách opravdu moc neví. "Většinou je fajn, pokud máš pro danou funkci nějaký zápal a že tě to baví. Talent je až druhořadá věc," dodal jsem ještě, abych svoje slova podpořil. "Navíc se můžeš funkce i vzdát. Já byl v jedné smečce učitelem, ale pak mne to bavit přestalo a teď jsem léčitel. Až mě přestane i tahle funkce bavit najdu si jinou a nebo žádnou, to se uvidí." Možná ji moje slova překvapila, ale možná taky ne. U téhle vlčice jeden netušil. Mírně jsem si poposedl, aby mne nestudilo pozadí.
Její další proslov byl poměrně rozohněný a definitivní. Vypadalo to tak, že reálně věří tomu, že to tak je a ne jinak. Jenomže tady v kraji to tak nefungovalo. "Tady na lov chodí i ti, co nejsou lovci," prohodil jsem jenom a částečně i zopakoval to, co už jsem řekl. "Není to ztráta času, pokud tě to baví." Za tímhle jsem si stál. I kdyby někoho bavilo sbírat barevné listí nebo květinky, měl by to dělat pokud ho to baví.

"Nejsou," odvětil jsem téměř lakonicky a pak mi došlo, že bych to měl pravděpodobně rozvést. "Někdo se učí lovit od malička, protože se mu chce, ale to neznamená, že z něj bude lovec. Stejně tak se může pro funkci lovce rozhodnout, kterýkoli jiný vlk. Stačí prokázat, že má potřebné schopnosti a dovednost, že umí třeba dobře stopovat a lov naplánovat. Ani nemusí být extra silný nebo rychlý," vysvětloval jsem jí, jak to tady funguje. Evidentně to bylo úplně jiné, než u ní doma. "A jak víš, že v něčem nejsi dobrá, když to ani nevyzkoušíš hmm?" Byla to celkem pádná otázka a já doufal, že s její inteligencí ji to naláká, aby se nad tím alespoň zamyslela. V téhle její logice bylo pár malinkatých trhlinek, kterých jsem se mohl chopit a trochu je roztáhnout, aby třeba vykoukla na povrch Karoe, kterou někdo zastrčil za žvásty výchovy a společenských norem.
Ohledně postavení vlčic u ní doma jsem se moc nedozvěděl a tak jsem se rozhodl tohle teritorium opustit. Nevypadalo to, že by mi chtěla něco prozradit nebo říct a já ji nehodlal nijak nutit. Až bude chtít, řekne mi to sama. Karoe mezi tím okukovala mou tlapku. Někomu by to mohlo vadit. Tohle vejrání ovšem bylo normální. Koukali tak na mě všichni. Měřili si, co zvládnu a co ne.

Trochu mě její slova zarazila. Podceňovala se na všech frontách, ale zrovna ona mi nepřišla jako ten typ vlčete, které to zabalí. Musela si projít něčím nepříjemným. "Jasně, pokud lovit nechceš je to na tobě," odvětil jsem s úsměvem. "Ale to až se budeš vracet domů, tak to budeš hladovět cestou? Přece se můžeš naučit lovit tady a pak to jenom nepoužívat až se vrátíš domů ne?" prohodil jsem a naklonil hlavu na stranu. Bylo to celkem logické. Pokud by se dostala mimo kraj a rozhodla se jít zpátky domů, cesta by pravděpodobně nějaký čas trvala, takže by musela něco žrát. A táhnout si sebou na hřbetě kus jídla by taky nebylo úplně ono. Nechával jsem to ale na ní. Celé její rodiště mě ovšem více a více zajímalo s každou její větou nebo myšlenkou, kterou jsem zachytil.
"A co teda vlčice u vás dělají?" vyptával jsem se a nenápadně tak zjišťoval více věcí o její rodné smečce. Něco mi na ní nehrálo. Sice mohli být rozdělení podle pohlaví, ale nevěřil jsem tomu, že by to všem vyhovovalo. Nedokázal jsem si představit třeba Lucy, jak jí někdo nakazuje, že nesmí lovit jen proto, že je holka.
Na její slova ohledně mé tlapky jsem se usmál. "Taky si myslím, ale je to děsně otravné nemoct pořádně běhat," odvětil jsem trochu smutně.

Její rázné přikývnutí u mě vyvolalo jenom další široký úsměv. Vlče její nátury jsem ještě asi nepotkal. Byla chytrá jako Heather, ale občas se chovala umíněně jako Flynn nebo Saturnus. Taky se mi zdálo, že má trochu z mého bratra, kterého jsem potkal v borůvce. Takovou podivnou skrytou jemnost. Vlčat jsem za svůj život potkal tolik, že už se to ani nedalo pořádně počítat. O některých jsem celé roky neslyšel. O jiných jsem věděl, že se jim daří dobře.
Jen tak mu nepodlehnu, nebudu jeho poskokem, zastříhal jsem ušima, když se mi myšlenka vynořila v hlavě. Pomalu jsem si sedl na zem, abych byl velikostně blíže ke Karoe. Byla poměrně vysoká, ale já taky nebyl žádný mrňousek. Takhle se naše výška srovnala a já jí mohl koukat hezky do očí a ne se nad ní tyčit. "Rád bych tě naučil lovit, protože je to důležité. Jak by ses o sebe pak mohla postarat, když to nebudeš umět? Ale nechci tě nutit, pokud se to naučit nechceš. Máš pro to asi nějaký důvod, který je mi skrytý, ale i tak je důležitý," řekl jsem milým a klidným hlasem. Nehodlal jsem ji nutit do něčeho, co dělat nechtěla. Na druhou stranu něco ulovit jsme potřebovali.
Její další slova se věnovala mojí tlapce. Kývl jsem mírně hlavou. "Když máme pro samce více míst, tak jich máme i více pro samice ne?" odvětil jsem celkem profesorským tónem hlasu. Nerad jsem vlky rozřazoval podle pohlaví. Položil jsem svou chromou tlpaku na zem. "Během jarních měsíců přišla přívalová vlna a já se snažil najít zbytek své smečky. Snažil jsem se proud zastavit magií, ale musel jsem mu tím pádem stát v cestě. Proud mě strhl a já se praštil do hlavy, ještě tam mám jizvu a do tlapky," vysvětlil jsem jí. Nevadilo mi o tom mluvit. Zvykl jsem si. Ale pořád mě to vnitřně užíralo. Být k ničemu bylo příšerné pro někoho, jako jsem byl já.