Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VG

Lylwelin mě s přehledem předešla. Šla rychleji než já, protože jí nepřekážela chromá tlapka. Pak prohlásila, že kráčí pryč. Asi se už nechtěla tahat s Karoe, která se pořád na něco vyptávala. Možná proto zmizela. Nechtěla odovídat na otázky Heather a Flynna... Nikdy nechtěla vlčata, a takhle to pak dopadlo. Nic jsem jí neřekl nahlas. Bylo až moc hezky na hádku. Nechal jsem ji proto odejít a jenom pokýval hlavou na rozloučenou. Pak jsem se posdil na zem a pohlédl na Karoe. "Kdybys potřebovala, tak jdi kolem támhle té řeky, dovede tě do lesíka k Launee a ostatním," řekl jsem jí stručně. Kdyby prostě nechtěla sedět se mnou u jezera, nehodlal jsem jí omezovat tím, že neznala terén a nemohla by prostě odejít. Takhle měla možnost, kdykoli se vrátit domů. "To jen pro případ, že bych tě nudil nebo tak," dodal jsem na vysvětlenou.
Slunce mi nahřívalo kožich a já věděl, že tu nevydržím dlouho. "Nevím proč mě Alfy chtějí, možná kvůli mým schopnostem ohledně léčení ostatních. Neumí to jen tak někdo," dodal jsem v pravdě racionální odpověď. Netušil jsem, proč mě Blueberry nebo Launee přijali. Skylieth mě přijala z čistého nerozumu, Scarita z přátelství. A Klímová smečka byl domov. "Proč by to dělali? Zakazovat někomu odchod by stejně skončilo jen tím, že by ten vlk byl více a více nabručený. Mohl by začít dělat problémy, pokud ho něco táhne jinam. Co kdyby se tu třeba objevil někdo s tvojí rodiny, ale přidal se k jiné smečce než ty? To bys vydržela být tady, když bys mohla být s někým koho znáš jinde?" nadhodil jsem. "Postě bys..." náhle mi skočila do řeči a tak jsem nedokončil myšlenku.
"Výše postavení vlci jsou většinou ti, co se opravdu rozhodli v dané smečce zůstat. Bývají to nejlepší přátelé Alfy nebo s ní mají aspoň velice příjemné vztahy. O těch hned po Alfou hovoříme jako o Betách, pak jsou Gammy. Středního postavení dosahují Delty a nižšího Kappy. Jakmile se nějak osvědčíš, můžeš na sebe vzít i nějakou funkci, pokud ti Alfa důvěřuje," vysvětloval jsem. "Když jsi nápomocná ve smečce nebo plníš dobře svou funkci, můžeš se dostat na vyšší pozici. Pak si vybíráš po lovu to lepší maso a máš samozřejmě větší slovo, než ti pod tebou," řekl jsem stručně.

//Kaskády přes Východní hvozd

Kráčel jsem fakt pomalu, ale aspoň mě Karoe mohla stíhat. O Lylwelin jsem neměl pochybnosti, ta byla ráda, že může zamířit zpět do Mechového lesíka, pokud jsem tomu dobře rozuměl. "Většina mísntích Alf, pokud jsou to dobré Alfy, ti v odchodu bránit nebude nikdy. Členové smeček se mezi sebou většinou berou jako přátelé a někdy i jako náhradní rodina, není tedy důvod někomu bránit v jeho vlastní cestě. Navíc, proč by Alfa chtěla ve smečce někoho, kdo stejně ví, že chce jít jinam?" pronesl jsem na vysvětlenou. "Smečka samozřejmě má své rozdělení a všichni musí poslouchat výše postavené, ale ohledně velkých věcí jako je například odchod ze smečky si rozhoduje každý sám. Třeba pro vlčata jako jsi ty, je odchod z rodné smečky i důležitý. Mohou si najít svoje vlastní místo nebo sbírat zkušenosti touláním se," vysvětloval jsem jí, i když mi bylo jasné, že podle toho jak byla vychována jí tohle téma taky nesedne a začne odmlouvat nebo rýpat. Byl jsem na to už ovšem připravený.
Pak se obě rozhodly, že by měly jít do smečky. Nechtěl jsem je přemlouvat, aby zůstaly. Lylwelin zněla dost rozhodně, ale Karoe už tolik ne, takže jsem se rozhodl to na ni trochu zkusit. "Jestli chceš můžeš jít s Lylwelin do smečky, nebo můžeš jít se mnou k jezeru a pak až do lesíka, jak se ti chce," dodal jsem s úsměvem a pak se mírnou úklonou případně rozloučil. Nehodlal jsem nikoho moc přemlouvat, aby mne následoval. Musí se naučit rozhodovat sama. Nikdo jí nebude radit věčně, co má dělat.

//VVJ

//úkryt

Za posledním kožichem jsem uvolnil soustředění a nechal opět vodu téci tak, jak jí bylo přirozené. Bylo fajn, že nikdo nemusel zbytečně moknout i když natomhle slunci by asi rychle uschnul. Pomalu a opatrně jsem sešel z kamenného podkladu na pevný břeh. Mírně jsem zakroužil ve vzduchu chromou tlapkou, abych ji uvolnil. Po spánku byla vždy nějaká tuhá.
Lylwelin se rozhodla nás opustit na půli cesty. Nedivil jsem se jí, kdo by se chtěl tahat s Karoe, která toho tolik nechápala i když se dělala chytrou a rozumnou. Moje malá velitelka rozhodla, že se půjde k vodě. Neodpustila si před tím ale kousavou poznámku. "V Asgaarské smečce mám rodinu a v Borůvkové známé. A ano v Borůvkové jsem býval, ale nemyslím si, že by Alfa proti mě měla nějakou zášť z tohoto důvodu," odvětil jsem jí přátelsky a upřímě. Bylo mi jasné, že možná chtěla vyvolat jinou reakci, ale nechápal jsem proč by to dělala. Proč by někdo útoičl na jiné jen tak. Navíc někdo takhle malinkatý, komu se dalo snadno zakroutit krkem. Měla by si dávat pozor. Říct něco takového tetě už by z ní byla podložka do jeskyně... Do Asgaaru tedy rozhodně nejdeme.
Pomalým krokem jsem vykročil směrem k jezeru. "Je to kousek dál, ale snad se ti tam bude líbit," dodal jsem s úsměvem a kráčel velice mírným tempem vstříct dalšímu výletu s touhle malou utahanou sůvou. Lylwelin jsem pořád tak trochu ignoroval. Nevěděl jsem proč to dělám, ale nemohl jsem si prostě pomoct. Něco se změnilo a já netušil, co s tím. Když ležela nemocná na zemi bylo to jednodušší než teď. Mírně jsem zavrtěl hlavou ve snaze zahnat myšlenky, ale nešlo to.

//Východní galtavar přes východní hvozd

Lylwelin mlčela. To nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem taky nemlčela Karoe. Co jí sakra řekla... Hodil jsem po své partnerce trochu vyčítavý pohled, protože mě se podařilo aspoň Karoe rozmluvit, kdež to ona ji nejspíš umlčela nebo co. Mírně jsem pokýval hlavou, abych vlče vyzval k tomu, aby promluvilo a nebálo se. Na můj dotaz se zeptala poměrně chytře. "To je velice dobrá otázka," prohodil jsem a podíval se směrem k díře a nebi, které bylo za ní. Podle všeho měl být dneska opravdu hezký den. "Kousek odsud jsou dvě smečka. Asgaarská a Borůvková. Možná bychom mohli jít na návštěvu k Asgaarským, bydlí tam můj strýc," prohodil jsem s úsměvem a pak jsem se zamyslel. "Nebo můžeme jít k velkému jezeru, kde by sis mohla zkusit třeba zaplavat nebo se jen tak čachtat ve vodě. Dneska by mělo být opravdu hodně hezky a sluníčko asi bude pěkně prát," pronesl jsem a trochu se nad tím zamyslel. "Nebo se tam můžeme podívat na nějaké rybky, jestli tam nejsou," dodal jsem, protože mi došlo, že koupání se nebude asi úplně nejlepší nápad.
Pak jsem pomalým krokem vyrazil k chodbě, která vedla k vodopádům. "Tak pojďte," řekl jsem. "Podržím vám vodu ať na vás neteče," dodal jsem zkušeně, i když moje znalosti magie vody začínaly a končily u tohohle malého divadelního představení. Nechal jsem rozestoupit proud vody a pomalu vešel ven. Pak jsem počkal i na Lylwelin a Karoe...

//Kaskády

"Já nebudu, klidně to dojez," řekl jsem Lylwelin. Ne že bych neměl hlad, ale protože jsem nesnášel dojídat jídlo po vlčatech. Většinou to bylo nahlodaný, oslintaný a fuj prostě. Na povrchu jsem se ovšem tvářil tak, že prostě jenom nemám hlad. Nerad bych někomu přiznával, že se mi prostě dojídání po jiných hnusý. Nechal jsem tedy maso masem, i když od něj Karoe udělala pár kroků stranou, aby mi udělala místo.
Lylwelin prohlásila, že ona se vrací určitě. Dřív bych za ní cupital jako pejsek na vodítku, ale to už teď neplatilo. Jen jsem kývl hlavou a otočil se na Karoe, která pořát mlčela jak zařezaná. Co jí asi Lylwelin řekla... Pohlédl jsem na svou zlatou partnerku a trochu ji zkoumal, jenomže nic mi nenapovídalo o čem se asi bavily. "Co bys chtěla podniknout?" zeptal jsem se jí, protože mi z nějakého důvodu přišlo, že jí se na její názor ptá jenom málokdo a málokdy. Rozhodl jsem se dát jí alespoň trochu možností pokud to šlo. Mohla si vybrat, kam by chtěla jít. "Chceš jít domů, nebo se jen tak courat po okolí?" prohodil jsem, aby věděla jaké má možnosti. Sám jsem vážně uvažoval o návštěvě Asgaaru, ale i v případě, že by nechtěla jít, domů ji mohla doprovodit Lylwelin.

Mírně jsem sebou škubnul, jak se mi začalo vracet vnímání světa. Krásný dlouhý šlofík mi bodnul. Cítil jsem na svém kožichu paprsky slunce, které ovšem už skoro zkomíraly. Večer přinesl mírné oteplení a můj kožich tak během spánku hezky proschnul. Než jsem si ovšem stihl uvědomit sluneční svit, už slunce začalo zapadat za obzor a rohy jeskyně tomu nepomáhali. "Dobrý večer," prohodil jsem, abych na svou přítomnost upozornil vlčice, které se o něčem bavily.
Začal jsem se pomalu přetáčet na břicho a pak protahovat, abych docílil poměrně hlasitého zapraskání, jak se mi narovnávala páteř. Ještě pomaleji a opatrněji jsem se pak nadzvedl na šechny čtyři, abych se mohl trochu oklepat. "Vypadá to, že bychom se měli vydat zpátky do smečkového lesa nemyslíte?" nadhodil jsem, ale sám jsem se do odchodu nepouštěl. Chtěl jsem to nechat na nich, jestli mě chtějí následovat domů nebo ne. Mohl bych se stavit v Asgaaru než půjdeme. Zjistit, jak se má strýc a tak... "Nebo máte v plánu něco jiného?" doptal jsem se stručně.

Karoe v klidu žrala, Lylwelin protestovala před odchodem s vlčetem a já konečně dokončil svoje dílko. "Nemyslím si, že by Karoe chtěla jít s kýmkoli," odvětil jsem přátelským hlasem, ale na vlče jsem se ani nepodíval. Pomalu jsem dopajdal k hoře plevelu poblíž vchodu a hodil na ni poslední zbytky toho, co mi zbylo od posledního záhonku. Bylo to tu už celkem upravené. Záhonky byly vypleté, prostor uprostřed byl zbaven většiny lisí a bordelu. Všechno tu bylo nádherně připravené na jaro. Mírné mrholení navíc dodávalo všem květinkám potřebnou vláhu.
Zamířil jsem k jedné ze stěn vedle vchodu, abych si tu sedl na zem a nepršelo na mne tolik. Kožich jsem měl už celý mokrý, tak jako tak, ale nebe mi prozrazovalo, že by brzo mělo přestat pršet. Byl jsem celkem unavený, takže jsem byl rád, že Karoe pro jednou mlčí a že Lylwelin vybrala mírnější téma na další rozhovor. Lehl jsem si na zem, velice opatrně a velice pomalu. "Pokud vím má dvě vlčata," prohodil jsem. "Ale na jména se mě neptej, to netuším," dodal jsem rovnou, abych zamezil případnému vyptávání na věci, které neznám. Mírně jsem zívl. "Když dovolíte dámy, na chvilku se prospím," řekl jsem a zatočil se víc do klubíčka, abych se mohl nechat kolébat vlastním dechem k spánku, který se dostavil poměrně rychle. Po všem tom pochodování, lovení, zahradničení a magii jsem byl strašně vyždímaný.

Dočistil jsem záhonek kolem květiny z Elysejských polí. Bylo jenom štěstí, že ještě nekvetla. Trochu jsem poodstoupil, abych si mohl své dílko prohlédnout. Záhonek pro speciální rostliny byl celkem prázdný. Letos v létě bych mohl najít mnoho semínek, které bych zde mohl zasadit. Možná by bylo vhodné se porozhlédnout někde na jihu, jestli nebude něco zajímavého. Konverzace těch dvou za mnou mne vůbec netankovala. Nějak jsem je nevnímal a více se pohroužil do myšlenek ohledně možností rozšíření vlastního sortimentu. Taky by to mohlo vést k tomu, že bych mohl zjistit, co ta květina z Elysejských polí ještě umí a prodávat ji zatrápeným duším... Ale co rozdával bych ji zadarmo aspoň by to byla větší zábava. Rozhodl jsem se květinu sledovat, abych věděl kdy kvete a kdy odkvétá a jaký je její reprodukční cyklus.
Z myšlenek mne vytrhla Lylwelin a její otázka. Trochu roztěkaně jsem se na ni otočil. "Och... No asi ani ne. Trochu tam rezonovalo nějaké zemětřesení, ale to je nejspíše poblíž sopky normální," vysvětlil jsem jí. "Jestli půjdeš domů, tak vem Karoe případně sebou, ještě bych to tu chtěl dodělat," dodal jsem ještě na půl cesty otočený mezi ní a záhonkem. Když se Lylwelin rozhodla nahodit něco, co mi bylo jasné, že dřív nebo později nahodí. Pohlédl jsem tedy na ní a postavil se k ní čelem. "To se asi zeptej Launee," odvětil jsem rozpačitě. Musel jsem se dost soustředit, abych mohl zkusit použít svou magii, ale už jednou to fungovalo a já se v ní hodlal zlepšovat. Myslím, že umřel, ale promluv si o tom s Launee. Teď to nechci rozebírat, podařilo se mi vtisknout Lylwelin do mysli, ale netušil jsem jestli slabý proud mých slov nedolehl i do mysli Karoe. Neuměl jsem magii myšlenek ovládat a rozhodně jsem neuměl ovládat ani svou starodávnou magii, kterou mě obdarovala trochu vypočítavě Smrt.

"Hmm, tak já ti někdy dám pořádnou přednášku a pak uvidíme, jestli bys nejradši někam neutekla... Nebo ještě líp, vezmu tě na lov k medvědímu jezeru a třeba zjištíš, že někdy je útěk mnohem lepší strategie než stát jako pařez na místě a trpět," prohodil jsem vesele a dál ji nekomentoval. Bylo evidentní, že tahle malá si toho celkem dost vytrpěla. Její rodina musela být příšerná. Nejenom, že jako vlčice nesmí lovit, ale podle její rétoriky bych se ani nedivil, kdyby jí její partner mohl rozbít tlamu a ona by měla poslušně sedět a snášet rány. Zamlouvalo se mi to méně a méně. Jestli si pro ni někdo přijde, tak s ním dám řeč. I když předpokládám, že nikdo nedorazí... Dál jsem se skloněn nad záhonkem zaobíral vlastními myšlenkami a plevelem.
Ono je to uražený a mluvit to nebude, slyšel jsem hlas Lylwelin, který byl jako vždy posměšný a mírně nabručený. Karoe se jí nezamlouvala, ale já popravdě ani nepředpokládal opak. Mě samotného vlče vytáčelo některými svými názory a to já jsem byl ten pohodovější a klidnější. Dál jsem se věnoval svému záhonu a nechával dámám prostor pro jejich vlastní konverzaci, pokud k nějaké dojde.

"Abych řekl pravdu je to zajímavá otázka, na kterou ti neumím dát odpověď," řekl jsem jí stručně, protože jsem to netušil. Lylwelin tenkrát navrhovala ať ji zabijeme, ale já jsem to nemohl připustit. Nebyl jsem vrah ať byla Alfa neschopná jak chtěla. Kdybych to udělal, co by ze mne teď bylo? Její další slova mne vrátila zpět do reality. "Tady nejde o zbabělost. Přijde mi že ten termín používáš úplně na všechno a ani sama moc nevíš, co znamená. Většina vlčat sem chodí, aby si prostě odpočala, mohla si mezi sebou popovídat aniž by je někdo z dospěláků vyrušoval nebo prostě, aby mohla na chvilku být sama se svými myšlenkami, což rozhodně nemá nic společného se zbabělostí, kterou ty tak strašně ráda ostatní označuješ," dovětil jsem jí možná trochu příkře, ale věděl jsem, že to je částečně pro její dobro. Kdyby řekla mým mladším bratrům, že jsou zbabělci, protože potřebovali klid od mého otce, asi by jí vynesli v zubech.
"Není to tajná znalost... Nebo možná je... Kolik toho víš o magiích?" zeptal jsem se Karoe, abych věděl, kde mám začít. "Většinou mluví o tom, jak se jmenují, k čemu slouží a tak. Nejsou moc ukecané, spíš otravné," dodal jsem se smíchem, protože jsem si vzpoměl, jak jsem magii používal poprvé a nebyl jsem schopný ji vypnout. To jejich volání bylo nesnesitelné.
Lylwelin přerušila naši malou chvilku, což jsem jí neměl za zlé. Měla právo tu být jako kdokoli jiný. Na druhou stranu mi to ani nebylo tak příjemné jako dřív. Karoe se začala chovat jako nejvíce způsobná dámička, kterou podle mého názoru rozhodně uvnitř nebyla. Já ale to maso chtěla, rozeznělo se mi v hlavě a tak jsem došel k opeřenci a packou ho strčil ke Karoe. "Koukej ho sníst, ať není všechna naše snaha na zmar," prohodil jsem k ní. Lylwelin maso odmítla a já ještě nějakou chvilku vydržím. Lylwelin se pustila do otázky spíše na Karoe, já jsem se jenom usmál a kývl hlavou. Chtěl jsem, aby se Karoe pobavila i s někým jiným, než se mnout, takže jsem se vrátil ke své práci u posledního záhonku a odpověď nechal na mladší vlčici.

Karoe se konečně rozpovídala, což se mi zamlouvalo víc, než to její panovačné nesmím to a ono. Pokračoval jsem v plení a odpovídal popravdě na její dotazy. "Naše Alfa byla příšerná. O smečku se vůbec nezajímala a tím ohrožovala bezpečnost nás všech. Potřeboval jsem prostě místo, které by se dalo snadněji ochránit, než rozlehlé pláně velkého smečkového území," vysvětlil jsem jí jednoduše. Skylieth tenktát na všechny kašlala a já věděl, že tohle místo mi celkem zachránilo krk, protože jinak by Lylwelin musela rodit asi někde u sousedů, což ne že by strýc nepřekousl, podle mě by byl i celkem rád, ale rozhodně by to nesedělo jeho partnerce a ani Lylwelin. Dokázal jsem se představit tetu jak soptí a vyhazuje mě pryč z lesa.
"Občas potřebují klid od svých rodičů nebo jiných dospěláků. Tady jim to klid nabízí, protože o tomhle místě ví celkem málo dospělých a ještě méně se jich sem otvorem ve stěně vejde," odvětil jsem jí. "Až budeš trochu větší, tak se ti určitě takovéhle místo, kde by ses mohla ukrýt před dospěláky s jejich otravným halekáním uklidit," dodal jsem se smíchem v hlase a pokračoval v pletí.
Vlčice ovšem nevypadala, že by mi nějak uvěřila, že se dají s květinami dělat takové věci. Její poznámka byla dobrá, proč by to nedělal každý? "Rozeznat květiny je celkem těžké. Hodně vlků to prostě nedokáže, protože jejich vůně je na ně moc silná nebo prostě nedokáží rozeznat mírné nuance jejich pachů," vysvětloval jsem. Při těchto slovech jsem doplel poslední záhonek. Už mi zůstávala jenom květina z polí a té jsem se mírně obával. Její květ byl připraven se otevřít velice brzo a já nechtěl riskovat, že budu vystaven jeho účinkům. "A květiny nemluví k nikomu kromě mě, pokud vím. Je to moje magie, kterou ovládám pravděpodobně jen já," dodal jsem a mírně přešlápl na místě. Květina z polí se musela také očistit, ale já se prostě bál toho, co by se mohlo stát. Ale co už. Pomalu jsem vykročil k záhonku a začal trhat plevel kolem květiny z polí. Mrholení dodávalo květinám potřebnou rosu, ale roznášelo i jejich pach. "Kdyby ses chtěla schovat, tak támhle v tom výklenku je to celkem zadělané, aby na tebe nepršelo," řekl jsem Karoe a pokračoval v práci.
Náhle jsem začenichal pach, který mi byl velice známý. Lylwelin se protáhla úzkou chodbou dovnitř. Byla mokrá, takže do úkrytu musela prolézt skrz vodopád. Trochu jsem ztuhnul, protože jsem pořád netušil, co si s ní počít. Oplatil jsem jí pozdrav olíznutím čelisti, ale víc jsem se k ní moc neměl. Pořád jsem to prostě neměl srovnané sám v sobě, abych se mohl nějak vypořádat s ní. "Jsem rád, že jsi už v pořádku," řekl jsem milým hlasem jako vždycky. "Pokud máš hlad, tak u výklenku je koroptev, kterou tady mladá dáma nechtěla. Pokud sis to tedy nerozmyslela," pohlédl jsem na Karoe. Lylwelin pronesla, že byla na jihu. Mírně jsem nakrčil čenich. Nelíbilo se mi, že takhle putuje, když jí nedávno bylo zle. Ještě by zase někam zapadla a celá moje snaha by byla k ničemu. Neměl jsem prostě rád, když vlci neodpočívali po zraněních a riskovali. Z jejích slov navíc bylo jasné, že riskovala zbytečně. Heather ani Flynna nenašla.

Trochu jsem se usmál nad jejím dotazem, když jsem vyhazoval jeden kus plevele na hromadu. "Když jsem to tu našel, potřeboval jsem místo, kde bych mohl schovat svoje vlastní vlčata a partnerku. Kde by byli v relativním bezpečí, než vymyslíme, co dál. Útočiště znělo jako celkem dobrý název, nebylo moc času hledat jiný. Navíc podle pachů to tu teď slouží místní omladině, když se potřebuje někam zašít," prohodil jsem a pokračoval v práci. Normálně bych na Kaore mrkl nebo se víc usmál, ale podle předchozích reakcí tohle nesnášela. Nebo jí to minimálně bylo proti srsti. Pokračoval jsem dál do záhonku dalších květinek.
Její další otázka byla na snadě. Nadzvedl jsem se a podíval se na ni. Chromou tlapkou jsem si trochu opucoval hlínu z čenichu. "Támle jsou obecné léčivky. Pak vedle vidíš květiny, které napomáhají hojení nebo když někdo krvácí, tak mohou krvácení zastavit, když je rozžvýkáš a dáš na ránu. Pak tu jsou květiny na uklidnění a ulevení od bolesti. Tyhle jsou na rýmu, kašel a podobné nešvary. A támhle vzadu mám speciální květiny, když nějakou najdu tak ji sem odnesu," vysvětlil jsem jí rozložení všech záhonků. O květinách jsem se bavil rád, což také bylo vidět. "Rozdělené je mám pro to, abych se v nich sám vyznal a nemusel používat magii. Někteří se musí naučit, co která květina znamená podle čichu nebo podle rozložení jejich listů, květů a tak podobně. Ke mně květiny promlouvají a říkají mi k čemu jsou. Je to takový můj dar, ale celkem mě to unavuje. Takhle vím přesně, co kde je a v případě potřeby, to mám hned po tlapce," vysvětloval jsem dál a dál. Muselo jí to nudit, ale já byl k nezastavení, když šlo o něco co mě bavilo a zajímalo. "Navíc, když jsem daleko a potřebuji nějakou květinu vykouzlit pomocí magie, lépe se mi to vizualizuje, když vím v jakém je záhonku tady. Je to takový můj živý herbář," dodal jsem nakonec a pokračoval v plení květin proti nachlazení.

Opatrně jsem vytrhával plevel i s kořínky. Občas to byla léčivka, ale neměla co dělat v pro sebe neurčeném záhonku. Květiny se musely držet ve svých záhoncích, jinak by se celý tenhle systém rozpadl. Proč jenom léčivky přenáší tolik semínek jinam. Mírně jsem zavrtěl hlavou a přešel ke květinám, které sloužily pro horší zranění a krvácení. Zlomeniny a podobné věci potřebovaly hlavně čas, ale květina mohla pomocu od bolesti nebo urychlit hojení. Tlapky i čenich jsem měl od hlíny, jak jsem postupoval dál a dál. Každý kořínek a každá vytržená květinka. Byl jsem celkem rád, že jsem se naučil ovládat svou magii země natolik, že na mne teď nepokřikují k čemu slouží nebo možná rovnou nějaké nadávky, že je vytrhávám. Ale ještě nikdy jem nezažil naštvanou květinu, takže jsem nepředpokládal, že by to bylo tak zlé. No i tak jsem magii držel zkrátka, pro jistotu.
Karoe odmítla jíst, což jsem nechápal. Musela mít děsný hlad. Když nebude chtít sním ho sám. Sice jsem byl celkem ohleduplný k vlčatům, ale plýtvání jsem nesnášel. Malá vlčice se ke mně přidala zrovna ve chvíli, kdy jsem odcházel od hezky vypletého záhonku květinek na krvácení a zlomeniny ke květinám určeným na uklidnění a utišení bolesti. "Tohle je moje útočiště. Našel jsem ho kdysi dávno a udělal z něj svou zahradu. Každá květina tu má nějaký účel," začal jsem pomalu vysvětlovat, ale nepřestával jsem u toho pečlivě pracovat. Taky jsem udělal pauzu, abych jí neříkal víc, než by chtěla slyšet. Bylo na ní, jestli bude v konverzaci pokračovat.

//Kaskády

Protáhl jsem se úzkou chodbou do jeskyně, které chyběl strop. Vypadalo to tu celkem zanedbaně, protože jsem tu taky dlouho nebyl. Ale proč bych tu byl, když se tu nedalo přes podzim a zimu přebývat. Rozhodně jsem ovšem nechtěl nic zanedbávat, když se blížilo jaro. Na jarní úklid nebylo nikdy pozdě. Položil jsem úlovek na zem a pohlédl na Karoe. "Tak tady se můžeš v klidu najíst, nikdo by tě neměl vyrušovat," prohodil jsem a v podstatě jako bych ji nevnímal, protože už jsem hodnotil prostor, který vypadal opravdu příšerně. V ranních paprscích slunce jsem mohl vidět všechen ten plevel. "Zatím co budeš jíst tu trochu poklidím," prohodil jsem a pomalu se pustil do práce.
Bylo potřeba vytrhat všechny nechtěné květinky z mých záhonků. Pravda, mohl jsem použít magii, ale já to raději dělal takhle po staru. Matlat se čenichem a tlapkami v hlíně pro mne byla relaxace. Opatrně jsem vybíral květinky, které chci nechat v záhoncích a vyškubával ty, které tam neměly co dělat. Měl bych se pak zaměřit na tu květinku z Elysejských polí. Celkově byly moje záhonky po více než polovině obvodu útočiště. V prvním záhonku byly různé léčivky, které se ovšem daly najít skoro kdekoli. Měl jsem tu jitrocel, mateřídoušku, měsíček. Byly tam i ovšem vzácnější květinky, které jsem někde objevil. Takové, které napomáhaly zastavovat krvácení a léčit kosti. Pak jsem měl nějaké ty uklidňováky jako například meduňku. Za meduňkou rostli květiny napomáhající proti nachlazení. Na konci byla květinka z Elysejských polí a kus prázdného záhonku, kam jsem doufal, že zasadím něco dalšího zvláštního. Na druhé straně pak byl výklenek, ve kterém se dalo přespat, když byla potřeba. Systematicky jsem procházel jednu řádku po druhé a plevel jsem házel na hromádku u vchovu.

//kierb přes východní hvozd

Karoe zase chytla jeden ze svých záchvatů. Vykřikla něčí k tom, že neumí lovit. Opět zo ovšem podala tak, že za to může to, že je vlčice. Celkem mi to lezli na nervy, ale byl jsem trpělivý. Umíněných vlčat bylo hodně a vlčic ještě víc. "Já bys taky chtělaněco umětkdyžjsi to zkusila poprvé. To si fakt myslíš, že lovcise prostě rodí dobří? To bys je celkem urazila. Za každým talentem jsou roky a roky práce. Nikomunic nespadnejen tam do klína, " vysvětloval jsem jí a pomalu sestupoval dolů po kamenech. Vodě jsem se snažil vyhnout byla teplejší než v zimě, ale pořád nic příjemného. Ještě že můj úkryt byl kousek od nás.
Pohlédl jsem na Karoe a zastavil se. Byli jsme ba místě. Museljsem se soustředit,
ale po chvilce se voda rozestoupila a odhalila vchoddo úzké chodby. Kyvnutim jsem naznačil Karoe, aby prošla. Za námi se voda zase zavřela, jako by žádnývchod neexistoval. unaveně jsem zívnul.

//útočiště