Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//řeka Midiam

Vběhnul jsem do lesa a najednou mne do čenichu udeřila směsice všemožných pachů několika možných vlků. Nedokázal jsem je rozlišit od sebe, ale bylo mi jasné, že tady něco nehraje. Nikde jsem však necítil pach hranic, jako tomu bylo u smeček, které jsem zatím objevil. Neměl bych tady zůstávat. Něco tu smrdí. A nejen obrazně. Rozhodl jsem se proto jít co nejopatrněji a pokaždé když jsem cítil pach vlků příliš silně, jsem se od něj vzdálil, co nejdál to šlo. Kdybych náhodu přeci jenom byl na území nějaké smečky mohl bych se aspoň pokusit vymluvit na to, že jsem jenom procházel kolem hranic a že jsem vůbec nechtěl narušit chod smečky. Snažil jsem se postupovat rychle, ale tento les byl opravdu rozlehlý. Popravdě to asi nebyl les, ale hvozd. Přišel mi povědomí, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud. Už jsem podobných hvozdů viděl tolik, že jsem si nebyl jistý, jestli bych je vůbec dokázal od sebe rozlišit. Konečně jsem uslyšel vodu. To musí být nějaká další řeka! Zajásal jsem a přidal jsem od kroku. Nemohl jsem utíkat, protože jsem se bál, že bych mohl narazit do nějakého ze stromů, takže jsem spíš místy poklusával a místy šel svižnou chůzí. Konečně jsem se dostal na druhou stranu lesa a uviděl jsem řeku.

//řeka Mahtae

Ležel jsem na zemi a odpočíval. Všichni už odskákali někam pryč a já byl zase sám. Byl jsem z toho nesvůj, ale aspoň jsem se mohl pořádně prospat a nabrat tak energii, kterou jsem potřeboval. Tlapka se mi zahojila a já si mohl rozmyslet, kam bych chtěl jít dál. Popravdě jsem vůbec neměl ponětí, kam chci jít. V okolí jsem cítil otce, ale bylo mi jasné, že ten mě teď nechce vidět. Popravdě mě asi nikdo z mých sourozenců nechce vidět. Možná bych je mohl jít najít? Pomyslela jsem si, ale bylo mi divně už jen z pomyšlení, že bych svoje sourozence hledal a pak zjistil, že o mě vůbec nestojí. Ne mohl bych se jen tak procházet a třeba někoho z nich někde najdu. Zdálo se mi to jako ten nejlepší nápad a tak jsem se posadil. Mohl bych se stát profesionálním tulákem zakusit projít všechna možná i nemožná území. Mohl bych prostě jenom pobíhat sem a tam. Mohl bych objevit všechno, co se dá, a potkal bych všechny možné vlky. Každý by mě znal a já bych byl tak přátelský, že by se semnou všichni rádi bavili. A možná bych mohl najít i domov a rodinu. Nadšeně jsem vyskočil na všechny čtyři.
Napil jsem se vody, ale s respektem jsem při tom sledoval okolí, kdyby se náhodou objevila nějaká z těch ryb, které mne a toho cizího vlka napadly. Chlemtal jsem vodu rychle. Když jsem se dostatečně napil, byl jsem nabytý energií jako nikdy dřív. Takže kam půjdu nejdřív?! Zavřel jsem oči a zatočil jsem se, abych měl jistotu, že moje rozhodnutí bude čistě náhodné. Když jsem se zastavil a otevřel jsem oči, stál jsem směrem k podivnému lesu. Něco mi na něm nehrálo, ale i tak jsem se rozeběhnul směrem k lesu. Doufal jsem, že mne tlapky donesou na dobré místo.

//Asgaarský hvozd

Poskakoval jsem za Kesselem, ale už jsem byl strašně vysílený. Kess řekl, že taky neví, proč se za ostatními vlky ženeme, ale bylo mi jasné, že kdyby ta modrá vlčice běžela na samý konec světa, on by běžel za ní. Přeju mu to. Pousmál jsem se a dál jsem poskakoval za Kesselem. Bylo mi jasné, že tlapka už by měla být v pořádku, ale protože jsem se za celou dobu skoro nezastavil, pořád v ní trochu bolestně škubalo, když jsem dopadl zbylými třemi na zem. Neznal jsem ostatní vlky a popravdě jsem jim ani moc nevěřil, ale věřil jsem v úsudek vlka, který běžel, nebo spíše šel, se mnou.
Najednou jsem vlky viděl, ale oni začali přeskakovat na druhý břeh. Mě snad polejou, to mám skákat zpátky?! Vyděšeně jsem ucouvl, ale to už mě Kessel uklidňoval, že si mám odpočinout a pak až skákat za nimi. Slyšel jsem, jak pokřikují na mě neznámého vlka, ale jejich hlasy utichaly v hučení vody. Tak jo. Přece nejsem žádný srab, tohle zvládnu. Pustil jsem se do přeskakování kamenů. Rozhodl jsem se zvolit lepší metodu a místo skákání se prostě co nejvíc natáhnout a udělat co možná nejdelší krok. Kameny byly kluzké a voda, která se sem tam přes nějaký přehoupla, byla studená. Bylo mi jasné, že přejít na druhou stranu mi bude trvat dlouho. No co ať mi to bude trvat, jak dlouho chce, snad se do roka na druhou stranu dostanu. Nakročil jsem na další kámen a vlk y na druhém břehu jsem nevnímal. Ta ryba už je určitě pryč. Pomyslel jsem si a pomalým tempem jsem pokračoval k druhému břehu.

Když jsme se konečně dostali na druhý břeh a pak jsme objevili vlky, doufal jsem, že si trochu odpočinu. Scarita prohodila něco v tom smyslu, že moje ryby opravdu existují. "Příště si ze mě nedělejte srandu a prostě mi věřte," procedil jsem trochu nabručeně mezi zuby, protože mě mrzelo, že mi nikdo nevěřil. A nebejt toho druhýho tak mi nevěřej do teď? Co pak jsem jim někdy lhal? Ptal jsem se sám sebe a snažil jsem se uklidnit. Svět kolem mě se pomalu začal zastavovat. Nevnímal jsem okolí ani rozhovor, který plynul okolo. Uši mi tvrdily, že jsou všichni daleko, ale oči říkaly, že jsou blízko. Vlčice se ještě zeptala, jak mi je. "Kromě toho, že jsi tu dvakrát, je všechno v naprostém pořádku," odvětil jsem jí. Naštěstí se mi vidění dalo pomalinku do pořádku a hlava už mě taky tolik nebolela. To skákání po kamenech asi nebyl dobrý nápad. Všichni okolo mě plašili, ale nikdo mi nebyl ochotný říct co se děje. Jediné co jsem pochopil, bylo, že ty ryby zaútočily ještě na někoho. Náhle se všichni vlci rozeběhli po proudu řeky a já zůstal sám.
Pomalu jsem se zvednul. "Tak jo já vás dojdu," řekl jsem jejich směrem, ale to už všichni tři mizeli v dálce. Takhle je to vždycky. Smutně jsem pokýval hlavou, protože mi to tolik připomínalo dobu, kdy jsem byl malé vlče, a všichni moji sourozenci za něčím běželi. Vždycky jsem zůstával poslední. Pomalu jsem se belhal za nimi. Běžet jsem nemohl a skákat už jsem nechtěl, takže jsem šel svižnou chůzí. Zahlédnul jsem Kesse, který zpomalil a srovnal se mnou krok. "To je v pohodě, jestli chceš, běž za nimi. Já vás dojdu," řekl jsem mu a usmál jsem se. "Mě to nevadí." Snažil jsem se jít, co nejrychleji to šlo, ale přeci jenom to bylo velmi pomalé tempo. "A kam se to vlastně ženeme? A proč se tam ženeme?" zeptal jsem se ho, ještě než stihl odběhnout pryč. Chtěl jsem vědět, proč vynakládám takové úsilí.

Přeskákal jsem po kamenech na druhou stranu a hlasitě jsem oddechnul. Byl jsem rád, že mi to nepodklouzlo a já se mohlo zase pořádně postavit. Sice jsem pořád stál jen na třech, ale bylo mnohem jednodušší stát na rovné zemi než na kluzkých kamenech. Ve spojení s mojí šikovností z toho nemuselo vzejít nic dobrého. Kessel přeskákal po kamenech za mnou a pak mne vedl dál. Poskakoval jsem za ním a snažil jsem se být dostatečně rychlý, abych s ní neztratil krok. Kessel se za chvilku zastavil a optal se mě, jestli je všechno v pořádku. „Dobrý, už to moc nebolí, ale radši na to ještě nebudu stoupat,“ prohodil jsem, protože mne kousanec ještě trochu štípal a já se neodvažoval zkoušet, jestli mne noha unese nebo ne.
Skákal jsem dál a pomalu jsem viděl vlky, kteří byli před námi. Byl tam jeden černý vlk, pak jsem viděl i vlčici, kterou Kessel znal a která mi pomohla s nohou a cítil jsem ještě jeden pach. Kessel řekl čísi jméno a nejspíše to bylo jméno nositele právě onoho podivného pachu. Cítil jsem i krev. Co se tady děje? Ptal jsem se sám sebe v duchu, než jsem si uvědomil, že vlka nejspíše napadli ty ryby, co napadly i mě. „Musíme je nějak vyplašit, chtělo by to nějakou návnadu, kterou bychom jim hodili, aby se nažrali a nás nechali na pokoji,“ řekl jsem to první co mě napadlo nevnímaje situaci kolem . Sednul jsem si na zem, protože se mi trochu motala hlava z toho skákání sem.

Poskakoval jsem po třech tlapkách a doufal jsem, že vydržím co nejdéle, abychom se dostali tam, kam potřebujeme. Kessel mě však zastavil, že skáču špatným směrem. Otočil jsem se a začal jsem poskakovat na druhou stranu. „Neboj. Mám to pod kontrolou,“ procedil jsem mezi zuby a podíval jsem se na kameny po, kterých jsem měl přeskákat na druhou stranu. Moc jsem tomu nevěřil. Ve vodě byly ty hrozné ryby a já se nechtěl, s žádnou z nich zase potkat. Na chvilku jsem se zastavil a o pak jsem jednou tlapkou opatrně šlápnul na jeden z kamenů, které vedli na druhou stranu řeky. Kámen byl pevně na dně a tak jsem se rozhodl, že bude nejlepší, rychle se dostat na druhou stranu a neřešit to. Moje šikovnost a zranění mi však nenahrávaly. Smutně jsem pohlédl na Kesse. „Kdybych při přestupu náhodou umřel, řekni všem, že jsem je měl rád,“ prohodil jsem potichu a pak jsem nahlas polknul. Maminko ochraňuj mě. Pomyslel jsem si a začal jsem pomalu skákat přes kameny. S mou packou to bylo složitější, než se mohlo zdát. Vždy když jsem poskočil na další kámen, mírně mi v zranění cuklo, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. Svině klouzavý. Pomyslel jsem si, když jsem málem spadl, jelikož mi to uklouzlo na jednom z kamenů. Naštěstí jsem, ale udržel rovnováhu a už jsem byl skoro na druhé straně. Zůstal jsem stát před posledním skokem. „Tak pojď,“ štěknul jsem na Kesse a ohlédl jsem se na vlka. Jestli ten jeho přívěsek umí léčit, bylo by to super. Proběhlo mi hlavou. „Jen doufám, že ten Coffin je blízko, nerad bych skákal dál po nebo proti proudu,“ podotkl jsem. A taky doufám, že tebe nešálí ten tvůj čenich. Pomyslel jsem si, protože já nedokázal rozlišit jeden pach od druhého. Skočil jsem na druhý břeh.

Pohlédnul jsem na Kesse a obdařil jsem ho úsměvem od ucha k uchu. Nejraději bych potkal Lucy. I když jsem ji dlouho neviděl, rozhodně je pořád moje malinkatá sestřička, ale nechtěl bych potkat Alla určitě by se zase vychloubal, co všechno udělal za tu dobu, co jsme se neviděli. Pomyslel jsem si a zamyšleně jsem pohlédl na svou nohu. Led už pomalu tál a já se cítil lépe, i když to pořád štípalo. „Jenže táta jednou říkal, že každý silný vlk se musí umět postarat sám o sebe a slabší. A ne aby se někdo musel starat o něj,“ prohodil jsem smutně. „A já už jsme dospělý a silný vlk. Měl bych se o sebe umět postarat, ale ono je to tak těžké,“ postěžoval jsem si a smutně pohlédl na Kessela. „Ale díky za nabídku,“ dodal jsem, i když mi bylo jasné, že ho nebudu nikdy otravovat, pokud nebudu zraněný, jako jsem byl zrovna teď.
Kessel mluvil o nějakém Coffinovi. „Neznám,“ řekl jsem po pravdě. Okolo jsem cítil pachy. Spoustu pachů, ale nedokázal jsem ani jeden k někomu přiřadit. Nevěděl jsem, co jsou zač, ani co tu chtějí. Slyšel jsem nějaký hluk, ale nerozuměl jsem mu. Možná to bylo tím, že jsem nechtěl rozumět. Byl jsem rád, že se mi Kessel věnuje a nechtěl jsem o jeho společnost přijít. Kessel najednou vykřikl, že se mu to nezdálo. „A co?“ zeptal jsem se zvědavě, protože jsem ničemu z toho nerozuměl. To jsem prostě celý já, vždycky když se něco děje tak nevím, o co jde. Pomyslel jsem si a pomalu jsem se zvedl, když se Kessel zeptal, jestli můžu jít. „Můžu poskakovat,“ řekl jsem odhodlaně a začal jsem skákat dál od břehu, i když jsem nevěděl proč, byl jsem prostě moc nevšímavý vlk a dvě a dvě se mi nikdy nedávali dohromady. „Co se děje? Proč jdeme pryč?“ Ptal jsem se vyplašeně a poskakoval jsem dál a dál od břehu. Bohužel jsem na tom nebyl nejlépe a dost mě to poskakování unavovalo.

Ležel jsem a v tichosti naslouchal zvukům okolí. Tiché žblunkání a bublání vody v řece a blízkém vodopádu. Zpívání ptactva a šelest listí ve větru. Scarita, pokud se tak bílá vlčice opravdu jmenovala, od nás odešla a nechala nám trochu soukromí, za což jsem jí byl vděčný. Takhle jsem mohl mluvit, o čem jsem chtěl. Kessel si ze mě dělal srandu, že by se ta ryba mohla dostat na souš a znovu mě napadnout. „Je to pravda! Opravdu mě kousla ryba,“ začal jsem se bránit. Kdyby tě taky jednou kousla, určitě bys takhle nemluvil. Pomyslel jsem si při vzpomínce na rybí zoubky, které byly jako pilky, které rozsekávaly mojí nožku. Déšť, který do teď padal, přešel do lehkého mrholení. Naštěstí mně déšť nevadil. Kessel mi vyprávěl o tom, jak se toulá. „Jednou chci projít celý kraj,“ řekl jsem odhodlaně, i když jsem v koutku mysli věděl, že je to nesplnitelné přání. Toulat se sám po neznámém území s mojí šikovností bylo nebezpečné. A navíc je tu určitě spousta smeček. Pomyslel jsem si.
Kessel se odmlčel a pak mi začal vyprávět o Amelis a o otci. Oni tu byli! Málem jsem se neudržel a vyskočil na všechny čtyři, ale naštěstí jsem si v čas vzpomněl, že se nesmím hýbat a tak jsem jen pohodil ocasem. „Popravdě jsem neviděl nikoho ze svých sourozenců. Nesse jsem naposledy zahlédl v jednom lese, ale neměl na mě čas. Amelis jsem jenom cítil, blízko smečky tady nedaleko, ale neviděl jsem ji.“ A já jsem moc velký zbabělec, abych šel na cizí území. „ Lucy a All… popravdě ty jsem viděl naposledy ještě v Klímu,“ řekl jsem smutně. „A otce jsem neviděl už dobrého půl roku možná, že i rok,“ dodal jsem. Škoda, že máma odešla. Kdyby neodešla, všechno mohlo být jinak. Proletělo mi hlavou. „Takže jsi viděl možná víc z mojí rodiny než já za poslední rok. To už skoro taky patříš do rodiny,“ pokusil jsem se usmát, ale nešlo to.
Kessel se zeptal, jak jsem přečkal zimu. „Popravdě, kdyby nebyla tak mírná už bych tu nejspíš nebyl,“ pověděl jsem mu čistou pravdu. „Vždy když jsem narazil na nějakou skupinu vlků, buď mě ignorovali anebo nevnímali nebo prostě nevím. Nikdo se semnou nechce bavit a já ani nevím proč…. No asi bych se měl vykoupat, tím to možná je,“ zasmál jsem se a podíval jsem se směrem, kam odešla bílá vlčice. Ta už tam ovšem nebyla. Asi se šla projít. „Ale ty jsi nejspíš necestoval sám co?“ Zasmál jsem se. A proč jsi tu s touhle? Kde máš Ariu? Chtěl jsem se zeptat, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Taky nemusím strkat svůj čumák všude. Podíval jsem se na vlka před sebou. Něco mi na něm nesedilo. „ AAA…. Kde máš takovou tu třepotavou věc, cos měl na krku?!“ Tohle bylo to, co mi na něm nesedělo. Naposledy když jsem vlka viděl, měl na krku podivnou věc, ale ta byla teď pryč.

//Taky počkám :D

Kessel mi řekl, ať zůstanu ležet a já poslechl. Podivná věc na mojí tlapce příjemně chladila. Bílá vlčice ,Scarita, jestli dobře poslouchám, potvrdila slova vlka, který pro mě byl něčím jako učitelem. Pak taky řekla, že led se časem rozpustí. Tak proto to tak chladí. Pomyslel jsem si a usmál jsem se na vlčici a pak i na vlka. Kessel navrhl, že by mohli zůstat. „Společnost by se hodila, když tu musím takhle ležet,“ prohodil jsem . „Teda pokud vás to nebude obtěžovat,“ dodal jsem rychle a pohledem jsem kouknul na Scaritu, kterou jsem neznal a nechtěl jsem jí kazit plány. Asi jsou dobří kamarádi. Přemýšlel jsem, jaký vztah mezi sebou Kessel a Scarita mají. Vlčice kývla hlavou a pomalu odešla pryč. Chtěl jsem za ní křiknout, ať se vrátí, ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsem si chtěl popovídat hlavně s Kesselem.
„Ještě jednou promiň, že jsem vás vyrušil a že jsem otravoval,“ řekl jsem znovu svou omluvu. „Ale rád tě vidím,“ dodal jsem, protože jsem byl opravdu rád, že ho vidím a chtěl jsem, aby to věděl. Přátelsky jsem se usmál. „Jak se vlastně máš? A kde ses toulal? Pověz mi o všem…. O všem,“ začal jsem vyzvídat, protože jsem chtěl vědět o všem, co se v kraji děje. „Povídej, přeháněj,“ řekl jsem zvědavě a znovu jsem se na Kessela zazubil. Jednou bych rád, prošel celý kraj, ale kde má hranice? Kde končí a kde začíná? A čím končí? A jak je vlastně rozlehlý? Ptal jsem se sám sebe v duchu. Tohle byl můj velký sen. Zkusit prozkoumat celý kraj a pak se někde usadit. Někde v teplém a útulném úkrytu, který bude mým novým domovem. Na chvilku jsem se zasnil a představoval jsem si nádhernou jeskyni, ve které spím. Je mi teplo a příjemně. Zavrtěl jsem hlavou a vrátil jsem se do přítomnosti. S úsměvem jsem poslouchal Kessela.

Vlčice mi moc nevěřila, když jsem jí vyprávěl o té proklaté rybě, jejíž zuby byli ostré jako zuby nějaké pily. „Je to pravda…. Byla to ryba,“ zašeptal jsem potichu spíš pro sebe než pro cizí vlčici. Najednou jsem zaslechnul pohyb a uviděl jsem vlka, který stál vedle vlčice a trochu zaraženě si mě prohlížel. „Kessi,“ hlesnul jsem nevěřícně. Teď už mi ten pach dával smysl a já byl rád, že je tu někdo koho znám a komu věřím. Ne že by cizí vlčice nebyla hodná, ale přeci jen byla pro mne cizí a já se v její přítomnosti cítil nesvůj. Kessel se začal vyptávat, jak se mi to stalo a jak dlouho už jsem zraněný. Vlčice mu na první otázku odpověděla. „Nevím přesně, stalo se to když byl měsíc na obloze, ale už se skláněl k západu,“ řekl jsem zamyšleně a zvednul jsem hlavu k obloze, na které byly ranní paprsky slunce. Pohlédl jsem na zraněnou nohu a zatočila se mi hlava.
Vlčice mluvila o něčem, čemu jsem moc nerozuměl. Ne že bych nechápal význam jejích slov, ale jako kdyby mluvila za nějakou bariérou. Uši jsem měl zalehlé a hlava se mi nepřestávala točit. Asi jsem ztratil trochu víc krve. Položil jsem si hlavu na zem. „Dobrou noc,“ zašeptal jsem a upadnul jsem do spánku. Byl to bezesný spánek a já netušil co se semnou děje. Chvilkami jsem se ze spánku probudil, ale všechno bylo zmatené a rozmazané. V jednu chvíli jsem viděl vlčici a slyšel jsem její hlas, jak mi říká, ať se neleknu. Kývnul jsem hlavou a její obraz se zase rozmazal a zmizel ve tmě. Když se tma opět rozestoupila, všimnul jsem si ustaraného Kessela, který se na mne díval. Pohled jsem pomalu upřel na svou nohu, okolo které se motalo cosi podivného. To je voda? Zase jsem odplul pryč. Z tmy mne probudil hlas vlčice, která prohodila, že je něco hotovo. Zaklepal jsem hlavou, abych se pořádně probral. Moje noha byla čistá, a co víc dokonce už z ní netekla krev. „Fíha,“ vypísknul jsem. Chtěl jsem se zeptat, jak to ta vlčice udělala, ale když jsem se podíval na Kesse a na ní a vzpomněl jsem si, že když jsem je vyrušil tak spali, připadalo mi další otravování nevhodné. „Ehm… děkuju a omlouvám se, že jsem rušil, ale já ještě nikdy nebyl takhle zraněný, teda co si pamatuju a prostě jsem vyšiloval,“ přiznal jsem zkormouceně. Mírně jsem pohnul tlapkou, ve které mi podivně tepalo. Jsi tele, takhle vyrušovat umíš jen ty! Vynadal jsem sám sobě. „Takže ještě jednou díky a… a…“ nedořekl jsem, protože mne nenapadlo co říct. Cítil jsem se trapně.

Ležel jsem na zemi a třásl jsem se. V tlapce mě nepříjemně pálilo a tak jsem při sebemenším pohybu bolestně zakňučel. Ta ryba mi utrhla kus nohy! Tuhle skutečnost jsem si uvědomil až teď, jak jsem tak ležel na zemi a sledoval, jak mi z tlapky stéká krev. Možná, že kdybych nebrečel a nekňučel, bych si i všimnul, že jsem vlčici, která spala opodál s nějakým vlkem, jehož pach mi byl sice známý, ale nedokázal jsem k němu přiřadit tvář, vzbudil. Možná bych si taky uvědomil, že ona vlčice ke mně přišla. Všimnul jsem si jí, až v momentě kdy promluvila a vyděšeně jsem se stočil do klubíčka. Její hlas byl vlídný a jenom se ptala, co se stalo. Se smutným výrazem jsem se na ni podíval, a z oka mi vytekla další slza. „Ko…ko…kousla mě…mě…mě ryba,“vykoktal jsem ze sebe mezi zakňučením. „A … a … nej…nejspíš mi utrhla kus tla….tlapkýýý,“ protáhnul jsem konec věty, protože jsem tlapkou cuknul a bolest mi vystřelila do celé zadní části těla. Zakňučel jsem a čumákem jsem se otočil ke zkrvavené levé tlapce. Snažil jsem se ji očistit jazykem, ale jen jsem si tak slíznul zaschlou krev a nová se mi z tlapky opět vyřinula. Když jsem se podíval na trávu pod tlapkou, byla celá od krve. Nevím proč, ale začalo se mi z toho dělat špatně.
Vlčice mi řekla, že to bude v pořádku a ptala se, co se stalo. „Chtěl jsem… jenom přejít,“ postěžoval jsem si vlčici a popotáhnul jsem. „Plavala okolo mě nějaká… ryb… ryba. A pak… pak jsem ucítil strašnou bo…bolest a trh… trhnutí,“ řekl jsem jí, co mi ta hnusná ryba provedla. Třes pomalu ustupoval a já se snažil ovládat slzy, abych nezačal zase plakat. „Já…já…jsem pro…prostě….nešika,“ vyklouzlo mi z tlamy a smutně jsem se dotknul čumákem tlapky, což zapříčinilo, další nával bolesti. Co když už nikdy nebudu moct chodit?! Uvědomil jsem si a tahle myšlenka mě málem donutila znovu brečet, ale naštěstí jsem se ovládnul a jen jsem popotáhnul. „Ještě ni…nikdy… mi netekla…kre…krev,“ vypravil jsem ze sebe, abych trochu ospravedlnil své chování. Šok ze mne pomalu opadal a já se přestal třást, ale nepříjemný pocit a strach ve mně přetrvávali. Upřel jsem na vlčici nešťastný pohled. Já…já…vím, že otr…otravju, ale pro…prosím nechoď … pryč,“ vykoktal jsem ze sebe, protože představa, že zůstanu sám a té rybě třeba dorostou nohy, vyleze na souš a sežere mě, mne děsila.

//Šakalí pahorkatina

Odběhnul jsem od těch zpropadených skalisek směrem k řece, kterou jsem slyšel už z dálky. V měsíčním světle se nádherně leskne. Pomyslel jsem si a přistoupil jsem až k říčnímu korytu. Voda mě chladila na tlapkách. Se smíchem jsem přešlápnul, protože mi připadalo, že se kámen pod mou tlapou pohnul. To je ale hloupost. Od kdy se kameny hýbou? Pohodil jsem ocasem a chtěl jsem se napít, ale moje tlapka znovu ucukla. Zmateně jsem uskočil a najednou k vodní hladině vyplul podivný kámen. Byl divně zaoblený a měl tlapky? Co to je?! Zmateně jsem ucouvnul na břeh, ale podivný kámen mě fascinoval, takže jsem se do vody vrátil. Kámen doplul k mělčině a já do něj strkal čenichem. Měl bych ho nechat na pokoji, kdo ví co to je. Znovu jsem ustoupil a ve chvilce kdy jsem nechal kámen na pokoji, se nožičky začaly hýbat a já zahlédnul i hlavu, která z toho kamene vylezla. " Ty jsi ale loštomilouškej kamínek," zašišlal jsem na ten podivný kámen, který o mne zjevně nejevil zájem, protože se pustil do okusování zelené trávy. Zkusil jsem do kamene strčit čumákem a ve chvilce, kdy jsem se dotknul kamene, hlavička i nohy zmizely. Po chvilce zase hlavička vylezla. Strčil jsem do kamenu ještě jednou a hlava zase zalezla. Divný. "No tak já už tě nebudu obtěžovat, asi nemáš náladu na povídání," prohodil jsem ke kameni, který se znovu pustil do trávy a mě si vůbec nevšímal.
Vítr docela silně foukal, ale mně to nevadilo. Užíval jsem si ten pocit volnosti, který jsem najednou měl. I když bylo by milé moct někde složit hlavu v teple a přitulit se k jiným kožichům, které mne zahřejí. Zauvažoval jsem. Když jsem šel pořád dál, cítil jsem pachy. Podivné pachy. Pachy smečky. Asi by bylo jistější přeplout řeku. Rozhodl jsem se, protože v okolí smečky jsem se nechtěl potulovat. Pomalu jsem vlezl do řeky a začal jsem plavat na druhou stranu. No plavat, spíš jsem tak ťapkal po dně. Proud byl silný, ale já byl dost silný, abych se dostal na druhou stranu. Okolo mne proplula podivná malá ryba. Byl jsem skoro na břehu a tak jsem si jí nevšímal. Najednou ta ryba proplavala okolo mojí tlapy. Cítil jsem její šupiny a to jak byla slizká. A najednou jsem ucítil ostrou bolest . "Auuuuuuuu!" Zařval jsem z plna hrdla a vyskočil jsem na břeh. Ta ryba mě kousla! Nevěřícně jsem odběhnul od řeky co nejdál to šlo. Ryba naštěstí nemohla na souš, což jsem si uvědomil o pár chvil později. Kouknul jsem se na svou tlapku, po které tekla krev. Čumákem jsem si odstranil srst na stranu, abych viděl, co mi ta ryba udělala. Malé zoubky se do mě zakously a protrhly mi kůži skoro na kost. Sakriš... Já tu umřu! Já tu rozhodně umřu! Mamíííí já tu nechci umřít! Zadní levá tlapka mi přímo hořela. Nevím, jestli mě víc děsilo to, že mě ta ryba kousla nebo to, že existuje ryba, co si dovolí i na vlka. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nikdy jsem nebyl takhle zraněný, nikdy mi netekla krev. Musím najít pomoc. Pomyslel jsem si a začal jsem s kňučením pajdat dál u břehu řeky. Hlavně ať mě nenajde medvěd. Doufal jsem v duchu a poskakoval jsem po třech. Nasál jsem do nosu co nejvíc pachů a najednou jsem věděl kam jít. Cítil jsem známý pach vlka, ale nedokázal jsem k němu přiřadit tvář. Tlapa mne pořád bolela, nebylo to sice nic hrozného, ale vidět vlastní krev mě děsilo. Najednou jsem uviděl dva vlky, kteří spali na zemi. Věděl jsem, že bych je neměl rušit, ale byl jsem v takovém šoku, že už jsem nemohl jít dál. Svalil jsem se na zem a kňučel jsem, doufaje, že až se vlci probudí tak mě najdou. Z očí mi začaly téct slzy. "Mamííí.... já chci mámu!" Opakoval jsem pořád do kolečka a z šoku jsem se klepal.

//Křišťálový lesík

Vběhnul jsem z lesa rovnou do nějaké pahorkatiny. Skály byl tvrdé pro mé tlapky a vedro, které panovalo, mi moc nepomáhalo, ke snadnějšímu postupu. Opatrně jsem našlapoval, abych se nezranil, ale také jsem se snažil jít dostatečně rychle, aby mne nepálily do tlapek rozpálené kameny. Udržet rovnováhu s mou šikovností však nebylo nijak snadné a tak se mi párkrát stalo, že jsem zahučel packou do pukliny mezi kameny. Stejně tak tomu bylo teď. Packu jsem měl zaklíněnou a ať jsem tahal, jak jsem tahal, nemohl jsem ji dostat ven. Sigy, Sigy, ty jsi ale tele. Vynadal jsem sám sobě a pokusil jsem se tlapu vypáčit násilím. „Hej rup, hej ru…. Au, au, au, au, au, au! ÁU!“ Řval jsem jako by mě na nože brali. Násilím to nepůjde, chtělo by to posunout tenhle kamínek…. Jo přesně sem…. Volnou tlapou a čumákem jsem odstrčil jeden z vedlejších kamenů. A teď patrně posunout packu sem… Táhnul jsem pomalu tlapkou do uvolněného míst. A opatrně vytáhnout. Tlapku jsem vytáhnul rozšířeným místem na svobodu. „Svoboda!“ Vyštěknul jsem a pomalu jsem zahýbal tlapkou. A teď pryč. Pomyslel jsem si a rychle jsem se dal do ústupu z podivných skal.

//Řeka Midiam