Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na to jsem jí neměl co odpovědět. Popravdě na chuť jiného masa než rybího či zaječího jsem si nepamatoval. Dokonce jsem měl někdy pocit, že jsem jiné maso nikdy nejedl. Nechtěl jsem, ale vypadat jako slaboch, co si nedokáže ani ulovit vlastní potravu. „Jo jasně, máš pravdu, že je to lepší, ale maso je přece maso. Není důležitého, z čeho je, když je hlad,“ podotknul jsem a ušklíbnul jsem se na vlčici, která byla přede mnou. Mluvila o rozdílech a o tom jak se rozdíly přitahují. Tak to máma s tátou asi nebyli pro sebe ti praví. Oba stejně hodní, se stejnou magií, se stejnými přáteli. Smutně jsem zavrtěl hlavou, když jsem si na to vzpomněl. „Jo cítil jsem spoustu vlků, když jsem tam tudy běžel, ale popravdě mi to nepřišlo jako smečka. Nikdo mě nezastavil a ani jsem netušil, že tam jsou nějaké hranice.“ Zavrtěl jsem hlavou, ale nepřestával jsem se usmívat. Meadow řekla, že ten vlk je její nejlepší přítel a navíc otec. „Tak to že jim gratuluju,“ prohodil jsem. „A kolik jich mají?“

Začala vyprávět o tom proč tak narostla. Trochu přidušeně jsem se zasmál. „Popravdě do mě nikdy nikdo jídlo necpal,“ prohodil jsem zamyšleně. „I když nebránil bych se kdyby někdo chtěl začít,“ zasmál jsem se a mrsknul ocasem. I když možná bych se klidně i nakrmil sám, kdyby bylo něco k snědku. Letmo jsem se podíval na svoje břicho a všimnul jsem si, že mi na rozdíl od Meadow jsou vidět žebra a to nebylo u vlka ve vývinu zrovna nejlepší. „Já nepotřebuju ulovit losa, stačí mi ryba nebo zajíc.“ Obdařil jsem vlčici šarmantním úsměvem. Začala mi říkat něco o nějakých vlcích, ale já si je moc nepamatoval. „A jo?! Arcanus. Velký černý a vždycky ěděl na co druhý myslí!“ Vítězoslavně jsem povyskočil. Zapátral jsem v paměti a hledal jsem nějakou šedou vlčici až jsem si vzpomněl na chvíli před povodní, kterou jsem jako malý prožil. „Velká šedivá… rudé oči… pamatuju si, že nás chtěla všechny sežrat,“ zašeptal jsem a při té vzpomínce jsem se zatřásl. „A ona je s tím hodným vlkem? To jako vážně? A mají smečku?“ Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. Ovšem po chvilce mi došlo něco mnohem divnějšího. „A ty seš s takovýma bláznama ve smečce?“

V mysli jsem slyšel Meadow a nebo to bylo ve skutečnosti? Jen jsem zavrtěl hlavou, protože jsem si nebyl jist, jestli vlčice opravdu něco řekla nebo jestli blázním. Taky jsem se zasmál. „Já nelžu,“ začal jsem se omlouvat. „Možná jenom trošičku,“ dodal jsem nakonec. Nepřestával jsem vrtět ocasem jako šílenec. Začala říkat něco o výšce a o tom, že musím ještě vyrůst. „A co když se mi líbí být takhle malý? Všichni mě podceňují a myslí si, že nejsem nebezpečný a to je prosím pěkně moje velká výhoda,“ začal jsem jí vykládat svoje plány, které byly pravdivé jen z části, protože já se nikdy nepotkal s někým s kým bych se chtěl i rvát. A proč taky? Nač si kazit den rvačkou? Pomyslel jsme si a naslouchal jsem béžové vlčici. „Kdo a s kým?“ otázal jsem se mírně natvrdle, ale já si prostě jména nepamatoval. Ne že bych nechtěl, ale moje hlava prostě jména neakceptovala. „A kde že to je?“ položil jsem doplňující otázku, protože jsem si nebyl tak úplně jist, že vím kde se les nachází.

Šel jsem si podél řeky a trochu mě udivovalo, že sníh je pryč. Že bych spal až do jara? udiveně jsem naklonil hlavu na stranu. Nevěděl jsem, kam bych měl jít a tak jsem se jen tak poflakoval po okolí. Náhle jsem uslyšel známý hlas. „Meadow?!“ nevěřícně jsem zaštěkal na vlčici, která se zčista jasna objevila za mnou. Přiběhnul jsem k ní a vrtěl jsem ocasem jako šílenec. Meadow vypadala dojatě, že mě našla a nebudu zapírat, i já byl trochu zaskočený tím, že jsem ji tu objevil. Nebo spíš, že ona objevila mě. Tak dlouho jsem ji neviděl. Béžová vlčice po mě skočila a olízla mi čumák. Zavrtal jsem jí hlavu do kožichu a nasával do čenichu její vůni a teplo. Voní pořád stejně hezky. Usmál jsem se, když mě pustila a nepřestával jsem vrtět ocasem. „A já chtěl zrovna říct, že si se vůbec nezměnila,“ podotknul jsem, když prohodila, že já jsem velký a ona stará. „Jenom asi rychle rostu,“ snažil jsem se přestat usmívat, ale nešlo to. Byl jsem jako sluníčko na hnoji. Ale aspoň spokojené sluníčko. „Jak jsi mě našla?“ zeptal jsem se, protože mne zajímalo kde se tu tak najednou vzala. Nepřestával jsem se poposedávat sem a pak zase tam, protože jsem chtěl začít skákat do vzduchu, jak jsem byl rád, že ji vidím.

Probudil jsem se pod sněhovou peřinou. Tohle probuzení jsem opravdu nečekal. Všude kolem bylo bílo a sníh a já byl promrzlý na kost. V jednu chvilku jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší zase usnout a všechno tohle zaspat jako to dělají medvědi. Když tu zůstanu ležet, sníh mě pokryje, nikdo mě nenajde a bude mi krásné teplo… Na druhou stranu, ale nejspíš umrznu. Rychle jsem se zvednul a oklepal jsem ze sebe zbytky toho bílého prášku. Nasál jsem do nosu čerstvý vzduch okolí a ucítil jsem několik pachů. Jééé společnost! V tu chvilku jsem se otřásl. „Tak jo, můžeš si vybrat buď společnost, ale riskuješ rýmu a to že tu zmrzneš, nebo se můžeš vydat na jih a zkusit to tam prozkoumat,“ navrhoval jsem sám sobě, ale bylo mi jasné, že je to mnohem lehčí rozhodnutí, než by se mohlo zdát. Mrsknul jsem ocasem a vydal jsem se po proudu řeky, i když pachy byli na druhou stranu.
Kolem mě byl les, který by mi určitě dal nějaký ten úkryt, ale bál jsem se, že bych narazil na smečku, která by mne roztrhala na kousky, a já o svůj krásný hebký kožíšek rozhodně nechtěl přijít. Šel jsem docela rychle, protože mi mrzly packy a já doufal, že na jihu to bude lepší. Letošní zima bude trošku problém. Dobře možná trošku větší problém, ale nějak ji musím zvládnout. Svěsil jsem hlavu. Když bude na jihu teplo, mohl bych tam vydržet. Lovit třeba zajíce nebo ryby. Ukrýt bych se mohl v nějaké jeskyni nebo dutině. Hlavně se musím vyhýbat smečkám a medvědům. Pomyslel jsem si a s povzdechem jsem přešel do klusu.

//Přímořské pláně

1.Savior
2.Amelis
3.Meadow
4.Arcanus
5.Nox
6.Ashe
7.Cora
8.Freya
9.Laura
10.Ainesson

Procházel jsem se a byl jsem od obou vlků docela daleko, když se ke mně přihnala Lucy a začala mi brečet do kožichu. Zůstal jsem stát, jako by mne přimrazili, protože jsem nebyl zvyklý na to se o někoho starat. Navíc ne o někoho kdo brečí, protože většinou ten brečící vlk jsem býval já. Lucy potřebovala utěšit a já nevěděl co říct a tak jsem jen broukal a snažil se ji utěšit. Kdo jí co udělal, přece byla jenom s… Ten vlk! Tohle mu nedaruju. Takhle se k mojí sestřičce nikdo chovat nesmí. Pomyslel jsem si a mrsknul jsem ocasem. Lucy znenadání s rychlým rozloučením odběhla pryč. Nejdřív jsem se chtěl pustit za ní, ale pak mi došlo, že by si zasloužila taky chvilku o samotě, aby mohla popřemýšlet nad tím vším, co se stalo. „Opatruj se,“ hlesl jsem jenom a pak sledoval kožíšek své sestry, jak mi mizí z dohledu. Byl jsem utahaný jako vlk a tak jsem se natáhnul na zem. Kde jsem rychle usnul.

Sledoval jsem ty dva a přišel jsem si tak nějak nechtěně. Bylo mi jasné, že Lucy o moji pozornost moc nestojí, i když se o mne otřela, jak to dělala, když byla malá a potřebovala se ujistit, že jsem tam s ní, bylo mi jasné, že jsem tu prostě navíc. Pohodil jsem ocasem a pohledem jsem se zaměřil na vlka, který tvrdil, že Lucy hledal. "Dalo by se říct, že Lucy byla už od mala dobrá v náhlém zmizení," prohodil jsem a mírně jsem do Lucy strčil. Moje sestřička zmínila nějaké jméno, které jsem neznal a já si připadal odstrčený. Asi bych se měl někam odsunout. Tady už jsem navíc. Rozhodně jsem nechtěl opustit svoji malou sestřičku, ale pořád jsem neviděl důvod proč tu zůstávat.
Mrsknul jsem ocasem. "Asi by bylo nejlepší nechat vás tu o samotě," podotknul jsem a zvednul jsem svůj kostnatý zadek ze země. "Rád jsem tě poznal," kývnul jsem na vlka, jehož jméno jsem zapomněl. Šťouchnul jsem čumákem do Lucy. "Hlavně si neubliž, sestřičko," pošeptal jsem jí do ucha a pak jsem se otočil k odchodu. "Snad se ještě uvidíme," prohodil jsem a pomalu jsem šel od těch dvou pryč. Bylo mi líto, že musím opustit svou sestru, ale zřejmě o mě nestála a tak jsem pomalu pokračoval dál podél řeky.

´Mrsknul jsem ocasem. Náhle mi dopadly na kožíšek kapky deště. Pohlédl jsem k nebi, které bylo zatažené. Naštěstí nás kryl jakýsi strom, který zabraňoval deště pršet na nás přímo. Ani jsem si nevšiml, že prší… Jak dlouho už asi? Moje otázka však nedostala odpověď a já obrátil svou pozornost zpátky k Lucy, která vyprávěla o tom, jak byla za hranicemi kraje. Nevypadala vůbec nadšeně a mě došlo, že se jí nejspíš tohle toulání nelíbilo. „A co všechno jsi viděla?“ zeptal jsem se trochu zvědavě. „Příště, ale nikam takhle nechoď. Rozhodně ne sama,“ dodal jsem rychle, protože mne zahryzalo svědomí, že jsem až moc nadšený z toho, že moje sestra šla do neznáma úplně sama. Možná potkala matku. Zadoufal jsem. Matka je mrtvá, už se s tím smiř. Vyčetl jsem vzápětí sám sobě, marné naděje.
Lucy potvrdila moje slova o naší rodině a já se na ni usmál. Když mluvila o tom, že nesmím ublížit jejím přátelům, spiklenecky jsem na ni mrknul. „Já? A ublížit někomu? Jak bych jenom mohl,“ zasmál jsem se. Bylo jasné, že bych nikomu z jejích přátel neublížil. Hlavním důvodem bylo, že bych nechtěl nikomu ublížit a tím druhým, že bych to nejspíš ani nezvládnul. Jako tulák jsem trochu ztratil na váze.
Chtěl jsem Lucy ještě něco říct, ale vyrušil mě neznámý vlk, který se k nám připojil. Podíval jsem se na vlka podezřívavým pohledem. Lucy se k němu hned vrhla, stejně jako se před tím vrhla na mě. Ale co to? To to? Podivil jsem se a znovu si vlka přejel pohledem. Představil se jako Takru. Tak tohle je ten, o kterém Lucy mluvila. Problesklo mi hlavou. Moje ochranářství se zase probudilo k životu. „Těší mě,“ prohodil jsem, když nás Lucy představila. Nervózně jsem přešlápnul a znovu si vlka prohlédl. Vypadal docela dobře a i inteligentně, ale rozhodně jsem neměl v plánu nechávat Lucy s ním, dokud nezjistím, co má za lubem. Usmál jsem se na oba dva a chvíli jsem nic neříkal.

Sledoval jsem Lucy, která slíbila, že nevběhne na cizí území jen tak a nezačne to tam ničit. Nevím proč, ale nevěřil jsem jí ani slovo. Prostě mi na tom něco nehrálo, ale nechal jsem to být. Přeci jen Lucy už byla dospělá a mohla si dělat, co chtěla. Tak proč mám pořád pocit, že ji musím chránit. Vždycky bude moje sestřička, ať se stane, co se stane. A proto ji budu pořád chránit. Pomyslela jsem se a usmál jsem se na ni od ucha k uchu.
Lucy odpověděla na mou otázku ohledně smečky. Vrátila?! Kde byla? Trochu zmateně jsem naklonil hlavu na stranu, ale Lucy pokračovala ve svém vyprávění a já ji nechtěl přerušovat. Počkal jsem tedy, až domluví. „Chápu. Taky nechci do nové smečky, když vím, co všechno se může stát,“ řekl jsem trochu smutně, ale jediné zavrtění hlavou změnilo moje myšlenky zase na veselé. Byl jsem tak rád, že tu mám svojí sestřičku. „A kde že jsi to bylo?“ zeptal jsem se nakonec, protože mi nepřišlo, že má na mysl nějaké místo v kraji.
Lucy mi popsala svou cestu po kraji a já ji napjatě poslouchal. Většinu názvů, které použila, jsem neznal, protože já znal místa, ale ne jejich názvy. Mluvila docela dlouho. Procestovala toho tolik. A nejspíš toho i hodně viděla. Najednou mluvila o nějaké bílé vlčici, která na ni nejspíš neudělala ten nejlepší dojem. „Takové vlky nemám rád,“ podotknul jsem, protože i já nesnášel protivné vlky. „A touhu po společnosti máme nejspíš vrozenou. Taková rodinná úchylka,“ zasmál jsem se a pohodil ocasem. Lucy začala mluvit o nějakém vlkovi a nazvala ho svým přítelem. Bylo mi jasné, že to myslí po kamarádské stránce, ale i tak jsem pocítil zase ten osten ochranářství. „Rád bych ho poznal, pokud by ti to nevadilo?“ zeptal jsem se a usmál jsem se na sestru. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem ji našel a byl jsem po dlouhé době zase šťastný.

Seděl jsem na zemi a jednou tlapkou jsem se musel poškrábat, protože mě něco strašně lechtalo. „Jo nejspíš tu někde jsou, ale s jistotou to říct nemůžu,“ dodal jsem rychle, protože jsem nechtěl, aby se tam Lucy rozeběhla a riskovala třeba svůj život. „Hlavně bych neběžel přímo do lesa, ale zůstal na hranicích. Však víš jaké to bylo ještě v Klímu, když se tam přihnal někdo úplně cizí. Málem ho roztrhali na kousky,“ řekl jsem trochu ustaraně. Když už jsem teď našel svojí sestřičku, nerad bych o ni zase přišel. Musím jí přece varovat. Hlavou mi probíhaly podobné myšlenky. Lucy řekla, že se to ohledně smečky poddá. „A ty jsi v nějaké smečce?“ zeptal jsem se jí trochu zvědavě, co mi na mou otázku odpoví. Lucy byla vždycky společenská tak jako já a nedokázal jsem si představit, že se jen tak potuluje sem a tam krajem.
„Vlastně se pořád toulám sám. Potkal jsem Kessela, který se o mě chvilku staral. Taky jednu bílou vlčici, ale její jméno si nepamatuju. A Coedena s jeho partnerkou,“ shrnul jsem ty důležité, které jsem potkal. „Ale jinak nikoho z Klímu nebo rodiny jsem nepotkal. Vždy když jsem potkal otce tak mne jenom ignoroval,“ dodal jsem v zápětí. O matce jsem se ani nechtěl zmiňovat, protože moje pátrání po ní bylo bezvýsledné a mě bylo jasné, že už ji asi nikdy neuvidím, ale nevěděl jsem jestli se i Lucy s tímhle smířila. „A kde ty jsi všude byla? A potkala jsi někoho zajímavého?“ otázal jsem se taky jí, abych nemluvil pořád jenom já.

Sledoval jsem Lucy, která byla z našeho setkání celá nesvá. Nepřestával jsem se na ni usmívat a pohazovat ocasem jako šílenec. Moje sestřička prohodila něco o tom, že nevěděla, že by tu vůbec někoho z rodiny mohla potkat a pak mě začala obcházet kolem do kola, jako bych byl nějaký vystavovaný exemplář vlka. Sem tam do mě strčila čenichem. Ne, že by mi to nebylo příjemné, ale chvilkami to lechtalo. Přidušeně jsem se zasmál, když mi zamávala ocasem před tlamou a polechtala mě tak na čenichu. „Lucy to lechtá,“ vypísknul jsem a začal jsem se smát. Chová se stejně, jako když byla malá, to je docela zázrak, že se jí nic nestalo a je celá. Zamyšleně jsem si ji prohlédnul, ale to už Lucy začala mluvit o tom, že jí toulání zklamalo. „Žádný zbytek nemám,“ podotknul jsem zaraženě, protože jsem o ničem takovém nevěděl a její otázka mě zmátla. „Nikoho z rodiny jsem už dlouho neviděl, jestli myslíš tohle,“ řekl jsem trochu smutně. „Otec naposledy proběhnul kolem mě a ani si mne nevšiml. Nejspíš mne necítil. Amelis a Ness byli nejspíš támhle v tom lese, odkud jsem je cítil, ale řekl bych, že je to území nějaké smečky a nejspíš jsou oni dva její členové,“ začal jsem dedukovat, co mohl pach mých sourozenců v tom divném lese znamenat.
Lucy se mne začala vyptávat na to, jak se daří mě a jestli mám smečku. „Daří se mi celkem dobře,“ řekl jsem klidně, i když to nebyla tak úplně pravda. Byl jsem skoro pořád sám a já měl radši společnost, než samotářské toulání. „A smečku žádnou nemám. Pořád nemůžu najít tu vhodnou,“ řekl jsem už trochu veseleji. „Popravdě znám jenom pár smeček. Jedna je támhle v tom lese, jak už jsem říkal. Pak vím o jedné, která je poblíž Vlčího jezera a o jedné, která je dole na jihu. Pak co já vím, je jedna ještě u vodopádů. To jsou všechny o kterých vím,“ pověděl jsem jí o všech smečkách, které jsem za svou tuláckou kariéru navštívil.

Sledoval jsem vlčici, která se pořád vyhřívala na kameni, i když podle mne jí to nemohlo moc pomoct, jelikož bylo zataženo a zima. Navíc tma se rychle přikradla na oblohu a než jsem se nadál byla noc. Vlčice zaslechla můj hlas a tak se posadila a potvrdila mi, že neruším. Něco mi na ní pořád nehrálo. Odkud já jí sakra znám?! Nemohl jsem si za nic na světě vzpomenout. Mohla to být jen nějaká náhodná známá nebo jsem ji možná znal ještě za dob, kdy jsem byl malé vlče. Na to je, ale moc mladá a i docela pěkná… než abych ji znal z Klímu… Kdyby byla z Klímu musela by být malé vlče a jediná vlčata z té doby jsem byl já a sourozenci. Přemýšlel jsem, ale nemohl jsem se dobrat nějakému závěru.
Najednou se vlčice narovnala a divně se na mě podívala, jako bych byl zjevení. Vlčice začala najednou poskakovat a vykřikla moje jméno. Než jsem se nadál skočila na mě a já se skácel na zem. Najednou začala říkat, že se jmenuje Lucy a mě docvaklo, o koho jde. „Lucy?!“ vypísknul jsem nedůvěřivě a trochu přiškrceně, protože vlčice stála na mě. Nechtěl jsem do ní strkat a atak jsem počkal, až jí tenhle záchvat přejde a kecne si na zadek kousek ode mne. Rychle jsem se zvednul a taky jsem si sednul na zem. Mluvila o nějaké řece, ale její jméno mi přišlo neznámé. „Taky jsem tě nepoznal Lucy,“ řekl jsem trochu omluvně a nepřestával jsem vrtět ocasem. „Jsem tak strašně rád, že tě vidím,“ prohodil jsem k ní s úsměvem. Byl jsem rád, že jsem našel svojí sestru. „A co tu vlastně děláš?“ otázal jsem se protože mě všechno zajímalo.

Dojedl jsem svojí snídaňo-obědo-večeři a spokojeně jsem se rozvalil na zem. Bylo sice chladně a sluníčko nebylo na obloze vůbec vidět, přes clonu hustých mraků a foukal poměrně dost studený vítr. Měl bych se porozhlédnout po nějakém tom přístřešku. V zimě se bude hodit. A popravdě nehodlám strávit další zimu na sněhu. Zamyšleně jsem se podíval na oblohu. To nevypadá vůbec dobře. Měl bych najít nějakou tu jeskyni dřív, než napadne první sníh… a podle těch mraků to bude hodně brzo. Poplašeně jsem vyskočil na všechny čtyři a rozhlédl jsem se kolem, jako by každou chvilku mohlo začít sněžit. Řeka však uháněla pořád stejně a mraky se líně převalovaly po obloze. Po bílých vločkách ani stopy. Nasál jsem do nosu čerstvý a chladný vzduch. Můj mozek rozpoznal čerství pach, který přicházel z místa, které bylo nedaleko. Něco mi na tom pachu přišlo známého, ale nedokázal jsem přesně určit co. Mohl bych se aspoň zeptat na cestu k nějakému úkrytu… nebo Aspoň zjistit kde vlastně jsem. Švihnul jsem ocasem a vydal jsem se za pachem.
Šel jsem pomalu, protože nebylo kam spěchat. Na jednom z balvanů se roztahoval nositel, nebo spíše nositelka, onoho pachu. Zamyšleně jsem si jí prohlédnul. Přišla mi povědomá, ale nemohl jsem si vzpomenout, odkud ji znám. Třeba jsem na ni narazil někde cestou. Došel jsem až skoro k ní. „Ahoj. Promiň, že vyrušuju, ale tak trochu jsem se ztratil a byl bych moc rád, kdybys mi poradila cestu k nějakému úkrytu. Nebo aspoň řekla, kde to vlastně jsem, pokud tedy víš,“ řekl jsem trochu rozpačitě. Přátelsky jsem se usmál a doufal jsem, že mi vlčice řekne, kde se to nacházím

//Asgaarský hvozd

Konečně jsem přestal cítit ty podivné pachy, které mne tak trochu děsily a dostal jsem se k té řece, kterou jsem slyšel. Od řeky k řece. To je vtipné. Usmál jsem se na okolí a došel jsem k vodě. Viděl jsem tu, že se něco mrská ve vodě a v břiše mi zakručelo. Chtělo by to něco k snědku. Pomyslel jsem si a pomalu jsem vlezl do proudu. Voda byla studená a poměrně prudká a s mojí rovnováhou jsem měl co dělat, abych se vůbec udržel na nohou, ale hlad byl prostě hlad. Pohodil jsem ocasem a začal jsem hledat svojí kořist. Mírně jsem nadzvednul tlapku a čekal jsme, až kolem poplave nějaká raba, kterou bych mohl sníst. Když konečně začala jedna připlouvat, pokusil jsem se chytit jí drápy, ale byla moc rychlá a já se jenom rozplácnul do vody. Proud mne trochu stáhnul dál, ale naštěstí vody nebylo moc, takže jsem si mohl zase stoupnout. Voda, která ze mne stékala, byla tmavě hnědá až skoro černá. Já jsme špinavý jako prase. Měl bych se vykoupat. Pomalu jsem si lehl zpátky do vody a nechal jsem špínu odtékat ze svého kožíšku. Proud byl naštěstí tak silný, že z mého kožichu odnesl všechny větvičky a listy, které na něm ulpěly za ty dlouhé dny pochodu. Popravdě jsem si nepamatoval, kdy jsem se naposledy umyl. Když jsem se cítil dostatečně umytý, vylezl jsem na břeh, abych se mohl oklepat.
Na břehu jsem nestál dlouho, po chvilce jsem se vrátil zpátky do řeky, protože jsem chtěl chytit nějakou tu rybu. Znovu jsem zkusil svou taktiku vyčkávání a tentokrát se zadařilo. Zaryl jsem do ní drápy a rychlým pohybem jsem ji vyhodil na břeh. Šťastně jsem vyběhnul za svou kořistí, která se na břehu mrskala a snažila se dostat zpátky do vody. Naštěstí se mi ji podařilo chytit, než stihla utéct. Šťastný a unavený jsem se svalil na zem. Rybu jsem si přidržoval předními tlapkami a pomalu jsem z ní odkusoval. Chutnala skvěle. A já byl na sebe pyšný.