Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem promrzlý a sníh na mě byl pořád. Snažil jsem se oklepávat a pomalu jít k hranicím, ale byl jsem moc pomalý. Pomalejší než šnek, dalo by se říct, jelikož při každém kroku se mi tlapy zabořily hluboko do sněhu. Možná, že kdybych si lehnul na ten hle sníh... jenom na chvilku... Pomalinku jsem se sesunul k zemi a zůstal jsem ležet. Sníh se na mě snášel a já zavřel oči. Bylo to dokonale příjemné. Nic mě nestudilo, nic mě neděsilo a já zapomněl, že jsem na území cizí smečky. No tak musím se odtud dostat! Povzbudil jsem sám sebe a pomalu jsem otevřel oči. Ozářily mne sluneční paprsky, které se prodraly přes větve stromů. Trochu neohrabaně jsem se zvednul. Sníh okolo mne tál. Setřepal jsem ze sebe poslední zbytky bílých zmrzlých krystalků vody a protáhnul jsem se. Rozhlédl jsem se, jestli mne nikdo nevidí a v ten okamžik, jsem uviděl, jak se ke mně někdo blíží. Sakriš! Je to v háji, měl jsem odsud vypadnout, dokud to šlo a já si to prostě usnu! Nevěděl jsem kdo to je a tak jsem se snažil rozhodnout, jestli utíkat nebo zkusit stát na místě a doufat, že mne nesežere. Při pohledu na tající krajinu kolem sebe mi došlo, že při běhu bych se, se svou obratností, akorát tak natáhnul. Zůstal jsem tedy bez pohnutí stát, dokud vlčice, nablízko jsem poznal, že se jedná o ní a ne o něj, nepřišla až ke mně.
Pozdravila mě zdvořilostní frází a já se začal v duchu modlit, aby mě nezakousla. Její postoj působil odhodlaně a hrdě, jako by byla schopná mě zakousnout na místě. Postoji však neodpovídal tón hlasu, který zněl docela přátelsky. Polknul jsem. "A...Ahoj." Snažil jsem se znít klidně, ale byl jsem zmrzlý a docela dost vyděšený. Když jsem se posledně ocitl na cizím území, byl tam se mnou Coeden a navíc i Kessel a oba dva to tam znali. Teď jsem tu byl sám a to mi na odvaze nepřidalo. Vlčice mne upozornila na to, že se nacházím na území smečky. Na slovo území kladla velký důraz. Vypadám snad jako blbec? Popravdě až když jsem si to napochodoval doprostřed tohohle lesa, jsem si vůbec všimnul, že jsem na cizím území. Moc dobře značkované to tu nemáte. To jsem jí, ale říct nemohl a tak jsem raději zvolil lepší variantu pro zachování svého kožichu vcelku. "Já... snažil jsem se schovat před sněhem, který byl všude... a popravdě mi byla strašná zima... a tenhle les byl nejbližším možným úkrytem... a já doufal, že tu najdu nějakou skrýš... a... a... a teď mluvím, jako naprostej pitomec. Mohla bys prosím vynechat moji hlavu, až mě budeš sekat na kousky? Rád bych ji zachoval pro budoucí generace vcelku," pokusil jsem se nějak vykecat z téhle situace, ale nepovedlo se mi to, tak jak jsem chtěl.

//Východní hvozd

Šel jsem poměrně ztěžka, protože jsem byl promrzlý na kost. Neměl jsem náladu na nějaké pobíhání, jelikož moje vytrvalost nebyla nějak ohromující. Já už necítím ani tlapky. Nevěděl jsem, jestli mám pořád čtyři tlapky. Mohl jsem si klidně jednu z nich někde poranit nebo utrhnout a bylo by mi to naprosto jedno, protože jsem v ani jedné z nich neměl cit. Pomalu jsem se ploužil jako bílý sněhový lední medvídek lesem. Možná, že kdybych se obtěžoval použít svůj čumák ucítil bych podivné pachy, ale já byl moc zmrzlý abych na to jenom pomyslel. Zkus myslet na teplé věci…Teplé moře, teplé paprsky slunce, teplý kožíšek, teplé teplo. Byl to zoufalý pokus mého vědomí zahřát se, ale nevyšlo mi to tak jak jsem chtěl, spíš mi byla větší zima než na začátku.
Nechával jsem za sebou cestičku z tlapek. Hlavně si proboha nesedej, jestli si sedneš, usneš, a když usneš tak jsi skončil. Uvědomoval jsem si tenhle veliký problém a zoufale jsem obrátil hlavu k nebi. Slunce teprve vycházelo a ranní paprsky byly ještě pořád moc slabé, aby mohly prohřát můj kožíšek. S nechutí jsem zavrčel na sníh, který pořád padal na zem. Naštěstí jsem byl už mnohem lépe chráněný před dotěrným větrem, který foukal na planině, na které jsem byl před chvilkou. Najednou mne začalo něco lechtat v čenichu, který jsem měl doteď naprosto zmrzlý. „Hepčííííííííí!“ Vydal jsem ze sebe ten nejvíc odporný zvuk jaký jsem kdy slyšel. Ne už zase! „Hepčííííííííí!“ Zastavil jsem se protože jsem nebyl schopný dál pokračovat. Nenávidím rýmu! „Hepčííííííí!“ Nos se mi uvolnil a já mohl nasát do čenichu pachy okolí. Cítil jsem sníh a stromy a bohužel i něco mnohem horšího.
Smečka! Projelo mi hlavou. Snažil jsem se ve vzpomínkách vzpomenout na smečku, která by tu mohla sídlit, ale nepamatoval jsem si, že bych kdy sám byl tak daleko na severu, abych ji objevil nebo že bych někoho slyšel o ní mluvit. Třeba si mě nevšimli. Zadoufal jsem, ale bylo mi jasné, že po mém Hepčí výstupu by mou přítomnost nepostřehnul jedině hluchý a smečka hluchých vlků mi přišla nepravděpodobná. Opatrně jsem se začal kolébat pryč, celý obalený sněhem a doufal jsem v zázrak, že jim proklouznu.

//Východní Galtavar

Běžel jsem, jak nejrychleji mi to moje promrzlé nožky dovolovaly. Pachů, které poletovaly ve vzduchu jsem si nevšímal, protože na jejich rozpoznávání jsem měl moc studený čumák. Na chvilku jsem se zastavil a oklepal ze sebe sníh, protože se mi na hřbetě utvořila silná vrstva. Moc to nepomohlo, jelikož vrstva se začala tvořit znovu. Byla mi příšerná zima a já se obával, že zase nastydnu jako loni. To už je to tak dlouho?! Vyděšeně jsem si vzpomněl, jak jsem s Coedenem vběhl do nějaké smečky. S úsměvem na tváři jsem se rozeběhl směrem k lesu. Špatná nálada mne rychle opustila a s ní i vzpomínka na nedávný rozhovor se sestrou. Věděl jsem, že jestli se mám dát do pořádku potřebuju zažít nějaké to vzrušení něco nového a rozhodně něco co se nebude týkat mojí rodiny. Nutně jsem potřeboval najít někoho s kým bych mohl všechno probrat. Moje kroky se ubíraly podivným směrem.

// Narvinijký les

//řeka Mahtae

Nechtělo se mi otáčet byť jen o trochu hlavu, protože jsem si nebyl jist, že bych se neobrátil a nerozeběhl se zpátky za Amelis. Na jednu stranu jsem litoval toho, co jsem udělal, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem udělal tenhle veliký krok ke svému novému životu. Musel jsem to udělat. Prostě jsem musel. Se svěšenou hlavou jsem se vzdaloval od řeky, která se za mými zády proměnila nejdřív v potůček a pak už jen nitku v krajině. Běžel jsem přes nějakou louku. Vítr foukal a byla mi poměrně dost velká zima. Měl bych si najít nějaký úkryt, tohle otevřené prostranství není nejlepší. Problesklo mi hlavou. Jako by se zima konečně vzpamatovala. Sníh padal ve velkých vločkách na zem a tvořil několika centimetrovou pokrývku. Moje tlapky zanechávaly ve sněhu dokonalé otisky. Možná by stačil nějaký les. Otřásl jsem se zimou a rozhlédl se, jestli neuvidím nějaký hezký lesík, ve kterém bych se mohl aspoň trochu schovat. Rozhlédl jsem se kolem sebe a našel jsem přívětivě vyhlížející hvozd. Rozeběhl jsem se jeho směrem.

//Východní hvozd

Nevěděl jsem, proč to nechápe, proč nechápe, že když se rozpadl Kím tak naše rodina skončila. Musím začít od znova a to nejde, když budu každou chvíli muset hledat svou poztrácenou rodinu… Potřebuju začít od znova… Všichni to potřebujeme. Smutně jsem se na Amelis pousmál. „Jistě že nás má rád, ale kdyby si měl vybrat mezi námi a svou novou rodinu, nás si nevybere,“ povzdech jsem si a doufal jsem, že na tohle téma už skončila. Měl jsem tátu rád, ale neviděl jsem ho už tak strašně dlouho, že jsem dokonce pochyboval, že jsme někdy otce měli. „Jenže mi už nikdy nebudeme spolu!“ mluvil jsem klidně a doufal jsem, že si každé mé slovo zapamatuje. Byla to lekce, ale nejen pro ni. Nejradši bych odsud utekl nebo vzal zpátky to, co jsem řekl, ale bylo už moc pozdě na to začít dělat, že se nic nestalo. Neutíkej před problémy. Utečeš jednou a pak budeš utíkat pořád. Smutně jsem si povzdechl a sledoval jak Amelis zuří. Cenila na mě zuby a vrčela. Kdybych nevěděl, že mi neublíží, dokonce bych se jí i bál. Možná by mi i ublížila, ale ne tolik kolik jsem já ublížil jí. Ale tohle musí pochopit. „Amelis, mám tě rád, jsi moje malá sestřička a vždycky budeš, ale já chci, abys pochopila, že mi už nikdy nebudeme žít dohromady. Už nikdy nebudeme jako rodina v jedné smečce. Já se už nehodlám toulat, ale nehodlám se ani přidat ke smečce, ve které jsi ty s Nessem,“ to vyznělo hodně blbě. „Chci začít znovu, na místě kde se na mě nikdo nebude koukat jako na vlče, kde mě budou brát jako dospělého vlka a kde budu moct žít. Jistě že tě budu chodit navštěvovat, budu si s tebou povídat a hrát, ale nikdy s tebou nebudu moct být pořád.“ Bylo mi jedno, že na mě vrčí, zasloužil jsem si to. „A chci, abys i ty začala svůj život žít. Nežij v minulosti s tím, že nás musíš neustále hledat. Když na nás náhodou narazíš, bude to krásné setkání, ale nedělej z toho smysl celé svojí existence,“ dodal jsem. Amelis jenom zašeptala, že nás má ráda a odběhla pryč. Nevěděl jsem, jestli mě vůbec vnímala nebo ne. Jednou jí možná dojde, co jsem jí chtěl naznačit. „Taky tě mám rád Lis a vždycky mít budu,“ řekl jsem, spíš pro sebe než pro ni jelikož ona už mě nemohla slyšet. Rozhodně jsem nechtěl běžet za ní. Pomalým krokem jsem se vydal proti proudu řeky. Byl jsem smutný, ale rád, že jsem se pohnul z místa. Minulost byla minulostí a já doufal, že přijde něco lepšího.

//Východní Galtavar

Meadow vykouzlila u mých tlapek kytku a já se na ni zamyšleně díval, chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že to znamená i loučení. Než jsem se nadál béžová vlčice se rozeběhla zpátky do lesa, o kterém tvrdila, že je jejím domovem. Jednou se určitě uvidíme. Proběhlo mi hlavou, ale na rozloučenou jsem vlčici nic neřekl. Loučení jsem nesnášel.
Lis pořád jenom něco povídala, ale já neměl náladu na odpovídání. Měl jsem ji pořád stejně rád, jako když jsme byli vlčata, ale něco se změnilo. Vlčice, která stála přede mnou, byla jiná než to malé rozpustilé vlče. Pořád byla mou sestrou a to se nikdy nezmění, ale jako bych ji neznal. Byla pro mne cizí. "Nemyslím si, že by nás měl nějak extra v lásce. Kdyby ano aspoň by se pokusil být s námi, když nás matka opustila a smečka se rozpadla. Možná by nám i poradil kam jít a co udělat," odvětil jsem na její otázku ohledně otce. Její výtku, kterou spíše myslela jen jako všetečnou otázku, jsem chvilku nechal převalovat v hlavě, než jsem na ni odpověděl. Mezitím se Lis přikrčila a začala blbnout jako malé vlče. Moc rád bych se k ní přidal a bavil se, ale nešlo to. Její výtka mne přivedla na podivnou a smutnou myšlenku. "Je mi to líto Lis. Vždycky tu pro tebe budu, ale mi už nejsme rodina tak jako dřív," nechtěl jsem jí ranit a nechtěl jsem ji ublížit, ale hlavně jsem jí nechtěl lhát. "Máš smečku, Nesse a přátele. To oni jsou teď tvoje rodina, kterou bys měla hledat a o kterou by ses měla starat." Udělal jsem krok k sestře a strčil do ní čumákem. Chtěl jsem ji povzbudit, i když moje slova ji určitě ublížila. "Vždycky tu pro tebe budu. A vždycky tě rád uvidím, ale nechci, aby si mě hledala. Nechci, aby si ztrácela čas hledáním a neužívala si život, který máš," Bože už zním jako otec. Ta myšlenka byla horší než facka. Odstoupil jsem od ní. "Měla by ses vrátit domů, mohly by tě hledat," řekl jsem potichu a smutně.

//Tak jo držím se svého plánu krátkých odpovědí, protože navíc není nálada ani čas :D

Nervózně jsem si poposedl. Společnost jsem měl rád, ale už dlouho jsem v žádné nebyl a tak jsem se obával, že udělám nějakou chybu. I když třeba jen nechtěná, pořád by to byla chyba. Musím si dávat pozor, už jsem toho naplácal tolik. Naklonil jsem hlavu a naslouchal jsem Amelis, která mi vyprávěla o tom, co všechno dělá a kde všude je a koho všechno zná. „Je dobře že máš smečku a jsi šťastná Lis,“ prohodil jsem s úsměvem. Byl jsem šťastný z ní. Musí to být úžasné mít domov, smečku, rodinu. Mrsknul jsem ocasem. „Hlavně pozor ať se ti něco nestane. Kdes ho viděla naposledy? Abych se s ním mohl vypořádat,“ reagoval jsem na její zmínku o nějakém Šílenci. Otočil jsem se k Meadow, která mi říkala o tom, že už nemá důvod mě hledat. „Ty mě můžeš hledat jenom tak, vždycky budu rád, když tě uvidím,“ prohodil jsem zvesela a obdařil jsem jí svým nejmilejším úsměvem. Amelis se začala všetečně vyptávat na to kde jsem já. „Lucy a Alla jsem neviděl od doby, kdy jsem se rozešli v Klímu. Alla jsem zahlédl s otcem, ale moc se ke mně nehlásili,“ řekl jsem a popravdě mi to ani nevadilo. Alla jsem nikdy neměl rád. „A já se toulal všude možně,“ shrnul jsem celý svůj život od odchodu ze smečky.

Naklonil jsem hlavu na stranu a poslouchal, jak Meadow říká něco o tom, že nám magie věnuje Život. Ty jo ona ví snad všechno! Byl jsem překvapený z toho, co všechno ona ví. Je jasné, že už je na tomhle světě nějaký ten pátek, ale to já taky a přitom já nevím skoro vůbec nic. Amelis se chovala jako malé vlče, kterým nejspíš pořád byla. Jak se á jede chovat jako dospělí, když mu to jeho vlastní sestra kazí. Povzdechl jsem si, ale byl jsem rád, že jí vidím, živou a zdravou. Meadow mě ujistila, že je v pořádku. Usmál jsem se na ní a pak jsem se otočil ke svojí sestře, která se začala omlouvat. Nakonec se zakoktala a zůstala se sklopenýma ušima stát kousek od nás. „Já tě taky rád vidím Lis, ani nevíš jak moc,“ řekl jsem a zavrtěl jsem ocasem. Udělal jsem krok ke své sestře a zavrtal jí hlavu do kožichu na krku. Položil jsem si hlavu na její hřbet a vdechoval její zemitou vůni. Po chvilce jsem se odtáhl. „Co tu vůbec děláš? A proč jsi tak utíkala?“ začal jsem se vyptávat. Sednul jsem si na zem a pohledem přejel k Meadow. „Aspoň už mě nemusíš pak hledat, kdybys zjistila, jak na tom jsou,“ prohodil jsem.

Musel jsem vypadat jako naprostý idiot, že se na to vůbec ptám. Proč jsem radši nedržel tlamu! Začal jsem si v hlavě nadávat. „Ale vrozenou magii taky od nikoho nedostáváme, tak co když bude prostě někdo divnej a získá dvě?“ Snažil jsem se nějak vykecat a ze svého hloupého dotazu udělat něco inteligentního. Meadow to nejspíš, ale stejně prohlédne, ať se budu snažit, jak budu chtít. Vždycky ve mně dokázala číst jako v otevřené knize. Kdybych jen věděl, že má magii myšlenek, možná by mě to tolik nepřekvapovalo. Ale já to nevěděl.
„Vážně bys mi pomohla s procvičováním? Byl bych ti neskonale vděčný,“ řekl jsem a s úsměvem poskočil. „Magie není mojí silnou stránkou, popravdě nejspíš nic není mojí silnou stránkou,“ povzdechl jsem si frustrovaně. Než jsem stihl říct cokoli jiného, přihnala se k nám Amelis a narazila do Meadow. Uskočil jsem právě v čas, abych se vyhnul jejich pádu. Vytřeštěnýma očima jsem koukal na to, co moje sestra provedla. Takže neohrabanost mám v genech, super. Moje myšlenky a sestřin útok mou náladu trochu pokazily. „Amelis! Co to proboha vyvádíš?!“ seřval jsem sestru, která ležela na zemi a měla zavřené oči, jako by se snažila dělat, že tam vůbec není. Otočil jsem se k Meadow a udělal k ní dva rychlé kroky. „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se ustaraně a přeletěl jí pohledem, jestli neuvidím nějaké zranění.

Zamyšleně jsem naklonil hlavu. Její popis „moře“ mi by povědomí. Jak by mi o něm už někdo říkal, ale já si nebyl jistý kdo a ani jsem si nebyl jistý, jestli vůbec i o něm někdo něco říkal. „To zní divně. Slaná voda,“ brouknul jsem. „Ale jednou bych chtěl taky ovládat vodu,“ řekl jsem toužebně, i když mi bylo jasné, že magie se ve vlkovi nemůže jen tak objevit. „Myslíš, že je možné, aby se ve mně našla i jiná magie?“ otázal jsem se zvědavě. Zemi jsem ovládal strašně málo a chtěl jsem poznat i jiné magie, které by pro mne mohli být užitečnější než země.
Meadow mi vyprávěla o Smrti, která chce za novou magii drahé kamení. „Tak za ní se asi nepodívám. Můj úkryt zeje prázdnotou,“ povzdechl jsem si a smutně se na Meadow podíval. Chtěl jsem umět s vodou to co ona. A já věděl, že ona je v ovládání vody hodně dobrá. „Mohla bys mě učit? Kdybych přišel na to, jak se ovládá voda,“ zeptal jsem se a rozzářily se mi oči nad tím skvělým nápadem.
Chtěl jsem vědět o všech místech, která navštívila, ale vypadalo to, že mi na to nechce odpovědět. Jen jsem se na ni usmál a nechal jsem to být, nechtěl jsem ji do ničeho nutit a když nechtěla odpovídat, ať neodpovídá.

„Wow!“ vypadlo ze mě. Nikdy jsem netušil, že by se magie mohla na někoho i jen tak přenést. Vždycky jsem věřil jenom v genetické přenesení a ne, že by se magie dala i získat od samotného elementu. Ale aspoň by se tak vysvětlilo, proč jsou základní elementy mezi vlky. Někdo přece musel být první a musel magii nějak získat. Zamyslel jsem se nad tím, co řekla. „Co je to vlastně moře?“ zeptal jsem se zvědavě. Nechtěl jsem působit, že něčemu nerozumím, ale bylo to lepší než nevědomost. Chtěl jsem prostě vědět všechno, co šlo.
„Smrt? Život?“ Bylo divné slyšet, že někdo takový existuje. Meadow mi doporučovala najít Život a já věděl nejspíš proč. Jestli jméno odpovídalo, bylo by to to nejlepší možné, co bych mohl udělat. „A to mi ji nějak dají nebo co?“
Nechtěl jsem, aby brečela a Meadow naštěstí přestala. Nevěděl jsem, čím bych jí ještě utišil. „Já vím, že to není ono,“ zašeptal jsem. Byl jsem smutný, protože ona byla smutná, ale nevěděl jsem jak ji pomoct nebo co říct, abych jí trochu ulevil. Nechtěl jsem už na tohle téma mluvit, abych ji nerozrušil ještě víc a tak jsem se snažil odvést její pozornost někam jinam. „A kde si vlastně celou dobu byla? Nějaké zajímavé místo?“

„Takže jsi neměla mít vodu?!“ vyhrkl jsem ohromeně, protože voda a Meadow to k sobě prostě neoddělitelně patřilo. „Nedokážu si tě ani představit s jinýma očima. Ať už šedýma, zelenýma nebo divně žlutýma jako mám já,“ zasmál jsem se. Mrsknul jsem ocasem a zamyšleně jsem naklonil hlavu na stranu. „A když už jsme u magií. Víš, co by mě zajímalo, jak se dá získat další magie? Hodně vlků tu umí třeba číst myšlenky, ovládat vzduch a ještě zvládnou rozdělat oheň. A já nedokážu ani trochu povyrůst trávu,“ podotkl jsem zasmušile. Bylo mi jasné, že jsou to hlavně zkušenosti, ale i tak jsem chtěl ovládat i něco jiného než jenom zem, kterou mi předurčil osud. Kolik ona ovládá magií? Zamyslel jsem se, ale nebyl jsem si jist, jestli chci odpověď na tuhle otázku znát.
„To je pravda,“ zamumlal jsem. Bylo mi jasné, že Meadow nepatří k těm co by využívali svých známostí ve svůj prospěch. Nezbedně jsem si poposednul, když si ke mně Meadow přisedla a nejspíš začala brečet, protože jsem cítil, jak mi kožich na krku vlhne. „Ale no tak. Rozhodně to museli být blázni, když opustili tak nádhernou a chytrou vlčici jako jsi ty,“ snažil jsem se jí nějak uklidnit. No neřekl bych, že by mi to šlo nějak ukázkově. „A když nechceš tak nechceš. Však není důležité mít partnera nebo vlčata, když rodinu už máš,“ usmál jsem se na ní a mírně do ní šťouchnul čumákem. Tou rodinou jsem myslel sebe, toho Arcanuse, který pro ni nejspíš hodně znamenal, a její vlastní smečku a vlastně všechny její přátele.

Taky jsem se zasmál a byl jsem rád, že odlehčila situaci. „Já nevím, jak to chodí, ale není tu i možnost že by získali jinou magii?“ zeptal jsem se. O dědičnosti magií jsem toho moc nevěděl. Popravdě jsem o tom nevěděl vůbec nic. „Já se sourozenci získal magii po rodičích, ale to bylo spíš umocněné tím, že oba měli stejnou,“ podotknul jsem. I když její slova zněla logicky. Nejspíš by bylo opravdu divné, kdyby od vlčice s ohněm měla vlčata s vodou. „Ale asi máš pravdu,“ dodal jsem nakonec. Přišla mi trochu nabroušená a tak jsem se snažil ze všeho vycouvat. Nikdy jsem nebyl moc ofenzivní. „Já vím, že to není na tobě. Ale pokud nejsou alfy blázni, a navíc jeden z nich je tvůj kamarád měla bys podle mého šanci kdybys o něco požádala,“ neudržel jsem jazyk za zuby, ale svoji domněnku jsem zašeptal. „Aha,“ nezmohl jsem se na nic jiného. Bylo mi jí líto. Od malička jsem byl tak trochu romantik a tak jsem si neodkázal představit, že bych měl před sebou život bez nalezení štěstí. „Ale tak podmínky ve smečce se rychle mění. Někteří vlci odchází a jiní zase přichází. A třeba se tam jednou objeví někdo kdo ti padne do oka,“ nadhodil jsem jako by nic a vřele jsem se usmál

"Nemyslel jsem to zle, já je... no... vím jak bylo těžké zvládnout nás," potoknulj jsem omluvně. Svoje sova jsem tak nemyslel. Proč já nejdřív něco plácnu a pak až přemýšlím. V duchu jsme si vynadal za to, že nedokážu držet jazyk za zuby. "Oni ti nedali funkci pečovatelky?!" vyhrknul jsem bezmyšenkovitě. "Vždyť ty jsi nejlepší!" Na chvilku jsem se odmlčel.Zase mluvíš dřív než myslíš. Nevěděl jsem co jí na to říct a tak jsem raději neříka nic. Už jsem toho řekl moc a hodně z toho bylo špatně. Nebo to vyznělo špatně. Poposednul jsem si a zadní tlapkou jsem se začal škrábat za uchem. Bylo mi Meadow líto, ž nedostala funkci pečovatelky, protože sjem věděl, že na tom jí ve smečce hodně záleželo. Usmál jsem se na ní. " Aspoň máš teď čas jenom pro sebe," snažil jsem se najít na její situaci nějaká pozitiva, i když mit o moc nešlo.
Když mi odpověděla ohledně mých sourozenců málem jsem jí skočil ke krku a začal jí cuchat srst jako když jsem byl malý. "Amelis a Ness jsou u vás? A jak se jim daří? Jsou v pořádku?" vyptával jsme se zvědavě protože, jsem je už ldouho neviděl. Škoda že tam není i Lucy... A jo možná že mi chybí i All.

Byl jsem rád, že uznala že mám v něčem pravdu. Naplnilo mě to hrdostí, kteoru jsem dlouho nezažil. Zvednul jsem hlavu a vypnul hruď, jako bych byl tím nejvznešenějším vlkem v okolí. "Šel jsem tamtudy poměrně nedávno, takže by mě dost překvapilo, kdyby tam smečka vyrostla během týdne," prohodil jsem. "Navíc jsi říkala, že je vás tam hodně a byoby divné kdyby se smečka rozrostla za pár dní." Přemýšlel jsem nad tím a krabatil se mi u toho čenich. Snažil jsem si vzpomenout co všechno jsem cítil, když jsem přes území probíhal, ale byly to většinou neznámé pachy. Taky jsem tam cítil Amelis a Nesse. Co když jsou i oni členy smečky? "Ale třeba máš pravdu, co já vím jak dlouo už uběhlo od doby co jsem tam byl," usmál jsem se na vlčici před sebou tím nejzářivějším úsměvem jakého jsem byl schopen. Říkala, že vlčata jsou dvě. "Aspoň že tak, kdyby jich bylo hodně smečka by měla probém je uživit," Navíc teď když je zima by to nejspš nebyl nejlepší nápad pořídit si pět vlčat. "A když už jsme u smečky... neviděla jsi někde ostatní? Myslím moje sourozence," začal jsem se vyptávat a doufal jsem, že jí to nebude vadit. Snažil jsem se působit nenuceně, ale i ona na mě musela poznat, že mě to strašně zajímá.