Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Narvinijský les

Byl jsem poměrně zmatený ze směru, jaký situace ve smečce nabrala. Byl jsem sice rád, že jsem viděl Kesse, ale bylo mi jasné, že teď na mne nemá čas. Povinnosti smečky byli přeci jenom důležitější než nějaké klábosení. Nevěděl jsem, kam přesně mne tlapky ponesou, ale jelikož jsem v téhle části kraje nikdy moc nebyl, bylo mi to vcelku jedno. Možná bych se tu mohl porozhlédnout, než se zase vydám zpátky za Kessem. Mohl bych se podívat někam severněji. Pomyslel jsem si a rozeběhl jsem se tím směrem. Někde po pravici bych měl mít jezero, tím jsem si byl jist a poblíž by mohla být i řeka. Nechtěl jsem však odhadovat kde přesně jsem, jelikož můj orientační smysl nebyl nijak vynikající. Uviděl jsem jezero a nakonec i potok, který se měnil do řeky. Za řekou byl les, který jsem nikdy nenavštívil a tak jsem se rozhodl jít se tam podívat. Po kamenech jsem přeskákal na druhý břeh a byl jsem docela rád, že mi to nepodklouzlo a já do ledové vody nespadl. Svižným krokem jsem vešel do lesa.

//Cedrový háj

Sledoval jsem dění v okolí. Bylo to podivné, protože najednou přiběhl cizí vlk a s Fanny nepokrytě začaly cukrovat. Radši jsem odvrátil hlavu, na takového veřejné projevy citů jsem nebyl zvyklý a popravdě jsem si byl dost nejistý jak se mám chovat, když si ten vlk s Fanny navzájem obdivovali oči a docela dost se k sobě měli. Nervózně jsem přešlápnul a zahleděl jsem se do lesa. Scyrita z toho byla nejspíš taky trochu mimo. Bylo mi tu nepříjemně. Chtěl jsem pryč. Najednou jsem si všimnul, jak se k nám někdo blíží. Byl to Kessel. Naprosto mě ignoroval a spíš se otočil na Fanny a toho neznámého vlka. Ahoj Sigy jak se máš? Ale docela dobře, díky za optání a ty? Taky to jde, co tu děláš? No čekám až se tu objevíš… Popravdě tu čekám už hodně dlouho a když už konečně přijdeš tak jsem pro tebe jako vzduch. Byl jsem trochu naštvaný, ale nedával jsem na sobě nic znát. Bylo mi jasné, že mají problém právě teď s tím co se děje s Fanny a tím druhým vlkem a na mě, že už jim čas nezbyl. „Zdravím Kessi, já jsme se jenom přišel podívat, jak se máš, ale jak vidno máš docela dost práce se smečkou a vším,“ prohodil jsem a pohledem jsem přeletěl k Fanny a vlkovi. „Děkuju za poskytnutí úkrytu před sněhem a zimou, vážím si toho,“ prohodil jsem k Fanny, která mně však nevnímala. „Scarito, Kessi.“ Kývnul jsem hlavou na rozloučenou a pak jsem se rozeběhl pryč. Konečně jsem mohl zmizet od těch dvou. Bylo to víc než nepříjemné, ale teď už mi bylo líp, když jsem běžel z lesa pryč.

// Východní Galtavar

Sledoval jsem vlčice a popravdě jsem jim moc nevěnoval pozornost. Nijak mě jejich povídání nezajímalo, i když jsem byl rád v jejich společnosti, pořád to byly jen ukecané vlčice a rychlost jejich mluvní můj mozek prostě nestíhal. Scarita prohodila ke mně, že Kessel se potuluje lesem. Fanny pak shrnula, co jsem v lese zatím podniknul a Lennie odběhla pryč. Fajn. Místo jedné vlčice zaujala druhá. Aspoň, že tahle mi nebude číst myšlenky. Pomyslel jsem si při pohledu na Scaritu, která měla modré oči a nikoli šedé, jako myšlenkáři.
Zamyšleně jsem se rozhlížel a nevěděl jsem co říct a tak jsem raději mlčel. Fanny řekla, že lov nejspíše padl. Jen jsem pohodil ocasem a nic jiného jsem neříkal. Nechtěl jsem, aby věděly, že mi moc nevadí, že se lovit nepůjde. Sice jsem měl hlad, ale riskovat, že by kvůli mé neobratnosti došlo k něčímu zranění, jsem nechtěl. „Pokud to tedy nevadí, rád bych dál čekal na Kessela tady,“ řekl jsem klidným hlasem, jelikož teď už jsem nebyl nervní. Na Fanny jsem si už zvyknul a Scarita mi spravila nedávno nohu, takže jsem jí byl pořád vděčný. „Ještě jednou díky, za to jak jsi mě vyléčila,“ poděkoval jsem znovu Scaritě. Ke svým slovům jsem přidal i přátelský úsměv, abych odlehčil situaci. Přešlápnul jsem. Rád bych si sednul, ale nevěděl jsem, jestli by to nebylo nevhodné, jelikož jsem na území cizí smečky a nejspíše hovořím s alfou. No asi určitě je Scarita alfa, ale to by potom nebyl Kess taky alfa… Jde, aby měla smečka alfy, které nejsou pár? Ne to je hloupost, ale kde je potom Aria? Leda že má Kess dvě vlčice najednou.

Chtěl jsem vyrazit společně s vlčicemi na lov. Fanny zapochybovala, jestli vůbec smíme jít na lvo na území smečky. Rozhodně to není taktní. Souhlasil jsem s ní v duchu, ale navenek jsem nedával nic znát. Těšil jsem se, jak malé vlče. Lov ve více vlcích už jsem zažil, ale rozhodně jsem se ještě nikdy neúčastnil lovu na vysokou v počtu, ve kterém bych se musela taky pořádně ohánět a každá má chyba by mohla být tvrdě potrestána. Než jsem vůbec stihl začít větřit, objevila se u nás bílá vlčice. Scarita, jak jsem si uvědomil později. Kývnul jsem jí hlavou na pozdrav.
Pozdravila mne i obě vlčice. Jak jsem se dozvěděl tak Lennie ještě nebyla právoplatnou členkou smečky. Neschválily jí obě alfy, ale jen jedna, jestli jsem vše pochopil správně. A přede mnou se prsí kdo ví, co není a přitom je na tom jen o trochu líp než já. Vítězoslavně jsem se usmál a pozapomněl, že mi vlčice může číst myšlenky. Z postoje jaký bílá vlčice zaujala, jsem pochopil, že je nejspíš místní alfa. Mému mozku pomalu docházelo, že Kessel je opravdu Kessel a že se nejedná jen o schodu jmen, ale i o schodu celé bytosti. Část mě tomu však odmítala uvěřit.Kessel byl přece s Ariou a i kdyby Ariu opustil rozhodně by si hned nenabrnknul jinou vlčici a založil s ní smečku.. To nedává smysl. Nic tu nedává smysl. Scarita se tázala nejspíš i mě co tu pohledávám. „Hledám Kesse,“ odvětil jsem zamyšleně, i když jsem pořád nebyl přesvědčen, že by to mohl být on. Nechtěl jsem nikomu dávat důvod k tomu, ab mne třeba vyhnal nebo vynesl v zubech a tak jsem raději nic jiného neřekl.

Tak já se taky hlsím za Sigyho, ať ho taky pro jednou do nějaké akce použiju :D
A žádné požadavky nemám, jsem svolná naprosto ke všemu :D

Šel jsem vlčicím v patách. Věděl jsem, že jdeme k řece, tu jsem zaslechnul už před nějakou dobou. Nikdo mi nic neříkal a tak jsem se nechal unášet okolím. Sníh sem tolik nedopadal a les působil přívětivě. Viděl jsem duby, které tu rostly, a čím blíže jsme byly u řeky, tím víc se střídaly s borovicemi, které nádherně voněly. Tenhle les je hezký, jen kdyby tu nebyl ten problém se smečkou. Určitě by se tu mezi kořeny našel nějaký hezký malý úkryt pro jednoho malého vlka. Mohl bych se tam schovat a přečkat zimu jako to dělají medvědi. Uvažoval jsem a opatrně jsem našlapoval ve sněhu.
Starší z vlčic už si mě konečně přestala dobírat, za což jsem byl vděčný. Nebyl jsem rád, když na mě někdo pořád koukal a pořád se mě na něco vyptával, jako bych byl u výslechu. Padlo něco o lovu a mě bylo jasné, co to znamená. Buď jít s nimi, nebo jít pryč z lesa… Ale jestliže jejich alfa je i můj učitel, jak teda tvrdí, což pochybuju, že je, ale kdyby náhodou byl… tak strašně rád bych ho viděl. Uvažoval jsem. Sám jsem byl hladový, ale taky jsem nechtěl prošvihnout příležitost vidět zase Kesse. „Já rád půjdu s vámi a pomůžu vám s lovem, ale pak bych se sem rád vrátil, abych si mohl promluvit s vaší alfou,“ řekl jsem trochu nervózně, protože jsem nebyl zrovna v pozici, abych si mohl diktovat podmínky. Pohledem jsem se podíval na jednu a pak na druhou, ale nakonec jsem pohled zastavil na špičkách svých tlapek. Nekoukej se do země. Zvednul jsem hlavu a koukal jsem Fanny doprostřed čela, aby si myslela že jí koukám do očí a já nebyl vystaven tlaku jejího pohledu.

Sledoval jsem vlčici, která si mne prý „proklepla“ a ještě řekla něco o zatajování. Naklonil jsem hlavu na stanu a obdařil jí pohledem Tosnadnemyslíšvážně. Řekla něco o tom, že znám toho jejich alfu a než jsem stihnul cokoli podotknout, řekla, že někam jdeme a začala zase mluvit. Vlčí bože ta je ukecaná. Mluvila převážně k Fanny a tak jsem jen šel v jejich stopách. Popravdě mi byla pořád zima, ale neuvědomoval jsem si to, dokud jsem nemusel donutit svoje tělo k pohybu. Byl to příšerně pálivý pocit, když moje tlapky došlapovaly do sněhu. Nejspíš jsem si je při běhu odřel a nevšiml jsem si toho. Nebylo to nic vážného a tak jsem tomu nevěnoval přehnanou pozornost. Snažil jsem se chvilku udržovat s ukecanou a Fanny krok, ale moc mi to nešlo. No a co já jsem tu vetřelec, takže já si je hlídat nemusím. Uvědomoval jsem si, přesto jsem však šel, jak nejrychleji jsem mohl.
Starší vlčice promlouvala mladší do duše a dávala jí cenné rady. Jo jasně třeba bych mohl být psychopat a celý les vám tu podpálit. Nebo vás všechny pozabíjet ve spánku. Protože to je naprosto normální reakce, když vám někdo nabídne možné útočiště před sněhem a větrem, když jste zmrzlý na kost.Trochu mě urazilo, když o mě prohlásila, že jsem neškodný. Vlčice vzpomínala na svůj zážitek s cizím vlkem. Neznal jsem ji ani toho vlka. A popravdě mi byla dost nesympatická, ale i tak jsem pocítil trochu lítosti, když to vyprávěla. Fanny byla celou dobu potichu, ale nakonec prohlásila, že by se měla změnit. Být víc agresivní. „Nemusíš být rovnou agresivní, stačí jen nebýt důvěřivá,“ zamumlal jsem si pro sebe, protože mi bylo jasné, že podrývat starší vlčici autoritu by asi nebyl dvakrát nejlepší nápad.
Její další slova byla namířena rovnou na mě. Vypadala nadšeně z toho, že uslyší můj příběh. Srovnal jsem s nimi krok. „Ehm… Popravdě jak už jsem řekl nevím co bych ti vyprávěl,“ zopakoval jsem, ale pak mi došlo, že nejspíš naráží na to, že prý znám jejich alfu. „Já vaši alfu neznám, ať už si myslíš, co chceš. Znám vlka jménem Kessel, to je pravda. Jenže tenhle má za partnerku Ariu, pokud si dobře pamatuju a navíc nikdy nebyl vůdčí typ. Je to můj dobrý přítel a učitel. Vštípil mi do hlavy všechno, co vím a co se mi v životě hodí, ale je to tulák, který se nejspíš toulá daleko odtud,“ řekl jsem jí popravdě. „S vaší alfou to musí být jen pouhá shoda jmen.“Pohodil jsem ocasem. „Ještě něco bys chtěla vědět?“ zeptal jsem se jí spíš ze slušnosti. Tahle konverzace mi nebyla moc příjemná jako ta, kterou jsem vedl s Fanny. Nevěděl jsem co čekat a jestli jí náhodou nerupne a nepokusí se na mě zaútočit a vyhnat mě.

Fanny mi odpověděla, že magii myšlenek neovládá. Jen jsem nakrčil čenich, ale nehodlal jsem jí odporovat. Třeba má jen šestý smysl. Usnesl jsem se a dál jsem poslouchal. Byl jsem trochu napjatý, protože mne znervózňovala druhá vlčice. Obcházela mě kolem dokola a to mi nebylo příjemné. Musel jsem potlačit chuť vystrašeně se za ní ohlížet a dál jsem setrvával na místě. Snažil jsem se nehnout ani brvou a dělat, že mi to vůbec nevadí. Mírně mi vyhrožovala, ale to jsem mohl očekávat. Ne všichni jsou jako Fanny nebo Coeden. Podíval jsem se vlčici do očí. Byly šedé. Sakra myšlenkářka. Proběhlo mi hlavou, než jsem stihl svou myšlenku zastavit. Začala se mě vyptávat. „Zima,“ odvětil jsem stručně. „Hledal jsem úkryt před sněhem a zimou a bohužel jsem narazil na území vaší smečky,“ řekl jsem s klidem, i když bylo vidět, že jsem nervózní. Přešlápl jsem. Vlčice mne znervózňovala víc než bych si přál. Vlastně všechny mě znervózňovali víc než bych si přál. Zeptala se mne na magii, což bylo docela složité. Umím vůbec něco ovládat? „Popravdě ani nevím. Možná magii země po rodičích, ale naposledy když jsem to zkoušel, nezvládl jsem ani nechat poporůst trávu, takže je možné, že neovládám nic,“ řekl jsem jí popravdě. Rozhodně by se tím vysvětlovalo, proč mají sourozenci oči zbarvené a já ne. Prostě nemám magii, měl bych se s tím smířit. Zapomněl jsem, že vlčice přede mnou umí číst myšlenky. To další co vypustila z tlamy, mě zaskočilo a popravdě o hodně víc to zaskočilo Fanny, která se zakoktala. Jen jsem sklonil hlavu a podíval se na svoje tlapky doufaje, že pro mne výslech už skončil.
Bavili se o Kaskádách a pak na chvilku rozhovor ustal, takže jsem měl šanci vybavit si, jak vypadaly Kaskády naposledy, když jsem je viděl. Vzpomněl jsem si na šumění vody, a jak mi kapky dopadaly na kožich. Taky jsem si, ale vzpomněl na ty zubaté ryby. „Jestli půjdete ke Kaskádám, nechoďte moc do vody,“ varoval jsem je, i když mi bylo jisté, že mne neposlechnou. Vlčice nikdy neposlouchaly, prostě si dělaly, co chtěly. Myšlenkářka řekla, že se nudí a že mám něco říkat. Navíc mne oslovila jménem. Myšlenkáři nikdy neměly moc slušného vychování, když se ostatním pletou do hlavy…. Mimochodem co bych ti asi tak mohl říct? Předpokládám, že mi myšlenky čteš i teď a že víš všechno, na co jsem myslel. „Nevím co bych ti měl říct,“ odvětil jsem stručně, aby to slyšela i Fanny.

Sledoval jsem Fanny a musel jsem se zasmát, jelikož přišla přesně na to, na co jsem myslel. Ona mi vážně čte myšlenky?! Znovu jsem se vrátil ke své úvaze o tom jaké má magie a jestli zrovna nemá i magii myšlenek. Vyplázla na mne jazyk a v tom dětinském gestu bylo cosi hřejivého. Už dlouhou dobu jsem se s nikým tak nebavil. Naklonil jsem hlavu na stranu, vyplázl jazyk, až mi vypadl z tlamy a zašilhal jsem, jako bych byl naprosto retardovaný vlk. „Já ši můšu šíkat čo chči,“ zašišlal jsem na ní a se smíchem jsem narovnal hlavu a zastrčil si jazyk zpátky do tlamy.
„Hele nemáš ty náhodou magii myšlenek?“ otázal jsem se zvědavě, protože jsem chtěl přijít téhle záhadě kolem jejího odhadování mých myšlenek na kloub. Možná je jenom dokonale empatická… A nebo mě poslouchá a není sklerotik. Tohle zjištění mne trochu zaskočilo, protože moje žvatlání nikdo většinou neposlouchá.
Na mou otázku ohledně smečky se docela rozhovořila s vážným výrazem, který se k ní naprosto nehodil. „Pokusím se ho nevytočit, ale zaručit to nemůžu. Přeci jenom jsem talent na různá nedorozumění od přírody.“ Pohodil jsem ocasem a uvědomil jsem si, že je mi víc teplo, než když jsem přišel. Nejspíš za to mohl fakt, že na mě nesněžilo a byl jsem v zákrytu. Na slovo vychrtlina jsem jenom nahodil pohled: To-myslíš-vážně?! Věděl jsem o sobě, že nejsem nijaký vychrtlý, ale toulání se na mě určitě muselo podepsat.
Než jsem stihl cokoli říct a nahodit tak další téma hovoru přihnala se k nám podivná vlčice. Neznal jsem ji a tak jsem mírně ucuknul, očekávajíc že na mne zaútočí. Navíc jsem si jí vůbec nevšiml, že by se k nám přiblížila. Tak moc jsem byl zaujat konverzací. Ta nově příchozí si mě prohlédla jako bych byl nějaký vystavovaný kus selete. Následně se zeptala, jestli jsem nový zájemce, na což ji Fanny odpověděla. Pak vypukl opravdový boj. Měl jsem dvě sestry a tak jsem byl zvyklý na to, že vlčice mluví docela dost rychle, když se spolu baví a že míra rychlosti roste s tím, jak dlouho se vlčice znají. Jenže tyhle dvě mluvily rychle a ještě v té samé rychlosti plynule přecházely z jednoho tématu na druhé. Bože… Takhle ukecané vlčice jsem snad nikdy neviděl! Trochu mi z nich třeštila hlava a já jsem nevěděl na, kterou se zaměřit. Fanny jednou řekla slovo vetřelec a mrkla na mě. Oplatil jsem jí nejistým úsměvem a snažil se sledovat jejich konverzaci, ale po pár minutách jsem se ztratil a tak jsem jen čekal, než domluví.

Na její nabídku ať už to nerozebíráme dál, jsem jenom pokýval hlavou. Tohle téma opravdu nebylo mým nejoblíbenějším. Jako by mi četla myšlenky! Uvědomila jsem si a docela mne to zaskočilo, když jsem si uvědomil, že vlčice může mít i magii myšlenek. Kdyby četla myšlenky, už dávno bych na to přišel. Pomyslel jsem si a ujišťoval jsem tím sám sebe. „Ale ta představa byla opravdu komická,“ podotknul jsem s úsměvem. „Rozhodně by sis, ale měla dávat větší pozor. Někdy nemusí být pořádný pád nic příjemného,“ dodal jsem, i když mi bylo jasné, jak vtipně to zní, když já, který sebou v jednom kuse hází o zem, tu promlouvá do duše vlčici, kterou vůbec nezná.
Řekla, že jí nevadím, ale přitom naznačila, že už jsem v lese opravdu dlouho. „No a co kdybych tenhle problém vyřešil. Prostě tu počkám, dokud alfy nepřijdou,“ řekl jsem odhodlaně. „Chtěl bych se jich zeptat na pár informací, jelikož si nemyslím, že by si někdo jen tak mohl založit smečku.“ Vždy jsem byl přesvědčen, že založení smečky je posvátné a že by tedy mělo být schváleno někým vyšším. A navíc, že by Alfa měla být zvolena z těch nejlepších a takového vlka já chtěl rozhodně aspoň vidět. Další m důvodem k tomu zůstat bylo, že jméno téhle alfy bylo shodné se jménem mého učitele a já chtěl vědět, jestli je to opravdu jen pouhá shoda jmen. Pořád ve mne vrtalo podezření. „Pokud to tedy opravdu nevadí,“ dodal jsem rychle a spiklenecky na Fanny mrknul. „Pokud je tvůj bratr opravdu tak dobrý, tak by mě nemusel vynést v zubech,“ zasmál jsem se a rozhlédl se kolem. „Snad si na mě udělají čas,“ povzdechnul jsem si spíš pro sebe, než pro Fanny.

Smutně jsem se pousmál, taky jsem chtěl mít se sourozenci dobrý vztah, ale potom co jsme to tak strašně zvrtal s Amelis jsem mohl doufat jedině v to, že mne jednou vezme na milost a aspoň se semnou bude bavit. Její otázka mě dost zaskočila, ale mohl jsem čekat, že přijde, když se náš rozhovor ubíral směrem rodina a sourozenci. „Mám dva bratry a dvě sestry,“ řekl jsem klidným hlasem. „Jednoho bratra a sestru jsem neviděl od doby, co jsem byl malé vlče. Druhého bratra jsem viděl jen jednou a docela mne ignoroval,“ prohodil jsem sklesle. „No a svou druhou sestru jsem nejspíš poštval proti sobě ani ne před pár dny,“ dodal jsem s povzdechem. „Nejvíc mne na tom mrzí, že jsem se jí snažil pomoct, ale ona to prostě nepochopila.“ Zavrtěl jsem hlavou. Řekl jsem toho víc, než kolik jsem chtěl, ale nemohl jsem si pomoct. Fanny byla po dlouhé době první vlk co se semnou bavil a já toho měl tolik co říct a neměl jsem komu. Chtě nechtě se tak stala mou obětí, kterou jsem využil k uklidnění svého vlastního svědomí a utřídění si myšlenek v hlavě. Někdy je přeci jen lepší říct všechny problémy nahlas, protože až v tu chvíli si je plně uvědomíte a dáte jim jakousi značku existence. Už to nikdy nebude tak jako dřív… Nikdy nenajdu rodinu… Znovu jsem razantně zavrtěl hlavou a nasadil jsem úsměv. „Omlouvám se za to, že jsem se ti předtím smál a smát se cizímu neštěstí se nemá… Jenže já si představil, jak se valíš dolů z toho kopce a to prostě nešlo,“ znovu jsem se zasmál a smutná nálada ze mne trochu opadla. Nedokázal jsem být smutný dlouho. Bez úsměvu jsem to prostě nebyl já a já nechtěl kazit Fanny den tím, že bych se na ni mračil, už jen jako poděkování, že mne v lese nechala. „Když už tu se mnou tak čekáš, nebude tě někdo hledat?“ otázal jsem se. „Protože bych měl asi vypadnout, už tu zaváním moc dlouho, na to že jsem se sem vetřel,“ a nechci abys z toho měla problémy. Poslední větu jsem raději nevyslovil.

Nevěděl jsem, jak bych měl reagovat a tak jsem se jenom usmíval. Pořád mi byla zima, ale společnost mi moje malé utrpení trochu vylepšovala. Aspoň, že jsem nemusel jít zase na tu proradnou pláň. Nevěděl jsem, co mám Fanny odpovědět. Řekla mi svoje slabé stránky a nazvala celou konverzaci, na toto téma, slovem divná, což jsem kývnutím odsouhlasil. Její další slov mířila k jejímu bratrovi a jeho partnerce. „Podle toho jak o bratrovi mluvíš, to vypadá, že s ním máš dobrý vztah, takže podle mého názoru tě do smečky určitě vezmou. Navíc kdyby tě nechtěli vzít tak by tě neposlali sem,“ řekl jsem odhodlaně, protože za tím jsem si stál. Byl jsem si jistý, že Fanny sem nepřišla z vlastního rozhodnutí. Určitě ji sem někdo poslal a určitě to byl její bratr nebo jeho partnerka. Uvažoval jsem v duchu. A co když sem přišla sama? Ale kdo by se sem tahal, v téhle zimě. Navíc když by viděl, že na mě stačí štěknout a sám zmizím? Naklonil jsem hlavu na stranu a na chvilku jsem vlčici před sebou přestal vnímat.
Když promluvila, vytrhlo mě to z myšlenek a já na ni chvilku nechápavě zíral, než mi došlo, že mluví na mě. Začal jsem se smát její historce. „Promiň,“ řekl jsem po chvilce, ale na tváři mi pořád hrál úsměv, kterého jsem se nedokázal zbavit. Bylo tak jednoduché si s někým, kdo o vás nic neví, povídat a zapomenout na svoje problémy. Ona nevěděla, kdo jsem, odkud jsem. Nevěděla nic o mojí rodině ani o tom co jsem provedl své sestře nebo jak jsem vyrostl a přesto, nebo právě pro to, se semnou bavila naprosto normálně.

Znovu jsem se zasmál. „Popravdě povedlo se mi spadnout z kopce přímo na území cizí smečky. Spadl jsem do řeky, kde mě pokousaly divné ryby. Nesčetněkrát jsem prostě jen tak upadl a několikrát jsem do někoho nechtěně vrazil… Prostě obratnost není můj šálek kávy,“ odvětil jsem popravdě. Přišlo mi, že moc mluvím o sobě a tak jsem se pokusil otočit řeč na ní. „Přece i ty nejsi ve všem nejlepší… nebo snad jo?“ otázal jsem se s nevinným úsměvem. Nechtěl jsem ji urazit, ale nikdo přece nemohl být ve všem nejlepší. Možná jenom ta Smrt nebo Život, o kterých mluvila Meadow.
Pohledem jsem zabloudil k obloze. Mezi větvemi stromů bylo vidět, že začíná svítat. Ráno… Nový start do nového dne v příjemné společnosti, co víc si přát. Sklopil jsem pohled zpět k Fanny a naklonil jsem hlavu na stranu. Trochu neomaleně jsem si ji prohlížel. Nemůže být sestra Kesse, kterého znám já. Kdyby byla měla by jiné barvy ona je jenom černo bílá, ale Kess je prostě neidentifikovtelně barevný. Přestal jsem na ni tolik civět a usmál jsem se, když říkala, že to nemám brát jako laskavost. „Když myslíš,“ odvětil jsem jí její vlastní odpovědí, kterou předtím odpověděla ona mě. Bylo mi jasné, že si toho všimne. O své protekčnosti mluvila jako by to vůbec nebylo zárukou, že i ona je členem smečky. Musel jsem se zasmát. „ Jestli tvůj bratr není hlupák, určitě nebude mít ani hloupou partnerku a pokud není ani ona hloupá tak tě určitě vezme.“

Zasměju se jejímu vtípku. „ S mou šikovností bych se nejspíš zranil sám,“ odvětil jsem jí a usmál se na ni. Začal jsem pohazovat ocasem zleva doprava. Byl jsem rád, že mne neposlala pryč. Podíval jsem se jí do očí a uvědomil jsem si, že je má nádherně tmavě modré. Podle očí jsem poznal, že ovládá vodu, což mne docela dost zajímalo. Nevím proč, ale vždycky jsem měl vodu rád. Kéž bych tak uměl ovládat taky vodu. Třeba jednou, když se budu hodně snažit. Ale Meadow přece říkala, že to nejde. Já to dokážu a jednou jí dokážu, že se plete. S touto myšlenkou jsem se znovu usmál.
Pochválila mi jméno, což mě docela zaskočilo, protože od vlčice bych tohle nečekal, ale nic jsme na to nestihl říct, protože ona začala mluvit dál. „Já se ohřeju už jenom tím, že na mne tady nemůže tolik foukat vítr,“ odvětil jsem jí upřímně. „A mimochodem děkuju, že mě tu necháváš,“ poděkoval jsem jí jakožto slušně vychovaný vlk.
Na mou další otázku odpověděla, že netuší, což mě trochu zaskočilo. Já bych o všech členech ze své smečky musel vědět naprosto všechno. Proběhlo mi hlavou, ale nijak jsem Fanny nesoudil. „Tak kdy se tady v kraji děje něco tak velkého, jako objevení nové smečky?“ podotknul jsem s úsměvem. Pak, ale řekla něco, co mě zarazilo. Mluvila o svém bratru a pak dokonce řekla, že je to alfa a i jeho jméno. Co?! Kessel, že by si založil smečku? A s kým? S Ariou? Nebo s tou bílou vlčicí co se kolem něj motala?! Trochu mi poklesla čelist a tak jsem ji zase sklapl. Ne to je určitě jenom shoda jmen. Byl jsem o tom přesvědčen, ale semínko pochybnosti už zakořenilo. „Takže to seš protekční vlčice co?“ zasmál jsem se a na její otázku odpověděl vypláznutím jazyka. „Já jsem veselý za každého počasí. Prostě vlk do nepohody. Jen mám trochu špatné zkušenosti s tím, být na cizím území.“

Když mne vlčice ujistila, že mi nehodlá ublížit, trochu jsem se uvolnil. Nervózně a taky trochu zimou jsem přešlápl z místa na místo. I když bylo teplo, tlapky mi mrzly. Vlčice mluvila o jakési Narvinijské smečce a o tom, že byla nedávno založena. To se tu se smečkami teda roztrhl pytel. Proběhlo mi hlavou, ale nahlas jsem raději nic neříkal, jen jsem kývnul hlavou. Začala mluvit o tom, že se jí bát nemusím a že mě tu nemůže nechat pobíhat. „Popravdě jsem ta zmrzlý, že kdybych se jenom pokusil zaútočit, asi by mi upadly tlapky,“ prohodil jsem s úsměvem a znovu přešlápl. Věděl jsem, že bych se měl sbalit a vypadnout, ale něco mi říkalo, abych zůstal.
Byla mi moc zima na to, abych kamkoli šel a tak jsem se na vlčicici, která se představila jako Fanny. Docela hezké jméno. Fanny, Fanny bo bany banana fanna fo Fanny, fee fy mo Many, Fanny! Proběhlo mi hlavou a já se začal culit jak sluníčko na hnoji. „Sigy, těší mě,“ prohodil jsem zvesela. „Já chápu, že bych měl asi rychle jít pryč, ale popravdě si nejsem jistý, že bych vůbec někam v tom sněhu došel. Moje schopnost v padání a následném ničení všech svých částí těla je pověstná.“ Poslední větu jsem zašeptal jako by to bylo velké tajemství. Pomalu jsem se usadil na zem a doufal jsem, že mi nezmrzne zadek. „A kolik, že vás tu vlastně je?“ zeptal jsem se, abych ji nějak zaměstnal a ona neměla potřebu mě hned vyhodit z lesa. „Asi moc ne, když se smečka nedávno založila,“ dodal jsem svou domněnku a začal vlčici oslňovat svým nejlepším úsměvem, který jsem zvládnul. Nechci do toho sněhu. Ještě někde umrznu.