Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem otce s neskrývanou nedůvěrou, i když jsem se snažil být v klidu, moc mi to nešlo. Tma, která nás obklopovala, byla příšerná a světlušky, které se z ní vynořily, mne spíš děsily, než povzbuzovaly. Popravdě jsem neměl rád brouky, hlavně cvrčky, ale i jiná havěť byla nesnesitelná. A mezi všemi nejvíc ta okřídlená. Sníst se to nedá, tak k čemu to je. Pohlédl jsem zpátky na otce a přestal se soustředit na světlušky okolo. Když jsem ucouvl, otec udělal pár kroků dopředu, což mě přinutilo ustoupit ještě o krok vzad. „Tak to gratuluji k přijetí, určitě se ti tu bude líbit, je to nádherný les,“ prohodil jsem zdvořilostní frázi, aby nenastalo podivné ticho. Mluvil o svém usazení tady a o tom, že můžu kdykoli přijít kdybych něco potřeboval. „Jistě,“ odvětil jsem, ale dál už jsem nerozvíjel, že bych raději přišel kvůli Kessovi, než kvůli otci. „No nevím, jestli jim budu moct předat zprávu o tom, že tu jsi. Nesse jsem neviděl už hodnou dobu. All se ztratil hned, co mohl Lucy a Amelis mne nejspíš nenávidí,“ shrnul jsem svůj vztah s ostatními členy naší familie. Na jeho otázku jsem na hlas neodpověděl, ale myslel jsem si o tom svoje „A ty jsi tu sám nebo s …. Nailou, ne?“ otázal jsem se a trochu se zasekl, jelikož jménem oné vlčice jsem si nebyl tak úplně jistý. Věděl jsem s jistotou že začínalo na N, ale byla to již doba co jsme nositelku tohoto jména viděl naposledy. Rozhlédl jsem se po okolí, jestli tu náhodou někde není a nešpehuje nás, ale nikde jsme nikoho nezahlédl, i když tma začala polevovat.

Přešlapoval jsem z místa na místo a netušil jsem, co dělat. Kessel vypadal, že je mimo a já si připadal, jako ztracené vlče, které čeká, jestli se k němu rodiče vrátí nebo ne. Nevěděl jsem jak na něho reagovat, jestli mám poslušně čekat dál nebo jestli můžu odejít. Trochu jsem doufal, že mi toho řekne víc, ale asi to byla marná naděje. Vítr mi čechral srst a já se docela děsil toho, že začne zase pořádně sněžit. Mrzutě jsem se posadil na zem a rozhlížel jsem se po lese, jestli náhodou někoho nezahlédnu. Do čenichu mě praštily podezřele známé pachy. Nechtěl jsem tomu věřit, ale vypadalo to na mého otce a Nailu. Neměl bych je vyrušovat. Moje touha po tom vidět zase otce byla silná a já neměl nervy, abych jí překonával. Podíval jsem se omluvně na Kesse. „Omlouvám se, ale budu muset jít,“ prohodil jsem sklesle a zvednul jsem se. Kess měl oči jako pomněnky, což mu přidávalo na vzhledu bezbranného vlka, kterým rozhodně nebyl. A i přes ty jeho oči jsem se obával, že by se mohl naštvat, když jsem se zvedl a odkráčel pryč.
Tiše jsem si to rázoval lesem. Vzpomínal jsem na maminku, která už tu nebyla a na to jak mě varovala před broukem, kterého nazývala cvrčkem. V tu chvilku jsem si vybavil, že na otce těch vzpomínek mám daleko méně. Zastavil jsem se. Najednou jsem si nebyl jist, jestli chci otce vidět nebo ne. Jestli chci vidět ty jeho oči, které na rozdíl od Kessových byly spíš jako smaragdy, které vás dokázaly provrtat skrz na skrz. Zoufale jsem pohlédl směrem kde mělo ležet Velké Vlčí jezero a nevěděl jsem co dál.

//Awnay je holka ale pšššt :D

Potlačil jsem smích, ale i tak se mi na tváři rozlil pobavený úsměv. Teď když byl Kess alfa jsem si nebyl jistý, jestli si k němu můžu dovolovat to co dřív. Ale čert to vem. „Samozřejmě že nejsi tlustý… já jen, že jsi nějak víc 3D,“ prohodil jsem a zazubil jsem se na svého mentora. Jeho poznámku své výšce jsem nenechal jen tak být. „Co je malé to je hezké, a když to není hezké, aspoň toho není hodně,“ odsekl jsem a vypláznul jazyk, jako bych pořád byl tím malým vlčetem, které popisoval.
„Nikdy ses nezmínil, že bys chtěl smečku a mě si ani nikdy nepřišel jako výbojný typ,“ řekl jsem zamyšleně. Když si to pořádně promyslím, možná že to ani není tak neočekávané. Kess byl vždycky ke všem hodný, měl přirozený respekt a sám o sobě je dost velká autorita. Nechal jsem ho odpovědět na moje všetečné otázky a pozorně jsem naslouchal, aby mi nic neuniklo. Chvilková odmlka v Kessově proslovu následovaná dodatkem, o spoustě věcí co se musí zařídit, mě trochu zaskočila. Co všechno by taková smečka potřebovala zařídit? „No jo…“ řekl jsem pořád trochu dotčeně, že jsem se to musel dovědět sám svým pátráním. Přeci jenom kdyby mě sem t hrozná zima nezahnala, nikdy bych do lesa nevkročil a Kesse nenašel. Mám buď hodně velké štěstí, nebo hodně velkou smůlu. „Takže ti trochu opožděně gratuluju ke smečce,“ prohodil jsem a uličnicky se zazubil. „Mimochodem proč jsi mi neřekl, že máš sestru?“ otázal jsem se bez obalu na to co mne zajímalo a přidal jsem rovnou i další otázku. „A kolik vlků tu u všech všudy máte když je smečka nová a máte tolik věcí k zařizování?“ Poposednul jsem si, protože mě trochu studila zadní část těla a já nechtěl nastydnout.

Kessova upřímná lítost mě dojala. Kývnul jsem hlavou, že jeho slovům rozumím. „Díky,“ hlesnul jsem, ale pořád jsem z toho byl celý nesvůj. Bylo mi strašně. Že mě opustila, že jsem se ani nezeptal, jak se jmenuje, že jsem to tak zkonil. Možná jsem měl jít za ní a ne se jen tak snadno nechat porazit… ale co to plácám, ona si nejspíš myslela, že jsem nějaký blázen a proto utekla. Kdybych šel za ní možná by to dopadlo, ještě hůř... a třeba ji ještě někdy potkám. Byl jsem trochu uvězněn ve svých myšlenkách, ale zrovna teď nebyl čas na to, abych se zabýval takovými věcmi. Kessel určitě neměl také času nazbyt, když nejspíš opravdu vedl smečku.
Zavrtěl jsem hlavou tak, jak jsem to dělala vždycky, když jsem si potřeboval pročistit hlavu od myšlenek, které mne zatěžovaly. „Jsem rád, že jsem tě našel,“ prohodil jsem, abych přerušil ticho, které na chvilku nastalo. Zadíval jsem se na Kesse a se zájmem jsem si ho prohlížel. „Ale podívejme se na tebe, nějak jsi zmohutněl,“ podotknul jsem s uličnickým úšklebkem. „Vůbec jsem nevěřil tomu, že bys mohl mít smečku, když mi to Fanny a ta druhá říkaly,“ řekl jsem a rozhlédl se kolem, jako by se vlčice mohla odkudkoli vynořit a zakousnout mne za to, že si nepamatuju její jméno. „Jak jsi k tomu tady vlastně přišel? Co já vím, tak ses nikdy nezmínil o tom, že bys chtěl být alfa a přijde mi nepravděpodobné, že bys vyhnal alfu jiné smečky, abys byl sám alfou.“ Naklonil jsem zvědavě hlavu na stranu. „A proč si mi nic neřekl?“ vyčetl jsem mu a naoko se urazil. Bylo lepší povídat si o někom jiném než řešit svoje vlastní problémy. Zavrtěl jsem ocasem a mírně jsem se narovnal, abych působil vyšší, i když jsem byl pořád menší než Kess.

Čekal jsem na okraji lesa, ale vypadalo to, že si mě nikdo nevšimnul. Nechtěl jsem se vnucovat, ale věděl jsem, že mne možná neslyšely a tak jsem zavyl ještě jednou. Najednou mi na špičku čumáku dopadla kapka. Než jsem se nadál kožich mi nasákl vodou. Byla mi zima, ale neměl jsem, jak bych se mohl zahřát a tak jsem si sednul na zem a zády se přitiskl ke kmenu jednoho stromu, abych byl v závětří. Ano tohle počasí se k mé situaci hodí. Zmrzlý, promoklý a se zlomeným srdcem jsem čekal na to, jestli mé volání někdo uslyší a jestli ten někdo nebude třeba Kessel, kterého bych viděl nejraději.
Jako by mi někdo četl myšlenky. Zaslechl jsem svoje jméno a tak jsem s trhnutím zvedl hlavu, abych viděl, jak se ke mně řítí Kess. Vypadal mohutněji, než jak jsem si ho pamatoval, ale možná jsem si to jenom vymyslel. Okamžitě se mi začal omlouvat, ale já jenom zavrtěl hlavou, jako že je to v pořádku a že to chápu. Do teď jsem nepromluvil, nevěděl jsem co říct, ale když mi položil otázku, musel jsem reagovat. Někdy bych chtěl být jako moje sestry, mohl bych se rozbrečet a stulit se do klubíčka. „Já…já… to nic,“ řekl jsem nakonec smutně, jelikož jsem nevěděl, jestli vůbec chci, aby o mém selhání někdo věděl. Ale Kess by mi mohl pomoct. „Potkal jsem jednu vlčici a ona byla… ona byla ta pravá a… a… ona odešla,“ vysoukal jsem ze sebe a zahleděl jsem se do země. Bylo mi o trochu líp, když jsem to řekl na hlas. Jako by ze mne část spadla a já se mohl konečně pořádně nadechnout.

//Východní Galtavar

Došel jsem k hranici. Tedy odhadoval jsem, že je to hranice, jelikož kousek z a mnou byla i hranice samotného lesa a kdo by měl smečku menší než les. Když jsem věděl, že je tu smečka nechtěl jsem nakráčet na jejich území. Hlavně ne, když jsem byl tak zranitelný a když jsem věděl, že vlčice s vlkem se při mém odchodu cukrovali. Nyní by mi jejich projevy citů vadily dvojnásobně. Pozvedl jsem hlavu a krátce, ale důrazně jsem zavyl. Doufal jsem, že Kessel přijde jako první. Rozhodně jsem nechtěl, aby mě v tenhle okamžik viděla třeba ta nepříjemná vlčice nebo i Scarita. V tuhle chvíli jsem si ještě víc uvědomoval, jak moc mi chybí matka. Potřeboval jsem ji. Vždycky jsem ji potřeboval a vždy ji potřebovat. Zapomeň už na ni, kdyby jí na tobě záleželo, nenechala by tě tu. Okřikl jsem sám sebe a pokusil jsem se vyhnat myšlenky z hlavy. Cítil jsem se prázdný a bolelo mě v hrudníku. V jednu chvilku jsem si pomyslel, že možná umírám, protože mne začalo bolet pozadí, že bez oné vlčice nemůžu přežit, ale pak jsem si uvědomil, že sedím na větvi a když jsem si poposedl rázem jsem cítil už jen vnitřní bolest. Smutně jsem se rozhlížel po okolí a doufal jsem, že Kessel přijde co nejdřív.

//Cedrový háj

Kdyby mi někdy někdo řekl, že jedna vlčice mě dokáže tak zničit, nevěřil bych mu. Vyběhl jsem z lesa opět na otevřený prostor a to se mi nezamlouvalo. V otevřené prostranství jsem měl už od mala nedůvěru, připadal jsem si nechránění a zranitelnější než obvykle. Nevěděl jsem kam jít. V očích mě pálilo, ale nedovolil jsem si brečet. Kdybych nebyl pitomec, a choval se normálně… A ani nevím, jak se jmenuje, jak ji mám zase najít? Přešel jsem do klusu a pak do pomalého kroku. Nakonec jsem se zastavil úplně. Netušil jsem kam jít. Moje sestra mě nechtěla už nikdy vidět, takže jsem rozhodně nemohl teď dolézat za ní. Bratr byl s ní v jedné smečce, takže za ním jsem taky nemohl. Lucy jsem neviděl už nějaký ten pátek a All by se mi jenom vysmál. Otec by mne nejspíš seřval a ještě by mi vyčetl, že se chovám jako vlčice. Smutně jsem se rozešel. Potřeboval jsem někoho, kdo by mi pomohl a nejblíž jsem měl Kesse.

//Narvinijský les.

Vlčice mne vyslechla a odmítla. Zůstal jsem stát na místě a nedokázal jsem se ani o kousek pohnout. Chtěl jsem něco říct, ale moc to bolelo a já prostě nedokázal vyštěknout ani slova na rozloučenou. Hlasitě jsem polknul a to byla moje jediná reakce. Sledoval jsem jí pohledem, jak se ladně začala proplétat mezi stromy, než mi úplně zmizela z dohledu. Chtěl jsem se za ní rozeběhnout, ale něco mi říkalo, že by to nebyl nejlepší nápad. Byla jsem zničený ze zjištění, že mne tu nechala a jen tak si odešla.Proč mě tu nechala? Pomyslel jsem si, protože jsem si nedokázal připustit, že by vlčice neviděla tu dokonalou schodu, která mezi námi byla.
Pomalým krokem jsem se rozešel hájem, jehož vůně se mi vryla do paměti. Tohle místo bude už dokonce mého života moje Waterloo. Sklopil jsem hlavu k zemi a se staženým ocasem jsem se proplétal mezi cedry. Chtěl jsem domů. Stočit se někde do klubíčka, usnout a dokonce světa spát nebo se přežrat hromadou zajíců k prasknutí. Ta díra uvnitř mě samotného mě bolela a ničila. Měl bych se někam schovat a už nikdy, nikdy nevylézat ven. Pomyslel jsem si. Neuvědomoval jsme si kam jdu. Zvedl jsem trochu hlavu, abych si všimnul, že les skončil. Měl bych se vrátit za Kessem. Proběhlo mi hlavou, ale nebyl jsem si jistý, jestli chci být mezi těmi šťastnými vlky, když moje štěstí oběhlo někam pryč a nejspíš už se nikdy nevrátí.

//Východní Galtavar

Donutil jsem neznámou vlčici, aby zastavila a věnovala mi chvilku svého drahocenného času. Její otázka se mne dotkla. Já nejsem žádný sukničkář. „Žádnou vlčici nenaháním a nevnucuju ji svou společnost, jenom chci, abys byla v bezpečí a šťastná,“ řekl jsem naprosto vážně a pohleděl jsem jí do jejích fialkových očí. Při tom pohledu se mi mírně roztřásly nohy a srdce mi začalo bušit o sto šest. Její další proslov ve mně probouzel posedlost jejími dalšími slovy. Byla prostě dokonalá. Zamyslel jsem se nad její otázkou. Naklonil jsem hlavu na stranu, protože jsem vlastně nevěděl co na to říct. „Já… já… já popravdě ani nevím,“ zakoktal jsem se. „Prostě jsem se šel jenom projít a zamířil jsem sem do toho lesa… najednou jsi tu byla ty a tvá nádhera a dokonalost a … a… a tak,“ dodal jsem urychleně, protože jsem prostě neměl slov. Připadal jsem si nepatřičně, že mluvím na tuhle naprosto neznámou vlčici a že ji takhle pronásleduju, ale něco uvnitř mě mi říkalo, že je to správné. V břiše jsem měl motýlky, na tváři blažený úsměv a ocasem jsem nepřestával pohazovat jako magor. Nevím proč jí sleduju, ale nikdy jí sledovat nepřestanu. Pomyslel jsem si a odhodlaně jsem se napřímil.

//o nejmenovaném seriálu a nejmenovaných knihách, u kterých se obávám že sedmý díl nikdy nevyjde :(

Její podrážděný tón hlasu a ani její výtka o tom, že se dokáže bránit sama, mne zastavily v tom, abych jí dál utíkal po boku. Byl jsem tvrdohlavý a moc hrdý na to, abych to teď s ní vzdal. „Já jsem Sigy, a teď už nejsme cizí,“ prohodil jsem vesele a dál poslušně běžel vedle ní. Najednou se rozeběhla jako by se mě chtěla zbavit. Rozeběhl jsem se za ní, ale byla moc obratná a já na kličkování mezi stromy nikdy nebyl. Zastavil jsem se a přemýšlel jsem. Byl jsem dostatečně rychlý, abych jí předhonil na pláni, ale ne tady v lese. Ona kličkovala, ale já si mohl zvolit jinou cestu. Rozeběhl jsem se tedy po vyšlapané cestě a stále jsem si díky svému čichu udržoval přehled o tom, kudy běží ona. Když jsem si byl jistý, že jsem jí přeběhl, stoupnul jsem si do její cesty. Viděl jsem její nádherný kožíšek, jak se ke mně přibližuje. „Mě jen tak lehce neutečeš, květinko,“ zanotoval jsem jejím směrem. „Ale měla bys vědět, že i když si na honěnou nehraju rád, mám v tom celkem praxi,“ pousmál jsem se na ni a čekal jsem, co řekne. Rozhodně jsem ji nechtěl nechat utéct. „Když budu muset, budu tě sledovat až na konec světa,“ řekl jsem jí zasněně.

S úsměvem jsem si ji prohlížel a nepřestával jsem pohazovat ocasem. Vypadá jako anděl.Možná že kdybych vnímal její slova, tak by mě ranila, ale já byl totálně vedle z jejího hlasu. Ona dokonce i mluví jako anděl! Její sladký hlas na mě působil jako nějaká droga. Byl jsem v nepopíratelném rauši z každého jejího slova, pohybu, pohledu. Kvůli své zaujatosti její nádherou jsem jaksi nevnímal její pohled, který jasně naznačoval, že nemá zájem. Bohužel jsem si nemohl spojit její slova a naštvaný pohled, protože jediné na co jsem dokázal myslet, bylo to, jak budu žít po jejím boku do konce života.
Najednou začala dělat kroky dozadu. Když udělala, krok udělal jsem ho taky. Nechtěl jsem od ní být ani o kus dál. Najednou se rozešla směrem pryč ode mě. Až teď mi došlo, že mě velmi taktně poslala k šípkům, ale já jsem se nechtěl vzdát. Třeba má jen špatnou náladu, ale ta netrvá věčně… Musím jenom vydržet a být ji nablízku dokud jí to nepřejde a neuvědomí si, co pro mě znamená. „Tak já tě doprovodím!“ vykřiknul jsem a rozeběhl jsem se za ní. Srovnal jsem s ní krok, i když šla poměrně rychle, nečinilo mi problém jít jí po boku. „Co kdyby se tu objevil nějaký bandita a chtěl ti ublížit. Krásné vlčice nesmí nikam chodit sami, protože noc je temná a plná hrůz,“ (//jak já se těším na 5 sérii :D) prohodil jsem k ní a ostražitě jsem se začal rozhlížet. Nikde tu však nikdo nebyl. Jenom já a můj anděl. S až náboženskou posedlostí jsem se díval na vlčici. Možná bych se mohl zeptat, jak se jmenuje? Co má ráda za barvu? Kde bydlí? Kolik jí je let? Jestli by radši chlapečka nebo holčičku? Měl jsem tolik otázek a netušil jsem na co se zeptat jako na první a tak jsem radši mlčel a nepokrytě na vlčici zíral.

Procházel jsem se lesem, když jsem najednou zahlédl nádherný kožich, který byl před mým zrakem do teď skryt. Zastavil jsem se a sledoval jsem vlčici, která kontrolovala svůj nádherně čistý kožich. Proč to jen dělá, i kdyby byla celá od bláta vypadala by nádherně. Nechápal jsem to. Srdce mi bušilo strašně rychle Mám za ní jít? Co když už někoho má? Ale co když ne! Co když je ta pravá?! Musím to zjistit! Rozvážným krokem jsem šel k vlčici, kterou jsem ani neznal jménem, ale bylo mi to jedno, jako by do mě uhodil blesk nebo co. Vypadala tak nádherně. Její srst se třpytila a její fialové oči byly jako dva nádherné jarní květy. Nikdy jsem nikoho s takovýma očima neviděl a tak mě to k vlčici táhle ještě víc. Byla perfektní. Elegantní a ladné pohyby. Nadýchaná srst. Několik roztomilých teček pod okem.
Došel jsem až k ní. Nejdřív jsem nevěděl co říct, ale nechtěl jsme být za ťulpase, který by na ni jenom zíral a nic neřekl. „Ahoj,“ prohodil jsem zasněným hlasem. Usmíval jsem se jako sluníčko na hnoji a nevěděl jsem co říct dál. Na druhou stranu kdybych cokoli řekl, mohlo by to ohrozit tuhle chvilku. Vlčice před mnou byla tak dokonalá, že jsem se až bál, že by se mohla rozplynout a zmizet mi před očima. Dokonce jsem měl pocit, že z ní vyzařuje jemné světlo. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. "Jsi nádherná," dodoal jsem a nějak mi vyschlo v hrdle.

//Východní Galtavar

V poklusu jsem vstoupil do lesa, který mne schoval před počasím a já si mohl vychutnávat okolní přírodu. Nikdy jsem tu nebyl, tohle místo bych si určitě pamatoval. Všude to tu vonělo cedry a já se málem rozkašlal z té silné vůně. Stromy byli všude kolem a jejich drsná kůra mne škrábala pokaždé, když jsem se o některý z kmenů omylem otřel. Přes vůni cedrů jsem se snažil cítit i jiný pach, například pach nějaké smečky. Kdybych se zase dostal na nějaké cizí území, rozhodně bych to považoval za znamení, že bych měl přestat prozkoumávat kraj a raději zůstávat tam kde to znám. Proplétal jsem se kolem stromů a nízkých keříků a pozorně jsem se snažil zaznamenat cokoli, co by na smečku jen poukazovalo. Naštěstí jsem nic nenašel a tak jsem se začal věnovat přírodě kolem sebe. Přede mnou proběhla veverka. Chvilku jsem ji sledoval pohledem, jak se sápe po jednom stromu nahoru až do jeho koruny a pak opatrně přeskakuje na další a další, než mi zmizela z odhledu. Tahle zvířátka jsem měl rád. Přišla mi zábavná a roztomilá. Pomalým krokem jsem začal procházet lesem.