Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem Lyl, která byla mým plánem do budoucna docela zaskočená. Dokonce až šokovaná. Možná bych mohl své plány přehodnotit… Ale ne tenhle je super. Proběhla my hlavou myšlenka a já se nepřestával šklebit. Když řekla, že ji to překvapilo, zamyšleně jsem naklonil hlavu na stranu, jako bych špatně slyšel. „Co je na tom tak překvapivého? otázal jsem se a snažil jsem se nešklebit, ale dívat se vážně. I když se mi to vůbec nedařilo. „Jsem vlk s poněkud ženským životním cílem. Suďte mě,“ zasmál jsem se a vypláznul na ni jazyk. Její otázka ohledně magie mě nezaskočila, byla očekávaná, jelikož byla logická a já měl logické věci rád. „Nejsem si tak úplně jistý, jestli bych to zvládnul. Minule jsem jen málo povyrostl trávu a málem omdlel,“ řekl jsem jí popravdě. „Nevím, jestli bys chtěla, abych ti tu ztratil vědomí.“ A nejsem si jistý, jestli bych chtěl, abys to viděla.
Na můj návrh reagovala trochu na mě zmateně. „Copak jsi nějaká stará bezzubá babička? Žijeme jen jednou a všechno by se mělo zkusit,“ prohodil jsem jedno z mouder, kterým jsem se sám neřídil, ale neodpustil jsem si ho nešířit mezi ostatní. „Třeba taková magie větru by ti náramně seděla,“ dodal jsem vzápětí.
Náhle k nám nakráčela nějaká vlčice, která šla velmi elegantně a za ní se přiřítilo vlče a ještě jedna vlčice. Ta první se představila šíleně dlouhým jménem. Fajn, takže Weri. V hlavě jsem si všechna jména zkracoval, abych si je zapamatoval. Weri ke mně napřáhla packu. O tomhle mi matka říkala a věděl jsem, co bych měl udělat, ale bylo mi jasné, že bych tím naznačil svou podřízenost, kterou jsem rozhodně k této vlčici necítil. „Cizím tlapky neolizuju, ještě bych chytil breberky,“ řekl jsem jejím směrem. Lyl se nezamlouvala podle jejího postoje a jelikož jsem Lyl znal lépe, než tyhle neznámé rozhodl jsem se kvůli jejich převaze držet s ní. Vlče se představilo jako jeho, nejspíš matka. A pak se představila hezky zbarvená vlčice, která nejspíš nepatřila do rodiny. „Těší mne,“ prohodil jsem úsměvem k nim všem a jeliož to vypadalo, že na vlčici a její vlče působí jen vlci s titulem, rozhodl jsem se, že trocha vytahování nikdy nikoho nezabila. „Mé jméno je Sigy, syn Saviora a Siany, alf Klímového lesa, za sněhové vánice zrozen, Močálokrálík a nynější společník a ochránce zde přítomné Lylwelin, řečené Královně,“ řekl jsem vznešeným tónem a doufal jsem, že se nezačnu smát. Lyl se jich otázala poněkud příkře, co vlastně chtějí a pak vykročila tlapkou, že už by šla. Nechtěl jsem s nimi zůstávat. Chtěl jsem nejprve nechat prostor na reakci nově příchozím, než odběhnu pryč. „Nejspíš budeme muset běžet, takže pokud něco potřebujete?“

Mluvila o tom, že smečka není nic pro ni, čemuž jsem rozuměl. Nepůsobila jako někdo kdo by chtěl mít smečku nebo dokonce jako někdo kdo by ji vyhledával. „Já jsem spíš rodinný typ, opomenuli ten fakt, že mě moje vlastní rodina moc nemusí,“ zasmál jsem se. „Zaparkujte mě do nějaké jeskyně s pěknou vlčicí a třemi až deseti vlčaty, a budu ten nejšťastnější vlk pod sluncem,“ dodal jsem s připitomělým úsměvem, kterým jsem obdařil Lyl.
K mé magii toho moc neřekla. Jen dvě otázky. „No nevím, popravdě jsem svou magii zkoušel jenom jednou a to bylo už před hodně dlouhou dobou, takže pokud jsem se naučil něco nového nevím o tom,“ řekl jsem popravdě a zavrtěl ocasem jako nějaký imbecil, co má úchylku na vrtění ocasu. Nezbedně jsem si poposednul. Na dlouhé sezení mne neužilo. Chtěl jsem se hýbat a užívat si a ne tady jen tak posedávat nebo polehávat. „Lyl. Můžu ti říkat Lyl, že jo?“ zeptal jsem se, ale nedal jsem jí ani šanci odpovědět. „Co kdybych tě doprovodil ke Smrti? Nebo k Životu, ten by měl být blíž. Můžeš se jich zeptat na magie popřípadě si koupit nějakou úplně jinou jakou budeš chtít. Co ty na to Lyl?“ zeptal jsem se své společnice a rychle se postavil, aby viděla že to myslím naprosto vážně.

Sledoval jsem Lylwelin, která mne poslouchala, což mne trochu zaskočilo, protože jsem nebyl zvyklý na to, že moje tlachání někdo poslouchá nebo že pokládá doplňující otázky. „Jo tak nějak. Vlastně nedávno jsem potkal tátu, ale to je asi jediný koho bych potkávat moc často nemusel,“ prohodil jsem a zasmál jsem se, abych odlehčil situaci. Na její další otázku jsem taky nebyl připravený, ale musel jsem na ni odpovědět, když už se ptala. „Jo toulám se a vlastně nic nedělám,“ řekl jsem a natáhnul jsem se na zem. „Nedávno jsem teda objevil svého učitele, který je pro mě jako bráchou a tátou v jedné osobě. Zjistil jsem, že si založil smečku a tak přemýšlím, jestli se k němu přidat nebo ne, ale mám dost času na rozmyšlenou,“ prohodil jsem a zvědavě se na ni podíval. „A ty jsi tulačka nebo už jsi našla nějakou smečku, ke které chceš patřit?“ otázal jsem se jako by náhodou.
Odpovědět na otázku ohledně magie, pro ni nejspíš nebylo to nejjednodušší, ale i přesto mi odpověděla, že žádnou magii nemá. „Popravdě si nejsem jistej, jestli něco plně ovládám. Spíš bych řekl, že mám nerozvinutou magii země, kterou měli moji rodiče a kterou mají sourozenci. Jenže u nich se plně rozvinula. Mají oči podle magie a umí ji ovládat o dost víc než já. Já nechám jen trošinku poporůst trávu a to je asi tak všechno co dokážu,“ povzdechl jsem si. „Možná máš taky jenom málo rozvinutou nějakou magii. Když budeš trpělivá určitě ji najdeš,“ pousmál jsem se. Nebo bys mohla skočit ke Smrti, ale to ti raději říkat nebudu, nechci aby se ti něco stalo. Pomyslel jsem si, ale nahlas jsem raději nic neřekl. Lyl byla docela milá a já nechtěl ryskovat její kožich. Navíc jsem ani nevěděl kde by Smrt našla, když jsem se o nií dozvěděl říkala Meadow něco o zřícenině, ale já si nebyl jistý kde by měla být, nebo co to vůbec ta zřícenina je. Pohodil jsem ocasem a lehnul jsem si na bok, ale tak abych na Lyl viděl.

Lylwelin nebyla jednou z těch nejvýřečnějších vlčic na světě, to jsem pochopil hned. Stejně jako že byla nejspíš pořád podrážděná, ale mě to mou dobrou náladu nemohlo nijak narušit. Byl jsem zvyklý na všechny druhy chování vlků a tak jsem si zvykl i na její zachmuřený výraz. Když, ale viděla vodu, zdálo se mi, že na její tváři vidím něco jako nadšení, ale rozhodl jsem se to nijak nekomentovat a ona sama to nijak nekomentovala, než jen jedním obyčejným slovem. Když se vykoupala, skočila na kámen a začala se slunit. Musel jsem se usmát, protože už byla noc a nijak jí tohle vyhřívání nemohlo pomoct, když sluneční paprsky už dávno zmizely. Nebylo vedro ani dusno, vítr příjemně foukal a mraky byly rozehnány do všech světových stran, takže jsem viděl hvězdy i měsíc.
Z mého prozkoumávání oblohy mne vytrhla Lyl a její hlas. Obrátil jsem k ní hlavu. Odpověděla stručně, jak jsem očekával. A nejspíš ze zdvořilosti se zeptala na to samé mě. „Tohle bude trochu delší příběh,“ prohodil jsem a sednul jsem si do trávy na břehu. „Kdysi tu byl Klímový les, nevím, jestli pořád existuje nebo ne, ale tam jsem se narodil. Moji rodiče byli alfy onoho lesa. Na starost mě, ale dostal Kessel, protože rodiče měli moc práce nebo nevím proč, ale prostě se o nás nestarali. Táta je moc velkej mrzout a samotář. Nevim, jestli to bylo ještě před tím, než jsme se narodili, ale to je jedno. Máma se pak z ničeho nic vypařila. Ani se nerozloučila. Od té doby jsem ji neviděl stejně jako mého bratra Alla. Další sourozence jsem potkal, ale ani jeden se mnou moc nevychází. Ness je na můj vkus moc bláznivý, Amelis moc rodinná a Lucy… nu Lucy mám nejradši, ale už jsem jí neviděl nějaký ten pátek,“ smutně jsem sklopil hlavu, ale pak jsem jí zase zvednul už s úsměvem. „Ale abych to shrnul. Narodil jsem se tady v kraji a nikdy jsem nebyl za jeho hranicemi,“ dodal jsem vesele, protože jsem se obával, že ji můj příběh nezajímá. Váhal jsem, jestli mám zeptat na to co jsem chtěl nebo ne, ale zvědavost zvítězila. "Máš nějakou vrozenou magii?"
"

//Močály

Přiřítil jsem se ke kaskádám, které jsem měl poměrně rád, jelikož tu byl klid a voda přehlučila všechen okolní svět. Bylo to tu jako v ráji. Tedy pokud je v ráji dusno a prší. Došel jsem k vodní hladině kaskád a otočil se na svou společnici. „Řekl bych, že umytí už nebude třeba,“ prohodil jsem zvesela, jako by mi před chvilkou vůbec nešlo o život. Obrátil jsem svůj pohled zpátky ke kaskádám a strčil jsem tlapku do vody. Na rozdíl od poměrně teplého deště byla voda studená a příjemně chladila. Nenapadlo mě nic lepšího než do ní skočit. Šplouchlo to a voda se rozstříkla všude po okolí. Kopal jsem tlapkami a ocas používal jako kormidlo. Nebyla tu hloubka, takže jsem si našel jedno místečko a tam se zastavil. „Tak co ty?“ Houknul jsem na vlčici na břehu. „Doufám, že tohle splnilo tvé očekávání ohledně vodního prostranství vhodného pro umytí,“ zasmál jsem se a užíval si chladu vody.
Déšť, který dopadal na hladinu, tvořil podivné obrysy. Vzpomněl jsem si, jak mi Kessel vynadal, když mne kousek níž po proudu pokousala ryba a jak mi nevěřil. Nebo jak mi Siana říkala, že se nesmím koupat v dešti, abych neprochladl. Všechny chytré rady a vzpomínky jsem teč hodil za hlavu a užíval jsem si nádherného pocitu života. Bylo to báječné. Chvilku jsem plaval, pak se zastavil a pak zase plaval. Nakonec jsem se trochu unavil a tak jsem doplaval ke břehu, kde jsem vylezl a oklepal ze sebe vodu. „A odkud vlastně jsi Lylwelin?“ zeptal jsem se vlčice a podíval se jí do žlutých očí. Že by taky neměla nějaký zvláštní talent na magie? Pomyslel jsem si a sledoval ji zkoumavým pohledem. Nějak se mi nezdálo, že by zrovna ona, neměla žádnou vrozenou magii. U mě to bylo normální, já byl nešika, ale u ní?

Udýchaně jsem se nadzvednul, ale nijak se mi ještě nechtělo vstávat z té krásné pevné země. Podíval jsem se na Lylwelin a začal se uculovat. „Sázel jsem na první možnost,“ prohodil jsem a spiklenecky na ni mrknul. „I když rychlá smrt by byla možná stejně lepší než pomalá v tom bahně,“ dodal jsem a pomalu se posadil. Lylwelin začala mluvit o své tlapce, která byla poměrně špinavá. No ona skoro celá přední část Lylwelin byla od bahna. I když já mám asi co mluvit.Podíval jsem se na sebe abych viděl, že mám tlapky i břicho od bahna. „Rád tě doprovodím, taky se budu potřebovat někde zcivilizovat,“ prohodil jsem a zamyšleně jsem se rozhlédl. Věděl jsem o řece, která teče kolem Narvinijského lesa, ale tam se mi vracet nechtělo, protože cesta vedla více méně přes bažiny a já nechtěl riskovat svůj a ani její život. Znovu jsem zapřemýšlel a snažil jsme se vzpomenout si kde jsem naposledy viděl nějakou vodu, která by nám mohla pomoct. Věděl jsem o řece s zubatými rybami, ale to jsem moc riskovat taky nechtěl. A pak mě to napadlo. Máš ráda kaskády?“ otázal jsem se s úsměvem, ale ani jsem nečekal na odpověď a rozeběhl jsem se směrem, kterým jsem tušil, že se Kaskády nalézají. Rozhodně jsem si teď dával větší pozor, ale ukázalo se, že zde už je zem v pořádku a nic nám nehrozí. Ani jsem se neohlédl jestli běží za mnou, ale věděl jsem že ano. Nějak jsem to prostě cítil v kostech. Toho že jsem za sebou nechal vlky, kteří možná potřebovaly pomoct jsem si nebyl vědom. Přes bahno v čumáku jsem je necítil a z nějakého důvodu jsem je ani neslyšel. Uháněl jsem prostě dál.

//Kaskády

Sledoval jsem hladinu, která bublala a pomalu mne nasávala. Hlína byla odporně mazlavá a s každým mým pokusem o vysvobození mi vzala kus sil, které jsem potřeboval čím dál tím víc. Věděl jsem, že všechen odpor je marný, jelikož čím více jsem škubal tlapkami tím více se bahno kolem nich stisklo a nechtělo je pustit. Začal jsem vzdávat všechny své naděje o to, že bych mohl být někdy svobodný, jelikož nikdo se neměl k tomu, aby mne zachránil a já sám už nevěděl, co mám dělat. „Byl to, ale krásný život. Leč krátký, přesto krásný,“ pustil jsem se do své pohřební řeči. „A i když mne představa toho, že se tady utopím a zemřu na udušení, nelíbí, aspoň mne třeba za pár set let vykopou a někde vystaví, jako upomínku na dobu kdy po zemi běhal takový krásný tvor, jako jsem já. Buď sbohem můj rodný lese, který jsi mi nabídl své bezpečné skráně dříve, než jsem stihl poznat co je to nebezpečí. Buď sbohem má rodino, kterou jsem chvílemi nesnášel, pravda, ale přesto jsem vás měl rád. Buď sbohem, krutý světe…. JÁ NECHCI UMŘÍT!“ zavřeštil jsem, jelikož mi bylo jedno kdo mne poslouchá.
Šustění, které jsem uslyšel kousek od sebe doprovodil i hlas vlčice, která se ke mně došourala. Možná bych při pronášení pohřebních řečí měl dávat větší pozor na okolí… poznámka pro příště. Proběhlo mi hlavou a obrátil jsem se na vlčici, která nejspíš nebyla nijak nadšená, že mě musí zachraňovat. Aneb jaké to je žít se Sigym. Než jsem stihl cokoli říct na brečení vlčice se mi zakousla do kůže na krku. V první chvíli mne napadlo, že mne chce zakousnout, abych to měl rychle za sebou, což sice bylo milosrdné, ale rozhodně to nebylo to, co bych upřednostňoval. Pak jsem si všimnul, jak vlčice zabírá a tahá a ucítil jsem jak bahno povoluje. Snažil jsem se nějak jí pomoci a tak když se mé přední tlapky dotkly suché půdy zabral jsem a vyskočil z bahna. Dopadnul jsem na zem a chvilku mne pálily tlapky. „Díky za záchranu,“ oddechl jsem si a zůstal jsem udýchaně ležet na pevné zemi.

Nemohl jsem se pohnout a bahno mě začalo pomalu nacucávat. Rozhodně by se mi hodila menší pomoc, ale všichni na pevném povrchu řešili něco mnohem závažnějšího než moji záchranu. Slyšel jsem jak se dohadují a bylo mi jasné, že mi nikdo z nich nepřijde na pomoc, ani kdybych o to prosil a žadonil, což jsem stejně neměl v plánu. Přestal jsem sebou mrskat, abych se trochu uklidnil a bahno mě přestalo tak rychle pohlcovat. Hlavně buď v klidu. Nejlepší by bylo, kdyby tu byl někdo s magií vody, co by to tady kolem mě trochu vysušil… škoda že tu není Meadow. Ztěžka jsem oddechoval, jak mne táhlo bahno dolů. Najednou začalo pršet, což mi vůbec, ale vůbec nepomáhalo. Podíval jsem se na vlky na břehu. Přibila k nim nová vlčice, které jsem si nevšimnul a dokonce mi i chtěla pomoct, ale Lylwelin po ní hned vystartovala a tak vlčice i s tím druhým vlkem utekla. Super! A kdo mi teď jako pomůže?
Zahleděl jsem se na vlčici. Teď už jsem byl v bahně hluboko tak, že se mi skoro dotýkalo srsti na břiše. „Hele Lylwe, nechci tě nijak otravovat, ale když mi aspoň trochu pomůžeš, můžeme pak ty dva roztrhat spolu?“ navrhnul jsem jí, i když jsem neměl v plánu běžet ani za jedním z vlků, co odsud utekli. Navíc abych někoho roztrhal, na to jsem neměl kuráž, chuť a ani nedostatek empatie.

Její posměšný tón mě nevyváděl z míry. „Řekněme, že paměť není mou nejsilnější stránkou,“ odbyl jsem ji a pomalu našlapoval v bahnitém terénu, který příšerně lepil. Snažil jsem se udržet v klidu a nezačít panikařit, protože mě půda nasakovala a každý špatný pohyb by mne mohl stát život. Jen žádné prudké pohyby. Kess přece tvrdil, že když se ocitnu v něčem podobném, měl bych se snažit pohybovat co nejpomaleji a promýšlet každý krok. Ale hlavně nikam nespěchat… nebo to bylo naopak? Proběhlo mi hlavou. Myšlenka na Kesse mne trochu rozhodila a já se zastavil. Bahno mě pomalu začalo vcucávat, ale v čas jsem se probral a dal jsem se opět do opatrného kladení tlapek pěkně jedu před druhou.
Vlk na břehu asi nebyl nejbystřejší a mou ironii o království nepochopil, ale neměl jsem náladu se s ním hádat a tak jsem to nechal být. „Sigy,“ odvětil jsem na dotaz ohledně mého jména. Vlk byl podivný, ale nechtěl jsem být nezdvořilý a neodpovědět na otázku. Stejně všechnu svou pozornost vlk obrátil na vlčici, která se představila jako Lylwelin a o mne moc zájmu neprojevoval, což mi v jeho případě a mojí situaci vůbec nevadilo. Soustředil jsem se jen a jen na sebe a jejich tlachání nevěnoval pozornost. Najednou vlk oslovil i mě a dal mi ne zrovna lichotivou přezdívku. Ač jsem byl za normálních okolností velmi přátelský a mírumilovný, tenhle vlk mě vytočil. „Cos to řekl?!“ zavrčel jsem na něj a udělal jeden dlouhý krok, abych u něj byl co nejrychleji. To byla osudná chyba. Začal jsem se bořit hned, jak jsme onen krok udělal. Moje tlapky mizely v hlíně a já se bořil pořád dál a dál. Snažil jsem se vyprostit, ale čím víc jsem se snažil tím, víc jsem se propadal do bahna. Zoufale jsem sebou škubal, ale nic nepomáhalo.

//Zítra a ani o víkendu nemám čas :/ pokud napíšu tak možná v neděli odpoledne nebo až v pondělí večer.

Vlčice si ze mě nejspíš dělala srandu a to mne trochu vytáčelo. „Ano paní chytrá, rozhodně mě nenapadlo vrátit se tou cestou, kterou jsem přišel, protože jsme přece jenom pitomý vlk,“ zabručel jsem. Každému muselo být přece jasné, že kdybych věděl kudy jsem se na ostrůvek dostal už bych se dávno vrátil zpátky na pevninu. „Pro tvou informaci to byla ironie,“ dodal jsem, abych si i trochu šlápnul na její inteligenci. Třeba se naštve a svým triskopohonem se sem přiřítí a odtáhne mě v zubech na břeh, to by bylo super. Pomyslel jsme si, i když myšlenka na můj kožich v cizí tlamě nebyl tak příjemná. Hlavně můj strach z toho, že bych od ní něco chytil, mne naplňoval úzkostí.
Než jsem stihl nějak zareagovat nebo než stihla vlčice cokoli udělat, všiml jsem si vlka, který se k nám přiřítil a začal se představovat. Než však stihl své jméno doříct všiml si mojí ostrovní situace a zmlknul. Pak dodal několik otázek a to mě zase namíchlo. „Ale to víš, rozhodl jsme se že si tady udělám svoje močálové království a tady bloncka bude moje královna,“ odsekl jsem mu a zamyšleně sledoval zem kolem mě. Vzhledem k tomu že ti dva byly nejspíš intelektově tak vysoko jako já rozhodl jsem se, že se pokusím o útěk přes bažinu. Pomalu jsem našlapoval a odoufal jsem, že se neponořím.

Sledoval jsem, jak se větvička ponořila pod zem. Jen já můžu být tak inteligentní, že zapomenu, kudy jsem sem přišel. Pomyslel jsem si a nijak jsem si nevšímal okolí. Ze zamyšlení mne vytrhl až cizí hlas. Zvednul jsem poplašeně hlavu, protože na tomhle místě jsem neočekával žádné zvuky, na tož hlasy. „Taky zdravím,“ odseknul jsem trochu nabroušeně, protože mě věta, kterou vlčice vyslovila, trochu naštvala. Jo jasně bylo by nejlepší tam skočit jako nějaký balík a nechat se vcucnout do toho smradlavého bahna. Mrsknul jsem ocasem a sledoval vlčici. Zamyšleně jsem si ji prohlížel, sice byla daleko, ale rozpoznal jsem její béžovo-bílý kožich a zlaté oči. A asi taky nemá dominantní magii. Jako já.
„Myslím, že by se mi tu hodila malá pomoc, takže bych ocenil jakýkoli nápad,“ prohodil jsem a začal jsem nervózně přešlapovat. Rozhodně jsem nechtěl umřít někde v bahnité vodě, ale ani jsem nechtěl zůstat na tomhle ostrůvku pevniny a vyhladovět se k smrti. Potřeboval jsem plán, ale zrovna teď můj mozek nebyl schopen cokoli vymyslet a tak jsem byl odkázán na pomoc oné vlčice. „A čím dřívější pomoc, tím víc bude vítaná,“ dodal jsem mírným úšklebkem, jako bych vůbec nepostřehl, že má vlčice špatnou náladu.

//Východní hvozd

Les pomalu řídl a já si všiml podivného zápachu, který se linul všude kolem mě. Fuj! Tady něco chcíplo? Opatrně jsem šel dál a rozhlížel jsem se po okolí, které bylo mírně řečeno, nechutné Bylo tu vlhko, podivný smrad a dokonce i tráva tu byla delší než všude jinde. Našlapoval jsem do podivně vlhké půdy, která byla měkká a při každém mém kroku se zhoupla. Pořád jsem postupoval a víc a víc se vzdaloval lesu. Fajn tady něco nehraje. Tahle myšlenka byla děsivá. Zvedal jsem tlapky a pomalu je pokládal na povrch, který se pokaždé propadnul a dokonce jsem i cítil, že je půda mokrá, jako by pod ní byla spousta vody.
Došel jsem k jednomu ze stromů, který tady v té pustině rostl, a zamyšleně jsem se rozhlížel po okolí. Les se mi vzdálil a nic jiného než pustina mne neobklopovalo. Zkusil jsem jít dál, ale něco mne chytlo za packu a táhlo mne to dolů. Jako by mne země svírala a nechtěla pustit. Trhnutím jsem packu vytáhnul ze země a vrátil se o krok zpátky ke stromu. „Co to sakra je?“ ptal jsem se sám sebe. Potřeboval jsem najít způsob, abych zjistil, co ta podivně měkká půda dělá. Uviděl jsem větev, která ležela kousek ode mě. Chytil jsem ji do zubů a mrsknutím hlavou jsem hodil větvičku do země. Větvička se začala pomalu nořit do země a nakonec z ní nezbylo nic. Jen malá bublinka, která praskla. „A tolik k plánu utéct,“ prohodil jsem sám k sobě. Snažil jsem se vymyslet plán, jak se z ostrůvku se stromem dostat, ale nic mne nenapadalo.

//Narvinijský les

Poskakoval jsem si jako bych nikdy neviděl slunce nebo nezažil teplý pocit slunečních paprsků na kožichu. Bylo to jako bych se probudil ze snu. Nebo spíš noční můry. Všechno to začalo, když jsem byl malý a zakončila to nedávná příhoda s onou neznámou vlčicí. Na chvilku jsem se zastavil, abych si uvědomil, že už necítím žádné bodání nebo prázdné místo v hrudníku. Cítil jsem se pořád stejně dobře jako před chvilkou, i když jsem myslel na vlčici, která mi zlomila srdce. Láska je pomíjivá. Pomalu jsem se prokousával lesem, který byl jiný, než ten ve kterém byla Kessova smečka. Stromy tu rostly moc blízko u sebe a já si musel dávat pozor, abych se jim pořádně vyhýbal.
Šel jsem poměrně dlouho, než jsem se ocitl na místě, které jsem už vůbec nepoznával. Les vypadal pořád stejně. Všechno bylo najednou o trochu tmavší a já se bál, že jsem se ztratil. Měl jsem jít tou cestou kolem jezera a ne jít hledat vodopády. Teď se tu ztratím a nikdo mě už nikdy nenajde. Zlostně jsem vyštěknul nad svou pitomostí. Podíval jsem se na jednu a pak i na druhou stranu a přidal i mírnou otočku, ale jen jsem si zhoršil situaci, protože teď už jsem ani nevěděl jak se vrátit zpátky do lesa. Se zavřenýma očima jsem se roztočil a pak se zastavil. Otevřel jsem oči a vydal se tím směrem.

//Močály

Probudil jsem se a moje tělo bylo celé rozbolavělé. Pomalu jsem se začal protahovat, abych se mohl aspoň postavit. Nějak mi z hlavy vypadlo, kde jsem a že tu jsem nejspíš nezvaným hostem a měl bych se zdekovat. Pomalu jsem se protáhl a zívnul si. Byl nádherný den. Slunce jsem viděl vysoko na obloze. Vítr nefoukal skoro žádný a můj kožíšek byl nádherně prohřátý. Zamyšleně jsem se rozhlédl kolem. Nikoho známého jsem neviděl. Ani otce, což bylo štěstí, protože na další setkání s ním jsem nebyl připravený, ale ani Kesse nebo Scaritu, s kterými bych si rád promluvil. Tenhle les se mi líbil, ale už jsem tu oxidoval moc dlouho a bylo načase hnout se z místa zase o les dál.
Nevěděl jsem co způsobilo moji dobrou náladu, ale jedno bylo jisté, přísloví „Ráno moudřejší večera“ se ukázalo jako pravdivé. Už jsem neměl náladu se s nikým dohadovat. No pokut se nechci s nikým dohadovat, měl bych odtud vypadnout, než si někdo všimne, že tu jsem a neměl bych tu být. Ležérním krokem jsem se vydal na druhou stranu lesa. Byl jsem si jistý, že někde by tu měly být blízko vodopády, ale nebyl jsem si jistý, jestli v tomhle lese nebo v tom vedlejším. Aniž bych si toho všimnul dostal jsem se k řece, kterou jsem elegantně přeskákal po kamenech a vydal se dál.

//Východní hvozd

Poslouchal jsem otce, i když to bylo těžké. Bylo mi jasné, že má pravdu. Bylo to moje rozhodnutí a Amelis si ho neměla brát tolik k srdci a měla mne respektovat, ale pořád mě hryzalo svědomí. Věděl jsem, že i když to co jsem řekl, bylo myšleno dobře a že to bylo správné, tak to sestře ublížilo a to mne nenechávalo v klidu. „Já vím. Mám je rád. A rád je budu navštěvovat, ale přeci jen smečka je důležitější než krev a jelikož oni jsou v jedné a já jsem tulák, není možné, abych s nimi zůstal,“ snažil jsem se své rozhodnutí odůvodnit, spíše pro sebe než pro otce.
Ohledně Naily jsem pověděl vše, co jsem chtěl a také vše co jsem věděl. Otec to nijak nekomentoval, za což jsem mu byl vděčný, protože už jsem stejně neměl co říct. Vlčici jsem si moc nepamatoval, dokonce jsem ani netušil, že byla ve stejné smečce, ve které jsem se narodil, odkud mi to Kess jednou neřekl. Moje paměť byla děravá jako cedník a já jen doufal, že se jednoho dne neprobudím a nezapomenu na všechno, co jsem zažil nebo dokonce na svoje jméno.
Na mé výčitky ohledně jeho ignorování mojí osoby při našem posledním setkání otec zareagoval chladně, jak měl ve zvyku. Po své obhajobě se obrátil a pomalým krokem se rozešel do stínů lesa. „A ty by jsi zůstal v klidu, kdyby se ti převrátil svět naruby? A kdybys věděl, že nic nebude stejné?“ vykřikl jsem za ním, ale nerozešel jsem se, abych se k němu přidal. „Potřeboval jsem jenom čas… čas abych to pochopil,“ zašeptal jsem potichu a jediný vítr mohl slyšet můj hlas. Věděl jsem, že bych měl urychleně území opustit, ale nemohl jsem se pohnout. Raději jsem se složil na zem a potichu přemýšlel nad rozmluvou s otcem. Bylo mi z toho spíše špatně než dobře a tak jsem raději zaměřil své myšlenky na něco jiného. Pokoušel jsem se usnout počítáním králíků a doufal jsem, že až se vzbudím budu pořád celý a nebude kolem mě tlupa vrčících vlků. Po čenichu mi stekla slza, která byla posledním co jsem cítil, než jsem usnul.