Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Narrské kopce

Zapadal jsem do písku a byl jsem poměrně rád, že už jsem před sebou viděl konec. Nebylo kam jinam jít. Pachy jiných vlků se tu mísily. Pár jich tu už bylo a já byl tedy rád, že tu nejsem jako první a že se odsud i někdo dostal, jelikož pachy byly vyčpělé a hodně z nich se vracelo zpátky dolů. Aspoň mám jistotu, že je šance se vrátit zpátky. Nevěděl jsem kam přesně mám jít a tak jsem následoval pěšinu, která vedla kolem malého potůčku a přes jakýsi most, kterému jsem moc nedůvěřoval. Popravdě jsem nechtěl jít dál, ale bál jsem se vrátit s nepořízenou. Lyl by se mi určitě vysmála a já bych se sám na sebe nedokázal pořádně podívat. Opatrně jsem našlapoval, abych nespadl nebo abych nezakopl a neskutálel se dolů. Rozhodně jsem před Životem nechtěl vypadat jako nějaký padavka. Ale na co si hraješ, vždyť jím jsi. Vynadal jsem sám sobě.
Došel jsem na místo, které bylo nádherné, a proto jsem se rozhodl zastavit. Nevědě jsem, jestli se sem ještě vrátím, takže jsem se rozhodl pokochat pohledem na tuhle všechnu krásu.
„Kam kráčíš?“ Zaslechl jsem cizí hlas za sebou. Byl to vlk. Celý bílý, jako moje matka a v jednu chvilku jsem si myslel, že je to ona. Ale nebyla. Byl to vlk, který měl podivně zbarvené oči a indigovou srst na břiše. Pohodil jsem vesele ocasem, jako bych na všechno zapomněl. Proč jsem vlastně přišel? Chvilku jsem netušil, proč jsem se sem vůbec vydal, ale po malé odmlce jsem se odmlčela.
„Hledám Život. Mám na něho pár otázek,“ odpověděl jsem vlkovi a kecnul jsem si na zem.
„Jo tady ho hledá skoro každej,“ odpověděl mi a zvědavě se na mě díval. „Na co se ho chceš vlastně zeptat?“
„Chtěl bych vědět, proč nemám žádnou magii. Teda myslím, jestli vůbec někdy budu nějakou ovládat. A pak bych si chtěl něco koupit a možná i něco koupit kamarádce, pokud na to budu mít,“ odvětil jsem jako bych vlka znal od malička. V jeho přítomnosti jsem se cítil klidný a uvolněný. Jako bych mu mohl říct úplně všechno. Bylo tu nádherně.
Zamyšleně se na mě koukal. „Ale vždyť ty ovládáš magie,“ řekl nakonec. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to tenhle bílý vlk je Život. Nechtěl jsem působit jako naprostý blbec a tak jsem se na to, jestli je Životem nebo ne nezeptal.
„Nepřijde mi, že bych nějakou magii ovládal. Nemám ani zbarvené oči.“
„Magie se neskrývá v očích,“ povzdechl si. „Oči jenom prozrazují, která magie převažuje. V tobě se ale skrývá něco velkého. Máš magii země a poměrně silnou, to cítím už odsud. Na druhou stranu máš taky poměrně velké zkušenosti s magií vody. Jak se to v tobě vzalo, je mi záhadou. Zemi máš rozhodně vrozenou, ale ta voda.“ Sedl si kousek ode mě a hlavu dal na stranu.
Vyděšeně a nevěřícně jsem na něj hleděl. Na jednu stranu jsem myslel, že vyskočím z kůže radostí na druhou stranu jsem měl nahnáno z nově nabitých informací. Já že ovládám zemi?! A vodu?! Po tváři se mi rozlil připitomělý úsměv. Byl jsem nadšený, že jsem tohle zjistil. Že nejsem tak úplně bezcenný, jak jsem si myslel a že jsem na tom nejspíš lépe než moji sourozenci.
„Chceš se optat ještě na něco? Říkal jsi, že chceš něco koupit.“
Pokýval jsem hlavou a snažil se zbavit toho úsměvu, ale nešlo to. „Záleží na tom, co po mě budeš chtít,“ odvětil jsem zamyšleně a doufal jsem, že nezním moc ustrašeně.
„Nějaké květiny, nebo mušličky. Nemáš? Záleží samozřejmě na tom, co všechno budeš chtít.“
„Pár květin a mušliček určitě najdu. Chtěl bych být o trochu víc silnější a taky bych chtěl umět nějakou novou magii. Když už jsem sem došel ať si kromě užitečných informací a tohohle nádherného výhledu ještě něco odnesu,“ zazubil jsem se a doufal, že to neznělo moc nafoukaně.
Život se zamyslel a pak se postavil. „Splněno,“ odvětil s kamarádským úsměvem.
„Děkuju.“ Chtěl jsem říct ještě něco, ale nemohl jsem si vzpomenut na to co. Něco na mě čekalo dole a já věděl, že bych se měl vrátit, ale pocit pohody a klidu mě naplnil a já nevěděl, proč bych tohle všechno měl opouštět. Zahrabal jsem packou v písku. Co bych chtěl ještě…. Ještě něco jsem určitě chtěl. Snažil jsem si vzpomenout a sledoval jsem písek. Jeho barva mi připomínala kožich. Kožich Lyl. Vzpomněl jsem si. „Ještě bych chtěl pro svou kamarádku něco málo. Aby byla rychlejší například,“

//Ohnivé jezero

Šel jsem před Lyl, která mi pověděla pravdu. Mírně mě to zaskočilo. Ono to něco stojí?! A sakra nad tím jsem nepřemýšlel. Hloupý, hloupý, hloupý Sigy. No snad bude stačit to, co mám. Moje myšlenky se točily kolem toho, jak za t všechno u Života zaplatím. Vlastně jsem chtěl jenom radu a ta by mohla být zdarma ne? „Pokud budu mít z čeho, zkusím ti něco sehnat,“ nadhodil jsem a pomalu jsem pokračoval, víš a víš. Písek mi klouzal pod packami, ale já se snažil neztratit rovnováhu, což u mě bylo velmi problematické, ale co už. Na chvilku jsem se zastavil a otočil se na Lyl. Už jsme byly skoro nahoře a já ji nechtěl táhnout sebou víš než musela. „Počkáš tu ?“ otázal jsem se, ale bylo mi jasné, že počká. Když už šla se mnou až sem, tak určitě počká aspoň těch pár minutek, než se vrátím. I když kdo mohl tušit, jak dlouho mi to bude všechno trvat, než se dostanu k Životu a než s ním všechno vyřídím. A co když mě nepustí pryč? Začal jsem trochu panikařit, ale snažil jsem se, aby to nebylo znát na mém obličeji. Nechtěl jsem vypadat jako slaboch. „Hned jsem zpátky,“ prohodil jsem ještě k Lyl a pak jsem se rozeběhl směrem nahoru.

//Vrchol kopců

// nevim proč se to neposlalo celý -_-

přijal jsem její nabídku a pomalu se rozešel směrem ke kopcům. Byl jsem rád, že jde se mnou, tedy jestli půjde, ale přesto jsem byl teď trochu nesvůj, když jsem zjistil, že tu už vlastně byla a nic mi o tom neřekla. Moje nedůvěra nebyla nijak extra silná, ale rozhodně byla větší než před chvilkou.
Byl jsem docela rád, že už jsme skoro u života. Po těch několika dnech, co jsme běželi sem jsem se poměrně unavil. Bylo to hektické a já byl rozhodně, rád že už to mám za sebou a že si konečně budu moct odpočinout. Života jsem se nebál, rozhodně byl lepší než jeho sestra. Nechtěl jsem ho prosit o nic extra. Popravdě jsem ani nevěděl, jestli ho o něco prosit chci. Chtěl jsem se jenom zeptat na svou magii. Určitě bude vědět proč nemám zbarvené oči a proč neovládám žádnou magii. Ohlédl jsem se na Lyl a usmál se. Pak jsem rozešel ke kopcům

//Narrské kopce

Když jsem se Lyl ptal, jestli chce jít k životu řekla, že ne. To mě trochu zaskočilo. Myslel jsem si, že to ona tam chce v první řadě jít, aby objevila svou vrozenou magii. Navíc jsem netušil, že už tu byla. Co když si ze mě dělala jenom srandu a sama ovládá spoustu magií o kterých ani netuším, že existují? Zavrtěl jsem hlavou, ale i přes to jsem se na Lyl podíval podezíravým pohledem. „Pokud tě to nebude zdržovat, budu rád, když počkáš. Nejlepší to asi bude až v kopcích, ne?“

//Středozemní pláň (jako největší inteligent poslal post sem, tam :D)

Kopal jsem střídavě packami a snažil se udržet směr. Plavání nebylo mou nejsilnější stránkou, ale aspoň jsem v tom byl lepší než v běhání. Doplavali jsme na druhý břeh. Lyl celou dobu nic neřekla, za což jsem byl docela i vděčný. Kdybych měl mluvit u plavání, možná bych se nalokal vody a utopil, což nebyla lákavá představa. Vylezl jsem na zem a oklepal se, abych ze sebe dostal zbytky vody. Mírně zadýchaný jsem byl a nesnažil jsem se to skrývat, ale rozhodně mi pomohla ochladit se.
Lyl mi začala vyprávět o tom, jak jí někdo povídal o nějakých změnách v okolí. Nechtělo se mi tomu věřit, ale zároveň jsem nechtěl urazit Lyl tím, že bych její slova nějak zpochybňoval. „Možné to je. Třeba to bylo v době, když jsem byl ještě menší a nepamatuju si to,“ odvětil jsem s klidem a usmál jsem se na ni. Rozhlédl jsem se po okolí. Bylo to tu podivné, ale aspoň jsem věděl, kde jsme. Naomi nebyla nikde v blízkosti, takže jsem usoudil, že nás opravdu opustila, ale nijak extra mi to nevadilo. „Můžeme jít teda dál, ale nejlepší by bylo si rozmyslet co po Životu vlastně budeme chtít,“ navrhl jsem Lyl a usadil jsem se na chladnou zem.

//Středozemní pláň

Lyl mi toho o Naomi moc neřekla. Měli bychom se pro ni vrátit. Obrátil jsme hlavu na zpět k pláni, ale nechtěl jsem se přes ní zbytečně vracet, jen abych zjistil, že Naomi se rozhodla vrátit domů. Bylo mi jasné, že tahle vlčice měla jen plnou tlamu keců, když nás nakonec nikam nedovedla. Lyl na rozdíl od ní byla tichá a docela dost škodolibá. Nebo tak mi to aspoň připadalo.
Byla sice noc, ale i tak bylo příšerné teplo. Došel jsem k jezeru, které jsem navštívil jen jednou jako malé vlče. Sklonil jsem hlavu a napil jsem se teplé vody. Byla odporná, ale aspoň byla trochu studenější než okolní vzduch. „Můžeme jít kolem, nebo to můžeme přeplavat. V tomhle teplu volím možnost a,“ prohodil jsem k Lyl a usmál jsem se na ni. Nebála se vody, to jsem věděl a tohle ochlazení jí možná zvedne trochu náladu, protože pořád vypadala nakrknutě. Jako bonus se bude moct umýt. Pomalu jsem vlezl do vody. Začal jsem máchat tlapkami a ocas jsme používal jako kormidlo. Udělal jsem malé kolečko a pak jsem se zastavil kousek od břehu, v místě kde mi voda dosahovala po krk. „Tak jdeš?“ houknul jsem na vlčici a pustil se do plavby přes jezero.

Lyl se mi snažila pomoc tím, že říkala to, co jsem slyšet nechtěl. Že tu nikdy les nebyl, byla hloupost. A splést jsem se rozhodně nemohl, tím jsem si byl jistý. Klím prostě zmizel z povrchu zemského. A možná je to dobře. Sám jsem přece Amelis řekl, že už nemáme společný domov a že už na sobě nesmíme tolik lpět jako rodina. Možná, že když les zmizel, konečně to pochopí a já si to musím taky uvědomit. Nemám už žádný domov, žádné místo, které by mě k sobě táhlo a nutilo mne přemýšlet nad tím, co mohlo být. Teď je teď a je to. Rozhodně jsem se zvedl ze země.
Zavrtěl jsem sebou, abych ze sebe setřásl všechny špatné myšlenky a všechny dotěrné vzpomínky na Klímový les. „Jdeme,“ zavelel jsem jednoznačně a pomalým krokem zamířil dál. Věděl jsem kam musíme jít a až teď jsem si uvědomil, že tu není Naomi. „Kde je Naomi?“ otázal jsem se Lyl, ale nezastavoval jsem se, šel jsem prostě dál. Jezero bylo nedaleko a já zahlédl, jak se jeho hladina odráží v paprscích posledního slunce dnešního dne. Šli jsme k životu a já věděl, že pokud tam máme dojít co nejdřív musíme jít k jezeru. To byla nejkratší cesta. „Už tam skoro budeme. Doufám, že tě od ničeho nezdržuju,“ řekl jsem trochu provinilým tónem, i když mi bylo jasné, že jdeme k Životu, aby nám poradil ohledně vrozených magií, chtě jsem jej požádat i o něco dalšího.

//Ohnivé jezero

Bylo to ničivé zjištění. Když už nic jiného vždy jsem si myslel, že aspoň tady budu mít domov. Ano, před dávnem jsem se rozhodl, že už do toho lesa nikdy nevkročím, ale nic to nezměnilo na tom, že mne zjištění, že les zmizel, docela dost vzalo. Z přemítání mne vytrhl hlas Lyl, která se mě ptala. Nejspíš na mě mluvila už před tím, ale já ji neslyšel. „Les. Klím tu není,“ prohodil jsem bezradně, jako hromádka neštěstí. V tu chvilku mi došlo, že nejspíš neví, o čem mluvím a tak jsem se rozhodl jí to trochu vysvětlit. „Býval tu les. Takový menší. Nic velkého. Byl opuštěný, ale ne vždycky. Když jsem byl malý, byl to ten největší les, který jsem znal. Byl velký a plný nebezpečí. A žilo v něm tolik vlků. Od těch hodných po ty zlé… hm… myslím, že by měl být přímo tady. Ale on tu prostě není,“ řekl jsem jí, jako by mohla najít řešení mého problému. Mohla přeci jen vědět něco, co já jsem nevěděl a tak mi mohla říct, co se s Klímovým lesem stalo. Jestli lehl popelem, po té co do nějakého stromu uhodil blesk a ten se vznítil. Nebo jestli to bylo něco magického a to celý les zničilo. Zavrtěl jsem hlavou, protože tyhle dohady mě nikam neposouvali, spíš mě nutili pořád přemýšlet o té smutné věci, že už tu les není.

//Východní hvozd

Kráčel jsem si jako pán, i když jsem neměl ani ponětí, kam že to vlastně jdeme. Pohazoval jsem ocasem a užíval si téhle večerní procházky. Vítr foukal, ale byl příjemný. Ani chladný ani teplý, prostě tak akorát. Stejně jako teplota, která nebyla úplně hřejivá, ale dalo se to snést. Lyl prohodila něco o vážnosti a já zprvu nechápal, co tím myslí, než jsem si uvědomil, kde to vlastně jsme. „Ale no tak! Tohle zvládneme, teď už aspoň vím, kudy mám jít,“ prohodil jsem odhodlaně a vykročil jsem po cestě, která se mi teď zdála známou. Když jsem omylem šlápl vedle, bylo jednoduché, ji zase vyprosti a vrátit na správnou cestu. Šel jsem jako první a tak ostatním stačilo jít jenom za mnou, takže nehrozilo, že se ušpiní.
Cítil jsem podivné pachy. Jako by tu byla spousta vlků. „Nepřijde ti tady něco jiného?“ zeptal jsem se Lyl a na chvilku jsem se zastavil, abych nasál pachy do čenichu. Něco bylo jiné a divné, ale nebyl jsem schopný říct co. Pomalu jsem postupoval dál a došel jsem na konec močálů. Ohlédl jsem se na své společnice a s úšklebkem se rozeběhl dál. Teď už jsem věděl, kam běžím. Přeci jen jsem to tady znal. Domove, sladký domove. Rozhodl jsem se doběhnout na pláň a pak to nechat na Naomi, jelikož jsem nevěděl kam dál jít.

//Středozemní pláň

Lyl se pořád netvářila nadšeně. Mohla by být o maličko víc přátelská, ale aspoň že nevrčí a nekouše. Problesklo mi hlavou a já se musel pitomě usmát. Naomi ke své smečce prohodila jen to, že bychom se ve smečce hodili. Buď je slepá nebo… radši zůstaneme u toho, že je slepá nebo krátkozraká. Byl jsem podvyživený toho jsem si byl vědom. Tulácký život se na jednom docela dost podepíše. A navíc jak mohla ocenit moje schopnosti, když jsem ležel celou dobu na zemi? Tohle mi vrtalo hlavou. Pohodil jsem ocasem a byl jsem rád, že únava pomalu odplula pryč a já opět získal energii. Vlčice se pak rozhodla, že nám tedy pomůže. „Budeme moc rádi,“ prohodil jsem s úsměvem a pomalu jsem se začal zvedat.
Naomi se ještě bavila s Lyl o tom co je za krajem. Nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec chci vědět, ale to co Lyl řekla, znělo zajímavě. Možná bych se tam někdy mohl jít podívat. Postavil jsem se na všechny čtyři a oklepal jsem se. Byl jsem si jistý, že Život je někde dole u těch písečných hor, nebo co to bylo. Pomalým krokem jsem tam tím směrem zamířil. „Tak jdete?“ otázal jsem se obou vlčic a dál jsem pokračoval v cestě lesem. Jen jsem doufal, že nenarazíme na nějaké smečky nebo šílené tuláky jako minule. Ke Kaskádám jsme zpátky jít nemohli, co kdyby tam ta zlá vlčice pořád byla. Budeme to muset risknout přes močály. Mrsknul jsem ocasem a vydal se k močálům.

//Močály

Lyl navrhla, že nám mohla pomoct ta druhá vlčice, ale o tom jsem pochyboval. Byla až mov podřízená té hnědé než aby se vzmohla na nějaký odpor. Nebo mi to spíš tak přišlo. Rozhodně kdyby to byla ona, bylo by to něco. Ale to by nejspíš ta hnědá věděla a teď by ji někde trhla na kusy. Trochu mne hryzalo svědomí, že jsme ji tam nechali a ani se jí nepokusili pomoct. Každý svého štěstí strůjcem. Proběhlo mi hlavou a tak jsem to nechal být. „Nemyslím si, že nám pomohla ona,“ řekl jsem nahlas Lyl a pochybovačně se usmál.
Naomi nám vyprávěla o tom, kde všude byla i to že potřebuje ke Smrti kvůli určitým magiím. Ani za zlatou husu bych nešel ke Smrti. Na tož kvůli nějaké speciální magii. Naomi jsem to raději neřekl a dál jsem ji poslouchal. Bylo zajímavé, že toho znala o kraji tolik. „Průvodce by se určitě hodil, ale pokud spěcháš ke Smrti cestu najdeme,“ řekl jsem s klidem a potichu doufal, že Lyl má aspoň nějaký orientační smysl, protože já neměl žádný. Naomi se narodila jako já tady. Ve smečce o které jsem neslyšel. Nebo možná slyšel, ale zapomněl jsem na to. Naomi se pak obrátila na Lyl, která se přesunula víc do stínu, což byl dobrý nápad. Taky mi začínalo být vedro. Kouknul jsem na ni a šibalsky mrknul. Vypadala, že si od Naomi dává odstup, což jsem chápal, ale já se téhle vlčice nebál. Přeci jen jsme byli dva na jednu, kdyby se něco dělo. Naomi pak ještě prohodila něco ve smyslu, že by pro nás ve smečce místo bylo. „Popravdě můj přítel má smečku poblíž a tak jsem měl v plánu se k němu přidat, ale kdo ví,“ odvětil jsem a při pohledu na Lyl jsem si byl jistý, že ani ona se nebude dvakrát rychle hnát do smečky.

Lyl se mě zeptala na záchranu, jako by nevěděla, že to ona za to mohla. „Tak počkej. Já bych mohl mít nějakou tu šanci ovládat zem, ale ne vodu. Ty na druhou stranu nevíš, co máš za magii a nikdo jiný tam nebyl, takže jsi to musela být ty,“ odvětil jsem jí přesvědčeně Trochu mě mrzelo, že mi možná neúmyslně lže. Obrátil jsem se n vlčici na kterou Lyl zavrčela, ale ona to nejspíš měla vrozené Vrčet na všechny ve svém okolí. Možná že kdyby nebyla takový bručoun víc by se usmívala. Proběhlo mi hlavou, když jsem si uvědomil ,že se snad ni jendou neusmála za těch pár dní co už spolu couráme.
Vlčice s podivnou věcí na noze a na krku poděkovala a vyprávěla nám o tom odkud je a kam míří. „My máme v plánu jít k Životu,“ prohodil jsem a zívnul. Pořád jsem byl dost unavená, ale už to bylo lepší. „A Smrt mi přijde až moc zlá na to, abych k ní šel dobrovolně,“ dodal jsem s úsměvem Vlčice se pak začala vyptávat jestli jsme zdejší . „Narodil jsem se tu, takže asi zdejší jsem, ale smečku tu nemám, pokud jde o tohle,“ řekl jsem, jelikož jsem přesně nepochopil jestli chce vědět jestli tu máme smečku, nebo jestli odtud pocházíme. „A ty? Kde je ta tvoje smečka?“ zeptal jsem se zdvořile. Vlčice najednou zhasla levitující kouli, kterou měla vedle hlavy. Na tyhle věci jsem byl zvyklí od vlčete, kdy se o nás „starala“ jedna šedá vlčice s rudýma očima.

V klidu jsem oddechoval a doufal jsem, že už nám nehrozí žádné nebezpečí. Rozhodně to, ale bylo podivné. Chování hnědé jsem nechápal. Možná byla ze starého a důležitého rodu, to ale neznamená, že by si měla na každého otvírat tlamu ne? A navíc pokud byla z tak důležitého rodu, jak tvrdila tak bych o ni měl vědět. Taky jsem se ale nemusel vytahovat těmi tituly. Možná že to ji naštvalo… Ale stejně byly vymyšlené a tak hloupé, že by na to mohla přijit sama. Trochu jsem litoval toho, co jsem řekl a jak jsem byl neuctiví. Taky mi hlavou vrtala ta vodní vlna, ale tu měla na starosti určitě Lyl, která teď nejspíš taky odpočívala. Neměl jsem sílu otočit hlavu a dívat se co dělá.
Položil jsem si hlavu na packy a na chvilku jsem usnul. Vzbudil mne až cizí hlas a do nosu mne uhodila sousta pachů. Nějaká vlčice s podivnou věcí na krku a na noze, mluvila na Lyl. Hezky se představila a tak jsem se na ni usmál. „Já jsem Sigy a tohle Lylwelin,“ představil jsem nás slušně, ale po minulém setkání s cizími jsem byl trochu obezřetný, co se dalšího mluvení týkalo. „Můžeme ti nějak pomoct? otázal jsem se a pohled upřel na její krk a nohu. Na ty podivné věci, které ji možná bránily v pohybu a které ji možná škrtily. Třeba se do nich zamotala a nemůže je sundat.

//Kaskády

Běžel jsem jako by mi za patami hořelo. Nevěděl jsem, co se stalo. Jestli za tu vlnu mohla Lyl nebo někdo jiný, ale byl jsem za to vděčný. Když se nám podařilo doběhnout od Kaskád docela daleko, zastavili jsme se. Najednou jsem byl příšerně unavený. Něco mi sebralo všechnu energii. To ten běh a adrenalin. Ujišťoval jsem sám sebe a v duchu jsem doufal, že se nejedná o nějakou magii hnědé vlčice, o které nevím a která mě teď pomalu zabíjí. Pomalu jsem se svalil na zem a zhluboka jsem oddechoval. „ Díky za záchranu,“ prohodil jsem k Lyl, protože mi bylo jasné, že to ona nás musela zachránit. Nikdo jiný tam přeci jenom nebyl. Položil jsem si hlavu na tlapky a užíval si chladivé země a příjemného lesního stínu. Jediné v co jsem mohl doufat bylo, že sem ta vlčice nepřiběhne, ale snad až tak hloupá nebyla, aby za námi běžela.

Sledoval jsem tu rozmazlenou vlčici před sebou a nedával najevo vůbec nic. Nechtěl jsem ji ničím urazit a tak jsem se rozhodl působit přátelsky jako vždycky. Vlčice na nás štěkla, že máme jít s nimi lovit. „Je mi líto, ale bohužel máme již jiné plány,“ řekl jsem co nejvíc neutrálním hlasem, kterého jsem byl schopen. Něco vymyslet ať můžeme pryč od nich. Pomyslel jsem si a pak mi došlo, že vlčice je nejspíš pěkný egoista, když se všemi zachází jako s odpadem. A na egoisty vždycky platilo udělat z nich pány všeho tvorstva a potichoučku zmizet. Napadlo mne, že tahle strategie bude nejlepší, protože jako správný gentleman jsem se nechtěl prát s vlčicí.
Najednou mi něco zavřelo tlamu. Nevěděl jsem co, ale prostě jsem nemohl nic říct. Hnědá vlčice se upřeně podívala na Lyl a ta najednou zaryla přední tlapky dopředu. Byla to chvilka a už ležela na zemi. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Vlčice se obrátila na mě a začala se mne vyptávat na nějakého sourozence. S Allem by sis rozuměla dokonale. Proběhla mi hlavou myšlenka, ale nahlas jsem nic neřekl. Byl jsem rozčilený. Ať už ta hnědá byla cokoli, nemá se co navážet do Lyl nebo ji fyzicky ubližovat. „Myslím, že ta tvoje dcera zůstane na ocet. Kdo by ji chtěl s takovou tchýní. Té nepomůže ani pětihvězdičkový rodokmen,“ odsekl jsem drze, což pro mě nebylo vůbec přirozené. Cítil jsem hněv a taky jako by se něco ve mně zvedalo. Nějaká neznámá energie. Na vodě za hnědou vlčicí, se začaly tvořit vlny. Nevšímal jsem si toho, protože u kaskád byly vlnky normální. Když se ve mně zvedla ona podivná energie, zvedly se i vlny a ne malinko. Najednou se za vlčicí objevila vlna vysoká tři metry, která se vyhoupla z koryta řeky a jako tsunami se vylila na břeh. Vlčice byla z nás nejblíž a bylo jasné, že ji voda strhne do řeky. Otočil jsem se na Lyl, protože mi bylo jasné, že to musela udělat ona. „Běž!“ zakřičel jsem na ni a rozeběhl jsem se ke skalám. Lyl mi byla v patách. Rychle jsme vyskákali nahoru a zmizeli v lese dřív, než stihla vlčice cokoli udělat.

//Východní hvozd.
Manipulaci s Lyl povolenou mám :)