Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rychle jsem trhnul hlavou, když jsem ucítil pohyb ve své blízkosti. Lyl ležela kousek za mnou a snažila se mě docela jemně probudit. Zamžoural jsem po okolí a nějak jsem neušil kde to jsem. Chvilku mi trvalo, než si má hlava rozpomněla na smečku a krátkodobé útočiště. Rozespale jsem zamlaskal, ale už jsem se cítil dostatečně odpočatý. Zlé sny mi z hlavy zmizely v tom okamžiku, co jsem zvedl hlavu z tlapek. „A budeš mě takhle budit často?“ otázal jsem se pobaveně Lyl, i když mi bylo jasné, že ji to trochu namíchne. Pomalu a opatrně, abych do ní nějak moc nestrčil, jsem se posadil a rozhlédl se okolo. Byl jsem vyspinkaný a spokojený, že bych se klidně ještě smotal do klubíčka a jen si tak relaxoval, ale na to už nebyl čas a nechtěl jsem tu překážet déle, než bylo třeba.
Zvedl jsem se ze země a nejprve jsem přenesl váhu na přední a pak na zadní tlapky, abych si protáhl hřbet. „Asi bude načase odsud odejít,“ prohodil jsem směrem k Lyl a pak jsem se obrátil na alfáka, který se právě bavil se svou partnerkou. Nejprve jsem se rozhodl počkat na Lyl než k nim zamířím a začnu zase děkovat a rozloučím se. Pomalým krokem jsem si to k nim namířil, abych upozornil na svou přítomnost zívl jsem. „Chtěl bych vám ještě jednou poděkovat za útočiště, a rozloučit se,“ řekl jsem trochu nesměle. A doufal, že jim nevadí, že jsme se zdrželi déle než jsme očekávali. Kdo mohl tušit že tak vytuhnu. Zavrtěl jsem se a setřepal ze sebe poslední zbytky ospalosti, abych mohl plně reagovat na alfa pár.

//Omlouvám se za zdržení, ale neměla jsem dříve čas.

Lyl se nakonec taky uložila a my se ocitli sami. Teda sami. Dalo by se to považovat za největší soukromí, jaké nám mohla cizí smečka poskytnout. Byl jsem tak unavený, že mi dohled vůbec nevadil. Aspoň jsem měl jistotu, že pokud oni dohlíží na mě, tak se mi nemůže stát nic od někoho cizího. Ještě naposledy jsem zkontroloval, jestli je Lyl v pohodě, ale nevypadalo to, že by potřebovala nějakou moji speciální pomoc. Stočil jsem se do pevnějšího klubíčka a ocasem si zakryl tlapky. Hlavu jsem si nakonec strčil do kožichu, aby mi nebyla zima zatím, co budu spát a já se neprobouzel. Usnul jsem v okamžiku.
Sníh padal ve velkých vločkách a já si nebyl jist co se děje. Najednou se za mnou objevilo něco velikého. Nevěděl jsem co to je a nemohl jsem se otočit. Stín se navíc měnil, takže jsem nemohl určit, o co jde ani podle něj. Jednou by tak velký, že jsem nevěděl, kde končí a pak se zase smrsknul tak, že jsem si nebyl jist, jestli se náhodou nejedná o můj vlastní stín. Škubnul sem sebou. Z ničeho nic přestalo sněžit a já se ocitl na louce, kterou pokrývaly rozkvetlé květy. Nezbavil jsem se však svého nového společníka. Snažil jsem se stín okřiknout nebo spíš zakřičet něco na jeho původce, ale nemohl jsem vydat ani hlásku. Stín tu byl pořád. Přeletoval po květech a stejně jako předtím se neustále měnil. Pokoušel jsem se rozeběhnout a utéct ze stínu, ale stín jako by běžel se mnou. Byl jsem zmatený a nevěděl jsem, co mám dělat. Něco mi napovídalo, že všechno není v pořádku. Že je tu něco podivného, ale já nevěděl co. Vrčel jsem a prskal na stín nebo jsem utíkal, co jsem mohl, ale nic nepomáhalo. Zakňučel jsem. Najednou jsem doběhl k řece, která byla zelná. Jako by v ní tekla tráva. Rozhodl jsem se do ní skočit, ale jen co se mé tlapky dotkly vody, řeka vyschla. Rozzuřeně jsem běžel se stínem dál a začínal jsem panikařit. Kopnul jsem tlapkou. Na(ne)štěstí mě to nevzbudilo.

Poslouchal jsme vlčici, která tak hezky mluvila o mé matce a byl jsem celý nesvůj z toho, že jsme konečně našel někoho, kdo o ní ví. Chtěl jsem vědět všechno. Všechno! Naprosto všechno, co tato vlčice o mé matce věděla. Byla to naděje, které jsem se držel, jako poslední větve, která mne drží nad hladinou. Čím déle však vlčice mluvila, tím více se začala moje větev nadějí nořit pod vodu. Co když ještě něco ví? Prosím? Prosil jsem v duchu za víc informací, ale její proslov končil sovy na která jsem si za ty roky již zvyknul. „Nikdo ji už dlouho neviděl,“ prohodil jsem a můj smutek byl slyšet v mém hlasu, mnohem víc než by se na tuto situaci slušelo.
Nadechnul jsem se zhluboka a zavrtěl hlavou. Čím déle jsem tu stál, tím víc se mi chtělo spát. Kouknul jsem na Lyl, která se konečně odvážila promluvit a taky slíbila že nic neudělá a pak zase couvla na moji úroveň. Usmál jsem se na ni a byl jsem rád, že překonala ten svůj ostych nebo spíš svou nedůvěřivost a promluvila k nim. Nové příchozí vlčice mi kývla na pozdrav, ale pořád si mě tak zamyšleně prohlížela, že jsem nevěděl co dělat. Nakrčil jsem čenich a zastříhal hravě očima, jako bych chtěl naznačit Na co koukáš, tos nikdy neviděla tak boží kožich! . Otočil jsem se se zubatým úsměvem na alfy, teď už mi bylo jasné, že to přesně jsou, dovedlo mě k tomu to, jak mluvili s vlčicí, a počkal jsem, až domluví. „Ještě jednou díky za všechno,“ poděkoval jsem znovu a byl jsem jim opravdu vděčný, že nás tu nechali. Upozornili nás, že se budou potulovat po okolí a budou na nás dohlížet, s čímž jsem počítal již od začátku.
Černý vlk se vzdálil a já jen sledoval zbylé dvě vlčice. Pak jsem se na ně podíval šibalským pohledem. „Pokud mne omluvíte dámy, jsem velmi unaven, takže se svalím na zem. Ale budu vás poslouchat. A kdybych náhodou chrápal tak do mě šťouchněte… tlapou, větví, co budete mít po ruce,“ zatrylkoval jsem a začal se naklánět na jednu stranu. Najednou mi to podjelo a já se na bok svalil na zem. Zakopal jsem tlapkami, aby se mi lépe uvolňovali svaly a pak jsem se stočil do klubíčka, jako malé vlčátko. Věřil jsem jim a tak jsem neměl problém s tím tu usnout, ale nejprve jsem se chtěl ujistit, že bude Lyl v pohodě a až pak jsem se rozhodl, že půjdu spát. Po očku jsem tak na svou společnici koukal.

//Jejda jsem si nevšimla, ale už napraveno :)

Vlčice, která se objevila po boku černého vlka, se otázala na jméno mé matky. „Ano. Vy jste ji znala?“ otázal jsem se možná až trochu moc horlivě, ale o matce jsem skoro nic nevěděl a chtěl jsem vědě co nejvíc. Zastříhal jsem šibalsky ušima z toho, že jsem měl radost, že se možná o matce dovím něco navíc, ale nebylo to vhodné a tak jsem s tím zase pěkně rychle přestal. Byl jsem rád, že Lyl se ovládala, protože jsem ji znal tak dobře, ž e mi bylo jasné, že by vlčici na její poznámky o úlu nejraději odpověděla něco peprného. „Chápeme to a budeme rádi, když tu budeme počkat aspoň do rána, pokud vám to teda nebude vadit. Rozhodně nebudeme dělat žádné problémy, budeme u hranic a nedotkneme se žádného jídla,“ řekl jsem odhodlaně, i když mi bylo jasné, že to bude těžké můj kručící žaludek navíc prozradil, že to o nedotknutí se žádného jídla bude opravdová výzva. Naštěstí vlk se svou partnerkou nesouhlasil. Řekl něco, že tu můžeme být jako v krátkodobém útočišti, ale že k nám někoho přiřadí, abychom nic neprovedli. Snažil jsem se působit klidně, ale po tváři se mi rozlil úlevný úsměv. Aspoň že tak. Lyl potřebuje odpočinek a potřebuje být aspoň v maličkém teple…. Ale co i kdybych jí měl přes tu vodu přenést v zubech, aby se nenamočila, udělal bych to. Pokud nebudeme moct zůstat tady, asi mi nic jiného nezbude. Podíval jsem se pohledem na Lyl, ale jen letmo, aby si toho nevšimla. Nechtěl jsem aby jí přišlo, že na ni nějak vejrám. „Děkujeme mnohokrát, opravdu se budeme snažit co nejméně vám tu překážet a hned jak si odpočineme, vyrazíme zase na cestu,“ zanotoval jsem k vlkovi a vděčně se na něj usmál.
Když se tu objevila další vlčice mírně mě to vyplašilo, ale snažil jsem se nedat na sobě nic znát. Je tu smečka, tak je jasný, že se tu budou vlci potulovat. Vlčice vypadala zajímavě, ale dost rezervovaně, jelikož si stoupla jen opodál a mluvila divným tónem hlasu. Po očku jsem zase mrknul na Lyl, abych se ujistil, že se neježí nebo na někoho nehodlá skočit. "Zdravíčko," řekl jsem k vlčici a mírně kývnul hlavou na pozdrav, portože mi to slušnost nařizovala.

//Kopretinová louka

Ťapkal jsem si to za Lyl, která na mě vrhla pohled, který mě měl vyděsit, ale na mne to nemělo účinek. Nejspíš jsem si na její drsné pohledy vybudoval imunitu. Když už nejsem dobrý v ničem jiném, tak možná v tom dělat ptákoviny a zvedat jí náladu. Nadšeně jsem zastříhal ušima. Nechtělo se mi přestávat, ale čím víc jsme se nořili do lesa tím víc bylo jasné, že tady končí všechna sranda. Můj zmrzlí nos nasál okolní vzduch a do mého mozku se dostaly všechny pachy v okolí. Uvnitř hlavy se mi objevil majáček, který mi velel dát se na útěk nebo se při nejmenším schovat. Lyl automaticky rozhodla, že budu mluvit já. Ať tím myslela cokoli, mě bylo jasné, že to není nejlepší nápad. Sice jsem měl zkušenosti s několika smečkami, ze kterých jsem unikl, ale jen o chlup. Mám zastupovat sebe i jí? To mi takhle svěří vlastní život?! Mírně mě to vyděsilo, ale nechtěl jsme na sobě nechat cokoli znát. „Tak dobře,“ řekl jsem odhodlaně, ale hlas mě trochu zradil a na konci bylo slyšet, že to není tak úplně odhodlaně myšleno.
Než jsem se stihl nějak vzpamatovat nad nově nabytou funkcí, objevil se tu vlk s vlčicí. Vlk promluvil a docela jistě mě ignoroval, ale já věděl, že nesmím dát najevo, jak mě to naštvalo. Ale co, to se stává i v lepších rodinách. Odkašlal jsem si a bylo mi jasné, že mluvím s víše postaveným jedincem. Jestli to jsou alfy nebo ne jsem nevěděl, ale rozhodně byly nejméně gammy. „Zdravím, mé jméno je Sigy, syn Siany a Saviora. A toto je má společnice Lylwelin,“ představil jsem nás taktně a doufal jsem, že Lyl neurazí, že jsem prozradil její jméno. „Potulovali jsme se po loukách nedaleko a zastihla nás sněhová bouře. Jsme unavení a hladoví, ale nechceme žádné problémy. Váš les byl jen vhodným útočištěm a můj čumák byl moc zmrzlý, abych si uvědomoval, že nás navádím směrem do lesa, který obývá smečka.“ Ta řeč byla vyčerpávající. Pohodil jsem ocasem a usmál se, abych působil uvolněně.

Sledoval jsem Lyl, jejíž nálada taky nebyla nějak veselá. Asi byla moc unavená a hladová, stejně jako já. Mrsknul jsem ocasem a pokusil jsem se nasadit úsměv. Když se budu malinko přetvřovat, nevadí to, když to Lyl zvedne náladu. Zastříhal jsem rozpustile ušima a rozeběhl jsem se za Lyl, která sice řekla, že vlka je zamrzlá, ale nakonec se vydala k lesu. Hopkal jsem jí po boku jako neposedné vlče. „ÁHOJ!“ vypísknul jsem, jako bych ji nikdy před tím neviděl. Znal jsem jí dost na to, abych věděl, že jí tím nejspíš polezu na nervy, ale to mě neodradilo.
Sníh mi odletoval od tlapek, jak jsem si tak skákal. Les nebyl daleko a to se mi líbilo. Nemusel jsem proto hopkat daleko. Přes svůj zmrzlý čumáček jsem necítil pachy, kterých bych si možná i všimnul kdybych nebyl tak rozpustilý, ale co už. Na velké přemýšlení nebyl čas a Lyl už stejně do lesa vešla a tak jsem ji s výrazem přiblblého nohsleda následoval.

//Sarumenský les

//kopce

Šel jsem pomalu a tak na mě Lyl musela čekat, ale nehodlal jsem kvůli ní zrychlovat ani o milimetr za hodinu. Byl jsem moc unavený a zamyšlený nad svou minulostí, než abych mohl energii přenášet do zrychlení své želví chůze. Lyl to nejspíš pochopila a tak šla poměrně pomalým tempem, i když u toho rozhodně vypadal víc elegantně než já. Vločky, které jsem měl v kožichu, se rychle rozpustily teplotou mého těla a já se cítil trošku promrzlý a rozhodně to nebylo nic příjemného. Chtěl jsem se schovat v nějakém úkrytu a v klidu se prospat. Kdybych měl smečku, nemusel bych tohle řešit, prostě bych doběhl domů a tam bych se svalil do úkrytu a bylo by. Ale teď musím řešit, co si dám k jídlu a kde přežiju zimu. Z úvah nad mým nejspíš brzo zimou zkráceným životem, mne vytrhla Lyl. Když na mě promluvila, musel jsem zastříhat ušima, abych se přiměl ji poslouchat. Ptala se o tom, kam půjdeme. Možná že bych se mohl vrátit ke Kessovi do smečky. Mohl bych tam s nimi zůstat a žít. A možná bych konečně měl dokonalou rodinu. Proběhla mi hlavou nadějeplná myšlenka, ale hned jak se objevila, byla zavalena spoustou negativních věcí. Věděl jsem že Kess má moc práce a nebude se o mě chtít starat. Navíc i když to byl můj mentor a nejlepší přítel v jedné osobě, i mě bylo jasné, že má svou vlastní rodinu o kterou se bude chtít starat a já bych byl jenom na obtíž.
Podíval jsem se na Lyl, která už zase něco švitořila o řekách. Zamyšleně jsem se na ní podíval a pak jsem se zaposlouchal. Zvuky okolí ke mně přišly náhodou a já rozeznal dvě řeky. „Máme dvě možnosti,“ řekl jsem. „Buď to riskneme a pokusíme se přebrodit jednu z těch dvou řek.“ Můj hlas prozrazoval, že se mi tahle možnost vůbec nelíbí. „Nebo se můžeme zkusit schovat v támhle tom lese a počkat než bude nějaké lepší počasí.“ Nechal jsem rozhodnutí na ní a zatím doufal, že mi vítr, který začal nabírat na síle, neodfoukne od těla ten zbytek tepla, který jsem si syslil.

Lyl byla malinko nesvá ze všech těch vlků kolem .Jejich pachy mi naplnili čenich a dokonce jsem měl pocit, že nás od někud sledují. Popravdě společnost by mi nevadila, ale pořád je lepší mít Lyl, které můžu důvěřovat, než narazit na nepřátelské vlky a být proti nim sám. Proběhla mi hlavou docela zajímavá myšlenka. Přešlápnul jsem a uvědomil jsem si, že už tu stojíme opravdu dlouho a bylo by na čase jít.
Najednou se z nebe snesla bílá vločka a dopadla mi na čenich. Mimoděk jsem se otřásl, i když mi moc zima nebyla. Sníh jsem naposledy viděl před dlouhou dobou. Jo nejspíš loni v zimě, ty génie. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a usmál se na vločky, které se snášely z nebe. Pamatoval jsem si dobře, jak jsem dopadl loni, když jsem s Coedenem prozkoumával v zimě jih a narail na onu smečku. Měl jsem rýmu a byla mi zima. Vzpomínka na Coedena mě trochu rozesmutnila. Kde jen je tě konec kamaráde. Stejně jako ostatních mých přátel. Se svěšeným ocasem jsem se vydal za Lyl.

//Kopretinová louka

Pomalu jsem zvedl hlavu. Lyl mě ujistila, že si toho co jsem řekl, váží, i když mi bylo jasné, že to nemyslí tak úplně vážně. Nemohl jsem jí to mít za zlé. To co jsem řekl, byly naprosté hovadiny, které bych už nikdy nechtěl z tlamy vypustit. Naštěstí Lyl prohodila pár otázek, kterými chtěla odvést pozornost. Nebo jsem si to aspoň myslel. „Rozhodl jsem se že by mi mohl pomoci s nějakou tou magií, ale nemyslím si že mu to vyšlo. Nebo aspoň nic nového necítím,“ prohodil jsem trochu zamlženě. Nebyl jsem si jistý, jestli si ze mne nevystřelil.
Usmál jsem se na Lyl. „A tak kam zamíříme teď?“ zeptal jsem se Lyl. Do teď se šlo podle mého, ale určitě existovalo místo, kam by sama ráda vyrazila. Byl jsem zvědavý, jestli vůbec nějaké takové místečko existuje. Místo kam by i ona, vlčice, která podle všeho nehodlá zapustit kořeny, ráda šla. Třeba nikam jít nechce a jen se tak potuluje z místa na místo, aby se neřeklo. Napadlo mě smutně, ale nechtělo se mi tomu tak úplně věřit. Byl jsem přesvědčen, že každý má nějaké poslání v tomto světě a že nikdo neexistuje jen tak náhodou, aby se flákal a nic nedělal.

Byl jsem rád, že jí zmínka o dárku udělala očividnou radost. Na chvilku jako by spadla ta její tvrdá a ledová maska a objevila se opravdová a hodná a milá Lyl, kterou jsem měl tu čest na chvilku poznat , když mě vytáhla z té bažiny. Nebo jsem si to možná jen namlouval, ale rozhodně jsem byl rád, že jsem měl šanci vidět tu zaskočeně milou Lyl teď. Zastříhal jsem šibalsky ušima, jako bych byl nějaký Casanova nebo něco podobného. „Když jsem byl u života, napadlo mě, že by se ti mohlo hodit něco malého, co by ti pomohlo, kdyby na tebe někdo zaútočil nebo tak. Poprosil jsem ho, aby ti trochu zlepšil rychlost, abys byla rychlejší a mohla před nebezpečím utéct,“ řekl jsem trochu zkoprněle, protože v mojí hlavě to znělo líp. „Teda ne že bych chtěl naznačit, že před problémy utíkáš. To ani náhodou, jsi ta nejstatečnější vlčice, kterou jsem zatím poznal, ale někdy je prostě výhodnější utéct, než se zbytečně pouštět do boje a šarvátky. Prostě běžet s větrem o závod pryč od nebezpečí a… a… a já se do toho totálně zamotal a melu pátý přes devátý,“ tu poslední větu jsem vyřkl s podivným smíchem, který měl trapnost celé situace zlehčit, ale místo toho to ještě zhoršil. Koukal jsem se na svoje přední tlapky, jako by to byla jediná věc, co na světě mám a jsem jí naprosto fascinován, ale po chvilce mě donutila zvědavost zvednout hlavu a podívat se na Lyl. Nevěděl jsme proč se s ní vůbec bavím, ale jedno mi bylo jasné. Pomohla mi, čekala na mě a byla to nejblíž k příteli co jsem teď měl. A za to jsem jí byl vděčný. Pokusil jsem se o úsměv a doufal, že Lyl na celý můj monolog zapomene.

//Po 100 letech :D

Sledoval jsem Lyl, která se mne optala, jestli jsem v pořádku. Spiklenecky jsem na ni mrknul a pak jsem se začal pomalu zvedat ze země. „Já jsem vždycky v pořádku,“ řekl jsem jako by se vůbec nic nestalo. „Doufám, že ses moc nenudila při čekání,“ zatrylkoval jsem a pohodil jsem ocasem, jako bych se ji snažil přesvědčit o tom, že jsem na tom tak skvěle a dobře, jak jen to jde. I když mi bylo trochu divně. Nechtěl jsem si stěžovat, ale mírně jsem si při tom elegantním pádu narazil přední tlapku. Hlavně ze sebe nesmím dělat nějakou padavku. Elegantně, nebo jsem aspoň doufal, že to vypadá elegantně, jsem se posadil a podíval se na ni se zářivým úsměvem. „Doufám, že pokud to čekání bylo otravné menší dáreček ti to vynahradí,“ prohodil jsem jako by nic a vypláznul jsem na ni jazyk.
Nebylo mi jasné proč se s ní vůbec vybavuju. Pořád mi v hlavě poletovala myšlenka na onu vlčici od jezera, kterou jsem od té doby nikde neviděl. Na druhou stranu Lyl byla hezká, ke mně milá a rozhodně se chovala jako správná kamarádka. A navíc jsem jí vděčil za život. Přesto všechno jsem si nebyl jistý, jestli se mi chce nechávat si motat hlavu od někoho kdo o mne třeba ani nestojí. Mrsknul jsem ocasem. Když se nebudu ptát, nemůžu nic ztratit. Tahle myšlenka mne malinko děsila, ale zároveň jsem věděl, že je to to nejlepší co mne mohlo napadnout. Nebyl jsem si jist. Nebyl jsem si jist tím, jestli se chci tomuhle všemu bránit nebo ne. Podle mého neexistovala šťastná partnerství, bez přátelství, pochopení, sounáležitosti a lásky. Jeslti mám pravdu nebo ne, jsem však říct nedokázal.

// Vrcholek

Seběhnul jsem pomal dolů a všechen ten pocit, že bych měl zůstat s Životem, ze mne vyprchal, jako mávnutím kouzelného proutku. Jistě že bych se rád nahoru někdy vrátil, ale už to nebylo takové nutkání jako před chvilkou. Mrskal jsem ocasem a snažil se přijít na to, kam asi Lyl zmizela a jestli na mne pořád čeká nebo už běžela pryč. Musel jsem být nahoře poměrně dlouho, ale mě samotnému to přišlo jenom jako chvilička. Začal jsem se rozhlížet a pomalým krokem jsem se procházel. Nikam jsem nespěchal. Pokud tu čekala tak dlouho, určitě jí nebude vadit počkat ještě těch pár minut, než ji najdu. Zajímalo by mě, jestli mi Život dá vše, co slíbil. Probíhalo mi hlavou. Nebyl jsem si jistý, že to jde takhle rychle. Také mne zarazilo co jsem se od života dozvěděl, ale nijak jsem si to nechtěl připouštět. Viděl ve mně zem, ale i vodu, což bylo divné. Žádný vlk přeci nemá vrozené hned dvě magie. Zmateně jsem vrtěl hlavou, když jsem uviděl známý kožich.
„Lyl!“ štěknul jsem na vlčici a pomalu jsem sek ní vydal. Moje obratnost mě však zradila. Podklouzla mi tlapa a já se rychle sklouznul. Naštěstí se mi podařilo zastavit kousek od Lyl, takže jsem do ní nenarazil. Mé působivé antré bylo zakončeno tím, že jsem se rozplácnul do písku, jak dlouhý tak široký. Byl jsem moc zmatený a utahaný na to abych se zvedal a tak jsme zůstal ležet na zemi. „Smát se mi můžeš za chvilku,“ zahuhňal jsem na Lyl.

//pokračování

. „Ještě bych chtěl pro svou kamarádku něco málo. Aby byla rychlejší například,“ dodal jsem ještě k Životu. Vlk se pořád usmíval a já se usmíval na něj. Kývnul hlavou na znamení, že je to vyřízeno. Ještě jednou jsem poděkoval a chtěl jsem jít pryč, ale ten výhled a Život… Jako by mě něco nutilo zůstat. Nevěděl jsem co, nebo proč. Ale byla to síla, kteoru jsme nemohl ignorovat. Jednou packou jsem si to namířil pryč, ale druhá jako by se nechtěla hnout z místa. Ušel jsem tři kroky směrem dolů a pak zase tři směrem nahoru. Dalo by se říct,že jsem po vrcholku chodil do kolečka, jako nějaký blázen. Bylo to tu přeci jenom tak nádherné. No tak měl bys jít. I když je tu tak nádherně... Lyl!... Kdo je Lyl? Byl jsem tak zmatený, že jsem dokonce zapoměl na svou kamarádku. Když jsem si však vybavil její jméno a kožich hned mi bylo jasné, že musím jít. Neochotně jsem si to namířil dolů z kopce.

//Narrské kopce

//objednávka

ID M05 – magie myšlenek 56 máků + 50 kopretin + 7 mušliček
ID V01 – 1* do síly 5 kopretin
ID V02 – 1* do rychlosti pro Lylwelin 15 kopretin