Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pohled se mi zmatněl. Můj dech se uklinil. Tělo ochablo. Pro pozorovatele, který stál mimo jsem mohl působit dojmem plyšového medvěda, kterého někdo nedbale odhodil na zem a on se teď nemůže pořádně zvednout. Jenomže já byl pořád uvnitř. A bylo to příjemné. Cítil jsem klid. Vlna mnou projela, jako bych se proběhl pod studeným vodopádem. Všechna bolest pominul, napětí se uvolnilo, strach zmizel. Pomalu jsem se začal vracet do normálu.
Zakotvil jsem svoje oči na Saturnovi, který se tvářil ustaraně. "Je mi lépe, je mi lépe," prohodil jsem, jako bych odpovídal na otázku, ale sám jsem si nebyl jist, jestli kdy byla položena. Pomalu jsem se přetočil na břicho a začal se ztěžka zvedat do sedu. Očekával jsem bolest tlapky, ale ta nepřišla. Byla zázračně pryč. Stejně jako všechny moje problémy. Všechno odplulo za podivnou zeď, kterou vytvořila vůně z květiny. Květinka teď ležela na zemi a postupně chřadla. Její vůně se rozplynula a s ní i její život. Já se ovšem cítil více než kdy dřív naživu. "Moje tlapka... Je chromá," pronesl jsem k Saturnovi věc, kterou už si sám musel dávno uvědomit. "Občas bolí, ale tohle bylo mnohem více, než kdy dřve. Ale ta květina pomohla," dodal jsem, abych ho případně uklidnil, že mi není nic vážného.

Bolest byla příšerná, ale už jsem věděl, co mi pomůže. Saturnus mi květinu přisunul přímo k čenichu a tak jsem se už neobával ničeho. Prostě jsem se zaměřil na květ. Květina se otevřela. Její květ mne polechtal na čenichu a do nosu se mi dostala její opojná a omamná vůně. Jen jsem doufal, že nic se nedostane k Saturnovi. Ale co bylo mi to jedno, chtěl jsem jenom utišit bolest a doufal jsem, že tohle pomůže.
Pomohlo.
Bolest konečně polevovalo. Moje rameno se mírně třáslo, jak se ještě bolest utlumovala, ale už mi nebylo tak bídně. Všechno se začínalo ustalovat a já se necítil, že budu muset vyskočit z vlastní kůže, abych se nějak uklidnil. Konečně se všechno zastavilo. Byl jsem schopný se mírně otočit, abych viděl na Saturna. Byl jsem najednou v takovém příjemném rauši, že jsem se na něj usmál. "Díííky," řekl jsem s protáhnutým í. Rameno, tlapka ani záda mne už nebolely. Všechno bylo v naprostém pořádečku, takže jsem se jen připitomněle usmíval.

Přes bolest jsem nic necítil. Necítil jsem teplo ve vzduchu ani chlad od země. Necítil jsem mechovou vůni, která byla všude kolem, nebo blížící se pach známého vlčka, který už nebyl tak známý jako kdysi. Bolest byla příšerná. Jako by mi někdo stál na rameni a zabodával do něj ostrý kůl, nebo rozžahvený kámen. Strkal do mě a dloubal, ale ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, nemohl jsem ho setřást. Nemohl jsem se z bolesti vysvobodit. Nešlo se jí zbavit.
Pohledem jsem zaznamenal, že se mi do zorného pole dostal Saturnus, ale jeho slova se zdála tak vzdálená. Bolest jako by mi zatemnila mozek. Nemohl jsem se soustředit. "Potřebuju..." začal jsem mluvit, ale nedokázal jsem přesně artikulovat, co bych vlastně potřeboval. Ani jsem to nepotřeboval vědět, přišlo to nějak samo. Ta kytka. Věděl jsem, co mě uvolní. Co pomůže svalům, aby se zase stáhly. Aby se prostě uvolnilo celé moje tělo a mysl. Něco co by mě nechalo v klidu. "Přines... mi tu... kytku," řekl jsem Saturnovi a soustředil se. Kousek od nás se z ničeho zhmotnil stonek a z něj květ, který zůstával pořád zavřený. Byla to květina s Elysejských polí.

//Kierb

Tlapku, kterou jsem měl chromou, jsem necítil. Což bylo jediné štěstí, protože všechno ostatní jsem cítil až moc. Bolestí mi pulzovalo celé rameno, z něho se bolest vlévala do páteře a krku, jako by byla nikdy nekončícím proudem, který se rozlévá do těla. Měl jsem zaťatou čelist, když jsem se došoural, doplazil a dosesunul na smečkové území. Neměl jsem sílu, abych se pohnul byť jen o kousek dál, takže jsem se prostě zkroutil na zem v bolesti, kterou nešlo zastavit. Netušil jsem, co se mi stalo a nemohl jsem uklidnit vlastní mysl, abych si mohl projít to osudové zakopnutí. Dusno mě navíc, světe div se, dusilo, takže moje dýchání bylo hodně přerývavé a mělké. Co se to děje... Pokusil jsem se dát o sobě vědět... "Augh," vyšlo mi z tlamy. Místo vytí, které působilo vždy dojmem, že mi někdo trhá končetiny, ze mne vyšlo jenom poměrně silné zakuckané vyštěknutí. Těžko říct, jestli mě někdo slyšel, nebo ne.
Zůstával jsem ležet na zemi a svíjel se v bolesti do klubka, jenomže čím více jsem se kroutil, tím více tlapa bolela. Kdybych se dokázal aspoň uklidnit a racionálně přemýšlet, jenže to nešlo. Bolest byla moc silná, moc všepohlcující. Nevěděl jsem, co jsem si provedl, ale rozhodně to nebyla jenom přelženina. Zakopnutí bylo poslední kapkou, která rozjela příval bolesti. S chromou tlapou nebylo něco v pořádku. S rozšířenýma zorničkama jsem sledoval nebe.

//Východní hvozd

Kolem řeky byla cesta jednolitá. Nebylo tu moc překážek, takže se mi šlo dobře. Bolest mírně polevila, ale pořád jsem ji silně cítil. Silněji, než kdy dřív. Takhle to bolelo snad jen poprvé, když jsem si uvědomil, že s tlapkou nepohnu. Vzduch se nehýbal a vítr nefoukal, což u mě způsobovalo větší a větší zadýchání. Jenže i v takhle stojatém vzduchu jsem cítil někde poblíž svou nevlastní sestru a Karoe. Že by si našla novou kamarádku? Nehodlal jsem je rušit. Sestru jsem popravdě neznal, jen jsem o ní věděl z vyprávění od Alastora a otce. Taky jsem ji několikrát cítil, protože měla pach jako Lennie a můj otec, což jsem si nemohl s nikým jiným splést. Věděl jsem prostě, že je to ona, i když jsem ji nikde neviděl.
Kráčel jsem dál. Směr jsem měl přímo k lesu a doufal jsem, že tam dojdu dřív, než slunce vystoupá moc vysoko. Přidal jsem proto do kroku a to byla chyba. Smekla se mi tlapka a já ucítil ostrou bolest, která mi vystřelovala z chromé tlapky až do ramene a odtud se šířila po páteři. Nebylo to dobré, nebylo to vůbec dobré. Z posledních sil jsem se začal sunout směrem k mechovému lesíku.

//Mechový lesík

//Kaskády

Pokračoval jsem poměrně pomalou chůzí. Po terénu, který byl rovnější to šlo lépe, než vyskakovat na kameny na kaskádách. Ve vzduchu bylo dusno a parno, ale sluneční paprsky ne a ne prokouknout skrz mraky na zem. Bylo to nepříjemné počasí pro cestování a já doufal, že se mi cestou nic nestane. Bolest v tlapce a rameni začínala být opravdu hodně nepříjemná. Občas jsem se musel zastavit, abych si odpočinul a vydechnul. Nechtěl jsem se uhnat, ale zároveň jsem nechtěl moc často zastavovat, protože hrozilo, že už se nikdy nerozejdu.
I přes bolest jsem se ovšem sunul pomalým šnečím tempem dál a dál. Nevěděl jsem, kde se bolest vzala, ani proč přišla tak náhle. No byla tam... Něco jsem asi musel udělat. Špatně došlápnout nebo jsem si ve spánku tlapku přelžel, jak jsem se přetáčel z boku na bok. To znělo jako nejlepší vysvětlení. Jiné jsem popravdě ani neměl. Uviděl jsem tok Kierbu a využil jej k tomu, abych se mohl kolem něj dostat až zpět do lesa.

//Kierb

//Útočiště

Vyšel jsem ven a nechal chladnou vodu, aby mi chladila můj kožich. Aspoň jsem se tak trochu zbavil zimní srsti a nepříjemného puchu zatuchliny, který občas útočiště nabízelo. Hlavně ve výklenku na spaní to podivně páchlo plesnivinou. Aspoň se umyju a nebudu riskovat nějakou kožní nemoc nebo tak něco. Zastříhal jsem ušima a velice neobratně se začal sápat podél toku řeky nahoru. Za normálních okolností by mi spánek pomohl se trochu zorientovat a dát do pohody, ale mě to nějak nešlo. Něco jako by mi bránilo v tom si pořádně odpočinout.
Tlapka mne pořád bolela. Začínalo to být pomalu nesnesitelné. Bolest mi občas vystřelovala až k rameni, ale tentokrát to bolelo permanentně. Nevěděl jsem, jestli za to může počasí nebo něco jiného. Bylo to zvláštní... Všechna ta bolest mi navíc ztěžovala výstup. Vyškrábat se na kameny mi trvalo až směšně dlouho, ale nakonec jsem stanul na vrcholku, abych mohl zamířit do nového lesa, který mi nabízel úkryt a odpočinek.

//Východní hvozd

//Kaskády

Útočiště vypadalo stejně jako kdy dřív. Květiny byly hezky zalité a teď rostly v nádherných stoncích. Bylo pěkné je takhle sledovat, jak rostou a kvetou. Možná bych měl vymyslet způsob, jak takové květinky uchovat. Mohl bych využít slunce nebo tak něčeho. Vysušit je a přenést do smečkového úkrytu... Byla to poměrně zajímavá úvaha, které jsem se silně držel. Kdybych rostliny potřeboval, mohl bych si je vyčarovat, tím jsem si byl jist... i když po tom fiasku se snahou ovládnout vodu, i já začínal pochybovat. Bylo mi jasné, že jednou přijde den, kdy nebudu mít dost energie nebo schopností, abych ovládal i svou nejlepší magii.
Pomalým krokem jsem se doploužil k výklenku, který mi sloužil ke spánku. Svalil jsem se na zem a zhluboka oddechoval. Sen přicházel, ale byl divný. Nemohl jsem jej pořádně uchopit, takže jsem se několikrát přetočil a zabručel, než jsem konečně usnul. Spánek byl poměrně krátký, ale já dlouho nevydržel spát. Nikdy jsem nebyl moc pecivál, ale s přibývajícím věkem se potřeba spánku ještě více snížila. Přicházela naléhavěji, ale naplnilo ji méně hodin strávených ve snách.
Dnes jsem žádné sny neměl. Nebo spíše měl, ale nepamatoval jsem si je po probuzení. Dokonce jsem i zapomněl na svůj plán usušit květiny až se vzbudím, nebo vymyslet důvod, proč bych se měl vydat do Asgaaru za strýcem. Neměl jsem nějak myšlenku ani na jedno. Pomalu a se skřípáním kostí jsem se zvedl a vydal směrem ven. Magii už jsem ani nepokoušel.

//Kaskády

//Vřesový palouk

Byl jsem už moc starý. Vlčici jsem nestihl ani zastavit, prostě se najednou vypařila a nešla za mnou. A já si toho ani nevšiml. Možná na mě něco volala nebo se loučila, ale moje uši už její slova nepostřehla. Nevěděl jsem, jestli třeba nezapadla někam nebo ji nějaká magická síla neodnesla jako ji před tím přinesla. Netušil jsem, k čemu tohle setkání mělo být, ani proč k němu došlo tam, kde k němu došlo. Vlčice byla... zvláštní. Speciální. Mírně jsem si povzdechl. Kdybych byl mladší možná bych ji šel i hledat nebo se více zajímal, ale já na to nějak neměl sílu.
Rozhodl jsem se, že bych se měl podívat do svého úkrytu a odpočinout si mezi květinami. Pak bych měl vyrazit na zpáteční cestu do Mechového lesíka. Nebylo proč už navštěvovat Asgaarský hvozd. Možná, že až se prospím, tak mne nějaký důvod napadne, ale momentálně jsem jej postrádal. Rozhodl jsem se dojít nejprve prospat. Dokráčel jsem až ke vchodu a chtěl jsem rozhrnout magií vody průchod, ale nějak to nešlo. Jako by se magie nějak nechtěla ozvat, když jsem ji vyvolával. Jen jsem nakrčil čenich a prošel vodou. Zvláštní.

//Útočiště

Vlčice byla opravdu mimo. Nechápal jsem o čem mluví, ale to bylo vlastně asi jedno, protože ona se strašně snadno zacyklovala. Změnila se do vlčice, která mi vysvětlovala něco o nějakém kamení. "To je bouřka," vysvětlil jsem jí. "Podle všeho přijde celkem silný déšť, neměli bychom tu jenom tak postávat," dodal jsem a rozhlédl se, kam by se dalo jít. Celkem hezky by se dalo dojít do mého vlastního úkrytu, ale ten by nám moc nepomohl, vzhledem k tomu, že neměl řeku. Mohli bychom zkusit zajít do Asgaaru, třeba by nás tam někdo nějakou tu chvilku nechal, než se všechno uklidní. "Kousek odsud je smečka, kterou znám, mohli bychom se jít schovat k nim," navrhl jsem vlčici, která mě už zase nevnímala.
Momentálně ležela v klubku na zemi, ale nevypadala vyděšeně. Spíš nadšeně z toho, že hřmí. "Musíme jít, tady nastydnete," řekl jsem jí trochu rázněji, protože jsem věděl jak nepříjemné to je, když někdo prochladne. A i jak hloupě se to léčí. Začala ovšem zase mluvit o pozorování světýlek na obloze a pak se zase přepla. Znovu pozdravila, představila se a začala něco pindat. "Chjo...." zabručel jsem si pro sebe. Někdy jsem opravdu toužil po tom, mít magii příkazu. Svět by byl jednodušší. Déšť, který se začal snášet na naše hlavy nebyl vůbec příjemný. "Já jsem Sigy a teď musíme jít, nemůžeme se koukat na světýlka," řekl jsem vlčici a začal jsem poskakovat po třech směrem pryč z místa. Skákal jsem opravdu pomalu, takže pokud chtěla jít, mohla mě následovat.

//Kaskády

Vlčice byla opravdu mimo. Nechápal jsem, co vedlo k tomuhle jejímu stavu, ale evidentně byl stálý a způsobený něčím závažnějším. Jestli to bylo fyzickým úrazem nebo nějakým psychickým problémem jsem netušil, ale jedno mi bylo jasné. Tahle vlčice se asi nikdy nebude chovat normálně. Začala najednou panikařit, že její přátele tu nejsou. Mluvila o vlcích a nějakých obrázcích. "Neboj určitě nejsou nemocní," prohodil jsem s úsměvem a snažil se ji uklidnit, jenomže to úplně nešlo, protože její slova přecházela od jednoho tématu k druhému.
Popravdě jsem jí nechápal. Netušil jsem o koho se jedná nebo o co jde, ale bylo mi jasné, že ji tu nemůžu nechat. "A chceš je jít teda hledat?" Mluvila o nějaké smečce, kterou šli hledat, takže jsem odhadoval, že musí být z nějaké smečky, takže když ji doprovodím tam, někdo se jí ujme. Z Borůvky není, to bych ji potkal, ale mohla by být z Asgaaru nebo z té smečky na jihu. Kdyby někoho takového měli v Mechovém lesíku, tak by mi o určitě řekla Launee nebo Karoe, ta se nikdy nedržela... Chvilku to vypadalo, že se rozpláče, ale pak zase mrk a mluvila o něčem úplně jiném.

Vlčice byla evidentně trochu nevšední... speciální, to bylo to slovo. Jiný by řekl, že má prostě o kolečko navíc nebo možná méně, ale já jsem byl trochu více korektní, takže jsem ji považoval za speciální vlčici, se speciálním pohledem na svět. Několikrát se mi představila a prohlásila, že nemá nějaké své přátele, které nazývala podivnými jmény. "Tak to je určitě brzo najdete, pokud se tedy pamatujete, kde jste je viděla naposledy. Mohl bych vám pomoci je najít, celkem se tu vyznám?" pronesl jsem klidným hlasem, protože jsem se pomalu přeorientovával na to, že s touhle vlčicí musím mluvit jako s vlčetem. Všechno vysvětlovat a hezky pomalu opakovat. Minule po mě nějaká magie chtěla lásku k Lylwelin, která se nakonec proměnila v prach. Teď po mě stejná magie chce pomoc téhle ztracené vlčici? Proč... Nechápal jsem, jak místní svět funguje.
Podle toho jak mluvila, často zapomínala. A opakovala se. Nebyla první koho jsem poznal, kdo byl takový. Kdysi jednou jsem potkal vlka, který také zapomínal a bylo to s ním těžké, ale jeden prostě nemohl takového vlka nechat jen tak být, musel mu pomoct. Kdo mohl tuhle nechat pobíhat jen tak? "Vy asi často zapomínáte, že?" zeptal jsem se s úsměvem Světlušky, která momentálně cinkala i když asi netušila proč.

Čichal jsem v tom magii. Znal jsem ji. Už jsem to zažil. Ale tentokrát to bylo jiné. Nebyla tu Lylwelin. Nebyl tu vlastně nikdo. Nebo to jsem si alespoň myslel, než se kolem mne roznesl podivný hlas, který křičel z plna hrdla. Otočil jsem pohled za tím hlasem, který přicházel z dálek. Vlčice ke mně přibíhala, ale pak jako by si to rozmyslela a zastavila se. Asi si mne spletla s někým jiným, což by i vysvětlovalo její snahy křičet na mne jako na "šediváka". Od šedivé barvy jsem byl vzdálený, co nejdále to šlo. Vlčice se pohledem zastavila na mojí ozdobě, kterou vnímala asi jako něco, na co si může jen tak koukat. Nebylo mi to nepříjemné, ale od dospělé vlčcie bych to nečekal. U vlčat možná, ale od dámy v letech? Mírně jsem zastříhal ušima a pak je stáhl k hlavě, když na mě zařvala jako na "šišáka". "Ocenil bych oslovení Sigy, protože tak se jmenuju," řekl jsem jí slušně a s úsměvem, když přestala křičet a nadechla se na svou dlouhý monolog. Vyprávěla mi o lesích a vlcích, které jsem neznal. Nebo i kdybych je znal z jejího popisu bych nepochopil o čem mluví. Nakonec vyplázla jedno poslední "Ahoj" a civěla na mě. "Zdravím," odvětil jsem. "Jestli chceš nějak pomoct, budeš muset zpomalit," vyzval jsem ji s úsměvem. "Znám hodně míst a hodně lesů, ale ne když je popíšeš takhle rychle."

//VVJ

Teď nechci mluvit s Lyl... byla poslední myšlenka, kterou jsem si stihl pomyslet, než mě růžový prášek přenesl mimo jezero. Můj pohled se začernil a já se ocitl uprostřed květinového palouku. Rostl tu vřes, který byl hezky barevný a i nádherně voněl. Jenomže Lylwelin jsem necítil. Něco mi napovídalo, že tu není a to bylo dobře. Nechtěl jsem s ní teď mluvit. Ale naposledy, když se tohle stalo, tak jsem se ocitl s Lylwelin a vznikla tak naše malá rodinka. Takže jsem doufal, že tentokrát mě nikdo nebude magicky motat do svých nití osudu. Nechtěl jsem to s Lylwelin teď napravovat, popravdě jsem si ani neuvědomoval, co bych chtěl. Netušil jsem, kam se náš vztah bude dál ubírat. Už to prostě nebylo ono. Rok byla pryč. Nechala mě i s vlčaty a i když se oháněla tím, že byla v nějaké díře uvězněná, já jí to moc nevěřil. Rok byl moc dlouhá doba na to, aby někdo jen tak zmizel v norách a přežil to. A i kdyby to přežila, tak proč nepoužila některou ze svých magií nebo proč ji nikdo necítil.
Jednoduše jsem nevěřil tomu, že Lylwelin byla pryč jenom z počínání nějaké nadpřirozené síly. Tak trochu jsem v tom cítil i její vlastní rozhodnutí a to mi trhalo srdce na několik malých kousíčků. Teď jsem s ní prostě mluvit nechtěl, ale proč by mě to růžové přenášelo pryč, kdyby nešlo o ní.

Seděl jsem na břehu jezera a sledoval Karoe, která se rozhodla k promluvení. "Nežekl bych, že často. Ale nehody na lovech jsou poměrně běžné, stejně jako nemoci v zimě, které je potřeba nějak řešit," vysvětlil jsem jí, aby to zase nebrala tak, že je tu spousta nebezpečí, kterého by se měla obávat. Tenhle kraj byl celkem bezpečný, jen prostě některé aktivity byly nebezpečnější než jiné. Lov je nebezpečný, jen když se na něm pohybuje někdo jako nezřízená střela, když se to dobře naplánuje je to taky bezpečné... Nechtěl jsem jí motat hlavu, takže jsem to prostě nechal být a usmál se na malou vlčici.
Náhle se u ní něco změnilo a s rychlým vysvětlením se rozeběhla zpět směrem k mechovému lesíku. Nedivil jsem se jí, sám sebe jsem taky občas nudil. "Tak dávej pozor," řekl jsem jí jenom a pomalu se začal zvedat. Taky bych měl už kráčet domů, jenomže náhle mě obletělo něco podivného. Růžový prášek, který se snesl kdo ví odkud. "Sakra," zabručel jsem si jenom pro sebe, protože tohle už jsem jednou zažil a i když to vedlo k něčemu dobrému, vedlo to i k hodně špatnému. Teď nechci mluvit s Lyl...

//Kam určil Osud