Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koukal jsem se na Lyl a nevěděl jsem co mám dělat. Ty divný létající bestie někam odletěly a my tu zůstaly stát. Bez zubů a dost zmatení. No tak tohle bylo jako co? To jim nedaruju já chci svoje zuby zpátky. Nevěděl jsem, kam odletěly a tak jsem se zmateně rozhlížel po okolí a doufal, že mne něco napadne. Naštěstí tu byla Lyl, aby zachránila situaci. Samozřejmě věděla kam ty potvůrky letěly a mě bylo jasné, že to takhle nenechá být. Na to neměla povahu. Byla prostě až moc akční a řešitelská, ale je pravda, že já to taky nechtěl takhle nechat, přeci jenom jsem se taky někdy musel živit a nechtěl jsem si všechno jídlo před pozřením drtit na kašičku.
Pohodil jsem ocasem a zavrtěl hlavou, protože jsem si nebyl jistý, co teď. Lyl něco zašišlala. Rozuměl jsem jí a dokonce to její šišlání bylo roztomilé. Rozeběhla se pryč a mě nezbylo nic jiného než jí následovat. Přece bych ji nenechal běžet střemhlav do nebezpečí samotnou.

//středozemní pláň

Lyl se probrala a vypadala malinkato nakrknutě. Pak ze sebe vydala rozkaz, nebo to aspoň znělo jako rozkaz, že má žízeň. Z tónu jejího hlasu mi bylo jasné, že to byl rozkaz mířený na mě. Opatrně jsem se zvedl a pomohl jí se postavit. A pak jsem jí pomohl dojít až k vodě, aby se napila. Bylo mi jasné, že je z toho lovu nějaká přešlá, ale doufal jsem, že jí to po dlouhém spánku pustí. Mrsknul jsem ocasem, a abych se nějak zabavil, začal jsem sledovat okolí. Působilo to tu docela zajímavě.
Rozhodl jsem se od Lyl poodstoupit, aby měla nějaké to soukromí. Bylo to tu krásné, takové hezky uzavřené od okolí. Nasál jsem do nosu vzduch a slastně zavřel oči. Jako v pohádce. Teda prvních pár minut, pak jsem uslyšel podivný zvuk. Otočil jsem se na Lyl a viděl jsme nějakou větší okřídlenou jepici, jak se snaží Lyl něco udělat s tlamou. Automaticky jsem zavrčel a vrhl se jí na pomoc. Ty potvůrky byly mrňavé a já jenom sledoval, jak tahají Lyl z tlamy zuby. Najednou se vrhly i na mě. Snažil jsem se jim nějak v počínání zabránit, ale nešlo to. Byly moc malé na to, aby se jim někdo bránil tlapami. Zkusil jsem je rozkousat, když jsem je měl v tlamě, ale to taky nešlo. Nakonec jak přiletěli tak odletěli. Podíval jsem se na Lyl a netušil, co dělat.

Asi jsem vedle Lyl usnul. No nebylo to pro mě nic neobvyklého na nějaké to pospávání, jsem byl mistr, ale rozhodně jsem nechtěl spát, když jsem ji měl hlídat. Zamrkal jsem po okolí, které se jenom hemžilo pachy a nejspíš i vlky. No nechtěl jsem to nijak řešit a tak jsem se obrátil na Lyl. „Dobré ráno?“ prohodil jsem k ní rozespale, protože jsem si nebyl jistý, jestli je vzhůru. Pomalu jsem se nadzvednul a rozhodl jsem se, že se půjdu trochu proběhnout, abych se vyvětral po tom dlouhém ležení.
Kličkoval jsem hvozdem, jak jen se mi líbilo. Bylo příjemné cítit vítr ve vlastní srsti. Počasí bylo takové nijaké, protože jsem si nebyl jist tím, jaké je. Nijak jsem neviděl co se děje nad mou hlavou přes koruny stromů, ale bylo mi jasné, že už není zrovna poledne. Vítr byl chladný a podivně mě štípal, když se náhodou dostal skrz srst až přímo na kůži. Otřásl jsem se. Bylo by fajn mít se kde schovat. Brzo asi začne zima. Bylo mi jasné, že zima nebude nijak skvělá. Zima bude prostě zima. A bude mě zima. A bude všem zima. A nebude jídlo a nebude teplo. Málem jsem se při té představě otřásl.
Pomalým krokem jsem se vrátil k Lyl, která pořád ležela na zemi. Natáhnul jsem tlapky a vyčkával, co se bude dít. Jestli začne sněžit nebo se Lyl probere nebo uvidím jednorožce.

Nesledoval jsem okolí, jen jsem se soustředil na to, abych dostatečně znemožnil kamzíkovi pohyb. Když se přestal hýbat, všiml jsem si, že mu Koku nejspíše prokousla tepnu a kamzík se tak utopil ve vlastní krvi. S tlamou plnou masa jsem udělal krok zpátky, abych zhodnotil náš pokus o lov. Dopadlo to více než úspěšně. Spokojeně jsem rozžvýkal to, co jsem měl v tlamě a oblíznul se, maso bylo opravdu dobré. A navíc ho bylo tolik, že pokud se mi čtyři dostatečně najíme, ještě určitě něco zbude pro mrchožrouty. Znovu jsem se zakousnul, než jsem si uvědomil, že Auriel a Koku někam zmizeli.
Až teď jsem si uvědomil, že Lyl tu jaksi není. Nijak jsem si nevšiml, že by se jí během lovu něco stalo. Nastražil jsem uši a přejel pohledem okolí. Koku nutila Lyl nějaký kus masa, Auriel básnila o tom jak jsme všichni úžasní a Lyl ležela na zemi a vypadala, že to s ní každou chvilku sekne. Pomalu jsem k ní došel a bylo mi jasné, že Lyl seřve Auriel nebo ji uzemní nějakou kousavou poznámkou. To se ale nestalo. Lyl odpověděla na ní poměrně mile. Tohle není dobrý, když už je i Lyl milá a příjemná, tak je jí hodně zle. Lyl pak řekla Auriel a Koku a vlastně i mě, abychom se šli v klidu najíst. Věděl jsem jen to, že jestli jí něco koplo do hlavy neměla by zůstávat sama a hlavně taky nesmí usnout. Na druhou stranu štěbetání Koku a Auriel jí určitě taky nemohlo být příjemné. „Běžte se najíst, pohlídám ji a pak se prostřídáme,“ navrhnul jsem těm dvěma a svalil se na zem kousek od Lyl. „Stejně musím chvíli počkat než se nadlábnu, nechci aby mě pak bolelo břicho,“ zalhal jsem a doufal, že se půjdou najíst a nebudou mít výčitky, že se o Lyl dostatečně nestarají.

Lyl kývla, že rozumí mému pokynu, za což jsem jí byl rád, aspoň byla šance, že nedojde v této věci k nedorozumění. Než jsme se stihli nějak víc zformovat Auriel se vyřítila na kořist a zakousla se jí do hřbetu, ale byla odvržená stranou a já jen doufal, že je v pořádku. V ten samý okamžik, kdy Auriel proletěla vzduchem, opustila Lyl svůj úkryt. Zavrtěl jsem hlavou a vrhl se vstříc nebezpečí. Mrštně skočila kamzíkovi na krk a snažila se rozkousat hrdlo. Vyber si něco, čím můžeš pomoct, ale nebudeš překážet. Prokličkoval jsem si to až ke kamzíkovi a snažil se dosáhnout na jeho zadní nohy. Kořist sebou kopala a snažila se nás zasáhnout. Podařilo se mi párkrát se zakousnout do levé zadní nohy. Kamzík šel najednou k zemi a já jen tak tak uskočil, abych se vyhnul živé váze.
Lyl někam zmizela, ale já neměl čas, abych se tomu teď věnoval. Někde v mé hlavě byl hlásek, který říkal, že bych měl zjistit, co s ní je, ale ten byl teď zatlačen do pozadí vším tím adrenalinem a touze po krvi. Vyskočil jsem předními tlapkami na kamzíka. Naštěstí spadl zády ke mně, takže mne kopyta nemohla zasáhnut. Zaryl jsem svoje drápy tak hluboko do masa jak jen to šlo, abych znemožnil kořisti další pohyb, ale bylo mi jasné, že pokud to brzo někdo neukončí, tak ho dlouho neudržím. Zakousl jsem se do masa a trhnutím hlavy oderval kus kůže a masa z břich nebohého kamzíka. Krev chutnala dobře a mně už se sbíhaly sliny. Znovu jsem se zakousl do lahodné a stále se mrskající kořisti a doufal, že Lyl s Auriel udělaly velké škody a zvíře brzy vykrvácí

To jejich švitoření jsem tak nějak nevnímal. Holky, pořád se jenom o něčem dohadujou. Zavrtěl jsem hlavou a dál jsem sledoval kamzíky. Bylo to takové uklidňující je sledovat. Jako by se jich život kolem netýkal. Dokonce jako by si ani neuvědomovali, že jsou v nepřátelském území. Teda pro ně nepřátelské. Doufal jsem, že se ty tři co nejdřív rozhoupou a řeknou, co lovím. I když jsem neměl lovy rád, když už jsem se nějakého účastnil, chtěl jsem to mít z krku co nejdříve. Najednou začalo pršet ještě silněji než kdy před tím. Podíval jsem se na Lyl, která právě našla vhodnou kořist. Kývnul jsem hlavou, že rozumím a pomalu jsem začal postupovat za Lyl. Když jsem byl dostatečně blízko kamzíkům zalehnul jsem zajeden větší kámen, abych byl co nejméně vidět. Nechtělo se mi začínat lov a tak jsem jen sledoval okolí a vyčkával na povel k útoku. Ještě jsem kývnul hlavou směrem k Lyl, že poběžím doprava, abychom všichni neběželi na stejnou stranu. A teď už jsem jen čekal.

//Kaskády

Následoval jsem vlčice, které se vřítili do hvozdu jako by jim patřil. Ženský, myslej si o sobě, že kamkoli přijdou, se všechno zastaví jen proto, že ony jsou ženský. Pomyslel jsem si a zvědavě se po nich rozhlížel. Koku si hrála s nějakou houbou, Auriel se procházela kolem a Lyl se snažila najít kořist. Najednou se na nás Lyl významně podívala. Zavětřil jsem a v nose mě zalechtal pach kamzíků. Kývnul jsem hlavou, protože čím víc se mluvilo, tím víc to mohlo zvířata odehnat. Potichu jsem si to našlapoval směrem, kterým se vydala Lyl a ze kterého se šířil pach. Nechtěl jsem se jim do toho moc motat. Najednou jsem je zahlédnul. Naše kořist. Nevině se pásli opodál. Zalehnul jsem do trávy, a co nejvíc se přikrčil. Ještě chvilku jsem se plazil směrem ke kamzíkům, ale pak jsem se přitiskl k zemi a čekal na to, co přijde. Nechtěl jsem dělat žádné problémy a vyčkávání bylo jednodušší než cokoli jiného. Nerad bych někomu ze svých nových společníků ublížil svou hloupostí. Potichu jsem se rozhlížel a doufal, že se vítr neotočí a nepřinese náš pach kamzíkům přímo pod nos.

Podíval jsem se nejdřív na jednu, pak na druhou a nakonec na poslední vlčici. Všechny tři zněly docela přesvědčeně, že musím jít s nimi. Nechtěl jsem jim dělat problémy a ještě je zdržovat, tím že se tu budu teď tři hodiny rozhoupávat, jestli s nimi jít nebo ne. Nakonec jsem se tedy rozhodl, že se budu muset pochlapit. Zhluboka jsem se nadechnul a snažil jsem se udržet srovnané myšlenky. Nic se nemůže stát, když se budu kontrolovat a když budu přemýšlet před tím, než něco udělám. Snažil jsem se sám sebe uklidnit a přimět se k pohybu.
Auriel po dobu mého rozhodování nakonec prohodila, že bychom měli jít, aby nás nestihla bouřka. Podíval jsem se na nebe a nakrčil čenich. Podle tohohle jednoho letmého pohledu jsem i tak poznal, že bouřka nás nemine, ať se budeme snažit sebevíc. „Myslím si, že už stejně nestihneme zachránit naše kožichy před bouřícím se nebem,“ pronesl jsme trochu zlovolným hlasem, který pro mne nebyl nijak příhodným a pak jsem se zasmál, abych trochu odlehčil situaci. Auriel se rozeběhl do lesa. Lyl mi pošeptala do ucha jednu větu. Jako by poznala přesně na co jsem předtím myslel. Že by ovládala myšlenky? Zavrtěl jsem hlavou a rozeběhl se za nimi.
//hvozd

Jedna z vlčic se představila jako Koku a tu druhou označila jménem Auriel. Podivná jména. Kývl jsem hlavou, že moje jméno je Sigy a usmál se na obě vlčice. Koku pronesla, že se nemám za co omlouvat, takže jsem to tak i bral. Auriel nakonec řekla, něco o nějakém vlkovi jménem Art, kterého prý někde ztratila. Zamyslel jsem se a snažil si vzpomenout. Jméno mi bylo povědomé, ale nebyl jsem si tím jist. Měl bych jí to říct, i když si nejsem na sto procent jistý? Nakonec jsem zavrtěl hlavou. „To jméno mi nic neříká, ale kraj je rozlehlý, takže je možné, že tu někde pobíhá a že se náhodou najdete,“ řekl jsem vlčici, co nejupřímněji mi to šlo.
Bylo vidět, že je Lyl ráda, že jsem jí našel, ale taky bylo cítit, že si drží chladný odstup. Ale to by nebyla Lyl, kdyby se chovala jinak. Mrsknul jsem ocasem a zastříhal nezbedně ušima. Musela by se snažit mnohem víc, abych se jí začal bát. [/mysle] Vzpomněl jsem si na to, když jsem byl malý vlk a hlídala nás ta šedivá potvora. Té jsem se bál, a pokud to Lyl nedotáhne na její úroveň, tak mi strach nenaženou ani její ledové pohledy.
Koku najednou prohodila něco o lovu, na což navázala Auriel a završila to Lyl tím, že půjdu rozhodně s nimi. Ztěžka jsem polknul. Popravdě se mi na lov moc nechtělo. Byl jsem špatná lovec a moje neohrabanost mi zrovna nepomáhala. Musela říct, že s nima půjdu?! Proč to řekla… vždyť o mě nic neví, tak proč to rozhodla za mě. Nechtěl jsem nikomu z nich přiznat, že lovím jen malá zvířata, protože nic většího neulovím. A když se náhodou o lov na vysokou s někým pokusím, je velká pravděpodobnost že dojde někdo k úhoně. „Nerad bych narušoval vaší holčičí jízdu,“

Lyl se usmála, což bylo povzbuzující, protože aspoň nebyla naštvaná. Usmála ses jsem za vodou, proběhlo mi hlavou a já spokojeně vrtěl ocasem, už jsem přestal poskakovat, abych nevypadal jak naprostý šílenec. Nejprve jsem se rozhodl odpovědět Lyl. „Nevím asi jsem se zatoulal ve vzpomínkách a pak jsem tě už nemohl najít a ten déšť smyl stopy,“ snažil jsem se ospravedlnit své jednání a to že jsem ji ztratil. „Promiň,“ dodal jsem a omluvně sklopil hlavu.
Pak jsem upřel pohled na tu černou vlčici. „Ztratil,“ odvětil jsem bez zbytečného protahování. Společnost jsem měl rád, ale když byl někdo moc zvědavý na osobní informace, taky to nebylo úplně to, co bych vyhledával. „Je to moje kamarádka, každýho mrzí, když tu někoho ztratí, je pak totiž nepravděpodobný, že toho vlka zase najdeš,“ snažil jsem se odůvodnit své nadšení, které jsem projevoval, když jsem Lyl našel. S úsměvem jsem si Lylwelin prohlédnul, jestli není třeba zraněná nebo tak, ale kromě mírně ušmudlaného kožichu jsem na ní nic špatného neshledal. Mrsknul jsem nadšeně ocasem, jako že tohle všechno už je za námi a obrátil se ke dvěma neznámým vlčicím. „Mimochodem, omlouvám se, že jsem vás tak nezdvořile vyrušil, ale bylo to důležité,“ prohodil jsem s úsměvem jako by o nic nešlo. „Takže smím-li se ptát kdo jste vy? A co jste tu s Lyl řešily, pokud to tedy není tajné,“ zastříhal jsem ušima a pomalu se posadil, jelikož už mě bolely tlapky. Napjatě jsem poslouchal, co mi vlčice řeknou a jestli to bude mít nějakou výpovědní hodnotu. Hmm co když se s nima Lyl chtěla porvat? Ale to by nebyly tak hodné a vstřícné, nejspíš. Snažil jsem se působit nenuceně a tak jsem je obdařil svým dokonalým úsměvem, který mohl kde kdo závidět.

//řeka Tenebrae

Šel jsem pomalu, na čumák mi pršelo a já se cítil naprosto pod vlka. Nebylo to ani tak o počasí jako o tom uvnitř. Proboha já ztratil vlčici. Živou bytost, která by se jen tak ztratit neměla. Ale já to dokázal. A zevnitř mě to žralo. Kraj byl tak velký, že se v něm vlk s vlkem nepotkali celé věky a já možná tímhle způsobem, naprosto hloupým způsobem, ztratil jedinou kamarádku, která mi zbyla. Nabručeně jsem nakopl jeden z kamenů, které tu ležely. Ani jsem nevěděl, kde to jsem dokud jsem neuslyšel hučení vody. Zastříhal jsem ušima.
Náhle jsem zaslechl něco mnohem jinačího, než hučení vodního pramene. Byly to hlasy, které nebyly vůbec daleko. Mohl bych se zkusit zeptat, jestli neviděli Lyl. Pomalu a s hlavou skloněnou k zemi jsem se vydal za hlasy. Co jim asi tak řeknu? Ahoj jsem idiot a někde jsem tu před nějakou dobou ztratil vlčici. Slyší na jméno Lylwelin. Je asi takhle vysoká, kožich mírně špinaví a víceméně to vypadá jako by vás chtěla zakousnout ve spánku… Nepotkali jste ji někde?! I v mojí hlavě to znělo naprosto pitomě a nehodící se k situaci, ale já opravdu nevěděl co říct. Se skloněnou hlavou jsem došel až k hloučku několika vlků. Zvednul jsem hlavu a začal jsem mluvit na tu s černým kožichem a zelenýma očima. „Promiňte, že ruším v tuto pozdní hodinu, ale hledám vlčici. Někde jsem jí tady ztratil a má kožich jako tady ta. A jmenuje se Lylwe…“ V tu chvíli jsem odtrhl hlavu od jedné vlčice a začal si prohlížet ostatní a můj zrak padl přímo na tu v béžovém kožichu, která byla zdálky Lyl tak moc podobná. Až na to že jí nebyla jen podobná. Byla to přesná kopie. „Já tě našel?!“ nemohl jsem tomu uvěřit a chtěl jsem Lyl povalit na zem a už jí nikdy nepustit, ale nakonec jsem si to rozmyslel a jen jsem začal vrtět ocasem a mírně poskakovat. „Já tě našel. Já tě našel. Já tě našel,“ opakoval jsem dokola jako nějakou mantru a už jsem si o ty dvě druhé vůbec nezajímal.

//Ježčí nížina

Nevím, co se stalo, ale nějak jsem prostě vytuhnul. Jednu chvíli tu Lyl byla a tu druhou jsem necítil skoro nic. Ani její pach ani její jakoukoli stopu. Byl jsem z toho zmatený. Jak můžu ztratit vlčici jako je ona?! Jo jasně, když ztratíte vlče je to něco jinýho to je malinký a snadno ztratitelný, ale vlčici?! Zmateně jsem se rozhlížel kolem v touze najít aspoň minimální stopu kam mohla jít. Nejprve jsem se snažil přitisknutým čumákem k zemi najít správný směr, ale bylo to už dlouho a navíc byla země dost zmáčená. Nebylo to jednoduché. No vlastně to bylo nemožné. Mrskl jsem naštvaně ocasem. Zkusil jsem nalézt něco ve větru, ale nic. Žádná stopa po nádherné béžové vlčici. Sednul jsem si do bahna a smutně zavyl. Nejdříve ztratím Coedena a teď dalšího přítele co mám. Já jsem vážně k ničemu. Pomalu jsem se zvednul a rozhodl se pro zoufalství největšího kalibru. Začal jsem se točit do kolečka. Bylo to nepříjemné a naprosto dětinské, ale co jiného jsem mohl dělat. Náhle mě polechtal vítr na čumáku. Zastavil jsem se a tím směrem se rozešel. Buď se k Lyl přiblížím nebo ji ztratím a nic mezi tím.

//Kaskády

//Sarumenský hvozd

Vyběhnul jsem z území smečky, která nás nechala si aspoň na chvilku odpočinout. Byl jsem nabitý novou energií, po dlouhém a vydatném spánku. Své sny jsem si nepamatoval a možná to bylo i dobře. Lyl mluvila o křišťálovém lesíku. Že by se tam ráda podívala a mě bylo jasné, že tam půjde se mnou i beze mě. Stejně nemám nic jiného na práci. Mrsknul jsem ocasem a na chvilku se zastavil. Musel jsem se zamyslet, kterým směrem vlastně běžet. „Jistě že znám Křišťáloví lesík v jeho okolí jsem vyrůstal,“ prohodil jsem zvesela a zamyšleně se rozhlížel.
Nebyl jsem si jist, kde to přesně jsme, ale netrvalo mi dlouho, abych se zorientoval. Nedaleko byly močály, do kterých se mi teda znovu nechtělo. A o kousek dál byla řeka. Musel jsem se rozhodnout jestli jít přes močály nebo zpátky přes řeku. Bylo to jednoduché rozhodnutí. Rozeběhl jsem se k řece, která z močálů vytékala.

//Řeka Tenebrae

Nevěděl jsme jestli tu ještě nějakou chvilku zůstat, nebo ne. Společensky taktní by asi bylo složit ještě pár díků, za poskytnutý nocleh, ale z postoje Alf mi bylo jasné, že už zde nejsme vítáni o nic déle. Pohlédl jsem tedy na Lyl a pomalým krokem se rozeběhl k hranicím lesa. Snad už ta bouře přešla. Kdybych byl jen tušil, že je to pravda. Žádný sníh ani voda už venku mimo ochranu lesa nehrozili, že by mohli smáčet můj kožich. „Nějaké plány kam běžet?“ otázal jsem se za chůze Lyl. Věděl jsem, že bych měl jít trochu rychleji, ale tenhle les se mi líbil a nechtěl jsem jeho útočiště opouštět kvapem, když jsem nemusel. Raději jsem sledoval vše kolem sebe. Všechny pachy a šelesty.

Běžel jsem přes hvozd až jsme se dostal k potoku nebo spíše řece. Nejspíš to byla ta samá, kterou jsme v té bouřce nechtěli s Lyl přecházet. Tady v lese už byla mnohem schůdnější. Viděl jsme několik míst kde bych mohl přejít na druhou stranu suchou tlapou a snažil jsem se najít to nejvhodnější místo, které by mohla v pořádku přeběhnout i Lyl. Nakonec jsem se rozhodl přejít po kládě. Přešel jsem jí poměrně elegantně a hladce, na to jak jsem byl neobratný. Seskočil jsem a počkal na Lyl, než jsem se rozeběhl plnou rychlostí z lesa.

//Ježčí nížina

//V pohodě já jsem zase slepá, takže jsi si nevšimla, že mám psát :D