Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//řeka midiam

Snažil jsem se udržet s otcem krok. Naštěstí mu došlo, že tak rychle běhat nezvládám a tak zpomalil. Ještě že tak. Na něco se vyptával Lyl, ale já neměl náladu ani čas to poslouchat. Byl jsem rád, že s ním udržím krok a nezaostávám. Bylo by nanejvýš hloupé se prezentovat jako mladý vlk, který nestačí starému pánovi. Co by si o mě ještě pomyslel? Že nestojím za nic. Nevím proč, ale potřeba otci dokázat, že jsem něco víc než jen obyčejný vlk, mne poháněla stále dopředu. Náhle jsem zaslechl, jak otec něco říká a nejspíše to adresoval přímo mě. „V podstatě od rozpadu Klímu,“ odvětil jsem trochu zadýchaně. Mluvit a běhat nebyla zrovna moje oblíbená kombinace činností. „Nedá se říct, že by mi to úplně vyhovovalo, ale nic lepšího nemám,“ odvětil jsem pohotově. Otec musel vědět, že já jsem spíše rodinný typ a ne nějaký tulák. Chtěl jsem si žít hezky ve smečce a užívat si klidného života. Tuláctví rozhodně nebylo to, co bych chtěl. Zavrtěl jsem hlavou. „Ale co už, třeba mě někdy něco nového trkne do čenichu,“ dodal jsem rychle, aby to neznělo tak zoufale.

//Východní hvozd

Na otázku Lyl jsem jen vyplázl jazyk. Nehodlal jsem se s ní nijak dohadovat, ale zároveň jsem nevěděl co jí na to odpovědět. Pak začala brblat něco o tom, že by nám nerada překážela. „Myslím, že kdybys tu někomu překážela, už s námi nejsi,“ odvětil jsem jí a hravě poskočil na místě. Otec poté řekl něco o tom, že tohle místo není zrovna intimní, jelikož se kolem nás rojili vlci. Nasál jsem do čenichu vzduch, ale byl moc studený abych cokoli byl schopný vycítit a neházel u toho podivné obličeje. „Máš pravdu, asi bychom měli jít,“ odvětil jsem stroze a podíval se na Lyl. Vyprávěla zrovna o tom, jak mne poznala a otec mě pak zpražil pohledem. „Byla to nehoda,“ řekl jsem k celé záležitosti, protože mi bylo jasné, že už teď jsem pro otce jednoznačným zklamáním. Jen jsem nakrčil čenich, ale nic jsem neříkal. Na druhou stranu ji sebou nemůžeš tahat věčně. Zavrtěl jsem hlavou a otočil se na otce, který už vyběhnul pryč.
Pomalu jsem se rozešel a přešel do svižného běhu. Nebyl jsem tak rychlý jako otec, ale snažil jsem se. Bylo mi jasné, že otec nebude záměrně přidávat do kroku, ale že poběží aspoň tak rychle, abych já měl problémy mu stačit. Nebo mi to tak aspoň vždycky přišlo. Rozhodl jsem se nevzdávat a běžet stále za ním, dokud budu moct. No a do háje, už nemůžu!

//Kaskády

//Nevím jestli Parysa psala na nás, tak proto ji ignoruju

Sledoval jsem otce a čekal. Bylo hezké slyšet, že v Narvinijském lese se mohu vždy zastavit. „Rozhodně bych to tam chtěl poznat lépe,“ prohodil jsme uznale. Možná bych se tam mohl i někdy usadit? Nebylo by to asi tak špatné, ale co Lyl. V hlavě se mi rodil plán. No nejdřív by to tam měl poznat. Rozhodl jsem se, že se zařídím až podle toho, jak poznám les. Otec se zeptal Lyl, jak jsme se potkali a já to nechal zcela na ní. Rozhlédl jsem se kolem a přešlápl. Už abychom vyrazili. Pohodil jsem ocasem a čekal, jak Lyl odpoví a jeslti už půjdeme dál.

Poslouchal jsem otce, který mi popisoval členy své smečky. „No není vás tam mnoho,“ podotknul jsem a naklonil hlavu na stranu. Možná bych se tam někdy mohl zastavit a poznat je. Pohodil jsem ocasem a jenom kývnul hlavou, když otec ocenil můj zájem o jeho ozdobu. Jizvy byly pravda nepříjemné, ale tahle cetka je docela dost přebyla. Strhávala pozornost dalo by se říct. Pak se otec začal vyptávat mě a Lyl, která byla kousek od nás a asi nás ani moc nevnímala. Lyl prohodila něco k tomu, že by byla radši, kdybych byl víc se svým otcem. Podíval jsem se na ni, jestli to vůbec myslí vážně. Přece si budu dělat co chci a jak chci. Otočil jsem se zpátky k otci. „No rozhodně nic neplánujeme předem. Dalo by se říct, že se tak couráme a zkoumáme na co kde narazíme,“ prohodil jsem, abych se vyhnul tomu co řekla Lyl. Ne že bych otce neměl rád, ale rozhodně jsem se mu nechtěl hned teď motat přímo do života. „Možná bychom tě mohli doprovodit domů, jestli teda míříš tam?“ zeptal jsem se. Bylo mi jasné, že bych u té příležitosti mohl poznat právě jeho smečku, kterou jsem opravu toužil poznat. Podíval jsem se na Lyl. „Nebo máš nějaký jiný nápad, kam bychom mohli vyrazit?“ Nehodlal jsem ji do ničeho nutit. Jestli se mnou chtěla jít mohla, jestli nechtěla nemusela. Asi bych ji stejně nenechal jít někam samotnou, přeci jen jsem gentleman. Proběhla mi hlavou tato zajímavá myšlenka a já se rozhodl, že se prostě uvidí podle toho co oba dva řeknou.

// Sigy: bažiny

//Omlouvám se že přeskakuju, ale od zítra až do neděle nebude čas na nějaké dlouhé posty, takže proto píšu už teď :)

//Šakalí pahorkatina

Vyběhl jsem směrem k řece a cestou jsem předběhnul Lyl. Stejně to vypadalo, že mi otec chce něco říct, než k nám doběhne. Nebo nechce a ty si to jen domýšlíš. Okřikl jsem sám sebe a přidal do kroku, abych doběhl svého otce. Doufal jsme, že tu nikdo nebude, ale pár vlků se tu toulalo. Naštěstí byla řeka docela dlouhá, takže jsme si mohli najít místečko, kde nás nikdo nebude rušit. Savior se zastavil a tak jsem přešel do kroku a nakonec se zastavil před ním a usadil se na zem před něj. Pohodil jsem ocasem a čekal na Lyl.
Čekal jsem, jestli někdo něco neřekne a vyplatilo se. Otec začal vykládat, i když to bylo strohé a nic moc nového jsem se nedozvěděl. „Jen jsem se zeptal. Abych věděl, jestli už zase nepobýváš jinde,“ prohodil jsem trochu omluvně. O sestrách toho věděl docela dost. Amelis prý byla blízko a Lucy viděl před dávnou dobou. Ou Lucy, tak moc mi chybíš sestřičko. Smutně jsem sklopil hlavu, ale věděl jsem, že být smutný nemá cenu. Otec pak řekl něco Lyl o tom, že se rychle vypaří. „Vlastně když mluvíš o vypaření, jak je na tom tvoje smečka? začal jsem se ptát. Protože mne to upřímně zajímalo. Rád bych poznal vlky se kterými teď žije a které považuje za svou novou rodinu. Ne ze závisti nebo tak něčeho, ale protože mne to opravdu zajímalo. Nechtěl jsem na otce nijak tlačit a tak jsem se rozhodl tuhle věc i torchu zakecat. „Mimochodem hezká ozdoba, ladí ti ke kožichu,“ prohodil jsem milým hlasem. Byla to pravda ta naušnice mu slušela, hodila se k jeho magii země i k jeho povaze. Byl prostě jako takový vlčí mafián nebo pirát, a k těm se tohle prostě hodilo.

Otec mi na otázky neodpověděl. Jen se otočil na nervózní Lyl a prohodil něco o změně prostředí. Takže sis toho taky všimnul. Musel jsem aspoň v duchu ocenit snahu, jakou otec vynaložil, když se snažil zapůsobit. Pak prohodil, že mi řekne všechno, co budu chtít. Jak velkorysé. Pohodil jsem ocasem a následoval jeho i Lyl, která prohodila něco o tom, že se od nás odpojí aby nám dala soukromí. „Žádný takový, a já tě pak budu někde hledat…. Co když někam zase zapadnu?“ otázal jsem se mírně dotčeně, že o odchodu mluvila tak klidně. Strávil jsem s ní docela dost času na to, aby mi bylo líto toho, kdyby odešla. Dopadlo by to jako s Coedenem. Jeden den si to kráčíme společně a druhý den, se rozhodne zůstat na pláni, že se najdeme potom… Zaklepal jsem hlavou. Bylo to smutné, vzpomínat na staré známé, které už nikdy neuvidím. A že jsem takových známých na svůj krátký život měl.
Pomalu jsem si to kráče za Lyl, která se zdála být mírně unešená mým otcem. „Být tebou dávám si pozor, vždycky mi přišlo, že je členem tajné vlčí mafie, tak bych pak nerad lovil tvoje ostatky ze dna vlčího jezera,“ zašeptal jsem jí do ucha varovně, i když jsem to nemyslel vůbec vážně. Ale pravdou bylo, že otec byl ohledně svého místa pobytu velmi tajemný, takže moje slova mohla být dost blízko pravdě. A já chtěl vědět, jestli tomu tak skutečně je, nebo není. Seběhnul jsem z pohoří a zamířil směrem k řece Midiam od, které jsme sem přišli. Nechtěl jsem riskovat, že bych běžel někam kde by mohlo být hodně vlků. A vzhledem k tomu, že Midiam byla hranicí mezi dvěma smečkami, bylo mi jasné že tam moc vlků pobývat dlouhodobě nebude.

//Midiam

Savior působil dotčeně, že jsem si ho nevšimnul. Možná proto, že mám svých starostí dost? odsekl jsem si v duchu. Podíval jsem se na Lyl, která vypadala nervózně. Taky už by odsud ráda vypadla, bylo to na ní vidět. Dokonce to bylo přímo hmatatelné. Otec mě požádal, abych mu Lyl představil. „Hmm… Tohle je Lylwelin,“ kývnul jsem hlavou k vlčici. „Lylwelin, tohle je Savior, můj táta,“ představil jsem je navzájem. „Příště se jí můžeš zeptat sám, ona umí mluvit i když nechce,“ zašeptal jsem směrem k Saviorovi tak, aby to Lyl, která nás stejně moc nevnímala neslyšela. Pohodil jsem ocasem a nervózně přešlápnul. Ta spousta vlků mi byla proti srsti. Měl jsem rád společnost, ale hezky přehlednou společnost, ne nějaké podivné uskupení náhodných vlků, kteří rozhodně nebyli po takové velké akci, která se tu udála, dobře naladěni.
Když jsme se tu ale sešli, byla by škoda takovou příležitost zahodit. „Neviděl jsi někde Amelis? Nebo Lucy?“ zeptal jsem se trochu smutně, protože žádného ze svých sourozenců, jsem už dlouho neviděl. „A kde vlastně teď žiješ ty?“ naklonil jsem hlavu na stranu s neskrývaným zájmem. Rád jsem měl aspoň nějaký přehled o tom, kde se kdo nalézá. Škoda že tu není mám a že už nemám ani Kesse, kde těm je konec… Při téhle myšlence jsem mírně sklopil uši smutkem, ale sněhová vločka, která mě zastudila na nose mne vrátila do reality. Zaklepal jsem hlavou, abych všechno tohle zlé shodil ze sebe a s úsměvem se podíval na Lyl, aby se trochu uklidnila.

Moje činy byly přehlíženy, ale budiž, stejně jsem chtěl z tohohle místa co nejrychleji vypadnout. Otočil jsem se na Lyl a doufal že jí někde najdu pohledem. Snažil jsem se vycítit její pach, ale bohužel tu bylo tolik vlků, že to dost dobře nešlo. Kolem mě začaly dopadat sněhové vločky, ale já je nevnímal, chtěl jsem se jenom dostat odsud, ale nechtěl jsem tu nechávat Lyl Chtělo by to nějaký způsob, jak jí najít, třeba na ní přidat nějakou vlajku, která by mi přesně řekla kde je. Pohazoval jsem hlavou, protože se mi ten nápad líbil. Bylo mi jasné, že postáváním ji nenajdu.
Pomalu jsem se začal procházet po cestičkách mezi kameny a doufal jsem, že na ni aspoň narazím. Pokřikovat v tomto chaosu nemělo smysl. Najednou jsem slyšel svoje jméno. A hned dvakrát. A co bylo podivnější, že to přicházelo ze dvou různých směrů. Zmateně jsem otáčel hlavou, abych uviděl Lyl, která si to ke mně razila, vločka nevločka. Zavrtěl jsem ocasem a štěknul jí na pozdrav. Ale zajímal mne i ten druhý hlas. Zvednul jsem tedy hlavu a zavyl, kdyby náhodou ten dotyčný nebo dotyčná nevěděl kde jsem a chtěl mě najít. Dlouho jsem tu, ale nehodlala zůstávat.
„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ prohodil jsem s úsměvem k Lyl. Vypadala docela v pořádku a já byl za to rád, kdyby se jí něco stalo, asi bych někoho pěkně podrbal zubama. Sednul jsem si do sněhu a čekal než ke mně dojde.
Najednou jsem si všimnul, že se k nám blíží hnědý vlk. No bylo mi jasné, kdo to je už jenom podle pachu. Mírně nabručeně jsem pohodil ocasem, protože zrovna teď jsem se chtěl plně věnovat Lyl, ale co už. Rodina je přeci jenom rodina. „Zdravím,“ usmál jsem se, ale z mého hlasu byla cítit jistá rezerva. „Já jsem v pořádku a Lyl se zdá taky v jednom kuse, což jsem ani nečekal, po tom všem, co se dělo,“ prohodil jsem a vypláznul na vlčici jazyk, jako malé rozpustilé vlče. Kdyby chtěla jednu by mi vrazila, ale ona je na to moc hodná. Uklidnil jsem sám sebe, že mi Lyl i po téhle kousavé poznámce neublíží. Otočil jsem svou pozornost zpět k otci. „Netušil jsem, že tě tu uvidím. Kde ses celou tu dobu schovával?“ začal jsem vyzvídat.

Sledoval jsem, co se děje kolem. Rozhodně jsem se tu nechtěl do něčeho velké zaplést, i když to vypadalo, že jsem v tom až po uši. Snažil jsem se držet co nejblíž u Lyl, ale bylo tu moc vlků, takže t bylo čím dál tím víc těžší. „Měli byšme vypadnou,“ prohodil jsem směrem k Lyl. Vůbec se mi to ti nelíbilo a ani náhodou jsem nechtěl umřít kvůli tomu, že někdo z těchto tupounů udělá nějakou blbost. Někdo určitě vymyslí nějaký geniální plán, ale zaplatíme za to všichni. Jen co mi ta myšlenka proběhla hlavou, rozeznělo se po okolí podivné vytí, ke kterému se přidávalo víc a víc hlasů. Nějaký magor tu rozproudil davové šílenství. Vypadalo to sice, že na víly to působí, ale jezevec, který seděl nahoře na hoře se jenom smál. Nějaký šílenec pobíhal kolem s kusem klacku a byl při tom nebezpečný pro okolí i pro sebe.
Šutry létaly kolem mě a já jenom doufal, že to brzo skončí. „Šuštaň tady,“ štěknul jsem na Lyl a rozeběhl se k jezevci, který vypadal, že se mu tohle chaotické prostředí velmi líbí. Pokusil jsem se vytáhnout nějaké kořeny z okolí, ale žádné tu nebyly. Nikdy jsem nezkoušel pracovat s ničím jiným, ale za zkoušku to stálo. Kameny, které na nás lítaly se pomalu zastavovaly a vracely zpátky k jezevci, kolem kterého postavily dalo by se říct, že klec z kamení. Sednul jsem si na zem a podíval se na chyceného jezevce.

//Midiam

Běžel jsem za Lyl, jen co se dalo. Nechtěl jsem ji v tomhle průšvihu nechat samotnou, ale už mě tohle běhání nebavilo, navíc jsem byl dost unavená z energie, kterou jsem použil na magii. Doběhl jsem na pahorkatinu, kde už byla spousta vlků a spousta víl. Bylo to k zbláznění, vládl tu chaos a zmatek. Mrsknul jsem ocasem a očekával co se bude dít.
Nemusel jsem ani čekat dlouho, bylo jasné, že tady to bude problémy jen hýřit. Upřel jsem pohled na Lyl a nevšiml jsem si kamene, který letěl mým směrem a byl připraven mě sejmout. Naštěstí mi jen podrazil nohy a já se skutálel o kousek níže. Zhnuseně jsem zavrčel. Naštěstí mi nic nebylo, jen mě bolela tlapa, do které jsem to schytal. Lyl ke mně přiběhla a i když se ten divný vlk vedle smál na celé kolo, slyšel jsem jak se mě ptá. Kývnul jsem jenom hlavou v odpovědi. Nechtělo se mi mluvit a nechtělo se mi to být, už aby tohle všechno skončilo.

Vypadalo to, že všichni jsou v pořádku, což jsme uvítal, ale víly už nám mizely z dohledu. Netrpělivě jsem přešlapoval a čekal na to, co Lyl udělá s tou malou vílou, která tu bohužel zůstala s námi. Lyl jí vzala do tlamy a hodila ji do řeky, jako by byla kus hadru. Když se Lyl otočila směrem ke mně a rozeběhla ssé dál, bylo mi jasné, že už se neohlédne. Z posledních sil, které jsem ještě tak nějak na použití malého kouzla měl, jsem ze země vytáhnul jeden z kořenů, okolních strom a udělal přes řeku, malinkatou zábranu, které se víla mohla chytit a vylézt na břeh. Po tomhle malém zásahu jsem se rozeběhl za Lyl.

//pahorkatina

//Omlouvám se že nepíšu dlouhé příspěvky, ale nemám čas takže mě i klidně přeskakujte

//Středozemní pláň

Běžel jsem bezmyšlenkovitě za Lyl, která se hnala dopředu. Bylo mi jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře. Nevšímal jsme si moc okolí a tak když na mě Lyl něco zakřičela přes nějaký podivný hluk jsem jí moc nerozuměl. Otočil jsem se a uviděl vlnu, která se na mě hnala. A kurňa. Bylo to jediné na co se moje hlava zmohla. Nebyl čas na útěk. Vlna byla moc rychlá. Naštěstí moje instinkty věděli co mají dělat. Země se podivně pohnula. Najednou ze země vytryskly kořeny, které se spletly do vysoké a poměrně bytelné zdi, která způsobila to, že rozdělila vlnu a zmenšila její výšku a rychlost. Všichni, co se nějakým způsobem ocitli za stěnou byly sice trochu mokří, ale voda je nemohla nikam odplavit.
Oklepal jsem si kožich od vody, která mi na něj dopadla. Byl jsem rád, že jsem přežil a že aspoň k něčemu je mi ta magie dobrá. Rozhodně jsem, ale netušil že jsem v ní až tak dobrý. Zaměřil jsme se znovu na stěnu. Chtěl jsem ji zmenšit. Kořeny se rozpletly a zmizeli opět v zemi. Takhle to bylo lepší. Zavrtěl jsem hlavou a zívnul jsem, protože mě to trochu utahalo. Otočil jsem se, abych našel Lyl, ale ta už vyslýchala jednu z víl. Popoběhnul jsem kousek blíž, abych je slyšel.

Sledoval jsem Lyl, kterou zaujali spíše ostatní vlci, kteří se tu pomalu začali zjevovat. Já jsem si nejprve prohlížel ohnivou zeď. Bylo to megadílo, které si rozhodně zasloužilo, aby si ho někdo pořádně prohlédl. Ne že bych se té ohnivé masy nebál, vzbuzovala respekt, ale rozhodně to bylo tak moc děsivé, jak si to ve svých očích představovala Lyl, které to rozhodně nahnalo velký strach. Pak jsem pohledem přejel na ostatní vlky. Dobře byly to vlci různého vzhledu a nejspíše i charakteru, ale na některých bylo něco stejného. Stejný zápach dalo by se říct. Že by jedna smečka? Pohodil jsem hlavou rozhodnut se s nimi nijak nebavit. Kdo ví odkud byly a co byly zač. A nemuseli být tak přátelští. I když bez zubů asi nebudou tak nebezpeční, jako s nimi… No nebudu to riskovat.
Mezitím co jsem takto přemýšlel někomu se podařilo donutit ty otravy, aby tu ohnivou zeď zničily. Škoda. Smutně jsem pokýval hlavou. Lyl okamžitě vyrazila za nimi, jako by to byl moment, na který dlouho čekala. Zavrtěl jsem nechápavě a hlavou a rozeběhl se za ní. Přece jsem ji teď nemohl opustit.

//Midiam

Běžel jsem za Lyl co mi síly stačily. Byla opravdu rychlá když chtěla, to se muselo nechat. A taky byla nejspíš pěkně nakrknutá, což ji, jako každou vlčici, pohánělo k ještě větší rychlosti. Bylo mi docela líto těch potvůrek, až se jí dostanou pod packy stanou se z nich nejspíš malé masné fleky. Hlavně ať se nenechá do ničeho zatáhnout, to by bylo nejhorší. Zavrtěl jsem hlavou a přidal do kroku, abych ji dohnal. Když jsem doběhl na místo uviděl jsem Lyl na zemi a před ní velkou ohnivou zeď. Než jsem se stihl nějak rozhlédnout, Lyl se sebrala ze země a schovala se za mě, se slovy že se bojí ohně. No bezva. Bezva. A já se teď jako mám chovat jako co? No jako to tady mám dělat jak miluju proměnit se na špekáček, jenom proto, abych ochránil nebohé něžné pohlaví?! Tohle fakt miluju, naprosto to miluju… „Neboj já tfě ohflídám a nič še ti neštane, šlibuju,“ řekl jsem v naprostém klidu i když jsem šišlal. Taky jsem se rozhodl, že od teď budu mluvit jen když to bude naprosto nutné. Viděl jsem vlčici kousek od nás, ale vypadala stejně zmateně. No a teď jako musím hlídat dvě nebo co? Na takové blbiny jsem neměl ani náladu ani čas. Jediné co jsem mohl bylo odstínit nějak plameny, aby nebylo Lyl takové horko a nebála se tolik.