Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kývnul jsem hlavou na otce, který se k nám přidal. Zamyšleně jsem si nechával celou situaci projít hlavou. Bylo mi jasné, že když se tu rozhodnu zůstat v klidu mne přijmou, ale také to znamenalo nechat Lyl na pospas jejímu osudu, a to se mi moc nezamlouvalo. Na druhou stranu už jsem jí musel otravovat a ona přeci jenom byla tulačka každým coulem. Scarita měla dobrou otázku, proč jsme se tu vlastně rozhodli zůstat. Protože nemáme kam jít? Protože jsem chtěl poznat kde a s kým žije můj otec? Protože jsem doufal, že tu najdu Kesse. Lyl mezitím suverénně odmítla nabídku zůstat ve smečce. Zamyšleně jsem naklonil hlavu a chvilku čekal. Ony dvě se o něčem bavily a já to nechával jen tak plout svou myslí.
Smečka je to, co chci. Vždycky jsem přece chtěl být učitelem jako Kess. Být pro někoho důležitý. Možná že bych to mohl získat jinde, ale na druhou stranu tady mám možnost zůstat a je tu hezky. Navíc se blíží jaro a možná se tu nějaké to vlče objeví. Vlče, kterému bych se mohl věnovat a poradit mu. A možná se i vrátí Kessel a poví mi o svých dobrodružstvích. Obrátil jsme se na Scaritu. „Místo ve smečce tedy máte?“ otázal jsem se Scarity. „Pokud ano rád bych se o něj ucházel, pokud budu nějak užitečný“ dodal jsem cílevědomě. Nechtěl jsem zůstat ve smečce, kde nebudu mít žádnou práci a budu se nudit. Pohlédl jsem na Lyl, bylo jasné, že jí to nenadchne, ale ona přeci jenom chtěla žít volně a nevázaně a já už se dostal do bodu, kdy jsem si tohle toulání přestal užívat. Obrátil jsem se k otci a doufal jsem, že aspoň on bude rád, že jsem se rozhodl tu zůstat. Bylo mi jasné, že do korun stromů radostí skákat nebude, ale rozhodně jsem očekával aspoň nějaký projev radosti. Znovu jsem se otočil na Scaritu a čekal co mi řekne.

//přeskakuju Lyl, protože mám teď zrovna čas psát, což není častým jevem

Podíval jsem se na Lyl a jenom zavrtěl hlavou. Cítil jsem, jak se k nám někdo blíží a tak jsem naježil trochu srst a našpicoval uši. Najednou se z lesa vynořila bílá srst, ve chvilce jsem si myslel, že je to máma, ale jelikož vlčice neměla její zelené oči a po kožichu se jí míhala namodralá srst, došlo mi, že je to Scarita. Přestal jsem se ježit a zastříhal ušima, abych si je uvolnil. Bylo mi jasné na co se nás jde ptát, už ve chvilce, kdy jsem jí zahlédl. Byly jsme tu v lese poměrně dlouho. A já pořád nevím, o jí říct. Pohodil jsem ocasem a zavrtěl trochu hlavou. Scarita začala mluvit, svým příjemným, ale autoritativním hlasem. Podíval jsem se na oblohu, ale měsíc nebyl vidět, jelikož byl skryt za mraky a větvemi. Padaly vločky a že by bylo nějak teplo se také říct nedalo. „Upřímně vůbec nevím,“ pověděl jsem Scaritě. „Rád bych se přidal do smečky, to ano, ale…“ odmlčel jsem se a přemýšlel jsem, co chci vlastně říct. „Skoro žádného vlka tu neznám a nechci se vrhnout po hlavě do nějaké smečky, aniž bych znal členy… Doufám, že chápeš jak to myslím,“ nechtěl jsem ji urazit, ale nerad bych dopadl, tak jako to bylo když se rozpadla moje rodná smečka a já zůstal na všechno sám. Doufal jsem, že jakožto starší a rozumnější vlčice něco vymyslí. Lyl jsme v tuhle chvíli mírně ignoroval. Kdyby měla co říct, určitě by se už ozvala.

Pohodil jsem ocasem a obrátil se hlavou na Lyl. „Však neříkám, že tu zůstanu, třeba budeme ještě cestovat, když budeš chtít a usadím se až potom,“ prohodil jsem vesele. „Zatím bych stejně zůstal tady, dokud nás nevyhodí, protože v téhle zimě se mi nějak nechce courat po okolí, když to tu neznám,“ dodal jsem rozhodně a zatřásl se. Oheň by se nám rozhodně hodil. Zatím to ale nevypadalo, že by zde někdo ze smečky oheň ovládal. Vlastně to vypadalo, jako by tu nikdo nebyl. Trochu jsem se toho bál, že se na nás každou chvilku někdo sesype a bude se nás vyptávat, co tu chceme a my budeme zdlouhavě vysvětlovat co tu chceme, a že máme povolení na to co tu děláme a že nikomu neškodíme a blá blá blá. Ještě že tahle smečka je taková jaká je a nic neřeší. Obrátil jsem se na Lyl. „Taky ti přijde, že na to že je tohle smečka je tu až nezvyklý klid?“ zeptal jsem se jí trochu zaraženě. Opravdu se mi to nelíbilo. Všichni asi byli zalezlý někde v úkrytech a nechtělo se jim vylézat ven, ale že by tu vážně nebyl nikdo?

„Potřeboval jsme si jenom provětrat hlavu, poslední dobou toho na mě bylo nějak moc,“ odvětil jsem jí s klidem, protože to byla pravda. Zároveň jsem jí ale nechtěl zatěžovat se svými problémy, které nepotřebovala znát. Mrsknul jsem ocasem a pomalu jsem se procházel lesem. Nechtělo se mi tu nějak dlouho zůstávat, když jsem tu byl host, přesto jsem se tu necítil dobře. Takhle napůl jsem byl nerad. Ani člen ani tulák, bylo to zvláštní. Lyl poznala nad čím přemýšlím. Pohodil jsem ocasem a zastavil se kousek od ní. „Bylo mi jasné, že se nebudeš chtít k ničemu vázat,“ řekl jsem jí v odpovědi. Dost jasně několikrát naznačila, že by nejradši byla tulačkou, které se protlouká životem po svém. „Stejně nevím, zda by mě tu chtěli,“ dodal jsem a pomalu se proplétal mez i stromy. Jediné co by mne tu drželo by byl aspoň ten malinkatý pocit rodiny, ale stálo by mi to za to? Za opuštění Lyl? Nevěděl jsem. Kolem se to hemžilo vlky, ale já nikoho z nich neznal. Nikdo z nich nebyl známý nebo rodina. Byli pro mě cizí.

Všichni kolem nás odběhli. Táta i jeho smečka. Byl jsem rád, že tu můžeme chvilku zůstat. „Ale nic, jen jsem potřeboval něco vyřešit a trochu jsem se zaběhnul,“ prohodil jsme směrem k Lyl, která se vyptávala kam jsem se ztratil. Pomalu jsem se rozešel po území smečky. Chtěl jsem si to tady prohlédnout, dovolili nám to, tak co už. Šel jsem pomalu a vyhýbal se kamenům nebo křoví. Proplétal jsme se zasněženým lesem. Byl poměrně dost na severu, což nebyl zrovna můj oblíbený světový směr, ale co se dalo dělat. Stromy zde byly listnaté, nejspíš duby, takže tu byla hromada sněhu, což mi nevyhovovalo. No ale aspoň v létě tu bude příjemný vzduch a stín. A na podzim, to tu bude hrát barvami. Moje oči pomalu zkoumal každou část, které se přede mnou rozprostřela. Bylo to tu podivně vzdálené, ale zároveň známé. Jako bych tu už někdy byl, ale je možné že jsem tu probíhal, ještě dřív, než tu byla smečka. Scarita, přece byla s Kessem, v té době kdy jsem ji naposledy viděl, ale Kesse jsem tu nikde neviděl. Jaká škoda, rád bych si s ním popovídal. Pohodil jsem hlavou a přemýšlel. Mohl bych tu chvilku zůstat to nám dovolili, ale co pak? „Lyl přemýšlela jsi někdy o tom, že by ses usadila?“ zeptal jsem se jí jen tak mimoděk a stále pokračoval v cestě, kam mne tlapky nesly. Nechtěl jsem jí tu držet, ale zároveň jsem se s ní nechtěl moc loučit. Byla to nejbližší k příteli, co jsem měl. Po té co jsem ztratil Kesse a Coedena. Nechtěl jsem přijít o dalšího vlka ve svém životě a tak jsem poslouchal, co mi řekne.

//omlouvám se za zpoždění, ale teď nemám moc čas :/

//jo jo je to etney, ty, elisa, parysa

vlčíšek

42 Oblázků
75 Ametystů
69 Pomněnek
12 Křišťály
27 Mušliček
1* do magie + 10 šutrů (sigy myšlenky)
1* do vlastností + 9 mušlí (elisa sila)
1* do vlasností + 10 kytek (sigy sila)
10% sleva k životu

sraz
100% nedorazím

dodatky
Myslim že s tim, že by vlci měli uznávat vlastnosti a postaveni se moc hnout neda. Každý by se měl nad sebou zamyslet a snažit se hrát v tomto ohledu víc reálně :) a tomu že vlci jsou moc silní v rámci vlastností, tam by pomohl limit, problém je však s vlky kteří již vše na těch 100% maji, ti se asi neradi vzdaji sbych hvězdiček :D

//Východní úkryt

Vběhnul jsem do lesa jako namydlený blesk. Jedním „čmuchem“ jsem věděl kde svého otce najdu. Stál nedaleko se skupinkou několika vlků. Doběhl jsem k nim, celý zadýchaný. Vypadalo, to že otec mou nepřítomnost zaznamenal, ale asi jsem se nezpozdil o tolik, jak jsem si myslel. „Byl jsi moc rychlý, takže jsem se ztratil,“ zasmál jsem se na něj, přestože to nebyla tak úplně pravda. Přišlo mi to jako lepší vysvětlení, než pravda. Podíval jsem se na všechny přítomné a kývnul hlavou na pozdrav. „Zdravím,“ dodal jsem ještě, abych nepůsobil úplně jako nevychovaný šakal. Všichni okolo, ale vypadali poměrně nabroušeně, což mě dost zaskočilo. Nebyl jsem si tak nějak úplně jistý, jestli bych se měl do jejich konverzace zapojovat, jelikož přeci jenom jsem tu byl cizí a tak bych neměl strkat čumák někam, kde mi ho můžou urafnout. A to doslova. Myslím, že jsem přišel nevhod. Hlavou mi projela myšlenka a strach o to, že jsem Lyl zatáhl někam kam jsem neměl. Trochu jsem couvnul k otci, abych nepůsobil tak „průbojně“ a spíš jsem čekal co se bude dít. Otec něco říkal. Omega? Oni ji vážně mají? Nepamatoval jsem si na smečku, která by měla omegu. No i když já s moc smečkami zkušenosti neměl. Ale v Klímu jsem omegu rozhodně neměli. Tiše jsem čekal až doběhne Lyl a co bude smečka dělat dál. Třeba nás vyhodí až tohle dořeší a nebo taky ne. Kdo to mohl vědět.

//Neprobádaný les

Doběhl jsem na nějaký pahorek, který přímo navazoval na les, ale nebyl součástí té podivné hory. Bylo to zajímavé místo, které působilo o dost lépe, než ten depresivně stísněný lesík, který mne tak vyděsil. Na druhou stranu, ten lesík mne donutil se zamyslet nad všemi problémy, které jsem měl a pomohl mi je tak nějak vyřešit. Možná že ten les je to magické místo, kde vyřešíte všechny své problémy… Nebo je to místo, kde se můžete potichu vypařit, jako to udělala máma, když odpovědi na své otázky nenajdete. Smutně jsem se posadil před jeskyni, která tu byla. Podle pachů sloužila vlkům k tomu, aby tu přečkali noc, ale rozhodně nesloužila k dlouhodobému pobytu. A vzhledem k tomu množství pachů, nebyla jeskyně obydlena ani nějakou smečkou, která by tu prošla sem tam a přebyla tu. Bylo tu moc různorodých a různě starých pachů, které se navzájem přebíjely. Ale výhled je tu hezký. To jsem musel ocenit. Viděl jsem odsud snad všechno, co bylo kolem. Dohlédl jsem dokonce až k jezeru, které bylo z tohohle místa nedaleko, i když mě trvalo skoro půl dne sem dojít. Nechtělo se mi tu nějak dlouho vysedávat, ale už jsem nevěděl co mám dělat. Nebyl tu les, který jsem hledal. A to mne trochu zklamalo. Byl jsem si jistý, že jsem nemohl dojít tak daleko, abych ztratil tak velký les, ve kterém žila celá smečka. Pohodil jsem smutně ocasem a dál se rozhlížel po krajině, která v zimě působila tak mírumilovně a uklidňovala mě. Konečně jsem měl hlavu čistou a prázdnou. Nic mne netrápilo. Mimo toho malého problému, že jsem netušil kde jsem a co mám dělat, ale rozhodně jsem byl rád, že mám při nejhorším aspoň tuhle jeskyni. A trochu mě uklidňovalo i to, že Lyl by mě nejspíš přišla hledat. Nebo jsem v to jenom doufal? Ale ten výhled je naprosto dokonalý. Není nijak přeplácaný. Nic mi ho nekazí a nic v něm nepřekáží. Tohle by bylo dokonalé místo k životu. I když ta děsivá hora a podivně se tvářící les, to docela kazí. Zastříhal jsem ušima a pak mi to najednou došlo. Byl jsem tak hloupý. Podíval jsem se směrem k jezeru a pak jsem pomalu očima pátral po Galtavaru, který jsem našel jednoduše, byla to jediná velká planina vedle jezera, která vedla směrem, který jsem potřeboval. A najednou jsem před sebou viděl les, který jsem hodlal navštívit. Les, který možná bude mým budoucím domovem. Les ve kterém se nacházel otec a co víc nacházela se tam Lyl, které jsem už musel trochu chybět. Zasmál jsem se a bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší a myslí si, že jsem blázen, ale já prostě musel. Rozeběhl jsem se směrem k lesu, který pro mne znamenal vytoužený cíl.

//Narvinijský les
//konec úkolu 23

//Aina

Vběhl jsem do lesa. Vypadal podivně. Bylo to podivné až děsivé. Něco jako by na tomhle lese nehrálo. Ne že by to byl les, který by působil svým vzhledem nějak děsivě. Všechno tu bylo v naprostém pořádku. Stromy rostly ze země a na křovinách byla hezká sněhová pokrývka. Nad lesem se tyčila podivná hora, kterou jsem nikdy neviděl, ale i to by se dalo přejít, ale ten les. Jeho pach byl podivný. Něco jako by vyselo ve vzduchu, který v tomhle lese byl. Byla to stísněná atmosféra, která na mne dopadla a v mé náladě mi nepomohla. Bylo to jako vejít do svého vlastního depresivního světa. Najednou ta hora, která se tyčila nad vrcholky stromů, nebyla tak normální. Vypadala zlověstně, ale bylo to jen tak z ničeho nic. Jenom jako by se jí prostě chtělo udělat něco zlého. Jako by nás všechny chtěla zničit a vymazat z povrchu zemského. Snažil jsem se to nevnímat, ale myšlenky, které se mi za tuhle procházku vynořili v hlavě nějak podporovaly mou stísněnou náladu, spojenou s tímhle místem. Nevím jestli bych se neměl v klidu rozhodnout co dál. Podívám se na to logicky. Musím myslet logicky. Logické hříčky mi přece vždycky šly. Začal bych se smečkou. Bylo by fajn se někam přidat. Hlavně na zimu. Ale kam? Nejprve bych se měl podívat na tu smečku, ve které žije táta. Je největší šance, že mě tam vezmou, ale zase stojí mi tahle protekce za to? Co když se mi tam nebude nikdo líbit? Zavrtěl jsem hlavou a pomalým krokem jsem se procházel lesem a doufal jsem, že do lesa dojdu. No mohl bych se tam zastavit. Jestli to teda najdu. A mohl bych tam chvilku počkat, poznat je a třeba se pak rozhodnu. Tím se nabízí další otázka, co s tátou? Rozhodně mu asi nikdy neodpustím, ale zase na něj nemůžu být naštvaný věčně. Je to jediná část rodiny, kterou zatím mám a kterou často vídám. Kašlu na to usmířím se s ním a už mu to nebudu vyčítat. Mrsknul jsem ocasem, protože na řadu přišla ta nejtěžší otázka, na kterou jsem snad ani nechtěl odpovídat, protože mne malinko děsila. No možná malinko víc. Rozhodně to bylo něco na co moje hlava a asi nejspíš nemá žádnou odpověď. Co budu dělat s Lyl, jestli se přidám do nějaké smečky. Bylo mi jasné, bez přemýšlení, že jí do ničeho nemůžu nutit a že ji nemůžu ani všude tahat sebou. Musím jí nechat jít. Jak se to říká. Když máte něco rádi musíte to nechat jít a jestli vás to má taky rádo tak se to samo vrátí. Usmál jsem se, i když to nebyl úsměv radosti, ale spíš potěšení že jsem se už nemusel ničím trápit.

//Východní úkryt

//Velké vlčí jezero

Běžel jsem ani jsem netušil kam. Bylo to podél nějaké malé říčky, které vedla od jezera. Neznal jsem ji. Neznal jsem ani okolí, ale přes myšlenky v hlavě jsem si to neuvědomoval. Chtělo se mi křičet. Nebo se rvát. Nebo udělat něco jiného co by mi pomohlo a já se tak zbavil, všech myšlenek. Zbavil se všech dotazů a všeho co mne otravovalo. Všeho co mne trápilo. Chtěl jsem dostat z hlavy tátu, mámu i celou svou rodinu. Chtěl jsem na ně prostě zapomenout. Na všechny do jednoho. Oni můžou za všechno. Můžou za to, že nejsem součástí něčeho. Nejsem součást rodiny, smečky. Jsem jen tulák, který nemá v životě nic, než jen pomalé toulání a následnou smrt někde na podchlazení, protože letos bude tuhá zima a přežít ji venku bez smečky bude náročné. Nejen náročné. Bude to nemožné. Lyl se určitě někam spakuje, aby mne nemusela řešit. Rozhodně mě nebude řešit. Jsem tulák, jsem nikdo. Jsem naprostá nicka. Troska. Nemám co bych jí mohl nabídnout a ona je silná, chytrá a hezká. Když bude chtít, jenom ukáže drápkem a všichni se seběhnou, aby jí donesli to co chce. Ona nebude muset živořit na zimě, ona prostě bude žít v klidu, v teple a v naprostém luxusu, který si zaslouží. A já někde pojdu. Umřu v závěji a zbude ze mne zmrzlá mrtvola, kterou na jaře sežerou nějaké dravé ryby nebo šakaly. Mohl bych si lehnout tady. A v klidu umřít u téhle říčky a… Zastavil jsem se na místě a zastříhal ušima. Tady jsem to neznal. Nikdy jsem tu nebyl. Ale co bylo nejhorší nevěděl jsem jak odtud. Za normálních okolností by mi bylo jasné, že bych měl běžet asi proti proudu, ale já byl tak unavený, že jsem prostě nechtěl. Nebo spíše nemohl přijít na logickou odpověď na otázku, jak se vrátit zpátky k jezeru. Byl jsem ztracený. Naprosto ztracený. A jak se asi tak mám vrátit k otci a k Lyl, když ani nevím kde jsem? A kde je ten les, do kterého jsme to vlastně běželi. Znovu jsem zastříhal ušima a upřel jsem svůj pohled někam do dálky. Nebo bych tu mohl opravdu umřít! Ale já nechci umřít! Nechci umřít! Začal jsem panikařit. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mohl bych se stočit do kolečka a v klidu umřít. To bych udělal, kdybych byl malé vlče. Tenkrát v té době bych prostě jenom chtěl zpátky k mámě. Ale život tady mne naučil. Být tulákem mělo i své světlé stránky. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Chtěl jsem se uklidnit a rozhodnout se co dál. Hluboký nádech a hluboký výdech. To bylo to co mi pomohlo a já věděl co mám dělat. Les by měl být někde po mé pravé straně. Pomalým krokem jsem se rozešel tím směrem.

//Neprobádaný les

//Východní Galtavar

Doběhl jsem k jezeru. Bylo chladivé. Bylo ledové bylo příjemné, uklidňující. Doběhnul jsem až k ledu a posadil se na zadek. Sice to studilo od sněhu, který napadl, ale rozhodně to nebylo nic, co by se nedalo snést. A já byl ochotný tohohle snášet docela dost dlouho, pokud mi to mělo pomoct. Trocha nepohodlí mi přece musela stát za to, abych vyřešil tenhle svůj náhlý zkrat a abych se uklidnil a mohl jsem se vrátit zpátky k Lyl. Lyl! Proč mi vlastně tolik záleží na Lyl, na vlčici, kterou skoro neznám. Na vlčici, která je někdy tak ledově chladná jako tohle jezero. Podíval jsem se do chladných a zamrzlých vln jezera, které mne uklidňovali a i když tam ve skutečnosti žádné vlny nebyly, moje mysl byla připravená si je domyslet, už jen z toho důvodu, že jí to uklidňovalo. Byl jsem zmatený. Zmatený z otce. Zmatený z Lyl. Zmatený ze svého celého života. Nechtěl jsem se ničím zabývat. Chtěl jsem se vypnout a přesunout všechno řešení těchto problému na potom. Ale na jaké potom? Jaké potom bych mohl mít. Co bych chtěl jako potom vyřešit, když nejsem schopný to vyřešit teď? A teď to musím vyřešit, protože teď je to důležité. Je to důležité, protože teď se můžu usmířit s otcem. Ale chci se s ním vlastně usmiřovat? Vážně chci?! Zavrtěl jsem hlavou. Nebyl jsem si jistý tím, jestli vůbec vím co přesně chci. Teď by se mi tu hodila Lucy. Moje malá hodná sestřička Lucy, která měla vždycky na všechno odpověď a na všechno byla schopná najít nějaké řešení. A nebo Ness, který by si z mých problémů udělal srandu a já bych byl prak rozesmátý nad tím co on dělá a už by mě žádné problémy nezajímaly. A nebo kdyby tu byl All, trochu bychom si dali přes čumáky a pak bychom společně pokecali, jako pořádní bráchové a tyhle moje problémy, bychom zvládli spolu. A nebo Amelis, která by se všem problémům, které mám klidně postavila sama, jen aby pomohla mě svému bráškovi. Podíval jsem se znovu na led, který mě svou silou přitahoval víc než bych chtěl. Vzpomínky na rodinu mne zasáhli. Ale oni tu nejsou. Nebo jsou, ale kdo ví kde? Nakrčil jsem čenich a doufal jsem, že se nerozbrečím jako malé vlče. Všichni zmizeli jako mám. Proč vlastně odešla? Proč nás opustila? Proč dovolila, aby se s otcem nepohodli a rozešli se. Oni mohli za to, že se rozpadla smečka a že to všechno skončilo. Že naše rodina skončila. Oni za to mohli. Oni jsou vinní. Zvedl jsem se a rozeběhl se pryč. Už jsem to tu nemohl vydržet.

//Aina

//Východní hvozd

Nechtěl jsem přímo běžet do Narvinijského lesa a tak jsem se odpojil od Lyl a svého otce a rozhodl jsem se, že než tam za nimi doběhnu provětrám si trochu hlavu. Potřeboval jsem si provětrat hlavu, než se půjdu podívat do nějaké té smečky, která by mohla být mým potenciálním domovem. Chci tam vlastně bydlet? Vážně chci? Běžel jsem jako o život a snažil jsem se udržet na uzdě všechny své emoce a neventilovat se navenek. Bylo mi to líto, že jsem takhle změnil svou trasu, ale věděl jsem, že to nějak musí dopadnout. Věděl jsem, kam běžím. K Vlčímu jezeru to byl kousek a přesně tohle místo mne nejvíc uklidňovalo. Bylo mi líto Lyl, že jsem jí nechal na chvilku samotnou s otcem, ale co jsem měl dělat. Prostě to už nešlo. Nemohl jsem si dovolit zůstávat s nimi. Prostě jsem se potřeboval trochu vydýchat. Přidal jsem do kroku, abych byl u jezera co nejdřív. Neměl jsem na to místo ty nejlepší vzpomínky, ale zase jsem si byl jist tím, že chlad ledu mě uklidní, stejně jako mi pomáhala voda v parních letních dnech. Bylo to jako kouzlo. Kouzlo, které vám pomůže, když se cítíte vyčerpaní. Když se cítíte na dně. Když vás prostě začnou pohlcovat vaše vlastní myšlenky, které vám nedovolují se bránit. A vy se jim nemůžete a možná ani moc nechcete bránit. Je to prostě naprosto šílené a matoucí. „Sakra, já už nemůžu,“ ulevil jsem si a přidal jsem do kroku. Bylo mi jasné, že tohle je nejspíš mou psychickou poruchou. Každý v rodině nějakou takovou chorobu měl. U mě to nejspíš bylo chronické utíkání před problémy. Jako teď. Nevěděl jsem proč to dělám. Bylo to prostě nutkání se schovat a utéct a neřešit to a to mne dohánělo k naprostému šílenství. Třeba jsem blázen! Ano jsem naprostý šílenec! Proč se nedokážu podívat otci do očí a prostě jít a seznámit se s jeho smečkou? S jeho rodinou? Proč nemůžu? Myšlenky se mi proháněly hlavou a já netušil co s tím mám dělat. Nechápal jsem to. Takový výpadek jsem neměl už dlouho. Pohodil jsem hlavou a rozhlédl se kolem. Jezero už se blížilo. Konečně! Vítězoslavně jsem se zazubil a přidal ještě víc do kroku. Chtěl jsem odběhnout, uklidnit se a co nejrychleji se zas vrátit k Lyl, aby si nestěžovala, že ji opouštím a nic neřeknu. Byl jsem prostě zlý a byl jsem zlý na ní a to mi vadilo, takže jsem prostě chtěl tenhle výpadek mít co nejrychleji za sebou a doufáal jsem, že tohle nějak pochopí a odpustí mi, že jsem ji tam nechal se svým otcem. Jezero už bylo na dohled.

//Velké vlčí jezero

//ráda bych se během dneška dostala na řadu, takže tak nějak do šesi kdybyste sem zkusili napsat jinak vás přeskočím :P

//Kaskády

Nijak jsem je nevnímal a snažil jsem se udržet krok. Sníh který napadl mi snahu neulehčoval, stejně jako zima, která byla velmi nepříjemná. Doufal jsem, že se mi podaří doběhnout do Narvinijského lesa dřív než ze mě bude rampouch, abych byl vůbec schopen nějakého toho promlouvání si se členy smečky, popřípadě nějakého prozkoumávání jejich lesíka. I když bych asi neměl prozkoumávat nic, kde nebydlím. Ohlédl jsem se na Lyl, která nám stačila, což bylo skvělé, aspoň jsem se nemusel bát ještě o ni, že nebude stačit. „Kdo ví, zimu jako je tahle už jsem minimálně jednou zažil. A při nejhorším zmrznu, to je toho,“ prohodil jsem ledabyle, jako by mne to vůbec nezajímalo.
Chtěl jsem v klidu pokračovat dál, ale otci se to očividně nezamlouvalo. Nebo spíš, měl otázku, kterou jsem nechtěl zodpovídat, dokud nebudu někde na lepším místě. Někde kde si budu moct v klidu utřídit myšlenky. „Myslím, že nikdy neopustím ani tobě ani jí,“ odvětil jsem na svou povahu poměrně dost chladně, ale neměl jsem náladu to rozebírat. Naštěstí jsme se blížili k cíli.

//Narvnijský les