Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Stará zřícenina

Vyběhl jsem od smrti, jako kdybych měl za patami.... no samotnou Smrt, což bylo vzhledem k situaci docela očekávatelné, jelikož bylo dostatečně možné, že její maličkost se za mou patou opravdu nachází. Doufal jsem, že mi nezpůsobila nějaká vážná zranění, když se po mne ohnala packou a že tedy nebudu například za dva dny slepý nebo jinak postižený. Co když mi vzala nějakou moji část... třeba magi nebo nějakou charakterovou vlastnost. Nevěděl jsem co si s tím počít a rozhodně jsem to nehodlal nějak řešit, odkud jsem byl v blízkosti zříceniny, ze kteér se mohla kdykoli vynořit její maličkost, která by mne určitě nejraději zabila. Pokračoval jsem tedy v běhu dál, co nejdál od ní a od tohoto lesa.

//Západní galtavar

// Mám dotaz ohledně skoků do vody, je možné psát posty kamkoli nebo musíme do nějaké spešl knihy? A ještě můžeme napsat jenom 1 příspěvek nebo musíme všechny 3 pokusy vyplýtvat? A na závěr můžeme napsat všechno v jeden den? Toť asi všechny mé dotazy :D

//Objednávka
ID-M02/země/1 hvězdička za 40 ametystů
ID-M02/myšlenky/ 3 hvězdy za 60 ametystů
Dohromady 100 ametystů.

Odehrála jsem i to, jak Sigy přišel k barevné změně oči, kteoru jsem získala z jedné soutěže, abych to měla i zahrané, snad nevadí :)

//Jedlový pás
Pomalu jsem vkročil do staré zříceniny. Již jednou jsem tu byl a nebylo to nic příjemného, co bych si chtěl zopakovat, ale bouřka, která venku zuřila, nebo aspoň o které jsem si já myslel, že zuří, mne dohnala hledat úkryt zrovna tady. Našel jsem menší napadané kamení, které se nejspíš oddrolilo ze zdí zříceniny za dob kdy byla ještě hradem, a rozhodl jsem se, že zde bych se mohl aspoň trochu schovat před tím, co zuřilo venku. Bylo mi jasné, že to není úplně ten nejlepší nápad, který kdy mou hlavičku makovičku napadl, ale aspoň jsem to musel zkusit. A třeba budu mít štěstí a ona si mě nevšimne. Toto uvažování se ale ukázalo jako velmi zcestné.
„Co tu chceš?!“ zasyčel na mě hlas plný jedu a nenávisti. Kousek ode mne se mihnul stín, jako přízrak a příslib toho, že jeho majitelka není daleko.
Nemůžu jí říct,že jsem se přišel schovat, to by mě roztrhala a sežrala a moje kosti použila jako párátko na zbytky, co jí uvíznou mezi zuby. Svou budoucnost, která mne nejspíš čekala jsem si vysnil do detailů, takže jsem se spíš psychicky rozhodil, než že bych se snažil uklidnit, což by na mém místě udělal každý normální vlk, který vlastní aspoň trochu toho selského rozumu. „Přišel jsem s tebou něco vyměnit. Mám nějaké kamení, kterého bych se rád zbavil, ale víš jak, nemám komu, bych ho dal a ty máš přece ráda lesklé věci ne?“ řekl jsem se snahou suveréna, ale hlas se mi třásl a to mne muselo prozradit. Zasmála se. Sbohem krutý světe. To měla být moje poslední myšlenka, ale ona, která se stále schovávala ve stínech, jenom mlaskla a nic mi neudělala. Zatím.
„Mám jich hodně, velkou sbírku, záleží co nabídneš a co za to budeš chtít.“
V rychlosti jsem se pustil do přepočítávání toho, co bych mohl té mrše nabídnout, aby mě odsud nechala jít živého. Bylo mi jasné, že toho nesmím koupit moc, aby si nemyslela, že jsem bohatý a že když mě zabije může si vzít všechno, co vlastním. Na druhou stranu jsem toho nesměl koupit ani příliš málo, aby se nenaštvala, že plýtvám jejím časem. „Dám ti 40 ametystů za pomoc se zlepšením mé vrozené magie. Měla by to být země, ale pořád si tím nejsem jist, tak když mi pomůžeš mohl bych snad časem přijít na to, co ovládám, když má moc bude silnější.“ Mírně jsem se narovnal, abych působil větší i když vevnitř jsem se bál.
„To je všechno?!“ vyštěkl podrážděný hlas. „Sice to zní zajímavě, protože který vlk nezná svou magii…. jen hlupák k ničemu,“ zasmála se, ale já její urážky nevnímal.
Rychle jsem zapřemýšlel. „Ne není, jistě že není,“ snažil jsem se nabrat čas. „Ještě bych prosil o pomoc s magii myšlenek, kterou jsem si sehnal jinde,“nehodlal jsem před ní zmiňovat Život, jelikož jsem netušil jakou reakci by to vyvolalo.
„Budiž a co za to?“ Hlas byl již klidnější. Oddechl jsem si.
„Dalších 60 ametystů?“ navrhl jsem opatrně.
„Dobrá a teď zmiz.“ vyštěkla se smíchem. Rozeběhl jsem se ven ze svého úkrytu, když mi kolem očí proletěla její tlapa. Snažil jsem se jí vyhnout, ale přeletěla mi drsně přes oči. Na chvilku jsem neviděl. Co když tohle byl trest za to, že jsem narušil její klid. Naštěstí se tma před mýma očima rozplynula, ale já netušil, co za následek tohle mělo. Moje oči, které jsem samozřejmě neviděl, se začali měnit. Jejich nažloutla barva pomalu přešla do sytě zelené barvy, kterou měly například oči mého otce, nebo oči mé matky. Já si toho, ale nebyl vědom, což určitě způsobí ještě spoustu problémů v mém už tak problematickém životě.
Běžel jsem, co nejrychleji to šlo a přestal jsem uvažovat o bouřce, která řádila venku před tím, než jsem se rozhodl vydat a schovat u smrti, což byl mimochodem hodně špatný nápad, který jsem už nehodlal nikdy opakovat. Tohle byla nejspíš poslední moje návštěva u ní, jelikož u Života to bylo mnohem příjemnější.

//Jedlový pás

//Západní glatavar

Přeběhl jsem pláň a zamířil do lesa. Doufal jsem, že tam bude aspoň nějaká možnost úkrytu, jenomžer to jsem se hodně splet. Déšť byl stejně silný tady, jako byl na pláni a navíc některé stromy se ve větru kývaly tak silně, že to až vypadalo, že se utrhnou z kořenů a rozplácnou se o zem. Naštěstí tu byla šance, že nedojdek domino efektu a stromy senavzájem zaklíní, kdyby se náhodou rozhodly padat třeba na mě. Naštěstí jsem věděl o místě kde by se dalo "schovat", ale moc se mi tam nechtělo. Na druhou stranu, když mě sem cesta zavedla, tak proč nenavštívit starou známou, třeba by z ní taky něco káplo. Pomyslel jsem si odvážně, ale přesto jsem se bál vůbec vyrazit, ke Staré zřícenině, ve které přebývala Smrt. No nechtěl jsem tady moknout a navíc jsem sebou měl pár věcí, které bych s ní mohl vyměnit. Odhodlaně jsem tedy vyrazil směrem ke zřícenině.

//Stará zřícenina

(Jelikož nevím, kde jinde to inzerovat, tak) pokud by někdo hledal hráče do týmu, tak můžu poskytnout Sigyho, ke všem špatnostem :D

//VVJ

Doběhl jsem do galtavaru zrovna když začalo pršet. Oblohu křižovaly blezky a vítr šlehal deštěm o zem s takovou razancí, že se až začala odrážet hlína a kamínky. Nebyl to zrovna dobrý nápad ocitnout se na planině, kde to jenom hučelo. Snažil jsem se běžet co nejrychleji. Půda, která zde byla normálně udusaná spoustou kopyt, která se do ní otiskla, se nyní začala měnit v podivné bahno. Nebylo to nic příjemného pobíhat na pláni v tomhle nečase.Možná bych sebou měl hodit a pak se rovnou vrátit domů, protože tohle nemá nejspíš smysl se tu potulovat. Ještě by se mi mohlo něco stát. Pomyslel jsem si a zamířil směrem k lesu, který jsem doufal, mi nabídne útočiště před zimou a deštěm. Nedocházelo mi, že by se vítr mohl nějak silně rozeběhnout proti stromům a pokácet je, jen jsem chtěl být pryč z pláně. Do těla mi zespodu vráželi odražené kamínky, které bodaly jako zuby, a bahno se mi lepilo na tlapky a břicho. Dozad mi naopak mlátila dešťová voda.

//Jedlový pás

//Východní galtavar

Doběhl jsem k jezer a pomalu jsem ani nedobrzdil, jakou jsem měl žízeň. Jen co se moje přední tlapky dotkly hladiny sklonil jsem hlavu a hltavě se napil. Voda mi tekla po celé tlamě, ale mě to nevadilo, aspoň mě to trochu schladilo i na těle a ne jenom v těle. Několik doušků průzračné tekutiny a hned mi bylo líp. Takové vedro jednoho pomalu dožene k smrti. Sedl jsem si do vody a nechal se naplňovat pocitem studeného uvolnění, které mi toto osvěžení nabízelo.
Podíval jsem se k nebi, které se zaplnilo hvězdami. Měsíc se na mne smál a chladný vítr dával příslib tomu, že dusno už by se nemuselo vrátit. Nebo aspoň ne v plné síle. Pomalu jsem se začal rozkoukávat po okolí, jestli tu nezahlédnu nějaké vlky. Rozhodně jsem se chtěl s někým novým seznámit, když už nic jiného. Kousek ode mne jsem spatřil dva vlky, vypadalo to, že rybaří. Nechtěl jsme je nijak moc vyrušovat a tak jsem jenom našpicoval uši a štěkl na pozdrav, kdyby náhodou měli o mou maličkost zájem. Nebudu se přece nikomu vnucovat, to nemám za potřebí. Možná bych se mohl porozhlédnou, jestli tu někde nenajdu Coedena nebo někoho jiného známého. Vzpomněl jsme si, že tu nedaleko byla smečka. V té by se mohl můj přítel nacházet, ale nevěděl jsem to jistě a rozhodně jsem se nechtěl pouštět na území jiné smečky. Ještě by to někdo mohl vzít jako vyhlášeni války a co potom s tím?! Zatřásl jsem hlavou. Rozhodně jsem nechtěl být od svojí smečky nijak extra daleko, ale malá návštěva by přece nemohla uškodit. A rozhodně by nemusela trvat dlouho . Nakonec jsme se rozhodl, že pokud tam Coeden je, počká to. Vlci nevypadali moc nadšeně z mé přítomnosti a tak jsem se zvedl a rozklusal se směrem dál, kam mne tlapky ponesou.

//Západní galtavar

//Narvinijský les
Vyběhl jsem z lesa s vidinou toho, že budu u jezera co nejdříve. No bohužel mi nějak nedošlo, že přes odpoledne bude větší vedro a že by rychlý běh nemusel být úplně tím pravým ořechovým pro můj kožich. Přešel jsem tedy do pomalé chůze, abych se trochu vydýchal a nepřipadal si jako starý dědek, kterým jsem rozhodně nebyl. Prosím ať už jsem u té vody! V duchu jsem si nadával, že byl hloupý nápad opouštět stín a chládek lesa, který jsem měl nyní za zády. Na druhou stranu jsem chtěl poznat nové vlky a trochu se zabavit. Neměl bych se asi takhle moc courat a spíš bych měl přidat do kroku. Bude jednodušší být utahaný hezky u chladné vody než se tady potit jenom o chvilku víc. Přidal jsem tedy do kroku a snažil jsem se udržovat vyrovnané tempo, ale po chvilce jsem se přistihl, že se sotva vleču. Zhluboka jsem se nadechl a soustředil se hlavně na to, abych mohl klást tlapku před tlapku a abych nikde nezakopl a nespadl na zem, protože nevím jestli by se mi ještě chtělo vstávat. Naštěstí se po chvilce začalo v dálce něco třpytit. Došlo mi, že to musí být jezero a to mi vlilo novou energii do žil a já mírně popoběhl blíž, abych se mohl namočit.

//VVJ

Podíval jsem se na otce a jenom mírně kývnul hlavou. Bylo mi líto, že to tu je tak prázdné, ač to prý kdysi takto nebývalo. Poslední dobou se ztrací až moc dobrých vlků. Nebo spíš málo z nich sevrací zpátky tam, kde mají svůj domov. Zavrtěl jsem hlavou a naslouchal otcovu vyprávění. Vypadal docela odhodalně v tom seznámit mne s nějakou vlčicí. Neměl jsem o to moc zájem, tak jsem jenom pohodil ocasem a zamručel. Když jsem se tak podíval na otce všiml jsem si něčeho, co mi dřív moc nedocházelo. Byl starý. Všímal jsme si, že už není tak rychlý a ani se mu neleskne srst, jako tomu bývalo dříve. Když podotkl, že si půjde lehnout jen jsem se usmál. "Rozhodně běž, mě se nic nestane a chci se jít ještě někam proběhnout, když tu zrovna teď není nikdo kdo by mne tu provedl a jsi tu ty, co může když tak nezvané hosty vypovědět," odvětil jsme mu a mrsknul ocasem zestrany na stranu. Otec odešel pryč směrem do lesa. Zůstal jsem sám. Rozhodně jsem to ale nechtěl nějak extra prodlužovat. Většina vlků byla u jezera ne? Rozhodl jsem se že se vydám nejprve tam a pak uvidím kam mne tlapky ponesou. I když bych se asi neměl moc vzdalovat... ale nevadí za tu chvilku co budu pryč se nic nestane... navíc je tu táta. S touto myšlenkou jsem zamířil pryč z lesa. Vyhýbal jsem se všem nástrahámm, které na mne v lese číhaly. Přeskočil jsem velký balvan, který se mě snažil zastavit i uhnilý kmen, který si lehl do mé cesty. Opět jsem se cítil dobře, po velmi dlouhé době. Už mne to toulání nebavilo a bylo to znát. Do teď jsme byl víc pesimistický, ale až teď jsem si uvědomil jak mi moje dobrá nálada chyběla. S vyštěknutím jsemvyběhl z lesa ven a hnal se směrem k jezeru, které určitě skrývalo mnohá dobrodružství.

//Východní galtavar

Podíval jsem se na otce, který se mi snažil představit les. Jeho poznámky jsem přecházel tak nějak s lehkostí, už se mne to tolik nedotýkalo jako dřív. Možná už jsem „dospěl“. Trochu jsem se ušklíbl a zadíval se směrem do lesa. „Vypadá to tu útulně. Taky by mne zajímalo, kdy asi někoho potkám, protože mi to tu přijde i opuštěné. Kessel když jsem ho viděl naposledy ani nemluvil o tom, že by někde zakládal smečku,“ prohodil jsem směrem někam do lesa, i když bylo jasné, že mluvím na otce. „Rozhodně by mi víc vyhovovalo tu někoho znát, než se jen tak poflakovat a nic nedělat,“ a ve dvou se to lépe táhne a lépe dělá blbosti. Neodpustil jsem si nějaké ty „černé“ myšlenky na to, co by se v tomhle lese dalo provádět. Nechtěl jsem tu začít hned něco ničit, ale nechtěl jsem zase jenom tak se nudit, jako když jsem byl ještě tulákem. Otec tu vypadal spokojeně a já jsem doufal, že tu budu ve stejné pohodě jako je on. S úsměvem jsem se zdíval kamsi do dálky a čekal, co otec navrhne.

Díval jsme se na Lyl, která opravdu nebyla nějak nadšená z toho, že jsem se rozhodl zůstat se svým otcem a jeho smečkou. Na druhou stranu musí pochopit, že já prostě pro tenhle život tuláka nejsem. Už jsem se potuloval po tomhle kraji moc dlouho na to, abych si teď nechal utéct šanci vrátit se někam, kde bych mohl být užitečný a kam bych patřil. Zavrtěl jsem hlavou a obrátil se směrem ke Scatiře, která mne tedy uvítala na území smečka a potom se vydala kam si dál. Cítil jsem pach neznámého vlka. Že by člen smečky? Naklonil jsem zamyšleně hlavu a zastříhal ušima, jestli se ke mně náhodou nedonese nějaká další informace o neznámém vlkovi. Moje rozjímání, ale přerušil nečekaný pohyb v mém zorném poli.
Chtěl jsem se otočit, ale bylo už pozdě. Něco (nebo spíš někdo) mne kousl vší silou do ucha. Nebo mě to aspoň připadalo, jako že to bylo vší silou. „Jauíííí,“ vypísknul jsem, protože mne samotné kousnutí do ucha vyděsilo. Byl to nečekaný útok, který přišel ze strany mého otce. Když mě pustil hodil jsem po něm nevraživý pohled. Vždyť to bylo jenom sranda. Zaklepal jsem hlavou a nechal to být. Otec nikdy neměl smysl pro humor, nebo tak jsem to aspoň od malička vnímal. Otec se rozhovořil o tom, že mne určitě všichni přímou a že se mám vyhýbat nějaké vlčici, že je divná. Divní jsou ti nejvíc zajímavý. Pomyslel jsem si a pohodil zamyšleně ocasem. „No nemůžeš říct s jistotou, že mne přijmou,“ podotknul jsem trochu smutně, ale pak jsem nahodil galantní úsměv. „Ale je pravda, že tomuhle roztomilému kukuči, nikdo neodolá,“ prohodil jsem a rychle zamrkal na otce.

//No já stejně nemám kromě Scarity, které stejné odešla, na koho reagovat, takže klidně počkám :)

Otec už moje zapojení do smečky nijak nekomentoval. Trochu jsem se přikrčil, protože jsem doufal v trochu větší ovace, že se snažím stmelit naši rodinu, aspoň trochu. No ale co už, je prostě takový. Zavrtěl jsem hlavou a poslouchal Lyl, která mou prosbu, aby zůstala ve smečce, odmítla. Smutně jsem sklopil hlavu, ale nehodlal jsem si tím nějak extra ničit tuto chvíli. Bylo to pro mě nové, i když už jsem ve smečce byl. Tohle bylo poprvé co jsem žádal o místo někde kde bych neměl protexi, i když mi bylo jasné, že i tady to budu mít jednodušší, když tu znají otce a Scarita znala mě a Kessel ji určitě o mne něco řekl. Snad mluvil jen v samých superlativech. Pousmál jsem se nad svou myšlenkou a naslouchal Scaritě, která mi začala popisovat členy smečky.
Sednul jsem si na zem a čekal, než domluví alfa. „Stejně si je budu muset vštípit do paměti. Hodně často totiž zapomínám jména, takže děkuji za přblížení, ale asi si je stejně nebudu pamatovat,“ odvětil jsem jí a poděkoval, že se snažila. „Doufám, že budu mít šanci všechny poznat co nejdříve, abych zapadl,“ dodal jsem s úsměvem a doufal, že všechno při seznamování půjde hladce. Nechtěl jsem si tu udělat nějakého nepřítele, s kterým bych pak musel žít a dělit se o úkryt a potravu po zbytek života. Podíval jsem se na otce a trochu se zasmál. „Doufám, že až ti vypadají zuby nebudu se o tebe muset starat,“ rýpnul jsem si do něj a vyplázl jazyk. Byla to poznámka, kterou jsem řekl, jen abych odvedl svou mysl od Lyl a toho, že bude někdy muset odejít.

Otec vypadal trochu zaskočeně mým rozhodnutím, a dokonce i zavrtěl ocasem, což jsem bral jako znamení toho, že je rád, že jsem se rozhodl zůstat ve smečce. Bylo milé vidět, že o mě někdo stojí. Teď už jsem jen čekal na to, co řekne Scarita. Vypadala, že je taky ráda, že jsem se rozhodl zůstat. Teď jen počkat, jestli mne opravdu vezmou nebo ne. Scarita mne ujistila, že tu práce je, což mne potěšilo, protože už jsem dlouho chtěl nějakou tu pozici. Chtěl jsem prostě něco dělat a být něčím prospěšný svému okolí, a ne se jenom toulat a bezcílně bloumat krajinou. Rozhodně čas od času odběhnu z lesa. Proletělo mi hlavou. Pak Scarita poukázala na Lyl, která se rozhodla, že se ke smečce nepřipojí. Trochu mne to mrzelo, ale dalo se to čekat. Scarita vypadala, že má práci, kterou chce vyřídit a že se nezdrží dlouho. „Děkuji tedy,“ prohodil jsem a usmál se na ni.
Podíval jsem se na Lyl, která vypadala smutně. Stála kousek ode mě, takže jsem se trochu naklonil a zašeptal k ní. „Vážně tady nechceš zůstat?“ věděl jsem, že je to nejspíš marná prosba, ale aspoň jsem to zkusil. Z mého hlasu bylo slyšet, že mi na ní velmi záleží a že bych chtěl, aby zůstala. Nehodlal jsem ji opustit, a proto jsem byl i rád, že jí Scarta dovolila zůstat o trochu déle. Znovu jsem se narovnal a otočil se na otce a Scaritu. „Kolik tu je vlastně vlků? začal jsem se vyptávat zvědavě, protože jsem ze sebe chtěl setřást pocit, že tím, že jsem se tu rozhodl zůstat, jsem ztratil jedinou kamarádku, kterou jsem tu měl.