Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Seděl jsem si na svém kameni a čekal. Kdyby se někdy vyhlašovala soutěž za čekání byl bych vítěz, ale asi zároveň i poražený, protože tohle čekání mne stálo docela dost času. Neberte to zle, nevadilo mi sedět na kameni a nic nedělat, ale vadilo mi, že musím držet jazyk za zuby a nesmím se vyjadřovat ke konverzaci, která probíhala mezi Lunou a Scaritou. Nesměl je silné slovo, ale tak nějak se prostě očekávalo, že se nebudu do ničeho plést. Pohodil jsem znuděně ocasem a pak jsem se zadní pravou tlapou začal drbat za uchem. Proč mne najednou tak moc svědí uši... doufám, že nemám breberky. S touto myšlenkou jsem se začal drbat ještě víc. Jako bych chtěl vyhrát drbací závody. V jednom momentě jsem zvedl hlavu, abych viděl Lunu, která otáčí svůj pohled ke mně. Rychle jsem spoustil svou pravou tlapku na zem a oplatil jí milý úsměv, který mi věnovala. Vypadala pořád stejně nervózně, ale to se dalo čekat. Obrátil jsem svou pozornost opět na prozkoumávání lesa, abych náhodou nevypadal moc zvědavě.

Scarita se plně věnovala Luně, která vypadala docela dost zaraženě. Sledoval jsem jak se snaží objasnit, proč s námi přišla. Mohl bych jí nějak pomoct, ale... Nechtěl jsem do ničeho zasahovat, aby pak Luna nevypadala jako nějaká povadlá květinka, která potřebuje jenom zachraňovat. Jenom jsem tam tak seděl a poslouchal.
Otce jsem si všiml až ve chvíli, kdy se ke mně přiblížil a začal mi šeptat do uší. Poslouchal jsem jeho hlas, který zněl dost unaveně. "Dobře, odpočiň si," řekl jsem nakoce, když otec domluvil. Rozhodně jsem mu chtěl nabídnout nějakou pomoc, ale věděl jsem, že by mne odmítnul, protože by si pak nepřipadal tak, jako dřív. Obrátil jsem tedy pohled od otce, který odcházel směrem pryč. Hádal bych, že tam bude nejspíš úkryt. Rozhodl jsem se, že nejdříve splním to, oč mne otec žádal, a až pak se budu věnovat hledání úkrytu nebo ostatních členů smečky, kteří by se mohli v úkrytu schovávat.

Otec mi na mou spíše řečnickou otázku odpověděl, že jich tu stejně nebylo moc a pak začal mluvit stylem "ta dnešní mládež". Trochu jsem se ušklíbl, ale také jsem to nechápal. Nevděl jsem jak někdo může tak ldouho přežít sám. Zkusil jsem si několik zim bez smečky a stejně jsem byl rád za teplo u ohně a klid. Prostě nic neřešit a moct jen tak vypnout. Rozhodně je tu život mnohem jednodušší. Naklonil jsem hlavu na stranu a rozhodl se, že se uvelebím, ale do sněhu se mi sedat nechtělo. Ocasem jsem tedy oprášil jeden z kamenů a sedl jsem si na něj. Aspoň mne nestudila sedínka. Otec něco vyprávěl Luně a ta vypadala zaujatě lesem. No nechtěl jsem je rušit a tak jsem se jenom rozhlížel po okolí.
Viděl jsem vlčici, která se k nám opatrně blížila. Nebyla to však opatrnost, kterou by projevoval někdo, kdo se bojí. Opatrnost, kterou oplývala chůze této vlčice, byla spíše sebejistou a rezervovanou, vědomou si vlastního postavení i vlastních mezí. Slušnou. Pohodil jsem ocasem, když jsem poznal pach naší Alfy a radostně jsem na ni zaštěkal. Možná to bylo neomalené nebo dětinské, ale takový už jsem prostě byl. Tak aspoň, že Scarita tu pořád je. Zavrtěl jsem ocasem a doufal, že se třeba za ní objeví ještě někdo další. Ale bohužel tomu tak nebylo. Bylo mi jasné, že se bude chtít nejspíš pobavit s Lunou, nebo s otcem a tak jsem jenom pokýval hlavou na pozdrav a nezaujatě jsem si hleděl svého. Přeci jenom jsem nechtěl nějakým způsobem narušovat seznamovací proces. Na druhou stranu jsem byl kdykoliv připraven zasáhnout a za Lunu se přimlouvat.

//Východní hvozd

Pomalu jsem se proplétal územím smečky, teď už tedy mojí smečky a s úsměvem si užíval okolí. Bylo to tu kouzelné a v zimě to navíc působilo pěkným pokojným dojmem. Byl tu klid a ticho, jako by se tu nic ani nehlo od doby, co jsme s otcem odešli pryč. Možná tomu opravdu tak bylo. Necítím nikoho v okolí. Snažil jsem se vyčenichat kohokoliv. Zvedl jsem čenich do vzduchu a pak ho i přitiskl k zemi. Zem mi neprozradila žádná tajemství, jak byla pokryta sněhem, jehož krusta nebyla snad nikde narušena vlčí tlapkou. "Vypadá to, že nikdo není doma," prohodil jsem potichu a zamyšleně se podíval na otce. Tohle není normální. Něco se mi nezdálo. Jak by se to mohlo stát, aby území smečky bylo najednou tak prázdné. Věděl jsem, co to může znamenat, když přijdete domů a nikdo není doma. Buď se stala nějaká katastrofa, nebo už nebylo žádné doma. Ta druhá možnost mi přišla nepravděpodoná, navíc jsem si ji nechtěl připustit. Zrovna když jsem našel nový domov, nemohl jsem prostě dovolit svým myšlenkám, aby se začali připravovat na to, že už žádný domov není. Opět.
Zavrtěl jsem hlavou a obrátil se na Lunu. "Vítej ještě jednou v Narvinijském lese, kde žije stejnojmená smečka," prohodil jsem veselým tónem, abych zahnal své pochmurné myšlenky. "Jak sis mohla povšimnout, nepraská to tu ve švech, ale to neznamená, že by tu nikdo nebydlel. Pravděpodobně se jen šli projít nebo zalezli do úkrytu a spí, což by udělal v tomhle počasí asi každý, kdo má rád trochu toho tepla," dodal jsem a pohazoval ocasem, jako by nic.

//Kaskády

Byl jsem na sebe hrdý, jak se mi podařilo vyřešit problém s ledem, který nás mohl nebezpečně zranit, pokud bychom se po něm sklouzli. No vypadalo to, že otec a Luna se za mnou hezky baví a já je rozhodně nechtěl nějak rušit. Najednou jsem ucítil pach, který mi byl povědomí, ale nedokázal jsem si ho nějak zařadit. Zastavil jsem se a počkal na otce a Lunu až mne dojdou. "Cítiš to?" zeptal jsem se otce."Je to povědomé, ale nevím, kdo to je," dodal jsem a zamyšleně se koukal po okolí, jeslti neuvidím vlky, kterým pachy patřily. Pomalu jsem se dal do kroku, abych moc neutekl otci a Luně, ale zároveň jsem se musel pořádně ovládat, protože už jsem se strašně moc těšil domů. Doufám, že tam někdo bude. Rád bych poznal ostatní členy. Pomyslel jsem si a pomalu se sunul s otcem směrem kudy měl být podle mého odhadu náš les.
Doufal jsem, že jdu dobře, ale když jsem uslyšel říčku, která tekla kolem našeho lesa, s úsměvem na tváři jsem zastříhal radostí ušima. Byl jsem tak strašně moc rád, že už jsem doma. Po tom dlouhém putování, objevení otce a pak zase rychle opustit naše území... no bylo toho prostě už moc a já doufal, že si aspoň na chviličku odpočinu. "Luno, vítej v Narvinijském lese," prohodil jsem k vlčici a pomalu se vydal k řece, na které jsem viděl zamrzlou krustu. Pomalu jsem na ni stoupl a přešel po ledu na druhou stranu řeky. Led byl pevný, to bylo štěstí. Položil jsem tlapky do sněhu na druhé straně. Teď už jsem byl konečně doma. Popošel jsem kousek od řeky a čekal na otce a Lunu.

//Narvinijský les

//Midiam

Otec zdržoval. Ne že bych to vzhledem k jeho zranění nebo stáří neočekával, ale docela mne překvapilo jaký náskok jsem získal za tu chvilku, co jsem šel před nimi. Zastříhal jsem ušima, vypadalo to, že se s Lunou o něčem baví, ale o čem jsem nezaslechl, na to byli moc daleko. Otočil jsem se na kaskády, které se objevily přímo předemnou. Voda musela být ledová, její chlad byl cítit už před tím, ale tady jako by se znásobil. Chtělo to vymyslet, jak se dostat nahoru, aniž bychom se museli nějak extrémně škrábat po kamenech, které zde byly. Bylo by nebezpečné stoupnout na led a uklouznout. Mohl bych zkusit použít svou magii. Když už jsem ji objevil bylo by hloupé ji nevyzkoušet v plné síle. Pomyslel jsem si s úsměvem. Nikdy jsem nebyl moc zastáncem používání magie kvůli každé blbosti, ale tohle mi přišlo, že by mohlo být užitečné.
Došel jsem k tomu, že magie se teď bude hodit. Zaměřil jsem se na kameny, které byly pokryté náledím a pokusil jsem se ze země vytvořit kořeny, které udělaly přes kamení jakousi takousi lávku. Nebylo to úplně umělecké, ale svůj účel by to mohlo splnit. Ani jsem si nevšiml že se mi při použití magie oči přebarvily na zeleno, ale jak bych si toho mohl všimnout. Jakmile jsem uvolnil soustředění, vrátila se jejich barva do nazlátlé. Zasmál jsem se, protože se mi vše podařilo. Kořeny stromů se ve spletenci táhly v dlouhé lávce nad kameny a my tak mohli přejít bez problémů. Pocítil jsem na sobě únavu z toho, že jsem tak dlouho používal magii, ale rozhodl jsem se, že ten kousek už to zvládnu. "Až po vás madam a pane, je to naprosto bezpečné," prohodil jsem na Lunu a Saviora. Počkal jsem až vyjdou nahoru a pak je pomalu následoval.

//Východní hvozd

//Střeodzemní pláň

Ujal jsem se vední naší malé skupinky, samozřejmě poté co jsem počkal na Lunu a otce. Pomalu jsem si to šlapal sněhem. Vypadalo to, že vlčice se nakonec rozhodla jít s námi, což mi potvrzovala i její poznámka, že by se jí úkryt hodil. "V lese rozhodně úkryt máme, že?" prohodil jsem s dotazem na otce, který šel za mnou. Snažil jsem se nám porklestit cestu sněhem tak, abychom šli co nejúsporněji. Nechtěl jsem mrznout déle, než bude vyloženě nutné. Doufám, že v lese někdo ovládá magii ohně, rozhodně by se teď hodilo nějaký rozdělat a zahřát se... rozhodně potom, co dorazíme bude nějaké to teplo potřeba. Pomyslel jsem si. Šel jsem kolem řeky, které v zimě mírně zamrzala, ale bylo slyšet vodu, která bublala pod ledem. Rozhodně by nebylo nic příjemného do ní spadnout. Musela být ledová. Věděl jsem, že nás ještě čekají kaskády, ale ty jsem doufal, že nějak zvládneme obejít, popřípadě, že je zdoláme jinak.

//Kaskády

//Vesnička

Pomalu jsem si to doklusal na středozemní a opět jsem čekal na otce. Trochu mne zajímalo, jestli Luna půjde s námi nebo ne. Rozhodně by ji naše Alfa přivítala, to jsem si byl jistý, ale jestli by jí dovolila se zdržet na dlouho, to už bylo ve hvězdách. Zima navíc byla krutá a pro vlčici to nemuselo být snadné, žít bez smečky. Každý to má, ale v hlavě trochu jinak. Pomyslel jsem si při vzpomínce na Lyl, která by ve smečce nejspíše trpěla. Pohodil jsem ocasem a přešel jsem do kroku, abych zvolnil tempo a mohl jsem se dozvědět, jak se Luna nakonec rozhodla. "A nemusíš se bát, u nás nikdo nikomu ocas neukousne," prohodil jsem s úsměvem, jako bych byl náborář k nám do smečky a lanařil jsem nebohou vlčici. V podstatě jsem nevěděl, jestli se u nás ve smečce ukusují ocasy nebo ne. Neměl jsem tu čest nikoho poznat, ale o téhle skutečnosti jsem raději pomlčel.

Všem gratuluji, akce to byla vydařená a už se těším na další :)
Prosila bych 5 hvězd do taktiky, 2 do obratnosti a 3 do rychlosti (+ to ostatní :D) a z magie bych prosila 5 hvězd do myšlenek děkuji :)

Odmeny pridané ~Sav

Uviděl jsem známý kořich mého otce a usmál jsem se na něj, když se ke mně přiřítil. "Nevím, co se děje. Přiběhl jsem před chvilkou, trochu jsem se zatoulal ke Smrti během té bouřky a pak jsem se rozhodl proběhnout víc na jih, jestli někoho nenajdu," prohodil jsem. A našel jsem tyhle vlky a sestru, jejíž pach se mi dostal do čenichu, ale mezi tou spoustou nebyla vidět.
Sledoval jsme okolní vlky,když se na mě zaměřilo nějaké červené světlo. A do prkýnka dubovýho teroristi! V hlavě se mi objevily všechny možné i nemožné scénáře toho, jak někdo zmáčkne nějaký čudl a moje hlava se pomocí tohohle kolečka vypaří. Byla by to hodně dobrá magie umět zničit všechno na co ukáže váš červený puntík. To světlo naštěstí jenom mluvilo něco o spolupráci. Nechápavě jsem se otočil na vlky kolem sebe. Ozířilo to ještě tu vlčicic, na kterou jsem promluvil před chvilkou a která mne docela dobře ignorovala, pak ještě na někoho a na hnědý kožich se zeleným žíháním, který mi byl povědomý. "Tati nevíš co se to děje?" zeptal jsem se ho a nechápavě naklonil hlavu na stranu. Někteří vlci se začali pohybovat směrem k nějakému podivnému místu a tak jsem se otočil na otce. "Taky na tebe svítilo to červený čidlo smrti, takže možná když půjdeme dál s támhle těma dvěma?" prohodil jsem zamyšleně. Obrátil jsem se na další "ozářené" s úsměvem. "Slyšeli jste světlušku, račte mě prosím následovat" řekl jsem a rozeběhl se směrem kam běželi všichni.

//Vesnička

//Náhorní plošina

Doběhl jsem na středozemní, kde už byla spousta vlků. Nijak jsem jim nechtěl věnovat, ale bylo jich tu tolik, že se nedalo jednodušše projít a tak jsem se rozhodl, že bude nejjednodušší v klidu počkat a poslouchat ostatní. Docela jsme si užíval tohle pozorování okolí a čekal jsem, co se bude dít. Jedna vlčice (Luna) zastavila kousek o podál. Byla bílá, ale ne čistě, trochu té béžové jí prokreslovalo kožíšek. Měla sebou společnost a tak jsem trochu váhal, jestli je chodit otravovat nebo ne. Zvítězila moje společenská povaha a já se rozhodl, že bude nejjednodušší zjistit, co se děje. Třeba mi pak poradí kudy se prodrad skrz tenhle dav. Pomalu jsem k nim došel a kývnul hlavou na pozdrav. "Zdravím vás," prohodil jsem. "Nevíte, co se totady děje? Příběhl jsem z náhorní plošiny před chvilkou a rád, bych prošel směrem kde byl dříve Klímový les, ale přes tenhle dav se tam asi rychle nedostanu," shrnul jsem svou situaci a doufal, že mi nějak poradí nebo apsoń sdělí, co se to tu děje.

//Kamenná pláž

Vyběhl jsem z pláže, která nebyl vlastně ani moc pláží, jelikož bylo všude podivné kamení a vydal jsem se poklusem směrem na východ. Do kožichu se mi opíralo světl oměsíce, které mi svítilo i na cestu a tak jsem aspoň viděl kam šlapu a neměl jsem problém s tím někde se vyhnout kaluži po vodě a podobně. Srdce mne táhlo na Středozemní pláň, která byla nedaleko, jelikož jsem viděl, že není potřeba se někam hnát zpomalil jsem do chůze a užíval si větru, který se mi proháněl srstí. Bylo to příjemné. Utekl jsme zdárně Smrti i smrti a věděl jsem že mám smečku a místo, kam složit hlavu, nebyl tedy vůbec problém se jen tak poflakovat a užívat si života. Ucítil jsem najednou spoustu pachů, které se přihnaly ze sStředozemní pláně, což mne trochu zaskočilo, ale rozhodl jsem se to prozkoumat a třeba se seznámit nebo při nejhorším jen proběhnout kolem.

//Středozemní pláň

//řeka Mahtae

Najendo us eokolí kolem mne změnilo. Nevěděl jsem jak se to mohlo stát, ale objevil jsem se mizi kameny, které se tu rozprostíraly. Řeka se vlévala do velkého jezera, na jehož druhý břeh jsem neviděl. Pomalu jsem přešel do klusu a později do chůze, abych se náhodou neporanil o špičaté kamení nebo nezapadl do nějaké rokle. Odsud bych měl běžet směrem na východ. Tam se rozprostíral KLímový les, pokud se nepletu. Vydal jsme se proto opatrně tím směrem. Našlapoval jsem velmi obezřetně, aby se mi náhodou něco nestalo. Vyhýbal jsem se všme podezřelým kamenům až jsem došel k předělu mezi kamenem a trávou. Byla to nejspíš nějaká pro mne neznámá pláň, ale rozhodl jsem se to risknout a zkusit se přesunout přes ní.

//Náhorní plošina

//Západní galtavar

Vyběhl jsem k řece, jako bych měl Smrt pořád za sebou, což už jsem nejspíš neměl, ale i tak jsme se toho trochu obával. Nebylo to nic příjemného. Mrsknul jsem ocasem a doběhl až do řeky. Kousek od břehu jsem se zastavil sklonil halvu a začal hltavě pít. Nebylo to nic příjemného stát v té ledové vodě, ale aspoň mne to probralo. Neměl bych se tu zdržovat, co když je Smrt opravdu poblíž. Měl bych pro jistotu běžet někam na jih. Možná navštívit místa kolem Klímu a pak se vrátit domů. Rozhodl jsem se a pomalu jsme přebrodil řeku, když se mi naskytla ta příležitost. Nebylo to nic složitého pro vlka, který byl obratný, ale já se svým talentem padat jsem měl trochu problémy. Naštěstí se mi to povedlo a ani jsem se moc nepromočil. Dal jsem se do běhu kolem řeky, abych se dostal dál. Běžel jsem dlouho a osilovně, abych byl odsud co nejdříve pryč a abych se dostal co nejdále.

//Kamenná pláž

//Jeldový pás

Vyběhl jsem na pláň, která mi před nedávnem během bouřky tak zavařila, že mne vehnala přímo do pařátů Smrti, která mne málem sežrala. No nechtěl jsem se zdržovat ani tady, ale zároveň jsem nevěděl kam uhánět. Nechal jsem se vést nějakým svým šestým smyslem, instinktem chcete-li, a doufal jsem, že se dostanu v pořádku na nějaké bezpečnější místo. Pomalu jsem začínal mít žízeň a tak jsem si zvolil běžet směrem k řece, která se měla nalézat nedaleko odtud, poblíž Velkého Vlčího jezera. Nechal jsem se tedy nést svým sluchem, který mi udával přesný směr. Po chvilce sprintu jsem uslyšel vodu, které mi dávala příslib toho, že se napiju a trochu si odpočinu.

//řeka Mahtae