Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Lužiny
Voda už mi pod tlapkami nečvachtala. Byla to vítaná změna, protože v téhle zimě byla voda smrtelným zabijákem, kterého nešlo jen tak oblafnout. Stačila by chvilka nepozornosti a šup, mohl bych celý prochladlý usnout a umrznout, aniž bych si něčeho všimnul. Měl jsem však tak špatnou náladu, že bych klidně nechal všem těmto věcem volný průběh.
Nový les, do kterého jsem vkročil, byl podobný lesům, kterými jsem již procházel, ale bylo v něm něco nového, něco nečekaného. Věděl jsem to už v prvním momentě, kdy jsem do lesa vkročil. Překračoval jsme kořeny, které vylézaly ze země jako zkamenělý hadi. Chtě nechtě jsem tak musel použít trochu své pružnosti a stále něco přeskakovat nebo podlézat. Až jsem došel k prozření, že bych si měl na chvilku odpočinout než zase půjdu dál. Sedl jsem si a rozhodl se, že na chvilku počkám. Přivřel jsem oči.
Když jsem je otevřel, uviděl jsem před sebou jezevce. Mlsně jsem se olízl, protože jsem začal mít hlad a jezevec by jako pochoutka stačil. Přesvědčen, že teď v zimě bude jezevec moc unavený, aby se bránil, jsem se za ním rozeběhl. Jak jsem mohl tušit, kam mne zavede.
//následuju jezevce

//Zarostlý les
Byl jsem smutný. Není se čemu divit, když jsem si zrovna uvědomil, že moje přítelkyně, která mi byla tolikrát oporou a tolikrát mi pomohla z různých šlamastik, byla kousek ode mne, jen pár chvilek, než jsem přes území probíhal já. Rozzuřeně jsem zavrčel. „Kdybych se nezdržoval s tou tupou omegou, mohl jsem mít aspoň trochu šanci,“ soptil jsem si sám pro sebe. Tentokrát jsem se ani nesnažil ventilovat pomocí svých myšlenek. Bylo mi naprosto jasné, že nemám šanci nijak vrátit sebe nebo čas, abych se mohl rozhodnout jinak. Kdybych měl tu možnost nechal bych hloupou Réto a běžel hned za Lyl. Zjistit, jak se má, co dělá a kde byla celou tu dobu. Při vzpomínání na Lyl jsem si vzpomněl i na jiného společníka. Coeden, kde je jemu konec? Na podobné otázky jsem si neuměl odpovědět. Bylo mi z toho na nic. Cítil jsem, jak mi pod nohami čvachtá zem, což bylo více než příznačné pro mou náladu, která byla velmi zasmušilá. Pohodil jsem ocasem a zlostně dupl tlapou, až mi od ní vystříkla voda. Naštěstí se terén po chvilce vrátil k normální pevnosti a já i když nabroušen, jsem vkročil nevědomky do další části lesa.
//Jezevčí les

//řeka Kierb

loterie 4

Překonání řeky mi poměrně pozvedlo náladu, která byla trochu u bodu mrazu z důvodu vzpomínek, na to, že jsem svůj drahocenný čas tak neskutečně promarnil. Pomalu jsem tedy vešel do lesa, jehož povaha, fauna a flora, mi byla doposud skryta. Když jsem se začal proplétat mezi stromy, uvědomil jsem si jednu zajímavou věc, a totiž že se setmělo. Bylo to podivné, když jsem věděl, že zrovna svítalo v momentě, kdy jsem opouštěl Narvinijský les. Pozvedl jsem hlavu, abych zjistilo, že mám nad sebou stropní útvar z propletenců větví a jehličí. Nabyl jsem přesvědčení, že by sem dolů nedopadla ani kapka vody nebo sněhová vločka. Zavrtěl jsem nad tou přírodní hříčkou hlavou a dál jsem se prodíral lesem.
Náhle mi došla podivná věc. Vzpomněl jsem si na pach, který jsem cítil ještě ve Východním hvozdu. Hlavou mi projela vzpomínka na bažiny a já si uvědomil, že to nejspíše byla Lyl. Lyl, kterou jsem zanechal v našem lese, když se rozhodla do smečky nepřidat. Zastavil jsem se, abych se ohlédl, ale vrátit zpátky, už jsem se nemohl. Stejně by to bylo nejspíše zbytečné. Sklonil jsem hlavu a pokračoval ve svém pochodu dál
//Lužiny

//Východní hvozd
Hvozdem jsem si to nakráčel rovnou k řece, kterou už jsem nějaký ten pátek znal. Všechno za řekou zůstávalo záhadou. Záhadou, která mne teď až bytostně zžírala. Byl jsem zvědavý tvor a ta nová území mne lákala, i když jsem se původně chtěl vydat, jen na krátký výlet. Teď je ve smečce víc vlků, když se přidala Luna. Navíc nejsme ochránce, není mou povinností neustále hlídat les. Cítil jsem zimu, která se od vody táhla, ale už začínalo svítat, takže jsem měl naději, že se trochu rozehřeju na slunci, které posledních pár dní neukazovalo svou nádherně žlutou tvář. Rozhodně by však nebylo moudré se vykoupat v té studené neviditelnosti. Našel jsem si pro to příjemný brod, který skýtal naději překročení řeky téměř suchou tlapkou. Mrskl jsem ocasem a zadíval se na kameny, přes které sem tam přeskočila voda. Rychle jsem se pustil do přeskakování z jednoho kamene na druhý. Než jsem se nadál byl jsem na druhé straně, i když mne tlapky trochu zábly. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem neuklouzl a neupadl. Moje mladistvé já by určitě klopýtlo a spadlo. Jsem docela rád, že tohle nerovnovážné období už není tak časté. Pomalu jsem se vydal dál v naději, že objevím nová místa a že vysvitne slunce a budu se moci nahřívat.
//Zarostlý les

//Narvinijský les
Sledoval jsem okolí a byl jsem naplněn novou energií, která mne poháněla stále dál a dál. Nevěděl jsem kam přesně se to chci vydat, ale rozhodně jsem se chtěl tak nějak proběhnout po okolí. Vyvětrat se, dalo by se říct, a to jsem rozhodně nechtěl nijak podceňovat. Vždyť jsem v tom lese smrděl tak strašně dlouho, že to až nebylo hezké. Ale nebyla to moje vina. Mohla za to ta Réto, že se nebyla schopná vymáčknout. Všechno z ní lezlo, jak z chlupaté deky. Stěžoval jsem si sám sobě, což byl takový můj malý únik, abych se nezačal rozčilovat a ventilovat svůj hněv nahlas. Byl jsem známý jako ten milý a přívětivý vlk, takže jsem nehodlal, nechat si poničit reputaci, kvůli nějaké hlouposti, jakou bylo zabití svého cenného času, čekáním na nějakou podivnou vlčici.
Běžel jsem, ale ne nijak rychle ani nijak pomalu. Jen takovým lehkým „vycházkovým“ během. Nerad jsem se loudal a navíc jsem věděl, že tady ve hvozdu mi nehrozí žádné nebezpečí. Smečka tu být neměla a ani jsem nevěděl o žádném větším savci, který by mi mohl ublížit. Pomalu jsem tedy doklusal až k řece, která oznamovala, že po jejím překročení budu někde, kde jsem v podstatě nikdy nebyl. Cítil jsem tu pach, který mi byl znám, ale nemohl jsem si ho spojit s žádným jménem, takže jsem se nezastavoval.
//řeka Kierb

Sledoval jsem Réto, která zřejmě neměla z mojí společnosti radost. No co, třeba je ráda samotářská… Navíc to aspoň vysvětlilo, proč je omega. Jestli byla takhle nespolečenská a nabručená, když žádala o místo ve smečce, tak se ani nedivím. Pomyslel jsem si a zívnul, abych vlčici naznačil, že se začínám čekáním na její odpověď nudit. Rozhlížel jsem se okolo a začínal chápat, proč je naše smečka tak tichá. Možná, že všichni vlci odešli právě proto, že se tu neměli s kým bavit a nudili se k smrti. Možná to napadlo i Kesse a proto odešel… Nejspíš nebyl nejlepší nápad se přidávat do této smečky. Chvilku jsem si uvažoval a pak jsem se rozhodl, že nemá cenu dál čekat, než se vlčice rozhoupe. „No hezky se mi s tebou povídalo,“ prohodil jsem mírně ironicky. „Ale radši bych se šel někam prospat,“ dodal jsem, abych nějak odůvodnil před vlčicí, proč ji najednou z ničeho nic opouštím. Kývl jsem hlavou na rozloučenou a pak jsem se vydal pomalým krokem od ní pryč.
Tak tohle bylo zvláštní. Nasál jsem do čenichu pach lesa, ale nikoho jsem necítil. Nebo spíš nikoho, s kým by byla zábava. Luna a otec někam zmizeli. Ti dva si nějak dobře rozuměli. Usmál jsem se potměšile a v klidu si to vykračoval po lese, který se mi stával víc a víc domovem. Každým krokem jsem cítil, jak jsem s lesem spjat. Možná by neškodila malá procházka, tady se stejně nic nového dít nebude. A není tu nikdo, kdy by mne postrádal. Pohodil jsem ocasem a i když jsem Réto řekl, že jdu spát, rozeběhl jsem se místo toho plnou rychlostí pryč z lesa.
//Východní hvozd

Sledoval jsem vlčici, která prohlásila, že se mi vrátil otec i ostatní členové. Znělo to jako by se mne chtěla zbavit. Možná, že i chtěla a to mne trochu ranilo. No nasadil jsem na svůj čenich úsměv a obdaroval jím vlčici, tak jako nikoho před tím. "Chceš se mě snad zbavit?" prohodil jsem se smýchem, který měl zakrýt mou nejistotu. Kdyby mi řekla, že se mne chce zbavit asi by mne to trochu ranilo. No dobře možná trochu víc, nebyl jsem uplně zvyklý na to, že mne někdo nemá rád nebo že někomu moje společnost vadí. Většina vlků se těšila z mojí společnosti. No tahle vlčice očividně ne, což mne zasáhlo jako šíp přímo do srdce. Ale statečně jsem to schovával za ten svůj připitomnělý úsměv. Třeba to nemyslela tak uplně vážně, že by se mne chtěla zbavit. Třeba mne chtěla opravdu jenom upozornit na návrat otce. Čekal jsem co udělá ona.

//Jestli jsem to dobře pochopila tak Sigy a Réto jsou kousek dál od Scarity a Luny

Sledoval jsem vlčici, která konečně zakousla zajíce. Očekával jsem že na něm hned začne hodovat, ale to se nestalo. Nejprve zvořile nabídla, ale znělo to nějak divně. Přes to jsem pokýval hlavou a utrhl si kousek masa. "Díky," prohodil jsem a začal se ládovat, tou půlkou, kterou jsem si přivlastnil. Druhou půlku jsem nechal vlčici. Bylo tam víc toho dobrého a výživného, což nejspíš potřebovala, aby se trochu rozveselila. Nebo je takhle kyselá pořád. Naklonil jsme zamyšleně hlavu a pomalu dojedl svůj kousek. To byla dobrota. Sedl jsem si na zem a sledoval vlčici. "A co se stalo, že jsi omega?" otázal jsem se ze zvědavosti, protože mi přišlo, že by to mohlo torchu rozhýbat rozhovor. Ne že by mne tahle víceméně jednostranná konverzace nebavila, ale... vlastně mne opravud moc nebavila a já doufal, že se k nám brzy někdo přidá. Možná bych se pak mohl jít zase někam proběhnout, když bude hezky.

Sledoval jsem vlčici, která nejsíš hledala nějakou tu kořist. Typnul bych to na nějakého jezevce, nebo zajíce. Rozhodně nemáme na to, abychom šli lovit vysokou. Zhodnotil jsem. Vlčice bypadala, že jí to nějak nezajímá, jestli někoho uloví a nebo ne. Najednou se zastavila a začala se velmi pomalu pohybovat směrem k zajíci, kterého jsem zahlédl až o chvilku později. Zůstal jsem stát a vyčkával jsem, co vlčice udělá. Nechtěl jsem ji pokazit její lovecký plán. Promiňte mi tu ostýchavost, ale prostě jsem byl takový. Pokud si chtěla něco udělat po svém, ať to tak udělá.
Mrskl jsem ocasem a zůstal nehnutě stát. Vlčice najednou zastavila a skočila na zajíce, kterého uvěznila pod sebou. Nějak se však neměla k tomu, aby ho zakousla. Pomalu jsem se k ní vydal."Buď ho zakousni nebo ho pusť, ale myslím, že takhle ho jenom trápíš," neměl jsem rád, když si někdo hrál s jídlem.

Sledoval jsem vlčici, která nebyla nijak milá a přátelská, jak bych od omegy očekával. Myslel jsem si, že každá omega se chce dostat na lepší pozici ve smečce a nechce být vyvrhelem věčně, takže bude pracovat a usmívat se a všem pochlebovat, aby ji přijali mezi sebe a ona se tak dostala na kappu. No tahle vlčice zřejmě nepatřila k těm, co by něčeho takového chtěli dosáhnout. Možná je jenom taková... neurvalá. Její řeč o Scaritě nebyla vůbec příjemná. Proč vůbec zůstávat ve smečce, kterou nesnáší... možná se bojí že jinou by už nenašla a lepší nějaká smečka než žádná. Navíc teď, v zimě. Pohodil jsem ocasem a dělal, že její kousavé poznámky neslyším. "Doufám, že ji vezme," dodal jsem jen a zastříhal s ušima.
Vlčice se najednou rozhodla, že bychom mohli jít něco ulovit a vypadalo to, že mě pozvala. Nebyla to úplně oficiální pozvánka, ale bral jsem co jsem měl. Pomalu jsem se zvedl a následoval ji, jak mne vedla hlouběji do lesa.

Sledoval jsem vlčici, která mi konečně odvětila, že se jmenuje Réto. Zajímavé jako by se spojilo Jaro a Léto. Zajímalo, by mě jaké období má ráda. Zamyšleně jsem naklonil hlavu na stranu. Dodala taky, že je omega, což neznělo moc dobře. Co asi udělala, že se jí Scarita rozhodla dát takhle nízko. Netušil jsem a nechtěl jsem se na to hned ptát, abych ji nějak nerozhodil nebo si ji neznepřátelil. Pohodil jsem zamyšleně ocasem a čekal, co mi vlčice ještě řekne. Vypadala docela nerudně a tak jsem doufal, že to je jenom proto, že mne moc nezná a obává se toho, co bych jí mohl provést. Sedl jsem si na zem, abych trochu zmírnil nějaké to hraní si na postavení. Zastříhal jsem ušima a nalsouchal jejímu hlasu. "Aha... je to zvlášní, že tu nejsou," odvětil jsem jí. Nebyl jsem si jistý, co ještě dodat a tak jsem se rozhodl, že nejlépe zapředu rozhovor, když vlčici řeknu novinky. "Pokud bys hledala Scaritu tak je nedaleko. Zrovna přijímá novou členku smečky... teda nevím, jestli přijímá, třeba ji odmítne, kdo ví," dodal jsem rychle a nakrčil čenich. Představa, že by se Luna nedostala k nám mne zatím nenapadla a teď když mi to došlo, mě to trochu rozesmutnilo.

Sledoval jsem vlčici, která působila docela slušnám dojmem, což jsem musel uznat i já, ale něco se mi na ní nezdálo. Mé pochybnosti se potvrdily v momentě, když místo odpovědi na mou, sice nevyřčenou otázku, odpověděla otázkou. "No předpokládám, že jsi členka smečky, tak bych se rád seznámil," prohodil jsem a naklonil hlavu na stranu, jako kdyby bylo očividné, co chci. Je to zajímavá vlčice, ale pokud se nezačne chovat trochu přívětivěji, tak asi odejdu, nějak už na tyhle typy nemám náladu. Zajímalo mne kam se vypařil otec, nebo jak to dopadlo mezi Lunou a Scaritou. Rozhodně mě nezajímalo, jak nějaká vlčice, která se neumí ani představit, odmlouvá a není mi schopná odpovědět na jedinou otázku. Pohodil jsem ocasem. "Jsem taky člen smečky, můj otec je Savior a ty jsi první vlk, kterého jsem tu potkal. Nevíš kde jsou ostatní," zeptal jsem se v naději, že by mohla něco vědět o ostatních členech mé nové rodiny.

Najít svou životní lásku.

Mezi Scaritou a Lunou se nic moc nedělo. Bylo to nudné, nezábavné a docela mě to zdržovalo od prozkoumávání lesa, což by bylo mnohem zábavnější než tohle, ale co jsem mohl dělat. Teď už se jen tak bez pořádného důvodu zdýchnout nemůžu. Pohodil jsem smutně ocasem. Přišlo mi to, že na svém kameni, sedím již několik let... a nebo to byla pravda! Najednou se nadzvedl vítr a donesl ke mně podivný pach. Zněl povědomě, jako pach otce nebo Scarity, ale bylo v něm i něco jiného. Cítil jsem borvicovou smůlu a nádech ibišku. Hlavou jsem otáčel ze strany na stranu, jako bych se stal surikatou. Pak jsem zahlédl vlčici, která byla nedaleko a pozorovala, co se děje. Otočil jsem se na Lunu a Scaritu. "No vypadá to, že tu nejsem potřeba, takže se půjdu projít. Jestli mne omluvíte, dámy," pomalu jsem se zvedl z kamene, mírně se uklonil Alfě a pak jsem se rozeběhl za cizí vlčicí.
Vypadala, že je členkou smečku, i když nebyla nějak dobře živená. Možná byla kappa nebo možná i delta, ale rozhodně nic výš. Mrskl jsem ocasem a pomalu k ní došel. "Ahoj," prohodil jsem s úsměvem a sedl si do sněhu kousek od ní. "Já jsem Sigy, a ty...." nechal jsem větu vyset ve vzduchu, čekající odpověď.

//Prosím když tak do mě kopni, kdybych nepsala, teď to nějak moc nekontroluju, kde mám psát :D