Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice vypadala nadšeně, že se o ni starám a že jsme ji nabídl snídani, kteoru uvítala, jak jsem poznal jak se do jídla pustila. i kdyř se velmi snažila, aby jedla elegantně a slušně, což jsem musel uznat, pořád jí na očích byl vidět ten dravý hlad, který poháněl nás všechny. Nechtěl jsem jí rušit a tak jsem v tichosti vyčkával, až se nají a bude ochotná se mi zase věnovat.
Její otázky mne poměrně zaskočily. Slovo kamarádka mi v podstatě vyplivla do obličeje, jako by to byla největší urážka, jaké jsem se mohl dopustit. Co to s ní kurňa je! Každý vlk by to ocenil, když by mu někdo vyjevil své přátelství jen po pár dnech známosti. Nechal jsem si svou poznámku pro sebe. Najednou se mi v hlavě rozdrnčela její slova. Tlamu však měla v klidu. Proletělo mi hlavou pár vět a zase bylo všechno pryč. Zmateně jsem zatřásl hlavou. "Jsi hezká Darkie, ale já tě pořád vidím jen jako kamarádku, neber si to ve zlém, ale na jiné věci jsi moc mladá a neznáme se moc dobře," řekl jsem jí, když na mě vyštěkla, že by se mnou chtěla strávit zbytek života. Byla to pravda, byla na mě moc mladá. Rozhodně jsem nemyslel tělesně, ale myšlenkově byla pořád ještě vlče a to jsem zrovna teď nehledal u nikoho jiného než u přátel.

Sledoval jsem vlčici, která místo toho, aby šla taky něco ulovit se dávala na východ slunce. Něčím ji to nejspíš okouzlilo, no musel jsem uznat, že se za tím skrývá něco spektakulárního, ale že bych kvůli tomu vynechal snídani, to jsem si nemyslel. Začala zase mluvit tím podivně nervóuním tónem, ale já to nijak nebral. Byla to kamarádka, takže jsem si její malé vrtochy nebral nijak k srdci. Když předemně položila norka se slovy, že bychom mohli posnídat společně, začal jsem tušit, že něco není úplně tak v pořádku. "Nemám hlad, ale ty se klidně najez," odpověděl jsem jí a mírně poodešel, abych jí dal prostor, a sedl si do sněhu. Nechtěl jsem jí koukat pod čumák když jí, sám jsem to neměl úplně v lásce, přišlo mi to neslušné a docela mne to u cizích vlků otravovalo. S úsměvem jsem na ni koukal a doufal, že se pustí do jídla a vrátí se jí odhodlanější nálada, jakou měla před chvílí. Vlčice, ty jeden nikdy nepochopí. Smířil jsem se v duchu se svým prokletím vlka, který má za přítelkyně vlčice, které nejsou tak úplně normální. Ale lepší nenormální přátelé než normální ne... a co je vůbec v dnešní době normální. Sledoval jsem Darkie a přemýšlel, že se budu muset brzo vrátit do smečky. "Přemýšlím, že bych vyrazil na cestu domů. Ne že by mne tvá společnost netěšila a jsem rád, že jsem našel novou kamarádku, ale mohli by mne postrádat. Přeci jenom tam nejsem kdo ví jak dlouho, abych si mohl dovolit zmizet na několik týdnů," prohodil jsem stručně a čekal, co ona na to. Zda mne bude chtít doprovodit, či nikoli.

Vlčice najednou začala mluvit divně. Hodně divně. Posadil jsem se do sněhu a naslouchal jí s hlavou mírně nakloněnou na stranu. Co jí jak osakra je? Začala mi skládat ne moc dobré komplimenty. Mrsknul jsem ocasem a nervózně se rozhlížel po okolí, jestli tam náhodou nění někdo kdo by mi mohl z téhle šlamastiky pomoct. Naneštěstí tu nikdo nebyl. Škoda. Když vlčice domluvila rozhodl jsem se zvolit taktiku hlubokého ignorování toho, co vypustila z pusy, protože to vypadalo, že mele z hladu. Pomalu jsem se zvedl."Šel bych něco sníst, pojď," vyzval jsem ji a rozeběhl se směrem kde jsme vytušil pach nějakého zběhlého norka, který se nejspíše porbudil a rozhodl se vydat sem do kopců v naději, že tu najde jídlo.
Pomalu jsem poklusával a snažil se nevnímat, to že mám vlčici přímo za zadkem. Když jsem zvíře zahlédl přidal jsem do kroku a jedním mohutným skokem jsem ho přimáčkl k zemi a rychle jsem to s ním skoncoval. Nechtěl jsem ho týrat víc, než bylo potřeba. Vítězoslavně jsem se otočil na vlčici a norka jí hodil k nohám. "Dej si určitě máš hlad," prohodil jsem přátelsky a obdařil ji úsměvem.

Sledoval jsem vlčici. Byla milá a přátelská. Naslouchal jsem jejím slovům, když tu mne něco štíplo do zadku. Se zavrčením jsem se ohlédnul, ale nic ani nikoho jsem za svou zádí neviděl. Že by komáři.... v zimě?! To se mi nezdá, možná nějaká jehlička, nebo už stárnu a píchá mne v zádi. Otočil jsem se zpět na vlčici a vesele se na ni zazubil. Najednou to bylo jako bych ji znal už léta. Zavrtěl jsem ocasem. "Myslím... Teda co to říkám, jsem si jist, že z našeho vrhu nás bylo pět. A nikoho jiného pravděpodobně rodiče na svět nepřivedli. Je tu Ness, který je trochu potrhlý. Pak Amelis, která je tou nejodvážnější vlčicí, kterou znám. A Lucy, moje nejmilejší sestřička. No a nakonec je tu All, ale toho jsem nikdy úplně nemusel," řekl jsem jí stručně o svých sourozencích. "Ve finále ani nevím, kde teď všichni jsou. Pár z nich jsem sem tam potkal, ale dávno tomu," dodal jsem na vysvětlenou, aby věděla, že se nemá ptát na momentální bydliště mých sourozenců. Jediné, co jsem věděl bylo, že Ness a Amelis se přidali k Asgaarské, ale jestli tam stále jsou, nebo smečku opustili, jsem netušil. Možná je ta vlčic sežrala.Zděsil jsem se na chvíli.Ale ne, to by Arcanus nedovolil. Vzpomněl jsem si na milého vlka, který byl partnerem a spolualfou té oné vlčice, a to mne trochu uklidnilo.
Darkie byla docela zvědavá, co se magií týkalo, ale mě to vůbec nevadilo. Bral jsem ji po té chvíli jako přítelkyni. Možná bych dokonce řekl, že mi byla jako sestrou, ale to označení jsem měl výlučně jen pro Amelis a Lucy. Pohodil jsem ocasem a pustil se do odpovídání, na její zvídavé dotazy. "Ovládám minimálně dvě. Ale kdo ví, jestli mi Smrt nenadělila i třetí. Jsem přesvědčen, že mám vodu a zem," zazubil jsem se na ní. "A i když by mi magie mohla hodně pomoci v boji, nevyhledávám je. Radši se s někým dohaduji ústně, než abych někoho praštil. Jsem v tomhle trochu divný, já vím, ale prostě si nemohu pomoci, že bych někomu ublížil," dořekl jsem a vzpomněl jsem si na zábavné bitky s vlky, které jsem poznal při putování s otcem, ale to vše bylo jenom pro zábavu, nic vážného.

//Ježčí mýtina

Běžel jsem za vlčicí, která na můj vkus nasadila poměrně rychlé tempo, ale za to mohla i moje fyzička a celková neoblíbenost této aktivity. Dokonce bych možná i řekl, že běh patřil k mým nejméně oblíbeným aktivitám. Byl jsem spíše myslitel, než sportovec. A pokud šlo o nebezpečí raději jsem volil možnost schovej se, před možností uteč. Sníh padal a padal. Sotva jsem popadal dech, ale i tak mi to nijak nepřišlo. Jako by z těch vloček sálala dobrá energie. Všude bylo bílo. Sníh se kupil. A já si uvědomil, že než se naděju bude zase noc a sněhová pokrývka pohřbí všechny stopy, které by po nás mohli zůstat. Snad mne nebude doma nikdo postrádat. Pomyslel jsem si, protože bych rozhodně nechtěl hledat nějakou cestu domů ve tmě. To by nemuselo dopadnou dobře, hlavně v okolí řek, které byly okolo našeho území.
Vlčice na štěstí po chvilce zastavila. "Teda, tobě to teda běhá. Učiněná běhna," snažil jsem se zalichotit vlčici, i když to nejspíš nedopadlo úplně, tak jak jsem plánoval. V hlavě mi to rozhodně znělo mnohem lépe. Styděl jsem se tak, že jsem byl červený až v zadních místech svého těla a pokusil jsem se všechno zamluvit. "Krásné proběhnutí, jen co je pravda. A děkuju za osvětlení. Nevěděl jsem, že jsou Smrt a Život sourozenci. Popravdě mne to mohlo napadnout, ale jsou tak rozdílní... Já jsem vlastně, ale taky rozdílný od svých sourozenců, takže to možná není tak překvapující," tlama mi jela o sto šest, abych nějak zamluvil to, co jsem vlčici řekl před chvilkou. "Popravdě ani nevím. Žádal jsem o pomoc s magií země a ještě s jednou magií, ale nevím jeslti to vyšlo nebo ne. Od té doby, jsem magie nepoužíval," odvětil jsem jí zdráhavě.

Sledoval jsem vlčici, která nemohla uvěřit tomu, co jsem jí řekl. A ani jsem se nedivil, kdybych byl někdo mimo Gall, tak bych taky nevěřil tomu, že existuje nějaký Život nebo dokonce samotná Smrt a že mi mohou pomoci nebo i ublížit ve fyzické stránce věci. "Ano jsou tu. Smrt jak jsem již řekl bydlí na severu v zřícenině a miluje drahé kamenní. Je to až k nevíře. A když jí nějaké to drahé kamení daruješ, tak ona ti na oplátku taky něco dá. Jenom to opravdu, opravdu není bezpečné. Kladu ti na srdce, abys tam nikdy nešla sama," řekl jsem na dovysvětlenou a přišlo mi, že možná byl špatný nápad někomu, kdo nikdy necestoval, svěřit tajemství, které by jej mohlo později při neopatrném bloudění stát život. Když už jsme u života. "Život je kousek odtud. Rozhodně je milejší než Smrt. Nevím, jeslti jsou příbuzní nebo manželé nebo prostě jenom náhoda tomu chtěla, že nám oba něco dávají výměnou za drobné předměty. U Života je dobré mít květiny. Má je rád a dělají mu radost, takže pokud bys chtěla někdy třeba posílit svou magii jdi nejprve k němu, než ke Smrti. Je to bezpečnější," pokračoval jsem ve svém monologu a snažil se jí dát co nejvíc informací. Přeci jenom vědění je to největší, co máme. "Byl jsem u obou dvou,"dodal jsem v odpovědi na jeí otázku.
Vlčice se rozeběhla nějakým směrem a já ji tiše následoval. "Není za co," hlesl jsem jen a uháněl jsem za ní vstříct novému dobrodružství.

//tam co Darkie
//Další rychlo post, abys nemusela dlouho čekat

Sledoval jsem vlčici a tiše ji naslouchal. Byl jsem nadšený z toho, že se rozhodla si semnou popovídat a že se nesnaží se mě zbavit jako to chtěla udělat Réto. Rozhodně se s ní lépe konverzuje, škoda že je z jiné smečky. Smutně jsem na ni pohlédl, ale asi si ničeho nevšimla. Její poznámka o tom, že jsem medvěd mě rozesmála. Další její povídání mi přišlo zajímavé. " Můžeš mít magii kolik chceš, nebo aspoň to si myslím. Já osobně nevím, jak jsem je získal. Předpokládám že vrozenou mám zem, jelikož to byla magie moji matky i mého otce," řekl jsem, jelikož jsem cítil jakousi zvědavost, kterou vlčice oplývala. "Možná by ti mohla nějakou magii darovat za nějaké kameny smrt na severu, ale nevím to jistě. Obchodovat s ní je nejistý obchod. Nikdy nevíš, co ti nakonec dá a co si za to vezme," dodal jsem, abych ji informoval a upozornil. " Je tu taky Život, ale ten nevím co dělá. Je v písčitých kopcích na jihu.'
Vlčici nadchly vločky, které měly poměrně zajímavý tvar. Navíc se změnila i atmosféra, byla víc "hřejivá" neuměl jsem to vysvětlit. Kývl jsem hlavou, že má pravdu a fascinováně sledoval vločky kolem. Na její návrh jsem se zatvářil radostně. "Můžeme jít, ale nechám na tobě kam poběžíme, jako menší trénink tvé dobrodružné a průzkumnické kariéry," usmál jsem se a čekal co udělá.

Sledoval jsem vlčici před sebou a nadšeně poslouchal její vyprávění. Bylo zajímavé, jak dokázala pochopit, co jsem přesně naznačil, nebo co jsem řekl mezi řádky. Fascinující. No zavrtěl jsem hlavou a pusti se do odpovídání, abych konverzaci taky trochu přidal. Nechtěl jsme to celé nechat jen na vlčici. "Máš pravdu, jednou jsem usnul u nás v lese a probudil se asi o měsíc později, ani nevím jak," prohodil jsem se smíchem v hlase a trochu se porozhlédl po okolí. Dny tu opravdu plynuly velice rychle. Než jsem se nadál začalo zase svítat. Možná, že nějaký ten úkryt nebude ani potřeba.
Obrátil jsem svůj pohled zpět k Darkie, která dál hovořila. Prozradila mi, že ovládá magii země, což jsem odhadoval ještě dřív než to vyslovila a taky mi sdělila, že není unavená, což bylo jedině dobře. Hlídání ospalých vlčic mi sice šlo, ale že bych z téhle činnosti chtěl udělat nějaké svoje osobní hobby, to se mi úplně nezamlouvalo. "Nevím, co přesně mám vrozeného. Jediné, co jsem si jist je že ovládám zem a do jisté míry i vodu," prohodil jsem s mírnou nervozitou. "Strašně dlouho to vypadalo, že nemám žádnou magii, ale po nějaké době se projevila země a nedávno i voda, takže nevím, kterou z nich jsem měl dřív nebo kterou mám vrozenou," dodal jsem, abych trochu odůvodnil svou nervozitu. "A jak dobře ovládáš zemi?" zeptal jsem se na oplátku a se zájmem naklonil hlavu na stranu.

Přesedl jsem si, protože mě začínala studit sedínka. Nechtěl jsem však vlčici rušit a tak jsem si počínal velmi nenápadně, zatím co mi ona sdělovala svoje názory. Zajímavé... Zkoušet se má všechno... to je jako Všechny houby jsou jedlé, některé jen jednou, ale stejně jsou všechny jedlé... Usmál jsem se nad svou myšlnekou a naklonil hlavu na stranu. Mírně jsem s jejím názorem nesouhlasil, ale raději jsme si to nechával pro sebe. "Když myslíš," prohodil jsem jenom a toto kapitolu rozhovoru uzavřel. Nechtěl jsem se v tom dál nimrat, když hrozil střet názorů. V tomhle jsem byl docela ohleduplný, i když někdo by řekl, že se spíš chovám jako zbabělec. Nehodlal jsem se však pouštět do slovních přestřelek, které nelze vyhrát, jelikož každý nakonec skončí se svým názorem a trochu pošramoceným egem a špatnou náladou. Místo toho jsem se na vlčici usmál a poslouchal její další vyprávění o smečkách.
Vyprávěla o své smečce a že je taky narozenec zde v kraji. "Zajímavé, většina vlků nejsou úplně místňáci, ale dalo se očekávat, že se tu vybudují nějaké ty generace," prohodil jsem zamšleně. Možná, že nějaký z mých sourozenců už založil rodinu a teď má druhou čistou generaci přímo z tohoto kraje.... ale kdo ví. Opět na mne dolehla zvědavost zeptat se, proč utekla, ale chvilku byla vlčice myšlenkami nejspíš mimo a když se vzpamatovala nechtěl jsem jí s tím otravovat. Navíc sama načala nové téma hovoru a k tomu starému se už pravděpodobně nechtěla vracet. Nebo to jsem si aspoň myslel. "Přijde mi že tady všechno utáká rychle. Jeden se ani nenaděje a je jiné roční období, než se nadechneš stanou se ze dnů týdny, z týdnů měsíce a z měsíců roky," zafilozofoval jsem si. "Já nejsem, před chvilkou jsem spal, ale jeslti chceš tak se prospi," odvětil jsem jí na její otázku. "Možná by bylo vhodné najít někde nějaký úkryt, předpokládám že magii ohně neovládáš?" zeptal jsem se, i když odpověď mi byla známá. Oči měla zelené jako jarní trávu.

Vlčice byla dobrou společnicí. V klidu naslouchala a čekala, než jeden domluví a poté sama přidala nějaké ty poznámky a postřehy, které dopomohly ke konverzaci, aby nádherně plynula, jako voda v řece. Od rozhovoru s Réto to byl velký rozdíl.
Byl jsem tomu rád. Nerad jsem dlouho vyčkával nebo z někoho tahal každé slovo. Rozhodně je vidět, že Darkie to má v hlavě v pořádku. Proběhlo mi hlavou a rezolutně jsem si sednul do sněhu, protože mne začínaly bolet tlapky. Taky jsem tímto gestem chtěl naznačit, že mne její společnost zaujala a nebudu pokračovat ve své cestě dál. Tedy alespoň na nějakou tu malou chvíli. Vlčice taktně navázala v řeči na to, kde jsem skončil a nepátrala po mém snu dál, což mne mírně rozveselilo, protože jsem se nechtěl na toto téma bavit. Popsala mi, že musela opustit svou smečku. Rád bych se jí zeptal, proč tomu tak bylo, ale něco mi říkalo, že na tenhle led bych se neměl pouštět, protože by mohl být poměrně tenký a já bych se mohl propadnout do ledových vod odmítnutí. Proto jsem dál seděl a v tichosti naslouchal.
Mluvila o strachu z prozkoumávání nových věcí a že by se měla přeonávat. S tím jsem do jisté míry souhlasil, ale ne zcela a rozhodl jsem jí sdělit svůj názor na věc a odpovědět na její otázky ohledně mojí maličkosti. "Já si myslím, že čeho je moc toho je příliš. Jasně, nikdo by se neměl nechat pohltit svým strachem a zaseknout se na místě, ale pokud se na to necítíš, je lepší to nechat být. Ono se to nějak samo vyvrbí a jednou ten strach možná překonáš, ale po kouskách. Malé výlety do okolí, pak větší a větší a nakonec už ti to ani nepřijde. Nejsem zastánce násilného překonávání se i za cenu vlastního zdravého rozumu," dovolil jsem si vyjevit, co se mi motalo hlavou, při jejích slovech.
"Ale abych navázal na veslejší notu, musím odpovědět, že jsem cestoval poměrně hodně. Jsem místní vlk, narozen, odkojen a vyhován v tomhle kraji, takže se tu poměrně dost vyznám," rozhodl jsem se tochu vychloubat, ale rozhodně ne moc, aby to nepůsobilo odpudivě. "Přátel mám pomálu, většina vlků přijde a odejde... Pak už je nikdy neuvidíš. Navíc je kraj poměrně velký, takže se mi stává, že některé přátelé nevidím celé roky," dodal jsem. "A u vás ve smečce je živo? Nebo také někdo zmizel?" zeptal jsem se s důrazem na slovo zmizel.

Sledoval jsem vlčici, která se mi zdála tak nějak nesvá. Ne že bych to na ní nějak speciálně poznal, ale její postoj to přímo křičel. Asi opravdu nerada konverzuje s cizími vlky, ale tak snad když jsem se jí představil, tak už si nejsme cizí ne? Jenom jsem se zovu usmál, abych jí nějak vše usnadnil a čekal na co se zeptá, nebo jestli se sama představí.
"Nebylo to nic zvláštního," řekl jsem jí a trochu přešlápl. "Zdálo se mi, že na mě spadla obří šiška," zalhal jsem vlčici, ale bylo mi jasné, že ať se snažím sebelíp určitě to na mě pozná. No vykládat ji celou naši rodinnou anamnézu a proč se mi zdál o vlastní mrtvé matce, jsem úplně nechtěl. Naštěstí se zase rozpovídala a já tak nemusel dál fabulovat.
Jméno měla poměrně hezké, takové cizokrajné. Stejně cizokrajně i voněla. Sarumenská, to neznám. Naklonil jsem hlavu na stranu a nechal ji domluvit. Byl jsem dobrý společník, rád jsem mluvil, ale ještě raději jsem poslouchal. To byla vlastnost, kterou bych za nic na světě nevyměnil. "No kolik smeček znám," zamyšleně jsem udělal pauzu, abych si trochu utřídil myšlenky. "Nahoře na severu je naše Narvinijská, pak kousek od ní byla Borůvková smečka.... Co vím tak v Asgaarském hvozdu je Asgaarská a kousek od ní je jedna v bažinách nebo močálech nebo co to je. Tam bych být tebou moc nechodil docela to tam smrdí. A do Asgaaru je také lepší se ohlašovat dostatečně předem. Tamnější alfa mě chtěla jako malé vlče utopit," prohodil jsem a dál přemýšlel jakou smečku bych ještě tak mohl znát. Moje putování s Coedenem mne zavedlo na mnohá místa a objevil jsem hned několik smeček, o kterých jsem neměl ani ponětí. "A na jihu je jedna... Zlatonková, Zlatinová... nějak tak, přesně už si to nepamatuju. Ale jestli jsou všechny smečky ještě funkční to netuším. Většina jich je poloprázdná, což je během zimi docela neobvyklé," prohodil jsem a tím uzavřel svůj monolog.

Sledoval jsem vlčici, která jenom mluvila a mluvila a mluvila a mluvila a... No trochu mne z toho začala bolet hlava a navíc jsem nevěděl o čem to mluví. Něco o konverzaci... ale jaké konverzaci? Jakože naší konverzaci, kteoru jsme ještě ani neměli? Nebo je jenom strašně divná a říká vše co ji napadne... no teď nevím, jeslti je lepší společník někdo kdo nemluví vůbec, nebo někdo kdo mele páté přes deváté. Naklonil jsem hlavu na stranu a v tichosti čekal až vlčice domluví svůj dlouhosáhlý monolog, který kdyby se někdo rozhodl zapisovat, popsal by několik javorových listů z obou stran a ještě by to bylo málo.
Naštěstí záhy sklapla a omluvila se. "Však v pohodě, je lepší mluvit než mlčet," zasmál jsem se, abych odlehčil situaci, protože jsem nechtěl, aby se vlčice cítila nějak špatně, kvůli tomu, že mě zaplavila takovou spoustou informací. "Zrovna jsem šel z lesa, který je tady nedaleko. Zdál se mi takový divný sen, když jsem v tom lese usnul, takže jsem byl možná ještě trochu rozespalý a zahloubaný v tom snu," navázal jsem s ní přátelský rozhovor, abych jí trochu pomohl, když tvrdila, že jí konverzace nejdou. Nebo aspoň to jsem pochopil z jejího proslovu. "Mimochodem jmenuju se Sigy a jsem z Narvinijské smečky, která sídlí víc na severu," dodal jsem, abych se formálně představil a nezůstal v jejích vzpomínkách zapsán jako "ten vlk, co do mě narazil".

//Jezevčí les
Pomalu jsem si to kráčel dál směrem, kam mne nohy táhly. Nechával jsem jim plnou kontrolu nad tělem. Moje mysl hloubala ve vzpomínkách, nad nedávnou podivnou událostí, které se mi stala, že jsem si ani nevšiml, že jsem vyšel z lesa ven. Šel jsem s hlavou někde v oblacích a naprosto nesledoval okolí, dokud moje hlava nenarazila do něčeho měkkého. Nadskočil jsem a udělal pár pomatených kroků dozadu.
Všiml jsme si vlčice, která tu byla přede mnou a do které jsem tak nějak narazil, když jsem se probíral svými myšlenkami ohledně mého nedávného setkání s postrádanou matkou. „Omlouvám se,“ zablekotal jsem směrem k vlčici. „Nějak jsem se ztratil v myšlenkách a nedával jsem pozor, to se mi čas od času stává, když…“ trochu jsem se rozpovídal, ale naštěstí jsem měl dost slušnosti, abych se stihl zastavit. „Prostě promiň,“ dodal jsem ještě, jako bych zapomněl, že už jsem se omluvil v okamžiku, kdy jsem narazil do vlčice.

//jezevec mě odvedl zpět

Mrkla jsem, ale nikoho jsem neviděl. Seděl jsem sám uprostřed toho lesa, který měl tak podivné kořeny, které trčely ze země všude možně. Byl to jen sen. Nejspíš to byl jen sen. Nalhával jsem sám sobě, i když mi bylo jasné, že to nebyl jenom sen. Že to bylo něco jiného, něco víc reálného. Něco, co dokonale změnilo můj pohled na věc. Bylo to opravdu ono. To, na co jsem tak dlouho čekal. Bylo to moje znamení, že je matka mrtvá a že nemá cenu se tím nijak trápit. Že nemá cenu obviňovat otce. Že nemá cenu obviňovat sourozence. A dokonce, že nemá cenu obviňovat sám sebe, z toho, co si moje matka zvolila. Možná to věděla, už když odcházela. Možná proto odešla od svých dětí a nechala je na milost a nemilost otci.
Pomalu jsem se zvedl. Pořád jsem se cítil nesvůj, ale bylo mi jasné, že v tomhle lese už nemohu dále zůstávat. Pomalým krokem jsem se tedy vydal spletenci kořenů pryč. Někam dál. Čekalo mě ještě spoustu nových míst, která jsem chtěl navštívit, i když mi něco říkalo, že tohle místo bylo tím nejvíce zajímavým.

//Ježčí mýtina

loterie 7

//Jezevčí les
Pomalým krokem jsem si to hnal za tou vlnící se černobílou prdelkou, která přede mnou poskakovala a přidávala na tempu. Když už jsem byl takový kousíček od jezevce, že bych ho mohl lehce sevřít do tlamy a sníst, stalo se něco neočekávaného. „Jestli mě kousneš, dám ti ťafku!“ zavrčel na mě jezevec. Zůstal jsem na něj koukat jako vyvalený. Jezevec se otočil a upřel na mne svůj pátravý pohled. „Hele, já ti neublížím jenom když ty neublížíš mě, kapišto?“ Dál jsem na něj koukal, jako by mi ulítli včely, protože mluvící jezevec bylo opravdu terno. „Budu ten tvůj pohled někoho, kdo má v hlavě vymeteno, brát jako že mi rozumíš a nebudeš se mě snažit sežrat,“ prohodil jezevec a pak se posadil kousek ode mě. „Rozhodl jsem se, že ti něco ukážu, vypadal jsi docela smutně a já věděl, že když něco neudělám, ještě se mi tu rozbulíš a já pak nebudu moc spát, tohle bylo jednodušší řešení,“ dodal jezevec a já si až teď uvědomil, že stojím na podivném paloučku, který obklopovaly stromy. Byl to podivný palouk, protože měl tvar pravidelného kruhu. Rozhlížel jsem se kolem a nijak si nebyl schopen uvědomit, co to má všechno znamenat. Dokud se přede mnou neobjevila bílá vlčice se zelnýma očima. Jako by přišla odnikud. Pohodil jsem ocasem a sledoval jí. Tlama mi spadla až někam k tlapkám. Máma vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatoval. Nemluvila, ale to ani nemusela. „Ty ses vrátila?“ zakňoural jsem jako vlče. Zavrtěla hlavou. Došlo mi to. Nemůže se vrátit. Tohle bylo to znamení, na které jsem celou tu dobu čekal. Znamení, že matka už nikdy nepřijde. Že se nemůže vrátit. Pomalu jsem k ní začal jít, chtěl jsem se přitulit, ale s každým krokem, který jsem udělal směrem k ní, jako by se ona o krok posunula. „Mám tě rád mami,“ řekl jsem slabě a posadil se na zem. Bylo mi jasné, že s matkou můžu jenom komunikovat. „Máš se aspoň dobře?“ Kývla hlavou. „Proč jsi nás opustila?“ ptal jsem se smutně, ale na to jen pohodila ocasem a svěsila hlavu. Nevěděl jsem, co mám víc dělat. Když v tu chvíli ticho přerušil jezevec. „Tady máš odpověď na to, co tě trápilo nejvíc.“ Než jsem stihl cokoliv odvětit, matka se na mě usmála, otočila se a začala odcházet pryč. Rozeběhl jsem se za ní, ale každý krok jako by nic neznamenal, jako bych běžel na místě a nemohl se nikam posunout. Jezevec jen zamlaskal. Matka mi zmizela z očí. Smutně jsem pohlédl na jezevce, ale ten už tam nebyl. Ani ten palouk tam nebyl. A ani má matka.
//Jezevčí les