Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//lot 34

//Maharské močály

Uháněl jsem si to pryč z toho podivného lesa směrem k místům, kde už jsem to celkem znal. Byl jsem rád, že mám z krku toho červenookého. Úlevou jsem si oddechl. Pak jsem uslyšel, jak za mnou někdo běží a křičí. Postupně jsem začal zpomalovat až jsem zastavil. Viděl jsem jak za mnou pádí Darkie. Takže se nakonec nenechala zlanařit ke společným chvilkám s alfou samotného velkého... močálu. Naklonil jsem hlavu na stranu a pohodil ocasem radostně ze strany na stranu. "Co se děje?" otázal jsem se zvědavě a kecnul si na zadek tam, kde jsem stál. "Máš nějaké přání kam běžet dál?" usmál jsem se na vlčici a byl jsem docela rád, že jsem se zbavil jejího otravného já, které buď zmizelo samo od sebe, nebo ho vlčice konečně potlačila. Ať to bylo jedno nebo druhé, mě to vyhovovalo, jelikož už jsem nemusel řešit její podivné nálady.Vlčice, jednu chvíli jsou jak med a druhou by vás nejraději usmažily místo vajíček k snídani. Čekal jsem, co mi má společnice odpoví.

// Ne, ale hlavně mě ta loterie nakopla energií zase psát :D

//loterie 33

Přiběhla k nám najednou další vlčice, která se představila jako Alfa, jako by to nebylo poznat z její tělesné konstrukce, pachu a vystupování. Mírně jsem si oddechnul, protože to znamenalo, že ten vlk, co nás tu do teď mírně otravoval se rozešel pryč a nechal nás konečně být. Na druhou stranu jsme opravdu chtěl zmizet a neměl jsem náladu se tu dál vybavovat. Darkie mezitím, co jsme přemýšlel dovysvětlila celou situaci vlčicic, která stála před námi. Nervózně a netrpělivě jsem přešlápl. "Jak řekla má společnice, nemáme žádný problém, jen bychom rádi už odešli. Podařilo se nám zabloudit a než jsme se stihli sami vrátit za hranice, váš ochrance nás tu zdržel," dodal jsem uctivě a pak jsem se obrátil na Darkie. Nechci v tomhle lese trávit další dlouhé chvíle, ale možná ona bude chtít s Alfou si promluvit. Kdo ví. Nechtěl jsem za vlčici rozhodovat, ale něco mne hnalo pryč z lesa. "Promiňte mi. Ale opravdu už chci jít. Omlouvám, se že jsme vás takto otravovali," dodal jsem rychle a mírně se uklonil. Pak jsem se přitočil k Darkie. "Není bezpečné tu zůstávat, já jdu, ale ty se rozhodni jak chceš," řekl jsem jí potichu, protože jsem ji nechtěl nutit, aby mne následovala, jestli se s Alfou chtěla spřátelit. Pomalým tempem jsem se rozklusal pryč z lesa.

//řeka Midiam

//Dala bych to teď Calum, Elisa, (Arcanus), Castor, Lucy, Etney? :)

Súhlasím, my s Lucy aj tak nie sme pri vás, čiže ja teraz napíšem rýchly jeden post a potom sa budem riadiť poradím ~Castor

//lot 32

Vlk se ke mně rozešel. A prohodil několik slov, která mi pomohla odhalit jeho další magii. Darkie se za mne snažila přimluvit, i když musela být asi hodně zmatená, jelikož já reálně nic neřekl a ona ještě nebyla seznámená s většinou magií, které v kraji mezi vlky kolovaly. Takže čteš myšlenky, zajímavé. Tím pádem naprosto přesně víš, že naše úmysly nejsou nijak nepřátelské vůči smečce a že jsme opravdu jenom zabloudili v okolí močálů a bažin. Pomyslel jsem si s jistotou, že mne vlk slyšel. Pak mi došlo, že bych měl přeci jenom něco říct, jelikož Darkie rozhodně magii myšlenek neovládala jako vlk... a moná i já. Nebyl jsem si jistý na jaké úrovni magii myšlenek mám a tak jsem jí ani vlkovi nechtěl říkat, že bych mohl podobnou magii ovládat taky. "Opravdu jsme jenom zabloudili. Je to moje chyba navedl jsem nás špatně," prohodil jsem a doufal, že vlk není moc omezený nebo moc agresivní a pochopí naše úmysly, které byly více než jasné. Navíc pokud tě moje slova urazila aspoň to dokazuje, že číst myšlenky jiných vlků není zrovna slušné. Tuhle poznámku jsem si mohl odpustit, ale doufal jsem, že to zahraju na vlkovu hravou stránku, kterou podle mého měl každý vlk. No možná jsem se spletl, možná ne, ale risknul jsem to. Tohle přátelské a hravé vystupování jsem měl prostě v povaze. Měl jsem z vlka respekt, to rozhodně, ale zatím neudělal nic, co by mi neudělal jiný vlk před ním, když jsem se zapletl na jiné území a to mne trochu zocelilo.

//čekám na Skylieth :)

//lot 31

Sledoval jsem Darkii, která za mnou doběhla a vypadala velmi zmateně. Naklonil jsem hlavu na stranu mírně zmaten jejím chováním, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jí konečně přešla ta podivná nálada. "Jsme na území smečky, protože jsi byla strašně divná a popravdě i otravná... Nevím proč, ale z čista jasna si se začala chovat jako úplně pomatený blázen a začala jsi mě pronásledovat, takže jsem nedával pozor a omylem vběhl sem," začal jsem potichu vysvětlovat, aby nás třeba někdo nezaslechl, i když mi bylo jasné, že nejspíš už o našem pohybu v lese ví. Pokud jsou apsoň trochu opravdovou smečkou, rozhodně si všimnou, že jsme tady. Podíval jsem se zpátky na Darkii, která vypadala pořád stejně zmateně, ale aspoň už byla více méně v pořádku a při své staré nátuře. "Jsem docela rád, že jsi zase normální," oddechl jsem si s úsměvem. Bylo mi jasné, že jsem jí zatajil několik detailů, ohledně její změny nálady, ale nepokládal jsem je za důležité a rozhodně jsem nechtěl riskovat, že bych v ní znovu vyvolal tu příšernou, poblázněnou a na nervy lezoucí náladu.
Než jsem se však stihl znovu dát do rychlého pohybu, už nás zavětřil jeden z ochránců. Tedy myslel jsem si že je to ochránce, přeci jenom byla jejich práce, vyhazovat cizí vlky mimo hranice lesa. Darkie se rovnou pustila do milého vysvětlování. Podíval jsem se na vlka, z kterého šla hrůza. Polkl jsem. Ale na jeho rudý pohled jsem byl zvyklý, znal jsem několik vlků s magií ohně a jejich oči byly vždy stejné. Jen chrání smečku. Třeba to nakonec bude strašně milý mazel. Pomyslel jsem si a přitrouble se usmál, zatím co vlčice mluvila. "Jen jsme trochu zabloudili v okolí, hned mizíme pryč," potvrdil jsem její slova. Vlkovi by moholo dojít, že odcházíme, když jsem byly směrem pryč od centra smečkového území.

//Říční eso

Běžel jsem a v myšlenkách se toulal, takže jsem si nevšiml několika varovných signálů. Například pachu, který byl zde prostoupený snad vším. Nebo podivné tichosti a nerušenosti tohoto území. A také skutečnosti, že jsem tu vlastně už několikrát byl. Zastavil jsem se, abych si odpočinul a počkal na Darkii, která klusala těsně za mnou. Jak jsem se zastavil, jako bych si všiml, kde to vlastně jsme a co je kolem nás. Sakra. Ujelo mi v mysli. Otočil jsem se k Darkii a pomalu se vydal, co možná největším obloukem, podél hranic. I když se dalo jen těžko říct, jak moc ve vnitřním kruhu smečkového území jsme, doufal jsem, že jsme stále na víceméně okraji. "Pojď za mnou, ale hlavně opatrně," sykl jsem na svou společnici, prtože jsem tohle místo měl v živé paměti zaryté, jako místo nebezpečné. Vzpomněl jsem si na Lyl, která mne tenkrát doprovázela a sentimentálně jsem se usmál, což se k situaci tak úplně nehodilo, ale nemohl jsem si prostě pomoct. Opatrně jsem našlapoval a snažil se vyhnout nestabilní pevnině, která mohla být kdokoli kolem nás. Navíc jsem také doufal, že je smečka vyvlčená, jako je tomu všude jinde, a že na nás nečeká nějaký problematický domorodec, který by nás chtěl například vynést v zubech nebo utopit v bahně.

//Narské kopce

Sledoval jsem špičku svého čumáku a poklusem jsem se hnal směrem na sever. Doufal jsem, že když vlčici odvedu někam kde to zná, tak jí tyhle nápady přejdou. Už mě opravdu ubíjely její proslovy na téma "strašně tě mám ráda". Chtěl jsem se jí zbavit. Na rovinu zbavit a co nejrychleji a co nejdříve. Neměl jsem takového vlčice rád a i když jsem chvíli doufal, že by tahle vlčice mohla být mou novou společnicí na cestách a kamarádkou, nehodlal jsem měnit svou oblibu, těchto vlezlých tvorů, ve kterého se nakonec Darkie vyklubala. Možná, že to bylo něčím, co bylo dřív ve vzuchu, nebo snědla něco špatného a měla z toho pomotanou mysl. Ale já věděl, že všechno by přešlo do 24 hodin a ty už dávno uplynuly. Mrskl jsem ocasem a nekomentoval její poznámky, které byly opět mířeny na mne. Bylo mi jedno, jestli ji moje tichost a jistá ignorace dělají smutnou. Už jsem prostě neměl náladu. A zahloubán v myšlenkách jsem si neuvědomil, že jsem vběhl na území smečky.

//Maharské močály

Byla nádherná noc. Měsíc byl na nebi vysoko, osvětloval všechno pod sebou, tedy i mně a mou společnici, která trochu upustila od své poblázněné nálady, což jsem oceňoval. Dokud z tlamy nevypustila další slova, která naznačila, že ji touha po mně úplně neopustila. No nechtěl jsem se nijak nimrat v tom, co už jsem měl za ukončené. Jen jsem si utrápeně povzdechl, ale byl jsem rád, že souhlasila s mou nabídkou jít se proběhnout. Třeba ji napadnou jiné myšlenky a tahle blbá hra skončí. Doufal jsem v to, i když část mne věděla, že doufám marně. Pohodil jsem ocasem a pustil se do mírného klusu, nechtěl jsem hned ze začátku hnát někam do neznáma, ale chtěl jsem se kochat při běhu okolím. Nevěděl jsem kam mne nohy nesou, ale doufal jsem že někam kde se Dárkové vyléčí ze svého pobláznění.

//Říční eso

Už jsem byl opravdu zoufalí. Tak a mám toho dost. Naštvání mnou přímo vybrovalo, ale snažil jsem se nedat na sobě nic znát. Přesně tenhle typ vlčic mi vadil nejvíce. Takové ty vlezlé, co si z vás udělají idol a začnou vás pronásledovat a pak vás sledují úplně všude. A já doufal, že je tahle jiná. Docela mi začala chybět Réto a její odsekávání a dlouhé pomlky v rozhovoru. Začala zase mluvit a já poslouchal. Opravdu jsem poslouchal a doufal, že z ní vypadne něco rozumného. Když domluvila sklopil jsem rezignovaně hlavu. "Fajn, jo jsi," odseknul jsem trochu podrážděně a rozhodl se, že už to nebudu řešit. Nebylo z toho východisko, nebylo cesty, kteoru bych nevyzkoušel a tak nezůstalo nic jiného než jen sklopit hlavu a doufat, že to nějak přejde. Možná, že když natrefíme na nějakého jiného vlka, tak se zamiluje do něj a mě nechá být. Tenhle plán se mi začínal zamlouvat. "Hele nechceš se jít proběhnout a prozkoumat okolí?" zeptal jsem se jí a lišácky se usmál. Můj plán mohl mít jen jedinou trhlinu. No možná dvě. Buď odmítne a nebo na nikoho nenarazíme. Ale v duchu jsem věřil, že někoho potkáme.

Znáte takové to zoufalství, kdy byste si nejraději lehly na zem, mlátili kolem sebe a křičeli do světa, že tohle prostě "není FÉR!". Tak přesně tak nějak jsem se cítil. Vlčice vypadala jako v tranzu, sjetá, na nějakém obláčku mimo tuto dimenzi. Ne že by bylo něco špatného na tom, mít své vlastní představy o životě a žít si v nadnesenném světě, nad obyčejnou realitou všedních dní. Ale tohle už bylo moc. Ten její obláček narostl do megalomanských rozměrů, kde nejspíše hodlala strávit zbytek svých dní a co bylo horší, chtěla tam mít mě jako vězně, otroka... kdo ví co.
Její slova způsobila mírnou paniku v mé hlavě. Protože mi bylo jasné, že nemám moc šancí. Když se pokusím utéct, dožene mne, protože je rychlejší. Když se pokusím v klidu odejít, pravděpodobně půjde zamnou. Ublížit jí nemůžu, protože je vlčice. A když jí tady udělám dřevěnou klec s kořenů, tak akorát umrzne nebo umře hlady. Byla to zoufalá situace, která si vyžadovala zoufalé činy. "Nemůžeš se prosím, začít chovat jako předtím?! Myslel jsem si, že budeš moje kamarádka, parťačka na putování po světe! Byla si svá, odhodlaná poznávat nové světy a najednou bum, jako bych byl nějaká tvoje modla, což rozhodně nechci být ani v nejmenším," bouchnul jsem mírně, což u mne bylo neobvyklé, ale zoufalé časi, vyžadují opravdu velmi zoufalé činy.

Sledoval jsem vlčici, která vypadal, že jí moje slova vůbec nerozhodila. "S tím musím nesouhlasit," odvětil jsem na její poznámku. "Domnívám se, že každý by měl zůstat se svou rodinou, se svou smečkou, tak dlouho jak jen to půjde. To že někoho opustíš může zanechat tak hluboké rány, že už se vám nepodaří je nikdy zacelit a ty už nebudeš mít kam se vrátit," řekl jsem věcně. "Navíc v naší semčce už by stejně asi nebylo pro vlčici místo, máme jich tam až moc," zakřenil jsem se, i když mi bylo jasné, že by ji Scarita vzala, kdyby se náhodou rozhodla jít k nám. Lhal jsem to sice ano, ale pro dobro vlastní i pro dobro její. "A já svou smečku opouštět nehodlám," dodal jsem rozhodně, i když to vypadalo, že už mne nevnímá. S pohledem na slunce začala mluvit o romantice a procházce. S mírným odporem jsem se zavrtěl. Ne že bych nebyl romantik, ale rozhodně jsem nehodlal být romantik s kamarádkou, to mi znělo zvráceně. "Slunce už v podstatě zapadlo, nějaká procházka nemá moc cenu, ale jak chceš," zabručel jsem a pomalu jsem se vydal za ní.

Byl jsem zoufalý. Vážně nevěděl jsem, co mám dělat. Nejradši bych ji poslal k šípkům a šel si po svém. Nebo možná neposlal, ale aspoň bych vycouval. Ale něco neznámého mne nutilo u vlčice zůstat. Byla to moje kamarádka a já nechtěl nijak znevážit její rozhodnutí víc než to už bylo. Mrskl jsem tedy ocasem a mlčel jsem. Řekl jsem si, že to bude možná nejlepší taktika, protože její slova gradovala. Její nadšení z mojí osoby bylo až magické. Začal jsem uvažovat, jeslti v tom nemá někdo prsty. Navíc už jsme přeci byli kousek od Životova příbytku na vrcholku kopců, ale nechtěl jsem si připouštět, že by tohle byl jenom nějaký vtípek. "No jak myslíš, můžeš to zkusit," odvětil jsem na její slova ohledně toho, že se nevzdá a bude o mně usilovat i kdyby to mělo být to poslední, co udělá. "Ale mysli logicky, musela bys opustit smečku a tak, to přece není úplně nejlepší nápad, nemyslíš?" pokusil jsem se trochu zaapelovat na její cit k rodině a ke smečce.

Bylo mi to odporné. To její chování bylo odporné. Vlezlé. Otřesné. Opravdu nevhodné. Ale protože byla mou kamarádkou jen jsem sebou mírně ošíval nad trapností této situace a nedával jsem nic znát ani ve svém obličeji ani nahlas. Na její otázky jsem se zhluboka nadechl a odpověděl velmi přívětivým a přátelským tónem, který byl něco jako moje druhá kůže. Mluvil jsem na ni sice jako na blbečka, ale doufal jsem, že už to nebude dál rozvádět a prostě toho nechá a začne se chovat zase normálně. "Nemám na co čekat, mám už jednu přítelkyni, která je více... dospělá. A tím myslím hlavně myšlenkami. Takovéhle bláznění, které tu teď tak trochu předvádíš, se hodí opravdu více pro vlčata a na to u svých nejbližších nemám," snažil jsem se volit správná slova, i když mi přišlo, že jsem na ni až moc krutý, ale nehodlal jsem ji tahat za čenich. "Nechci se tě nijak dotknout, ale nechci tě tu tahta za čenich a balamutit tě, takový prostě nejsem. Jsi moje kamarádka a tam to končí," dodal jsem a trapnost této situace už nemohla být větší.