Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Úkryt

Země se mi chvěla pod nohama a smrad od sopky byl opravdu příšerný. Asi si jenom země chce ulevit! Uchechtl jsem se nad svou vlastní připitomnělou myšlenkou. Normálně bych takhle dementní myšlenky asi neměl, byl bych spořádaný a chtěl bych ten problém vyřešit, ale květina z Elysejských polí... nebo spíše její omamná vůně... to mě teď drželo od normálních projevů zájmu. Místo toho jsem se tedy uchýlil k tomu, že to nechám na někom jiném a budu si ten výhled jenom užívat. Vypadalo to tak poeticky, jak se vítr proplétal mezi dýmem, který byl všudy přítomný. Ta scenérie mě tak pohltila, že jsem si nevšiml Lylwelin, která opustila les. Nevšímal jsem si vlastně ničeho, jenom toho dýmu, který se motal kolem větru jako by byl na nějakém provázku. Bylo to nádherné... přímo spektakulární. Slunce do toho navíc vrhalo své paprsky a já to vnímal jako směs různých barev, která si hrála všude kolem. Bylo to překrásné.
Ani jsem nevnímal les, jeho podivné rachocení, jak se mech otřásal. Něco se připrvovalo. Něco se dělo, ale co a proč, to mi unikalo. Kdybych se zamyslel, vzpomněl bych si na svoje dětsví a obří povodeň, které předcházelo něco podobného. Jenomže vůně byla omamná, květina účinkovala a moje mysl se nechala rozházet tím, co ji zrovna přitahovalo nejvíce a to bylo světlo, motající se v dýmu ze sopky.
A pak najednou puf a byl jsem pryč.

//teleport do Asgaarského hvozdu

Nějak jsem na její slova jenom pokývnul. Moje zorničky byly jako dvě velké černé díry do mého mozku. Všechno mi přišlo tak příjemně barevné a uklidňující. Lylwelin jsem moc nevnímal. Mohla si za to sama. Já rok hledal, nenašel a pak se vrátí a myslí si, že všechno bude jako dřív. Ne. Pomalým krokem jsem se rozešel směrem ven z úkrytu. Nebylo už co dál říct, nebo dodat. Úkryt byl pěkný, ale chtěl jsem se jít projít. Bolest v tlapce přešla díky nádherné vůni květiny z polí. Bylo to nádherné.
Náhle se mi zem pod tlapkami začala třást a ze stropu spadlo pár kamínků, které mi dopadly na hlavu. Netušil jsem, co se děje, ale bylo jasné, že to budu muset prozkoumat. Snad se nikomu nic nestalo. Evidentně jsem byl jediný dospělý tady... I když v mém stavu se i o tom dalo pochybovat. Trochu neobratně jsem se přesunul k východu a opustil úkryt. Beze slov. Takhle skončila jedna část méh života a těžko říct jaká bude ta další.

//Les

Můj mírně zfetovaný pohled působil tak nějak dobře ve spojení s okolním prostředím. Lylwelin si asi ani nevšimla rozšířených zorniček, které by symbolizovaly něco špatně. Já se ovšem vůbec špatně necítil, ba naopak. S každým momentem byla síla vůně květiny z Elysejských polí více a více uložena v mém systému, což mě uklidňovalo a já se tak cítil naprosto uvolněně. Seděl jsem kousek od Lylwelin a čekal, až se posadí nebo až mne zaregistruje.
Kdybych tu byl v normálním stavu, asi by se mne její slova dotkla a začal bych ji utěšovat nebo něco takového. Jenomže tenhle klid, který mi předávaly ty úžasně vonící květinky působil natolik, že jsem jenom mlasknul. "Já tak nějak ani nehledám štěstí... nikdy jsem ho nehledal," pronesl jsem dost zastřeným tónem hlasu. Od mé maličkosti to byla celkem atypická reakce, ale tak při rozchodech jeden mívá dost podivné reakce ne? Jenže pro mě tohle nebyl popravdě ani tak nějak rozchod. Lylwelin jsem oplakal jako mrtvou už dávno. Dokonce mě to málem dohnalo na hranu bytí a nebytí. Její návrat jsem ovšem místo vítání přijal s chladem. Její vysvětlení prostě nebylo dostatečné. Ať už se opravdu stalo, že někde uvízla na rok nebo ne, nechtěl jsem o tom polemizovat, jasné ovšem bylo, že už jsem k ní necítil to co dřív. Nebýt kytek byl bych možná milejší, teď jsem byl spíš takový laxní k čemukoli. "No, ale díky... tobě hodně zdaru v budoucím životě a tak," pronesl jsem a začal se zvedat zase k odchodu. Možná, že kdybych nebyl pod vlivem květin, bylo by to mnohem dojemnější... a možná taky nebylo. Jeden se může trápit kvůli druhému jenom určitou dobu. Pak to prostě zevšední a vyprchá.

//Les

Vlezl jsem do úkrytu, který byl opět prosvětlený světlem, které sem dopadalo z horních míst. Moje zorničky byly mírně roztažené, protože květina z Elysejských polí a její opoiná vůně mě odnesli někam úplně jinam. Byl jsem klidný a připravený na všechno. Jenomže asi ne na úplně všechno. I když... V úkrytu byla Lylwelin. A já najednou přesně věděl, co chci říct a udělat. Jako by všechny ty povinnosti, které mne držely a nutily zůstávat na místě, najednou řekly "tak ahoj, měj se" a byly pryč. Chvilku jsem koukal na vlčici v béžovém kožichu a věděl jsem, že to něco, co jsem k ní cítil dřív tam už není. Popravdě jsem si říkal, že už ji po tak dlouhé době ani neznám. Byla úplně cizím vlkem, který mohl být kterýmkoli jiným. Jak snadno mi květinka pomohla zapomínat. Uvědomoval jsem si ovšem, že Lylwelin přinesla mnoho dobrého do mého života... No ale tak hodně špatného. A poslední rok, skoro dva, toho byly přímým důkazem. A já už se nějak nechtěl vázat. Nechtěl jsem být ten vlk, co kvůli ní opustí další smečku, jako jsem opustil Mahar, Borůvku... Nějak jsem nechtěl opouštět Mech, ale věděl jsem, že pokud budu dál s Lylwelin a ona řekne pojď, tak půjdu. Ale já nechtěl...
Lylwelin nespala, ale jen tak koukala po okolí. "Zdravím, Lyl," pronesl jsem s klidem v hlase, který mi přinesla právě květina. "Máš chvilku, rád bych si o nás promluvil," řekl jsem a posadil se. Chromou tlapku jsem měl postavenou na špičce, abych ji odlehčil, i když už mne díky vůni nebolela. Byl to prostě jenom zvyk.

Tiše jsem naslouchal tomu, co říkala vlčice, kterou Saturnus představil jako Sheya. Její jméno mi nic neříkalo, stejně jako jméno té o které hovořila. Saturnus jí vehementně nabízel, že ji půjde hledat a já jen pokývl hlavou. Na nějaké hledání mne neužilo. Prohlížel jsem si vlčici před sebou a přemýšlel. Upoutala mne na ní její zlatavá očka. Většina vlků, měla oči zabarvené podle magie, kterou ovládali, ale pár z nich, stejně jako já, mělo očka zlatavá jako tekoucí med ve slunci. Bylo zvláštní, že u někoho se projevila magie takhle a u jiného ne.
Vzpomínal jsem na dobu, kdy jsem si myslel, že žádnou magii neovládám, protože moje oči byly zlaté. Jak moc jsem se mýlil, jsem se dozvěděl až později v životě. Nejdříve jsem se trápil tím, jaký mohl být důvod, že moji sourozenci se svýma zelenýma očima dělají rodičům radost i tím, že ovládají jejich magii, ale ve mne žádná magie není. Byl jsem trochu zahořklý a myslel jsem si, že za to může něco ve mně, ale pak jsem zjistil, že tím to nebylo. Otec mi sice mou teorii několikrát rozmlouval, protože mu přišla prostě špatná, ale mne to dávalo smysl.
Věřil jsem tomu, že každý vlk má nějaké speciální nadání. Nějaké vnitřní předpoklady pro to, ovládat nějakou magii. Většinou tohle nadání získá po matce nebo otci. Takže pokud matka ovládá vodu a otec zem, vlče většinou bude ovládat vodu nebo zem. Tak to prostě je. Když jsou rodiče dobří ve více magiích, tak se pak potomkovi může stát, že získá i nějakou z magií, kterou rodiče ovládají, ale není to jejich vrozená magie. Potkal jsem už několik vlků, kteří to takhle měli, takže mi to přišlo jako celkem dobré vysvětlení, proč má někdo tu nebo onu magii. Ale nejvíce zajímavé mi na mé teorii přišlo to, že někteří vlci prostě nemají určenou jednu. A to byli vlci jako já. Vlci se žlutýma očima.
Moje teorie zahrnovala možnost, že někdo má nadání a předpoklady pro mistrovské ovládání ne jedné, ale více magií. Dvou, tří možná i čtyř, ale sám jsem si myslel že to už by bylo přehnané. Pokud má někdo takhle talentovaný objevit v sobě magii, nemůže se jeho vlastní systém rozhodnout, jaká by to měla být. Z toho důvodu mu pak zůstanou oči žluté, jako když byl malým vlčetem a neovládal nic. Není to z neschopnosti magii ovládat nebo z nedostatku talentu, právě na opak. Vlk, který má oči žluté ovládá magii na mnohem větší úrovni než všichni kolem, jen to mnohdy neví, protože okolí považuje vlky se žlutýma očima za ty, co magii nemohou ovládat dobře. Och jak oni se mýlí. Není tomu tak. Vlk se žlutýma očima prostě jenom nemá preferenční magii, ale má jich vrozených více, protože má prostě schopnosti a vlastnosti, které se hodí pro ovládání více magií. Já sám to tak mám. Umím ovládat zem, myšlenky i vodu, aniž bych někdy byl u Života nebo Smrti a žádal je o takovéto umění. Prostě jsem je v sobě časem objevil. Samozřejmě, že vlk další magie neobjeví hned. Většinou objeví nějakou první jako vlče a později se k ní nabalují další a další magie s tím, jak postupuje jeho život a rozvýjí se jeho chrakter.
Já objevil magii vody, když jsem potřeboval vodu ovládnout, abych pomohl Lylwelin. A stejně tak, magie myšlenek ke mně přišla postupně, když jsem ji prostě potřeboval. Magie počasí ve mně pak vyklíčila z obrovského vzteku na ty dvě vlčice... z nihž jedna se jmenovala. "Cynthia?" zamrkal jsem na žlutookou Sheyu. "Neznáme se náhodou?" zeptal jsem se vlčice, protože v té době by byla malinkatým vlčetem, takže jsem si nebyl jistý, jestli si mne pamatuje, ale musela to být ona. Věk by tomu odpovídal. Tenkrát jsem použil magii a málem zabil jednu z vlčic, které hledaly tuhle malou... I takhle si nás magie vybírala. Ze vzteku. Většinou mi přišlo, že objevení magie souviselo nějak s emocí. Co jsem tak postřehl, tak ti, kterým byla určena jen jedna vrozená magie, na to nějak přišli sami, ale ti, co měli magií dáno do vínku více, ti se prostě museli nějak emocionálně vypnout, aby pak mohli objevit to, co se v nich ukrývalo. A mnohdy to nebyly zrovna ty nejlepší emoce.
"S tlapkou bych ti poradil jenom ji chladit a odpočívat, moc na ni nestoupat," pronesl jsem z vlastní odbornosti a pomalu pohledem přejel její tlapku. Nevypadala zlomeně a jestli ji v ní jenom píchá, mohl to být výron nebo něco takového. "Rozhodně nedoporučuju běhat někde pryč," dodal jsem. "Pokud to nebude vadit, odeberu se do úkrytu a nechám rozhodnutí, zda půjdete pryč nebo vyslyšíte mou radu na vás," mírně jsem se uklonil a rozešel jsem se do úkrytu. Neměl jsem úplně náladu na to někoho poučovat, co by měl nebo neměl. Nechal jsem tedy rozhodnutí na vlčici. Cestou do úkrytu jsem se ovšem ještě vrátil k místu, kde ležel zbytek květu z Elysejských polí. Tlapka mne sice jen mírně brněla, ale i tak jsem si prostě přičichnul. Pocit klidu a úlevy, když jsem pak kráčel k úkrytu byl dokonalý.

//úkryt

Pajdal jsem si lesem, což nebylo nic úplně pohodlného. Většina místního podrostu byla nahoru a dolů jako na houpačce. Saturnus neměl proto sebemenší potíže mne předběhnout a běžet za tou, který vyla. Podle všeho ji znal a jmenovala se Sheya. Jméno mi nic neříkalo, takže jsem šel rychlostí, jakou bych šel ke komukoli jinému kdo volá u hranic. Doufám, že sebou nenese nějaké špatné zprávy nebo že sama není zraněná. Poslední dobou bylo zraněných a nemocných vlků nějak moc. Zastříhal jsem ušima a trochu přidal do kroku, kdyby náhodou.
Když jsem k nim docházel vlčice zrovna mluvila o tom, že se někomu něco stalo a že by měla jít toho někoho hledat. Jen jsem naklonil hlavu na stranu. Všimla si mne v podstatě hned, protože kdo by si nevšiml pajdajícího starce, který se dost při svém pohybu zadýchá. "Zdravím," pronesl jsem s úsměvem. "Jmenuji se Sigy a jsem místní... něco jako léčitel, takže i kdybys přišla smečku ohrozit, nic bych s tím neudělal," pronesl jsem. Byla to smutná pravda. Fyzicky jsem boje nebyl schopen a magie teď dělala nějaké problémy."Můžu...Můžeme ti nějak pomoci?"

Satrunus se opět zajímal o les, jako by to jediné dokonalé a to jediné, co může být španě bylo spojeno s lesem. "Ne, myslím něco většího," prostě něco nebylo v úplném pořádku a já ještě nevěděl co. Něco mi ovšem napovídalo, že se to dozvím stejně, jako všichni ostatní. Saturnus pak vykládal o mechu, jako by i to bylo to jediné podstatné. Rozhoupal nám mech pod nohama, což by na mne udělalo dojem, kdybych neovládal magii země nebo kdyby mě mech trochu více zajímal.
Naše konverzace se přenesla na Lylwelin, kterou si Saturnus moc nepamatoval. Nebo spíše její jméno. Komolil ho tak moc, že to trhalo uši, ale nechal jsem to být. V úkrytu už nebude, pokud tam byla naposledy se mnou. Musela se jít aspoň trochu projít nebo tak něco. Než jsem stihl cokoli říct, lesem se rozneslo vytí. "Někdo známý?" pronesl jsem a pohlédl na Saturna. Vytí znělo podivně naléhavě, nebo jsem v něm trochu naléhavosti slyšel. Pomalým pajdavým krokem jsem se vydal směrem k neznámému návštěvníkovi nebo návštěvnici.

Nějak to prostě nešlo. Rozmluvit mech bylo prostě těžší, než jsem si myslel. Pohlédl jsem na Saturna trochu omluvně, protože jsem mu chtěl jeho otázku zodpovědět, ale nešlo to. "Nemyslím si... znělo to divně... Něco není úplně v pořádku," zabručel jsem si pro sebe víc, než pro Satruna. Jak to divně praskalo a přerušovalo se. To mi celkem vadilo. Naznačovalo to, že je něco v nepořádku... asi se mnou? Možná ta květina... Ale to je hloupost.
Obrátil jsem pozornost k vlkovi a zatřepal hlavou. Mluvil o tom, že mech v tomhle lese požírá vlkům nohy. Mírně jsem stáhl krk dozadu, takže jsem musel vypadat dost odmítavě. "Nechutný," řekl jsem nakonec. "A to dělá pořád nebo jenom když má hlad?" zeptal jsem se vážně, protože mne to opravdu zajímalo. Pokud mech požíral vlky, měl by se mít jeden na pozoru. Rozhodně s ním teda nebudu komunikovat když si to nepřeje, aby mě pak vážně nesežral. To by nebylo úplně dobré... No i když... "A neviděl jsi Lylwelin?" zeptal jsem se najednou. Nechtěl jsem s ní mluvit... Nebo chtěl... Netušil jsem. Prostě jsem se zeptal. Vypadlo to ze mě a já nad tím ani nepřemýšlel.

Saturnus chtěl vědět, k čemu slouží místní mech. Byla to zvláštní otázka, ale když po tom tak moc toužil. Na mou nabídku reagoval kladně, takže jsem přivřel oči a začal se soustředit. Trvalo to nějak déle než obvykle. Jako by se nešlo naladit na frekvenci toho, co mi mech říkal. Jenomže mi bylo jasné, že něco říká. Chvilku to v uších šumělo a já netušil, jak dát slovům správný obsah. Slyšel jsem je, ale nerozeznával. Pak najednou konečně začala dávat slova smysl, ale bylo to trhané a podivně skřípavé. "Mech... JÁ jsem mech... a mechuju celý den! Jsem mech... JÁ jsem mech..." Pohlédl jsem na Saturna. "Říká jenom, že je mech a mechuje celý den," zabručel jsem a sedl si, protože mě ten úbytek energie trochu vzal. "Podle mě slouží třeba k zastavení krvácení. Plácneš ho na ránu a on to nasaje, ale jinak neumí pravděpodobně nic, nebo mi to z nějakého důvodu nechce říct," pronesl jsem zamyšleně. Bylo zvláštní, že mech nechtěl sdělit informace o tom, proč existuje. Jako by za to mohla nějaká překážka, která mu blokovala sdělit mi své poslání. Něco bylo špatně, ale já netušil jestli za to mohlo něco ve mně, v mechu nebo v tom bylo nějaké jiné vysvětlení.

Mluvil jsem o rostlinách. Saturna to evidentně zajímalo, protože napnutě poslouchal a nepřerušoval mne. Nebo spíše jen trochu. Mohl bych mu nějaké rostliny ukázat na louce. Jenomže tady žádná není. Navíc pokud tu nikdo není... Mhe... Neměli bychom odsud odcházet, pokud tu nikdo není, mohl by se tu objevit nějaký nezvaný host... Na druhou stranu, pokud tu nikdo není nehrozí žádný nebezpečí ne? Nikomu se nemůže nic stát, ani kdyby sem naběhla celá skupina vlků. Zastříhal jsem ušima. Můj tok myšlenek přerušil Saturnus svým dotazem.
"Mech?" prohodil jsem zmateně. Nikdy mne nenapadlo uvažovat nějak speciálně o mechu. No popravdě jsem na jeho otázku neznal odpověď. "Netuším, ale můžu se ho zeptat, jestli...hm... budeš chtít?" dodal jsem trochu pořád roztěkaně. To jak mě přerušil a vytrhl z vlastního zamyšlení mne zmátlo. Moje mysl byla pořád opředena krásnými účinky květiny, která mi zahalovala mozek do příjemného oparu. Nedokázal jsem tedy udržet více jak jednu myšlenku nebo více jak jednu otázku. Pohlédl jsem na Saturna a čekal na jeho odpověď.

Nakonec se rozhodl, že chce prostě vidět kytky a k čemu jsou a je mu jedno z jaké skupinky zrovna budou. "Doobře bobře," protáhl jsem a mlaskl. Pak jsem pohledem přejel okolní květenu. Nemusel jsem ani naslouchat jejich hláskům, většinu z nich jsem znal. "Tohle je jetel," řekl jsem Saturnovi a tlapkou ukázal na podlouhlý stonek s hromadou dlouhých listů kolem. "Jetel je celkem zajímavá rostlinka. Já ho používám v případě, že má někdo nějakou drobnou ranku na těle, která krvácí. Taky se dá používat ve formě nažvýkané kašičky jako uklidnění po tom, když se někdo třeba popálí o kopřivu nebo když někomu naskáče vyrážka," vysvětloval jsem s klidem v hlase a packou si pohrával s listy jetele. "Hlavně nezapomeň, že je důležité nejdřív ránu vyčistit, než tam flákneš list jetelu. Pokud bys na ránu jenom plácnul list, mohlo by se to zanítit a vlk by pošel na otravu," dodal jsem a pak se pomalu začal přesouvat k další rostlince.
"Třeba tohle... Tohle je mateřídouška. Jednoduše ji nakousáš a pak vložíš do rány. Nejlepší by bylo, aby si ji nakousal poraněný sám, ale občas toho nejsou schopni. A úplně nejlepší je tu květinu rozmačkat mezi kameny, abys přes sliny do rány něco nezanesl, ale to občas není nejrychlejší nebo vůbec možný..." pronesl jsem a na chvilku se zadíval na květinu. Jako bych se zasekl někde jinde. Pak jsem mírně zastříhal ušima a nakčil čenich. "No prostě působí to dobře, když má někdo infekci nebo když by mohla hrozit. Taky pomáhá při bolesti zubů, když jí někdo kouše... Mohla by asi celkově pomoct pro uklidnění, ale to jsem nezkoušel. Na to je lepší meduňka, ale tu nikde nevidím," odvětil jsem a rozhlížel se po dalším rostlinstvu, které bych představil Saturnovi.

"Och," úplně jsem zapomněl, že se ten nohatec od někud vrátil. Byl to přeci jen pořádný kus vlka, tak je jasné, že se spíše pořád odněkud vracel. "To je dobře, dobře, hlavně se nikde nezapomenout," řekl jsem větu, která částečně zapadala do konverzace, ale zároveň byla jaksi nepatřičná. Zastříhal jsem ušima a pokračoval v chůzi, zatím co Saturnus kráčel za mnou. Moje chůze byla vždy komická, ale teď musela být ještě zábavnější. Klátivá a jaksi nahýbající se, hrozící pádem v každé chvíli. Nějak jsem zapomínal, co to vlastně jdu dělat. Musel jsem se tedy zastavit ještě jednou a zapřemýšlet o tom kam jdeme a co děláme. "Ach květiny," zamručel jsem si spíše pro sebe, než pro Saturna.
"Léčivé květiny jsou strašně obecný pojem. Každá kytka je na něco jiného a zrovna léčivek je nepřeberné množství. Myslíš na otevřená zranění, na horečku, utišení bolesti nebo prostě nachlazení?" vyptával jsem se Saturna a při tom se rozhlížel, abych našel nějakou příjemnou pláň, kde bych mohl ukázat Saturnovi květiny.

Mlasknul jsem, jako bych si odlepoval jazyk od patra, který se tam přilepil nějakou lepivou hmotnou. Vzpomínka na bolest byla dokonale rozmělněna v mém mozku a vystřídána klidným a poměrně hřejivým pocitem blaženého rauše z kytky. Neměl bych tu květinu takhle zneužívat. Mohlo by to vyvolat něco nechtěnýho... Ale což... pomáhá mi... je dobrá... Pohlédl jsem na Saturna, který se ptal proč? Pro slepičí kvoč... "Jsi mladý. Měl bys poznávat svět, poznávat vlčice. Učit se a vzdělávat, nesedět ve smečce jako nějaký uschlý pařez a čekat, jestli se tu objeví nebo neobjeví někdo, kdo by mohl narušovat místní klid. To by měli dělat starší a zkušenější ne?" prohodil jsem ležérně a mírně si poposedl. Něco mě štípalo na zadku, ale já se snažil rouhu podrbat se překonat.
Jemně jsem pokýval prázdnou hlavou, že rostlinám opravdu rozumím. Bylo milé, že si někdo rovnou neřekl, že jsem blázen. Nebo možná si to Saturnus myslel, ale ze slušnosti mi to neříkal. Zastříhal jsem ušima, když se chtěl dozvědět víc. "Ale jistě, není problém..." řekl jsem a zvedl se na všechny čtyři. Pak jsem se rozešel směrem od Saturna. Trochu jsem se pohupoval při chůzi a pohledem hledal kytku, kterou bych mu mohl ukázat. Pak mě to ovšem napadlo. Prudce jsem zastavil a otočil se na něj. "A jaký kytky bys chtěl znát?"

Pohlédl jsem na Saturna, jako by řekl něco, co mi až do teď nedocházelo. "On nikdo nehlídá les?" zepatl jsem se trochu rozhozeně. Nějak mi nedocházelo, že tu asi opravdu nikdo není. Kam asi všichni šli? Kde je Launee? A kde jsou ti vlci, kteří to tu mají na starosti o kterých mluvila? "Zvláštní... Že to hlídáš zrovna ty," podotkl jsem a úplně přešel informaci o tom, že se Saturnus nedávno vrátil. Les byl tedy nehlídaný, což by mě normálně trochu vyděsilo, ale teď nebylo nic děsivé.
Saturnus začal mluvit o květinách. "Och ano znám jich spousty a spousty. Mluví ke mně, když jim to dovolím. Dříve mluvili pořád, ale teď se dají trochu zastavit. No není to pořád nic příjemného, když na tebe pořád křičí k čemu jsou a proč tu jsou," pronesl jsem zasněným hlasem, který jako by se s každým slovem vzdaloval dál a dál. "Květinovou zahrádku mám schovanou za kaskádami. Je tam tajný vchod, kterým se dá projít dovnitř... je schovaný za vodou. Je celkem pěkná a mám tam všechny důležité květiny, které bych mohl potřebovat. Umím vykouzlit každou květinu, kterou znám. Proto je tam mám. Abych si je vybavil a nezapomněl." Jeho odpověď na mou otázku jsem odignoroval, jako bych zapomněl, že jsem se na to ptal. A taky že jo. Navíc mě to už moc nezajímalo.

Byl jsem fákt v klidu. Všechno bylo prostě cajk. Nechtělo se mi to nějak víc rozebírat, ale bylo to prostě v pohodičce. Nemusel jsem to nijak víc rozebírat, Saturnus to stejně vědět nepotřeboval. Byl tak hodný a tak opatrný, to bylo roztomilý. Na druhou stranu mě zaráželo, že tu vůbec je a že není někde jinde s někým jiným. "Takový mladý vlk, by neměl být takhle sám v lese," konstatoval jsem s celkem připotomnělým úsměvem na tváři. Nechtělo se mi nějak Saturna podceňovat, ale bylo mi jasné, že by byl možná nejraději někde jinde. Kdo v jeho věku by se chtěl zdržovat sám doma? Měl přitom celý svět před sebou a mohl se mu plně věnovat. Ale on byl tady... Zamyšleně jsem naklonil hlavu na stranu.
"Rostliny toho zvládnou mnohem víc než si myslíš. Tahle roste na polích dole na jihu, je velice příjemná...Hmm," prohodil jsem, když se svěřil, že netušil, co všechno kytky zvládnou. Kytky toho v pravdě zvládly více, než si většina vlků uvědomovala. Pro ně to byly neživé předměty, pro mne to byla příroda živá a dost ukecaná. "Je vůbec někdo doma?" zeptal jsem se pořád s trochu podivným hlasem.