Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice nakonec prohodila něco o tom, že je alfa a tak dále a tak dále. Podobných vět jsem od svého otce slyšel několik již v mladém vlčkovském věku, takže jsem jen nepatrně nakrčil čenich, jako že ji chápu, ale je mi to v celku jedno. Nebyl jsem ten typ, co by se někoho bál jen kvůli postavení. Měl jsem z ní respekt, protože byla silná a pravděpodobně by mě opravdu zabila jednou tlapou, ale nesnažil jsem se jí kvůli tomu lést do zadku a ani jsem to neměl v plánu. "Vlastně nevím, co chci. Jak jsem říkal, hledám členy své smečky a napadlo mne vaše území jako to první, kam by mohli zamířit, kdyby se snažili najít nějaké místo kde se například ukrýt nebo by tudy jenom proběhli při cestě dál. Na sever jsem totiž jejich pachy nenašel, takže museli běžet na jih," prohodil jsem a celkově zanedbal fakt, že jsou čtyři světové strany a ne dvě.
Vlčice vyrazila poměrně rychlým tempem někam směrem do neznáma. Teda alespoň pro mne a tak jsem ji jen pomalu následoval a pokyvoval hlavou. Byl jsem takový její ocásek. Nezaostával jsem o moc, ale mezera mezi námi byla znatelná.

//za Skylieth

Mě se rozhodně nápad se změnou času líbí (tím myslím první návrh 1 galliden na 1 týden), jen bych byla ráda, kdy byla noc delší než jen jeden den. Přeci jenom je to stejných 12 hodin, jako přes den, tak by dávalo smysl mít i noc na 2 dny a třeba ráno/večer na jeden den. Toť můj názor :)

Akce na Halloween by byla super a určitě bych se snažila zúčastnit :)

Sledoval jsem vlčici, která byla rozhodně nedůvěřivá. Nejprve začala mluvit něco o nějakém zvědovi a přebírání území a pak dokonce o tom, že bychom se měli vrátit na území mé smečky, aby si ona byla jistá, že jí nekecám. Nemám čas, ztrácet čas. Proběhlo mi hlavou, když jsem si představil, že se teď budu muset vrátit zpátky domů, abych tam nikoho nenašel. Na druhou stranu, co když už se někdo vrátil domů a teď tam čeká sám. Podíval jsem se na vlčici. "Sice nevidím v návratu domů žádný smysl, vzhledem k tomu, že i kdybych byl tím zvědem, za kterého mne pokládáš, byla bys schopná mne sejmout raz dva, ale jak si přeješ, můžeme se tedy vrátit na území mé smečky a sama zjistíš, že tam nikdo a nic není," prohodil jsem k ní a nahodil ten nejvíc neodolatelný úsměv, který jsem byl schopen nahodit. Musím doufat, že se nebudu vracet zbytečně, nebo že mi aspoň pomůže najít nějakou stopu, kterou jsem třeba v lese přehlédl, přeci jenom jako alfa by se měla lépe vyznat v těhlech věcech než já.

Vlčice vypadala více než přátelsky. Něco co by vlk u alfy rozhodně nečekal. třeba je už prostě taková. Pomýšlel jsi někdy vůbec nad tím, že ne všechny alfy budou mrzuté a děsivé. Byla to velice zajímavá teorie. Mrkl jsem na vlčici, když mi skočila netaktně do řeči a představila se. Nakonec začala vyprávět, že o nikom neví a že pomalu ani netuší, že by smečka byla nebo nebyla. "Rozhodně se nemohli propadnout do země," zhodnotil jsem situace. Vlčice mě pak dokonce pozvala, abych se s ní prošel po území. Divné. Bleskově jsem přešel do ostražitosti. Něco mi tu nehrálo. Náhle i ona přešla do pozice více obrané s tím, že neví zda mi může věřit. Nevím, co to do mě vjelo, možná jsem už na tyhle nedůvěry mezi vlky byl moc starý. "Buď mi můžeš věřit nebo mě vyhnat, myslím že jiná varianta tu není," zabrblal jsem si spíš pro sebe. "Když si mě tu chvíli necháš než zjistím,jestli tu někdo z mé smečky nebyl, co nejhoršího se může stát?" zeptal jsem se jí na oko vážně.

Nečekal jsem nijak dlouho, predemnou stanula samotná alfa tohoto lesa. Věděl jsem že je to alfa, bylo to z ní cítit. Tak je to u každé alfy, prostě tak moc přilne ke svému území, že tak prostě cítit je. Vyzařuje to z ní. Trochu mi připomínala tu trhlou vlčici, co si to tu zabrala, ale to nejspíše byl omyl. Tahle vlčice byla silnější a vypadala dobře živená. Okamžitě se začala ptát na to, co mne sem přivedlo, což jsem i čekal, že padne jako první otázka. "Jmenuji se Sigyho, jsem člen narvinijske smečky a zrovna je hledám. Vrátil jsem se z cest domů a nikde nikdo. Napadlo mne pro to, že jako smečka, která je nejblíže k nám byste mohli něco vědět," prohodil jsem poměrně klidným tónem hlasu a to, že jsem se domníval, že by mohli mou smečku napadnout oni jsem si raději nechal pro sebe.

// odpovím během odpoledne :)

//Hvozd

Věděl jsem, že vstupuji na neprobádáné území. Nebo spíš na nebezpečné a ne na neprobádané. Pamatoval jsem si, že jsem tu byl kdysi dávno s Lyl. To se tu zjevila podivná vlčice a tvrdila, že jí to tu patří. Pousmál jsem se nad tou vzpomínkou, jak jsem opatrně kladl jednu tlapku před druhou, protože jsem si také moc dobře pamatoval, jaké to bylo uvíznout v močálech a že nebýt Lyl, nejspíše bych se ocitl na jejich dně. Mohl bych se zkusit nějak vetřít dovnitř. Napadlo mne, ale v tu chvíli mi sjela noha do bahna a já s ním zápasil několik minut, abych ji dostal ven. Dobře to nebude nejlepší nápad. Uvědomil jsem si, že s tím jaký dělám hluk a s tím, že se tu nevyznám, bych buď přivolal pozornost nebo bych se utopil. Zvedl jsem tedy hlavu k nebi a rozhodl se pro menší troufalost, kterou jsem doufal, že místní vlci ocení, jako příchod nezvaného hosta, který se ale aspoň slušně ohlásil. "Auuuuuuu," neslo se močály, které bublaly. "Auuuuuu," vydralo se mi z hrdla ještě jednou, pro jistotu. Nyní jsem musel jenom čekat. Pachy jsem i přes zápach močálu cítil. Takže by nemělo dlouho trvat a někdo by se na mě měl přijít aspoň podívat.

//Narvinijský les

Běžel jsem jako smyslu zbavený. Aspoň jsem tentokrát měl cíl a věděl jsem kam běžím, takže jsem se neobával, že jde o nějaké kouzlo Smrti. Rozhodl jsem se začít myslet trochu víc hlavou a s čenichem u země jsem spomalil. Nic jsem necítil. Ani otce, ani Scaritu, dokonce ani Réto. Kam se mohli všichni vypařit. Možná jsme se spletl a oni nikam neodešli bojovat, ale stalo se jim něco mnohem horšího, ale tuhle situaci jsem si nehodlal připouštět. Nechtěl jsme být ten, co ztratí za život více jak jednu smečku. Chtěl jsem se konečně usadit a to znamenalo, že musím najít někoho z Narvinijského lesíka. Někoho. Kohokoli. Pomalu jsem se začal přibližovat k bažinám. A i když jsem věděl, že tam rozhodně nikdo z mé smečky nešel, rozhodl jsem se to risknout a třeba se jenom poptat, jestli je někdo neviděl proběhnout kolem.

//Močály

//řeka

Konečně jsem se dostal do známého lesa. Doběhl jsem domů plný nadšení, že jsem unikl divokému větru, který zuřil na planinách a že si budu moct oddechnout. Konečně bych se mohl pořádně nažrat. To byla moje první myšlenka. No co musel jsem si prostě přiznat, že už mám po tom všem běhání a živení se na kde všem možném pořádný hlad. Možná, že ten hlad mi trochu zmátl smysly a tak jsem si nevšiml, že se v lese něco dost podstatného změnilo. Došel jsem si hezky do středu lesa, kecl si na zadek a zavyl jsem. Nic, žádná odpověď. Zavyl jsem tedy ještě jednou, protože jsem ve smečce byl nový, nebyl jsem obeznámen, jestli máme ochránce nebo někoho jiného. Čekal jsem několik dlouhých minut, ale nikdo se neobjevil. Ani živáček. Zvláštní. Nadzvedl jsem se a vydal jsem se směrem k jeskyni.
Cestou jsem si jen tak pohrával se vším, co bylo kolem. Kopal jsem do kamínků a šišek. Náhle jsem si povšiml jedné velice hezké a velké šišky, která jako by zářila. Byla zachycena v podivné liáně, která byla pro tento les nezvyklá, na jedné z nižších větví stromů. Rozeběhl jsem se k ní a strčil do ní čumákem, tak moc mne zaujala. Náhle se šiška uvolnila a liána mi sklouzla na krk. Otřásl jsem se, ale liána ne a ne povolit. Podíval jsem se na hrudník, kde se mi teď houpala šiška. No co, nevypadá to zrovna tak špatně a časem stejně spadne. Zasmál jsem se nad svým novým nálezem a pokračoval dál k úkrytu.
Jenže ani tady jsem nikoho nenašel. "Haloooooo!" zakřičel jsem. "Je tu někdooooo!" Žádná odpověď. Jako by všichni nikam zmizeli. No to je mi teda smečka, když odsud samotní vlci zmizeli. Zamyslel jsem se a dostal jsem zlou předtuchu. Jestli tu nikdo není, muselo je něco z lesa vyhnat. Možná přírodní podmínky a nebo nějaká jiná smečka. Zamyslel jsem se nad tím a pak jsem si vzpomněl, že nedaleko odtud jsou dvě smečky. Jedna v močálech a druhá na druhém břehu řeky. Jedna z nich určitě napadla Scaritu a mého otce a zbytek smečky. Musím jim pomoct! Rozeběhl jsem se rychlostí blesku, aniž bych si všiml, že většina stop se spíše vypařila, než že by vedla pryč z lesa.

//Východní hvozd

//VVJ

Řeka se chvilku táhla po pláni, ale hned za okamžik se zanořovala do lesa. Šel jsem proti jejímu proudu. Už jsem viděl Narvinijský les. Cítil jsem blízkost domova, který jsem opustil před nedávnem, ale mě to přišlo, jako by uběhly celé roky, co jsem byl pryč. Rozhodl jsem se opatrně přebrodit studenou řeknu na nejbezpečnějším místě, které jsem si pamatoval, že by se tu mělo někde nacházet. A nezklamal jsem se. Po pár metrech jsem došel ke kamenům, které vedly na druhou stranu řeky a přímo domů. Přeskákal jsem je a naštěstí nezafungoval můj špatný smysl pro rovnováhu a já se v mokré řece nevykoupal celý, ale jen tlapkami.

//Narvinijský les

//galtavar

Uháněl jsem až k vodě. Jezero se jenom lesklo, ale vlny tu byly příšerné. Tušil jsem, že u vody to bude s větrem horší, ale netušil jsem, že až takhle. Naráželo to tu do mne děsivě, až jsem se začal bát, že se už domů nikdy nedostanu a že bych se měl vrátit a zkusit jít jinudy. Ne musím vydržet. Musím prostě jít dál! Zlostně jsem dupl a vyrazil jsem okolo jezera proti větru. Rozrážel jsem ho svým čumákem a doufal, že brzo narazím na řeku, která mne konečně dovede domů. Tušil jsem, že tady někde bude muset být. Chtěl jsem se konečně dostat domů. Kladl jsem tlapu před tlapu a doufal, že to nějak zvládnu.

//řeka Kierb

//Jedloví pás

Běžel jsem o sto šest. Chtěl jsem být co nejrychleji doma, jelikož v momentě kdy jsem opustil les, začal kolem mne foukat vítr. Byl silný. Narážel mi do boků nejdřív z jedné a pak hned z druhé strany. Jako by mě chtěl odhodit nebo si se mnou ve své síle pohrát. Uháněl jsem, co mi tlapky stačily. Musím se dostat, co nejrychleji domů za otcem, abych si s sním mohl o všem pormluvit. A pak bych mohl najít Lyl nebo Lunu. Nevěděl jsem co jiného bych mohl po tomhle setkání dělat. Něco mi říkalo, že už nadešel čas, abych se vrátil na delší dobu domů. Urovnal všechny zbylé křivdy a postupně si začal zvykat na smečkový život.

//VVJ

//Zřícenina

Utíkal jsem pryč od toho straěšného místa, které mne tak hnusně přilákalo do svých spárů a pak mne vyplivlo jako použitý kus žvíkacího tabáku. Odporné. Proběhlo mi hlavou a já doufal, že už sem nebudu muset nikdy jít. Běžel jsem, tentokrát snad už tím správným směrem, domů. Doufal jsem, že mne tam někdo bude čekat a já se budu moct podělit o nové zážitky, které jsem měl, ale to jsem ještě netušil jak se pletu. Možná by mě to napadlo, kdybych trochu víc přemýšlel.

//Galtavar

//Jedloví pás
Něco mě tak šíleně moc táhlo k zřícenině, že jsem ani nestihl postřehnout svůj vlastní strach, který jsem měl cítit. Cítil jsem ho už jednou když jsem tu byl, ale nyní jako by tu najednou nebyl. Jako by se rozplynul a zmizel v nenávratnu. Zůstala po něm jenom stopa. Pachuť, která se mi usídlila na konci patra. Odvážně jsem tedy vkročil na teritorium jedné z nejotřesnějších bytostí, jakou jsem znal.
Halo je někdo doma?! Napadla mě poměrně kacířská myšlenka tuto frázi zvolat jen tak do pléna a čekat, zda mi na ni někdo odpoví. Náhlý popud, který doteď táhl moje nohy ustal, a tak jsem se zastavil „v předsíni“ Smrtina hradu. Čekal jsem. Na co? To jsem sám nebyl schopen říci.
„Co chceš?!“ ozvalo se za mými zády syknutí. Otočil jsem se, ale nikoho jsem nezahlédl. Ani stín, který by značil něčí přítomnost. „Co chceš?!“ Tentokrát to znělo spíš jako zaskučení, které trhalo uši až jsem si je přimáčkl víc k hlavě, která se mi z toho zvuku chtěla rozskočit.
„To mi řekněte vy?“ řekl jsem nedůvěřivě a hlas se mi zlomil na konci věty. Odněkud se najednou přihnala ohromná síla a srazila mě na zem, že jsem se několikrát převrátil, než jsem se zastavil na boku na kamenné studené zemi. Musela to považovat za drzost, ale já opravdu nevěděl, proč jsem tady. Co mne sem táhlo? Proč osud dovedl mé tlapky až sem? A co se tu mám dozvědět? Nebo tu mám snad umřít?
Pomalu jsem se nadzvedl ze své pozice, ale pořád jsem se udržoval podřadně nízko. Neměl jsem strach. Pořád jsem ho neměl, což bylo na celé této situaci to nejdivnější. Chyběl tu ten hlásek, coby mi křičel v hlavě ať utíkám, beru nohy na ramena a zdrhám. „Omlouvám se, O mocná,“ pokusil jsem si vylepšit své dosavadní postavení. Nehodlal jsem se stát rohožkou před jejím krbem. „Nechtěl jsem vás urazit, ale zavedli mne sem mé vlastní tlapky, jako by je k tomuto místu něco táhlo.“ Nehodlal jsem jí lhát, stejně by to prokoukla. Byla chytrá, velice chytrá a já doufal, že pochopí, že mluvím pravdu, protože takovouto věc, by si žádný smysluplný vlk nevymyslel.
„Hmm…“ ozval se zase hlas. „Cítím to… Je to podivná síla…“ pravil hlas a já se neodvažoval mu skočit do řeči. „Co mi můžeš nabídnout?“ Nechápal jsem. Co bych měl nabídnout a za co? Natočil jsem hlavu na stranu, ale to mi moc nepomohlo. „Ukaž oči?!“ vyštěkla najednou, jako by na tom bylo něco důležitého. Podíval jsem se tedy jedním směrem. Náhle jsem ucítil podivný pocit, jako by mnou projela vlna magie. Kousek ode mne povyrostla tráva. „To jsi ty! Už si vzpomínám.“ Netušil jsem, zda je to dobré nebo špatné znamená a jak to mohla poznat podle mých očí, které jak jsem si myslel byly zlatavé. „Tak co mi nabídneš?“
Ta otázka byla otravná. Nevěděl jsem, co kupuji. Ani jestli to vůbec koupit chci. „Mám magii, která mi pomáhá s vodními živly, rád bych si ji trochu vylepšil,“ podotkl jsem nerozhodně. Nevěděl jsem k čemu by mi bylo, kdybych magii nějak vylepšil, stejně jsem ji nepoužíval, ale když už to po mě vyžadovala samotná Smrt. Nechtěl jsem jí přeci dávat majetek jen tak „Dám ti za pomoc s tímto, drahé kamení.“ Ozvalo se mlasknutí.
„A co dál? Co mi za to dáš?“
Nevěděl jsem, co víc by za to mohla chtít. „Za co?“ otázal jsem se, a i já cítil drzost svého dotazu. Čekal jsem na další silnou ránu. Další políček, který by mne srazil k zemi nebo možná i něco horšího.
Zasmála se ze všech směrů najednou. Nečekal jsem to. Byl to ten typ smíchu, který se nesměje celou bytostí, ale jen vychází z tlamy. Necítíte v něm nic přívětivého, nic pravého nic přátelského. Tenhle smích se zařezával do kostí. Ale dnes jakoby mne strach z tohoto zlověstného smíchu minul. „Až se vrátíš domů, do své smečky, poznáš za co,“ zasmála se v odpovědi znovu. Nebyl jsem z toho o moc moudřejší, ale věděl jsem, že musím domů. Něco strašného se tam muselo stát, když se nad tím baví sama Smrt. „Dám ti oblázky a křišťály. Jsou to nejcennější, co mám, jen neubližuj mojí smečce,“ vykřikl jsem zoufale, protože jsem se opravdu bál, že jim plánuje něco udělat. „Nemám v plánu jim v budoucnu ublížit,“ odvětila, jako by znala mé myšlenky, a opět se pustila do smíchu. Jako by tu byl nějaký vtip, který já jsem nechápal, ale ona se jím očividně velice bavila.
„Tak běž… domů,“ řekla klidně. Poslední slovo navíc vyslovila s podivnou intonací, kterou jsem zatím nechápal, ale v brzké době jsem ji měl pochopit.
Náhle jako by se s jejími posledními slovy prolomila velká bariéra v mé hlavě a mém srdci a já dostal panický strach. Strach, který jsem pomalu ani neovládal. Rozeběhl jsem se pryč. Cestou jsem zaškobrtl a upadl. Bolelo mne celé tělo, jak jsem tvrdě narazil na zem. Smála se mi za zády, ale já se neohlížel. Pokusil jsem se zvednout, ale bolela mne tlapka. Potichu jsem zakňučel. Strach mne celého polil. Jestli se nezvednu a nedostanu se pryč, už se odsud nedostanu nikdy. Adrenalin v mých žilách najednou zabublal. Silně, ale naposledy. Zvedl jsem se opět na nohy, se vší poskytnutou silou, kterou jsem ještě měl, a uháněl dál. Pryč. Jen se musím dostat pryč. Neohlédl jsem se ani jednou. Ani jsem nezatoužil se vrátit, i když jsem dostal více otázek než odpovědí. Doufal jsem jen, že ta tajemná síla, která mne sem dohnala, už se mne příště nezmocní.

//Jedloví pás

OBJEDNÁVKA = uplatňuji 50% slevu k Smrti
5 hvězd do magie vody = 60 ametystů, 20 safírů, 20 opálů
Speciální magie (jméno mě nějak nenapadá) = kamínky plus 20 křišťálů
Díky této magii, kterou Sigy získal díky přívěsku, je schopen "komunikace" s rostlinami. Dokáže vycítit, zda jsou jedovaté či léčivé, přes jejich kořeny vnímat, jak daleko je voda nebo zda někde v lese není požár či jiné nebezpečí. Jak mu rostliny tyto informace předávají? Je to jako slabé bzučení v uších, kterému však Sigy rozumí, jako by to byli opravdové hlásky. Pomocí magie však není schopen rostliny nijak ovlivňovat.
Jako každá magie má i tahle svá omezení. Sigy musí stát přímo u rostliny, aby s ní mohl navázat „pouto“ a navíc jej nedokáže udržet déle než pár minut. Magie je zároveň vázána na přívěsek, takže pokud jej Sigy ztratí nebo si jej sundá, přijde o ni, dokud si přívěsek opět nenandá na svůj krk.

//Západní Galtavar

Běžel jsem jako smyslů zbavený, něco mě prostě nutilo. Nevěděl jsem jaká podivná síla mne pohání, ale věděl jsem že když ji neuposlechnu, stane se něco příšerného. Potřeboval jsem se zbavit tohoto nechutného pocitu, který mne najednou zaplnil a věděl jsem kdo mi od něj pomůže. Už jak jsem se blížil ke zřícenině cítil jsem Smrt. Cítil jsem odporný zápach, který vycházel z oněch částí lesa, kterým se každý rozumní vlk raději vyhne, než aby se do nich ponořil. Já si však razil svou a i když jsem přešel do lehkého klusu, pořád jsem se snažil pohybovat rychle. Chtěl jsem mít všechno brzy za sebou a vrátit se domů.

//Zřícenina