Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lyl se můj nápad se cvičnými boji nelíbil. "Měla by to být spíš zábava než cokoliv jiného. Cvičný boj je o tom že si zkusíš, jak na tom jsi. Ve finále tu stejně každý používá magii, takže fyzická převaha je v podstatě k ničemu," prohodil jsem. Byla to pravda spousta vlků tu měla zajímavé magie. Sám jsem nevěděl jak moc některé své magie ovládám. Věděl jsem o magii země a i o magii vody, ale pokud mám ještě nějakou, to jsem netušil. Bylo divné, že se magie prostě onjeví jen tak. Puf, a na jednou ji vlk má. Takhle to tu prostě chodilo. Zajímalo by mě, co všechno ovládám. "Co tvoje magie?"otázal jsem se Lyl.
Řekla mi jméno toho kdo jí ublížil. Neznal jsem ho, ale udělal jsem si mentální poznámku, že pokud na něj někdy narazím určitě po svých neodejde. Lyl dodala, že už je stejně asi mrtvý. Usmál jsem se. Přesně to bych od ní taky čekal, že když bude bojovat, tak naplno. Zastříhal jsem ušima aposlouchal, jaké měla pocity. Bylo to zvláštní, alejako bych to cítil taky.

Lyl se mnou souhlasila v tom, že tu nuda je a taky začala mluvit o vlcích, kteří odsud musí zmizet, protože pro jejich emoce tu není místo. Mluvila o těch zlých vlcích, kteří jsou agresivní a které tu asi nejspíš nikdo nevidí rád. Taky bych nechtěl být ve smečce s někým agresivním, ale na druhou stranu by se mohl hodit, kdyby se objevil medvěd nebo něco podobného. Věděl jsem ze zkušenosti, že ti kteří jsou nejvíc nepříjemní jsou ve finále ti, kteří to málo kdy vzdají a bojují do posledního dechu. Doslova."Podle mého názoru je dobře,že tu vlci mezi sebou moc nebojují i když třeba pár cvičných bojů není naškodu," dodal jsem a vzpomínal na cvičné souboje, které jsem sám absolvoval. Zastříhal jsem ušim a sledoval jizvu, kterou mi Lyl ukázala. Mírně jsem nakrčil čenich. Nelíbila se mi představa, že jí někdo ublížil a navíc se záměrem jí ublížit. "Kdo to byl?" zeptal jsem se s neskrývaným vztekem. Já naštěstí žádné jizvy z bojů neměl, ale i tak mne trochu děsila jen ta představa toho, že se mi něko zasekne do krku ať už zuby nebo drápy. "To muselo být nepříjemné," dodal jsem po chvilce a doufal, že můj výbuch upadne u Lyl v zapomnění. No snad jsem nedoufal marně.

Lylwelin se ke své smečce už dále nevyjadřovala a já to nechával být. Bylo mi jasné, že to je to téma, které si necháváta jen pro ty nejbližší přátele a popravdě jsem si nebyl jistý, jak si stojím já. Na stupnici Lylwelininých přátel se nacházím na místě mezi šiškou a motýlem. Nahodil jsem mírný úsměv nad svými stupidními myšlenkami, ale nemohl jsem si pomoci se jich zbavit. Zastříhal jsem znovu ušima, když Lyl promluvila. "Jen to řekni, je tu nuda," prohodil jsem jí v odpovědi a zasmál se. "Jako na jednu stranu je fajn, že jsou tu všichni tak v klidu a pohodě. Na druhou stranu je to opruz," odmlečel jsem se. "I když je pravda, že jsem znal vlčici, která se mne pokusila spolu se sourozenci utopit. Jo ta je asi zlá, ale teď už nejspíš taky někde spokojeně vrní ve smečce nebo pod drnem, kdo ví. Zlý vlci tu moc dlouho nepřežijí mi přijde. Buď se z nich stanou sluníčka, nebo zmizí," řekl jsem a pohodil ocasem, protože to bylo to, co jsem si myslel že je pravda.

Lyl navrhla nic nesrovnávat a pak dodala něco málo o své smečce. Nikdy jsem se nic o její rodině nedozvěděl, zatímco ona toho o té mojí věděla hodně. Bylo zvláštní slyšet jí říkat něco osobního. Rozhodl jsem se moc do toho nerýpat, protože jsem nechtěl vyvolávat nepříjemné vzpomínky. Když se zmínila o bojích pokusil jsem se situaci trochu odlehčit. "Kdo by bojoval o kus šutru," zabrblal jsem, když v podstatě shrnula svoje území předtím jako šutrový kraj, plný šutrů a ničeho jiného. Teda pokud nepočítám ten les, ale i tak jsem si to v hlavě představil jako samé šutry. Šutrové cesty. Šutrové odpočívadlo. Šutrový dům. Trochu jsem si odkašlal. "Ale máš pravdu je lepší se nepouštět do srovnávání," dodal jsem a doufal, že svůj trapný humor nějak zakryju. "Tohle území mi vyhovuje. Vlk se tu může případně schovat a nikdo ho nikdy nenajde. Pach zakryjí výpary z močálů a stopy zakryje voda," prohodil jsem jako zamyšlení nad jejím dodatkem k našemu novému domovu. "Boje si myslím, že by neměly hrozit. Co si pamatuju od dětství, tak tu žádný boj nikdy nebyl. Je to až zvláštní jak v klidu tu všichni žijí, když uvážím některé Alfy," dodal jsem zamyšleně.

Lyl se usadila u tůňky. Strčil jsme jednu tlapku do vody, ale byla moc teplá na to, abych do ní vlezl. Spíš jsem se tedy uvelebil kousek od Lyl, protože v jeskyni byl alespoň hezky chladný vzduch. Léto se blíží. Zastříhal jsem ušima a trochu nakrčil čenich z toho, že se zase ve smém kožichu budu potit jak malé prasátko. Lyl něco zabrebentila k mojí otázce. Jen jsem se dál rozhlížel a dodal protáhlé hmm. Bylo to tu hezké. Ne tak hezké jako v Klímu to opravdu ne, ale i tak jsem zhodnotil, že je to tu hezké. Byly tu nějaké menší jeskyně a tak jsem hádal, že podle postavení jsou vlci rozděleni v jeskyních. Pak musím zjistit kde můžu spát já. Zastříhal jsem ušima a natočil se k Lyl, která se mě ptala na poměrně zarážející otázku. "Ne jsem v pohodě. Jen přemýšlím nad tím, jak je to tu jiné než v Klímové smečce. Tam jsme měli noru, jestli si dobře pamatuju. A v Narvinijské, jsem úkryt nikdy nestihl navštívit, takže tam nevím jak to chodilo. Je zajímavé, že má každá smečka jiný styl bydlení," prohodil jsem s lehkostí sobě vlastní. Co to bylo za otázku? Proběhlo mi hlavou, protože jsem nechápal proč se na to ptá.

//močály

Následoval jsem Lyl, která se pomalu nořila do prostori našeho nového obydlí. Koukal jsem se vlevo i v pravo. Musel jsem se nějak spojit myšlenku domova s touhle jeskyní. Bylo to tu poměrně útulné. No v Klímové smečce byla nora hezčí. Byl jsem prostě norový typ vlka. Jeskyním jsem moc nevěřil, přeci jenom noru si vlk vykope sám a tak ví, že je pevná, ale u jeskyně. Kdo ji vytvořil? A jak pevná je? Lyl zrovna říkala, že taky žádného starého vlka neviděla. Hodil jsem na ni tedy vševidoucí pohled, jako bych byl nějaký všeznalý mudrc.
Lyl poté začala hodnoti jeskyni. Spíš než jako hodnocení mi to přišlo jako všeobecné hodnocení prostoru. "Náš?" pousmál jsem se pro sebe. Bylo zajímavé že najednou řekla, že je to úkryt náš, i když do smečky oficiálně nepatřila. Pokud jsem si dobře pamatoval sama tu chtěla být jen na zkoušku. Byl jsem ale rád, že to takhle začala vnímat. Byl bych rád, kdyby tu zůstala napořád. "Ale máš pravdu, že je totu ucházející," dodal jsem a začal koukat kolem, jako bych taky hodnotil.

//To je těžké no. Jak psal Etney v pokecu je vždycky někdo kdo by si rád zahrál, takže příště když budeš chtít psát aktivně, tak zkus napsat někomu tam nebo přímo kontaktuj někoho přes vzkaz, jestli nemá čas nebo zájem o hru :) To že sis nevšimla, že s tebou chce někdo hrát to se stává, když tu nejsi no :)
Tak zkus místo odpovídání v téhle debatě někoho herně oslovit a začít aktivně hrát a problém bude vyřešen ? :D

Jenom jsem na to nakrčil čenich. Nehodlal jsem se s ní pouštět do dohadování, když byla zase v té své náladičce. Byl jsem už dostatečně starý na to, abych věděl, že někdy je lepší si s vlčicemi nezahrávat a uznat, že mají pravdu, i když ji třeba nemají. Vlk si tak ušetří spoustu nepotřebných problémů. Lyl trochu vyvedlo z míry, když jsem jí pověděl o stáří v kraji. "Jako nemám to ničím podložené, ale nikdy jsem nepotkal starého vlka. Jakože můj otec je starší, ale pořád není tak starý, aby mu třeba vypadaly zuby nebo že by si nemohl něco sám ulovit. Podle mě tu vlci prostě stárnou pomaleji," dodal jsem ještě ke svému předešlému vyprávění. "Nebo už si tu potkala někoho hodně starého?" zeptal jsem se jí, i když mi bylo jasné, že odpověď bude pravděpodobně záporného charakteru.
Najednou se Lyl s pokřikem rozešla nějakým pro mne náhodným směrem. Mrskl jsem ocasem a následoval ji přesně tlapku po tlapce. Bylo zajímavé ji sledovat, když se za něčím vydá. Byla tak zaujatá a odhodlaná, až to vzbuzovalo trochu strach. Kam jí to jednou dovede... Uviděl jsem vchod do nějakého jeskynního komplexu. Přeci jen tedy měla Lyl pravdu, že bude úkryt smečky tady. Moc se neraduj, ještě to může být obydlí někoho jiného. Následoval jsem béžovou do útrob skály.

//skála Mahar

"Kruté, ale pravdivé," odvětil jsem na její poznámku o tom, že mám být rád, že si vůbec mám co pamatovat. Šel jsem si to poklidně za Lyl, která v podstatě porhlásila, že na stará kolena hodlá spáchat sebevraždu. Protočil jsem jenom oči v sloup, protože mi bylo jasné, že přehání. Většina vlků si myslí, že na to má koule, ale ve valné většině zjistí, že na to koule nemají. Problesklo mi hlavou. "Počkej. Jednou budeš fakt stará babka a budeš si užívat toho, jak se o tebe všichni starají," prohodil jsem vesele. "Navíc je tu velká pravděpodobnost, že nezestárneš. Nebo aspoň ne moc. Všiml jsem si toho u místních vlků, někteří trochu zestárnou, ale ještě jsem tu neviděl vlka, který by byl opravdu hodně starý až skoro nad hrobem. Asi na tohle má celkově vliv magie v kraji," podělil jsem se zamyšleně o svou novou teorii, která se nezdála ani tak moc nepravděpodobná, jako většina mých ostatních teorií.
Lyl si pořád nakračovala dál a dál, k místu o kterém si myslela, že by mohlo ukrývat naši novou ubikaci. Najednou se však zastavila. Zmateně jsem zastříhal ušima, když se mne dotázala zda jsem to taky slyšel. Napnul jsem uši, jak nejlépe to šlo. V dálce jsem slyšel nějaké šplouchání, jako by se velká voda někam drala. "Asi tu bude někde v okolí řeka," nadhodil jsem a doufal, že myslela tenhle zvuk a ne něco jiného.

//jasný taky mám týdny kdy se sem nedostanu, ale vždycky ostatním napíšu že tu nebudu a ať mě přeskočí :) neočekávám odnich že tu budou měsíc čekat... Tohle je textová RPG založena na hraní dvou a více lidí, takže pokud chceš psát jen jednou za měsíc musíš si na hru najít někoho komu to taky 1 za měsíc vyhovuje... Musím ale říct že takových je tu poměrně málo, protože většina min ten jeden post týdně očekává :)

// pokud chceš aby tvého vlka někdo poznal, tak jo ale nemůže nechat čekat víc jak pár dnů aniž bys napsala omluvu s tím kdy hodláš napsat :) je tu spousta lidí co si ráda zahraje, ale nehodlají čekat déle jak týden na odpověď :) pokud si chceš opravdu zahrát tak za pár dní mám volnou Elisu a můžu s ní za tebou přijít, ale jen pokud máš chuť na aktivní hru ( alespoň 1 post za 2 dny) :)

"Buď ráda, že si pamatuju že jsi tam se mnou byla ty," odsekl jsem Lyl na její poznámku a pak jsem na ni ještě vypláznul jazyk, abych tomu dodal tu správnou jiskru. Pomalým krokem jsem pokračoval dál a vůbec jsem nepodezíral, že Lyl něco možná je. Vypadala podle mého názoru zdravě a na nic si nestěžovala. Navíc jsem doufal, že kdyby jí něco bylo tak mi řekne. V lehkém tempu jsem si to ťapkal přes území smečky. "No taky bys nechtěla jako stará spadnout do jezírka a utopit se ne?" odvětil jsem vlčici na její poznámky, které se mi moc nezamlouvaly. No nechtěl jsem jí to nějak rozmlouvat, protože jsem věděl, že s ní a jejími názory nehnu. Přidal jsem trochu do kroku, ale ne moc, abych ji za sebou neztratil. Měsíc vystoupal vysoko na nebe a já byl rád, že jsem takhle venku. Sice se nedalo říct, že na čerstvém vzduchu, protože to tu mírně zavánělo, ale aspoň jsem mohl koukat na nebe. Lyl náhle prohodila něco k úkrytu a pak se vyadala směrem, který označila za ten nejlepší možný, kde by se úkryt mohl nacházet. Mírně jsem tedy změnil směr a teď jsem jí já ťapkal za zády.Taky bych chtěl mít takovýhle odhad na to, kde se co nachází. Ale můj orintační nesmysl je prostě moc dokonalý na to, aby mě někam správně dovedl. Tiše jsem si povzdechl nad svým osudem, ale pak jsem opět nasadil úsměv a pochodoval dál.

Sledoval jsem okolí a zlehka našlapoval. Tlapka tlapku mine. "Jooo to kdybych věděl," zasmál jsem se, když se mne Lyl v podstatě ptala co jsem jí slíbil minule, že mě vytáhla. "Popravdě moje paměť se vždycky zázračně vygumuje s dalším dobrým jídlem. To tedy znamená, že si pamatuju naposledy co jsem měl včera k obědu a pak už nevím," dodal jsem s dalším smíchem, protože to byla pravda. Moje paměť byla jako cedník. Roztomilý malý cedník, do kterého se toho moc nevejde a co se vejde to rychle uteče pryč. Toto, že Lyl mluvila odměřeně jsem si nevšímal. Byl jsem na to zvyklý víc než by si mohla myslet. Přeci jenom otec také nebyl nejvýmluvnější a nejpřátelštější vlk pod sluncem. Přeskočil jsem větev, kterou jsem měl v cestě a pomalu pokračoval dál.
Lyl začala rozebírat území. Jen jsem jí naslouchal a čekal, až řekne co má na jazyku. "Rozhodně je to tu bezpečnější než kde jinde. Na druhou stranu třeba pro malá vlčata nebo starší vlky, to tu musí být nebezpečné. Nějaký stařík uklouzne a žbluňku, je to hotovo," řekl jsem s trochu smutným hlasem, protože mi ta představa byla nepříjemná. Měl jsem rád jak staré vlky, tak vlčata. "Zajímalo by mě, kde tu mají úkryt. Protože jsem tu neviděl, žádné jeskyně nebo tak něco. Musí být asi někde dobře ukrytý, ale zároveň nemůže být moc nízko, aby ho nezatopila voda z jezírek. Co myslíš?" zeptal jsem se, když už jsme byli hovorem u území. Lyl trochu obrátila téma na mne a mou novou rodinu. "Nevypadali, že by se zrovna chtěli vybavovat. Navíc si říkám, že bude lepší přijít a popovídat si, až budou mít trochu vytráveno. Teď bude většina z nich spát nebo odpočívat a to zrovna nebyl můj plán pro zbytek večera," odpověděl jsem jí popravdě. Chtěl jsem se prostě projít, byl jsem rád že mám za společnost Lyl, ale kdyby nechtěla jít stejně bych se šel projít. Byla jako příjemný bonus k mému putování.

Lylwlin se ještě chvíli čistila, než se rozhodla že tedy půjde. No jo ženská, bude se tři hodiny čistit, aby pak stejně šlapala po bahnech v močálu. Ostatním jsem nevěnoval moc pozornosti. Bylo mi jasné, že tu má každý svých starostí dost, jako v jiných smečkách, a že zaobírat se někým novým se jim po lovu a vydatném obědě nebude. Slunce začalo sestupovat a noc už klepala na dveře nebe.
Zvedl jsem se a vyrazil. Pomalým krokem jsem s Lyl srovnal tempo a pustil jsem se do obhlídky nového domova. Nebylo třeba někam pospíchat, takže jsem se snažil si cestu dopodrobna prohlížet. Sledoval jsem květy, které rostly na malých pahorcích mezi jezírky. Voda v malých tůňkách sváděla k namočení, ale něco mi říkalo, že to by nemuselo být dvakrát bezpečné. Přeci jen jsem si vzpomněl na nedávnou minulost. Tentokrát už by mě Lyl asi nezachránila. Pohlédl jsem na béžovou. "Lyl zachránila bys mě znovu z těch močálů nebo ne?" zeptal jsem se zvědavě, protože mne docela její odpověď zajímala. Nehledal jsem v tom hlubší význam, jen mě to prostě zajímalo. Pomalu jsem si to našlapoval po pevné zemi a doufal, že vydrží pevná co možná nejdéle. Nerad bych se propadl, ale to v tomhle prostředí bylo jednou za čas zaručené. Chtělo by to najít i úkryt. Třeba na něj cestou narazíme.

//východní hvozd

Následoval jsem svou novou Alfu, jako její věrný stín. Kamzíci levitovaly před námi a já na ně dostával velkou chuť. V tlamě se mi to jenom tetelilo, jak už jsem se těšil, že se zakousnu do lahodného masíčka. Ale musel jsem počkat. Věděl jsem, že je důležité se uvést tím nejlepším možným způsobem. Takže jsem se snažil být trpělivý a počkat, až Skylieth ukončí lov a první si ukousne. Ostatní se trousili postupně za mnou a já věnoval jenom letmý pohled Lyl. Byl jsem rád, že je v pořádku a nic se jí během lovu nestalo. Je to prostě silná vlčice. Jí by se nic nestalo. Skylieth ukončila lov ve dvou větách a pak si vzala kus zadní části jednoho z kamzíků. Úsmál jsem se na naši alfu a pak si vzal kus z plece jednoho z ulovených kamzíků. Bylo to lahodné maso a já byl rád, že jsem se mohl lovuzůčastnit. Byl jsem poměrně dost hladový a tak mi tohle masíčko bodlo.
Když jsem dojedl olízl jsem se a pomalu se posadil. Čekal jsem až Lyl dojí i ona. "Nechceš se jít projít po lese, ať to tu okoukneme?" zeptal jsem se jí se zvědavostí. Sice jsem to tu neznal, ale pokud jsem tu měl žít, měl bych vědět kde co je. Rozhodně by se hodil i nějaký místní průvodce, ale mě bylo jasné, že nikdo ze smečky se s nováčky nebude chtít jen tak bavit a tak jsem doufal, že se s Lyl neztratíme.