Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Skylieth reagovala na Lyl a její odchod trochu kousavě, ale já to nechápal, takže mě to ani nemohlo urazit. Pak se alfa pustila do vyprávění o svém slizkém příteli. Zastříhal jsem ušima. Tak moc jsem se nudil. Asta se mne otázala ohledně Lyl, jestli je ta béžová. "Jo, Lyl je ta béžová vlčice. Celým jménem Lylwelin," dodal jsem pro vysvětlení. Skylieth se pak pustila do vysvětlování, že lov byl nedávno a Asta se nabídla, že na lov půjde taky. Znovu jsem zastříhal ušima. Zrzek se nijak neprojevoval, což mě trochu lezlo na nervy, ale užíval jsem si alespoň společnost vlčic. Skylieth nakonec navrhla lov jen tak pro zábavu, cvičně. "Nemám rád lov jen pro zábavu," podotkl jsem potichu, protože něco jiného bylo cvičit svoje schopnosti s jiným vlkem a něco jiného byl lov. Nehodlal jsem jít na lov kvůli zábavě, jen kvůli potravě. Nepřipadalo mi fér někoho pronásledovat a lovit, jen protože se tu nudíme. Musí tu být přece jenom něco, co bychom mohli dělat. Sednul jsem si a začal se znuděně rozhlížet po okolí. "Nevíte náhodou jak daleko je to odsud k Životu?" otázal jsem se jen tak, aby řeč nestála. Samozřejmě že jsem věděl jak je to daleko, ale chtěl jsem rozpoutat debatu.

Mojo, jak ho vlčice představila, nevypadal úplně nadšeně, že jsem se přidal k jejich malé skupině. Nechápal jsem tenhle typ vlků, kteří se drželi v ústraní nebo v malých skupinkách. Takováhle přesně byla Lyl. No já na druhou stranu potřeboval mít kolem sebe co nejvíc vlků, co to šlo. Asta, vlčice která se ujala slova, mi odvětila na otázku, že nic nového není. Takže se tu vážně nic neděje. Jaká škoda..."Těší mě Asto." Zastříhal jsem ušima a podíval se na podivnou ještěrku na zemi. Nakrčil jsem trochu nos, ale nic jsem nedělal. Ještěrky mi nevadily, ale že bych je nějak rozlišoval nebo vyhledával rozhodně ne. Bylo to divné, lesklé a nechutné a to mi k vědomostem stačilo. Ještěr se zaměřil na Moja, který se s ním snažil nějak vypořádat a tak jsem to nechal plavat a zaměřil se na to, co říkala moje Alfa. "Lyl se někam vypařila, ale vrátí se," prohodil jsem stručně. Pak mi došlo, že Lyl nikdo z vlků nezná a tohle by mohlo vyznít dost negativně, co se jejího charakteru týče. Přeci jenom vypařit se ze smečky, ke které se chcete přidat, není úplně dobré. "Ona není úplně společenská. Bylo toho na ní asi trochu moc a potřebovala se vyvětrat a trochu být o samotě," dodal jsem rychle, abych nějak Lyl obhájil v očích alfy a ostatních.
Další otázky už mířily mým směrem, což mi bylo příjemnější. "Já jsem v celku spokojený až na tu nudu," zasmál jsem se. "Takže lov bych určitě uvítel a přidal bych se, pokud se pro něj rozhodnete. Víte nejsem ten typ vlka, co by vydržel jen tak celý týden polehávat," dodal jsem na vysvětlení. Byl jsem sice rodinný typ a smečkově založený, ale to neznamenalo, že se budu jenom povalovat po lese. Byl jsem připravený, že pro smečku budu lovit, přemisťovat věci, hlídat vlčata a podobně. Má tahle smečka vůbec vlčata? Zatřepal jsem hlavou a rozhodl se, že ptát se raději nebudu. Na to bude dost času déle.

Lylwelin se mnou souhlasila, ale zároveň nesouhlasila jednou větou. Její odmítavý postoj k seznamování jsem nechápal, vždyť to byla ta nejlepší věc na smečce vůbec. No nechal jsem jí být a rozhodl se ji nepřemlouvat, když jsem uslyšel hlas naší alfy, který se rozléhal lesem. Nejspíše chtěla vědět, jak se nám daří. Mrskl jsem ocasem a poslouchal Lyl, která mne vybízela, abych už šel. Lyl se taky zvedla. Chvíli jsem ji pozoroval ne úplně důvěřivým pohledem, protože přeci jenom se jí mohlo něco po té vodoeskapádě stát. "Ale až se vrátíš, tak by sis měla odpočinout," prohodil jsem trochu ustaraně. Vlčice už mě neposlouchala a ťapkala si to pryč. Zastříhal jsem ušima a otočil se směrem, kterým se ozývalo vytí.
Skylietha další dva vlky jsem našel po chvilce. "Zdravím," prohodil jsem s úsměvem a zastříhal šibalsky ušima. "Jmenuju se Sigy," představil jsem se vlkům, které jsem neznal a pak jsem se posadil tak, abych na všechny hezky viděl. "Je v lese něco nového?" otázal jsem se, aby řeč nestála.

Podíval jsem se na Lyl. Byla úplně v pořádku. Teda nevím, jestli celkově, protože nejspíš byla trochu na hlavičku, ale po fyzické stránce vypadala více než dobře. Zastříhal jsem ušima a sledoval pohledem okolní "les". Lyl se mne otázala zda byl dobrý nápad přidat se ke smečce. "Nevím," prohodil jsem suše. "Popravdě jsem taky čekal více využití pro svůj volný čas. Nějakou náplň, něco co bych mohl dělat. Je fakt, že kdybych mohl tak bych se chtěl mnohem více zapojit. Bývalá smečka měla funkce, co si pamatuji. Ale nevím, jak to funguje tady," prohodil jsem zamyšleně. Bylo pravdou, že tu nejsme tak dlouho, abychom mohli o nějakou funkci žádat. Ještě nemáme tu potřebnou důvěru. Na druhou stranu jsme se tu opravdu víceméně jenom flákali, což není úplně to, co by vlk ve smečce očekával. Asi to takhle ale prostě je. Třeba byla Klímová smečka jiná než ostatní, co se tohohle týče. Lyl zavrhla můj nápad na to, jít se s někým seznamovat. Zastříhal jsme ušima. "Když nejdeme mi k nim, třeba příjdou oni k nám," zasmál jsem se a pak jsem zvedl hlavu k nebi. Vydal jsem táhlé vytí. "Vííííííí!" rozneslo se lesem. Bylo to spíše komické než cokoliv jiného, protože jsem se nepřestával smát, což docela modifikovalo moje normální vytí v jakýsi "ví" zvuk. S úsměvem jsem se obrátil na Lyl v naději, že ji to aspoň trochu rozesmálo. "Tak uvidíme," dodal jsem ještě.

//úkryt

Lylwelin se válela v bažinách, jako by jí to vyhovovalo. No já nebyl úplně pro to si lehat na zem, která je z větší části bahno, ale proti gustu. Zastříhal jsem ušima a vydal se jejím směrem. Vypadala jako nějaká modelka, jak si nechávala srst usušit sluníčkem. Chvíli jsem na ni zíral, ale pak jsem si uvědomil své zírání a tak jsem zavrtěl hlavou. "Jaké jsou další plány?" otázal jsem se. Teď už jsem byl klidnější a veselejší, jak bylo jasné, že se jí nic nestalo.
Postával jsem kousek od Lyl a čekal na její vyjádření. "A můžeme se podívat jestli někdo není v okolí. Myslím tím poznat vlky ze smečky, když už jsem se k nim rozhodl přidat ne?" nadhodil jsem po chvilce, protože to bylo něco co jsem momentálně dělat chtěl. Rozhodně jsem nechtěl být déle s Lyl sám, abych zase něco nevyvedl. Jisté totiž bylo že s mou nešikovností, se něco stane a Lyl to opět odnese. Nechtěl jsem to tedy riskovat. A navíc bylo mi jasné, že se s vlky ve smečce musím jednou seznámit. A čím dřív tím líp.

Lyl už podle všeho zase nabrala zpět ztracené síly, když odmítla mou nabídku, že dojdu pro pomoc, a zároveň se pustila do "vtipkování". V jejím podání to znamenalo mírně kousavou poznámku. Mrsknul jsem nasupeně ocasem, ale dál jsem jí nekomentoval. Ať si dělá jak myslí. Proběhlo mi hlavou. Dlouho jsem se na ni však nevydržel zlobit. Byla až moc roztomilá. Navíc teď když se vyšvihla na nohy a oklepala, jí srst trčela do všech možných i nemožných směrů, což působilo více než komicky. Usmál jsem se a dál už její počínání nekomentoval.
Měl jsem o trochu lepší náladu, když jsem viděl, že se Lyl nic vážného nestalo. Dokonce se sama rozhodla odkráčet pryč, aby mohla uschnout. Chvilku jsem ještě počkal v jeskyni, abych jí dal osobní prostor, než jsem si to pomalým korokem zamířil z jeskyně ven. Ještě jsem se naposledy otočil a trochu mne zamrzelo, že nemám magii ohně. Aspoň bych to tu mohl vysušit. Neměl jsem však to štěstí ovládat i tuto magii. Nebo jsem o tom aspoň nevěděl a po posledním excesu jsem nehodlal riskovat. Zamířil jsem proto ven z jeskyně, doufaje že než sem zavítá někdo další místo uschne.

Vypadala pořád trochu roztřeseně, ale aspoň už mohla mluvit a hlavně dýchat. Sledoval jsem ji pořád víc a víc jako na trní, ale když prohodila, že "to byla jízda", bylo mi jasné, že je to už lepší. I tak jsem si ale neodpustil malou otázku. "Nemám pro někoho dojít?" zeptal jsem se trochu pořád vyjukaně. Bylo by rozhodně lepší zavolat někoho zkušenějšího. Alfu. Někoho kdo ovládá magii vody od narození. Kohokoli. Zastříhal jsem ušima a přemýšlel, co mám dělat dál. Lyl se mezitím převalila na břicho. Už vypadala lépe, ale pořád to nebylo ono. Třeba to jenom hraje a ve skutečnosti jsme jí něco udělal. Nebo jsem jí možná nedopatřením protrhl vodou plíce, nebo já nevím něco. Hlavou mi výřily myšlenky. Byly samovolné a jako z řetězu utržené. Vůbec se mi nechtělo věřit, že se něco tak hrozého může stát, ale jak vidno může a dokonce se to stalo. A stalo se to zrovna mě. "Vidíš, takhle to dopadá když někoho nutíš, aby používal magii, kterou neumí ovládat," zavrčel jsem. Byl jsem naštvaný, ale víc na sebe než na Lyl. Švihnul jsem podrážděně ocasem, jako bych odháněl nějakou mouchu ze svého těla. Nechtěl jsem tu zůtávat, ale něco mě nutilo zůstat u Lyl dokud se pořádně nevzchopí.

Sledoval jsem Lyl, která se celá mokrá rozkašlala. Kašlala opravdu hodně. "Jsi v pohodě?!"
vyštěknul jsem a pomalu se vyškrábal na tlapky, abych k ní mohl dojít. Lyl pořád ležela na zemi a kašlala a já nevěděl co mám dělat. Vypadalo to, že se dusí. Co mám dělat, co mám dělat, co mám dělat... Panikařil jsem poměrně dost. Pořád jsem, ale nevěděl co mám dělat. Zkusil jsem do Lyl strčit čenichem, ale pořád jenom kašlala. Pak mne napadlo zkusit do ní šťouchnout tlapkou. No nic se nestalo. Mysli mysli mysli. Lyl pořád kašlala a mě bylo jasné, že mi dochází čas. "Tak jo něco zkusím, ale nesmíš se hýbat," řekl jsem ale z mého tónu bylo poznat, že vůbec nevím co dělám. Zaměřil jsem svou pozornost na Lyl a vodu, kterou měla nejspíš v plicích. Pomalu jsem ji začal navádět k sobě. Soustředil jsem se, abych náhodou nezpůsobil další výbuch a z Lyl se nestala fontánka. Najednou vlčici z tlamy vyrazila voda. "V pohodě?" zeptal jsem se nervózně.

//jenom sigymu se oči mění jen při magii země na zelenou, jinak jsou pořád žlutý :)

"Sice je tu louka, ale bylo to namáhavé," prohodil jsem a snažil se tím naznačit, že magie vody bude o to těžší. Lylwelin se nakonec pustila do zkoušky svojí magie, ale vypadalo to, že jí to nejde. Naklonil jsem hlavu na stranu a sledoval její soustředěný výraz. Nakonec to Lyl vzdala. "Neboj, příště to určitě vyjde chce to jenom více trénovat," povzbudil jsem ji a doufal, že to příště zkusí ještě s větším zápalem. Kéž bych jen věděl, jak dobrá je to herečka.
Její okamžitá reakce byla na mne. Byl jsem poměrně dost odpočatý na to, abych něco zkusil, ale pořád jsem si nebyl nějak jistý. "Já nevím, nerad bych něco vyvedl," prohodil jsem potichu. Lyl ale vypadala neústupně. Zaměřil jsem se na vodu v jezírku. Představil jsme si jak se zvedá jako menší vlnka. Voda se opravdu začala zvedat. Mírně jsem se usmál, protože jsem byl rád, že mi moje magie zatím vychází vstříct. Najednou se ale něco zvrtlo. Z jezírka vystřelil sloupec vody nahoru."Co to?" vyjeknul jsem a povolil soustředění. Sloupec vody se najednou rozpadnul a vodní masa dopadla na mě a na Lyl. Přímáčklo mě to na chvíli k zemi. Jakmile jsem se trochu rozkoukal našel jsem pohledem Lyl, která byla taky mokrá. "Jsi v pohodě?!" zeptal jsem se ustrašeně, nerad bych jí ublížil. Příště už to nebudu raději zkoušet.

Lyl vypadala že je spíš zaujatá tím, že se mi mění barva očí, než tím, že jsem kolem ní v podstatě udělal menší zahrádku, ale co už. Měl jsem stím rovnou počítat. Přišel jsem si trochu jako pouťová atrakce, protože jen co jsem skončil, chtěla po mně další ukázku nějaké jiné magie. "Říkal jsem že umím ještě s vodou, ale nejsem v tom dobrý. Nevím jak moc bych to zvládnul ovládat," zabrblal jsem, ale jejímu pohledu prostě nešlo odolat. "Co když něco zkusíš s magií ty a pak zase já? Abych si chvíli odpočinul?" nahdodil jsem a pak jsem si i zývnul, i když jsem unavený vůbec nebyl. Chtěl jsem vidět co dokáže. Magii iluzí jsem nikdy předtím u nikoho neviděl použitou, vždycky se o ní někdo zmínil nebo tak, ale nikdy ji přímo předemnou někdo nepoužil. Chtěl jsem vědět o magiích všechno co šlo, nebo jsem je aspoň chtěl všechny vidět v akci. Zastříhal jsem ušima a nasadil pohled největšího zvědavce na světě, doufaje že ji to přimněje se přidat do zkoušení vlastních magií.

Lyl si sedla kousek ode mne a zaměřila se mi přímo na oči. Vypadala nadšená spíše faktem, že se mi mění oči, když použiju magii a podpořila to svými slovy. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Jenom jsem o tom slyšel od někoho kdo mě viděl používat magii. Sám jsem svoje oči nikdy neviděl se měnit."Popravdě se mi do toho moc nechtělo, nebyl jsem si jistý kolik toho s magií zvládnu a co mě unavý a jak moc. "Tak jo, ale je možný že potom usnu. Magii jsem nepoužíval už strašně dlouho plus nevím, kolik otho zvládnu a co už je nad moje hranice," řekl jsem s povzdechem a pak s začal soustředit.Představoval jsem si jak v mechu, který tu sem tam byl vyrůstá květina. Představoval jsem si malou bílou sedmikrásku, jak se dere skrze mech, jak jí narůstá popě, které se záhy mění v květ. Moje oči se přeměnily na zeleno a z mechu opravdu vyrostla sedmikráska. Byla sice maličká, ale mě to stačilo. Zavrtěl jsem hlavou a moje oči pomalu přešly zpátky do žluté. Trochu jsem vydechl, protože jsem si uvědomil, že jsem celou dobu nedýchal. Necítil jsem se nijak extra unavený, dokonce jsem si věřil, že bych zvládl i víc kdybych chtěl. Znovu jsem zaměřil svou pozornost na sedmikrásku. Oči se mi zalily zelenou a najednou vyskákaly sedmikrásky všude kolem Lyl. Jako by se nějak zhmotnily na kameném podkladu. Všude byly prostě sedmikrásky. Povolil jsem soustředění a oči se mi vrátily k normálu. Jediné co zůstávalo byly sedmikrásky kolem béžové vlčice.

Lyl byla pořd nabručená, ale já se rozhodl že si tím den kazit nenechám. Dodala něco v tom smyslu, že to jakou magii ovládá zajímá skoro každého. Jen jsem na to nakrčil čenich. Je pravda, že když vlk nemá zbarvené oči, tak se to nedá poznat a ostatní to fascinuje. Ale mě se na to skoro nikdo nikdy nezeptal. Zastříhal jsem ušima a očekával příval otázek ohledně Smrti. Lyl vypadala zaujatě, když se mne otázala zda jsem u ní byl. "Jistě že jsem u ní byl," prohodil jsem sebejistě, i když v době své návštěvy té černé potvory jsem sebejistý zrovna nebyl. "Chtěl jsem, aby mi pomohl zjistit mou magii a tak. Nakonec se mnou něco udělala a moje oči se od té doby mění, když používám magii země. Nevím jestli to funguje i u jiných magií nebo ne, ale u země to mám potvrzené," prohodil jsem stručně a doufal, že na ni svou návštěvou u samotné Smrti udělám dojem. Rozhodně bych jí nedoporučoval tam chodit, ale mohl jsem aspoň dělat všeználka. Znovu jsem zastříhal ušima.

Kývnul jsem hlavou, že venku musí být pravdu příšerně. Nezáviděl jsem to vlkům, kteří nemají kam by zalezli v tom vedru, které venku musí zuřit. Zastříhal jsem ušima. Najednou Lyl bouchla. Kdybych jí neznal bál bych se jí, ale mě spíš přišla jako malé rozlobené vlčátku. Nehodlal jsem ji však popouzet ještě k dalšímu vzteku a hněvu. "Jasně že to nikomu neřeknu, jen jsem tě chtěl uklidnit, že zrovna tvoje magie nikoho asi zajímat nebude," řekl jsem s pokusem o klid v hlase. Byl jsem trochu poplašený z toho, že jsem ji tolik vytočil, ale na druhou stranu mi přišla děsně roztomilá. To bych jí asi raději říkat neměl. Lyl si to přeťapkala po jeskyni. Chvíli se nijak nevyjadřovala k mému dalšímu povídání o magiích. Asi byla pořád ještě vytočená. Pak hlesla jenom zajímavé, jako by ji to vůbec nezajímalo. Napadlo mě trochu rozproudit debatu. "Ani moc zajímavé to není. Zajímavější je Smrt, která ty magie dává," dodal jsem a doufal, že tím získám kýženou reakci a že to Lyl odvede od jejího naštvání jinam.

Lyl začala tvrdit, že začíná být vedro. "Mě to ani nepřijde, tady v jeskyni je poměrně chládek, ale je fakt, že je tu tepleji než normálně v jeskyních bývá," prohodil jsem a ponořil tlapky do jezírka, které bylo před námi. Lyl vypadala, že není moc nadšencm teplých dnů, ale mě moc nevadilo léto. Byl jsem rád, že se můžu cachtat ve vodě a že nemám tu otravnou rýmu, kterou jsem trpěl každou zimu. Zastříhal jsem ušima a pokýval hlavou, když mluvila o vlcích, kteří zneužívají svou magii. Pak začala vypadat opatrně. Nakonec z ní vypadlo, že ovládá magii iluzí a neodpustila si ani varování. Musel jsem se začít smát. Neměl bych asi tolik riskovat. Nešlo tomu však zabránit. "Lyl, myslím si, že rozhodně nehrozí, že by to že ovládáš iluze někomu nějak vadilo," prohodil jsem s úšklebkem. "V podstatě je tu všem jedno, kdo co ovládá si myslím." Přehodil jsem tlapku přes tlapku. Z té, kterou jsem měl donedávna v jezírku, pomalu kapala voda. "Jasně, že magie musíš trénovat. Je to stejný jako svaly pro lov. Když je netrénuješ ochabnou, ale upřímně nemám s kým trénovat," prohodil jsem v odpovědi na její otázku neotázku. "Vím že je oheň, voda, země a vzduch. Pak taky iluze, elktřina, neviditelnost, myšlenky a příkaz. Jo to jsou asi všechny magie o kterých vím. A spousta vlků má i svoje speciální co jsem tak pochytil," shrnul jsem všechno, co jsem o magiích věděl.

Lyl pořd nevěřila tomu, že se tady cvičné boje můžou hodit. Odsouhlasila sice, že pro vlčata nebo mladé vlky, můžou být cvičné boje dobré, ale neuznávala, že by se mohli hodit i dospělým vlkům. "Podle mě jeden nikdy nesmí vyjít ze cviku," dodal jsem ještě, ale dál jsem to nerozváděl. Zmínka o mé sestře mě trochu zamrzela. Rád bych věděl kde se teď nachází, ale nehodlal jsem do toho moc dloubat. "Je pravdou, že magii tu někteří používají víc než by bylo potřeba," povzdechl jsem si a pak se zaposlouchal do Lylina hlasu. Ta se vyjádřila ke své magii jakože je jí to jedno. Jako ostatně všechno ostatní. Zastříhal jsem ušima. "A nemáš ani tušení co ovládáš?" otázal jsem se jí a naklonil hlavu na stranu. "Já třeba vím, že ovládám magii země a magii vody, ale nevím jak moc," pokusil jsem se ji rozhovořit, ale moc mi to nešlo. Doufal jsem, že se nějak do hovoru pustí sama a že to nenechá celé na mě. "A nebo co bys chtěla ovládat?"