Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vedl jsem vlčici až na samotnou severní hranici. Byla poměrně velká zima a tak jsem doufal, že se mi podaří ji odvést na hranice a že už půjde po svých. Rád bych totiž zalezl někam do tepla. Nebo se vydal na lov.
Byli jsme kousek od hranic, takže nadešel čas se rozloučit. "Tak jo, tady už můžeš jít. V lese určitě najdeš nějaký úkryt," řekl jsem a obrátil se na ni. Vlčice najednou porhodila něco o zimě. Chvilku jsme a ni koukal. Naklonil jsem hlavu na stranu v nepochopení. Řekla jenom jednu větu... A pak se to z ní začalo sypat. Naklonil jsem hlavu na stranu a čekal jsem až skončí. Takže nakonec není němá. Že by nějaká magie? Nebo si to celé jenom vymyslela? Musím zůstat obezřetný."Faaaajn," protáhl jsem trochu zmateně. "Tak když už umíš mluvit, tak můžeš vyrazit zpátky do své smečky," dodal jsme ještě a zamrskal jsem ocasem. "Rád jsem tě poznal...." došlo mi, že neznám její jméno a tak jsem se jenom usmál. Doufal jsem, že se tedy rozloučíme a vlčice vyrazí po svých domů. Nerad bych, aby nás tu našla Skyl nebo Lyl.

Vlčice mne následovala poslušně jako ocásek. Po chvilce přidala do kroku a šla těsně vedle mě. Nebylo to nic nepříjemného, ale příjemné to taky nebylo. Pořád byla cizinec a já si nemohl být jistý, jestli mě náhodou nemá v plánu za další zatáčkou zakousnout. Zastříhal jsem ušima a vypustil tyhle myšlenky z hlavy. Vlčice pak nápadně otočila hlavu na stranu a zakývala hlavou. "Aha," broukl jsem. "Takže ty jsi z jihu. A z jaké jsi smečky?" otázal jsem se jí, ale než mi stihla odpovědět, nechtěně do mě strčila. Zavrávoral jsem, ale rovnováhu se mi naštěstí podařilo udržet.
Vlčice sklopila uši a zakňučela. "V pohodě," prohodil jsem odlehčeně. Působila jako malé dementní vlče. Někdo jí mohl v minulosti ublížit a proto nemuluvila. Možná, že když byla malá, tak ji někdo napadl a ona nemohla promluvit. Přemýšlel jsem o tom, co s ní budu dělat, když nebude chtít odejít. Jestli má někde smečku, tak si cestu určitě najde. Buď půjde domů nebo půjde hledat úkryt v lese, ale to už není moje starost. Mrskl jsem ocasem a postupoval sněhem dál a dál na sever.

Vlčice pořád mlčela. Bylo to dost divné. Třeba je němá. Pomyslel jsem si a naklonil znovu hlavu na stranu. Přemýšlel jsem co s ní. Na mou otázku zda je v pořádku kývla, že ano. Jestli chce, ale někam odvést nebo ne jsem z ní nedostal. Jenom tak divně pokyvovala hlavou. No tenhle kraj je plný divných vlků. Třeba je němá nebo je třeba jenom promrzlá a nemůže mluvit, kdo ví. Vlčice se zvedla, že je připravená jít. "Fajn dovedu tě k hranicím a pak ti ukážu kam můžeš jít," navrhl jsem jí, ale na odpověď jsem nečekal. Bylo mi jasné, že odpověď z ní nedostanu. Otočil jsem se ze svého původního směru a zamířil jsem na sever. Svačina bude muset počkat. Zastříhal jsem ušima a doufal, že se zase nerozsněží.
Vedl jsem ji na sever, protože jsem věděl, že tam se nachází hustý les, ve kterém by se mohla schovat. Samozřejmě jsem ji, ale nemohl provést přes naše močály, takže jsem nejprve zamířil na východ, když jsme došli k nejbližší hranici začal jsem ji po obvodu obcházet, abych vlčici dostal na severní stranu hranic. "A odkud ses tu vzala?" zeptal jsem se a doufal, že z ní třeba něco vypadne. Chovala se děsně divně a pořád na mě koukala. Nepříjemné. "Máš štěstí, že je taková zima, protože jinak byses utopila v močálech. Ale teď všechno zamrzlo," podotkl jsem a zasmál se, protože jsem si vzpomněl na svoje vlastní uvíznutí, ze kterého mne naštěstí dostala Lyl.

Pomalu jsem si to našlapoval sněhem. Na moje volání nikdo nezareagoval, ale to jsem v duchu čekal. Jsou asi někde ukrytí a nechce se jim do toho mrazu... Nebo se jim nechce jenom tahat se mnou... Jejich mínus, neví o co přichází. Zastříhal jsem ušima a z vesela si to pokračoval dál. Ať byl sníh, mráz nebo cokoliv jiného, můj optimismus byl nezdolný a já věřil tomu, že naleznu nějakou potravu během pár vteřin. Možná jsem i byl trochu naivní, pravda, ale aspoň jsem měl vůli a odhodlání. Moje tlapky mne nesly dál, i když můj čenich nic necítil.
Náhle jsem zahlédl podivný kožich. Bílo-zrzavá vlčice si to ke mně nakráčela a ani nevydala hlásku. Vypadala trochu zmateně a promrzle, protože se celá klepala. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, protože jsem se vyděsil, že je nějakým způsobem vysílená a třeba hledá poslední možný úkryt u nás. Její pach mi naznačil, že je členkou nějaké smečky, ale rozhodně né té mojí. Nesmrdí bahnem. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu, když se vlčice svezla na zem a vystrčila do vzduchu zadek. Její ocas sebou švihal, jako by odháněla mouchy. Chvíli jsem jí na ten obří zadek čučel, ale pak jsem jen zaklepal hlavou. "Hele rád bych si chvíli hrál ve sněhu, ale popravdě tohle je území mojí smečky a ty tu jaksi nemáš co dělat. Pokud se teda nechceš přidat do naší smečky," prohodil jsem veselým tónem, i když mi bylo jasné, že to jí sem nepřivedlo. Očividně smečku měla, když byla tak dobře živená a jinak voněla. "Jestli hledáš nějaký úkryt, můžu tě někam doprovodit, ale tady jednoznačně zůstat nemůžeš," dodal jsem rozhodně. Ooo jak rád bych si pohrál ve sněhu, ale můj smysl pro povinnost byl mnohem silnější než moje společenská část povahy. Navíc jsme tady byl pořád nováčkem a nějak se mi nechtělo být vyhnán z tohohle samotářského ráje v téhle zimě. Sice je tu nuda, ale aspoň tu není zima. Rozhlédl jsem se kolem jestli nezahlédnu Skylieth. Snad se mi to podaří vyřídit i bez její asistence, abych nevypadal jako úplný neschopa. Pohledem jsem se vrátil k vlčici a doufal, že se otoči a odejde.

Snažil jsem se být v klidu, i když mi byla pořádná zima. No Lyl se rozhodla, že se půjde prospat. Taky ještě řekla něco ohledně toho, že budeme hladovět, protože alfa promeškala možnost lovu. Pokýval jsem souhlasně hlavou. "Celkově mi přijde, že tady všichni nějak pomřeli," zabručel jsem smutně a pak jsem se podíval na Lyl jak odchází pryč. Vypadala unaveně, ale pořád nádherně. Možná by se mi podařilo někde něco ulovit, ale sám to rozhodně nezvládnu. Zvedl jsem hlavu k obloze a vydal dlouhé zavytí. "Auuuuuu" neslo se lesem. Doufal jsem, že to někdo uslyší, ale také byla možnost, že ne.
Zastříhal jsem ušima a rozhodl se nečekat, než se někdo z nich probere. Přeci jenom mne mohl kdokoliv díky pachům následovat. Rozhodl jsem se vydat na jihovýchod, protože jsem cítil, že tam mám větší šanci něco k jídlu najít. Naštěstí přestalo sněžit a vítr utichl. Zima však pořád vládla železnou rukou a já doufal, že se mi podaří najít potravu co nejdříve.

Sledoval jsem Lyl, která vypadala trochu zaskočeně mou poznámkou o tom, že jí to sluší. Asi jsem jí to neměl úplně říkat, protože ona by mě nejspíš ráda vynesla i za takovýto kompliment v zubech. Naštěstí zareagovala jen tím, že si věc na tlapě nechá. Pokrčil jsem na to čenich. Ženské se vždycky musí parádit. Zastříhal jsem ušima a pak se mírně porozhlédl. Začínala být pořádná zima. Už nebylo moc příjemné zůstávat venku. "Nevím jak ty, ale já bych se raději zašel někam schovat. Je poměrně velká zima," prohodil jsem. Druhá věta byla poněkud nadbytečná vezmuli v úvahu, že zimy už si musela Lyl všimnout.
Nečekal jsem na její souhlas a vyrazil k našemu novému domovu. Věděl jsem přesně kde úkryt hledat a to bylo hlavní. Nehodlal jsem bloudit někde po okolí. V takovéhle nepříjemné zimě by to navíc bylo i poměrně dost nepříjemné. Koukl jsem po Lyl a pak jsem zmizel uvnitř našeho smečkového úrkytu. Očekával jsem, že v něm bude teplo. A pokud ne teplo, tak v něm alespoň nebude foukat vítr.

Lyl začala očistu věci pomocí sněhu. Já bílou hmotu využil, abych do ní otřel bahno, které jsem měl momentálně po celém svém kožichu. Trochu to záblo, ale co se dalo dělat. Lyl očistila věc a paksiji začala prohlížet. Zeptala se mě zda to není něco magického. "Jak já to mám vědět," odvětil jsem s úsměvem. Nebyl js vševědoucí vlk. "Možná se zkus zeptat Života," dodal jsem pak. Nechtěl jsrm, aby šla k Smrti a tak jsem jí navedl na jejího bratra.
Lylwelin si to začala dávat na zadní tlapku. Vypadala u toho komicky. Najednou jí to z nohy spadlo na zem. Když zkusila druhý pokus tak to konečně vyšlo. Zakrývalo jí to jizvy na zadní noze, což byl pravděpodobně účel jejího počínání. "Sluší ti to," podotkl jsem a usmál se na ni. Byla to pravda a já rád skládal vlkům komplimenty.Snad se jí to nedotkne.

Natočil jsem hlavu na stranu. "No, jestli jsem to dobře pochopl pak jedinou alfou ve smečce je Skylieth, která nemá partnera. A pokud nepočítám tu Launee tak tu nikdo jako moc mateřský typ není. Rozhodně bych neřekl, že je tu nějaký pár nebo tak. Takže absence vlčat se zdá celkem logickým vyústěním této situace," podotkl jsem věcně, protože přece kde nejsou páry nebudou ani vlčata. Zastříhal jsme ušima a sledoval Lyl, která torchu posmutněla během vzpomínek na rodnou hroudu. Nbeo se mi to tak alespoň zdálo. No nekomentoval jsem její pohledy nijak a raději jsem si hleděl svého.
Lylwelin náhle popadla nějakou větev a začala dolovat tu divnou černou věc z bahna. Jen jsem zvedl obočí. Někdy se opravdu chovala jako malé tvrdohlavé vlče. Sledoval jsme obezřetně její počínání, když najednou věc vyletěla z bahna a dopadla vlčici k nohám. Ona dostala hezký šutřík a já dávku bahna přímo na kožich. "No tak..." vyprskl jsem a packou jsem se pokusil nějak to bahno ze svého kožichu dostat, ale spíše jsem ho rozmazával všude kam to šlo. Lylwelin mezitím sledovala šutr před sebou.

Lylwelin vypadala, že nad něčím přemýšlí, a tak jsem ji nechal chvilku být. Držel jsem jazyk za zuby dokud neporomluvila a nepoložila mi otázku. "Abych pravdu řekl, taky jsem si smečku představoval trochu jinak. Popravdě si svou rodnou smekču pamatuji jako plnou různých zábavných aktivit a vlci pořád někde něco dělali a tak. Ale možná, že tady je to jiné. Nebo mi to tak jen přišlo protože jsem byl vlče," prohodil jsem trochu zamyšleně. Možná to tu musíme rozhýbat... A třeba se ostatní chytnou. Zastříhal jsem ušima, což byl můj typický pohyb. "Ale třeba ten lov, co má v plánu alfa se nějak rozjede a s ostaními to trochu pohne," dodal jsem v naději, protože by mne opravdu mrzelo zůstávat ve smečce, kde se nic neděje.
Lyl najednou změnila téma. Podívala se do mokřadů a začala mluvit o něčem lesklém. Pomalu jsem ji následoval. "Na tvém místě bych to neriskoval, třeba do toho šlápneš a potopíš se," varoval jsem ji, ale rozhodně jsem ji nechtěl bránit v tom, aby si dělala co chce. Kdyby náhodou tak bych jí vylovil. Čekal jsem, co začne vlčice dělat a rozhlížel se po okolí. Kamení mne nijak nebralo, já byl spíš na kytičky.

Trochu jsem nastražil uši když mluvila o tom, že se porvala s nějakou "nádherou". Rychle jsem ji přejel pohledem, ale nevypadala nijak zraněně nebo tak. Oddechl jsem si a pohodil ocasem ze strany na stranu. "Ale i tak je nebezpečné pouštět se do šarvátek, když se někde potuluješ sama," prohodil jsem s trochou ustaranosti v hlase, ale věděl jsem, že víc rozmazávat to nemám. Lyl nebyla ten typ vlčice, která čeká na prince, který ji zachrání. Lyl odvedla svou řeč někam na tuláckou stránku. "Popravdě já se toulal nerad, takže jsem se vždycky někoho chytil a toho jsem se držel jako klíště. Neměl jsem rád toulání jenom sám," prohodil jsem a vzpoměl si na vlky, které jsem během svých toulkách považoval za parťáky. Taky jich pěkný pár byl.
Řeč se ztočila zpět na téma smečka a její členové. Jen jsem pokyvoval hlavou, protože jsem souhlasil s většinou toho co Lylwelin řekla. Pohazoval jsem ocasem a pomalu si to ťapkal za ní. Její závěrečná věta mě trochu vyvedla z rovnováhy. "Co-o?" zakoktal jsem trochu, protože takovéhle otevřené emoce mne u ní překvapovali. Chvíli jsem na ni zíral, ale pak mi došlo, že ještě nechci umřít a tak jsem si odkašlala. "Jasný, taky jsem rád že tu nejsem mezi těmi podivíny sám..." dodal jsem, abych zamluvil své předešlé vyvedení z míry.

Cupital jsem kousek za Lyl, jako bych byl její mazlíček. Měl jsem ale dobrou náladu, takže mi ani nevadilo, že vypadám jako něčí ocásek. Zastříhal jsem ušima a naslouchal Lyl a jejímu vyprávění. Nepůsobila moc nadšeně, že zažila magická dobrodružství. Já se dobrodružstvím nevyhýbal, ale ani jsem je aktivně nevyhledával. Lyl na druhou stranu působila jako vlčice, která se ničeho nebojí a do všeho se pouští po hlavě. Zastříhal jsem znovu ušima a pak se pustil do rozhovoru. "No alespoň si se trochu vyvětrala. A potkala jsi někoho zajímavého?" zeptal jsem se s trochou mírného podezření v hlase. Ne, že by mi vadilo, že se s někým baví, ale na druhou stranu jsem se bál, že by mohla odejít ze smečky kvůli někomu jinému. A to jsem rozhodně nechtěl.
Rozhodl jsem se otočit rozhovor trochu na smečku. Bylo mi jasné, že Lyl nebude chtít mluvit o sobě moc dlouho. "Tady se nic moc nestalo. Vrátila se Launiee nebo tak nějak se ta vlčice jmenuje... Ten zrzek Mojo toho moc nenamluví a spíš se mi zdá, že je pořád vlčetem a ne vlkem. Asta celkem ujde. Je tak akorát upovídaná.... No ale pořád nemám, co si s nimi povídat. Chtělo by to je lépe poznat na nějakém tom lovu no," rozpovídal jsem se a doufal, že se Lyl nenaštve, že mluvím o smečce.

Vlčice, která se představila jako Launee, mi sdělila, že jí otec neprozradil kdy se hodlá zastavit. Jako bych ho neznal. Usmál jsem se na vlčici. "Děkuju za informace," poděkoval jsem jí, i když ona už se zaměřila na zrzavého, který se začal chovat jako vlče. Možná to opravud byla jeho máma. Chvíli jsem na ně koukal. Choval bych se taky takhle k mámě? Zatřepotal jsem hlavou a obrátil se na ostatní. Asta ani Mojo nic neříkali, takže jsem se postavil a znuděně přešlápl.
Chystal jsem se rozloučit, ale náhle se u nás zjevila Lyl. Ani jsem si pořádně nevšiml, že se vrátila. Porhlásila něco o lovu. Bylo vidět, že se jí množství vlků nezamlouvá, ale bylo hzké ji vidět, že překonává svůj odpor. Zastříhal jsem ušima a usmál se. Lov zněl, jako velká zábava. Launee navíc nebude muset dojídat zbytky z úkrytu, ale bude si moct dát něco čerstvého. "Rozkaz šéfe," houl jsem za Lyl, která odcházela pryč od skupiny. Obrátil jsem se na ostatní. "Nevím jak vy, ale já mám pořádný hlad. Takže se pakuju," prohodil jsem najednou poměrně radostně a energicky. "Mějte se," dodal jsem ještě než jsem se rozeběhnul za Lyl.
Dohnat ji mi nezabralo nijak extra moc času, neboť šla poměrně pomalu a navíc jako by chtěla, abych ji chytil. Doklusal jsem k ní a srovnal krok. "Tak kdy se vyrazí? Kde máme sraz? Co přesně se půjde lovit? Jo a taky bych rád věděl kde jsi byla? A koho jsi potkala? Povídej přeháněj..." vychrlil jsem na ni tak rychle, že jsem zapoměl dýchat a musel jsem se pak nadechnout. Muselo být vidět a slyšet, že jsem se posledních pár hodin moc dobře nebavil.

Sledoval jsme celou situaci. Asta žádné plány neměla a Mojo byl němí jako ryba. Ten vlk mě začíná štvát. Je divný. Který vlk se nebaví s ostantími? Mrskl jsem ocasem a zaměřil svou pozornost na vlčici před sebou."Popravdě mě taky nic nenapadá, proto se tě ptám," prohodil jsem. Konverzace jsem měl rád, ale pokud se něco nestane tak tahle brzo skončí. Naneštěstí se k nám přihnala vlčice, která věci trochu rozhýbala. "Jo, to jsem. Jmenuju se Sigy," prohodil jsem k vlčici, kterou jsem si matně pamatoval. Její jméno mi však v hlavě nenaběhlo, takže mi nezbylo než doufat, že ho někdo zmíní. Mojo stále mlčel. Všiml jsem si Skylieth, která se k nám na chvíli připojila, ale jen postávala opodál. Náhle se lesem rozprostřel cizí pach. Mohl bych tam jít, ale věděl jsem, že jsou tu povolanější vlci, kteří by mohli vyrazit a bránit území. Já sám jsem byl nováčkem, který netušil jak to tu chodí. I když už bych si měl trochu zvyknout.
Asta se pustila do páčení informací od vlčice. Odtušil jsem, že byla pryč poměrně dlouho a že tím pádem měla dost novinek, které nám mohla sdělit. Přesednul jsem si na druhou část zadku a posouchal jsem. "A mohu se jenom otázat, kdy hodlá otec dorazit?" dovolil jsem si rychlou otázečku, než se vlčice rozhovořila. Skylieth se zvedla a odběhla. Pravděpodobně šla řešit ten cizí pach, který se táhl lesem.

//omlouvám se za zdržení, příště do mě prosím kopněte :D

Asta prohlásila, že ovládá magii vody a že jiné magie nemá. Mojo se do konverzace nezapojil. Zastříhal jsem ušima a čekal, co nám řekne naše Alfa, že má za magie. Očekával jsem hodně, ale tohle rozhodně ne. Trochu jsem se musel ovládat, abych po výčtu, který nám předložila Skylieth, neotevřel tlamu v úžasu. Zamrkal jsem, jako bych ji před sebou viděl poprvé. "Ehm... to je... působivé," zakoktal jsem trochu. Bylo to více než působivé, ale já nehodlal působit nijak extra překvapeně nebo závistivě. Přeci jenom byla to Alfa, takže se dalo očekávat, že se toho na ni nabalilo víc, než na nás na všechny. Taky tady už nějaký ten pátek byla, takže měla i více zkušeností, než mi všichni dohromady. Zajímalo by mě, jestli i já budu někdy mít něco speciálního. Zastříhal jsem ušima a chtěl jsem ještě něco dodat. Skylieth mě však předběhla. Prohlásila, že si jde odpočinout.
Osiřel jsem s Astou a tím co vůbec nemluví. Upřel jsem pohled naposledy zaodcházející alfou. Tolik k tomu, že se tu nic moc neděje. Pomalu jsem se zvednul ze sedu. Všechno mě nějak bolelo, jak jsem tu seděl moc dlouho. "Nějaké plány?" otázal jsem se Asty. Mojo nejspíš žádné neměl, nebo alespoň ne se mnou, takže jsem otázku mířil v podstatě jen na vlčici. Začínal jsem se tu pořádně nudti. Možná bych se mohl jít projít po okolí... Nějak jsem nevěděl, kdy bude ta vhodná doba opustit území smečky. Přeci jenom jsem byl přijat poměrně nedávno. Rozhodl jsem se počkat, zda Asta něco nevymyslí. Klidně bych si jen tak povídal, ale to by musela nadhodit nějaké téma. Já se sám ptát nechtěl, z obavy, že bych se mohl některého z nich dotknout nějakou ne úplně korektní otázkou, nebo že bych se trefil do něčeho citlivého.

Asta se pustila do příjemného vysvětování cesty k Životu. Jemně jsem kývl hlavou. "Děkuju za informace, určitě je někdy využiju," řekl jsem s úsměvem. I když jsem všechno, co mi právě sdělila, už věděl, nechtěl jsem ji nějak nepoděkovat za službu. Její zpětná otázka byla zajímavá. Už jsem se chtěl nadechnout, že jsem tam byl, ale pak mi došlo, že to by asi prohlédla mou lež o tom, že potřebuju znát cestu. "Nebyl. Byl jsem u Smrti, ale o Životu jsem jen zaslechl," prohodil jsem a poslouchal Skyl, která prohodila že u něj už byla dvakrát, aele že jeho sestru má raději. Pak se ona obrátila s otázkou na nás. "Nemám žádnou o jaké bych věděl," prohodil jsem a podíval se na Astu, jestli nějakou speciální magií neoplývá. Mojo vypadal, že se k debatě nevyjádří. Je trochu jako malé vlče. Zatřepal jsem hlavou, protože tohle bylo neslušné si o dospělém vlku i jenom myslet. Třeba se mu něco stalo nebo tak a to jsem momentálně nevěděl, takže jsem ho nechtěl soudit podle prvního pohledu. "A jaké vlastně ovládáte magie?" zeptal jsem se, abych odvedl pozornost svých myšlenek. "Co vím tak ovládám zem. Prý se mi mění oči podle magie, když ji používám. Řekla mi to nedávno Lyl. A pak taky nejspíš umím ovládat vodu, ale moc mi to s ní nejde. Jinak asi nic vyjímečného," dodal jsem, abych je trochu zlanařil k tomu se rozpovídat.
Podíval jsem se na nebe, protože se mi zdálo, že mi do kožichu něco dopadlo. Opravdu začínalo pršet. Ještě že nás ochraňoval les, ale i ten nebyl nejlepší ochranou. Nejradši bych šel zase do jeskyně. Zastříhal jsem ušima, ale nic jsem neřekl. Nehodlal jsem přijít o možnost si popovídat s ostatními členy smečky. Musel jsem zatnout zuby a tu deštivou smršť nějak přetrpět. Rozhodně jsem na tom byl lépe, než kdybych byl na nějaké pláni, ale úplně pohodlné to tu taky nebylo.