Hlásím se za Sigyho :)
Dorazila k nám Skylieth, což nám pomohlo, protože jsme nemuseli s Lyl řešit celou situaci sami. Nečekal jsem však povel naší alfy, kterým odliftrovala Lyl do úkrytu. Hodil jsem po odcházející Lyl trochu zmatený pohled, protože já rozhodně nebyl ve stavu, abych se o ně mohl postarat sám. Předpokládál jsem, že rozkaz má svůj důvod a že tedy není potřeba se nějak vzrušovat. Stejně by je pravděpodobně Skyl zvládla sama. Zavrtěl jsem hlavou. Nehodlal jsem už nic raději komentovat, protože jsem cítil jak mi rychle ubývá síla. Noha mne stále bolela, ale aspoň jsem se to snažil skrývat. Nechtěl jsem, aby někdo pojal podezření, že něco není úplně v pořádku.
Nečekal jsem, než dostanu pokyn od alfy. Chtěl jsem se těch dvou zbavit, co nejrychleji to půjde. Začínalo opět sněžit a zima se vracela. Nehodlal jsme tu trávit tedy víc času, než bylo nezbytně nutné. Napojil jsem se svou magií na zem a snažil se nalézt ty nejvhodnější bylinky. Moje oči začaly svítit zelenou barvou. Nebyl jsme expertem na bylinky a tak jsem se rozhodl věřit své intuici. Najednou jsem uslyšel v uších vzučení, ze kterého se vynořil hlásek. "Vyber mě!" a v zápětí další "Vytvoř nás." Zaměřil jsem se na hlásky a najednou puf. Ze země skrze sněhovou závěr vyrostly tři druhy rostlinek. Jedno byl měsíček lékařský, kosuek vedle vyrostl jitrocel a za ním velký trs kokošky. Uvolnil jsem magické pouto, moje oči se vrátily ke své původní žluté barvě a květiny přestaly růst. "Navrhuji ti, abys snědl kus kokošky," ukázal jsem na trs podivného plevele. "Dokáže zastavit případné krvácení a pomůže ránám se rychleji zahojit. Vedle něj to žluté je měsíček, ať ti to kolega rozmatlá na ránu a nakonec překryje jitrocelem. Mělo by ti to urychlit hojení ran a zmenšit jizvy," řekl jsem poměrně zastřeným hlasem. Popravdě jsem nevěděl odkud se ty informace v mojí hlavě vzaly. Jako by to na mě ty kytky sami zabzučely. Podíval jsem se mírně omámeně na Skyl. Moje energie byla u konce. "Můžu pak jít?" otázal jsem se potichu.
Vlk se k celé situaci vyjádřil, že je jenom doprovodem. "V tom případě si asi splnil, co bylo třeba," prohodil jsem a usmál se na něj. Náhle mne bodlo v tlapě a můj úsměv se zkroutil, ale toho si mohl všimnout jenom vlk, protože k vlčicím sem měl tlamu natočenou tak, že to nemohly zpozorovat. Lyl opět ukázala svou povahu v plné své nádheře. Jen jsem zavrtěl hlavou. Měla by se trochu mírnit... Ta druhá nevypadá nijak extra dobře. Podíval jsem se na nazrzlou vlčici, která se však nenechala zahambit a svůj temperament ukázala v plné své síle taky. Ach ty vlčice pomyslel jsem si.
Nazrzlá vlčice, která se ani nepředstavila se pak nabubřele rozhodla, že odejde. Ještě před tím však sdělila, že hledá někoho s magií země. Neměl jsem náladu na nějaké hádky. "Takhle daleko nedojdeš," řekl jsem za ní a doufal, že ji to přiměje otočit se zpátky. Nehodlal jsem se kvůli ní posouvat, protože bych to možná ani nezvládl. "Když se v klidu vrátíš a řekneš mi, co se ti stalo a kde to bolí nejvíc, možná bych ti mohl pomoct... ale jen když se s Lyl přestanete peskovat," dodal jsem si svoje podmínky. Nehodlal jsem, aby mne po bolavé noze ještě bolela hlava od jejich poštěkávání. "Mimochodem jmenuju se Sigy," prohodil jsem jak k vlkovi tak k vlčici a doufal, že tím poleví ledy. Než se vlčice vrátila obrátil jsem se k Lyl. Taky nevypadala dvakrát dobře. "Jestli chceš tak ti taky pomůžu..." navrhl jsem jí. Nevěděl jsem jestli budu mít energii na to pomoct alespoň jedné, ale nehodlal jsem si to připouštět. Nechtěl jsem před Lyl vypadat jako slaboch.
Sledoval jsme Litai, která odcházela pryč. Pomalu jsem se chtěl vydat do úkrytu, ale než jsem se rozhoupal zacítil jsem pachy. Byly to dva neznámé pachy přicházející od hranic. Sakra... Cítil jsem i jiný pach, který se k nim blížil. Lyl se vrátila. Trochu jsem si oddechl, že je má přítelkyně zpět doma, ale na druhou stranu jsem o ni měl strach. Rozhodně nebylo dobré, že se potýká se dvěma cizími vlky. Musím jí pomoct! Moje noha naštěstí díky podivným pojavičkám od Litai nenatekla, ale pořád mě pekelně bolela, když jsem se na ni pokusil přenést váhu. Tiše jsem zasyčel bolestí, když jsem se pokusil postavit na všechny čtyři. Rozhodl jsem se hopkat po třech, i když jsem neměl moc energie.
Trvalo mi to dlouho. Moc dlouho. Než jsem se dostal k hranicím, na kterých stáli dva cizinci a Lyl začalo stoupat slunce na obloze. Když jsem byl kousek od nich dal jsem nohu na zem. Pomalu jsem k nim došel. Slyšel jsem Lyl jak na ně něco štěká.No výborně. Čelist jsem měl zaťatou bolestí, ale nehodlal jsem jim ukázat, že jsem zraněný, když jsem se k nim přiblížil. "Ehm... Ehm... zdravím?" odkašlal jsem si a pak se na ně podíval pohledem, který jasně naznačoval mé zmatení, že se tu na hranicích objevili. Neměl jsem moc sílu na to něco říkat, protože mě noha ve stoje bolela. Opatrně jsem se tedy posadil. Snažil jsem se nedat na jevo, že mne tlapa bolí. Můj pohled mohl dokonce vypadat naštvaně, než bolestně, protože čelist jsem měl zaťatou. Snažil jsem si sednout tak, abych většinu váhy přenesl na zadní levou tlapku a pravu nechal co nejvíce odlehčenou. Když jsem seděl nic mě nebolelo, což bylo dobré znamení. "Stalo se něco?" otázal jsem se dvou cizinců, jako by nic.
Pomalu jsme se se blížili k úkrytu. Bylo to poměrně sloužité, ale aspoň jsme byli v pohybu. Když jsem uviděl náš úkrytu usmál jsem se. Pomalu jsme k němu došli. Podíval jsem se na Litai a pomalu od ní odskákal. Vypadalo to, že počasí se lepší. Obloha byla čistá a už nebyla taková zima. Možná, že už konečně přijde jaro. Otočil jsem se na vlčici. "Děkuju moc," poděkoval jsem jí a zastříhal ušima. Pak jsem se zhluboka nadechl a jenom zavrtěl hlavou na její nabídku, že by mi nohu mohla zpevnit nějakým dřevem. "Počasí je lepší aspoň že tak," prohodil jsem k ní. "Ale já tě tady zdržuju a doma tě určitě hledají!" došlo mi najednou, že vlčice byla už poměrně dlouho mimo svou smečku, takže už ji asi musí postrádat. Věděl jsem, že v ostatních smečkách to chodí jinak. Většinou se o sebe vlci starají a ne jako tady, kde na sebe všichni hází bobek. Zajímalo by mne, kde je zbytek smečky, ale neměl jsme momentálně sílu je jít hledat. Zavrtěl jsem hlavou a usmál se na vlčici před sebou. Bylo mi jasné, že teď zamíří domů. Na jejím místě bych domů běžel hned, dokud je příjemné počasí. "Kdybys měla někdy příště cestu kolem rozhodně se neboj zastavit," dodal jsem ještě než jsem se na ni úsmál a otočil se. Pomalu jsem si to odskákal víc do úkrytu.
//Kaskády
S Litainou pomocí jsem dorazil až na území své smečky. Rozhodně to nevypadalo nijak dobře. Litai navrhovala, že bych měl dojít do úkrytu, protože tam to bude lepší. Kývl jsem hlavou, ale bylo mi jasné, že až do úkrytu mne doprovodit nemůže. Přeci jenom byla na území naší smečky. Ale co, stejně tu nikdo není. "Možná, pokud budeš tak hodná a doprovodíš mě do úkrytu? Kdyby s tím měl někdo problém vezmu to na sebe, protože netuším jak bych se k úkrytu sám dostal. A za odměnu se budeš moct v našem úkrytu taky ohřát třeba na chvilku," prohodil jsem nakonec svůj závěr. Nebyl jsem si totiž shcopný představit, že bych se měl někam do úkrytu dostávat sám. Navíc se mi ani nelíbila představa, že bych tam potom zůstal sám. Cítil jsem pach Lyl, ale ten mizel pryč. Škoda že tu není. Tiše jsem si povzdechl a začal pohopkávat směrem k našemu úkrytu.
Svou váhu jsem teď už v podstatě plně přenesl na vlčici a doufal jsem, že se nám podaří dojít do našeho močálu dřív než se zhroutím. Opravdu jsem neměl energii. Být navíc zraněný během téhle kruté zimy, nebyl nejlepší nápad. Proč jsem sem vůbec šel. V duchu jsem si nadával, že jsem měl počkat na Lyl nebo někoho jiného ze smečky, protože kdyby nás šlo víc určitě by se mi nic nestalo. Navíc bychom se vraceli domů s něčím k jídlu a ne jenom s prázným žaludkem. Moje noha byla mírně napuchlá, ale Litai měla pravdu. Její potvůrky mi nohu poměrně dost stabilizovaly, takže nenatékala víc. Aspoň, že to není daleko.
Vlčice po mém boku nemluvila a já se jí ani nedivil. Byl jsem za to možná i rád, protože bych nevěděl, co jí říct. Sem tam jsem trochu zakňučel, když jsem se bolavou nohou dotkl sněhu nebo něčeho tvrdého. Rozhodně tahle cesta nebyla nic příjemného.
//Mahar
Litai mi nabídla svou pomoc. Zastříhal jsem ušima a usmál se na ni. Můj úsměv byl však dost ztuhlý. Bolela mne noha, ale nechtěl jsem to dávat najevo. Náhle Litai řekla, že něco udělá než vyrazíme. Tak jsem počkal. Náhle jsem měl na noze nějaké divné věcičky. Chtěl jsem cuknout, ale Litai řekla, že mi neublíží. "No to doufám," prohodil jsem a snažil se zůstat v klidu, i když mne moje hlava přesvědčovala, že ty divné věci na noze mi můžou ublížít. Hlavně doufám, že mi nesežerou tu nohu. Litai vypadala v klidu a to mne trochu uklidňovalo.
Pomalu jsem přenesl váhu na zdravou nohu a vykročil jsem. No spíše jsem poskočil, než vykročil. Mlainko jsem se opřel o Litai, která stála kousek ode mne. "Díky," usmál jsem se na ni a pak jsem se snažil dál postupovat blíž k domovu. V závějích to však šlo velmi pomalu. Konverzace stála, protože já se snažil nekňourat bolestí. Noha mě opravdu velmi bolela, i když to bylo mírnější než těsně po dobadu. Možná Litaina pomoc opravdu měla nějaký efekt. I tak to ale bolelo a já doufal, že budu brzo doma.
Najednou se mi v zorném poli objevila Litai. Vypadala poměrně vyděšeně, což mne zaskočilo, ale co jsme mohl dělat. Mírně jsem se zakuckal a pak se přetočil na bok. "V pohod..." začal jsem vlčici, která ypadala opravdu vyděšeně, uklidňovat. Bohužel jsem svou větu nemohl dokončit, protože mi do nohy vyrazila ohromná tupá bolest. Netušil jsem, co se stalo, ale rozhodně to nebylo v pořádku, jak jsem si myslel. Moje zadní pravá tlapa byla v bolestech a já se nemohl pořádně postavit. V polosedu jsem se podíval na vlčicic před sebou. Usmál jsem se, jako by o nic nešlo. "Jestli tohle nebyl ten nejlepší let na Gall tak už nevím, co by jím mohlo být," zasmál jsem se a snažil se zjemnit situaci, která pro vlčici musela být více než panickou. Zastříhal jsem ušima a trochu se zakuckal. Nebylo mi dobře a z bolesti se mi motala hlava. Znovu jsem se na ni podíval, teď už bolest v očích nešlo skrývat. Opravdu to hodně bolelo. A navíc jsem měl hlad a byla zima. Co teď? Potřeboval jsem se dostat domů. Pomalu jsem se nadzvedl a postavil na všechny tři. Kdyby nebylo tolik sněhu, mohl bych domů hopkat, ale takhle to nepůjde.
//Východní hvozd
Vracel jsem se hladový a zmrzlý. Nebylo to nic příjemného, ale co jsem měl dělat. Měl jsem hlad a doufal jsem, že se objeví někdo ve smečce, kdo by mohl mít něco k snědku. Jinak netuším jak tuhle zimu přežiju. Sice jsem ve smečce, ale jako bych byl sám. Zastříhal jsem ušima a pomalu začal sestupovat dolů po zmrzlých kaskádách. Litai mě následovala. Pak mi popsala cestu do své smečky a pak prohodila, že se asi rozejdeme dříve než v močálech. Kývl jsem hlavou v souhlasu. "Takže to zvládneš sama?" zeptal jsem se jí. Ne že bych ji nechtěl doprovodit domů, ale nehodlal jsem pak skončit na území cizí smečky, která by mne mohla případně roztrhat na kousky. Když bys šel se členem, mělo by to být ok. I tak jsem se rozhodl, že za ní nepůjdu na území smečky.
Jak jsem se zamýšlel nedával jsem pořádně pozor. Najednou mi podjela zadní tlapka. Snažil jsem se zaseknout drápy do ledu a udržet se, ale nevyšlo mi to. Moje drápy se odsekly s kusem ledu a já najednou necítil nic pod tlapkami. Ocitl jsem se mimo zem a to nebylo dobré. Tvrdě jsem dopadl na led dole. Naštěstí kaskády nebyly nic velkého, takže jsem neletěl dlouho, ale náraz pořádně bolel. Druhým štěstím byl led a sníh, na který jsem dopadl, protože jinak bych dopadl na velké kameny, které normálně skrývala řeka. Koukal jsem nad sebe a snažil se chytit dech.
Sledoval jsem vlčici, která prohlásila, že nemá magii ohně, která by nám pravděpodobně pomohla. Začal jsem se koukat kolem. Litai byla potichu, pravděpodobně nad něčím přemýšlela a já jsem ji nehodlal rušit. Nechal jsem jí proto prostor a rozešel se trochu víc do lesa, jestli si něčeho nevšimnu. Bohužel jsem ale nic nenašel. Pomalu jsem se začal vracet k Litai pak jsem prohodil svůj návrh o návratu. Vlčice sebou trochu trhla, asi jsem jí vytáhl z myšlenek. No nechtěl jsem tu dále postávat v mrazu. Vlčice s mým návrhem souhlasila.
Pomalu jsem se tedy vydal směrem zpátky ke kaskádám. "Jak daleko to máš domů?" zeptal jsem se jí, zatím co jsem se prodíral sněhem zpátky domů. Nechtěl jsem, aby řeč stála, protože mě konverzace odváděla od té strašné zimy, která momentálně řádila. Už by mohlo konečně začít něco jako jaro. Je na to už poměrně i čas, ale vypadá to, že dneska se budeme spokojit ještě se zimou a sněhem. Zastříhal jsem ušima a pomalu se vydal dolů z kopce kaskád.
//kaskády
Litai působila poměrně v klidu na to, že byla opravdu velká zima. Tvrdila, že se s vlky ve své smečce moc nebaví. Mě ovšem nepřišla jako vlčice co se drží v ústraní, přišla mi spíš více než ukecaná a společenská. Litai se ode mne později odtrhla a zamířila někam dál. Dobrý nápad, pomyslel jsem si a pokýval hlavou. Byla dost chytrá. Zastříhal jsem ušima a s čenichem při zemi pokračoval v našem pátrání. Nic jsem necítil ani neviděl. Litai o chvíli později navrhla jít prozkoumat řeky. "Neřekl bych, že máme nějakou šanci v řece najít ryby," řekl jsem jejím směrem. Možná to znělo trochu krutěji než jsem zamýšlel, tak jsem se rozhodl něco ještě dodat. "Jako je to dobrý nápad, ale řekl bych, že je tak velká zima, že to bude všechno zamrzlé a pokud nemáš magii ohně, tak se skrz nedostaneme," prohodil jsem a usmál se na ni, abych se jí moc nedotkl. Nechtěl jsem ji urazit, navíc vypadala, že kdyby chtěla tak mne vynese v zubech.
Pustil jsme se do dalšího pátrání po nějaké kořísti, ale moc mi to nešlo. Nikde jsem nemohl najít žádnou stopu. Pachovou ani viditelnou ani jinou. Zastříhal jsem ušima a zvedl hlavu od sněhové pokrývky. "Asi tu nic nebude," prohodil jsem trochu sklesle. "Možná bude lepší se vrátit." Čekal jsem jak se vlčice vyjádří k mému návrhu.
//kaskády
Byla zima jako když praští. Z vlčice vypadlo, že je ve své smečce poměrně dlouho. "Takže jsi tam nejspíš i spokojená což?" prohodil jsem. Taky bych chtěl být spokojený se svou smečkou, ale jelikož tam nebyl nikdo s kým bych mohl něco podniknout nebyl jsem tam úplně šťastný. Celé jsem si to prostě představoval jinak. Zastříhal jsem ušima a zadíval se před sebe. Hvozd byl temný a nepříjemný. Studený chlad se roznášel snad z každého směru. V téhle zimě nebylo dobré zdržovat se na otevřených prostorech a tak jsem byl rád, že alespoň od větru jsme chránění, když ne od zimy.
Podíval jsem se na Litai. "Chvíli se tu porozhlédneme, jestli něco nenajdeme, ale pokud se nám to brzo nepodaří měli bychom se oba vrátit do svých smeček," prohodil jsem k ní a pak se pustil poklusem po hvozdu. Čenich jsem měl mírně při zemi, abych mohl zachytit i nějaký starší pach, pokud se nějaké zvíře otřelo o strom nebo keř. Necítil jsem ale vůbec nic. Všechno pokryl sníh a led. Možná, že dokonce pokryl i nějakou tu mršinu, i když mrtvé jídlo se mi úplně nezamlouvalo.
//Mahar
Pomalu jsem se přiblížili ke kaskádám. "Jsem ve smečce poměrně krátce. Ty jsi ve smečce dlouho?" prohodil jsem a začal zkoumat, kudy to bude nahoru nejbezpečnější. "A jmenuju se SIgy," dodal jsem ještě, abych odpověděl na její poslendí otázku. Nebyl jsem momentálně nalazený na konverzaci, protože jsem chtěl najít něco k jídlu. Doufal jsem, že ve hvozdu něco bude, ale jistý jsem si tím být nemohl.
Začal jsem si to šplhat nahoru po zamrzlých kaskádách. Nebylo to nic příjemného a navíc moje neobratnost mi nepomáhala. Každou chvíli mi to podklouzlo a já měl co dělat, abych udržel rovnováhu a nesklouznul se dolů. Drápy jsem zařezával do ledu jak jen to šlo. Sem tam jsem se podíval na svou společnici, která to zvládala. Nebo alepsoň tak mi to připadalo. Výstup nahoru trval věčnost, ale nakonec se nám podařilo dostat se až na vrchol. Pomalým klusem jsem se vydal dál, protože postávání v té zimě nebylo příjemné.
//Východní hvozd
Vlčice se nakonec představila jako Litai. "Zajímavé jméno," prohodil jsem směrem k vlčici, která se na mě přátelsky usmívala. No nevypadala, že by chtěla někam jít. Najednou se rozhodla, že mi navrhne menší procházku. V téhle zimě bych neměl nikam chodit. Pomyslel jsem si, že bych nikam chodit neměl. Na druhou stranu jsem stejně měl namířeno najít něco k jídlu. "Fajn, stejně jsem měl v plánu jít někam mimo močál zkusit najít něco k jídlu," prohodil jsem k vlčici, která na mne dokonce i mrkla. Nevěděl jsem proč to udělala, ale aspoň se chovala víc normálně než když neuměla mluvit.
Podíval jsem se na Lita. "Zkusil bych jít do lesa na severu a uvidíme třeba tam něco najdeme a navíc by tam mohlo být i tepleji," řekl jsem rozhodně a pak jsem zamířil přes hranice lesa pryč. Doufám, že to nebude Skyl nebo Lyl vadit, ale když donesu domů něco k jídlu, tak nebudou mít proč se na mě naštvat, no ne... Zastříhal jsem ušima a rozklusal se do lesa, který se nacházel před námi. Bylo mi jasné, že budeme muset nejprve překonat kaskády, ale jelikož voda určitě zamrla neměl by to být problém.
//Kaskády