Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z vlčete vypadlo, že jo donesla řeka a že má smečku poblíž kopců, na kterých se usadil Život. Než jsem stihl cokoliv říct nabídl se, že mi pomůže s úklidem. "Dobře tak se pustíme do úklidu a potom tě odvedu domů, co myslíš?" navrhl jsem mu a usmál se na něj. Byl jsem rád, že si mám s kým aspoň trochu povídat, protože Lyl nebyla úplně nejmluvnější. I ona zhodnotila můj plán s úklidem kladně a postěžovala si, že tu ochranář nedělá svou práci. "Třeba smečka ochranáře nemá," prohodil jsem a pomalu se začal zvedat na svoje tři zdravé a jednu chromou tlapu. Chtěl jsem se do úklidu pustit hned, ale podivné kňourání změnilo můj plán. Lyl to slyšela taky. Rozkázala mi zůstat na místě a sama vyrazila za původcem toho kňourání.
Nemyslím si, že je úplně dobrý nápad, aby tam šla sama... Pro ni to bude hračka, ale ten kňoura by to nemusel přežít. Kenai nejspíš měl stejnou předtuchu jako já, protože se pustil do chůze stejně jako já. Na zemi před Lyl leželo malé vlče, které pravděpodobně zažilo ško v podobě Lyl, protože momentálně bulelo. Zastříhal jsem ušima. Kenai měl pár poznámek k vlčeti, kterými se ji snažil uklidnit. "No tak Lyl, je to malinkatý vlče. Co by ti mohla udělat?" pokusil jsem se trochu laškovně dobírat béžovou vlčici, abych přesměroval její vztek na svou maličkost. Byl jsem na její nepříjemné a kousavé poznámyk do jisté míry zvyklí, takže jsem byl připraven i na to, co přijde tenotokrát.

Vytažení vlčete rozhodně nebylo nijak lehkou záležitostí. Pořádně mě to zadýchalo, ale co se dalo dělat, zachránit vlče byla nutnost. Když bylo mrně konečně venku z bahna, začalo se hned vyptávat na moje a Lylino jméno. Zastříhal jsem ušima a počkal až se představí vlčice. "Já jsem Sigy," zazubil jsem se na vlčka. Nejradši bych ho zatahal za ty jeho naducané tvářičky, ale tohle jsem si odpustil. Byl jsem rád, že je tu tolik vlčat. Je super, že jich je tu tolik. Alespoň se budu mít s kým bavit a s kým si hrát... Vlčata jsou nejlepší parťáci na hraní, jejich nápady jeden snadno nevymyslí, když je dospělý. Zastříhal jsem znovu ušima a naslouchal Lyl, která se do toho rázně obula. "Předpokládám, že nejsi zdejší. A podle pachu bych i řekl, že máš někde smečku nebo snad ne?" zeptal jsem se s úsměvem a snažil se tak kompenzovat Lyl a její ráznost.
Nadlehčoval jsem stále svou zabalenou nohu. Abych si trochu ulevil, tak jsem si sedl na zem a doufal, že se moc nezamažu od bahna. Když jsem se podíval na močál bylo mi jasné, že tohle není dobře. Byl tak zapadaný dřevem a vším možným, že ho jeden mohl jednodušše přehlédnout a zapadnout. "Mělo by se to tu poklidit, takhle by mohl do močálu každý den někdo zapadnout, a já nehodlám lovit cizince každý den," prohodil jsem směrem k Lyl a čekal na její verdikt.

Najednou jsem uviděl béžový kožíšek Lyl. "Ahoj," prohodil jsem s úsměvem, i když ona vypadala jako že není v úplně dobré náladě. Zastříhal jsem ušima a snažil jsem se, aby se trochu zasmála. Než jsem však stihl něco udělat nebo říct, uslyšel jsem hlas. Znělo to jako dost naléhavé volání. "Rozhodně bychom měli," řekl jsem se smíchem v hlase. Výprava na další dobrodružství byla něco pro mě. Pomalým tempem třínohého jsem se pustil za hláskem a pachem, který přicházel od hranic.
Čím blíže jsme byli tím více jsem si uvědomoval, jak je důležité chodit opatrně, protože bahno se začínalo propadat. Podíval jsem se před sebe a uviděl malé vlče, které bylo poměrně dost zapadlé v bahně. "Zdravíčko, hlavně nepanikař mrně," křiknul jsem na vlčka před sebou. Chudák malá se topil a topil v bahně, což rozhodně nebylo něco, co by bylo příjemné. Musel jsem přemýšlet rychle. Rozhodně jsem nechtěl, aby se tenhle malinkatý prďola utopil. "Zkus se nehýbat, protože jinak se budeš potápět rychleji," zakřičel jsem ještě. Pak jsem se podíval na Lyl, jako bych po ní chtěl nějakou radu, ale bylo mi jasné, že ani jeden z nás se k vlčeti nedostane. Jsme moc těžcí a než bychom tam došli, tak bychom se utopili. Pak jsem dostal spásný nápad. Vytvořil jsem pomocí magie země lano z kořenů. Lano se začalo natahovat směrem k vlčeti a pak se okolo něj opatrně omotalo."Zakousni se!" křikl jsem na vlče, abych ho ještě více upevnil na svém záchranném laně. Pak jsem se podíval na Lyl. "Pomůžeš?" Sám jsem se zakousnul do konce kořenů, který byl u nás. Neměl jsem moc energie na to, abych ještě kořeny vlče vytáhnul, takže jsem se musel spolehnout na svou vlastní sílu. Zastříhal jsem ušima a pustil se do tahání. Hej Rup Hej Rup... znělo mi v hlavě a já táhl jako zběsilí. Trvalo to jen několik chvil a pak s velkým škubnutím, se vlče uvolnilo. Ještě pár škubnutí a byl na pevné zemi.
"Jsi v pořádku?" otázal jsem se ustaraně a podíval se na zabahněné vlče.

//úkryt

Vyšel jsem z úkrytu a zjistil jsem, že mě všichni opustili. Od hranic jsem cítil pach té divně oranžové vlčice a pak pach někoho dalšího. No neměl jsem náladu to plně řešti. Pomalu jsem zvedl hlavu do vzduchu a zavyl. Chtěl jsem se k někomu přidat, protože mě nebavilo být o samotě. Možná by to chtělo najít Lyl a omluvit se jí... Rozhlédl jsem se jestli se ke mně někdo připojí nebo zda mne tady nechají jen tak stát. Jak jsem se tak rozhlížel zarazil mě poměrně velký bordel, který po sněhu zůstal. Všude se válelo dřevo a zbytky kdo ví čeho. Zastříhal jsem ušima. Momentálně jsem neměl, co dělat, takže menší úklid okolí úkrytu by možná zaplnil tu prázdnou časovou plochu mezi jídlem a spánkem, co jsem momentálně měl.

Všichni odešli. Lyl, Launee i to mrně. Byl jsem sám. Normálně mi to nevyhovovalo, ale teď jsem chvilku samoty oceňoval. Položil jsem si hlavu na tlapky a usnul jsem. Plné břicho mě prostě vždy nutilo k odpočinku.

Nevím jak dlouho jsem spal. Popravdě jsem ani nevěděl, co je za den nebo jaká je denní doba. Zastříhal jsem ušima a rozlepil oční víčka. Pořád jsem byl sám. Ale cítil jsem se dobře. Rozhodně lépe než před tím. Noha už nebyla cítit teplem a ani už nebyla tak napuchlá. Pořád jsem však v duchu tušil, že nebude příjemné na ni přenést celou váhu. Pomalu jsem se posadil a pak postavil. Odlehčoval jsem zadní tlapku jak jen to šlo. Běhat dneska asi nebudu. Začal jsem si to plahočit směrem ven z úkrytu.

//Mahar

Začínaly mne mírně vytáčet. Do očí jsem jim to, ale neřekl, nejsem sebevrah. Navíc Lyl na mě hodila pohled, který naznačoval, že mě sní. Naštěstí jsem na něj byl zvyklý. Naštvaná vlčice je horší než osina v zadku a dvě naštvané vlčice... to bych rovnou mohl jít skočit z těch kaskád znovu. V tu chvíli mne napadlo brilantní řešení. Spánkem jsem nabral trochu víc energie, což bylo přesně potřeba. Ze země se najednou vynořil poměrně dlouhý list nějaké kytky. Popravdě ani já sám netušil, co to je. Omotal se mi kolem nohy a utáhnul. Byl jsem si jistý že s nohou mohu pořád hýbat, ale na první pohled to vypadalo poměrně zpevněné. Povolil jsem soustředění. Trochu mě to zmohlo, ale nic co by nezpravil pořádný kus žvance. "Spokojené?" otázal jsem se vlčic kolem sebe.
Pak jsem se nahnul směrem k divočákovi, který byl však mimo můj dosah. Pomalu jsem se tedy nadzvednul. Trochu se mi točila hlava, ale nebylo to nic co bych nezvládl. Udělal jsem po třech trochu roztřesených pár kroků k divočákovi a pak jsem si zase lehnul, abych si mohl dát pořádný kus. "Vidíte? Nic mi není, je to v pohodě," řekl jsem odhodlaně. Noha mě bolela jak čert, ale já už nehodlal trávit ani minutu posloucháním jejich ustaraného brebentění. Byl jsem vlk a ne nějaké malé vlče. Doufám, že si mateřské komplexi začnou léčit na Saturnusovi... chudák. Smutně jsem pohlédl na vlče a pak se pustil do jídla.

Lyl se po chvilce vrátil a poměrně nešetrně mi nohu umístila do ledu. Chlazení ozhodně pomáhalo, ale její nešetrnost mě bolela. No naštěstí jsem nevydal ani hlásku, jenom jsem zakřivil tlamu do podivného úšklebku. Launee se začalahandrkovat, že by mi zpevnění nohy jenom pomohlo, kdyby byla zlomená. "Jenže ona zlomená není," stál jsem si za svým. Byl jsem prostě až moc akční vlk, než abych se nechal upoutat na zem v jeskyni pomocí nějakých mizerných klacíků. Radši budu skákat po třech, než abych tu trávil víc jak ještě jedno odpoledne.
Lyl se začala vyptávat jak mi je."Je mi celkem dobře, jenom Launee by mi nohu nejradši přikurtovala k nějakému klacku," prohodil jsem vesele. "Ale nemyslím si, že je zlomená. Pravděpodobně jsem si ji jenom pořádně narazil. Navíc to už tolik nehřeje a splasklo to poměrně dost," začal jsem se bránit. "Samozřejmě je to v důsledku vyší dokonalé péče dámy, za kterou vám děkuji," dodal jsem a doufal, že je to trochu obměkčí a už nebudou trvat na mém znehybnění na dobu neurčitou. Měl jsem tolik plánů, když teď konečeně začalo být teplo.

Takovéhle starání o svou maličkost jsem si mohl nechat líbit. Když mi Launee postrčila k čumáku pomocí magie vodní kuličku ani na chvilku jsem nezaváhal. Spokojeně jsem se olíznul, když jsem se napil. Lyl pak začala vytahovat kožešinu z pod mojí nohy, že zajde pro další led. Noha byla sice stále teplá a nateklá, ale už mne tolik nebolela. Než béžová vlčice vyrazila mimo jeskyni ješě prohodila něco o zpevnění. Na to zareagovala Launee tím, že by se hodila magie země. "Neřekl bych, že jsem si něco zlomil," dovolil jsem si bránit svou vlastní nohu. "Spíš bych řekl, že jsem si to místo pořádně narazil nebo jsem si něco vykloubil, ale momentálně to vypadá lépe," prohodil jsem a pokusil se ji tak přesvědčit, že to není tak zlé. Chtěl jsem jí i ukázat, že nohou můžu zahýbat, ale v čas jsem si to rozmyslel. Ještě to potřbeovalo alespoň pár dní klidu.
Mrně si opakovalo něco o horečce a pak jen zarecitovalo otázku zda jsem nemocný. "Nijak vážně," řekl jsem k vlčeti a usmál se. Měl jsem vlčata rád a už jsem se těšil až si s ním budu moct hrát. Zastříhal jsem vesele ušima a pak obrátil svou pozornost zpět k vlčicím. Jelikož jsem byl jejich "pacient", tak jsem musel počkat jak se ony dvě rozhodnou, co se mnou.

Jen co jsem promluvil Launee se do mě pustila. Tím nemyslím žádným špatným způsobem, jen sse začala vyptávat na všechno možné. Chvili jsem ji jen tak sledoval, protože můj mozek nebyl dostatečně probuzený na to, aby se zvládl soustředit na tolik dotazů. "Voda by byla fajn," odvětil jsem, když jsem si uvědomil že mám opravdu velkou žízeň. Pak jsem se podíval na nohu, která už pomalu pžestávala být nateklá. Pořád byla větší než normálně a rozhodně jsem se necítil na to, se na ni postavit, ale už to bylo o hodně lepší. I když jsem se pořád cítil slabě.
Malé vlče se představilo jako Saturnus. "To je zajímavé jméno," prohodil jsem k vlčeti s úsměvem. Zeptal se nás pak, co je to "holečka". "Horečka," opravil jsem ho. "To je když je ti špatně a pak začne ti být velikánské vedro. Ale to vedro není venku, to jenom tobě je teplo," snažil jsem se mu to vysvětlit tak, aby to mohl pochopit. No nevěděl jsem, jestli jsem to vysvětlil dostatečně jednodušše. Vlče jsem neznal a nemohl jsem vědět, co všechno zná a co nezná. Zastříhal jsem ušima. Tenhle rozhovor mě docela začínal bavit. Vlče jsem neviděl už poměrně dlouho.

Ze spánku mne vytrhnul podivný zvuk. Kdybych nebyl tak rozespalý možná by mi i došlo, že to bo moje vlastní chrápání, ale já si to neuvědomoval. Lyl spala vedle mě. Nohu jsem měl mokrou a trochu chladnou. Teplota se mi snížila, i když jsem se pořád cítil poměrně horký. Otok se naštěstí začal také zmenšovat. Nadzvedl jsem mírně hlavu, abych se mohl trochu rozhlédnout. Cítil jsem se pořád slabý, ale už mi bylo rozhodně lépe. "Zdravím," prohodil jsem směrem k Launee, která byla vzhůru a právě asi přitáhla kus žvance. Mluvil jsem dost potichoučku, protože jsem nechtěl budit Lyl. Teda aspoň jsem si myslel, že spí. Vedle Launee bylo vlče. Zamyšleně jsem naklonil hlavu na stranu. Nepřipadala mi tlustá, když odcházela... Že by bylo Skylieth? Zastřihal jsem ušima. "Ahoj méně, já jsem Sigy," představil jsem se a na vlče se usmál. Vlčata jsem měl rád, měla tu nejlepší povahu. Nikoho nesoudila a jejich pohled na svět byl vždy jedinečný.

//Chudák Saturnus, mu řekne čekej jako by to byl nějakej pes :D

Kráčel jsem si to zasněženou krajinou. Ze sněhu si to na povrch však prodíraly různé druhy rosltinek. Byly větší než já a všechny si zpívali Lá lá lalalá lalalala Lá (//znělka šmoulů prostě) Všechny ty kytičky vypadaly tak bžundózně a vesele. Začal jsem si zpívat s nimi. Hlavu jsem měl nahoru a pohupoval jí do rytmu, jak jsem si to kráčel skrze sněhovou nadílku. Vůbec mi nepřišlo divné, že je kolem všude sníh a led. Sníh a led a kytky... V tomhle světě bylo prostě možné všechno. Zvedl jsem svůj ocásek o trochu výš a začal jsem s ním máchat ze strany na stranu. Světlo a hudba byly opojnou kombinací. Porzpěvoval jsem si ve svém květinovém ráji na celé kolo, aniž bych si uvědomoval, že vlastně spím.
Začal jsem chrápat. Poměrně hlasitě. Žádné roztomilé pochrubkávání, ale pořádné chrápání, jako když se kácí stromy.
Moje dokonalá krajinka byla tím nejlepším místem, kde jsem mohl momentálně být a já si to užíval. Plně jsme cítil energii, která se mi vlívala do žil s každým dalším pobrouknutím, s dalším zavrtěním ocásku. Šel jsem si kdo ví kam, bez cíle a bez cesty. Ale byl jsem spokojený a to pro mne bylo to hlavní.

Řekl bych, že tohle nebyl spánek. Spíš se moje tělo prostě vypnulu, protože už nemohlo dál a potřebovalo co nejrychleji nabrat energii. Necítil jsem nic, prostě a jednoduše jsem byl k.o. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl takhle mimo. Mohla to být minutka nebo dvě, ale mohlo to být několik hodin. Co mě vytrhlo z mého stavu nevědomí, byl chlad, který jsem ucítil na noze, která do teď překypovala teplem. Pomalu jsem zamžoural. Světlo v jeskyni nebylo vůbec příkré, asi už byla noc a dovnitř se světlo nemohlo dostat ani malým otvorem.
Mírně jsem natočil hlavu a všiml si Lyl, která z nějakého důvodu ležela částečně na mě. "Dobré ráno," zavrněl jsem potichu. Pak mi došlo, že u nohy mi stojí Launee. Jestli jsem si dobře pamatoval, patřila taky do smečky. V mírně omámeném stavu jsem nadzvedl hlavu a podíval se na svou nohu. Byla větší než normálně, ale zchlazení jí rozhodně pomohlo. "Juuu, ledík," zamumlal jsem, než mi hlava klesla zpět na zem. Tentokrát jsem však nespadl do komatóznícho stavu, ale prostě jsem usnul. Potřeboval jsem nabrat trochu víc energie.

//nemám moc na co reagovat tak jen shrnu, co se tak nějak stalo

Sigy nikoho nevnímal. Jeho vědomí si odplulo kdo ví kam. Rozhodně by se tedy nedalo říct, že by Launee pomáhala se svým transportem. Spíš byl jenom mrtvou vahou, která vlčici dávala zabrat. Když ho položili na zem ani nehlesnul. Jeho tělo bylo stále horké, což nebylo úplně nejlepší. Mírně sebou škubnul, když do něj Lyl zavrtala svůj chladný čumák, ale nic jiného se nestalo. Noha mu pulzovala teplem, které se rozlévalo do blízkého okolí.
Vyčerpání, které na vlka dolehlo poté, co pomohl magií vlčici venku, zabránilo jeho tělu, aby nějak dál bojovalo s bolestí v noze. Pravděpodbně byla zlomená z pádu, který Sigy utrpěl po pádu z kaskád. Tím, že jí ale nezačal okamžitě léčit a dál ji normálně využíval se mu to nejspíš ještě zhoršilo. Horečka se pak mohla jednoduše připojit jako následek vyčerpání a dlouhodobého pobytu venku.

//z Maharu

V podstatě jsem spadl do jeskyně. Rád bych svůj příchod nedělal tak teatrální, ale nohy už mne nenesly. Nemohl jsem prostě dál. Zhroutil jsem se na zem. Nevěděl jsem kdo jsem, co jsem nebo kde jsem. Moje hlava prostě přestala fungovat. V noze mi pulzovala bolesti. I když se pijavky snažily pomocí co mohly, už dávno z mojí nohy odpadly a noha začala natekat. Zhroutil jsem se na levou stranu, takže moje práva zadní nebyla aspoň rozdrcena pod váhou mého těla. Chvíli jsem ještě vnímal. Cítil jsem pachy, ale nedokázal jsem je identifikovat. Můj mozek se pomalu vypínal.
Moje tělo se plně oddal. Ztratil jsem vědomí.

Sigyho bezvládne tělo, leželo kousek od vchodu do jeskyně. Na první pohled se mohlo zdát, že jenom usnul, protože byl vyčerpaný. Ale po bližším pohledu muselo být jasné, že s ním není něco v pořádku. Pravou zadní nohu měl nepřirozeně větší než ostatní. Byla nateklá a zarudlá. Na dotek bylo jeho tělo horké, protože nejspíše dostal že svého zranění i horečku.

Udělal jsem, co bylo třeba. Teď js jen čekal na rozlsz alfy, která mi buď dovolí odejít nebo mě přinutí zůstat. Zraněná vlčice chvíli pochybovala,jestli ji nechci otrávit, ale pak splnila moje pokyny. Pomohl bych jí, ale neměl jsem už silu. Skylieth naštěstí přihlásila že mohu vyrazit pryč od skupiny. Jen jsem kývl, že rozumím. Budu v úkrytu. Informoval jsem svou Alfu potichoučku v hlavě a pak se pomalu zvedl na nohy. Zamotala se mi hlava, ale dokázal jsem se na všech čtyřech udržet. Opatrně jsem vyrazil směrem k úkrytu. Když jsem byl kpnecn to dost daleko, aby mne neviděli, zvedl jsem zraněnou tlapu do vzduchu. Začal jsem poskakovat směrem k úkrytu.
Nejradši bych si lehl na zem a usnul, ale to jsem nemohl. Ve sněhu bych pravděpodobně dostal zápal plic nebo bych umřel. Musel jsem se dostat do úkrytu. Prostě musel. Naštěstí to nebylo daleko. Hopkal jsem si ve svém poměrně zmatenem stavu. Nevnímal jsem okolí, popravdě jsem ani neslyšel pokud by na mne někdo volal. Úkryt byl přimo předemenou.

//Ukryt