Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lyl vypadala najedeně. Byl jsem docela i rád, že jsem si jí nějak zavděčil. Nevypadala sice nějak extra nadšeně, ale to mi nevadilo. Byl jsem zvyklý, že Lyl neví, co má na věci říct. Celkově byla dost málo mluvná. Zastříhal jsem ušima a počkal až dojí. Pak jsem čekal, až vydá rozkazy. Navrhla, abych vzal Kenaie domů a že se do bažin zajde podívat sama. "Dobře, ale buď opatrná," řekl jsem a pokýval hlavou. "Možná když budeš chtít vem Biancu sebou, třeba ti bude moct nějak naznačit směr nebo tak... Ale kdo ví," dodal jsem ještě. Pak jsem se zvedl ze země a pomalým krokem šel k vlčatům, která byla poblíž.
Vypadalo to, že Kenai ulovil myš nebo co. Zavrtěl jsem hlavou. "Oooo to vypadá na poměrně dobrý úlovek," pochválil jsem ho. "Myslím, že nadešel čas vzít tě domů, takže se rozluč a vyrazíme. Nerad bych se vracel pak domů za tmy, protože to by mohlo být v močálech nebezpečné, takže když teď vyrazíme, tak bych tě mohl v noci přivést domů s ránem se vrátit zpět," vyložil jsem malému vlčeti svůj plán. Pak jsem se podíval na Biancu. "A ty se měj hezky princezno, možná až se vrátím, tak už tu nebudeš a budeš doma s rodiči," broukl jsem jejím směrem. Na závěr jsem zvedl hlavu a usmál se na Lyl. S ní jsem se loučit nemusel, protože mi bylo jasné, že až se vrátím už tu pravděpodobně bude. "Vyrážíme," zavelel jsem, jako by tahle výprava měla být nějakým velkým dobrodružstvím a pomalu jsme vyrazil k jižní hranici. Předpokládál jsem, že Kenai pochází ze Sarumenské nebo Zlatavé smečky, a protože obě byli na jihu zamířil jsem tam.

//Řeka Tenebrae

Lyl vypadala, že se jí hlavně zamlouvají borůvky. Pták ji moc nezaujal. Měl jsem udělat víc borůvek... Náhle moje myšlenky přerušila nabídkou ať si dám taky."Děkuji, ale už jsem měl. A tohle bylo pro tebe," prohodil jsem a pohledem se zadíval zpátky na vlčata. Vypadala, že něco řeší. Celkově byla v pohodě, tak jsem to neřešil. Až budou chtít něco, tak je snad napadne zavolat nebo si sem zajdou. Zastříhal jsem ušima. "Samozřejmě to není nic moc, ale nid lepšího jsem nebyl schopný sehnat... Takže jsem si říkal, že alespoň něco malinkého by ti mohlo přijít vhod. Hlavně jsem taky chtěl poděkovat, že jsi mi pomohla, když se mi vyvrkla ta noha... Snad tohle stačí jako menší kompenzace," zadrmolil jsem na vysvětlenou, proč jí tady chystám takovéhle pohoštění. "A taky protože si zasloužíš, aby se jednou někdo staral o tebe," dodal jsem ještě, protože mi přišlo, že pro Lyl nikdy nikdo nic pořádného neudělal.
Bylo hezké, že se nenafoukla. Alespoň jsem věděl, že už se na mne nezlobí, což bylo fajn. "Tu vlčici u hranic jsem odvedl na sever. Jmenuje se Styx a možná se k nám do smečky přidá, ale zatím se neorzhodla. Uvidíme jestli se vrátí... ale působila mile. Určitě by si rozuměla s vlčaty, prý Biancu cítila v bažinách, tak možná že tam někde jsou i její rodiče... Až odvedu Kenaie, odvedu domů i jí," shrnul jsem v rychlosti co se dělo a co mám v plánu jako další. Nevěděl jsem proč tak plácám, ale nemohl jsem si pomoci.

//Omlouvám se, že přeskakuji, ale plnění úkolu je poměrně náročné a nechci se dlouho zaseknout :)

Byl jsem mírně překvapený, že Lyl zareagovala tak pohotově. Spíš bych čekal, že mě kousne do zádele a zbytek týdne se semnou bude odmítat bavit. Zastříhal jsem ušima. "Jak vidím mláďata jsou zaopatřena potravou," podotkl jsem při pohledu na maso, které před nimi leželo. Sehnul jsem se, aby mě dobře slyšeli. "Nebojte budeme kousek támhle, takže až dojíte a Kenai bude chtít jít domů, stačí si mě vyzvednout, jo?" zašeptal jsem a spiklenecky na vlčata mrknul. Pak jsem se narovnal a podíval se na Lyl. "Můžeme tedy vyrazit, mylady," prohodil jsem opět oním učesaným a oficiálním tónem a pak jsem odvedl Lylwelin směrem k hostině.
Na kameni před ní ležel mrtvý, ale stále čerství kosák, který se momentálně nacházel obložen květinami a borůvčím. Nevypadalo to tak úplně perfektně, jak bych chtěl, ale s tím málem, co v tomhle močálu rostol, jsem si prostě neohl stěžovat. "Prosím, piknik jen pro vás," prohodil jsem a posadil se kus od kamene, aby se Lyl mohla v klidu pustit do jídla. Snad má ptačí maso ráda... Ksakru měl jsem se nejdřív zeptat... Ale co už... Bylo příjemné počasí. Sem tam přeběhl po nebi mráček, ale to mi nevadilo. Teplota byla určitě nad budem mrazu a to mě těšilo ze všeho nejvíce. "Tak co?" otázal jsem se Lyl, když dojedla.

Úkol: Pozvat Lyl na piknik.
//říční eso

Vracel jsem se s kořistí v tlamě a s pocitem vítězství v mysli. Muselo to ze mne přímo vyzařovat. Kosák se mi houpal v tlamě ze strany na stranu. Věděl jsem přesně kde mohu hledat malinkaté nalezence a Lyl. No mohl bych to trochu vylepšít... Donést jí jenom kosáka, by nemuselo být nejlepší. Hmm... Musel jsem se nad celou touhle situací pořádně zamyslet. Lyl nebyla daleko. Cítil jsem to. Zastavil jsem se však a položil kosáka na malinkatý kámen, kteý tu čouhal ze země. Možná že bych to mohl tady trochu vyšperkovat a pak zavolat Lyl!
Znělo to naprosto dokonale. Poslední dobou jsem měl samé dobré nápady. Nějak jsem ani sám nevěděl, kde se to v mé malinkaté osobnosti bere. Nejdříve to chtělo promyslet, jak celou situaci narafičím. Kosáka jsem nechal položeného na kameni. Jen jsem ho čumákem trochu naaranžoval, aby vypadal více k snědku. Chce to nějaké květiny. Rozhlédl jsem se po okolí a uviděl jeden ostrůvek, který se zrovna začínal barevně oblékat. To bylo přesně ono. Opatrně jsem vyrazil směrem k ostrůvku. Našlapoval jsem si elegantně a dbal zvýšené pozornosti, abych náhodou nezahučel někam do močálu. Když jsem se na ostrůvku ocitl začal jsem promyšlně trhat květiny. Některé z nich ke mně samovolně mluvili. K čemu jsou a tak dále. No snažil jsem se je vyslišet a bral jsem ty jedlé. Nakonec jsem měl pár pampelišek, sedmikrásek a kopretinu, která byla mírně uvadlá, ale co se dalo dělat. S tlamou plnou květin, jsem se vrátil zpět ke svému kosákovi.
Úmístil jsem kolem našeho oběda květiny. "Je to moc žluto-bílé..." zabrblal jsem si pro sebe a rozhodl se, že ještě požití trochy magie mne nezabije. Uviděl jsem kousek od sebe borůvkový keř. Borůvky na něm však ještě nebyly. Stačila však malinkatá magická pomoc a měl jsem keř plný modrých bobulek. Opatrně jsem utrhl pár větviček keříku a umístil borůvky na kámen vedle květin a kosáka. Vypadalo to výborně, jen jsem teď měl tlapky modré od borůvčí. Však to se nějak vsákne. Bylo na čase pozvat na piknik Lyl.
Rozešel jsem se směrem, kde jsem cítil vlčata a Lyl. Nebylo to daleko. Nechtěl jsem sice opouštět kosáka, aby ho náhodou nesežral někdo jiný, ale doufal jsem, že tu minutku to tam vydrží. Stejně jsem však přidal do kroku, abych nedával velký prostor náhodě. "Zdravím mládeži," oslovil jsem nejprve vlčata. Bianca vypadala už méně viděšeně a Kenai nervózně přešlapoval. Pravděpodobně už chtěl domů. Rozhodl jsem se, že domů vezmu nejprve jeho, protože věděl kam máme jít. Najít smečku Bianci bude víc problematické a navíc byla tu kratší dobu, takže se o ni rodiče asi ještě tolik nebojí. "Kenai doprovodím tě domů, jestli budeš chtít... ale nejprve," dodal jsem. Pak jsem si odkašlal a obrátil se na Lyl. "Madam, dovolil jsem si připravit menší piknik pro vás, támhle tím směrem, pokud máte hlad," pronesl jsem velice škrobeným hlasem. Byla to sranda, ale i tak jsem se obával jaký bude verdikt, který Lyl vyřkne. Docela jsem doufal, že má hlad.

//Chyť něco na území 5 řek - 1
//Maharské močály

Cesta z močálů podel řeky nebyla nijak extra složitá. Čekal jsem to horší, ale naštěstí už mne i moje noha nesla lépe a tak jsem si mohl dovolit, trochu rychleji popoběhnout. No nechtěl jsem to zase tolik uspěchat a tak jsem po chvilce opět přešel do klusu.
Můj plán byl následující. V řece jsou nejlepší pochoutkou ryby. Pár z nich ulovím a pak se pomalounku vrátím zpátky za Lyl a vlčaty. Tlamu budu mít plnou ryb a to jim jistě udělá velkou radost. Pak až se všichni nabaštíme, tak společně s vlčaty varazím k jejich domovům. Znělo to jako výborný, naprosto skvělý nápad. Problém byl ten, že v mém geniálním plánu byla skulinka... nebo spíš bych měl říct, že v něm byla velikánská díra. Přímo obří díra. Už když jsem se blížil směrem od močálů k řece, všiml jsem si, že voda divně zapáchá. No nechal jsem to být, protože přeci jenom jsem byl pořád blízko močálů, takže mohla zapáchat kvůli jejich blízkosti. Čím dál jsem však postupoval, po břehu této řeky, tím více jsem pociťoval, že moje naděje na dobrý rybí úlovek se tenčí. Nakonec z mých nadějí zbyl jen nikdy nemožný sen. Ušel jsem poměrně velkou vzdálenost od močálů a voda stále smrděla. Dokonce jsem přešel až k ní, abych ji ochutnal. Třeba jenom smrdí, ale jinak je dobrá... To byl ale pitomý nápad. "FUJ!... EHM...EHM..EHM.." zakašlal jsem se, protože ta voda chutnala jak zvratky. A to si nedělám srandu byla naprosto odporná. Jak to může někdo pít?! ptal jsem se sám sebe vyděšeně.
Plán se tedy musel změnit. Bylo jasné, že rybu tady nechytím. A rozhodně jich tu nechytím hned několik, jak jsem si myslel. Naštěstí bylo teplo, takže jsem alespoň nemusel řešit, že by mi byla zima. V tom mne napadl spásný nápad. Pokud tady ta voda smrdí, tak jsou tu v okolí zvířata, která umírají žízní! Bylo to naprosto geniální. Nápad hodný mé maličkosti. Věděl jsem, že svou magii vody neovládám úplně dobře, ale přesto jsem našel malinkatý důlek. Nerovnost v zemi. Soustředil jsem všechnu svou energii, abych do dolíku nějak dostal vodu. Náhle se nad dolíkem začaly objevovat malinkaté kapičky vody, které do něj padaly. Trvalo to na můj vkus poměrně dlouho, ale za pár desítek minut jsem měl svou vlastní kaluž čisté vody. Energie mě to stálo dost, ale pořád jsem se cítil dobře. Možná tu vodu opravdu ovládám víc, než jsem si myslel. Pomalu jsem se vzdálil a lehl si na zem, abych vypadal jako nehybný balvan. A ano! můj plán začal vycházet. K vodnímu pítku se začali snášet ptáčci. Nejprve jenom nějaké malinkaté poletuchy, ale pak se začalo dít něco lepšího. Přímo předemnou přistál velký vypasený kosák. HA! Nečekal jsem, abych svou šanci nepromrhal a skočil po něm. Škub a lup. A bylo to. Sice jsem vyplašil ostatní ptáčky, ale měl jsem svůj úlovek. No není úplně nejlepší, ale pro jednoho vlka bude stačit... Nebo možná pro obě vlčata. Zhodnotil jsem. Pak jsem se pomalu rozešel zpátky k území mé smečky. Kosák se mi houpal v tlamě, jako by byl ozdobou. Byl jsem velice potěšen, že se mi podařilo chytit zrovna někoho takového. Lyl bude určitě překvapená, jak se mi to podařilo... Budu hrdina! S myšlenkou jak budu oceněn, že nesu domů jídlo jsem přidal do kroku.

//Maharské močály

Sledoval jsem Styx a její ocásek, který mizel někam v dálce. Byl jsem poměrně dost na severu od místa, kde byla Lyl a vlčata. Neměl bych se vracet s prázdnýma tlapkama. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude se vypravit někam, kde bych mohl něco ulovit a pak bych se mohl vrátit, jako velký zachránce celé situace.
Pomalým krokem jsem se rozešel po hranici bažin na jih. Věděl jsem, že řeky, které jsou v okolí se napojují na močály a tak bych nemusel ztratit směr, pokud budu pokračovat podél nich. Nechtěl jsem navíc chodit směrem kam šla Styx, aby jí nepřišlo, že jí lezu za zadkem. Rozhodl jsem se tedy przkoumat nějakou řeku, kterou jsem ještě nikdy nenavštívil. Přešel jsem do klusu, abych se co nejrychleji dostal k jižní hranici.

//říční eso

Styx nevypadala moc chápavě k mému stavu, protože se trochu zasmála, když jsem mluvil o tom, že slyším kytky. Pak taky řekla něco o tom, že se chovám jako by to bylo prokletí. "Tak tobě by bylo příjemný, kdyby si šla po louce a každá kytka, okolo které bys prošla, by na tebe řvala. Já léčím, já léčím. Já tvé nepřátele otrávím. Otrávím... Je to k zbláznění. A když se to snažím nevnímat, tak mi v uších šumí, takže pomalu nezvlávám vnímat vlastní myšlenky. Je to k zbláznění... Takže doufám, že to brzy ovládnu. Je nebezpečné, když vlk nezvládá svoje magie. Navíc pokud jsou prostě větší než on sám. Mohl bych pak omilem někomu ublížit," řekl jsem trochu nahněvaně, abych jí vysvětlil, co se vlastně děje v mojí hlavě. V podstatě jsem ani sám nevěděl, proč jí tohle všechno vykládám. Pomáhalo mi to, abych si urovnal vlastní názory a rozhodnutí. Bylo to lepší říkat někomu cizímu, kdo se pravděpodobně ani nevrátí, než to vykládat někomu známému.
Styx se pak přiznala, že žádnou magii nemá. Nevěřil jsem tomu, ale vyvracet jsem jí to nehodlal. Taky jsem si to kdysi myslel. "To zní jako dobrá parta vlků. Taky radši magii nepoužívám. Jedině abych někomu pomohl, ale to už jsem ti říkal," dodal jsem ještě. Styx byla zvláštní. Jiná. Možná to bylo tím, že nepocházela odsud. Pomalu jsem se zvedl. "Měl bych se vrátit k Lyl a odvést vlčata zpátky domů. Rodiče si pro ně asi sami nepřijdou a teď už musí být hodně vyděšení," řekl jsem a zastříhal ušima. "Rád jsem tě poznal Styx," dodal jsem ještě a usmál se. Zůstal jsem stát, abych zjistil jestli už vlčice odejde nebo má ještě něco na srdci.

Styx se nějak zahleděla do okolí našeho lesa. Zastříhal jsem ocasem. Doplnila mi infromace o smečce na severu. Ragarská... Ra-gar-ská.... Ragarská. Snažil jsem si to jméno vštípit do paměti, co nejlépe to šlo. Naštěstí byla moje paměť stále dobrá a tak jsem si mohl dovolit pamatovat si nová a nová jména. "Díky za informace, třeba je budu moci zase předat dále," poděkoval jsem Styx za její objasnění jména smečky, kterou jsem doposud jménem neznal.
Moje vyprávění o magii ji zaujalo mnohem více. Nebo mi to tak přišlo. Sedla si naproti mě a dívala se na mě těma svýma očima. Vypadala jako malinká roztomilá žabička. "No začalo to magií země. Tu měl můj otec i matka. Oba ji ovládali mistrně, stejně jako moji sourozenci, ale já pořád nic. Když jsem se vrátil od Smrti tak jsem ji začal ovládat taky, moje oči se prý mění do zelena, když ji používám. Taky jsem začal slyšet kytky. Zní to šíleně, já vím, ale nejsem blázen a nevymýšlím si to. Zní to jako šumění v uších, ale když se na něj soustředím slyším je. Mluví ke mně. Říkají mi svá jména a k čemu jsou," vyklopil jsem ze sebe. Nevěděl jsem proč jí to říkám. Něco mě k tomu prostě nutilo. "Myslel jsem si, že to tímhle skončilo. Že ve mě probudila jenom mou pravou magii, ale pak jsem začal ovládat i vodu. A ne jenom nějaké malinké vlnky, ale prostě najednou z ničeho nic, ji ovládám plně. Sám nevím, proč to udělala... A bohužel ani nevím, jestli ovládám ještě něco," dořekl jsem jí celý svůj příběh. Její další dotaz mě zaujal. Popravdě jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. "Nevím. Dlouho jsem magii neměl, takže ji ani nepotřebuju. Hodí se mi k léčení nebo záhranám vlčat z bažin, ale nevidím důvod proč ji používat třeba při lovu. Přijde mi to jako nefér výhoda... chápeš... zajíc nebo srna nemá magii... je nefér je zabít použitím magie, nemyslíš?"

Styx prohlásila, že by se chtěla do našeho úkrytu podívat. Chvíli jsem mlčel, aby to vypadalo, že její prosbu, alespoň zvažuju. Pravděpodobně se chtěla jenom umýt, ale já věděl, že ji vzít do smečkového úkrytu nesmím. Rozhodla se, že se k nám ještě nehodlá řidat a tak jsem ji tam brát nechtěl. "Možná by ti pomohla nějaká z řek v okolí smečky," prohodil jsem v odpovědi. Doufal jsem, že je dostatečně všímavá, aby pochopila, jak svou větu myslím. Sedl jsem si na zem, protože únava na mne dopadla. Nebyl jsem připravený na takhle dlouhé pochůzky. Ne hned po zranění. Měl bych se pak pořádně prospat, než zase někam vrazím. Zaklepal jsem hlavou, když jsem zaslechl další otázku. "No... pár jich znám..." zapřemýšlel jsem. "Moje bývalé smečky zanikly, což se tady stává až moc často. Takže možná některé mé informace nebudou aktuální," řekl jsem omluvným tónem, ale nemohl jsem vědět všechno. "Nazápad od nás je Asgaarská smečka, ta je poměrně velká a sídlí ve hvozdu. Na sever od ní je Borůvková. Pak je na sever ještě jedna, ale její jméno bohužel neznám... Na jihu pokud si pamatuju dobře jsou dvě. Jedna je Sarumenská a druhá Zlatavá," dokončil jsem svůj výčet. Sám jsem nevěděl, že moje poslední informace byla neaktuální. Zamyslel jsem se nad tím, že počet smeček je opravdu malinkatý na to kolik vlků se tu potulovalo. Podle mě i jejich počet klesl, tahle zima nebyla milá na nikoho. Styx vypadala zmateně. Moje otázka o magii ji zjevně mírně vykolejila. Zahleděla se někam do močálů a pak odpověděla. "Magii má asi každý v kraji, to je pravda. Ale třeba moje magie se dlouhou dobu neprojevila a asi by se nikdy neprojevila pokud bych nenavštívil Smrt," řekl jseem věcně. "Popravdě sám netuším, co mi to tenkrát udělala, ale musím se přiznat, že to odstartovalo všechno. A ani sám nevím, co ovládám... proto magie nemám moc rád," shrnul jsem svou výpověď a doufal, že jí to osvětlí proč jsem se v prvé řadě ptal.

Sledoval jsem vlčici, která se snažila být dobrým naslouchatelem. Vypadala poměrně zaskočeně z výčtu všech členů smečky a já byl rád, že to na ni udělalo dojem. Pak se ale vyjádřila, že nehodlá dělat unáhlená rozhodnutí. To jsem chápal. "Jasný, to chápu," odpověděl jsem jí, i když vlastně nepoložila otázku."No náš úkryt je v podstatě jeskynním komplexem, je tam okno ve stropěkudy svítí světlo a taky malá tůňka. Je poměrně velký, ale pořád útulný," řekl jsem jí na její otázku ohledně našeho úkrytu. Mluvila o nějaké smečce, která neměla moc hezký úkryt. Zastříhal jsem jenom ušima a nechal to být, nechtěl jsem urážet smečky, které jsem neznal. Pak jsem se trochu vrátil k jejímu váhání."To je asi všechno, co o naší smečce můžu říct. Kromě toho, že je to docela fajn smečka a že už jsem jich pár ponal. Ale nic by se nemělo uspěchat. A věřím, že nakonec najdeš smečku přímo pro tebe," dodal jsem ještě a trochu smutně jsem se na ni usmál. Opravdu s ní začínala být zábava. Byla dost komunikativní a já měl komunikativní vlky rád. Navíc byla docela dost hezká, i když momentálně byla spíše kost a kůže, než něco za co by se jí dalo chytit. Líbilo se mi její zbarvení a taky to, že měla oči jako já. Žádná barva magie, prostě obyčejné, ale přesto hezké. "Můžu se zeptat," začal jsem trochu vyhýbavě. "U tebe se taky neprojevila magie co?" zeptal jsem se jí a udělal menší krok dozadu. Většina vlků reagovala na otázky ohledně magie podrážděně.

Byl jsem rád, že mi někdo pomáhá. Zastříhal jsem nezbedně ušima a pak se podíval na Styx, který se poměrně dost rozhovořila. Prý ji sem dovedlo šedé vlče. "Tak to asi myslíš Biancu, našli jsme ji u hranic jak brečí. Pravděpodobně se ztratila, ale teď už bude v pohodě. Je u ní Lyl, takže se o ni má kdo postarat, pokud ji Lyl nezakousne," zasmál jsem se, protože mi bylo jasné, že malá vlčata by nikdo nejedl. "To vlče, které jsem zachránil byl Kenai. Pochází z nějaké smečky a přinesl ho sem proud vody, takže se pro něj pak stavím a mám v plánu ho odvést domů," dodal jsem, abych jí osvětlil situaci zachráněného vlčete. No Kenai už úplně vlče nebyl, byl odrostlejší než Bianca. Styx pak položila dotaz ohledně vlků ve smečce. Kolik jich je, jaká je alfa a tak podobně. Popravdě jsem sám chtěl znát odpovědi na tyhle otázky, ale rozhodl jsem se, že nebudu před novým zájemcem ukazovat naše nedostatky. "No jsem tu já a Lyl. Lyl je poměrně dost od rány," začal jsem a pomalu jsem dál postupoval po území. "Pak je tu Launee, to je taková naše mamka, stará se o vlka jménem Mojo, ten je sice dospělý, ale mě přijde jako malé vlče. Ale je roztomilý. Pak je tu vlčice Asta a vlk Lothiel, ale o něm jsem jenom slyšel. No a nově Saturnus." zakončil jsem výčet členů smečky. "Naše alfa se jmenuje Skylieth. Je poměrně drsná, ale zase férová. Řekl bych, že na všechny ze začátku pouští páru, ale pak je hodně v pohodě. Rozhodně se jako alfa snaží," dodal jsem ještě. Skylieth jsem naposledy viděl u hranic s Jennou. Možná ji tam hlídala nebo odešla mimo les, kdo věděl. Mířili jsme na sever. Zastavil jsem se, abych si trochu odpočinul. "Jo lov mám taky rád. Přes zimu se moc nelovilo, protože nebylo co lovit. A můj pokus něco ulovit skončil velkým fiaskem," zasmál jsem se. "Ale teď na jaře se snad v okolí objeví něco k snědku, takže předpokládám, že na lov budeme chodit často," dodal jsem ještě menší přání. V podstatě jsem doufal, že půjdeme někam na lov, kanec kterého chytila Lyl nám sice postihl dost potravy, ale rozhodně nám nemohl vystačit na dlouho. "Ochránce nemáme... Nebo nevím, že by někdo takovou fuknci měl. Hranice hlídají tak nějak všichni a on sem popravdě nikdo inteligentní nelze. A když už sem vleze je velká šance, že někde zapadne..." zhodnotil jsem, proč naše smečka postrádá ochránce. Chtěl bych nějakou funkci... Hmm teď když jsou tu ta vlčata, bych mohl požádat Skyl jestli by mě k nim nepřiřadila... uvidíme. Podíval jsem se na Styx. "Tak co, jak jsi se rozhodla?" Docela bych byl rád, aby u nás zůstala. Vypadala a mluvila zajímavě, rozhodně by s ní nebyla nuda. A já se poslední dobou ve smečce nudil často.

Sledoval jsem vlčici. Její pohled se mi nějak nelíbil. "To byl vtip," prohodil jsem se smíchem."Většina vlků se schovává v úkrytu, pravděpodobně je zmohla zima, ale jsem docela rád, že už je konečně tepleji," prohodil jsem s úsměvem. Trochu jsem maskoval, že jsem jí prozradil, že smečka není v dobré kondici. Přeci jenom jsem tuhle vlčici neznal. Odměřeně jsem se na ni podíval a poslouchal., co má na srdci. Mluvila poměrně klidně, ale její oči mi prozrazovaly něco úplně jiného. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Jako by si se mnou hrála. Měl bys přestat být tak podezíravý Určitě za to může Lyl a ta její zatracená paranoia. Určitě mne tím taky nakazila a já teď v kažém vidím nepříele. Zastříhal jsem ušima a nechal jsem to být. Přeci jenom, i když jsem byl zraněný, tak jsem na tom byl lépe než vlčice předemnou. Byla dost vyhublá a tak mi přišlo, že si na ni zima vybrala svoje. Přišla mi i mladší, takže jsem předpokládal, že bude poměrně nezkušená. Závěr jejího projevu mi prozradil její úmysl. Její slova mne rozveselela. "No tím pádem vítej v Maharské smečce Styx," prohrásil jsem radostně. "Přímo do nitra smečky tě vzít nemůžu, to jistě pochopíš, ale mohl bych tě provést tady po okolí," navrhl jsem jí. Byl jsem rád, že se k nám do smečky, chce přidat někdo nový. A dospělý.
Zastříhal jsem znovu ušima a pustil se do průvodcování. "Jak jsi si jistě všimla, naše smečka se nachází na poměrně nestabilním území, takže je opravdu nutné, aby ses držela přímo při mě a moc neodcházela. Pokud se ti stane, že se ocitneš mimo cestu mých tlapek, tak se raději zastav a houkni na mě. Mohla bys někam zapadnout a já tě pak tahat ven nebudu," prohodil jsem vůdcovským tónem. Šel jsem pomalu a opatrně. Našlapoval jsem tak, aby Styx viděla přesně kam šlapu. Náhle jsem uviděl jednu větev, která mi ležela v cestě. Vzal jsem si ji do tlamy a odnesl ji kousek dál. Pak jsem nenápadně švihl hlavou a větvičku jsem vyflusnul do močálu. Zabublala a zmizela pod hladinou. Tohle je úklid dle mého gust. Otočil jsem se na Styx. "A přesně takhle by jsi zabublala ty," prohodil jsem směrem k vlčici a pokračoval jsem dál. Cestou jsem sbíral malé větvičky a házel je do močálu. Bylo to poměrně zábavné. Náhle jsem uviděl velkou větev, která byla zaražená do močálu. "Tak jo tohle vytáhneme a pak ti povím víc," prohodil jsem směrem ke Styx. Došel jsem k větvi a uchopil ji do zubů. Počkal jsem až se Styx připojí a pak jsme spolu táhli. Větev nejprve povolit nechtěla. Lomcoval jsme s ní o sto šest. Najednou větev udělala "blub" a vytrhla se. Málem mě to položilo na zadek, ale držel jsem se. Pak jsem uchopil větev a pomalu ji začal táhnout směrem k hranicím. Naštěstí to nebylo úplně daleko a po bahně větev klouzala. Když se mi ji podařilo dotáhnout k hranicím odkulil jsem jí kousek od hranic a pak jsem se otočil na vlčici. "Díky za pomoc, můžeme pokračovat v prohlídce," prohodil jsem vesele a znovu jsem si to rozťapkal po močálech. Rozhodně jsem nebral Styx nijak hluboko do našeho území, ale bral jsem ji dál, než kohokoli jiného. Už jen proto že mi pomáhala s úklidem. "Občas k nám do lesa zabloudí nějaký cizinec a je pak problém, když zapadne do rašeliny.Popravdě jsem tady zapadl sám, ale to bylo ještě v době, kdy tu nikdo nežil. Nedávno jsme takhle zachránili i jedno vlče. Naštěstí se nám ho podařilo s mou kamarádkou vytáhnout v čas," prohlašoval jsem a pomalu procházel územím. Sem tam jsem kopnul do nějakého kamene nebo odhodil větvičku do močálu. "Máš nějaké specifické dotazy? Něco co by tě extra zajímalo?" zeptal jsem se a zastavil se. S úsměvem jsem se podíval na vlčici. "A díky za pomoc s tím úklidem, rozhodně to tu potřebovalo poklidit," dodal jsem ještě. Byl jsem ten typ vlka, co prostě všem děkoval.

Sledoval jsem vlčici, která se představila jako Styx. Podle pachu a vzezření byla spíše tulákem než někým ze smečky. Pozorně jsem se na ni díval taky. Bylo to jako soutěž v zírání. Po chvilce se vlčice dala do řeči. Na konci jejího proslovu jsem se zasmál. Smečkový inspektor, tahle vlčice je zábavná, musí s ní být velká sranda... Zastříhal jsem ušima. "Naše smečka není úplně dobrým inspekčním materiálem. V podstatě pomalu zanikáme," prohodil jsem suše a se smíchem, abych zakryl fakt, že moje druhá věta se docela blíží k pravdě. Nikoho ve smečce jsem neznal a většina vlků se potulovala mimo území smečky. Ještě že Saturnus sem přinesl novou krev. Znovu jsem zastříhal vesele ušima. "Předpokládám, že se chceš dostat někam mimo naší smečku a jelikož jsem v močálech, tak inteligentně víš, že by ses tu mohla utopit," prohodil jsem zamyšleně. "Takže mám pro tebe návrh. Ty mi řekneš kam se potřebuješ přes naše území dostat, já tě tam dovedu a ty mi výměnou pomůžeš odtahat pár větví, které nám tu zaclánějí,"navrhl jsem vlčici naprosto brilantní řešní. Zabil bych tím tak dvě mouchy jednou ranou. "Co myslíš?" zeptal jsem se a vyčkával na její verdikt.

Kenai se nabídl, že pomůže, ale než jsem stihl zareagovat udeřil mne do nosu cizí pach. "Zajdu tam," prohodil jsem směrem k Lyl. Věděl jsem, že by tam určitě zašla ráda sama, ale já se obával, že by to mohlo být další vlče a nehodlal jsem trpět, že by náhodou traumatizovala někoho dalšího. Pomalu jsem se tedy zvedl na všechny čtyři a vyrazil za cizím pachem. Noha mne již tolik nebolela, i když pravda bylo mírně nepříjemné na ni stoupat. Zastříhal jsem ušima a doufal, že to brzo přejde. Omotaný kus trávy a kořene už nechladil. Zastavil jsem se a z tlapky si svůj provizorní obvaz strhl. Pak jsem s ní několikrát zamával, abych se ujistil že všechno je na svém místě. Opravdu to bylo jenom naražení a Lyl s Launee se obávaly zbytečně. Znovu jsem se rozešel.
U hranic jsem uviděl sedět vlčici. Kdo ví, co tu mohla chtít. Aspoň je dostatečně chytrá, aby nám nelezla na území. Mohlo by se jí něco stát. Obratně jsem si to našlapoval po našem rozbahněném území. Věděl jsem přesně kam klást tlapky, abych se neprobořil. "Zdravím, jmenuju se Sigy. Mohu ti nějak pomoci?" otázal jsem se s úsměvem. Na mračení byl moc hezký den.

Sledoval jsem Lyl, která se pustila do výslechu vlčete. Malinkatá působila poměrně zmateně, ale nehodlal jsem do toho Lyl úplně zasahovat. Působila, že je v ráži a v podstatě mě vyignorovala, takže jsem se nehodlal víc vměšovat. Čekal jsem tedy, dokud nebude tahle šaráda u konce, abych mohl mrně odvést případně domů. Úklid by musel počkat no... Malá začala vyprávět, že má rodiče a jejich jména a sourozence a jejich jména. Jedno jméno mi utkvělo v hlavě, neboť patřilo vlčeti, které odešlo s Launee. "Jedno vlče pod jménem Saturnus znám, nedávno se přišel společně s naší alfou," prohodil jsem s úsměvem, ale nemyslel jsem si, že by z toho něco bylo. Pravděpodobně to její bratr nebyl. Pouhá schoda jmen. Zastříhal jsem ušima a podíval se na Lyl. Vypadala pořád nabroušeně. "No, pokud si se sem dostala náhodou, je velká pravděpodobnost, že si tě rodiče zase vyzvednou sami. A do té doby tu s námi chvíli zůstaneš. Kdyby přeci jenom nedorazili, tak bych tě domů dovedl," prohodil jsem poměrně veselým a uklidňujícím tónem.
"A když už tohle máme vyřízené. Já bych se rád pustil do pořádného úklidu, hodlá mi někdo pomoci?" zeptal jsem se všech okolo a začal se pomalu zvedat. Noha už mě nesla jistěji, i když jsem ji pořád nadlehčoval.