Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že obě vlčata jsou celkem s lovem spokojená. Mohlo to dopadnout lépe, ale mohlo to dopadnout i mnohem hůře. A aspoň se naučí, že ne všechno jde snadno a bez práce. To je taky důležitá lekce... Ciri se těšila na rodiče a já musel přiznat, že se na ně těším taky. Tlapkou mi projížděly nepříjemné impulzy bolesti, které se zhoršovaly. Těžko říct, jak dlouho budu schopný ještě fungovat. Ale věděl jsem, co mi pomůže. Rychle. Bezbolestně. Bez následků... skoro...
Lucy a její partner se k nám přiblížili. "Zdravím vás," pozdravil jsem oba dva slušně, i kdž oni se přivítali jen s vlastní ratolestí. Nezazlíval jsem jim to. Bylo mi jasné, že celý jejich svět jsou teď jejich vlčata a ostatní jde trochu do pozadí. Jen jsem tedy čekal, než si vlčata přeberou a já se budu moct odbelhat někam, kde si budu moci dopřát doušek omamné vůně, která nechá odplout všechnu fyzickou, ale i psychickou bolest. I když jsem si to snažil nepřipouštět, prázdnota po odchodu s Lylwelin mne začínala víc a víc užírat. Potřeboval jsem si pomoct. Jenže Lucy i Etney měli úplně jiné plány. Jen jsem mírně nakrčil čenich. Tohle mi neznělo jako dobrý nápad. Odejít ze smečky když mají zrovna malá vlčata. Zvedl jsem se ze země. "Lucy?" oslovil jsem sestru a naklonil se k ní, abych jí a Etneymu mohl pošeptat pár vět, aniž by to slyšela vlčata. "Jste si tím jistí? Vychovávat vlčata jako tulák je strašně nebezpečné a hledat novou smečku před zimou bude těžké, vím o čem mluvím," řekl jsem jim. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že sehnat nahned novou smečku a ještě před zimou je prostě složité. Borůvková smečka nás tenkrát vzala jenom díky mé speciální schopnosti léčit pomocí znalosti květin. V podstatě nás to zachránilo. Netušil jsem, co speciálního by mohla nabídnout sestra nebo její partner. Snad něco mají... Pohlédl jsem zpět na vlčata, která jsem nehodlal jen tak nechat na pospas osudu nebo rozhodnutí jejich rodičů. Teď už to nebylo jenom o nich, ale i o jejich potomcích. A já si nebyl jistý, jestli tohle rozhodnutí odejít je v jejich nejlepším zájmu. Nahlas jsem je ovšem nezpochybňoval. Byla to jejich věc a oni byli dospělí. Jejich další slova ovšem naznačovala, že to nemají úplně promyšlené, protože mne hned požádali o hlídání vlčat. Chtěl jsem říct ne. Potřeboval jsem svůj klid, svou kytku a vrátit se do vlastní smečky. Jenže to jsem nemohl Lucy říct. "Pohlídám je, zrovna jsem jim nabízel, že je naučím rozeznávat různé bylinky," řekl jsem a usmál se na vlčata, abych je trochu povzbudil. Bude to pro ně hodně těžké, když budou muset opustit domov. Zima pro ně bude krutá, tak proč jim nedovolit být vlčaty dokud ještě můžou a jen tak si hrát s květinami...

Vlčatům se podařilo zdárně ulovit zajíce. Byl jsem za to vděčný, protože bych nechtěl aby jejich první lov dopadl neúspěchem. "Výborná práce a hlavně spolupráce," pochválil jsem oba dva, zatím co si nacpávali břicha. "Spolupráce je velice důležitá pokud budete s někým lovit. Smečka by měla lovit tak, aby nikdo nepřišel k úhoně a to jde jen když je co nejvíce lovců. A taky když máte nějaké zkušenosti... Vždycky je lepší lovit zvířata, která jsou nemocná, zraněná, stará... Pokud je vás víc můžete zkusit ulovit na jaře i mládě, ale ta si většinou hlídají matky. Až budete větší smečka vás určitě vezme na lov vysoké a vaše máma vám vysvětlí všechno potřebné," řekl jsem těm dvěma a usmál se na ně. Byl jsem spokojený, když oni byli spokojení. Přešlápl jsem na místě, protože tlapka mne začínala bolet víc a víc. Měl bych se vydat někam do ústraní, kde si budu moci v klidu... uvolnit se... Znovu jsem se na vlčata usmál.
Z lesa se k nám donesl pach rodičovstva dvou vlčat. "Lov už asi skončil, takže si pro vás rodiče jdou," řekl jsem těm dvěma. Nechtěl jsem je opouštět, dokud tu matka s otcem nebyli. Na druhou stranu jsem začínal být nervózní. Tak moc jsem chtěl odejít a vykouzlit si květinu z Elysejských polí, aby mne tlapa přestala bolet. Bolest mi vystřelovala až do ramene a já věděl, že bude jenom hůř... pokud si nepomůžu. Jenže jsem nechtěl před vlčaty používat magii. Moc by se ptala a navíc hrozilo, že sem naběhne Lucy a ta by se zeptala určitě. Jen jsem se tedy usmíval a čekal.

Reonys hezky vysvětlil Ciri, co je to šťovík a já jenom souhlasně přikyvoval, protože měl naprostou pravdu. I když mně šťovík chutnal, věděl jsem, že pro mlsný jazyk vlčat bude moc kyselý. Pohlédl jsem na ně, když se začal Reonys radovat, že ho budu učit rozeznávat květiny a Ciri se začala dožadovat taky této možnosti. "Rád bych vás to oba naučil, mám úkryt kousek odtud, kam bych vás mohl vzít, ale jen pokud bude souhlasit vaše matka ano?" pronesl jsem s úsměvem. Nechtěl jsem vlčata brát mimo les, pokud to nemám povolené, ale na druhou stranu tady je z květin moc nenaučím a kouzlit každou kytku se mi nechtělo.
Ti dva se pomalu pustili do lovu. Viděl jsem, jak se soustředěným výrazem nacházejí pod větvemi noru, ve které se podle mého názoru ukrýval zajíc. Kývl jsem na ně, že jsou na správné stopě. "Teď ho vyženu a vy po něm zkuste skočit. Zakousněte se do něj zuby, nejlíp do tlapek nebo do krku," vysvětlil jsem jim potichu co mají dělat. Pak jsem se rozhodl dojít nebo spíše dopajdat k druhému otvoru. Přikrčil jsem se a párkrát do otvoru zaštěkal. Z otvoru nory u vlčat vyskočil ušák a začal si to razit pryč. Bylo jen na vlčatech, aby ho chytila.

Vlčata byla zvědavá. To bylo dobře. V tomhle věku nasávala vědomosti jen tak ze vzduchu. Jejich mozek pracoval na plné obrátky a bylo nutné ho v tom podpořit. Usmál jsem se na oba. "Ovládám magii země, jako vaše maminka," odvětil jsem Reonysovi, který se přiznal, že by chtěl také znát bylinky a různé jiné byliny. Pohlédl jsem na svého synovečka. "Mohl by ses naučit rozeznávat různé druhy květin, pokud budeš chtít, můžu tě toho spoustu naučit," sdělil jsem mu a pohlédl na Ciri, která se momentálně bratra ptala na to, co je šťovík. Nechal jsem odpověď na něm, protože tak se vlčata nejlépe učí. Když sama učí ostatní.
Obě vlčátka pozvedla čeníšky a pak se na mě otočili, jelikož netušili jak mají správně vyčenichat kořist. Mírně jsem nakrčil čelo. Bylo zvláštní, že neznali žádné pachy. To je rodiče nevzali někam do okolí, kde by mohli cítit alespoň myš nebo zajíce? "Pokud si nejste jistí, zkuste to? Tady jsme teď pro to, abychom se naučili lovit a rozeznávat pachy. Takže pokud tě pach nedovede ke kořisti najdeš si nový a zkusíš ten. A i kdyby ti to párkrát nevyšlo, alespoň příště, až budeš opravdu hladová, budeš vědět po jakém pachu jít," vysvětlil jsem Ciri s úsměvem.

Sedl jsem si na zem, abych odlehčil své nemohoucí tlapce. Ne, že bych byl nějak extra vyřízený, ale pociťoval jsem bolest čím dál tím více. "Bolí, ale není to nic na co by si jeden nezvykla. Navíc když mě to bolí hodně, tak si mohu opatřit bylinky, které mi s bolestí pomůžou," odvětil jsem Ciri na její dotaz. A taky pomůžou zapomenout a celkově se cítit mnohem lépe a uvolněněji, ale na to máte ještě čas. Možná až budou větší, tak je vezmu na výlet do polí, ale teď rozhodně ne. Sám jsem se rozhodl, že nebudu květinu vykouzlovat před vlčaty, aby se náhodou nenadýchala omamné vůně.
Obě vlčata se rozhodla, že by ráda lovila. Reonys chtěl nejprve vidět, jak se loví, nebo to jsem aspoň pochopil z jeho slov. Než jsem stihl zareagovat, promluvila Ciri. "Na lov vysoké je potřeba být o trochu větší, to má Ciri naprostou pravdu," pornesl jsem směrem k Reonysovi. "Ale to neznamená, že nemůžeme něco ulovit i my," dodal jsem s úsměvem a pokusil se je povzbudit. "Vysoká jsou zvířata, která jsou skoro stejně velká nebo i větší než vlci," pustil jsem se do stručného vysvěltování. "Tady můžeme ovšem najít zvířata, která budou pro vaši velikost mnohem zajímavější. Rodiče vám určitě už něco k snědku lovili, tak zkuste nasát do čenichu pachy okolí a najít stejný nebo podobný pach. Prvním úkolem v lovu je totiž najít svou kořist," pornesl jsem s úsměvem a čekal, co ti dva vymyslí. Sám jsem tušil, že se tu ukrývá spousta malých tvorečků, kteří našli úkryt v napadaných větvích.

//Les

Kráčel jsem, nebo se spíše potácel, lesem směrem k údolí, které jsem považoval za bezpečné místo. Taky že bezečné bylo, ale nepříjemný vítr, který řádil několik posledních dní tady udělal trochu spoušť. Válely se tu různé větve a kusy křovin. "Hmm," zamyslel jsem se, co by se s tím dalo udělat. Sebou jsem měl obě vlčata, která byla u skupiny lovců. Jen jsem doufal, že nebudou moc jako Etney. Ne, že bych ho nějak extra znal, jen z vyprávění, ale to co se mi doneslo se mi moc nezamlouvalo. Ale je to ségry partner a asi jim to klape, když mají vlčata. Neměl bych ho soudit podle toho, co jsem se doslechl. Udělám si vlastní obrázek... a to i podle chování jeho vlčat.
Sešel jsem opatrně do údolí a obrátil se na drobotinu. Ciri i Reyonys se sem dostali snad bez potíží. "Takže mládeži, co byste se chtěli naučit jako prvního?" zeptal jsem se jich a přejel je pohledem. Naučil jsem lovit už několik skupin vlčat, takže jsem doufal, že to zvládnu i u těhlech. Jenže mohlo být i něco jiného, co by rádi věděli. Nechával jsem tedy otevřené pole tomu, co se chtějí dozvědět. Pokud měli nějaké otázky nebo chtěli naučit něco speciálního jako lov, plavání atd. teď byla jejich příležitost.

Prosím 5 oblázkú

Pohlédl jsem na strýce, který momentálně působil, že je v pořádném Alfa módu, takže bych ho neměl vyrušovat. Respektoval jsem to a jen pokývl hlavou, že chápu a rozumím. Vypadalo to, že hodlá předávat důležité informace a že se také hodlají všichni vydat na lov. Z vlčat se mi věnovala pořádně malá Ciri, která se rozhodla mi představit. "Těší mě princezno," řekl jsem jí s úsměvem, protože byla malá, pěkná a roztomilá. Navíc působila i vychovaně, což jsem měl u vlčat obzvláště rád.
Pak jsem pohlédl na dospělé. "Pokud by to nevadilo, zůstal bych v lese strýčku. Na lovu bych vám moc nepomohl, ale mohl bych vzít vlčata pokud by chtěla na lov zajíců nebo myšek, aby se to pořádně naučila. Dříve jsem fungoval jako učitel," nabídl jsem vlastní služby. Na lov jsem jít opravdu nechtěl, s tou bolavou tlapkou bych jim jenom překážel. Raději bych tedy zůstal tady. "Vypadá to, že máte na řešení spoustu interních záležitostí, takže se vzdálím do údolí, pokud by mě někdo hledal budu tam," pronesl jsem ještě s úsměvem, protože to vypadalo, že z nových zpráv není moje sestra nadšená. Nehodlal jsem tu jen tak postávat, pro případ, že by se tu řešilo něco interního. "Pokud chcete jít se mnou princezno Ciri nebo vy mladý pane, tak můžete, snad to rodičům nebude vadit když budou zaměstnáni lovem," pronesl jsem a mrkl na vlčata, než jsem se začal vzdalovat od ostatních. Cestu do údolí jsem znal, takže jsem se ani v lese neztrácel.

//Údolí

Kolébal jsem se za Lucy a uvědomoval si nedostatky svojí pozice. Nemohl jsem jít rychleji i když ona by nejspíše ocenila běh přímo ke své Alfě. Taky se zmínila o tom, že by nerada přišla pozdě, i když to podala spíše jako vtip. Věděl jsem, že by ji mrzelo, kdyby přišla jako poslední, ale rychleji než krokem jsem se pohybovat nedokázal. Moje tlapa byla slabá. Na místech jsem na ní neměl srst, jak jsem ji pokládal na zem. Občas jsem tak používal spíše vrchní část tlapky, než polštářky a tím se tlapka odírala víc a víc. Nejhorší bylo, že já zranění necítil, takže kdyby se mi tlapka nějak zanítila, necítil bych to. Lucy si náhle uvědomila, že mám problémy s tlapou, protože jsem jí to řekl. Ona nikdy nebyla moc všímavá. "Po jedné nehodě se mi nikdy nepodařilo ji narovnat," odvětil jsem stručně. Nechtěl jsem se o tom bavit a rozhodně jsem nechtěl, aby ze mne dělala lazara k čemuž se nevyhnutelně začalo schylovat. "Pojďme prostě normálně," zabručel jsem v odpovědi na její nabádku, že půjdeme pomalu. Neměl jsem rád zacházení v rukavičkách. A poslední dobou jsem byl víc a víc podrážděný. Ze všeho. Ze všech.
Kráčel jsem v závěsu za Lucy, která se už přibližovala k celkem početné skupině vlků a vlčat. Nasadil jsem úsměv. "Zdravím, doufám že nenarušuji nějaké závažnější debaty," pronesl jsem přátelským tónem. "Vydal jsem se navštívit Lucy a varovat vás, že se děje něco nepříjemného se sopkou, ale hádám že vás to neohrozí," informoval jsem přítomné. Kondolence pro strýce jsem si nechával pro sebe. Buď pro ně bude příležitost nebo ne. Pak jsem pohledem zabloudil k vlčatům. "Pokud se ještě neznáme, já jsem Sigy," pronesl jsem k vlčatům i dospělým, kteří by mě nemuseli znát. Slušnost jsem si zachovával i nadále.

Kývl jsem hlavou, když mluvila o vlčatech, která pomáhala Etneymu zvládat smrt matky. Snad je pak nebude moc uzurpovat a nebude na nich tolik závislý. Bylo by nemilé, kdyby se z toho nemohl nikdy dostat jinak, než za pomoci rozptýlení od vlčat. Uslyšel jsem to samé, co Lucy. Arcanus oznamoval, že by se smečka měla sejít. "Pokud to nebude vadit, že se k vám takhle připojím," pronesl jsem s úsměvem na nabídku, kterou mi moje sestra dala. Rozhodně bych se moc rád setkal se strýcem a celkově zjistil, jak to tady se smečkou chodí. "Snad to nebude nikomu vadit," řekl jsem ještě jednou spíše pro sebe než pro Lucy. Nerad bych si tu tvořil nepřátele, když tu teď bylo více mojí rodiny, než kdekoli jinde. "Třeba se tak seznámým s některými tvými potomky," dodal jsem s nadějí v hlase, protože bych je rád potkal.
Pomalu jsem pokulhával za Lucy směrem k místu, kde byl náš strýc. "Jen ta tlapa mne bolí," pronesl jsem v odpovědi na její otázku. Bolela opravdu hodně a já doufal, že se brzo dostanu někam ke klidu, abych si mohl vyčarovat květinu, která by mi opět pomohla bolest překonat.

Lucy mluvila o tom, že vlčata rostou jako z vody. To jsem sám zažil a věděl. Mírně jsem přešlápl, abych ulevil bolící tlapce. Vůně květin opravdu přestala působit. Věděl jsem, že bych se měl někde nějakých načichat, jinak se to zase rozjede. A já už nechtěl tu bolest znovu zažívat. Navíc to mírně otupilo i vzpomínky. Nebyl jsem pak takový rozbolavělí vším, co jsem prožil. Zmínka o rostoucích vlčatech mne trochu vykolejila, protože jsem viděl Heather a Flynna, jak rychle nám vyrostli. Pohlédl jsem na sochu.
Sestra evidentně svůj vztah s tetou napravila. Já ne. Bylo mi líto, že zemřela. Neměl jsem ji rád, ale nezasloužila si to stejně jako její rodina. Jenže tak to prostě chodilo. "Chápu, že to pro něj i pro zbytek rodiny musela být celkem rána. I díky tomu jaká byla," pronesl jsem chápavým tónem. "Ale aspoň máte vlčata, tak to mu může nabízet nějaké uklidnění a pro rodinu to může být novou nadějí, že všechno bude zase v pořádku," dodal jsem. Pohlédl jsem na Lucy, která z toho evidentně byla trochu špatná. Nebo spíše z toho, že se informace nešířili skrze ty, které chtěla. Bylo zvláštní, že se syn o smrti matky nedověděl od otce, na druhou stranu zrovna strýc byl tím, koho to muselo zasáhnout nejvíc. Co jsem si pamatoval, byl tetě věrný a opravdu ji miloval, což většinou léta jenom prohlubují a náhlá samota může být těžká. Sám jsem si teď uvědomoval, že jsem opustil Lylwelin možná unáhleně. Co když to bylo špatné rozhodnutí... přeci jenom...
Přestal jsem přemýšlet, když Lucy promluvila znovu. "Mám dvě, ale už jsou odrostlá. Flynn momentálně někde putuje a Heather se rozhodla prozkoumat svět, než se usadí. Těžko říct kde se momentálně nacházejí," shrnul jsem jí stručně.

Mírně mne pobolívalo, jak jsme šli lesem. Tlapka se ozývala více a více, ale já už věděl, kde sehnat potřebnou pomoc. Stačilo jenom vyvolat květinu. Jenomže jsem nechtěl, aby se Lucy nadýchala těch vůní taky. Takže jsem musel počkat. Nebo jsem musel dojít až na pole. Cestou odtud by to nemuselo být nijak daleko. Chvilku jsem nad ním zauvažoval a pak jsem pokračoval lesem za sestrou, která se zdála pořád stejná. Kdybych jí četl myšlenky, možná bych se nad jejím přemýšlením zhrozil, ale naštěstí pro ni i pro mne, moje magie myšlenek byla otupělá vůní květin z Elysejských polí... A nebo to bylo něčím jiný?
"To je dobře, že poznávají svět, musí být už celkem velká," odvětil jsem jí na její nadšení, že bych rád viděl nějaké její potomky. Celkem by mne zajímalo jaká jsou. Etneyho jsem moc neznal, ale Lucy ano. A pokud byla aspoň trochu po ní budou trhlejší než by si jeden přál.
Vyděsila jí moje slova o sopce. Měla by jí děsit. Tohle nebyla žádná hra, ale problém, který bychom měli všichni nějak řešit. "Podle všeho se probudila k životu a jen tak snadno nevychladne. Celkem by se mi hodilo mluvit se strýcem nebo tetou jestli nevědí, co s tím," řekl jsem jí mírně zastřeným hlasem, do kterého se ovšem už vracel můj smysl pro povinnosti.
Jenomže pak mi Lucy sdělila tu zprávu, kvůli které mne táhla lesem. Mezi porostem stála rubínová socha tety, společně s menší soškou nějakého vlčete, které se jí motalo kolem nohou. Byl to celkem zajímavý pohled. Nikdy jsem tetu neměl rád, však nás jednou chtěla se sourozenci utopit, ale rozhodně jsem jí za to nepřál smrt. "To muselo strýce a ostatní celkem zasáhnout," konstatoval jsem suše. "Vlastně asi i tebe, byla to tvoje Alfa... a tchýně ne?" Nebyl jsem si úplně jistý rodovou spřízněností místních členů. Všichni byli nějak v rodinném svazku, ale jak... To jsem netušil.

Lucy vypadalaa potěšeně, že jsem ji pochválil vzhled. Jen jsem se podivně uculil a nechal to bez odezvy, protože se mi prostě chtělo. Moje zorničky se začaly pomalu vracet do normálu, ale s jejich zmenšením úměrně stoupala i bolest v tlapce. Měl bych si sehnat další kytky. Mírně jsem sebou cuknul, ale nebylo to nic nevýrazného. Možná jen přeběhl mráz po zádech, možná jen abstinenční příznaky, možná jen nenápadné stažení svalu kvůli bolesti... možná... všechno bylo od rozchodu s Lylwelin jedno velké možná a mě se to začínalo více a více zamlouvat. Lucy zopakovala, že jsem léčitel, ale vyslovila to jako otázku. Normálně bych to přešel, jen jako její překvapení, řečnický obrat. Teď ale ne. "Jojo, jsem v mechové smečce na severu léčitelem," zopakoval jsem. Celkově tedy informace, že jsem léčitel zazněla třikrát.
Sestra se pak pustila do vyprávění ohledně vlastního života. Je lovec, má partnera, to jsem asi věděl, ale nějak mě to nechávalo klidným. No pak na mě vybalila, že spolu mají vlčata. Trochu jsem naklonil hlavu na stranu. Ne šokovaně nebo překvapeně, ale spíš nedůvěřivě. Lucy mi nikdy nepřišla ten typ vlčice na mámu. Neměla jejich rozvahu ani... no takové to mamkovství. Byla pořád jako malá, nebo se mi to aspoň tak při mých občasných návštěvách zdálo. Jenže kdo jsem byl já, abych ji nějak soudil. "Tak to gratulace no," řekl jsem mírně sfetlým hlasem a pokyvoval u toho hlavou. Možná, že by chtěla větší ocenění svého výkonu, ale já nebyl zrovna ve stavu, abych něco oceňoval, i když gratulace byla upřímná a na tváři jsem měl šťastný úsměv. Byl jsem šťastný za ni. Že se jí to takhle vyvedlo. "Moh bych nějaký vidět?" zeptal jsem se s úsměvem. Bylo by fajn vidět nějaký mrňata. O vlastních vlčatech jsem nemluvil, ani jsem nevěděl jestli o nich Lucy ví nebo ne. Ale to nebylo podstatné, stejně jako můj rozchod s Lylwelin.
To už ovšem Lucy vyrazila někam do lesa. "Nemám tady žádný zařizování, byl jsem doma a najednou puf jsem byl tady.... Joooo vlastně, sopka začíná soptit, tak bacha na to," řekl jsem a nechávalo mě to klidnýn, jako bych jí předával informace o počasí. Kráčel jsem v jejich šlépějích. Ptala se na tátu a tak. Jen jsem zamručel neurčité "hmm". Nevěděl jsem co ví a co ne. "No naposledy byl s Lennie a jejich vlčaty někde v horách, ale co vím tak tam už smečka neví, takže těžko říct kde se uvrtnul," řekl jsem jí nakonec.

Snažil jsem se být slušný. Takže jsem hezky sednul a nerozcházel se po lese, jako bych si to tu nějak nárokoval. Prostě jsem se rozhodl počkat, když už jsem byl na území cizí smečky. I když cizí bylo v tomhle podání takové mhe. Nepřipadal jsem si tu cize. Náhle jsem uslyšel známý hlas. "Lucyii," protáhl jsem mírně a otočil se na sestru, která vypadala zvláštně. Tak nějak vznešeně, jak se nesla lesem ke mně. Nechal jsem se obejmout a objetí jí i dostatečně opětval svým krkem. Než se odtáhla nasál jsem do čenichu její vůni, která byla dost podobná té mé. "Taky tě rád vidím, vypadáš dobře," pronesl jsem. Zorničky jsem měl pořád rozšířené, ale viděl jsem, že je oplácaná, jako většina smečkových vlků a vlčic. Možná byla oplácanější i o kousek víc, než by bylo u ní obvyklé, ale tak to jsem připisoval mírné zimě a pokročilému létu. Jídla bylo hodně.
"Och ano, mám se celkem dobře. Momentálně jsem léčitelem ve smečce na severu," pronesl jsem a obrátil pohled směrem k sopce, kde momentálně zuřilo peklo, ale to jsem netušil nebo spíše mi to uniklo v mých rozjitřených myšlenkách. Kdyby vše fungovalo jak má, tak by její otázky pronikly až ke mně a ona by mi je nemusela sdělovat, ale něco bránilo magii, aby mi její myšlenky přinesla. Bylo to na jednu stranu uvolňující, když vám neskákaly myšlenky cizích vlků do hlavy i když jste nechtěly. "A co tobě, jak se ti vede?" zeptal jsem se tak nezávazně, jak jen to šlo.

//Teleport z Mechového lesíka

PUF!
Jediné, co jsem si uvědomoval byla mírná závrať, která se mne chopila, když jsem pod zadkem ucítil půdu. Chvilku jsem měl před očima temno a když jsem zase přišel k sobě, seděl jsem v lese a koukal směrem nahoru. Jenomže už jsem nekoukal na dýmem okouřenou sopku, ale na staré větve a listy stromů, které tvořily les... ne, hvozd. Byl jsem na úplně jiném místě a netušil jsem, jak jsem se sem dostal. Asgaarský hvozd. Hned mě to mírně uklidnilo, ale v okamžiku zase trochu vyděsilo, protože na tetku bych narazit rozhodně nechtěl. Mírně jsem se uchechtnul, když jsem si uvědomil, že o Elise uvažuju jako o tetce, která někde pase zajíce nebo koroptve. "Hihihi," zasmál jsem se. Moje zorničky se trochu stáhly, ale pořád byly abnormálně velké. Byl jsem v rauši. Mírném, ale přeci jenom. Tlapka mne díky tomu zázračně nebolela a já si mohl užívat klidu a pohody.
Začal jsem se rozhlížet, abych zjistil kolik konvencí jsem porušil. Asi hodně, protože jsem rozhodně nebyl na hranicích, ale celkem dost v lese. Cítil jsem kolem všechny místní vlky. Tohle bude průůůůůser! Moje myšlenky se ne a ne uklidnit. Pořád jsem byl vysmátý. To byla druhá fáze kytek z Elysejských polí. V první vám bylo krásně, nádherně, božsky. V druhé vám přišlo všechno vtipné a bylo vám to fuk. Třetí fáze byla strašně filozofující. Čtvrtou oznamoval příchod hladu a žízně. Pátá... k té jsem nehodlal nikdy dojít, protože ta vás probrala do normálního fungování. Jakmile na mě prostě přijde žravá, věděl jsem že je na čase přidat si trochu té vůně do organismu. Teď jsem byl naštěstí v druhé a tak mi to bylo jedno. "Auufíííííííí, Auffffjjuuffffíííí," pokusil jsem se výt. Normálně mi to moc nešlo, ale teď mě přerušoval můj vlastní smích, takže jsem nemohl tlamu srolovat tak, abych mohl pořádně zavýt a místo toho jsem se jenom pochechtával a foukal vzduch z plic. Trochu jsem doufal, že si mě někdo najde sám, protože po druhé už jsem vytí nehodlal zkoušet.