Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lennie omluvila mou paměť, na což jsem jenom kývnul. Pak byla mírně přerušena otcem, který se vyjádřil k mojí alfe. Zná ji, ale neměl ji v lásce, nebo to jsem alespoň pochopil z jeho postoje i slov. "Mahar není tak velký... Ani co se týče rozlohy, ani do počtu vlků. Odhadoval bych tohle na poměrně velkou smečku, no Mahar je spíš menší možná střední..." zhodnotil jsem velikost této smečky v porovnání s tou mou. Mohl jsem jenom odhadovat po čuchu, kolik vlků tu tak žije. Pachů tu bylo dost a hodně rozmanitých, ale někteří tu mohli být také jen na "návštěvě", jako otec a Lennie. Kdo ví...
Vlčice se pak pustila do vysvětlování svého momentálního stavu. Elegantně mi vysvětlila, že je ze smečky na severu, se kterou však není plně spokojena. "I to se stává," prohodil jsem slušně, aby její vylévání srdíčka nezůstalo ignorováno. Otec se přiznal, že je stále tulákem. Nic jiného jsem od něj ani nečekal. Bylo mi pak trochu divné, že Lennie tak moc natáhla jeho pach, ale pokud zimu trávili mimo smečku, tak pravděpodobně cestovali spolu, čímž by se to vysvětlovalo. Lennie se pak takticky přesunula někam opodál. Byl jsem rád, že nám poskytla prostor, ale nehodlal jsem se stejně s otcem vykecávat dlouho. Jeho otázky mi byly více než nepříjemné... "Nepotřebuju nikoho, mám pár dobrých přátel a to mi styčí," zabručel jsem v odpovědi. Tím pár jsem myslel Lyl, protože všichni ostatní mě v podstatě opustili. Přešli do jiných smeček nebo zmizeli z povrchu zemského. "Vlčice navíc stejně všechno jenom komplikují... a popravdě v naší smečce je teď vlčat až až, tuláci to nezvládli během zimi asi, protože nám přibyl jeden vlček a pravděpodobně i jedna malá princezna, takže o vlčata na výchovu nebude nouze," prohodil jsem ještě k poznámkám o rodině.

Cíl: Najít a poklábosti s otcem

V klidu jsem si tak podřimoval, opřený o strom. Popravdě jsem neočekával, že někdo přijde hned, protože se mi pod čenich donesl pach někoho, kdo sem pravděpodobně nepatřil. Smečka bude nejspíše přednostně řešit ty dva. Se zavřenýma očima jsem v klidu relaxoval, když jsem zaslechl tlapky, které si to mířily přímo ke mně. Pomalu jsem otevřel oči a odtáhl se od stromu, abych nebudil dojem nějakého povaleče. Byla to vlčice, kterou jsem si matně vybavoval. Nebo jsem si spíše vybavoval její pach. Takový divný, jako když cítíte vzduch po bouřce. Zastříhal jsem ušima. "Zdravím," odpověděl jsem vřelým tónem. Vypadala poměrně nadšeně, ale netušil jsem z čeho. V závěsu jí přiťapkal můj vlastní otec. Tak přeci jenom jsem cítil správně. Udržoval si taktní odstup, no já nebyl úplně na etiku dbajícím vlkem.Zvedl jsem se na všechny čtyři a přišel k němu. Položil jsem si mu hlavu na krk v "objetí". Otec vypadal starší, než když jsem ho viděl naposledy. Kožich mu prostoupilo pár nových šedin, ale podle úsměvu a jiskry v očích jsem tušil, že mne vidí rád.
Pustil jsem odce a vrátil se na své místo, kde jsem se pohodlně usadil. Šiška se mi zhoupla na krku. Otec představil vlčici, která s námi údajně byla ve smečce. Přejel jsem pohledem na ni. "Těší mě... Musíš omluvit mou nepozornost, ale bohužel smečka nebyla v chodu dostatečně dlouho na to, abych si zapamatoval její členy. Já jsem Sigy," prohodil jsem k vlčicic a lehce naklonil hlavu. Vypadala zachovale... rozhodně lépe než otec. Její kožich byl poměrně udržovaný a měla na sobě i trochu víc masa než otec. Kdybych na ni viděl ze zadu mohl bych aspoň ohodnotit zadek, ale takhle jsem musel spoléhat na odhad. Celkově jsem musel sezdat, že je to celkem pěkná kost, i když už jsem viděl i hezčí. No zase stáří má zkušenosti, že... Zhodnotil jsem tedy vlčici a pozornost přesunul na otce, který byl všetečnější než stará bába. Pravděpodobně byl opravdu hodně rád, že mě vidí a taky hodně zvědavý. Zajímalo by mě, jestl iaž zestárnu budu taky takhle zvědavý... Staří asi má o novinky nouzi a taky žádné vzrušení a tak dále... To by mi vyhovovalo....
"No..." mlasknul jsem na úvod. "Momentálně se mi daří v celku dobře. Kousek odsud jsem objevil v močálech smečku. Zatím jsem se tam pořádně neusadil, ale snad se to v brzku poddá. Rozhodně tam momentálně není nuda, protože v močálech skoro každý měsíc někdo zabloudí a uvízne," zhodnotil jsem svůj dosavadní život ve smečce. "Alfa je poměrně pohodářka, i když už jsem ji taky hodně dlouho neviděl, ale naposledy řešila nějakou zraněnou cizinku u hranic... Občas k nám zavítá někdo na návštěvu nebo tak, ale to je spíše vyjímečné," dodal jsem ještě. Jeho další otázka mne poměrně zaskočila. Nebyl jsem nijak extra připravený na takovéhle dotazy, navíc ne před cizí vlčicí. Mám Lyl... Lyl mi stačí... Nepotřebuju partnerku... "Ne, nikoho nemám a ani nikoho nehledám," zalhal jsem mírně. Rozhodně bych rád měl někoho po svém boku, již od malička bylo mou ambicí stát se tátou od rodiny, ale nehodlal jsem mu to vykládat před Lennie. "A co ty? Už jsi se konečně někde usadil na trvalo? Předpokládám, že tahle smečka musí být v pořádku, když ji má na starosti Arcanus..." prohodil jsem ze slušnosti, nechtěl jsem někoho urazit poznámkami o šedivé vlčici, která tu řádila jako alfa. "Vím, že tu nějaký čas pobývala Lucy, tak se alespoň rodina opět spojila ne?" dodal jsem ještě a na chvíli sklopil zrak. Bylo mi mírně smutno, že jsem o rodinu přišel. Byla to jen vteřinka, jakmile jsem hlavu zvedl už jsem se zase usmíval svým podivným úšklebkem. Zastříhal jsem ušima. "A Lennie. ty jsi předpokládám taky součást téhle smečky?" odhadoval jsem s pohledem na vlčici. Její pach byl podobný pachu otce, což jsem přičítal tomu, že jsou v jedné smečce. Vlk pak natáhne pachy ostatních, protože sdílí stejný úkryt a stejná místa odpočinku. Možná, že kdybych trochu víc nasál pach lesa, tak by mi to došlo, ale na to jsem byl moc zaneprázdněný hovorem. Po dlouhé době jsem měl společnost, se kterou jsem se mohl v klidu bavit a já toho hodlal plně využít.

Odložím si tu Sigyho, čeká na Saviora, Lennie a i Arcanuse :)
//Midiam

Přišel jsem sem směrem od řeky Midiam a pak jsem si sednul na zem. Tenhle les jsem znal poměrně dobře. Jako malinkatý jsem tu byl několikrát. "Auuuuuuu," oznámil jsem obyvatelům tohoto lesa. Nehodlal jsem vyvolávat rozbroje, prtože mi bylo jasné, že to není vůbec nuté. Cítil jsem tu pachy spousty vlků. No nehodlal jsem nikoho z nich otravovat. Dokonce se mi do čenichu donesl i pach mého otce, který tu pravděpodobně nějakou chvíli byl, ale nemohl jsem si být jist, zda se tu pořád zdržuje nebo už odešel. V klidu jsem si to tak seděl u hranic. Na chvíli jsem zavřel oči a v sedě začal podřimovat. Byl jsem unavený a tak jsem raději čekání využil jako možnost lehkého odpočinku. Opřel jsem se o strom kousek od sebe a pomalinku si dřímal. Snad to nebude nikomu vadit. Cítil jsem se poměrně dost sebejistě , jelikož jsem zdejší alfu znal, takže jsem se neobával problémů. Jediný problém mohla být šedá vlčice, ale něco mi napovídalo, že ta se tu neukáže. (//ještě aby jo, že...)

Cíl:Jít navštívit 5 řek a u každé ulovit zvíře, ale každé zvíře musí být jiné. (5/5)

//Medvědí jezero
Cesta od jezera mi utekla poměrně rychle, protože už jsem se nemusel obávat o svůj ocásek, který by mi mohl nějaký medvěd nebo šakal zcizit. Zastříhal jsem proto ušima a trochu se i vztyčil, abych se pořád nehrbil. Břicho mi začalo opět naznačovat, že už má velký hlad. Trochu mě i začínalo bolet. Věděl jsem, že v Midiam žijí želvy, po kterých bych se mohl dostat na druhou stranu a navštívit Asgaard, ale nehodlal jsem tam ít hladový. Taky jsem věděl, že v zelené vodě žijí podivné ryby co koušou, takže jsem to nechtěl riskovat. Možná bych mohl zkusit zavětřit, třeba objevím něco co bych mohl sníst. Položil jsem čenich blíže k zemi a nasál všechny možné pachy. Cítil jsem tu vlky, nějaké smradlavé věcičky a pak i zajíce. "Bingo," zaradoval jsme se pro sebe a s čenichem těsně při zemi jsem se vydal na lov.
Po dlouhé době jsem měl konečně šanci ulovit něco pořádného. Sice jsem za posledních pár dní ulovil celkem dost zvěře, ale nic z toho nebylo k jídlu pro mě. Jednoho kosa pro Lyl, jednoho pstruha pro Sarumenské, ta podivná štiplavá věc, světlušku... a teď konečně zajíc. Přemýšlel jsem, jak se sem ten ušák dostal. Pravděpodobně přihopkal z nor nebo možná z Asgaaru, ale jak by se dostal přes řeku? Netušil jsem a nehodlal jsem to zjišťovat. Teď jsem měl mnohem důležitější misi. Náhle jsem uviděl ušáka přímo před sebou. Papkal si trávu, jako by se nechumelilo. Neměl jsem energii na to lovit ho, takže jsem se pokusil o malou lest. Pomocí magie jsem před zajícem vytvořil trs mrkviček. Ten zajda se k nim rozhopsal a tím se mi přiblížil. Jako by si mě ani nevšimnul. Byl moc zapojený do konzumace. Přikrčil jsem se a skočil. Jeden mohutný skok a bylo po zajdovi. Chudák. Alesopoň jsem měl konečně pořádnou večeři.
Lehl jsem si na zem a začal zajíce konzumovat. Měl jsem však strasný hlad a tohle mi rozhodně bodlo. Mlsně jsem se olizoval a dokousával poslední kostičky. S plným břichem se mi lépe přemýšlelo.
Pomalu jsem se zvedl a došel k zelené řece, abych si omyl tlapky a tlamu. Rozhodl jsem se vyrazit do Asgaaru a nechtěl jsem vypadat jako masový vrah. Věděl jsem, že v Asgaaru bydlí ta děsivá vlčice a rozhodně jsme jí to tam nechtěl zaneřádit. Ještě by jí to dalo záminku si na mně smlsnout. Teď už jenom stačilo přijít na to, jak se dostat na druhou stranu. Použiju želvičky! Jako pohyblivý most jsem želvy použil několikrát, takže jsem byl v jejich využívání poměrně zběhlý. Hop a hop a hop... A byl jsem na druhé straně. Byl jsem na sebe hrdý. Pomalinku jsem si to prošel přes hranici lesa a tam jsem si kecnul na zem.

//Asgaarský les

//Medvědí řeka

Měl jsem takový hlad, že jsem se v podstatě jenom sunul. Rozhodně by se nedalo říci, že bych běžel nebo něco takového. Spíše jsem se tak poflakoval... Ano poflakoval, to je to dobré slovo. Kráčel jsem si to kolem jezera, které by mne možná opravdu uchvátilo, ale ten hlad mi prostě nedovoloval si jeho klidnou hladinu užívat. Navíc mě trochu děsila možnost, že potkám šakali nebo medvědy. Rozhodně jsem tedy nechtěl svůj pobyt tady více prodlužovat. Už takhle jsem na můj vkus šel poměrně pomalu. Když půjdu pomalu, nebudu vydávat tolik rámusu a tím pádem je menší šance, že někoho přilákám. Bylo to spíše maskování mého strachu, než cokoli jiného, ale co se dalo dělat. Šel jsem opravdu opatrně. Cítíl jsem tu pachy vlků, kteří pravděpodobně na místě byly nedávno, ale nic jiného jsem necítil. Trochu jsem se uklidnil, ale pořád jsme měl v hlavě takový blbý pocit. Naštěstí jsem zahlédl špičky stromů Asgaarského hvozdu, takže jsem věděl, že jsem už skoro na konci jezera.

//Midiam

Cíl: Jít navštívit 5 řek a u každé ulovit zvíře, ale každé zvíře musí být jiné. (4/5)

//Středozemní pláň

Medvědí řeka byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatoval. Moc času jsem trávil zavřený v močálech. Věděl jsem, že Klím byl blíže k Midiam, ale také jsem si pamatoval, že čas od času se chodilo i sem. Nevěděl jsem už proč, nebo s kým jsem se sem vydal. Možná s Kesselem nebo někým takovým. Nepamatoval jsem si už moc jmen, která se s Klímovou smečkou pojila. No smečka jako celek byla pořád v mém srdci jako domov. A i když už les zanikl a vlci zmizeli, já pořád doufal, že jednou najdu podobný domov, který Klímovou smečku nahradí. No zatím to nevypadalo na úspěch. Maharská smečka měla z mého pohledu do domova ještě dost daleko. Třeba až se vrátím, tak už to bude lepší. Saturnus nám pomůže se vzpamatovat... Ještě bych se měl vrátit kvůli Biance. Uvědomil jsem si, že jsem slíbil, že ji odvedu domů. Možná to za mne udělala Lyl, když ji vzala do bažin. Nevědl jsem vůbec nic.
Moje tlapky už byly značně unavené a tak jsem se rozhodl na chvíli posadit u řeky. Z ležérního posedu se pak stal poleh. Měl jsem pořád hlad, ale po rychlochůzi až sem jsem byl poměrně dost unavený a nechtělo se mi lov ukvapit. Navíc teď by moje oddechování každá kořist slyšela. V těchto místech byla řeka klidnější, než u medvědího jezera. Byla tu pomalá a tichá. Takhle se mi to líbilo. Přetočil jsem se na záda, abych se podíval na hvězdy, ale obloha byla zatažena mray. Nebylo úplně teplo, ale zároveň ani zima. Jeden si zvykl na větší mrazy. Vítr tu pofukoval, ale ne moc rychle, protože se rozbíjel o stromy Asgaarského hvozdu. Byla to naprostá idilka. Až na to kručení v břiše.
Náhle mi před nosem prosvištěla světluška a zablikala na mě prdelkou. Vyplázl jsem jazyk z tlamy a začal se po ní natahovat. Najednou zhasala, ale kousek ode mne se objevila další. Přetočil jsem se na břicho a rychle se postavil na všechny čtyři. Světluška tady! A světluška támhle! Vždycky jsem po nějaké chňapnul zuby nebo tlapkou, ale byly moc rychlé. Navíc když zhasly své svítivé zadečky, neměl jsem šanci je najít. Zahlédl jsem jednu, která se snesla poměrně nízko k zemi. Mrskl jsem ocasem. Tohle byla moje chvíle. Skočil jsem po ní a uvěznil ji mezi svými tlapkami a zemí. Světlušky Sigy 158:1... Zasmál jsem se a trochu povolil své tlapky. Světluška pořád svítila, ale chytil jsem jí a to mi jako zadostiučinění stačilo. "Tak leť," zašeptal jsem a pustil jí. Vznesla se k nebi, zablikala mi prdelkou na pozdrav a pak zmizela ve tmě.
Měl jsem pořád hlad. Pomalu jsem přešel k řece se alespoň napít. V řece se to mrskalo rybami, ale já v té tmě, která tu panovala, nebyl schopný nic vidět. Možná bych mohl zkusit jít trochu víše. Tam by mohli být nějací zajíci... Nebo zkusím svoje štěstí jednoduše u Midiam, třeba se mi tam podaří chytit něco pořádného... Hodnotil jsem všechny svoje možnosti, protož jsem ji moc neměl, netrvalo to dlouho. Pomalu jsem se zvedl a rozhodl se vyrazit k Midiam...

//Medvědí jezero

//Ohnivé jezero

Středozemní pláň byla jako vždy dokonalá. Sníh na ní už pomalu rostál, takže se tu vlk nebrodil sněhem, ale spíše otravnou břečkou. Nestěžoval jsem si, protože jsem si tuhle cestu vybral sám. Navíc by mi moje stěžování ani ničemu nepomohlo a spíše by mi kazilo dobrou náladu. Moje bříško se opět ozvalo podivným zvukem. "No jo, no jo, pracuju na tom," zabručel jsem si sám pro sebe, protože jsem se opravdu snažil sehnat nějaké jídlo. Ale bohužel se mi to nedařilo ak rychle, jak by si moje břicho představovalo. Po téhle zimě jsem jako kost a kůže, musím nějak nabrat hmotu přes léto, jinak by to příští rok mohlo být horší... zastříhal jsem uěima a přidal trochu do kroku. Řeka musela být nedaleko, protože už jsem slyšel její zurčení. Ano mohl bych zkusit štěstí u jezera, ale taky bych tam mohl narazit na šakali a to jsem nechtěl riskovat. Teď jsem rozhodně nebyl v kondici na boj.

//Medvědí řeka

//Ronherský potok

Tohle místo jsem neznal, ale bylo mi povědomé. Po chvilce mi došlo, že se jedná o jezero, které je jenom kousíček od Středozemní pláně. Mohl bych se podívat k Medvědí řece nebo Midiam, tam bych mohl nco dobrého chytit určitě. Vzhledem k tomu, že jsem měl za to, že v Midiam se usídlili nějaké kousavé ryby, rozhodl jsem se zkusit štěstí spíše u Medvědí. Cesta kolem jezera byla tak nezáživná. I když se na hladině odrážel měsíc a scénérie to byla půvabná, nějak jsem ji nebyl schopen řádně ocenit. Zastříhal jsem ušima a přidal do kroku. Rád bych byl, co nejdříve doma, ale kdo mohl vědět, kdy se tak stane.
Nejprve jsem musel ukojit svůj hlad a to by se mi v močálech rozhodně nepovedlo, takže bylo nutné poohlédnout se prostě jinde. Cestou jsem zapřemýšlel, že bych se stavil v nějaké smečce, ale netušil jsem ve které. Možná bych mohl mrknout do Asgaaru za strejdou Arcanusem... Nebyl jsem si úplně jistý.

//Středozemní pláň

Cíl:jít navštívit 5 řek a u každé ulovit zvíře, ale každé zvíře musí být jiné. (3/5)

//Sarumenský hvozd

Cestou ze Sarumenu mi poměrně dost vyhládlo. Popravdě jsem nežral už dost dlouho a trochu mne urazilo, že mého pstruha si nikdo nevšiml, ale tak třeba ho snědí až se vyřeší vše, co je třeba. Litai vypadala, že má práce až nad hlavu. Vzhledem k tomu, že Kenai má několik sourozenců, jsem se jí ani nemohl divit. Rozhodně to musí být makačka, když se jeden musí starat o partu takových ďáblíků, kteří utíkají mimo území smečky... Se dívmí, že se o ně rodiče vůbec nebojí. Nedovedl jsem si představit, že bych svoje vlastní vlčata nechal jít někam mimo území smečky a dokonce tak daleko od něj. Zavrtěl jsem nechápavě hlavou. No byl jsem stejně odsouzený k tomu zůstat na ocet, protože mne evidentně nikdo nechtěl. Sklopil jsem smutně hlavu a pomalým korkem se vydal podél potoka, který tu tekl.
V břiše mi zakrčelo. Sakra, měl jsem si těch pstruhů nalovit víc. Přemýšlel jsem, co bych si tak mohl ulovit k snědku tady. Rozhodně jsem nehodlal za něčím pobíhat, protože to by nemuselo být bezpečné poblíž vody a navíc když je tma. Přišel jsem blíž k řece a uviděl jsem, že v ní něco je. Vypadalo to podivně, takovéhle zvíře jsem ještě nikdy neviděl. Mělo krunýřek a divně si lezlo po vodním dnu. VEČEŘE! Švihl jsem ocasem a strčil tlapku do vody. "JAAAAAU!" zařval jsem z plých plic, protože mne ta potvora kousla. Zamával jsem tlapkou ve vzduchu, protože to pálilo. Naštěstí mi nic neukouslo, ale měl jsme na tlapce pár kapek krve.
Nehodlal jsem jí to však dát zadarmo. Chvíli jsem si ji prohlížel. Měla na tlapkách takové podivné věcičky, které pravděpodobně používala na štípání. Takže mne nekousla, ale štípla. Rozhodl jsem se využít své inteligence. Obrátil jsem se zpět k lesu a po chvíli hledání našel, co jsem potřeboval. Jednu mírně ohnutou větev. Strčil jsem ji těsně k tomu podivnému tvorečkovi, který se do ní zakousnul svýma divnýma tlapkama. Rychle jsem škubnul a vyhodil ho ven z vody. Rychle jsem se k němu dostal a stoupl jsem mu na krunýřek. Byl divně tvrdý..."Hmm..." zvířátko navíc divně pískalo. "Pravděpodobně ani nechutná dobře," zabrblal jsem si pro sebe a svou ulovenou kořist jsem chytil. Jen co jsem povolil stisk zvířátko se rozeběhlo k vodě a zmizelo v ní. Asi bylo rádo, že neskončilo jako moje večeře.
Moje bříško začalo opět škrundat. Měl bych jít hledat jídlo někam jinam, tady to asi nevyjde... Nevěděl jsem, kde bych tady v okolí a navíc ve tmě hledal potravu a tak jsem vyrazil zpět na sever. Bylo mijasné, že tady někde bývalo území mojí smečky. Opatrně jsem se dostal na druhou stranu řeky a razil si pomalým tempem cestu na sever.

//ohnivé jezero

Litai byla viditelně ráda, že jsem ho přivedl zpátky domů. Nenechal bych vlče jít kamkoli samotné... Trochu mne překvapilo, že ho jeho vlastní smečka nechá courat kde chce. Ale co, tady na jihu jsou asi uvolněnější mravy... Zastříhal jsem ušima a posadil se na zem. Menší odpočinek mi přišel jenom v hod. Odlehčil jsem tak svou tlapku, aby si mohla i ona odpočinout a já tak mohl po chvíli zase vyrazit dál.
Mou doměnku, že v okolí byla ještě jedna smečka potvrdila, ale hned na to mi sdělila, že se smečka rozpadla. "Aha, děkuji za informace, alespoň se tam teď nemusím vydávat. Smečky se tu rozpadají poměrně často, tak je lepší vědět, než někam vběhnout a pak se trmácet zpět," prohodil jsem s úsměvem, byl jsem rád za všechny informace, které jsem mohl získat. Litai poté svolila, že u nich mohu nějakou chvíli přečkat, ale co jsem se tak koukal začínalo potemňovat nebe. Noc sestoupila rychleji než jsem čekal a tak jsem se tu nechtěl upřímně již déle zdržovat. Navíc Kenai vypadal v pořádku a sám se rozhodl vydat hlouběji do lesa. "Noha už je skoro v pořádku, děkuji za optání," dodal jsem. Rozhodně nebyla ještě v plné kondici, ale už to nebylo tak bolestivé. "Rád bych se zdržel ještě chvíli, ale vypadá to, že tu máš nějaké zařizování. A já navíc potřebuju být brzo zase doma. Našli jsme na hranicích ještě jedno vlče, tak ho potřebuji ještě také dopravit domů," řekl jsem s úsměvem a pomalu se začínal zvedat ze svého posedu. "Rád jsem tě viděl," prohodil jsem."Pokud to nebude vadit projdu okolo vašich hranic ještě více na jih. Chci se tam podívat," dodal jsem, zastříhal ušima a pak jsem se vydal podél hranice ještě více na jih. Nějak mne zajímalo, zda se tam něco neskrývá. Přeci jenom byl to již nějaký ten pátek, co jsem byl na jihu.

//ronherský potok

hlásím Sigyho :)

//Aha... ber to jakože si ho nepamatuje, protože v té době měl zraněnou nohu a spíš řešil Jennu :D Mimochodem dalším postem valím pryč, nechci popohánět, ale pořebuju splnit úkoly do akce, takže se tu nechci zaseknout :D

Cíl:Navštiv alespoň 2 smečky a pobavit se s libovolným členem. (1/2)

Čekal jsem jestli se někdo ukáže a přitom naslouchal tomu, co mi vyprávěl Kenai. Z jeho vyprávění a výčtu jmen, jsem pochopil, že je tu poměrně dost vlků. Jejich alfu jsem si nevybavoval, že bych někdy potkal, tak jsem to nechal být. Pravděpodobně se s ním stejně dřív nebo později seznámím. Kenai všem přidával rodiná označení, jako teta nebo strejda. Z toho jsem vydedukoval, že se tu narodil. "A kolik máš sourozenců?" otázal jsem se ho, protože mě to zajímalo. Zatříhal jsem ušima. "Určitě tu musí být spousta zábavy, když tu máš tolik tet a strejdů a k tomu si můžete společně s vlčaty hrát," zkonstatoval jsem. Trochu mne při tom mrzelo, že u nás ve smečce to takové není. Chtěl bych, aby se tam objevila pořádná parta vlčat, se kterou bych si mohl hrát a třeba je i něco nového naučit. Možná že Saturnus a Bianca zůstanou... ale ne bude lepší, když se vrátí domů k rodině. Na chvíli jsem doufal, že by mohli zůstat, ale pak jsem si uvědomil, jak je to ode mne sobecké. Jejich roidče jsou určitě vyděšení a celý bez sebe.
Moje zavolání přivolalo hned dva vlky. Jedním z nich byla Litai, která nadšeně zavrtěla ocasem, když nás viděla. Taky jsem s ním zamával, abych jí ukázal, že ji vážně rád vidím. "Zdravím vás oba," dodal jsem ještě slovně, abych do pozdravu zahrnul i neznámého vlka. Čenich mi prozradil, že rozhodně není členem zdejší smečky, pokud vůbec byl členem nějaké smečky. Pozorně jsem si ho prohlédnul, ale pak už jsem mu nevěnoval moc pozornosti, protože Litai se pustila do zjišťování, co se stalo. "No tady mladý pán se jaksi dopravil k nám do smečky," začal jsem vyprávění. "A řekněme, že už byl čas aby se vrátil domů. Jelikož jsem se samozřejmě bál o jeho bezpečnost, tak jsem se rozhodl, že ho sem dolů na jih dopravím sám. Navíc jsem také chtěl něco o téhle smečce zjistit," začal jsem svůj mírně delší monolog. "Už dlouho jsem na jihu nebyl a tak mne zajímalo, jak se to tu změnilo víš... Co si pamatuju tak tady v okolí byla ještě jedna smečka ne? Zlatavá nebo tak nějak ne?" optal jsem se Litai, která by to mohla vědět. Chtěl jsem vědět, jestli má cenu se tam vypravit. Pokud o smečce neslyšela, tak bych se tam podívat šel, ale jestli ví, že zanikla nebo tak něco, nemělo by cenu tu cestu podstupovat. Zastříhal jsem ušima. "Ale jak to vypadá máš plné tlapky práce, takže bych se asi měl klidit, že?" dodal jsem a pohlédl na vlka, který pravděpodobně přišel žádat o místo ve smečce. Nechtěl jsem tedy Litai zaclánět, ale zároveň se mi nechtělo odcházet. Začínalo se postupně smrákat a já bych nerad cestoval jenom v noci. Možná bych mohl takticky vyčkat, než se noc trochu protáhne a vyrazit až se bude více chýlit k ranním paprskům... No nehodlal jsem se tu zdržovat, pokud mne Litai vyhodí. Byl jsem prostě takhle vychovaný a i když jsem měl společnost cizích vlků rád, rozhodně jsem nechtěl nikde nikomu zaclánět.

//řeka T...

Kenai řekl něco o svém bratrovi, že tam byl. Možná, že bych se na to i vyptával, ale říkal jsem si, že je to poměrně blízko území smečky a tedy není potřeba ho jít hledat. Dorazil jsem na okraj lesa, ve kterém měla smečka být. Cítil jsem pachy několika vlků, ale pach smečky byl slaboučký. Asi si moc neudržují hranice... Stejně jako my... Zastříhal jsem ušima a pustil rybu z tlamy na zem. "Hej hou! Je někdo doma?!" křikl jsem do lesa. Nehodlal jsem tu Kenaie jen tak nechat stát, pokud ve smečce nikdo nebyl. Sice tu byl jeho domov, ale nechat samotného vlčka jen tak v lese, se mi úplně nezamlouvalo. Mohlo by se mu něco stát. Někdo by ho mohl napadnout nebo tak... Nemohl jsem tedy jinak, než zůstat a čekat, než se někdo ze smečky objeví.
Rozhodně bych si rád sedl, noha mne už začínala bolet, ale nechtěl jsem působit moc neurvale. Takže jsem tam jen tak stál. "Kolik je vás vlastně ve smečce? A kdo je tu alfou teď?" začal jsem se vyptávat, protože jsem měl dlouhou chvíli a taky protože mne to zajímalo.

Cíl: ulovit na 5 územích řek různé druhy zvířat 2/5
//Maharský močál

Věděl jsme, že někde podél řeky dojdeme až k hvozdu, kde dle mého odhadu sídlila smečka, ze které vlček pocházel. "Jsi ze Sarumenu, že jo?" otázal jsem se ho pro jistotu, protože mi bylo jasné, že bych se také mohl plést a on pocházel ze Zlatavé smečky, která byla více na západ. To bychom se potom tedy pěkně zašli a ještě bychom se museli nějak dostat přes dvě řeky, pokud jsem si to tedy dobře pamatoval. No věděl jsem, že není třeba nijak extra spěchat, protože vlček za mnou cupital docela obstojně. Možná, že bych se mohl v jeho smečce zastavit na kus řeči a zjistit, co je v okolí nového. Informace by se mohli hodit jak mě, tka třeba Lyl nebo někomu jinému ve smečce. Rozhodl jsem se, že by bylo nejlepší to udělat tak, že tam vlčka prostě přivedu a řeknu jim, že u nás zapadnul a že jsme ho vlastně zachránili. Tím pádem by mi nemuseli ukousnout hlavu. "Myslíš, že by vadilo, kdybych se u vás zastavil na kus řeči?" otázal jsem se malého spolucestovatele. No už tak malinký nebyl, ale já všechna vlčata považoval za malá, dokud si nezasloužila, abych o nich smíšlel jinak. Zastříhal jsem ušima.
Pak mne napadl spásný nápad. Ono by to totiž nemuselo vyjít. Navíc přijít na návštěvu s prázdnýma tlapkama by nemuselo být úplně ono. Zastavil jsem se a zamyšleně sledoval řeku. "Musíme přejít na druhou stranu," zkonstatoval jsem. Rozhlédl jsem se a uvdiěl podle mého názoru poměrně dobré kmeny stromů, které ležely napříč přes řeku. "To by šlo," prohodil jsem. Pomalu jsem ke kmenům došel. Pomocí magie země jsem nechal kořeny okolních stromů, aby se propletly a zapletly do sebe kmeny. Tím pádem byla jistota, že se ani nehnou. "Hotovo, teď je to bezpečné," řekl jsem s úsměvem a vyskočil na kmen. Opatrně jsem čekal co pár posunů na Kenaie, abych ho případně mohl chytnout, kdyby přeci jenom zavrávoral. Nechtěl jsem, aby spadl do vody. Když jsme byli na druhé straně, pomohl jsem mu dolů z kmene. "Chvíli tu počkej," prohodil jsem směrem ke Kenaiovi a pak se vrátil zpět na kmeny.
V tmavé vodě se mi zdálo, že něco skáče. Měl jsem pravdu. Když jsem chvíli pozoroval vodní hladinu uviděl jsem pstruhy. To bude dárek, který donesu do smečky. Lehl jsem si na břichno na kmen a jednu tlapu svěsil dolů. Pak jsem jenom vyčkával. První skočil. Švih. Nic. Druhý skočil. Mrsk. Nic. Třetí skočil. Škráb. Chňáp. Mám ho! Vyhodil jsem rybu na kmen a tlakpkou ji trochu zakroutil, aby se přestala mrskat. Pak jsem ji uchopil do tlamy a odnesl za Kenaiem. "Fteme," zašišlal jsem, protože přes rybu v tlamě se nedalo mluvit. Pomalým tempem jsem si to mířil k lesu cizí smečky a potutelně jsem doufal, že můj dokonalý úlovek jim přijde vhod. Možná, že se víc rozhovoří, když budou mít plné žaludky... Tedy asi to vystačí na naplnění jenom jednoho menšího žaludku... Budu doufat, že na hranicích mne uvíta vlčice a ne vlk. Zastříhal jsem ušima a přidal do kroku. Těšil jsem se na novou společnost, protože už mi dost chybělo si s někým popovídat. U nás v lese to bylo poměrně dost prázdné a pusté, na sociální kontakty jsem tam tedy neměl moc štěstí a mě už to chybělo.

//Sarumen