Gallirea - Příspěvky uživatele

Voda přede mnou, voda za mnou. Stříhal jsem nervózně ušima, jako by mi to mohlo nějak pomoci. Pomalé vlnky naznačovaly příchod něčeho většího, ale já neměl mozkovou kapacitu na to to nějak vnímat, Celou moji mysl okupoval totiž strach, který mi zabraňoval cokoliv dělat. Nebyl jsem psychicky připravený na to se potýkat s nějakým větším nebezpečím. Navíc jsem na tom po nedávné otravě nebyl připraven ani fyzicky. Znovu jsem poplašeně zastříhal ušima. Třeba se vznesu do vzduchu jako pták a odletím... Blbost... Byl jsem moc vyděšený a snažil se najít cestu pryč. Nikde jsem však neviděl žádnou bezpečnou možnost. Všechny cesty byly zaplavené. Voda mi sahala do půlky tlapek. A aby toho nebylo málo na můj kožich navíc dopadaly kapky vody. Za normálních okolností by mi déšť nevadil, ale tohle bylo už moc. V koutku duše se mi chtělo brečet. Momentálně by si toho stejně nikdo nevšiml… Mojí psychickou obranou strategií byl humor, takže jsem se snažil banalizovat velikost celé této situace. Nepomáhalo mi to.
Snažil jsem se nepanikařit. Zhluboka jsem se nadechl a začal se rozhlížet. "Hlavně nesmím panikařit... Tak jo... chce to plán, chce to nějaký dobrý plán..." opakoval jsem si potichu, protože jsem opravdu nevěděl, co mám dělat. Díval jsem se do vody, která však byla tak kalná, že jsem skrz ni neviděl více než pár centimetrů. Neviděl jsem dokonce ani vlastní tlapky, které by mi mohli pomoci pomalým našlapováním prozradit, jestli se propadám nebo ne. Zvedl jsem tedy hlavu. Nemělo cenu hledat bezpečnou cestu pomocí zírání do vody. Snažil jsem se najít nějaký strom, kámen. Něco, co by mi buď nabídlo ochranu nebo by mi to pomohlo se orientovat. Několik metrů od sebe jsem zahlédl konečně něco pozitivního. Z vody tam trčel kousínek kamene. Nebylo to nic extra, ale mohl by mi dát alespoň pár minut navíc. Mohl bych tam zkusit doplavat… Opět jsem se zahleděl na vodu. Měl jsem obrovské štěstí. Vlnky mi naznačovaly, že proud teče na sever, což znamenalo, že by mi to případně mohlo pomoci ke kamenu dorazit, aniž bych se musel bát, že mne voda strhne jinam.
Rychle jsem začal oddechovat. Neměl jsem už moc času. Voda mi sahala už na břicho. Pomalu jsem si lehl na vodu a pak začal opatrně kopat nohama. Ocasem jsem se snažil navigovat směrem ke kameni. Šlo to dobře. Poměrně dost dobře. Byl jsem na svůj plán hrdý. Ať to vyjde. Ať to vyjde. Modlil jsem se kdo ví ke komu, jen abych se dostal na ten kámen. Věděl jsem, že v tomhle kraji moc štěstí nemám, ale tentokrát jsem doufal v to, že mi jednou bude přáno. Uviděl jsem, jak kolem mne proplouvá nějaké roští. Okamžitě mi došlo, že to není dobré znamená, a tak jsem začal kopat rychleji. Chtěl jsem se k tomu kameni dostat. Byl už jen takový kousíček ode mne… Natáhl jsem tlapky a… A vyškrábal se na něj.
Začal jsem oddechovat. Adrenalin, který jsem měl v žilách mi rozkmital srce jako kolibříka. Já to zvládl! „Já to zvládl! JOOOO!“ křičel jsem z plných plic, protože jsem měl nesmírnou radost, že se mi konečně něco podařilo. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl jsem se. Nikoho jsem neviděl. Lyl! Chtělo se mi začít křiče, volat jí. Její pach jsem sice cítil mizet za hranice močálů, ale nemohl jsem si být jistý, že se dostala ven z tohohle šílenství v čas. Mohl bych na ni zkusit zakřičet, ale pravděpodobně bych nedostal žádnou odpověď. „Určitě utekla a je v pohodě,“ začal jsem se uklidňovat, protože jsem opět panikařil. Nikoliv však ze strachu o vlastní život, ale o život Lyl. Musel jsem se uklidnit a doufat, že je v pořádku. Je silná. Určitě se dostala pryč.
"Klid. Umíš přece ovládat magii země a vody, tak se můžeš o něco pokusit," snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že to nějak zvládnu. Musel jsem se takhle nahlas povzbuzovat, protože jsem si nechtěl připouštět, že jsem sám. Kdybych si to připustil strach by mne určitě přemohl, a to jsem si v téhle situaci nemohl dovolit. „No tak magii země máš po tátovi a mámě, rozhodně se nějaký ten gen musel chytit i mě,“ snažil jsem se sám sebe povzbudit. V koutku duše jsem si však nevěřil, protože jsem svoje magie prostě neuměl tak dobře ovládat. Nikdy jsem s nimi netrénoval. Neměl jsem u sebe ani nikoho, kdo by mě je mohl naučit ovládat. Musel jsem teď věřit tomu, že nějakým zázrakem jsem geneticky získal i něco jiného než neobratnost a dementní smysl pro humor.
„Fajn, dostanu se odsud, najdu Lyl a vypadneme… To zní jako plán. Je to dobrý plán… Tak jo, tak jo…“ Všechno probíhalo moc rychle. Zastříhal jsem ušima. Moje tlapky už byly zase ve vodě. Možná bych mohl zkusit najít nějaké další místo kam se dostat a takhle přeplavat na okraj… Nebo bych si mohl něco vykouzlit pomocí země… To nezní špatně… Rozhlédl jsem se kolem a hledal něco, co bych mohl využít jako podklad své magie. Nic jsem neviděl. Voda se mi zdála více a více zakalená.
Náhle se za mnou ozval děsivý zvuk. Praskot a skřípání.
Rychle jsem se ohlédl směrem na jih, odkud podivný zvuk vycházel. Uviděl jsem vlnu. Vlnu, jak se žene mým směrem a bere všechno, co jí stojí v cestě. Viděl jsem klády a křoví. Hlasitě jsem polknul. Normální vlk by použil svou magii. Mohl jsem zastavit vlnu magií vody. Mohl jsem si vytvořit nějaký úkryt pomocí magie země. Mohl jsem udělat cokoli. Mohl jsem…

Náhle jsem to viděl všechno znovu. Byl jsem malinkatý. Hodně malinkatý. Náš les byl pod vodou. Měl jsem strach. Velký strach. Pomalu jsem si to ťapkal za šedým kožichem vlčice, která pořád jenom něco hudrovala, jak nás měla nechat utopit se. Lucy to brala jako velké dobrodružství. Ness a All se předháněli v tom, kdo doběhne k vlčici nejblíž a packou se jí dotkne. „Kde je máma?“ zašeptal jsem Amelis, která byla vystrašená stejně jako já, ale nesla to mnohem statečněji. „Nevím, ale určitě na nás čeká někde s tátou,“ pípla. Chtělo se mi plakat. Sednout si tu na zem a plakat. Věděl jsem ale, že by mi vlčice nepomohla. Buď by mi jednu vrazila nebo by mne tu prostě nechala. Ohlédl jsem se dolů z kopce. Viděl jsem poměrně daleko. Celý kraj zahalila voda. Můj domov. Přátele. Všechno to odnesla voda. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. [/i]

Cítil jsem, jak jsou teplé. Všechno se v mé hlavě odehrálo ve zlomku vteřiny. To, co se v mojí hlavě zdálo jako věčnost by pro vnějšího pozorovatele nebylo ani mrknutí oka. Voda se dál valila mým směrem. Byla skoro na dosah.
A pak jsem neviděl vodu, ale jí. Jak tam, tak stojí s tím svým dementním úšklebkem. Povýšená a nabubřelá, jako by jí někdo bodnul do zadku. Její béžový kožíšek se leskl ve světle. Její očka na mne koukala, jako by mi viděla až do duše. Přesně věděla, na co myslím. „Lyl?“

//Midiam

Od řeky to domů bylo opravdu poměrně blízko. Jediné, co mi přišlo divné byl fakt, že se to tu pozměnilo. Na první pohled bylo jasné, že je tu víc vody. To není dobrý, pomyslel jsem si a opravdu se snažil jít co nejopatrněji, abych náhodou do vody nespadl. Místy jsem šlapal na pevná místa, která však byla zaplavena vodou, že mi přesahovala packy. Voda pořád stoupala, což rozhodně nebylo nic příjemného, protože jsem musel dvakrát zvažovat, jestli šlapu na správné místo nebo ne. Cítil jsem pachy spousty vlků, kteří se vydali někam na sever. Mezi nimi jsem cítil i pach Lyl. Všechny pachy byly však hodně daleko. Podíval jsem se kolem a nikoho jsem neviděl. Sám jsem byl na jihu území. Mohl bych se zkusit dostat za nimi na sever, ale... Tahle možnost prostě nepřipadala v úvahu. Rozhodl jsem se, že se otočím a vydám zpět, ale voda mi sahala výš. V kalném vodním toku jsem navíc již neviděl zeminu, kterou bych mohl identifikovat. "Tak tohle nebyl dobrý nápad... Výborně Sigy, naprosto výborně! Takže teď tu prostě budeš stát a budeš doufat, že tě někdo zachrání... Skvělej plán, opravdu skvělej," brblal jsem si sám pro sebe, přestože mi bylo jasné, že nikdo nepřijde, aby mne zachránil a že se budu muset zachránit sám. Můžu tu počkat než voda dostatečně stoupne a pak to zkusit doplavat..."Bože ty jsi génius, víš ale že bys tady mohl tímhle tempem čekat třeba týden?!" okřikl jsem sám sebe. Byl jsem poměrně dost vystresovaný a nevěděl jsem co dělat. Kdybych navíc tušil, že kousek odemne se nalézá větší voda, než ta co mne uvěznila nyní...

Na mou nabídku reagoval Makadi, nebo alespoň tak ho oslovila vlčice, která pravděpodobně přišla zpátky ke svým smyslům. Mluvila o nějakém otráveném jelenovi nebo špatné vodě. No nevnímal jsem ji natolik, abych mohl vyhodnotit její situaci. Jelikož jsem byl ignorován rozhodl jsem se jejich společnost opustit. Nadešel čas vyrazit domů a najít Lyl a Biancu. Nesmím na to vlče pořád zapomínat. Slib je slib a už takhle jsem se zakecal mimo moc dlouho, její rodina se už určitě bojí, že někde zemřela. Zastříhal jsem ušima. "No pokud byste si to rozmysleli," prohodil jsem jenom a pak poklusem vyrazil směrem domů. Nemělo cenu se tu potloukat déle, než je třeba. Jediné co bylo důležité bylo se dostat domů v pořádku. Většina jedu se mi z těla už dostala a spánek mi pomohl nabrat potřebnou sílu. No pořád jsem se necítil dobře úplně. Rozhodně jsem momentálně neměl ani pomyšlení na jídlo, i když před celou touhle eskapádou jsem měl poměrně hlad. Zamířil jsem si to obezřetně do močálů.

//Močály

//Se Sigym dorazím bohužel až zítra, snad to nebude vadit :)

Seděl jsem a snažil se nezvracet. Opravdu jsem se moc snažil nezvracet, ale nešlo to. Měl jsem žaludek jako na vodě. Nehodlal jsem se proto pohnout ani o píď. A to ani v momentě když se vlčice začala válet po zemi a křičet nesmysly. Pravděpodobně se napila vody z řeky. Je pravda, že je poměrně dost zakalená... Předpokládal jsem, že ta přílovová vlna sem nahodila i kus vody z močálů nebo tak odněkud, a pokud se toho hodně nalokala... Nemohl jsem se tedy divit tomu, že mele nesmysly. Sám jsem byl rád, že moje halucinace přešly. Rozhodně jsem nechtěl něco podobného někdy zažít. "Omlouvám se za své chování," řekl jsem směrem k vlkovi, který jako jediný vypadal, že má všech pět pohromadě (//Castor). "Snědl jsem támhle ty bobule a ukázalo se, že to nejsou borůvky," dodal jsem na vysvětlenou, abych nejak odůvodnil, proč jsem se před chvílí choval tak nevhodně. Byl jsem rád, že to přešlo a chtěl jsem tedy nějak odůvodnit svůj stav.
Nevolnost pomalu polevovala a začala ji střídat únava. Zastříhal jsem ušima a sesunul se k zemi. Cítil jsem se slabí. Nespal jsem již dva dny a navíc jsem věděl, že mi nevolnost a halucinace nijak nepomohly. "Trochu se prospím," zašeptal jsem a bylo mi celkem jedno, jestli mě ostatní slyší nebo n. Odplul jsem velmi rychle do říše spánku.

Nezdály se mi žádné sny. Žádné halucinace nebo něco podobného. Byl to tvrdý spánek. Pravděpodobně jsem i hlasitě chrápal.

Moje oči se otevřely. Na nebi svítil měsíc a stále pršelo. Nebylo to tu příjemné a já věděl, že není bezpečné polehávat na chladné zemi. No únava mne zmohla moc rychle, ale teď už jsem měl mnohem více energie. Cítil jsem se odpočatě a můj žaludek už nebyl jako na vodě. Pomalu jsem se posadil. Kolem sebe jsem stále viděl pár vlků. "Jste v pohodě?" zeptal jsem se, když mi došlo jak vlčice nedávno vyváděla. Nechtěl jsem ji nechat na holičkách, ale sám bych jí moc nepomohl. Teď už jsem však měl dostatek energie, abych mohl pomoci i jí. Zvedl jsem se na všechny čtyři. Už se mi naštěstí nechtělo zvracet a vypadalo to, že jsem konečně vyplavil jed ze svého těla. "Chcete nějak pomoci? Nedaleko je moje smečka, tam bychom možná mohli najít lepší úkryt než tady?" navrhl jsem a čekal zda mou pomoc přijmou nebo ne. Nehodlal jsem tu však postávat dlouho.

Měl jsem naprsto promočený kožich. Tlamu plnou vody. Najendou se mi zvedl žaludek. Opravdu hodně se mi zvedl žaludek a já před sebe vyhodil zbytek bubulí, které jsem měl v žaludku. Pořád jsem však nebyl při smyslech. Ne plně. Už jsem si ale uvědomoval, že kolem mne není moře trávy, ale jenom tráva. Zvuky moře, které jsem slyšel nedalko pravděpodobně přinesla řeka, která byla opodál. Pořád jsem se ale necítil ve své kůži. Sem tam jsem zaslechl podivný zvuk nebo tak něco. Náhle jsem uviděl, že tu nejsem sám. Postávali tu dva vlci a jedna vlčice. Všichni stejně mokří jako já. Pravděpodobně se mi tedy o moři jenom nezdálo. Zastříhal jsem ušima a musel dávat pozor, abych se opět nepozvracel. Raději jsem proto zůstal sedět na zemi a pozoroval okolí. Nebylo mi nijak dobře. "Pánov...škit...pánové?" prohodil jsem poměrně dezorientovaným hlasem. "A...a... škit... dámo?" dodal jsem, abych se nijak nedotkl vlčice, která momentálně něco říkala. Nijak jsem však jejím slovům nerozumě. "Mohu se otá... otázat..." Říhnul jsem si. "Pardon," omluvil jsem se hned, co jsem se zase uklidnil. Nebylo to vůbec příjemné. Můj žaludek byl jako na vodě. "Co se tu prosím stalo?" dokončil jsem otázku, než jsem si stihnul opět šitnout nebo se pozvracet. Měl bych se vydat domů... Ale nemůžu se zase vrátit takhle vyřizený... Vstát rozhodně nebyl nejlepší nápad.

Cíl:Za pomocí bylinek nebo houbiček si užít pořádný trip (alespoň 2 posty) 2/2

Travnatá voda mne unášela. Housenkovatě jsem se vlnil jejím proudem, který se zdál naprosto nepřekonatelný. Byl jsem larvou. Bídným červem odsouzeným k věčnému houselení. Moje tělo bylo připraveno se housetit až do konce svých dní, ale přitom jako bych něco postrádal. Postrádal jsem přítele. Ano! To ten hlas! Ten šílený hlas, který na mne volal z dálky. Ten hlas byl mým přítelem, který na mne čekal na konci věčnosti. Na samé hranici poznání. "POČKEJ!" křikl jsem na něj a můj hlas rezonoval v dálku, která obklopovala mé housenkovité tělo. Neschopen odhalit jak daleko nebo snad blízko můj přítel je. Jeho hlas zněl těsně u mé hlavy, ale já nebyl schopen určit kde. Housenkovitě jsem se sunul dál v naději, že snad odhalím jeho pravou a jedinečnou podstatu. Leč moje houselení nebylo tím nejrychlejším. Houselil jsem se tedy velmi, ale velmi pomalu. Tímto tempem jsem nemohl svého přítele nikdy dostihnout.
Náhle jsem ucítil hlas, který se roznášel mou hlavou. Otočil jsem se na levý bok a uviděl podivné čtyřnohé zvíře. Vlk!]/mysl] proletělo mi hlavou. Začal jsem se obávat, že mne ta saň zašlape. Mé housenkovité já nebylo schopné přežít dopad jejích tlapek. Byl jsem přeci jen malou housenkou v tomto travnatém moři. Náhle se objevil ještě jeden vlk a pak hned další. Ten co přišel první do mne začal strkat čumákem a zvedat mě. Bránil jsem se. Nechtěl jsem přijít o svůj housenkovitý život. Mým cílem bylo žít jako housenka a vyklubat se v nádherného motýlka, ale v tlapkách toho surovce jsem byl odsouzen žít a zemřít jako housenka. Snažil jsem se bránit, ale moje housenkovité tělo nemělo nic na obranu. Byl jsem mu vydán na milost a nemilost.
A hle! Náhle jsem pod sebou měl čtyři páry nohou. Travnaté moře se zmenšilo. "Oooo mocný čaroději díky ti," prohodil jsem k vlkovi, který mne zvedl ze země. "Jak se ti to podařilo?" otázal jsem se jej, ale ani jsem nečekal na odpověď. Byl jsem rád, za nově nabytou schopnost. Náramě se mi hodilo být housenkou s dvěm páry nohou. O ano byly to dva páry! Postupně jsem je zvedal a prohlížel si jejich majestátní nádhernost. Byly to dokonalé nohy, které nemohl mít jen tak někdo. Byly to nohy dokonalé, uspůsobené k rychlému běhu a ještě rychlejšímu zastavení. Byly to nohy pravého bojovníka. Byly to nohy, jejichž zápach se nesl na míle daleko. Byly to moje nohy. Musím být první housenka na světě s nohama... Travnaté moře se začalo více a více cukat. Úplně šílelo. Bylo rozbouřené a vůbec se mu nelíbilo, že jsem opustil jeho končiny. "POMOC!" vykřikl jsem než mi tráva začala žrát nově získané nohy...

Pro pozorovatele nyní Sigy sedí na zemi a napodobuje zvuky jako by se topil, jelikož jeho tlama je vztyčena k nebi. Do tlamy, očí a vlastně všude na obličej mu dopadají kapky, které jeho pocit topení ještě umocňují.

Cíl:Za pomocí bylinek nebo houbiček si užít pořádný trip (alespoň 2 posty) 1/2

//Asgarský hvozd

Opustil jsem Asgaarský hvozd v poměrně dobré náladě. Tlapky mne konečně začaly silně nést a ani déšť, který mi kropil kožich mi nevadil. Byl jsem navíc poměrně chráněn díky stromům, které řeku kryly. Zastříhal jsem ušima a rozešel se ke svému želvičkovému mostu. Jako každý den želvy byly na hladině. No některé rozestupy mezi nimi nebyly úplně příjemné. Mohl bych zkusit rozestoupit vodu... Ne to je pitomost. Pomalým tempem jsem si to namířil k želvičkám a pak hop a skok přes potok. Na druhé straně jsem zvesela švihl ocasem. Byl jsem kousíček od močálu. Takový malinkatý kousíček od domova. Možná... Možná bych se mohl ještě malounkato zdržet tady. Upřímně se mi nechtělo nějak extra vracet domů. Jediné co mne tam momentálně táhlo byl slib, který jsem dal Biance. Rozhodně jsem ji nechtěl nechávat dlouho čekat, ale vůně toulání se mi líbilo. Alespoň pro tuhle chvíli. Byla to prostě moc dlouhá doba, co jsem se naposledy potuloval po okolí. Nenechte se zmást. Nechybělo mi polehávání na studeném a osamocenost. Chyběl mi jen ten malinkatý nádech svobody. Možnosti dělat si co chci. Ale ne. Za smečku bych to nevyměnil. Zastříhal jsem ušima.
"Hele houba?!" vypadala poměrně šťavnatě. Přímo k nakousnutí, jak se tak kasala tím svým kloboučkem, o který se jí rozrážely kapky vody. Přišel jsem pomalu k ní a podíval se. Vypadala fakt k sežrání. Můj žaludek se opět ozval. "Ne! Maminka mne učila, že houby s barevným kloboukem jsou jedovaté," řekl jsem vítězoslavně a otočil se od houby. "Dám si radši..." Pohledem jsem hledal něco malinkatého k snědku, protože lovit už se mi nechtělo. Tak velký hlad jsem neměl. "Dám si radši... támhleto." Zamířil jsem přímo ke keři, na kterém roslit černé bobulky. "No výborně, borůvky já rád!" než jsem se nadál narval jsem si do tlamy několik bobulek. "Rulík,"ozval se mi v hlavě hlásek. "Já jsem Rulík.L Jen jsem zavrtěl hlavou, protože jsem nechápal, co mi ta kytka chce říct. "No tak seš rulík no," odsekl jsem jí aspolikal dalších pár bobulí. "Rulík zlomocný," ozvalo se mi v uších. Zasekl jsem se v pohybu. To zlomocný nezní moc dobře. Vyplivl jsem zbytky, co jsem měl v tlamě a pak začal hekticky požírat všechno kolem. Hlavně trávu. Snažil jsem se dostat z jazyka šťávu bobulí a zároveň si pročistit žaludek na tolik, abych vyzvrátil všechny bobule, co už jsem stihl sníst.
Najednou se mi žaludek obrátil vzhůru nohama a já vyzvracel všechno, co jenom šlo. Udělal jsem před sebou poměrně velkou modrofialovou louži plnou rozkousaných kuliček bobulí a žaludečních šťáv. Něco mi ale napovídalo, že jsem ze svého organismu nedostal všechno. Možná to bylo tím, že moje zvratky voněli jako fialky a že se tráva vlnila jako hladina moře. Juuuu moře.... Projelo mi hlavou. Slyšel jsem jako by mne z velké dálky někdo volal, ale já si nebyl schopný uvědomit kdo nebo co..."Co chceš?" zeptal jsem se neznámého a začal ho hledat v modrých dunách trávy, které se zmítaly ve větru. Bylo to šílené. Tráva byla větší než já a v podstatě se mne snažila pohltit, ale já se na ní udržel a plaval jsem za hlasem. "Hlásku počkej...." zamumlal jsem, ale musel jsem si dávat pozor, abych se nenalokal té vodní trávy... nebo travní vody? Zasmál jsem se. Plvání mi již nepomáhalo, topil jsem se. Pak jsem objevil nový způsob přesunu. Byl jsem totiž malou housenkou, která se v tomto travnatém moři mohla pohybovat naprosto pohodlně.

Pozorovatel může vidět Sigyho jak leží rozmáznutý na zemi se zadkem vystrčeným k nebi, jak se pomalu sune po trávě kdo ví kam.

Yeter byl opravdu zaujatý smečkou. Vypadal, že ho nadchlo, že je smečka v močálech. "No není to úplně nejlepší místo," konstatoval jsem. "Z bezpečnostního hlediska sice jo, má to sovu výhodu, že se každý nepřítel v močálech buď utopí nebo ztratí, ale z pohledu žití je to trochu na nic," prohodil jsem kriticky. "Pořád se ti do bahna propadají tlapky. Když to tam někdo nezná může se utopit. No a když je velké vedro, tak to tam dost smrdí..." dodal jsem ještě. Při vzpomínce na teplé letní měsíce, které nás čekjí jsem se trochu zatřásl. Rozhodně jsem se netěšil, až budu nucen zase čichat všechny páry, které z rašeliny budou unikat.
Vlk předemnou však působil, že se mu to místo opravdu honě zamlouvá. Každý má prostě jiný vkus.. Zastříhal jsem ušima. Yeter se dál vyptával. "Já jsem ve smečce skoro rok, nebo tak nějak myslím. Nejsem si tím úplně jist," řekl jsem nejistě. Neměl jsem moc dobrou paměť na data. "Členy moc neznám, i když jsem ve smečce dlouho. Se mnou se přidala Lyl, to je taková ranařka. Pak je tam Launee, něco jako naše mamka. Mojo, ten se chová jako malé vlče. Asta, Lothiel... no a nově taky vlče Saturnus... Ale je fakt, že většina z nich se na území smečky nepohybuje vůbec, takže ani nevím jestli jsou ještě ve smečce. Posledních pár měsíců mi psolečnost dělala jen Lyl a Launee," posteskl jsem si trochu.Třeba se to změní až se vrátím... I když nevěřím, že mohl někdo přežít tu krutou zimu mimo smečku sám. "Naše alfa je Skylieth. Je celkem v pohodě. Ani milá, ani zlá, takový neutrál," zhodnotil jsem to. Ono se špatně hodnotí někoho koho pořád dobře neznáte. Pomalu jsem se začal zvedat ze země. "No rád jsem tě poznal, ale už asi vyrazím," prohodil jsem a vyčkal, zda má nějaké další otázky. Jinak bych už asi i šel. S úsměvem jsem se tedy rozloučil a pak vyrazil směrem pryč. Byl jsem rozhodnutý jít domů.

//Midiam

Vlk působil poměrně mile. Jeho ostražitost trochu polevila, když zjistil, že se osobně znám s Alfou. Dokonce projevil živý zájem o mou smečku. "Maharské močály jsou kousek, jen musíš přejít přes Midiam na východě. Na druhé straně je naše smečka, ale upozorňuji, že močály jsou nepřevídatelné, takže pokud by ses tam vydal, raději zůstaň na okraji a počkej než si tě někdo ze smečky najde. Přecházet močály, když je neznáš, je o kejhák," zhodnotil jsem situaci močálů. Byl jsem rád, že mmám nového kamaráda, kterého bych mohl vyzpovídat.
Nakonec se sám představil jako Yeter a jetě před tím mi vysvětlil situaci ohledně Arcanuse. Jeho jméno bylo zajímavé, že má takovéhle podivné jméno se mi ani nechtělo věřit. No přešel jsem to bez poznámek. "Dobře, děkuji za informace. Raději se tedy vrátím někdy jindy, třeba bude méně zaměstnán, i když u Alfy jeden nikdy neví, že?" zasmál jsem se a zastříhal ušima, jak jsem to rád dělával. Yeter mi dovolil zůstat. "Děkuji," odvětil jsem a posadil se na zem. Tlapa už mne nebolela, ale rozhodl jsem se ji přesto nadlehčit. "Co bys rád věděl?" zeptal jsem se.

Cíl: Navštiv alespoň 2 smečky a pobavit se s libovolným členem.

Nemusel js čekat dlouho. Moje vytí přivolalo vlka, který měl na hlavě legrační věc.vlka s parožím jsem ještě nikdy neviděl. No rozhodl jsem se to nekomentovat. Hlavně z bezpečnostních důvodů. Vlk nevypadal úplně nadšeně, že jsem u nich na území. A že tu jsem již nepoměrně dlouho. Zastřihal jsem ušima a usmál se na něj.
"Dobré ráno," pozdravil jsem na oplátku a pak se pustil do vysvětlování svých záměrů a plánu. Nejprve jsem se však musel představit. "Mé jméno je Sigy, jsem syn Saviora, který zde donedávna přebýval se svou kamarádkou Lennie a vlčetem Nym," začal jsem svůj představovací monolog."Pocházím z Maharské smečky. Přišel jsem sem navštívit Arcanuse, vaší Alfu pokud jsem dobře informován. Když jsem byl vlče, byl členem mé rodné smečky," vysvětlil jsem mu poměrně pompézním stylem kdo jsem a co jsem. Nepouštěl jsem se do moc velkých detailů. Jen jsem se ho snažil ujistit, že nehledám smečku a nejsem tulák. A taky, že znám zdejší Alfu, takže nehodlám působit problémy.
Nehodlal jsem mu vysvětlovat, že jsem tu potkal i otce a bavil se s ním. To nebylo dle mého názoru nutné sdělovat. "Ale vzhledem k tomu že je pravděpodobně zaneprázdněn předpokládám, že bude lepší dorazit jindy," řekl jsem na závěr, protože pokud Arcanus neměl čas vyslyšet mé volání do teď, je pravděpodobně s někým důležitějším než jsem já. A popravdě jsem měl být už dávno doma. Musím se vrátit kvůli Biance. Opět jsem zapomněl na svůj slib daný vlčeti, že jej vezmu domů.
Začínalo pomalu pršet. Déšť jsem slyšel, ale neviděl. Pravděpodobně jej zastavily stromy, které tvořily hvozd. Neměl jsem úplně náladu a chuť vracet se domů do deště. No na druhou stranu jsem jim tu nehodlal nijak dlouho překážet a už takhle jsem tu poměrně zavazel. "Mojí se zeptat na tvoje jméno?" otázal jsem se vlka před sebou, aby řeč nestála. Bylo poměrně náročné necivět na to jeho paroží. Popravdě jsem se opravdu musel hodně soustředit. Hlavně nesmím působit nevychovaně. Tahle myšlenka byla u mne poměrně častá. "Mohu se ještě zeptat, zda bych tu mohl případně na hranici chvíli počkat než se déšť trochu ustálí. Pokud je to problém půjdu hned," dodal jsem ještě s šibalským úsměvem. Zastřihal jsem ušima a čekal na verdikt.

Otec vypadal poměrně klidně. Nym začala něco říkat Lennie, alemoc jsem jí nerozuměl. Na její pozdrav jsem se usmál. "I mě těší princezno," prohodil jsem s úsměvem. No najednou jako by vše nabralo moc rychlé obrátky. Lennie něco řekla Nym a pak prohlásila že už musí jít. Nym podle jejího tvrzení byla alergická na vodu. Zakabonil jsem se, protože mi bylo jasné, že to není úplně pravda. Neznal jsem vlka alergického na vodu, ale bylo mi blbé obvinit ji z lhaní. Nechal jsem to tedy plavat. Otec se senou rozloučil. "Rád jsem vás všechny viděl a poznal. Někdy se za vámi na severu zastavím," prohodil jsem v rozloučení, ale kdo mohl tušit kdy to bude. Zastřihal jsem ušima a sledoval jak ta jejich podivná skupina mizí z lesa. Otec měl s deštěm pravdu a já se tedy rozhodl zůstat. Znovu jsem zvedl hlavu a zavyl. "Auuuuiiuiuuii" nešlo se lesem. Můj hlas nebyl úplně zpěvný, takže jsem se snažil výt minimálně. Čekal jsem kdo dorazí.

Cíl: Nauč se od někoho, kdo ovládá magii myšlenek, jak s ní zacházet

Sledoval jsem otce, který konstatoval, že si mám dávat pozor, protože odmítá tahat moji velectěnou maličkost z bahna. "Je větší pravděpodobnost že jednou budu tahat z toho bahna já tebe," neodpustil jsem si mírně žertovnou poznámku a potlačil nutkání na otce vypláznout jazyk. Nebudu se přece chovat jako nalej fakan... Otec vypadal dost nadšeně z toho, že mne potkal. Byla to v podstatě náhoda, jelikož můj původní plán byl navštívit Arcanuse, na kterého jsem zde stále čekal. Jeho pach jsem cítil, ale asi měl na práci něco více důležitého. Zastřihal jsem ušima a naslouchal otci.
Trochu si stěžoval na Nym. Jo to vlče, co s nimi chodí. Kýval jsem hlavou, jakože ho chápu, i když jsem nechápal. Bylo pro mne zarážející, že se otec vůbec namáhal se záchranou vlčete. Asi se změnil. Nevím proč, ale prostě mi přišlo že stářím otec výměknul. Dřív by se nenechal rozhodit nějakým cizím vlčetem nebo se nechal mírně řečeno pěstovat od vlčice.
Lennie zareagovala na můj dotaz ohledně magie poměrně stroze. Ocenil bych delší výpověď o tom, jak s magii pracovat, ale ona nepůsobila nadšeně z toho, že se musí s někým dělit o informace. Pak se ale rozhovořila víc a přidala i nějakou tu řadu. Nenápadně jsem se podíval na otce a zkusil slyšet jeho myšlenky. No co jsem slyšel se mi nelíbilo. Tiše jsem zavrčel. "Zajímá tě taky něco jiného než vnoučata?" zavrčel jsem na něj a pak se podíval na Lennie."Byla bys tak hodná a vysvětlila staroušovi, že kdybych měl s kým tak mám vlčata už dávno... Ale Lyl o mě evidentně zájem nemá a nikdo jiný taky ne." řekl jsem Lennie skrze magii myšlenek. Ta druhá věta mi ujela tu jsem jí říct nechtěl, ale nevěděl jsem jak komunikační kanál zase vypnout."Díky za informace Lennie," řekl jsem již normálním způsobem. "Rozhodně tvých rád využiju a budu víc trénovat," dodal jsem ještě a omluvně se na jí usmál, doufaje že si můj myšlenkový výbuch nechá pro sebe. Rozhodl jsem se zapracovat na sobě, abych nelezl do hlavy vlkům když nechci. Na jednu stranu to bylo sobecké, protože jsem si tak chtěl udržet zdravý rozum. Na druhou stranu jsem nechtěl narušovat ničí soukromí. Taky bych nebyl rád kdyby se mi někdo hrabal v hlavě.
Otec se mně náhle zeptal na mou vrozenou magii. "Vrozenou magii ovládám. Ale nedělám to rád, maximálně kdy chci někomu pomoci z močálů... Sám nevím, které magie mám, většinu těch nevyřízených jsem najednou objevil a nebylo to úplně příjemné," prohodil jsem jeho směr. Než jsem však stihl říct cokoliv jiného, objevilo se u nás vlče. Pravděpodobně to byla ona tajemná Nym o které mluvili. Lennie mě představila a já se na vlče usmál l v pozdravu. Ale vypadalo to však, že víc než já ji zajímá nějaká Styx. "Styx?... Hmm jedná vlčice u nás s tímhle jménem byla, ale vypadala neškodně... Asi jenom shoda jmen," řekl jsem s úsměvem. Nevěřil jsem tomu, že by Styx kterou jsem znal já ublížila vlčeti. Rozhodně to nemohla být jedna a ta samá vlčice. Styx byla sice rázná, ale nepřišla mi nijak zlá. To vlče se buď pletlo nebo si vše vymyslelo. Pokud to však byla ona chtěl jsem znát vysvětlení a taky, pokud ji Lennie a Elisa ublížili, chtěl jsem vědět že je v pořádku.

Zasmál jsem se při představě, že bych měl magii, která by mi napovídala kam dávat tlapky. "Ne, žádnou magii o které bych věděl," zasmál jsem se. "Spíš je to tak, že se postupně naučíš rozeznávat různé druhy bahna, co tě udrží a co ne. Taky je tam spousta ostrovů, které jsou pevnou půdou, ale musíš vědět kde jsou... Takže okolním vlkům to jako magie možná přijde, ale je to mnohem jednodušší," řekl jsem na vysvětlenou. Rozhodně jsem otce netahal za nos. Věděl jsem, že pro nově příchozí je močál záhadou, ale pro dlouhodobé obyvatele, je to to nejjednodušší místo k žití. Až na ten zápach.
Otec prohlásil, že vlče, které jde s nimi, je sirotek a pochází ze stejné smečky jako Lennie. "No aspoň má někoho kdo se o ni postará," řekl jsem poměrně smutně. Bylo mi ji líto. Přijít o rodiče jako vlče musí být těžké. Snad to samé nepotká Biancu. Zastříhal jsem ušima.
Lennie prý ovládala magii myšlenek, což mne naprosto nadchlo. Otočil jsem se na vlčici. "Lennie, byla bys ochotná mě seznámit s magií myšlenek? Co mám dělat, aby to fungovalo a aby mi neskákaly do hlavy cizí myšlenky samovolně?" otázal jsem se vlčice, která seděla kus od nás.

"O hranice se nám stará Launee pokud vím a ta měla momentálně moc práce," začal jsem obhajovat svou smečku. "Navíc není třeba obnovovat hranice, když přes močály nikdo bez znalostí sám neprojde... Většina z nich zapadne a začne se topit dřív, než bys čekal," prohodil jsem ještě s mírným úšklebkem.
Otec se mi (ne)omluvil za to, že tolik vyzvídá. Zareagoval jsem na to jenom kývnutím, že ho případně seznámým, když bude s kým. I když jsem o tom poměrně dost pochyboval. Vlčic u nás ve smečce bylo málo a mimo smečku někoho hledat jsem nehodlal. Zašvihal jsem ocasem. "Šišku jsem našel ještě v Narvinijském lese," podotkl jsem. "Líbila se mi, tak jsem si ji navázal na kus trávy a nechal si ji... Je to hezký doplněk," prohodil jsem a zahleděl se na svou malou ozdůbku na krku. Nebyla ničím zvláštní, nebo alespoň to jsem si myslel. Prostě a jednoduše se mi líbila.
Hnědý vlk předemnou začal mluvit o vlčatech. Navázal na mou řeč tím, že vlče je i v tomto lese a že se sám s jedním táhne. Předpokládal jsem, že hledá vhodnou smečku kde by ho odložil. Asi ho někde utáboří s Lennie... Zastříhal jsem ušima. "Rozhodně to není dobře, vlčata by měla být s matkou a ne s cizími vlky..." uzavřel jsem tuto debatu. "Mimochodem mám takový malinkatý dotaz, nevíš o někom kdo by ovládal magii myšlenek? Mám menší podezření a chtěl bych si ho potvrdit," zeptal jsem se ho. Někdo z jeho přátel by mohl znát magii myšlenek, která mne momentálně nedávala spát.