Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Položil jsem si hlavu Lyl na krk a přitulil se. Voněla fakt hezky. Byl jsem šťastný jako nikdy. Měl jsem smečku. Měl jsem Lyl. Vlčata na cestě. Bylo příjemné dosáhnout toho, co jeden vždycky chtěl. Zavrtěl jsem se Lyl víc do kožichu. Já budu tlustá! "Asi trochu přibereš, ale pár kil navíc by ti stejně po zimě prospělo," snažil jsem se nějak rozveselit její mysl, protože její myšlenka působila dost zděšeně. Pořád mi nedávalo smysl, co se s Lyl stalo, že byla najednou tak přítulná. Zývl jsem. Byl jsem unavený, ale ne natolik, abych usnul. Zastříhal jsme ušima a sledoval okolí.
Smečka se zdála tichá. Věděl jsem, že vlčata se šla někam proběhnout. Možná bych se měl jít podívat kde jsou? Mohlo se jim něco stát... Launee se šla do úkrytu prospat. Počítal jsem s tím, že se za ní vydal i ten vlk, který slíbil, že bude hlídat. No jak vydno nehlídal. Bude lepší tu zůstat. Kdyby se tu náhodou někdo objevil. Znovu jsem zastříhal ušima. Štěstí předchozího okamžiku bylo to tam. Začal jsem uvažovat mozkem a ne něčím jiným, což byl poměrně radikální přechod. Skyl nebude nadšená... Tolik mrňat... Další už by smečka nemusela uživit... Očkem jsem pohlédl na Lyl, nevěděl jsem jestli spala nebo ne. Chovala se divně... Začal jsem ji analyzovat, protože mi až teď začalo docházet, že její chování bylo po celou dobu divné. Hormony? Bylo to to jediné, co mě napadlo, jako vysvětlení, jejího náhlého obratu o sto osmdesát stupňů. Od ledového čumáku k natřásání zadkem v pár vteřinách, však hormony nemohly stačit. Nakrčil jsem čenich. Čuchal jsem něco jiného..."Spíš?" zašeptal jsem potichu, abych zjistil, jak na tom je. Věděl jsem, že by se měla pořádně prospat. Já měl po povodni svého malého šlofíka, ale ona od té doby pořád něco prováděla. Ušklíbl jsem se a zastříhal ušima.

Lylwelin si stoupla vyšpulila na mě tu svou dokonalou zadnici. Mlsně jsem se olíznul a doufal, že moc neslyntám, protože vypadala k nakousnutí. Nemohl jsem si představit žádnou hezčí zadnici. Zastříhal jsem ušima a čekal, jestli něco řekne. No neřekla nic. Jen se svůdně prohnula a polechtala mě ocasem na čumáku. To bylo jako když by před býkem máchala vlajkou. Jak dlouho to bude probíhat?Bohužel asi ne tak dlouho, jak bych chtěl... Popravdě pokud by teď cukla a vycouvala z celé téhle akce, asi bych ji zabil. No dobře nezabil, ale rozhodně bych byl velice, velice, VELICE, nespokojený.
Nebylo na co čekat. Rozhodně jsem ve své hlavě šílel víc, než si mohla Lyl jenom představit. Tak dlouho jsem čekal na to, až budu mít partnerku. Až založím rodinu. No a během jednoho jarního dne, jsem získal hned obojí. Něžně jsem se jí otřel hlavou o pravou hýždi, než jsem se opatrně zvedl na zadní. Přesunul jsem tlapky kolem jejích boků, abych se trochu přidržel. Nasál jsem její vůni, která dokonce přehlušila vůni všeho tlejícího v okolí. Snažil jsem se na ni nepřenášet tolik váhu, ale ve finále to nešlo, takže chudák musela udržet všechno sama. No aspoň k něčemu bylo zimní hladovění dobré a já nevážil metrák. Mírně jsem přivřel oči.
Moje předtucha byla reálná, protože všeho všudy to netrvalo moc dlouho. No když jsem z Lyl seskočil zpět na svoje tři zdravé a jednu chromou nohu, cítil jsem se jako pán. Opatrně jsem šel kolem boku Lyl a otíral se o ni. No spíš než šel jsem dementně poskakoval, protože moje tlapka prostě nechtěla stát na zemi. Zastříhal jsem ušima a šibalsky se na ni usmál. "V pohodě?" zeptal jsem se a olízl ji čelist ze spodu. Byl jsem utahaný jako kočka. Kdo by to byl řek, že tohle jednoho tak vyčerpá. Líně jsem se natáhnul na zem kousek od Lyl a čekal, jestli se přijde přitulit nebo ne. Netušil jsem jak tohle chodí, tak jsem jenom doufal, že jsem byl aspoň trochu dobrej, aby mi hned v tenhle moment nedala košem. "Kdy zjistíš, jestli to vyšlo?" zeptal jsem se nedočkavě. Za mě by nevadilo to případně zkusit znovu, ale nebyl jsem si úplně jistý, zda by Lyl ještě někdy mohla být v podobné náladě jako dneska.

Sledoval jsem Lyl, pod sebou. Nebyl úplně odhodlaná se ode mne vzdalovat, což bylo dobře, protože kdyby chtěla, určitě by mě díky pochroumané pravé pacce zpacifikovala bez problémů. Pak se zeptala, zda se nebojím, že by si to rozmyslela. Rozhodně jsem se bál, že čím déle bych čekal, tím větší by byla šance, že by si to rozmyslela. Mohla si rozmyslet vlčata. Mohla si rozmyslet mě. Pořád mi tady něco nehrálo. Ale netušil jsem co. Lyl se chovala jinak než normálně. Když mě hravě kousla do krku přestal jsem na to myslet. Možná to bylo něco nadpřirozeného, jeden nikdy nevěděl. Ale co když nebylo a prostě se momentálně rozhodla, že chce vlčata a zrovna se mnou. Zastříhal jsem ušima a usmál se na ni. Vlastně bych ani nečekala, že se po zklamání s tím debilem dám s někým dohromady Trochu jsem zaklepal hlavou. Píchnul mě osten žárlivosti, že i v téhle situaci myslí na někoho jiného. No spíš než aby mě to utlumilo mne to vyburcovalo dokázat všem, že tahle vlčice je oficiálně moje a nikoho jiného. Lyl prohlásila, že mě miluje. "Miluju tě," odvětil jsem a znovu jí olízl čelist. Nevypadala úplně nadšeně, že bych jí měl pouštět. No a já ji pouštět nechtěl, ale...
Opatrně jsem z ní slezl. "Takže...." zeptal jsem se a dal jí dostatečný prostor, aby se rozhodla. Já byl připravený jít na věc hned, ale nehodlal jsem dělat něco, co by ji pak donutilo litovat. Navíc jaká je pravděpodobnost, že by z toho byla vlčata, že... začal jsem nad tím přemýšlet více racionálně. Není přece možný, aby to pokaždý vyšlo ne?... že? Trochu jsem zalitoval, že jsem se táty nezeptal i na takovéhle věci. Logicky mě napadalo, že vlčata by z toho být nemusela, ale kdo může tušit jak je to v kraji, kde je magie Smrt a Život. Rozhodně se nemůže nic stát... Když si budu dávat pozor že jo! Jasně! Musíš na to jít chytře! Tahle vnitřní promluva se mi odehrávala v hlavě během vteřiny. No pořád jsem neměl vyslovený souhlas od Lyl na nic, kromě olizování... Pokud by šlo do tuhého byl jsem ochotný se spokojit i s tím, protože to byl od ní velký ústupek. Na druhou stranu proč teď končit, když se to tak hezky mělo, že...

Lyl najednou vstala. Mírně mě zamrzelo, že se takhle odtáhla, ale v hlavě jsem slyšel její radost. Jenom jsem se usmál a snažil se nedat najevo, že vím co jí prochází hlavou. Když začala odbojně říkat, že by zvládla i "naše smrady", nakrčil jsem čenich. "Rozhodně bych potencionální vlčata nenazval tímto jménem," zasmál jsem se laškovně, protože jsem byl prostě rád, že je ráda a nehodlal jsem jí to kazit nějakým moralizováním. Být v domácnosti hlavní vychovatel, pečovatel a učitel by mi stejně vyhovovalo. Lyl byla lepší v lovení a podobných záležitostech, takže bych tuto věc přenechal klidně jí. Naše rodinka by sice nebyla úplně normální, ale aspoň bychom to zvládali. Nějak. Usmál jsem se na ni.
Náhle do mě strčila a přetočila si mě na zem. Viděl jsem její oči, které se na mě smály. Celkově byla pořádně rozesmátá. Najednou z ní vypadlo, že má ráda neuvážené věci. . Copak bych ti provedla? Nebo provedeš něco ty mě?"Všechno," zašeptal jsem a pak mírně nadzvedl hlavu, abych mohl Lyl olíznout spodek čelisti. Rozhodně nebyla první vlčicí, u které jsem byl takhle blízko, ale byla první, která ve mě probudila něco, co jiná nedokázala. Zabral jsem a i s chromou tlapkou ji ze sebe přetočil na zem. Byla lehká jako pírko. Naše pozice se momentálně prohodily. Ona ležela na zemi a já na ni shlížel dolů. "Vážně bys chtěla vlčata...s..semnou? Jsi rozhodnutá? Nechceš to nechat na někdy... dýl... aby sis byla... jistá?" začal jsem se ujišťovat o sto šest. Chtěl jsem s ní mít partu malejch uřvanejch prcků. Chtěl jsem něco, co by bylo moje a její. Co by tu po nás zůstalo, i když my dva už tu nebudeme. Něco co by si udrželo její dokonalost a nikdy by se to nezměnilo. Chtěl jsem jí. Šíleně jsem jí chtěl... Nějak se mi to však nezdálo.

Lyl odmítla mou nabídku božího pokecu v úkrytu. Místo toho k mému překvapení prohlásila, že se chce válet na sluníčku. Nakrčil jsem čenich, protože mi to nepřišlo moc jako její chování. Třeba je jenom utahaná. Kdo by se jí po té povodni divil... Zastříhal jsem ušima a dál neřešil. Sledoval jsem Lyl, která sledovala mě. Ale proč by to neřekl narovinu?Protože by jsi ho poslala do háje.Cítí ke mně vůbec to, co já cítím k němu?Cítí k tobě mnohem víc. Vedl jsem si svůj smutný vnitřní dialog, protože mi bylo jasné, že Lyl to myslí celkově přátelsky. Rozhodně nebyla do mě nebyla poblázněná. To bych přece poznal, ne? Pořád na mě divně koukala, ale asi se jenom bála, že bych jí tu mohl zase odpadnout jako před chvilkou. Zastříhal jsem ušima znovu a usmál se na ni.
To ticho bylo zajímavé. Cítil jsem se v bezpečí a klidu, ale zároveň mírně vyděšeně. Lyl odmítla moje smíření s osudem starého mládence. A pak dodala něco co mě rozhodilo.CO?:"Co?!" řekl jsem mírně rozhozeně. "Ehm... já," odkašlal jsem si. "Víš, já... Já bych chtěl být s tebou a tak, ale... jseš si jistá, že chceš vlčata? Že chceš... ehm.. mě?" trochu jsem se zakoktal a nevěřícně se na ni díval. Měl jsem výraz malého vlčka, kterého máma načapala, že dělá něco co neměl a teď neví, jak jí to má všechno vysvětlit. "Já... já... nechtěl bych abys dělala něco, neuváženého," dodal jsem ještě s dalším zakoktáním. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu. Byl jsem zmatený jako sluníčko na hnoji. Ale líbilo se mi to.

Pěkná tlapka.... Je pěkný celý. Myšlenky Lyl se mi odehrávaly v hlavě a já nevěděl, zda dělat, že je neznám nebo se k nim otevřeně přiznat. Nechtěl jsem ji stavět do pozice trapnosti a tak jsem se jenom uculil a nechal to být. Lyl se najednou nějak moc začala lísat. Nebo do mě jenom šťouchla bokem omylem. Jo asi omylem. Pořád jsem si prohlížel svou stále chromou tlapku. Přidělávalo mi to poměrně dost vrásek, ale pak mne vytrhla ze zamyšlení Lyl. "Jako jo, můžeme jít za ostatníma do úkrytu. Nebo se tu jen tak válet na sluníčku," navrhl jsem, protože mne moc jiných inteligentních aktivit nenapadalo. Lyl nikdy nebyla ten typ, co by si lehnul na zem a jenom si tak povídal, zatím co by se slunil. Bylo mi jasné, že tu dlouho nevydrží a bude chtít vypadnout mimo hranice a společnost vlků. Zvykl jsem si, i když mě t opořád trochu mrzelo.
Najednou zavedla rozhovor někam, kam jsem úplně nechtěl. Začala se vyptávat na rodinu a moje plány a tak. Zvedl jsem hlavu a podíval se na ní. Nervózně jsem si poposedl. Lyl se usadila vedle mě. Poměrně blízko na její poměry. "Nooo...." odkašlal jsem si. "Jakože jo... Chtěl bych vlčata a rodinu a tak... Ale tak jediná holka, která by stála za hřích není úplně rodinný typ. A já nejsem ten typ, co by někoho do něčeho nutil," zasmál jsem se a doufal, že neodhalí že mluvím o ní... Nebo jsem doufal, že to odhalý. Popravdě jsem absolutně netušil, co tímhle tím sleduje. Chce mi snad někoho dohodit? O žádnou její kamarádku nestojím... Popravdě Lyl asi neměla ani žádnou kamarádku? Možná mi chce dohodit Launee, ale ta mě nějak nepřitahovala. Byla milá to jo, ale i tak... Vzpomněl jsem si na Styx a její prohnaný pohled. Ta by ušla to jo to jo, ale asi by nám to neklapalo. Vypadala, že je s životem tuláka smířená. No a Lennie byla fajn, ale z jiné smečky. I když pro ten zadek by jeden opustil i smečku. Jediný o koho jsem měl momentálně zájem byla prostě Lyl, ale ta se dost jasně vyjádřila, že nemá zájem o mě, takže jsem se smířil s životem starého mládence. "Takže jsem se smířil s životem starého mládence," prohodil jsem směrem k ní a usmál se.

Snažil jsem se stát nějak elegantně, i když na třech to moc nešlo. Lyl navrhla, že zůstaneme na místě. No najednou jsem ucítil mírné bodnutí. Ach jo... komáři. Nesnáším komáry. Sedl jsem si na zem a podivně pochroumanou tlapku jsem zvedl do vzduchu. Snažil jsem se s ní mávat, abych ji rozhýbal, ale nešlo to. Tlapka se nepohla ani o centimetr. Jako celou nohou jsem hýbat mohl, ale packa byla mimo. Jestli promrzla na kost, tak je to v háji... Snad to ale není nic horšího. Byla pravda, že jsem v pacce nic necítil. Ani chlad. Ani teplo. Prostě nic.
Zaujat svou vlastní tlapou jsem mírně Lyl ignoroval. Nijak jsme jí neposlouchal, což bylo u mě typické, když jsem byl zabraný do nějaké jiné činnosti. Až když jsem zaslechl "s tebou". Tak jsem zvedl hlavu. "Však já tě nikam nevyháním, když nechceš. Jen jsem si myslel, že se chceš jít projít, " řekl jsem nezaujatě a dál si prohlížel tlapku. Sám jsem si totiž její větu vyložil, že tu chce zůstat se mnou a nejít mimo smečku. Celková hodnota jejích slov mi tedy unikla. Pustil jsem se do bližšího zkoumání své tlapky. "Ale jestli se ti fakt chce někam jít proběhnout, tak já to upajdám... nějak," dodal jsem ještě, aby si nepřipadala, že ji chci omezovat.
Najednou jsem v hlavě uslyšel její hlas. Co je to za pocit, proboha? Zavrtěl jsem hlavou a přivřel oči. Nebylo příjemné poslouchat cizí myšlenky. Snažil jsem si vybavit, co říkala Lennie, ale nešlo to. Nějak jsem se napojil na Lyl a vnímal vše, co si pomyslela.

// Osobně moc děkuji za akci, bylo hezké vidět něco nového a neotřepaného. Originalita je velké plus Možná by to pro příště chtělo promyslet systém zasílání, protože jsem se mnohdy ztrácela ve vlastním "vzkazovníku" (hlavně když někdo něco poslal na poslední chvíli a já musel všechno dohledávat znovu, abych porovnala), ale to je spíš takový můj dodatek než něco fatálního, (a možná i moje lenost ). Jo a možná by bylo fajn to rozšířit i na další charaktery, že bychom je mohli zapsat, ale Gify bychom za ně neposílali. Ráda bych totiž i viděla, kdo by co vymyslel pro Elisu

Lyl se ode mě odtáhla, což jsem mohl po své pooznámce čekat, a taky si neodpustila svoje vlastní hudrování. Jen jsem na ni házel ten nejméně provinilý pohled, jakého jsem byl schopen. Bolest hlavy odeznívala s každým dalším momentem, ale pořád jsem raději ležel. Nebylo kam spěchat. Všiml jsem si, že vlčata někam odběhla, ale neměl jsem momentálně sílu na to se za nimi vydat. Nechal jsem to plavat. Přeci jenom já je na starosti neměl. Trochu mne zarazilo, že jsem neviděl nikde Skylieth, ale její pach mizel za hranicemi, takže jsem očekával, že šla zkontrolovat odkud ta voda přišla. Launee jsem viděl, jak se belhá k úkrytu. No a ten poslední vlk, kterého jsem si nepamatoval jménem, tam postával a pomáhal jí. Lyl byla opět v ráži jako vždycky. Nemělo cenu s ní o něčem diskutovat. Z jejího postoje a všetečných otázek mi bylo jasné, že by nejraději vypadala ze smečky pryč. Nemohl jsem se jí divit. Musela tu tvrdnout s vlčaty skoro sama, takže mi bylo jasné, že její vnitřní tulák už musí přímo zuřit.
Zastříhal jsem ušima a pak hlasitě mlasknul. "Vypadá to, že chceš vzít do zaječích..." zkonstatoval jsem suše. Rozhodně jsem ji nechtěl nechat jít samotnou. Bolest nebolest musel jsem se zvednout. Pomalu jsem se posadil. Už v ten moment mi přišlo, že něco není v pořádku. Pravá tlapka, jako by mne plně neposlouchala. Postavil jsem se a chtěl udělat krok směrem k Lyl, ale pravá tlapa se mi v zápěstí nepostavila na zem správně a já škobrtnul a upadnul na zem. "Sakra," zavrčel jsem sám nad svou demencí. Asi musela pořádně promrznout, jak jsem ležel v té vodě. Zvedl jsem se opět do sedu a pak nadzvedl plravou tlapu do vzduchu. Byla ochablá. V podstatě jsem necítil celou svojí packu. Noha naštěstí vypadala v pořádku. "Asi mi prochladla v té vodě... Takže asi budu nucen skákat po třech," prohodil jsem odlehčeným tónem. Přišlo mi, že to není nic, co bych měl nějak extra řešit. Až se noha prohřeje, určitě bude zase v pohodě.

Odpověděla mi na otázku, že je v pohodě. Usmál jsem se. Vědět že je v pohodě bylo... V pohodě. Hlava mj pořád třeštila. Nebylo příjemné jak se kousek od nás vlci bavili. No nechtěl jsem je okřiknout. Bavili se poměrně dobře a já byl rád že pro jednou smečka žije. No děsilo mne, že nikdo nepřišel na pomoc do močálů. Je tu až moc vlčat a málo dospělých vlků... Navíc mi přijde že spousta z nich opět zmizela z povrchu zemského. Nakrčil jsem čenich a doufal, že si naše alfa nějak prověří kdo je pořád s námi a kdo už ne.
Obrátil jsem pohled na Lyl, která mne propichovala odměřeným a chladným pohledem. Nemohl jsem říct, že mne to překvapuje, protože nepřekvapilo. Bylo fajn vědět, že některé věci se prostě nemění. Byl jsem rád že alespoň někdo zůstává v klidu. A najednou se na mě Lyl zhroutila. Ne zhroutila doslova, žádné brečení nebo záchvaty. V celku bych řekl že to nese statečně, ale to bych jí nesměl znát. Za dobu co ji znám, a že je to nějaká doba, se nikdy nechovala takhle otevřeně. Až mě to vyděsilo. Najednou jsem měl její čumák v srsti a netušil jsem, co na to říct. Hlava mi pořád třeštila a nedovolovala mi myslet. "Poku..ehm ehm..." odkašlal jsem si, což mi způsobilo další záchvat bolesti hlavy."Pokud se ke mně takhle budeš vždycky mačkat, tak se jim ještě tak dvakrát možná třikrát vyhýbat nebudu," zašeptal jsem se smíchem. Tupče! Okřikl jsem sám sebe. Bohužel už jsem tu ptákoviny řekl, takže zpět vzít nešla. Mohl jsem jen doufat že mě nezakousne.

Byl jsem vyčerpaný. Potřeboval jsem si lehnout. Nevnímal jsem nic, co se dělo a prostě jsem se vypnul. (//poslední dobou nedělám nic jiného mi přijde). Spánek mne naprosto pohltil. Sjel jsem po béžové vlčici na zem a usnul jsem. Jediné, co prozrazovalo, že jsem naživu bylo mírné chrupkání.

Vzbudil jsem se více dezorientovaný než před tím. Moje hlava bolela jako bych v ní měla zaražené trny. Třeštilo při každém mém pohybu. Nevím, jestli jsem to do teď nevnímal, nebo za to mohl adrenalin z celé situace. Měl jsem hlavu položenou na tlapkách a snažil se s ní hábat co nejméně. Snažil jsem se naslouchat hlasům ostatních. Skyl už tu nebyla, pravděpodobně odešla pryč. Launee žádala ať někdo ohlídá močály, že se musí prospat. Souhlasil jsem s ní, ale mohla by mluvit trochu víc potichu. S každým hlasem, který jsem slyšel mne hlava více bolela. Lyl mi nabídla, že mne odvede do úkrytu. "Eeee," vydal jsem ze sebe hrdelní odmítnutní. Nehodlal jsem se odsud pohnout ani o milimetr. Za prvé jsem si udělal docela dost pohodlí, i když mi byl příšerná zima. Za druhé jsem si nedovedl představit, že se s bolestí v hlavě někam přesouvám. A za třetí, a to hlavně, jsem tu nehodlal Lyl nechávat samotnou. Byl jsem rozhodnutý být její malý nenápadný neobratný stín. Kam se ta její nanicovatá prdelka hne, tam budu já. Podíval jsem se ze země na Lyl a jenom se vzdorovitě usmál. až jsem ukázal tesáky. Byl to jeden z mých typických úšklebků, kterými jsem ji škádlil. Bylo mi jasné, že bude protestovat, ale pochyboval jsem, že by byla schopná unést mě. Navíc když začnu kňourat, bude ji to dostatečně otravovat, aby případných pokusů o mé tahání do úkrytu zanechala. Chtěl zjistit, zda je Lyl v pořádku, jestli se jí něco nestalo, ale věděl jsem, že i zvuk mého vlastního hlasu, by mi rezonoval v lepce a tak jsem s na ni jenom podíval a doufal, že nějak pochopí na co se ptám. Přejel jsem ji pohledem a pak se jí podíval do očí. Pro názornost jsem to zopakoval a doplnil o zastříhání uší.

Viděl jsem Lylwelin jak se mě snažila podepřít, abych mohl mluvit čistěji a hlasitěji, ale moc to nepomohlo. Měl jsme v krku sucho jako v pustině, což bylo zajímavé vzhledem k tomu, že ještě před pár minutami jsem měl tlamu plnou vody. Zastříhal jsem ušima a sledoval Skylieth a Launee jak se snaží pomocí magie vodu zkrotit. Pod tlapkami se mi začala země chvět, jak se Skylieth snažila vytvořit něco, čím by voda mohla odtéct pryč. Koukl jsem na Launee, který vypadala, že by se opotila, kdyby jí to bylo umožněno. Obě dvě neměly energie na rozdávání, i když dělaly co mohly, nebylo to pořád ono. Launee ze všech sil držela vlnu a Skylieth se podařilo vytvořit brázdu kousek od vlny. Teď a nebo nikdy. Projelo mi hlavou. "Launee.... pusť...." zasípal jsem na vlčici, která držela vlnu. Doufala jsem, že mne pochopí a tak jsem vyčkal až její magické pouto s vodou zmizí. Vlna se o milimetr posunula k nám, než se zlomila a zatekla do hloubky průrvy, kterou vytovřila Skylieth. Všechna voda zmizela v černé propasti. Nebylo to nic extra magického, ale já už tak nebyl úplně energeticky ok. Nedávná otrava, plavba na dno močálu a rána do hlavy. Nic z toho mi na energii nepřidávalo. Byl jsem však rád, že je zažehnáno nebezpečí v Maharu.
Po svém midipidi magickém výkonu jsem celou svou váhu přenesl na Lyl. Pravou tlapku jsem pořád necítil. Navíc jsem se cítil prostě bídně. Chtěl jsem se svalit někde v teple a spát. Nejprve jsem však musel čekat, co řekne alfa nebo Launee. Jedině ony dvě mi mohli dovolit jít se prospat. Doufám, že úkryt je v pořádku.

Třešila mi hlava. Opravdu hodně mi třeštila hlava. Nevěděl jsem v prvních vteřinách kde jsem. Netušil jsem, co se stalo, nebo co se ještě děje pár metrů ode mě. Cítil jsem chlad a uvědomil si, že ležím ve vodě. Netušil jsem ale proč ležím ve vodě. Byla studená, ale do boku mi již nebodala. Cítil jsem... nic... Pravou část těla jsem měl necitlivou. Snažil js se vnímat okolí, ale všechno bylo podivně rozmazané, jako by někdo přivlekl mlhu. Najednou jsem uviděl kožich. "Hmmmňmň?" zakňoural jsem, protože jsem nebyl úplně při vědomí, abych zvládl mluvit. Ještě jsem potřeboval chvíli.
Pomalu jsem se nadzvednul do polosedu. Pravá přední mě zradila. Nechtěla mne poslouchat. Asi přemrzla z té vody. Zastřihal jsem ušima. Začal jsem si pamatovat na vodu. Velké množství vody. Dokonce jsem ho i slyšel. Rozhlédl jsem se kolem a došlo mi, co se stalo. Byl jsem Maharu a odněkud přišla vlna a... Dál jsem si nic nepamatoval. Viděl jsem Lyl, Skylieth se vodu snažila zastavit magii a Launee něco říkala, ale neslyšel jsem jí. Věděl jsem, co musíme udělat, ale jak jim to říct. "Strohu... Musí... Strouhu," zadrmolil jsem. Netušil jsem jestli mě pochopili. Mohl bych se o to pokusit sám, ale to by mi někdo musel pomoct se zvednout. A byla tu velká pravděpodobnost že mě to hodí zpátky do limbu, ale co se dalo dělat.

Vlna mě strhla a prispendlila pod sebou. Snažil jsem se dostat k hladině,ale než se mi to povedlo praštila mne do hlavy kláda, která plula kolem, a já ztratil vědomí.

Sigyho tělo bylo pod hladinou jen chvíli. Vše se odehrálo velmi rychle. Nenabyl vědomí ani když ho Skyl z vody vytáhla a přemístila do relevantního bezpečí. Jeho tělo bezvládně leželo tak jak ho pustila magie Alfy. Ležel jsem na pravém boku, který tím pádem ležel ve vodě. Z hlavy mu tekl proužek krve, která vytékala z rány v místě kam narazil do klády.

Plul jsem ve své mysli. Neuvědomoval jsem si, že spím. Nebo spíš že jsem ztratil vědomí. Všechno to působilo poměrně dost reálně. Byla mi zima. Všude bylo bílo a já odhadl, že je to sníh. No neměl strukturu sněhu. Když jsem na něj stoupl okamžitě se kolem mých tlap rozestoupil jako voda. Jakmile jsem však dál tlapu pryč byl opět pevný. Zima se mi zaryvala do tlapek a právé části těla. Mírně jsem zacukal tlapou.

//trochu se to useklo o jednu větu :D

zašeptal jsem, než mne vlna srazila.