Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lucy odmítla jít s námi za otcem. Trochu jsem to i čekal. Bylo až podivné, že můj vztah se s otcem zlepšil, kdežto její zjevně ne. Z nás dvou jsem byl větší mamánek já. Arcanus se rozhodl, že nás opustí. "Příště doufám, že nás navštívíš v močálech," rozloučil jsem se s ním a pomalu se obrátil na Lyl. Nevypadala moc dobře. Spíš zoufale. Asi je toho tady na ni moc. Pomalu jsem k ní došel po svých třech zdravých a jedné mírně povyslé tlapce. Zastříhal jsem ušima a sedl si vedle ní. Nechával jsem mezi námi prostor, aby jí to nepřipadalo nepříjemné. Lucy něco říkala o nějakých vlcích ze sibiře a vlčatech a já ji nechápal.
Rozhlížel jsem se tedy po okolí a moc se nezapojoval do hovoru. Nechtěl jsem se jim do něj plést hlavně ze slušnosti. Sluneční paprsky sem pronikaly jen ztěží. Lyl najednou prohodila, že by si chtěla zdřímnout. Zavrtěl jsem hlavou a otočil se na ni. "A nechceš se tedy vrátit domů? Tam by to bylo aspoň pohodlnější v úkrytu nebo někde na kameni na sluníčku?" optal jsem se jí starostlivě. No netušil jsem jestli by se byla schopná dopravit domů. Ne že by vypadala nemocně, ale vypadala až moc unaveně. Co se jí to jenom děje... Zastříhal jsem ušima a šibalsky se na ni usmál. Že by to vyšlo? Přejel jsem Lyl pohledem a pak se podíval na Lucy. "Po té záplavě v močálech si nešla ani pořádně lehnout, nejspíš na ni ta únava dolehla až teď," vysvětlil jsem s klidem sestře. O možnosti vlčat jsem jí informovat nechtěl. Nebylo to přeci jenom ještě jisté.

Lucy najednou projevila zájem o mou zraněnou tlapku. "Ale jak se zaplavil močál, tak mne srazila vlna a praštil jsem se do hlavy o nějakou kládu," řekl jsem jí stručně, protože nemělo cenu nic rozpitvávat nebo zamlčovat. Byla to přeci jenom moje sestra. Tiše jsem doufal, že nebude vyšilovat. Arcanus se mě snažil uklidnit, že jeho magie nezabírá najednou a že to bude chtít více opakování. "Možná při zpáteční cestě od otce se tu budeme moci zastavit," prohodil jsem slušně a s úsměvem. Popravdě jsem nechtěl Arcanuse znovu otravovat. Rozhodl jsem se svůj problém vyřešit jinak. Ještě jsem netušil jak, ale rozhodně to nějak budu muset zařídit. Zastříhal jsem ušima a obrátil se na Lyl.
Arcanus navrhl Lucy, že může jít s námi. "Když budeš chtít určitě," prohodil jsem vesele. "Ve více vlcích se cestuje lépe," dodal jsem. Netušil jsem zda bude chtít Lucy s námi nebo ne, ale zdálo se mi to jako dobrý nápad. Znovu jsem se obrátil na Lyl. "Chceš si tu ještě odpočinout?" zeptal jsem se jí s klidem. "Jestli se ti na sever nechce můžu se tam vydat sám a pak si tě najdu," dodal jsem ještě. Přišlo mi, že se Lyl chtěla více vybavovat tady s Lucy než se vydávat za mým otcem."Ale rozhodně bychom mohli ještě chvíli počkat a odpočinout si," prohodil jsem tak nějak k všem. Stejně jsem však chtěl slyšet, co chce dělat Lyl. Nechtěl jsem se s ní zbytečně hnát na sever. Navíc by se teď měla šetřit.

Lucy vypadala nadešeně a přesunula svou pozornost na Lyl. Chudák. Bylo mi zlatavé vlčice líto, věděl jsem jak dokáže být má sestra ukecaná, a jak to Lylwelin nemá ráda. No vypadalo, to že zatím mou sestru nehodlá sníst. Stejně jsem však jejich rozhovor na půl ucha poslouchal, zatímco Arcnus se snažil vyřešit problém s mou tlapkou. Na větu o obkladech jsem kývnul, i když jsem nehodlal se touto radou řídit. Nedávno jsem měl obklad na jedné noze a nehodlal jsem mít obklad i na další. Strrejda mi pak pokoložil svou tlapu na chromou packu. Jeho naušnice se rozsvítila. Chvíli jsem ho sledoval a když tlapku odtáhl pokusil jsem se pohnout s tou svojí. Šlo to velmi, ale velmi ztuha a špatně. Pohnul jsem s ní jen asi dva centimetry nahoru. Sakra... "Děkuju, aspoň se na ni budu moct postavit," prohodil jsem k Arcovi. Bylo vidět, že se snažil seč mohl, ale moje tlapka nebyla zraněná tak, aby mi mohl více pomoci. Aspoň jsem mohl chodit po všech čtyřech, takže nebudu tlapku vláčet a odírat o zem nebo muset poskakovat. No na druhou stranu mi bylo jasné, že se ani pořádně rychle neproběhnu. Budu to muset vyřešit jinak. Zastříhal jsem ušima a obrátil se na sestru.
Zrovna Lyl nabízela ať se tu zdržíme. "Máme v plánu navštívit otce na severu," prohodil jsem s úsměvem. Nevěděl jsem zda Lyl bude s mým plánem souhlasit, ale původně návštěvu otce stejně navrhla ona. "Ale ještě chvíli tady budeme, než se vydáme dál," dodal jsem ještě, abych ji uklidnil. "Taky bych vám rád řekl..." chtěl jsem jim prozradit, to velké tajemství ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslel. "že močály zaplavila voda. Bylo to tam poměrně zlé, tak jsem se chtěl ujistit, že vy jste v pořádku," dořekl jsem a nevině se na oba usmál.

Arcanus se mi snažil poradit. "Necítím jí. Prostě ji necítím ani chlad nebo teplo... Zlomenina to nebude jistě. To by to aspoň bolelo. Chtěl jsem se zeptat jestli nevíš co by s tím mohlo být," odvětil jsem Arcovi. Myslím si že po tom nárazu se mi poškodil nerv a proto ta páčka nefunguje... Potřebuju to ale nějak vyřešit. Co nejdřív. Nemůžu si dovolit být chromák. Nechtěl jsem to říct nahlas. Doufal jsem že Arc pochopí, že to nechci řešit před Lyl. Nechtěl jsem ji rozhodit. "Byliny nevím zda by pomohly," dodal jsem ještě. Než stihl Arc říct cokoliv jiného objevila se tu Lucy. Vypadala šťastná že mě vidí. Zavrtěl jsem ocasem. Skočila mi kolem krku a já ji zabořil čenich do srsti. Byl jsem rád že ji vidím. Že je zdravá a v pořádku. "Mám se celkem dobře. Ty vypadáš skvěle, máš se dobře?" otázal jsem se jí. Nechtěl jsem hned rozpitvávat, co mne sem dovedlo. Ani jsem nechtěl plně odhalit svůj vztah k Lyl, která se držela zpátky. Hodil jsem po ní pohledem a usmál se, abych ji ujistil že je vše v pohodě. Tohle bylo bezpečné místo. Naštěstí jí Lucy už znala a Arcanus by ji neublížil když je tu se mnou. Tím vším jsem si byl jistý. Kdybych byl někdy v maléru tohle bylo místo kam bych šel. Ne za tátou ani do vlastní smečky, ale sem. Za sestrou a strýcem.

Nasluchal jsem Lyl a během jejího vyprávění, jsem se k ní přimotal a přitisknul. Chtěl jsem jí nabídnout oporu, kterou potřebovala. Nebo to jsem si alespoň myslel. Nechtěl jsem ji trápit zbatečnými dotazy. Nějak jsem vytušil, že to nebude nejlepší. Jen jsem vedle ní seděl a čumákem jí přejížděl po šíji. Její poslední věta byla už zase normálním hlasem. Trochu mne to uklidnilo a tak jsem se odtáhl. "Stejně žádný vlčata nebudou,... Na poprvé žádný nejsou... A možná je to tak dobře...." prohodil jsem suše. "Ty jsi je nikdy nechtěla a tamto bylo... Nemyslím si, že bys za normálních okolností souhlasila, takže to muselo být něco jiného..." dodal jsem se smutným tónem. No než stihla Lyl zareagovat nebo já cokoli dodat usylšel jsem známý hlas.
Zastříhal jsem ušima a podíval se na černého vlka před sebou. "Strejdo Árčí," pozdravil jsem vlka a nadšeně zavrtěl ocasem. Odtáhl jsem se od Lyl a nechal se Arcem "objmout". "Taky jsem rád, že te vídím," prohodil jsem už trochu veselejším tónem. "Jdeme tě otravovat s tímhle," prohodil jsem a zvedl chromou tlapku do vzduchu. "Měl jsem menší nehodu během záplav močálů. Dostal jsem kládou do hlavy a chvíli ležel ve studené vodě... Neboj teď jsem v pohodě, jen ta tlapka mne neposlouchá. Nevíš co s tím?" zeptal jsem se narovinu.

Bylo mi jasné, že se Lyl snaží jenom nějak přizpůsobit celé téhle nové situaci. Její myšlenky mi skákaly v hlavě jako panáčci, kteří se nejsou schopni sami uklidnit. Nejspíš to nebylo nic, na co by byla zvyklá. Být si s někým takhle blízko se zažije jenom v rodině, ale co jsem věděl, tak se svou rodinou se neviděla už hodně dlouho. "Ze severu? Tak proto je tvůj pohled tak ledový a mluva nabroušená?" zeptal jsem se smíchem. Byl jsem rád, že se konečně trochu začala otvírat. Vyprávět mi svůj vlastní příběh. Na druhou stranu jsem nechtěl, aby cítila nějaký tlak, a proto jsem se vše snažil udělat veselejší a zábavné. Jako by o nic nešlo.
Nechtěl jsem přivolávat špatné vzpomínky, ale taky jsem byl až moc zvědavý. "A kde máš vlastně rodinu? Jsou stále naživu?" zeptal jsem se upřímně. Věděl jsem, že spousta vlků, co se narodila mimo Gall tak o rodinu přišla nebo nevědí, co s nimi je. Zůstali někde tam, mimo náš svět. Zastříhal jsem ušima a doufal, že ji tyhle otázky moc nerozhodí. "Ale jestli mi to nechceš říct tak nemusíš," dodal jsem ještě rychle, aby necítila vůbec žádný tlak, který by na ni moje otázky mohly mít. Znovu jsem zastříhal ušima. Byl jsem prostě moc nervózní. Usadil jsem se kousek od ní, abych si ulevil, protože moje tři tlapky se rychle unavily.

Lyl nevypadala nadšeně mým vyprávěním."Smrt je sestra Života,"potvrdil jsem. Zastříhal jsem ušima a podíval se na ni. Zatím začala vyprávět o tom, co se stalo v močálech zatím co jsem byl mimo. Vypadala trochu rozrušeně. Přišel jsem k ní a otřel se o její hebký krk hlavou. "V pohodě... T o nevadí. Hlavní je, že ti neublížila miláčku," řekl jsem tichým hlasem a natáhl do čenichu její vůni. Voněla trochu exoticky. Přirovnal bych to k malinám, které se roztopily v letním žáru. A trochu smrkového dřeva. Ta vůně byla náderná. Mírně jsem se odtáhl, abych ji neznervózňoval, kdyby někdo přišel. No vypadalo to, že se k nám nikdo zatím nevydal.
Lylwelin podotkla, že Arcanus a Elisa znějí podobně jako my dva. "Ne to rozhodně ne!" začal jsem s ní nesouhlasit. "Ty jsi totiž naprosto jedinečná," neodpustil jsem si poznámku. Nerad jsem ji srovnával s šedivou bestií, která se mě pokusila jako mrně utopit. Rozhodně se mi Lyl nezdála tak zlá od přírody. Spíš jsem se domníval, že se jí něco stalo v životě a to ji... změnilo. Na větu ohledně mé sestry jsem jen nakrčil čumák. Nevěděl jsem, co se stane až se Lucy všechno dozví. Nudil jsem se a tak jsem si chtěl zkrátit čekání konverzací. "Nikdy jsi mi neřekla odkud jsi? Narodila ses tu někde?" začal jsem vyzvídat.

//močály (přes Midiam)

Šel jsem kousek vedle Lyl. Řeku jsme zdolali snadno. Když víte kam máte jít přechody nejsou problém. Navíc já v okolí vyrůstal, takže jsem znal opravdu každý brod a každou možnost překonání řeky. "Jednou jsem u ní byl. Byla to dětinská blbost," začal jsem vyprávět o Smrti. "Dlouho jsem si myslel, že žádné magie nemám. No a jednou mě to vytočilo, tak jsem se jí na to šel zeptat. Nebyla příjemná. Právě naopak. Od tý doby mám problémy s magií. Je na mě moc silná a neumím ji ovládat... Navíc ani nevím, kolik jich mám," podotkl jsem na závěr smutně. "Ale něco pozitivního mi to přece jenom dalo. Mám něco co nikdo jiný ne. Mění se mi oči, když používám magii... jo a taky jsem pak cestou domů našel tuhle epesní šišku," dodal jsem se smíchem a pohledem se podíval na mojí šišku, která se mi houpala na krku. Lyl vypadala pobaveně, že bych se o vlčata pokoušel znova. "Hele já jsem vždy připraven," prohodil jsem sebejistě a vypnul hruď.
Cítil jsem Asgaarské hranice. Dohopkal jsem tedy ještě pár kroků a pak si sednul do mechu. "Auuuuuuuu," oznámil jsem svůj příchod. "Strejda Arc je fakt super. Minule na mě neměl čas, tak teď doufám, že si ho najde," řekl jsem radostně a nadzvedl svou chromou tlapku. Jen doufám, že bude moct nějak poradit nebo pomoct."Je to ten největší kliďas kterýho znám. Nikdy jsem ho neviděl naštvanýho, ale asi to nebude příjemný. Jeho partnerka Elisa pouští hrůzu a pro kousnutí nejde daleko, ale Arcanus je oproti ní úplně pohodový beránek," začal jsem vysvětlovat Lyl, aby aspoň trochu tušila. "Navíc by tu někde v lese měla být moje sestra, jen nevím, jestli není na záletech," zasmál jsem se a vyčkával na uvítací výbor. Měl jsme ukecanou náladu, což značilo, že se mám dobře.

Lennie? To je zase kdo? Musel jsem se přemáhat, abych ji neodpověděl. Nesmím jí odpovídat na všechno, co si pomyslí.... Moje improvizované vystoupení ji úplně dobrou náladu nevrátilo. "Usmála ses, jsem za vodou," prohodil jsem s úšklebkem, když jsem uviděl slabounký úsměv, který se jí rozlezl po tváři. Sešlapal jsem si to zase dolů z kamene, který byl už více suchý, protože slunce hřálo z plných sil. "A pro tvou informaci. Já magie taky nemám rád. Rozhodně ne ty, které někomu ubližují nebo narušují soukromí. Ani jsem se neprosil u Života nebo Smrti o to, abych je získal... No nějak jsem je asi podědil, protože mi přijde že co dva roky se mi objeví nějaká nová magie, kterou jsem před tím neměl nebo jsem o ní alespoň nevěděl," řekl jsem jí klidným hlasem a pak k ní zamířil. Nonšalantně jsem se usmál a olíznul jí ze spodu čelist. "Tak co, furt se zlobíš?" zeptal jsem se potichu jako vlče, které ví že něco provedlom, ale zároveň ví, že mu to brzo bude odpuštěno.
Lyl navrhla jít se podívat za Arcanusem. "To není vůbec špatný nápad. Hranice stejně vypadají celkem v pořádku. Navíc tamten vlk slíbil, že to tu pohlídá, tak snad to zvládne," prohodil jsem s úsměvem a začal po třech skákat k hranicím. "Jen doufám, že Elisa není doma, tu bych potkat nechtěl," dodal jsem z vesela. Cestičky v močáleh byly pořád vlhké, ale na slunci rychle schly. Zastříhal jsem ušima a sledoval jak se ze země voda odpařuje v podobě slabé páry. "Lyl... už jsi pocítila nějakou... změnu?" začal jsem se zvědavě vyptávat. Popravdě bych rád věděl, co nejdřív jak na tom jsme. Dokud není v jináči pořád si to může rozmyslet... Většina vlků to asi cítí jinak a svou partnerku radši mají bez vlčat, ale já to vnímal naprosto opačně. Lyl jsem měl rád. Znal jsem jí už přes 4 roky, i když partnery jsme nebyli ani pár dní. Chtěl jsem, aby se vlčata narodila co nejdříve. Částečně ze sobeckosti, protože jsem je prostě chtěl a bál jsem se, že mě Lyl bez nich opustí. Částečně z praktického hlediska, protože čím dřív se narodí tím starší budou v změ. "Při nejhorším si to na cestě zpátky zopákneme," zasmál jsem se a hodil po Lyl nevinný pohled. Moji dobrou a vtipně nalazenou náladu podporovalo je nobčasné zastříhaná ušima.

//Asgarsský hvozd (přes Midiam)

Sešel jsem jak v dálce zpívají ptáci. Sice jsem věděl, že v téhle době je to normální, ale i tak mne to mírně děsilo. Spíše působulo nepatřičně, že se tu roznáší zpěv opeřeného ptactva. Stísněnost tohoto lesa a jeho temná zákoutí, prosotě odporovaly možnosti, že by tu žili a dokonce zpívali ptáci. Smutně jsem se potuloval tímto lesem, který mi nenabízel nic příjemného. Smrt sama by se tu mohla usídlit, určitě by se jí to tady moc zamlouvala. S mírným úšklebkem jsem se dál prodíral houšitnou. Sám jsem nevěděl, co sem moje tlapky zaneslo. Smutek? Strach? Snad i trochu viny? Soužilo mne něco o čem jsem sám nevěděl? Sklesle jsem pokračoval ve své pomalé chůzi. Strašně rád bych se rozveselil, ale moje melancholie byla až moc silná. Systematicky jsem proto pokládal svoje tlapky jednu před druhou. Strašně mě mrzelo, že u toho pravděpodobně nevypadám moc elegantně. S chromou tlapkou jsem se však musel smířit. Smíření to však nebylo snadné. Stále jsem doufal, že se mi nějak podaří ji rozhýbat, ale už to bylo poměrně dlouho a žádná změna. Snad kdybych se více snažil a pořádně se procvičoval. S každým pohybem jsem však byl smutnější a smutnější, protože tlapka se ani přes snahu nelepšila. Smutně jsem zavyl. Slyšel jsem jak se ozvěna mého hlasu nese lesem, ale žádná odpověď. Sám bych ocenil jakoukoli. Stejně jsem jako jsem se musel smířit s chromou tlapkou, jsem se musel smířit i se samotou. Samotář, který se bude navždy belhat krajem. Styděl jsem se, že jsem tak k ničemu.
Stydno mi bylo i z toho, že jsem nebyl schopný se řádně postarat o Lyl. Stav ve kterém jsem momentálně byl mi neumožňoval pořádně lovit. Starat se o ni a o potomky bylo navíc dost náročné. Smečka by mi určitě pomohla, ale já nechtěl žebrat od ostatních. Strašně jsem Lyl i vlčata miloval a nechtěl jsem je kvůli své vlastní neschopnosti vidět trpět. Spontánní rozhodnutí mne tedy vedlo k tomu, že beze mne a mojí tlapky k ničemu jim bude lépe. Sám jsem se tak rozhodl. Stejně tak jak byla velká moje láska, byl velký i strach, že se jim kvůli mě něco staně. Sám odejít do lesa a zmizet jim z života bylo v mé hlavě to nejlepší, co jsem pro ně mohl udělat. Stejně bych jim k ničmeu nebyl.

Uviděl jsem jak se na mě Lyl dívá. Chtěla mě zabít. "Já za to nemůžu," začal jsem vysvětlovat. "Lennie říkala, že když máš magii myšlenek a neumíš ji ovládat slyšíš všechno a já neumím ovládat žádnou svojí magii, takže slyším úplně všechno a nechci... Fakt nechci," zabručel jsem. "Nechci se ti šťourat v hlavě. Nechci odposlouchávat, ale nevím jak to zastavit... nevím, no," dodal jsem zoufale a poslední nevím, no už skoro nešlo slyšet. Vypadala zaujatě, když jsem se rozhovořil o sovjí minulosti. Jo, minulost jsme spolu nikdy neprobírali, Začal jsem pokyvovat hlavou, i když jí to muselo přijít jenom jako že pokyvuji sám sobě. Zastříhal jsem ušima.
No a pak přišla ta jedna chybka. Těch pár slovíček, která byla rozsudkem nad mojí hlavou. To co se honilo Lyl v hlavě bylo nic proti tomu, jak mě její oči přišpendlily k zemi. Hlasitě jsem polknul. Bylo to hodně nepříjemné. Trochu jsem se začal bát, že mě jako kudlanka nábožná sežere. Teď už mě stejně nepotřebuje, tak k čemu bych jí byl. Přivřel jsem oči a očekával její tesáky na svém krku. Rozhodně jsem si svou smrt nepředstavoval takhle, ale bránit jsem se nemohl. Nikdy bych jí neublížil. Ani bych se jí nedotkl. Nikdy. S přivřenýma očima jsem čekal až mi prokousne tepnu a já začnu cítit krev na svém krku a hrudníku. Teplou jak proudí mimo moje tělo. Jak se vlévá do mokré trávy pod mýma tlapkama. Jak ze mě pomalu odchází život a obklopuje mě tma...No nakonec jenom něco odsekla a nezakousla mne. Po očku jsem se na ni podíval. Pořád byla uražená.
Blbečku. Musíš to napravit. Pomalu jsem se tedy nadzvedl na všechny čtyři... tedy spíše všechny tři. Kousek od nás byl menší kámen. Věděl jsem, že jediná možnost jak to napravit, je ji rozesmát. Udělat ze sebe šaška. Čím víc se bude smát, tím míň bude naštvaná... Vyhopkal jsem na kámen. "Dámy a pánové..." prohodil jsem a odkašlal si. "Rád bych vám zarecitoval báseň, kterou jsem složil... O jedné přenádherné vlčí dámě," zabroukal jsem a mrkl na Lyl. "Která ovšem nebyla tak plně dámou... ehm...Nuže." Znovu jsem si odkašlal a začal jsem mírně poskakovat na kameni.

"Kožich žlutý jako sláma,
očka září jako slunce.
Lylwelin však není dáma,
co neskočí po srnky šunce," prozpěvoval jsem báseň hlasem, který nebyl úplně extra zpěvný, ale aspoň to nebylo falešně.

"Ráda chodí sama lesy,
po kraji se toulá...
Bez okolků bez noblesy,
má rád ji jeden moula aa aa..." tuhle sloku jsem omylem protáhl, protože jsem během svého zpěvu přešlapoval po kameni, který byl kluzký a mě ujela noha, takže jsem zavrávoral. Měl jsem špatnou rovnováhu na čtyřech nohách, natož na třech. Naštěstí jsem to vybalancoval.

"Pořád sama, tajemná je,
však v srdci oheň nese.
Její chlad a mráz už taje,
trochu lásky snad snese," dokončil jsem svoje improvizované divadélko úklonou. Hlavu nahoru a dolů a nahoru a dolů. Na všechny strany jsem se pořádně poklonil, jako správný poeta.

"Dámy a pánové, děkuji vám za vaši přízeň. Svá vystoupení mám každé liché pondělí a sudý pátek, pokud nesněží, neprší nebo nesvítí slunce," dodal jsem na závěr během svých úklonek. Pak jsem se podíval na Lyl. Doufal jsem, že jí to aspoň trochu zvedlo náladu. Trochu jsem se možná přecenil, ale přeci ji to nemohlo nechat tak uraženou. Možná, že bych případně mohl ještě padnout na zem... To ji vždycky postaví na nohy. No nechtěl jsem zneužívat jejího dobrého srdíčka a snahy pomoci tím, že bych zbytečně předstíral pád. Na druhou stranu jsem se nechtěl koukat na její ledový pohled už ani minutu. Chtěl jsem, aby se usmála a začala se trochu bavit. Když už teď byla se mnou není přece třeba se tvářit tak negativně. Ano chápal jsem, že za tento její postoj můžu já, ale pořád jsem alespoň měl snahu to napravit. A omluvil jsem se. Čekal jsem na rozsudek jediného porotce, který tu momentálně byl a na jehož verdiktu mi záleželo nejvíce.

Na toto som naozaj nebol pripraveny. Lylka bola sice so všetkým v pohodě, ale mne nepripadlo, že by to tak bolo v poriadku. Stále som mal pociť, že se někde muselo niečo stáť. Spravala se inak ako normalně. A to ma desilo. Procházel som sa po luke, ktora vyzerala ako namalovana. Všetko kvitlo. Počul som vtáčiky, ako si zpievaju niejaku pieseň. O čom asi zpiebaju tie vtáčiky? Možno o niečom, čo by som nikdy nepochopil. Zastriehal som ušami. Bolo pekné poledne. No niečo mi stále našepkavalo do uška, že bysom sa mal vrátit za Lylwelin. Ovšetkom si v klidu porozprávať a vyriešiť situaciu se Skylieth. Nechcel som to niechavať cele len na Lylke. Ako ona by to zvládla, ale já niesom taky zbabielec. Znovu som zastriehal ušami. Slunko svietilo, vtáčiky zpievali, ale ja si to zrazu nieužíval. Všetko sa zmenilo. Lylku som mal rád stále, no niečo mi napoviedalo, že jej stav nebol čisto normální. Niečo se s ňou muselo stáť. Vrtalo mi to hlavou. Možno ji niekdo niečo dal... Možno ji niekdo otrávil a proto sa začala chovať takto čudně. Procházel som lesíkom a vzpomienal na to, kedy k tej zmene v chovanie došlo. No nebol som si istý. Bol som však rozhodnutý sa jej spytať až ju uvidím. Nič horšeho než že ma opusti sa nemože stať. Smutne som kráčal ďalej. Nechcel som aby ma opustila, ale ani som nechcel, aby jej city ku mne boli sposobené magiií.

Moc děkuji za tuhle akci Bylo super si po letech zase pořádně "zafretkařit" a tímhle způsobem se hra i zatraktivněla pro hráče, které už nic nepřekvapí. Pokud jsem něco blbě pochopila, tak se vám omlouvám, za nabourání plánů.
I když byla akce náročná dala se zvládnout pokud se člověku fakt chtělo. Jediný problém jsem viděla v tom, když byl úkol na někoho navázaný, protože tam se mohl člověk i nepříjemně zaseknout. Proto bych ráda poděkovala i těm, kdo se akce nezúčastnili, ale ochotně se nabízeli účastníků, pro plnění úkolů

Za svých nádherných 40 bodů bych ráda poprosila o:
12 bodů = 300 oblázků
28 bodů = 40 křišťálů
A pokud si mohu vybrat magii, tak bych poprosila počasí.

Převedeno ✔

Lyl najednou začala fungovat ve svém normálním chladném režimu. Byl jsem poměrně rád, že je zpátky, protože nevím, co bych dělal s jejím přítulným já, protože jsem na to nebyl zvyklý.Jako asi bych si na mazlení zvyknul, ale kdo ví.... Jistě, není hezké, že jsme se nezeptali, ale nikdy jsem se nemusela nikoho ptát na to, co smím a nesmím..."Tak ale teď jsi ve smečce, takže byses ptát měla. I když tebe asi ani tenhle fakt nedonutí," prohodil jsem s klidem a vůbec mi nedošlo, že odpovídám na věci, které Lyl vůbec neřekla nahlas. Pokýval jsem hlavou souhlasně na to, že to alfě oznámí sama. Já se do těhlech holčičích záležitostí nechtěl míchat. Nerad bych prošel násilnou kastrací a držet se při rozhovoru Lyl a Skyl opodál, jsem viděl jako nejvíce bezpečnou variantu. Přiznej me si to, v kraji byla spousta silných vlčic, které by vlka roztrhaly na kousíčky. Být někdy trochu zbabělec, se tu dalo považovat za jistý pud sebezáchovy.
Moje tlapka vysela mírně ve vzduchu. Položil jsem ji přes Lyl. "Arcanus je něco jako můj strejda," pustil jsem se do vysvětlování. "Když byl táta ještě s mámou a spolu vedli smečku, tak tam byl Arcanus. No a teď má svou vlastní smečku kousek odsud. Vede ji společně s Elisou, to je taková šedá fůrie... vlastně je ti trochu podobná," zasmál jsem se a pak mi došlo, co jsem vlastně řekl. "Teda ne že ty bys byla fůrie... myslel jsem to, že jste stejně chladné a panovačné... a..." vysvětloval jsem to snad ještě horším způsobem, než jakžm bylo vůbec možné. Široce jsem se na Lyl usmál. "Já nechtěl," pípnul jsem a očekával rozsudek smrti, kousnutí, lechtání nebo další mučící techniku.

Lyl nezněla moc uklidněně. Asi jí opravdu nejvíce trápilo, že bude tlustá. Vlčice... Bylo dobře, že se na mě nedívala, protože by postřehla, jak jsem obrátil oči v sloup. No na mouotázku, jestli spí odpověděla poměrně znaveně, že nespí. "Skyl, z tohohle nebude nadšená," řekl jsem razantněji, než jsem chtěl. Mírně jsem se odtáhnul, abych na Lyl lépe viděl. Olíznul jsem jí čumák, abych trochu zmírnil svou ráznost. Když jsem vystřízlivěl ze svých pocitů začal jsem prostě všechno moc řešit. Byl jsem ten racionální. Neimprovizoval jsem, neměl jsem rád překvapení a rozhodně jsem nebyl ten, co by věci nepromýšlel dlouhodobě předem. Snad z toho nebude moc velký průšvih... Převalil jsem se zpátky na svůj bok a mírně se tak odmotal od Lyl.
Zvedl jsem svou pravou tlapku do vzduchu. Pořád jsem jí necítil. Bylo to už dlouho od té doby, co ležela ve vodě. Tiše jsem zavrčel. Něco nebylo v pořádku. Musím to nějak vyřešit..."Měl bych se stavit za Arcanusem... Vyzná se v různých věcech, možná by mi poradil, co s tou tlapou," pokusil jsem se odvést řeč od problémů, které nás pravděpodobně v několika málo dnech čekaly. Bylo mi jasné, že Skyl bude naštvaná. Hodně naštavná. Byla alfou a pelešit se jí za zády, když je smečka plná vlčat, určitě nebyl dobrý nápad.