Gallirea - Příspěvky uživatele

//po domluvě s Lyl přeskukuji :)

Maličko jsem pokýval hlavou, protože jsem souhlasil s tím, co mi Arcanus řekl. "No budu se tam muset podívat, jestli Skylieth s něčím hnula nebo ne. Rozhodně bych byl rád, kdyby jsem mohl vlčata přivést do smečky, která funguje," prohodil jsem a zastříhal nervózně ušima. Arcanus se začal obávat, že by tohle místo mohl někdo napadnout. Zmínil jméno vlčice, která mi ovšem vůbec nepřišla nebezpečná. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Styx? Taková šedo-bílá vlčice?" ujistil jsem se, že máme na mysl tu stejnou vlčici. "Ta by nikomu neublížila. Napolsedy se byla podívat u nás ve smečce, že by se možná i přidala, ale ještě se nevrátila. A po té velké vodě se jí ani nedivím," dodal jsem rozmrzele. Určitě muselo jít o jinou Styx, i když to jméno bylo tak unikátní, ž by musela být velká náhoda, že by se jím nazývaly hned dvě vlčice. Ale náhody se stávají ne? Lyl se držela kus od nás. Potřebovala svůj klid a já jí ho hodlal dopřát.
Potěšilo mě, že se Lucy ve smečce daří. Vypadala posledně opravdu spokojeně a já jí to přál. Nechtěl bych, aby se trápila stejně jako já. Třeba se mi časem podaří taky najít nějaké dobré místo... nebo se Mahar vzpamatuje. Ohledně mé tlapky jsem jenom zakroutil hlavou. Nelepšilo se to skoro vůbec. "Můžu na ni došlápnout díky tvojí pomoci. Takže chůze je v pořádku, ale ztratil jsem svou rychlost. Při běhu mi ta tlapka jen překáží," dodal jsem rozmrzele, protože mne vůbec nenadchla představa, že budu moct lovit maximálně ryby nebo opeřence. "Nevím... možná se za Životem stavím, ale teď na to nemám ani pomyšlení," řekl jsem ještě. Moc jsem nevěřil, že by Život pomáhal zadarmo a já nebyl úplně schopný nalést květiny, co by se mu mohly líbit. "A nene?!" vykřikl jsem, že jsem málem vyděsil vlčata. "A kdo první? Awnay nebo Etney? Nebo snad Sionn?" Trochu jsem nevěřil, že by měl Sionn už potomky, ale raději jsem se zeptal. "Tak to gratuluju dědo," dodal jsem s úsměvem od ucha k uchu. Radostné zprávy jsem slyšel rád.

Neutekl mi pohled Lyl, která nesouhlasila s mým plánem, že by se to tu mělo stát útočištěm pro mrňata. No co, našel jsem to tu já, tak si tu můžu dělat co chci. Flynn mezitím bojoval udatně s masem a snažil se zajíce udolat. Jak ovšem poznamenal Arcanus neměl chudák malá šanci. Pomalu jsem k němu přišel a odtrhl zaječí srst a kůži. Urval jsem pak i malinkatý kus masa. Flynn se pustil do ožužlávání toho kousku zaječího a dal nám na chvilku pokoj. Usmál jsem se na něj a nechal ho zápasit s jeho vlastním kusem žvance. Občas jsem na něj pohlédl, aby se nezadusil. "Popravdě nevím, co budeme dělat. Uvidíme, zda se naše alfa zmátoří a pokud ne, tak zůstaneme tady. Nic jiného nám nezbude, než se vrátit k tuláckému životu. I když to by mě mrzelo," prohodil jsem smutně a podíval se na mrňata.Malá vlčice momentálně začala dorážet na Arcanuse, až si z toho kecla na zadek. Zasmál jsem se a podíval se na Lyl, které se podařilo utéct ze sevření vlčat.
"Až povyrostou," prohodil jsem v odpovědi na jeho nabídku k návštěvě. "Rád bych se zastavil za Lucy. Jak se vůbec má?" zeptal jsem se strýce a doufal, že mi něco poví. Naposledy vypadala sestra v pořádku, ale v kraji se všechno mění rychle. "O vlčatech nikdo neví, kromě tebe, vlčice u nás ve smečce a Alfy, ale u té ani nevím, zda to vzala na vědomí," odpověděl jsem na jeho dotaz, zda o nich Lucy ví. "Pokud bys měl cestu na sever budu opravdu rád, že mu vyřídíš, aby se tu stavil. Určitě bude rád, že může vypadnout z té smečky,"

Arcanus navrhl místo nějak zastřešit. "Možná později. Momentálně svítí sluníčko a já jsem rád, že je to tady tak volné. Sice pořádně nevím, kde se nacházíme, ale vypadá to tu dost bezpečně i bez stropu," prohodil jsem a trochu odmítl jeho nabídku. Nechtělo se mi tu dělat strop, protože to by můj záměr vybudovat si tu zahrádku, vzal za své. "Popravdě mne napadlo, udělat z toho tady útočiště pro všechna malá vlčata. Celkově mi přijde, že cizích vlčat je na Gall spousty a tady si aspoň budou moct nerušeně hrát. Navíc i naše vlčata tu budou v bezpečí," prohodil jsem, když se Arcanus začal rozplývat nad vlčaty.
Zajíc, kterého položil černý vlk k Lyl, nezůstal dlouho bez povšimnutí. Flynn se probral a rozhodl se, že bude nejlepší zábavou, když se pokusí mrtvého zjíce přeprat. Pustil se k ušákovi již jistějším krokem, ale pořád působil trochu zmateně. Pak se zakousl do zajícova boku a s podivným zvukem, něco mezi kňučením a vrčením, zápasil s jeho kůží. Malá Heather zůstávala pořád u maminky a spala. Vypadala jako andílek, kterého nemůže rozhodit ani dovádění jejího vlastního bratra. Jen jsem zakroutil hlavou nad Flynnovým počínáním a vrátil se zpět pohledem k Arcovi, který momentálně navrhoval řešení našich porblémů se smečkou.
"Zní to zajímavě," řekl jsem po chvilce, protože to zajímavě opravdu znělo. "Akorát já bych byl radši členem nějaké smečky, než jen pod ochranou. K vám ale nechci. Vím, že je to ode mne ošklivé nevzít tvou nabídku, ale nemám důvěru k Elise. Rozhodně ne s vlčaty," odůvodnil jsme mu, proč nechci jeho nabídku přijmout. Moje vzpomínky na šedou vlčici nebyly moc příjemné a nemyslel jsem si, že by se její charatker za ta léta nějak výrazně změnil. A i kdyby, tak cizí vlčata určitě nebudou její prioritou.

//Kaskády

Postupoval jsem pomalu dlouhou chodbou. "Popravdě máme menší problémy s Alfou. Na území dlouho nebyla, pak si všechny svolala, ale nebyla schopná se tam ani pořádně ukázat a něco říct. Takže jsme v podstatě smečka bez alfy a na to popravdě nemám nervy," řekl jsem stručně. Byl jsem nerad, že to takhle musím říct, ale byla to pravda. Přišel jsem už od dvě smečky a momentálně to vypadalo, že přijdu i o tu třetí. "Nerad bych přišel i o tuhle smečku, ale co se dá dělat. Vypadá to, že u vás je to jedinné bezpečné útočiště," povzdechl jsem si a zasmál se. Arcanus zhodnotil, že naše dočasné útočiště je dobře schované. "Měl jsem štěstí, když jsem to tu našel. V podstatě jsem zahučel do vody a našel to tu," prohodil jsem s úsměvem. Byl jsem na sebe hrdý, že aspoň něco se mi podařilo zařídit dobře. V tomhle úkrytu jsme se kromě deště a sněhu neměli čeho bát.
Zastříhal jsem ušima a propletl se posledním zákroutím, když jsem uviděl světlo na konci tunelu. "Trochu tu fouká, protože to tu nemá strop. Je to spíš díra v zemi, ale aspoň je to tu bezpečné," podotkl jsem, než jsem vešl do světla, které bylo až oslepující. Zastříhal jsem ušima a zamířil k Lyl. "Přivedl jsem návštěvu, snad nevadí," pošeptal jsem jí do ucha a olízl jí čenich. "Ehm, ehm," odkašlal jsem si. "Tak strejdo tohle je Heather a tohle je Flynn," ukázal jsem chromou tlapkou na dvě kuličky, které spaly u Lyl. Každý den byli větší a větší. Za chvíli už by mohli začít jíst nějaké to maso.

Arcanus vypadal rád, že mne vidí. Jeho záměr byl trochu jiný než jsem předpokládal. Návštěva močálů, zajímavé... Zastříhal jsem ušima. "Nakonec jsem až na sever nedošel, moje tlapka není pořád v dobrém stavu, takže spíš ještě chvíli počkám nž ho navštívím," přiznal jsem s úsměvem. Nespěchal jsem s cestou na sever. Otec byl tulákem a to, že se usadil mne mírně zaskočilo. No na druhou stranu jsem měl aspoň jistotu, kde ho najdu. "Popravdě řečeno, mě se do močálů taky moc nechce vracet..." prohodil jsem suše. Bylo zvláštní to tak říct, když jsem byl členem smečky. Možná, že návštěva Arca by Skyl přiměla k něčemu... No nevím uvidíme.... Zastříhal jsem znovu ušima. Byl jsem mírně nervózní, zda Arcovi říct o novinkách nebo ne. "Jestli máš chvilku, rád bych ti něco ukázal," řekl jsem naprosto bezelstně. Pomalu jsem zamířil zpátky, ke kaskádám, ze kterých jsem přiskákal.
Pomocí magie vody jsem opět rozhrnul proud, aby se nám naskytl pohled na vchod do jeskyně nejeskyně. "Je to tu trochu kluzké a úzké, tak opatrně," varoval jsem Arcanuse za sebou. Jakmile jsme prošli do chodby, vedoucí do našeho nového útočiště, proud vody se opět obnovil a zakryl tak vchod pro všechny nechtěné návštěvníky. Pomalu jsem se začal soukat zpátky k Lyl. Nenapadlo mě jak to tu rozšířit a tak jsem se rozhodl nechat to být. Aspoň jsem měl o důvod víc, proč se udržovat v kondici.

//Útočiště

//Útočiště

Vystrčil jsem hlavu ven z černého východu a uviděl jenom masu vody, která se tu rozlévala. Pomocí magie jsem si hezky nechal vodu rozestoupit kolem sebe, abych se moc nenamočil. Skočil jsem na kámen v řece a pak se voda zase stáhla. Přeskákal jsem po kamenech na suchou zem. Tlapka mne mírně zabrněla jak jsem dopadl. Pořád jsem ji nemohl dokonale natáhnout, ale aspoň se dala použít k chůzi.
Vypadalo to tu poměrně v pořádku a klidně. Mohl bych zkusit použít magii země a trochu ten vchod rozšířit, ale nevím jestli by to nebylo moc náročné. Nakrčil jsem čenich v zamyšlení. Nechával jsem si to celé projít hlavou, když jsem ucítil známý pach. "Ahooooj strejdo," houknul jsem na černého vlka, který se tu objevil kdo ví odkud. "Na obhlídce hranic?" zeptal jsem se a pomalu za ním došel. Bylo fajn ho zase vidět. Měl jsem rád společnost členů rodiny a Arca jsem za rodinu považoval. S úsměvem jsem zastříhal ušima a čekal až se pustí do hovoru.

Vlčata po svém menším útočném výbuchu spokojeně usnula. Lyl si je k sobě přitáhla a tak jsem měl jistotu, že jim je teplo. Slunce svítilo poměrně dost. Celá "jeskyně" byla zaplavená světlem, což se mi líbilo. Působilo to tu tak uklidňujícím dojmem. Možná bych si mohl v rohu začít pěstovat nějaké bylinky. "Hmm... napadlo mě támhle něco vypěstovat, co myslíš? Nějaké bylinky na léčení?" nadhodil jsem a podíval se na Lyl, která prohlásila, že se nechce vracet domů. Nedivil jsem se jí. Taky se mi tam moc nechtělo.
Ohledně mého otce jsem jenom kývnul hlavou. Nechtělo se mi za ním pajdat teď. Pomalu jsem se zvedl. "Půjdu se trochu protáhnout ven a podívat se jaká je situace s tím vchodem. Je poměrně těsný, ale třeba by se mi podařílo to nějak vymyslet," prohodil jsem a olízl Lyl čenich na rozloučenou, než jsem se začal protahovat úzkou chodbou ven z naší malé díry ve skále. Čím víc jsem byl v chodbě tím víc jsem se cítil stísněně. Naštěstí byla voda slyšet a to mne uklidnilo. Za chvilku jsem byl venku.

//Kaskády

Flynn mi začal dorážet na tlapky, ocase a uši. Cukal jsem sebou pokaždé, když se hravě zakousl do nějaké části mého těla, ale samozřejmě jsem si dával pozor, abych mu neublížil. Naštěstí se unavil poměrně rychle. Pořád byl moc maličkatý na to, aby něco vyváděl. Po chvilce ho přestalo kousání bavit a lehnul si na zem. Pomalu jsem se zvednul. Opatrně jsem ho chytil za kůži na krku a odnesl ho zpátky k Lyl. Položil jsem ho k ní. Vlček se okamžitě přitulil a usnul. "Jsou pořád moc maličcí na to, abychom se přeunuli zpátky do Maharu," zhodnotil jsem. Pravděpodobně budeme muset počkat ještě nějakou dobu. Nechtělo se mi tu být moc dlouho pro případ, že by Skylieth konečně něco prohlásila. Na druhou stranu jsem se ani nechtěl rychle vracet zpátky na území smečky.
Lehl jsem si vedle Lyl a přehodil přes ní svůj ocas. Přitulil jsem se k ní. "Myslím, že bych se měl někdy zastavit za otcem. Až trochu vyrostou a vrátíme se v klidu do smečky, nebo až se sem zase přijde podívat Launee," nadhodil jsem. Bylo mi jasné, že otec bude naštvaný, že o vlčatech nevěděl, ale upřímě mě to moc nezajímalo. Chtěl jsem ovšem, aby o vlčatech věděl, co nejdříve.

Launee začala mluvit o tom, že nemusíme mít všechno povolené od alfy. Ale od toho tam alfa je ne? "Za svůj život jsem byl už ve dvou smečkách před Maharem a věř mi, že pokud není alfa není smečka," podotkl jsem suše. Nebyl jsem rád, když mne někdo poučoval ohledně smeček. Já se narodil dvěma Alfám a i přes jejich snahu se smečka rozpadla, kvůli jejich vlastním egům. Můj mentor byl Alfou společně se svou partnerkou a i když byli oba silní, i jejich smečka se rozpadla. Zastříhal jsem ušima. "Pozdravuj je, za chvíli přijdeme," řekl jsem směrem k Launee, když odcházela. No sám jsem netušil, zda je to pravda. Musíme se prostě s Lyl rozhodnout, zda se nám chce vracet zpět do smečky nebo zda zůstaneme sami tady. V našem malém ukrytém ráji.
Podíval jsem se zpět na Lyl, která byla momentálně naštvaná na holčičku, že jí kouše ucho. Okřikla ji zavrčením a malá se stáhla k jejímu břichu. Za to vlček se od matky začal vzdalovat. Sledoval jsem ho jenom částečně, abych mu nedal moc najevo, že vím co dělá. Vypadalo to, že se mi snaží ulovit ocas. Najednou skočil a zkousnul se mi do něj. Jeho zoubky byly jako jehličky a trochu to zabolelo, ale nic strašného. Skácel jsem se k zemi. "Auuuuuiii," zavyl jsem hranou bolestí, ale chtěl jsem vlčeti nechat domění, že je tím nejsilnějším a nepřekonatelným vlkem, který složí na zem každého.

//Upraveno

Lylwelin působila hodně odtažitě najednou. No nechal jsem to být. Launee se hned pustila do obhajování ostatních vlčat ve smečce. Jen jsem mlasknul. "Taky bych byl radši, kdyby se vše mohlo řešit v klidu, ale nepřijde ti, že smečka postupně přestává fungovat? Když na lov, aby bylo co jíst, musíš chodit ty nebo Lyl a to ani jedna nejste lovec," prohodil jsem trochu nabručeně. Měl jsem vlčata rád a rád bych si s nimi hrál a učil je všechno možné, ale dokud nebudou moje vlastní děti zajištěné a v bezpečí, nemohl jsem pomýšlet na to, že bych se nějak měl více starat o cizí. Mohlo to působit sobecky, ale prostě to tak bylo. "Rozhodně bych byl moc rád, kdyby to fungovalo a budu se snažit ti pomáhat se všemi vlčaty jak jen to půjde, když lov nepřipadá v úvahu," dodal jsem ještě, abych Launee a její mateřské srdce uklidnil. Měl jsem ji rád. Dokonce by se dalo říct, že se za ten krátký čas stala mou dobrou kamarádkou. Navíc jsem jí toho hodně dlužil a nechtěl jsem jí způsobovat žádné problémy navíc. Launee začala navrhovat jména vlčat. "A co Heather?" zeptal jsem se nakonec. To jméno mi vnukla Lunee s tím Hed. Někde jsem tohle jméno zaslechl, ale už jsem netušil kde. Lylwelin měla s masem trochu obtíže, protože ji mrňata otravovala. No nechtěl jsem se jí tam motat a tak jsem zkusil jenom myšlenky. Hej vy dva! Uklidněte se laskavě! houkl jsem na vlčata a doufal, že to zarezonuje v jejich hlavičkách a oni přestanou zlobit.

Lylka vypadala celkem spokojeně, ale moje slova ji opět rozohnila. Jen jsem se nad tím pousmál, protože taková už prostě byla. "Tak uvidíme, uvidíme..." řekl jsem konejšivě. "Třeba až se do smečky zajdeme podívat bude všechno jinak," dodal jsem trochu více zvesela. No nechtělo se mi úplně věřit tomu, že se za krátkou dobu něco změní. Navíc jsem pořád netušil, jak se Skyl postaví k informaci ohledně vlčat. Možná už v Maharu nebudeme vítáni. Než jsem však stihl cokoliv dodat uslyšel jsem, jak se někdo úzkým otvorem rve dovnitř. Na chvíli jsem se napnul, ale naštěstí to byla jenom Launee a v tlamě táhla něco dobrého. Usmál jsem se na ni a uvolnil se. Když mi hodila kus masa k nohám, přisunul jsem ho pomalinku k Lyl, aby se mohla v klidu nadlábnout. Potřebovala po tom všem doplnit energii.
Launee mne asi slyšela a taky začala, že o jídlo se nikdo rvát nebude. Byly v přesile, ale já se nehodlal vzdávat. Byl jsem prostě až moc velký racionalista. "Launee, vždyť kolik tam bylo vlčat... pět? Plus naše dvě... A kolik je ve smečce dospělých vlků," řekl jsem s klidem. "S jídlem to bude teď navíc po zimě hodně naštíru a já bych nerad sledoval, jak moje mrňata slábnou, protože oproti ostatním vlčatům nebudou mít šanci," dodal jsem věcně. Z mého pohledu bylo výhodnější zůstat s vlčaty sám, i když by mi chyběla společnost a smečka. To už se však Lyl pustila do představování a navrhla Launee, zda nechce pojmenovat hočičku. "Výborný nápad," prohodil jsem s úsměvem a čekal na návrhy, které Launee určitě bude mít. Všechny vlčice mají přece jména vlčat v malíčku, ne?

// Pořád mi tu chybí ten palec nahoru, protože tohle by si to zasloužilo. Shrnu to, co jsem už psala do chatu smečky.
K problémů s vlčaty: chápu, že jsem mohla za Skyl přijít ohledně vlčat herně dřív a celá situace, kdy ani nevím jestli ta vlčata jsou herně povolena, se nemusela vůbec stát. Na druhou stranu mi bylo napsáno, že si Skyl čas udělá...
Akce: osobně se přiznám, že mne to mrzí. Beru v potaz to, že někdo tu kreativní mysl na vymýšlení originálních akci nemá, ale ... Po povodňové akci jsem poslala Skyl návrh na akci neherní (nakreslit/popsat povodeň a její vliv na vlka). Akce neproběhla, i když Skyl řekla že na to mrkne a teď už tato akce ani nemá cenu neboť většina vlčat povodeň nezažila. Vím že může být na houby, když se akce účastní jeden dva lidi, ale to neznamená, že se na akce zanevře úplně...
Smečka věci: popravdě jsem byla nadšená, když jsem do smečky vlezla. Launee a Therion jsou super charaktery a ráda bych je víc poznala. Trochu jsem i doufala, že po příchodu vlčat (Bianca, Saturnus) se to tady začne hýbat, ale opět nic. Jako chápu že se stane, že se svolá smečka a něco do toho vleze, ale to je tak těžké napsat aspoň do toho chatu, co teda máme dělat (nečekat, čekat a jak dlouho?).
Upřímně momentálně si promýšlím jak to vidím se setrváním se Sigym ve smečce, protože teď je sice ve smečce, ale v podstatě všechny výhody z toho plynoucí (akce, lovy atd.) zde nejsou... A to už se mi i víc "vyplatí" být tulákem.

Lyl vypadala utahaně, ale zároveň jako by nechtěla jít spát. Jméno pro malou prý nechá na mě. Zastříhal jsem nervózně ušima. "To nevím, jestli je dobrý nápad, ale pro zatím to asi nevadí, stejně na jména ještě neslyší," zabrblal jsem si spíše pro sebe, než pro Lyl. Byl u toho taky. Myšlenky Lyl byly obzvláště silné, jak nad něčím usilovně přemýšlela, ale nad čím. Pomalu jsem si lehl na zem, protože mne začala brnět přední tlapka... zase. Tma byla jako v pytli. Netušil jsem, proč, ale asi čas neutíkal, tak rychle, jak se říká. Nebo se něco děje... Ještě, že jsme tohle místo našli. Obrátil jsem pohled z noční oblohy zpět na Lyl. Mluvila dost klidně, na to že otevřela takhle závažné téma. Tiše jsem si ji poslechl. "V podstatě souhlasím," řekl jsem nakonec rozechvělým hlasem. Neměl jsem v úmyslu smečku opustit, doufal jsem, že se konečně usadím někde, kde to bude fajn. Z počátku, to tak i bylo, ale to už je skoro rok pryč. Možná mi není souzeno, žít ve smečce. Smutně jsem si položil hlavu na tlapky. "Skyl se nechová jako správná Alfa, zažil jsem jich už hodně, ale takovéhle nikdy nejsou pokud..." zasekl jsem se, protože podobně jako Skylieth se chovala i máma a Scarita, než odešly. Je vtipné, že všechny moje alfy začínaly jménem na S. "Pokud nemá v plánu smečku opustit. Většina alf se takhle uzavře a pak se vypaří. A pokud není komu smečku předat, je to konečná." Zadíval jsem se do prázdna před sebou. "Nerad bych opustil Launee a vlčata, ale máš pravdu. Navíc teď jich tam bylo víc a bojím se, aby naše mrňata měla, co jíst, když se budou muset o jídlo rvát s dalšími pěti vlčaty," řekl jsem smutně. Rozhodně jsem nechtěl riskovat, že v zimě bez smečky umřou, ale taky jsem nechtěl, aby umřeli ve smečce, která je není schopna uživit.

Launee se rozhodla odejít. Nedivil jsem se jí, ze smečky utekla poměrně narychlo a asi by se měla vrátit, než se tam nějaké z těch nových vlčat ztratí a utopí. "Děkuju," řekl jsem jí a pak se vrátil i se všechnou svou pozorností k Lyl. Vlčice se již pustila do pojmenování vlčat. Chlapce se rozhodla pojmenovat Flynn. To zní celkem dobře... Popravdě jsem čekal, že vymyslí něco více exotického. Sama měla poměrně neobvyklé jméno, které hezky znělo v uších. Nechtěl jsem jí do toho, ale šťourat. Flynn bylo pěkné a roztomilé jméno. Trochu sice zavánělo průšvihem, ale snad ten malinkatý nebude čertík. Zastříhal jsem ušima, když se mne zeptala, jak bych pojmenoval holčičku. Sledoval jsem malinkatou kuličku, která hezky spinkala. Noc mi moc neumožňovala si ji prohlédnout. "No... ehm... já nevím..." řekl jsem popravdě, protože mne žádné jméno nenapadalo. Ani jsem nad tím nepřemýšlel, že vlčatům je nutné dát jméno. Měl jsem před jejich narozením plnou hlavu jiných věcí. Mohl bych ji pojmenovat po matce, ale to by asi nebyl nejlepší nápad... Rád bych jí to jméno dal, ale něco uvnitř mi říkalo, že to nestojí za spory s otcem. "Třeba mě něco ještě napadne," prohodil jsem zamyšleně a malá vlčice tak nadále zůstávala bezjmená.