Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zůstával jse mna místě a čekal, co se bude dít dál. Vlčice mi nevěřily, ani jedna z nich. Nechtěl jsem se do toho montovat víc, než bylo zapotřebí, i když jsem věděl, jak by se mělo vlčici pomoci a dokonce bych jí i pomoci mohl. Ovládal jsem magii země i vody. Nehodlal jsem se do toho ale motat, protože mi bylo jasné, že pokud udělám cokoli magického, tak se na mě ta černá pustí. Můžou si za to sami. Byla to karma. Kdyby mě nechaly na pokoji osud by je takhle netrestal. Netušil jsem, že vlčici nepotrestal osud, ale moje vlastní energie, kterou jsem neovládal. Začínal jsem být unavený, ale nechtěl jsem si ani sednout, aby se po mě nevrhla ta černá nebo vlče. Awnay souhlasila s tím, že bylinky pomůžou. Jen jsem naklonil hlavu na stranu a nekomentoval to. Kdybych tu vlčici nebo její společnici chtěl zabít, rozhodně bych je netrávil květinou.
Vlče dostalo spásný nápad donést nebožačce vodu. "Dokud je v bezvědomí, neměla by se jí voda moc dávat. Maximálně trochu na čumák a jazyk," prohodil jsem, ale bylo mi jasné, že mě tu nikdo poslouchat nebude. Moje zkušenosti léčitele vyšli vnivěč. Zastříhal jsem nervózně ušima, ale to už se ta v bezvědomí pomohla, takže jí Černá začala nabízet bylinky. Jen jsem čekal, co bude dál a kdy budu moct odejít.

Vyrazil jsem k vlčici, ale to už se do mě pustila ta druhá, která si samozřejmě myslela, že jsem za to mohl já. "Já to nebyl přísahám," řekl jsem smutně. "Ovládám zem, trochu vodu a myšlenky, ale rozhodně nemám elektřinu, kde bych k ní taky přišel," snažil jsem se bránit, i když mi bylo jasné, že mi věřit nebude. Tyhle vlčice mi nevěřily od začátku, tak proč by s tím teď začínaly. Zastříhal jsem ušima a zůstal stát kousek od zraněné vlčice. Malé vlče se hned proměnilo v kuličku plnou zubů a drápků. Snažilo se ochránit přítelkyni. Zakousla se mi přímo do ocasu. Musel jsem potlačit reflex, abych do ní nekopl. Nechal jsem jí vyset na svém ocásku, i když to pekelně bolelo. Se zatnutou čelistí jsem se díval, jak se vlčice snaží něco udělat.
Vlčice ležela na zemi v bezvědomí a rozhodně to nevypadalo moc dobře. Mysli mysli mysli... Snažil jsem se soustředit. Pohledem jsem sjel na svou šišku. "Já jsem tady, já jsem tady, jsem proti zánětu, jsem proti bolesti..." V uších mi zněl podivný hlásek. "A já taky a já taky, uklidním jí mysl a odstraním křeče," přidal se další hlásek, který prozpěvoval. "Jestli jí chcete pomoct, dáte jí támhle tu kytku a pak támhletu," řekl jsem klidně. Hlavou jsem ukázal na světle fialový květ Slézu a tmavě modrý Hořec. "Rozemelte je o kámen nebo tak něco a pak jí to dejte. Pomůže jí to od bolesti a křečí. Navíc jí to uklidní," dodal jsem ještě. Pro jednou jsem byl rád, že moje šiška je na mém krku. Nemohl jsem říct nic jiného. Vlčice mi nemusely věřit, ale pokud mi věřit nebudou pravděpodobně to té polomrtvé bude trvat déle se zotavováním.

//Já si to osobně neberu, ale Sigy je prostě zatížený tím, že má depku z vlastního života, do toho ho začnete obviňovat a ještě neovládá své magie, takže z toho má v hlavě guláš :) Já si osobně neberu nic, co se děje mým vlkům, ale jednám tak jak by reálně jednali oni :)

"Mijo rodiče jsou Sianna a Savior a původně to byly Alfy Klíomového lesa," řekl jsem vlčeti a částečně i Awnay, ta už asi o Klímovém lese a smečce v něm slyšela od vlastních rodičů. Ty dvě, které byly s vlčetem, byly naprosto otravné a nechtěly vůbec přestat. Já jejich vlčeti nic neudělal, dokonce jsem se to snažil nějak vysvětlit, ale ony jako by měly v uších mech. Vlče na mě navíc pořád mluvilo a to nejen slovně, ale i v mojí hlavě. Ale třeba existuje někdo, koho mají rádi, no ne? "Ehm... myslím, že nechtějí, abys se mnou mluvila... a...." Začala mě šíleně bolet hlava. Ty dvě vlčice pořád něco mleli, dotoho něco hulákala ta na druhé straně řeky. Klidně bych si s tou malou a Awnay, která byla dcerou Elisy a Arcanuse, jak jsem zjistil, povídal dál, ale moje hlava pořádně bolela. A jejich myšlenky mne bolely snad víc. Ještě mi tvrď, že to chtěla, ty pako.....Přece se nenechám takhle vytočit od mláděte.... Ilenií bychom z tebe udělaly třásně, ty zvrhlej úchyle, jen si zkus na ni sáhnout.... Třeba ani smečku nemá a je to fakt jen potulnej perverzák.... Bylo toho prostě moc. No a když vlk neumí ovládat svoje magie, pak se může stát nehoda.
Byl poměrně pěkný den. Po bouřkách dní minulých nezůstalo ani památky.Blesk z čistého nebe tak asi všechny zaskočil. A o to víc, když narazil do stromu kousek od Ilenie a přeskočil přímo na ni. Chudák vlčice schytala pořádnou šlupku. Já nevěděl, že mám magii počasí. Popravdě jsem ani netušil, že něco takového ovládám. Své vyčerpání jsem si vysvětloval magií myšlenek, kterou jsem taky neovládal. Okamžitě jsem vyrazil k vlčici, abych jí pomohl.

//Well, co jsem si zjišťovala tak po zásahu bleskem máš 70% šanci na přežití, ale pravděpodobně se objeví vedlejší účinky, jako dočasná slepota/hluchota nebo dočasná paralíza či krátkodobá/dlouhodobá ztráta paměti. Proužkové popáleniny bys mít neměla, protože to byl "přesměrovaný" blesk, ale to je na tobě. Přeji pěkný den

"Já jsem Sigy. Býval jsem s nimi v Klímové smečce, než si založili Asgaarskou. Můj táta a máma byli v klímové smečce Alfami a strejdu Arca měli moc rádi," zahlaholil jsem na vlčici, která stála na druhém břehu."Moje sestra Lucy je u vás lovec, tuším," dodal jsem ještě. Rozhodně jsem jí tu nehodlal vykládat všechno o své rodinné anamnéze, ale chtěl jsem ji uklidnit, že nejsem nepřítel. Malé vlče bylo zvědavější, než naše Heather. Mluvila o tom, že by chtěla navštívit Smrt nebo co. "Ke Smrti bys chodit neměla, počkej až budeš větší," prohodil jsem k ní a pohledem hledal nějaký její dozor. Magie sněhu... zajímavé. Nic o takové magii jsem neslyšel, ale nehodlal jsem její slova zpochybňovat, i když to bylo jen vlče, co si mohlo spoustu věcí vymyslet. "Nejlíp asi ovládám zem, tu uměli ovládat moji rodiče," dodal jsem ještě k vlčeti, které očividně nebylo opuštěné, jak jsem si zprvu myslel, neboť už si to k nám rázovaly dvě vlčice. Obě dvě začaly působit bojovně, jako bych jim něco udělal.
Jenom jsem zvedl hlavu. Naotravné pindy jsem neměl náladu. "Dámy." Pomalu jsem si sednul a podíval se na ty dvě soptící maminy. "Za prvé, tahle malá přišla za mnou, ne já za ní. Za druhé tu byla sama, možná byste si ji měli víc hlídat... a za třetí se tu poslední dobou objevují vlčata tuláků, která nemají rodiče, takže jsem se jen zajímal, zda ona není tím případem. Ale jelikož není, tak je vše v pořádku," řekl jsem k nim dost klidným hlasem, i když mě jejich osočování dost namíchlo. Za těch pár let, jsem se už naučil ovládat. To se mi snad zdá. Takovej slizák bude mluvit na naši Krásu. Jestli ihned neuhne...Vypadá fakt úchylně.... Možná bychom měly osvobodit i ta další. Určitě potřebujou pomoc. Projely mi hlavou myšlenky všech tří vlčic. Zvedl jsem se ze země, protože ta jedna na mě pořád vrčela. Přejel jsem je pohledem. Ty bych zvládnul jednou tlapkou... kráči. Jen jsem nad nimi zakroutil hlavou. "Jmenuju se Sigy a jsem z Maharské smečky, a jak se jmenujete vy?" zeptal jsem se jich už poměrně chladněji, protože mě jejich smýšlení dopálilo. Já přece nic neudělal.

Pomalu jsem se zvednul. Byla temná noc, ale poté, co jsem se konečně pořádně vyspal a odpočinul si to na mě prostě přišlo. Žádné bolení břicha nebo že bych snědl něco zkaženého, ale prostě normální potřeba. Hlavní bylo najít si někde nějaké vhodné místečko. Kousek od řeky bylo vidět křoví, které vypadalo poměrně vhodně. Hezky jsem si do něj nakráčel a zasedl ke svému dílu. Popravdě to byla celkem nuda, protože co vám budu povídat. Dřepíte a sledujete kolem les... Možná by bylo fajn mít k tomu něco, co by odvedlo jednoho pozornost (//vlčí noviny pro Sigyho pls ). Řekl bych že dojít si takhle hezky po spánku na záchod, byl ten nejlepší pocit na světě. Jeden se potom cítil lehčí a uvolněnější. Když jsem po několika dlouhých minutách byl se svou prací hotov, hezky jsem po sobě tu hroudu zahrabal, aby tolik nepáchla, a pak jsem se vrátil k řece.
Našel jsem si nové místečko, kde jsem si lehl na zem a sledoval plující vodu, která čas od času nesla nějaký ten lístek nebo větvičku. Náhle jsem zaslechl hlas vlčice, která byla na druhém břehu. "Zdravíčko," prohodil jsem hlasitě k ní a nadzvedl hlavu. "Neboj se, vím kde se nacházím. Alfy Asgaarské smečky dobře znám, takže myslím, že by jim moje návštěva nevadila," houkl jsem přes řeku na vlčici. Byl jsem rád, že se o jejich území někdo zajímá, pravděpodobně členka smečky. Má rudé oči, tu bych neměl moc škádlit. Než jsem se stihl pustit do dalšího rozhovoru, přikradlo se ke mně vlče(// budu předpokládat že Sheya je na břehu se mnou a na Awnay taky křičí přes řeku). Nejprve začalo vyzvídat od vlčice a pak i odemne. "Žluté oči máš pokud se ti neprojeví tvoje vrozená magie pořádně. Dlouho jsem si myslel, že žádnou nemám, ale pak jsem objevil hned několik magií, které ovládám," odvětil jsem jí a usmál se na ni. "A ty jsi tu sama?" dotázal jsem se, neboť jsem nikde neviděl její rodiče. Snad to není další ztracené vlče. "Pokud nikoho nemáš můžeš jít k nám. Máme ve smečce spoustu vlčat, třeba Lorenza nebo Raystera nebo Biancu," prohodil jsem vesele k vlčeti, které mělo podobný věk jako oni.

//Třešňový háj

Pomalým hopkavým krokem jsem se dobral až k řece Midiam. Bylo příjemné se na chvíli zastavit u vody, která nezapáchá. V močálech smrdělo snad všechno, což nebylo pro citlivé čumáčky úplně příjemné. Možná by to tam vylepšila trocha kytek nebo tak něco... Zastříhal jsem ušima. Byl jsem v nějaké podivné náladě. Vlastní smečka mě nenaplňovala, tak jak bych si přál. Jediné, co mi dělalo radost byla nová funkce. Učit vlčata lovit světlušky bylo poměrně zábavné. Možná bych pro mrňata mohl vymyslet i něco jiného. Došel jsem až k vodě a ponořil čumák do jejího chladného proudu. Bylo příjemné se trochu ochladit, v tom parném počasí. Nakonec jsem se rozhodl i napít, protože jsem měl poměrně žízeň. Trochu mne trápil i hlad, ale s tlapkou mi bylo jasné, že neulovím rybu. Spíš bych mohl ulovit nějakého zajíce. Jistě mohl bych použít magie, ale já ještě nenabral dostatek energie. Nakonec jsem se rozhodl, že se tu na chvíli natáhnu,

//omlouvám se nevšimla jsem si, že už jsi napsala :/

Sledoval jsem Baghý s nadějí, že mi toho řekne víc, než sám vím. Bohužel mne zklamala, protože nevěděla vůbec nic. Druhá vlčice vypadala, že vůbec nikoho z Klímové smečky nezná. "Moje matka a otec bývali alfy jedné smečky, která už ovšem neexistuje," vysvětlil jsem jí ve zkratce, protože jsem nebyl úplně sdílný ohledně své rodiny. Hlavně ohledně těch, kteří ještě žili. Lucy by určitě nebyla ráda, že se o ní s někým bavím a to samé Savior. O matčině smrti jsem si byl jistý, ale o bratrech jsem netušil. Možná se jenom někde toulají jako Amelis. Ale je zvláštní, že by se ani jednou nepodívali domů. Kývl jsem hlavou na odchod Baghý, která mne informovala, že v borůvkové smečce hořelo. "Hořelo?" podivil jsem se. Bouřka musela být horší, než jsem si myslel. Možná bych se tam měl zastavit. Zastříhal jsem ušima a nakonec se rozloučil i s druhou vlčicí, která běžela taky někam dál.
Pomalu jsem se zvedl a rozhodl se, že se vydám směrem k Borůvkové smečce a uvidím, kam mne tlapky zavedou. Bylo to přeci jenom na sever, kam jsem primárně mířil.

//řeka Midiam

Z poklidného spánku mne vytrhl pád. Nějaké nemohlo se tu salilo na zem a proletělo jenom několik centimetrů od mého čumáku. Mlaskl jsem a zvedl hlavu. Bylo to nepříjemné probuzení, ale sám jsem znal ten pocit, když jednomu klouznou tlapky a to potom už jenom letí a je rád, když přistane nějak slušně. "Jsi v pořádku?" otázal jsem se vlčice, ale nezvedal jsem se. Nepůsobila, že by byla zraněná nebo nebezpečná, jen nobratná. Na vlčici, která sem spadla v podstatě z nebe byla poměrně zvědavá. "Já jsem Sigy," řekl jsem jí slušně v odpovědi na její otázku. Měl jsem poměrně pochmurnou náladu. Škoda. Kdyby přišla jindy určitě bych byl radostí bez sebe, že si mám s kým novým povídat, ale momentálně jsem na to náladu neměl. Zastříhal jsem ušima a vyslechl její dotazy. "Tohle?" položil jsem spíše řečnickou otázku a na chvíli se zaměřil na šišku na svém krku. "To jsem našel v lese, kde jsem kdysi... procházel," zasekl jsem se u posledního slova. Mohl jsem říct, že jsem tam kdysi bydlel a žil, ale to by nebyla tak úplně pravda. Narvinijská smečka zanikla rychleji, než jsem se stihl usadit.
Než se vlčice stihla zeptat na další dotaz, nebo než jsem jí stihl více odpovědět, objevila se tu vlčice. Tady se promenáduje nějak moc vlků... Představila se jako Baghý a rovnou uvedla, že nejspíše zná moje rodiče. Prý byla členkou Klímové smečky, než les zmizel z povrchu zemského, ale já si ji nepamatoval. Kromě Elisy a strejdy Arcanuse a Kessela jsem si nepamatoval skoro nikoho. "To máš pravdu. Jsem Sigy, syn Saviora a Siany, ale nepamatuji si na tebe," prohodil jsem k ní trochu veseleji. Tahle vlčice by mohla znát odpovědi na moje otázky. Byla už poměrně stará, ale vitalita jí nechyběla. "Pokud jsi znala Klímovou smečku, musela si zažít i její rozpad... Nevíš, co se pak stalo s lesem?" zeptal jsem se jí a pohlédl mezi stromy k místu, kde by měl Klímový les být.

//Úplně jsem zapomněla na vyhlášení. Mojo, Lorenzo, Saturnus, Bianca a Therion dostali všichni malou odměnu do úkrytu a já jim moc děkuju za účast

//Močály

Vystřelil jsem z močálů poměrně rychle. Nebo alepsoň tak rychle jak mi moje chromá tlapka dovolovala. Bylo mi nějak smutně. Nechtělo se mi jít ani za Lyl nebo vlčaty, i když jsem je měl rád a naplňovali mě štěstím. Teď jsem na ně neměl náladu. Neměl jsem náladu na jejich hopkání a úsměvy. Procházel jsem se hájem, který kdysi asi kvetl, ale teď už byly stromy obalené plody. Působily tak moc lákavě, ale zároveň skoro vůbec. Měl bych se prospat. Po tom náročném magickém i fyzickém výkonu jsem si potřeboval odpočinout. No a tenhle hájek k tomu naprosto vybízel. Našel jsem si místo ve stínu pod jedním stromem, kde jsem se rozhodl, že složím hlavu. Lehl jsem si na mokrou a chladnou zem.
Bouřka se stále ozývala, ale už to nebylo tak blízko. Nebo se mi to alespoň tak zdálo. Kapky deště se snášely na můj kožich. I když bylo teplo, otřásl jsem se. Hleděl jsem skrz stromy směrem na středozemní pláň. Kdysi bych tu viděl Klímový les... Bylo mi jasné, že se na něj musím zeptat otce, protože mě to pořád trápilo. Už jsem si myslel, že když naleznu nový domov, tak se tahle stará rána zacelý. Ale ona pořád pulzovala... možná to bylo tím, že jsem pořád neměl svůj vysněný domov. Položil jsem si hlavu na tlapky a pomalu se nechal unášet do říše spánku, abych po vyčerpávajícím výkonu nabral síly.

Vyhánění krokodýla mi šlo jako po másle. No aspoň jsem si to v první chvíli myslel, ale pak jsme pocítil nápor. Moje energie odcházela rychleji, než jsem si jenom mohl přát. Musel jsem se pořádně držet, abych neupadl. Navíc jsem měl jenom třizdravé nohy a na té chromé jsem nemohl udržet pořádně váhu. Skylieth mi nakonec pomohla a přidala se k mému plánu, který byl naprosto provizórní. Krokoušek se tak projel po naší močálové trase a zmizel kdo ví kam. Doufám, že se nevrátí... Moje myšlenky se stáčely zpátky k Lylwelin a vlčatům, které jsem potřeboval ochránit. A tady to přestávalo být bezpečné. Smečka v močálch byl špatný nápad, Lyl měla pravdu. Nejprve nás tu málem zatopil tající sníh, pak ta náhlá potopa, která se tu prohnala a udělala ze mě nemohoucího a nakonec se sem dostane krokodýl. Nemluvě o tom, že to tu bylo jako na vyhlídkové trase, protože tu vlci pobíhali sem a zase tam. Jako by tu ani smečka nebyla...
Když byl krokodýl mimo území došel jsem vrávoravou chůzí ke Skylieth. Opět mě pochválila, jako bych byl malé vlče. Začínalo mě to štvát. "Kdybych si za každé tvoje skvělá práce mohl něco přát..." zabručel jsem si spíše pro sebe. Tohle byla i moje smečka, dokud Lyl nedojde trpělivost a nezbalí našich pět švestek... nepořeboval jsem tedy pochválit za to, že pro smečku něco dělám. Možná to bylo i tou volbou slov, skvělá práce, jsem říkal vlčatům když ulovila světlušku nebo se jim podařilo nezabít jeden druhého. "Není za co," dodal jsem ještě a pak se otočil směrem pryč. Chtěl jsem najít tátu a všechno s ním probrat. Lylwelin je s vlčaty v bezpečí a určitě to nějak zvládnou. Byl jsem moc unavený, abych cokoli řešil a tak jsem se rozhodl vyrazit někam jih.
//Třešňový háj

Se svou tlapkou jsem si pajdal světem. Skákal jsem jako ten pověstný sýček, který spadl z větve a zlomil si křídlo. Strašně rád jsem konečně opustil pach a stísněnost močálů. Stísněný pocit jsem tam měl už několik týdnů. Smrádek mi už ani tolik nevadil, zvykl jsem si. Spíše mne otravovala ta nuda, to nic nedění. Stejně když se pak něco děje, tak je to katastrofa než něco příjemného. Stýskalo se mi po tom, co jsem si pamatoval z Klímové smečky. Savior na to období nikdy moc nevzpomínal, nebo o něm moc nemluvil, takže jsem si musel vystačit s vlastními vzpomínkami. Siana by určitě byla ve svých vzpomínkých sdílnější, ale ta tu nebyla. Snažil jsem si vzpomenout si, ale spoň na to málo, co jsem si mohl pamatovat. Slunce tam vždycky svítilo. Svítilo a hřálo. Stromy tam byly jedině zelené a nikdy ne jiné. Sám jsem tak pokračoval ve své cestě a myšlenkách, až jsem si povzdechl. Škoda, že je to jenom sen. Smutně jsem pokračoval dál. Sám bych se do lesa rád někdy podíval, ale nemohl jsem, protože zmizel. Snad táta by věděl víc, kam se ten les jenom poděl... Saviora jsem se mohl zeptat, ale to bych ho musel nejprve najít. Stalo se tak mým novým cílem najít otce a zeptat se ho na náš bývalý domov.

Sledoval jsem krokodýla, který se mne snažil sežrat a doufal, jsem že se mi podaří vydržet déle, než se jemu podaří mne sežrat. Nechtěl jsem působit nijak nebezpečně a proto jsem se snažil nezvedat moc do výšky nebo se ježit. Ale ono to nešlo. Ježil jsem se prostě automaticky. Naštěstí jsem si v dálce všiml postavy, která se ke mně blížila. Byla to Skylieth, která na sebe hned vzala úlohu volavky a začala se natřásat před krokodýlem. Snažil jsem se působit jako ne úplně žádoucí kořist a doufal, jsem že se krokodýl vydá po ní. Nemohl bych mu utéct, protože moje chromá tlapka mi v rychlém útěku bránila. Zastříhal jsem ušima a čekal, co krokodýl udělá.
Nakonec se rozhodl, že Skylieth je lepší kořist než já. Protože jsem se pořád schovával za zbytky dřevěné hradby. Plán začal pomalu vycházet a krokodýl se dostal do vody. To byla moje chvíle. Vykoukul jsem zpoza hradby. Zvedla se vlna vody, která krokodýla tlačila směrem pryč od nás a našeho území. V podstatě to vypadalo, jako by krokodýla táhla neviditelná ruka. Snažil jsem se udělat, co nejsilnější proud, aby se krokodýl dostal pryč z močálů.

//Kaskády

Nechal jsem vlčata na Lyl. Snad to zvládnou... prohodil jsem a pak se zaměřil na svůj vlastní problém. Já to zvládnu. Zhluboka jsem se nadechl a po svých třech zdravých a jedné zraněné jsem se pokusil hopkat skrze močály. "Ještěrko? Kde pak jsi? Ještěrko?" volal jsem v naději, že můj hlas přivolá nejen onu podivně velkou a nechutnou věc, ale i někoho ze smečky, kdo by mi mohl pomoci. Moje předtucha mi však říkala, že tu nikdo takový není. Launee a Therion odběhli někam pryč, stejně tak Mojo a vlčata. Alespoň, že jsou všechna mrňata pryč a nemůže se jim nic stát. Jediný o kom jsem věděl, že tu je byla Skylieth a Asta. Musíme někde sehnat víc dospělých vlků, tohle už nejde... Přišlo mi děsivé, že je tu jenom sedm dospělých vlků.... a Mojo se nedal moc považovat za dospělého, i když vlčata hlídat uměl. Možná dobře, že odešel s mrňaty taky. "No tak, ještěrko, kam jsi se schovala," zabroukal jsem si a sledoval okolí, jestli někde neuvidím jeho podivně se klikatící ocásek.
Najednou jsem uviděl dvě očka, která se na mne koukala z vody. "Ehmm..." začal jsem. Třeba je to inteligentní zvíře jako mi, takže mu jen vysvětlím situaci. "Dobrý den pane, omlouvám se za svůj minulý úprk... mé jméno je Sigy a dovolil bych si vás upozornit, že jste na území smečky, tak pokud byste mohl odejít někam jinam..." začal jsem nervózně, ale přátelsky mluvit. No nevypadalo to, že by mě ta přerostlá ještěrka vnímala, protože najednou se rozjela opět k hladině a vystartovala po mě. Už jsem viděl její zuby. Předemnou se udělala dřevěná zábrana, takže zuby se zabořily do ní a né do mého krku. A sakra... ten není inteligentní... Byl jsem rád, že nekousl mne, ale nerad, že je to jenom další nemyslící tvor jako medvědi a šakalové. Udělal jsem pár kroků zpátky, zatímco krokodýl zápasil s dřevm, které se mu trochu vzpříčilo v tlamě. Možná bych mohl vytvořit vodní proud a nahnat ho mimo močály, ale na to potřebuju, aby někdo odvedl jeho pozornost. Bylo mi jasné, že on mne pronásledovat mimo vodu moc nebude, zdál se sice jako obojživelný, ale rozhodně měl raději vodu.