Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Během svého dýchání jsem se krásně uklidnil. Měl jsem zavřené oči a cítil jsem se v pohodě. Skoro jsme byl sám sebou. Když tu mne vyrušilo zakašlání. Nejprve to bylo slaboulinké zakašlání, které by nezvedlo ani lístek, ale pak se to rozjelo jako by se někdo chystal vykašlat plíce. Otevřel jsem oko. Nejprve jenom jedno. Kousek ode mne stála vlčice, jejíž oči byly modré jako vodní tůně a podobně modrou měla i na hlavě. Zajímavé. Pomalu jsem otevřel i druhé oko. "Zdravím madam... Ten kopec dá jednomu zabrat, co?" prohodil jsem s úsměvem a snažil jsem se svou poznámkou neupozorňovat na to, že vypadá jako kdyby měla padnout za vlastní smečku. "Můžu vám případně nějak pomoci? Jmenuji se Sigy... A možná můžete pomoci i vy mě," řekl jsem nakonec. "Nevíte jak se odsud jde nejlépe do Borůvkového lesa? Rád bych navštívil tamější smečku a rád bych tam došel po nějaké oficiální cestě a nezhroutil se tam z kopce, jako koule chlupů... neb to už se jednou stalo a nerad bych to opakoval," dovolil jsem si udělat vtípek na svůj účet. Teď kyž mi spadla z hrudi tíže z posledních měsíců jsem se cítil nějak nad věcí.

//Maharské močály

Přeběhl jsem kaskády a vydal se rovnou směrem k Borůvkové smečce, která byla naším dalším stanovištěm. Doufal jsem, že tam domov najdeme, i když jsem si na jejich Alfu moc nepamatoval. Nejdřív bych se měl trochu vydýchat... Nechci přece někoho praštit... zase... Vzpomnka na vlčici, kterou zasáhla moje neřízená magická střela, byl až moc živí. A já se rozhodně nehodlal uvést jako zabiják Alf... nebo spíše téhle Alfy. Sedl jsem si proto na zem a začal zhluboka oddechovat. Snažil jsem se dýchat dovnitř a ven... dovnitř a ven. Hezky napočítat do čtyř nádech, zadržet dech, a na šest výdech. (//le meditační Sigy)
Trochu to pomáhalo, ale rozhodl jsem se, že pro jistotu zůstanu mimo les ještě nějakou tu chvíli. Netušil jsem, zda tam Lyl už stihla dorazit nebo ne, ale raději bych aby ano. Mohla by aspoň mluvit a já bych jenom stál a přikyvoval. To by nehrozilo žádné nebezpečí. Ale když tam nebude, tak ji budu moci překvapit novou smečkou... Možná...

//na žádost Skylieth upraveno, nevšimla jsem si Bonusu u její magie

Vlčice se po mých prvních slovech vypařila, takže nevyslechla všechno. Doufal jsem, že odejde dřív, ale rozhodně jsem tu nehodlal vystát důlek. Ten její výstup mi nepřišel ani trochu zajímavý. V tichosti jsem stál a čekal než skončí a domluví. Aspoň někdo se tu musel chovat dospěle a ne jako mrně, kterému seberete hračku. "Tak za prvé, pro vlčata ze smečky tu maximální bezpečí zabezpečuje především Launee, která si je vzala pod svá křídla ať už potravou nebo zábavou. Kolik vlčat vlastně osobně ze smečky znáš a strávila jsi s nimi delší čas, než jen těch pár minut když si je přijala? Zajímala tě vůbec, když tu byla ta ještěrka nebo co to bylo? Protože mě nepřišlo, že by ses snažila zajistit, že jsou vlčata prvotně v bezpečí, jako třeba Lyl, která odnesla Raystera, aby ho něco nesežralo, i když nemá vlčata moc v lásce. Ne ty ses ani trochu nezajímala kde vlčata jsou... A víš vůbec, že tu chodí vlci, co vlčata žerou? Takže smečka plná malých vlčat je pro ně jako švédský stůl?" začal jsem. Měl bych se krotit... Ale co Skylieth nas*r si. Já se kvůli nikomu přetvařovat nebudu. Věděl jsem, že mi čte myšlenky. "Vždyť i ten Mojo s nimi strávil víc kvalitního času než ty a to nemá ani všech pět pohromadě," dodal jsem ještě, protože jsem byl v ráži. Už mě to prostě nebavilo. Nebavilo mě uklidňovat spory. "Za druhé já jsem zavyl a pak jsem čekal, než si to všechno dořešíte a to i přes to, že je Lyl teď někde sama s vlčaty. A mohla jsi ji poslat pryč už při mojí první větě. Navíc čteš myšlenky, takže jsi mohla vycítit, co s tebou hodlám řešit, takže se nedělej." Měl jsem na ni zlost. Opravdu velkou zlost. "Když jsem přišel do téhle smečky a přemluvil Lyl, aby se sem přidala... fakt jsem nečekal, že si Alfa zmizí aniž by tu neměla betu... Že smečka bude přes nejkrutější zimu za poslední léta živořit a rozkládat se. Do pr*ele i moje máma věděla, že když to nezvlává musí to všem oznámit a neudržovat si smečku, kterou není schopná zvládnou. A ty... Ty Skylieth, smečku sama nezvládáš. Takže ti radím, a radím ti dobře, buď si sežeň někoho, kdo ti bude silnou betou nebo to tady celé poši k šípkům. Protože takhle akorát zneužíváš dobrotu Launee, která se o všechny stará. A Theriona, který i když toho moc nenamluví, tak alespoň slouží jako Launeeina opora," bouchal jsem jednu ránu za druhou a bylo mi jedno, jestli mi nakope prdel nebo ne. Čekal jsem jakoukoli reakci. Že se začne víc vztekat, že mě pošle do háje. Že mi rozbije tlamu nebo mě na místě spálí ohněm... No ona bezeslova odešla. "Tleskám Skylieth! Tleskám! Tohle přesně dělá Alfa, že zdrhne z dospělé konverzace jako zbabělec!" křičel jsem ještě za ní, protože jsem byl její netaktností a arogancí vytočený do ruda. Kdybych uměl magii ohně, celé by to tu lehlo popelem. Kousek za Skylieth udeřil do země blesk. Teď už mi bylo jasné, že jsem to já... A že bych se měl začít hodně rychle ovládat, nebo to tu nedopadne dobře.
Naštvaně jsem jenom sledoval Skylieth, která odešla pryč. Pravděpodobně do úkrytu, protože jeho směrem míříla. Lylwelin měla pravdu... Tohle není pravá Alfa. Zavrtěl jsem hlavou nad jejím chováním. A možná trochu i v lítosti nad tím, co teď čeká Launee, která tu zůstane v podstatě sama. Asta ani ten vlk, kterého jsem viděl jednou, tu už dlouho nebyli. Já a Lyl odcházíme. Therion a Mojo byli sice dospělý, ale oba jiným způsobem nepoužitelní, i když o tom, že jsou příjemní a milý nemohlo být pochyb. Bylo mi líto i vlčat, která necháváme za sebou. Nevěřil jsem, že se bez změny tahle smečka nevzpamatuje, ale Skylieth tu změnu zřejmě přinést nechtěla. Snad aspoň ta nová bude Launee oporou. Pomalu jsem se rozešel pryč. Vzpomínal jsem, jak jsem v močálech našel Lyl. Jak mě zachránila před smrtí. Jak tu Skylieth v ten samý moment založila smečku. Na to jak jsme se s Lyl poznávali a jak jsme poznávali i Launee, Moja a Theriona... Ale s tím dobrým přišlo i to špatné. Přišla vzpomínka na vodu, ze které jsem měl momentálně hrůzu. Vzpomínka na strach, že už nikdy neuvidím Lyl. Na tu ještěrku, co mě málem sežrala... Vzpomínka na hrozný hlad v zimě. Ne. Přes to všechno dobré jsem tu nechtěl zůstávat. Jediné, co jsem téhle smečce dlužil bylo rozloučení s Launee, ale to jsem hodlal v nejbližší době napravi...

Sbohem Maharská smečko....
//Vyhlídka přes Kaskády... Se Skyl domluveno, že si možná změní přechod a napíše post... no mě čeká hra jinde, takže na to Sigy už reagovat nebude... jen pro případ žeby to tady pak nedávalo moc smysl

//úvod pro účely VLA, nemusíte číst

Musel jsem počkat, než si Skylieth všechno vyřídí s tou novou vlčicí, kterou jsem vůbec neznal. Nechtěl jsem je rušit a tak jsem postával slušně opodál. Na sedání jsem neměl náladu. Najednou jsem kousek od sebe uviděl opeřence, který si sedl na kámen, který vyčníval z močálů. Naklonil jsem hlavu na stranu a začal si ho prohlížet. Pokud umíme mluvit mi vlci, nemohl by mluvit i ten pták? Už jsem zkoušel mluvit i na jiné tvory. Naposledy jsem zkusil mít normální rozhovor s tou ještěrkou, která zaútočila na Maharské močála, ale nějak se mi to nepodařilo. Možná jsem jenom zvolil nevhodný tón nebo tak něco. Podíval jsem se na ptáka, který si mě prohlížel stejně zaujatě jako já jeho. "Ahoj maličký," začal jsem s ním konverzovat, jako by se jednalo o malé vlče. "Jak pak se máš?" Ptáček naklonil hlavu na stranu a pak začal pípat. "Pípípí...pí..pípí," Zněl trochu zmateně, ale já jsem se nevzdával. "Jenom se ptám jak se máš..."co když mluví jenom v pípáčitně? Zkusil jsem tedy jiný přístup. "Pípí..pípí...pípípí," zatrilkoval jsem ne moc zpěvně, při tom jsem pomalu udělal pár kroků až k němu. Můj čenich byl pár centimetrů od něj. Pták se najednou načechral a zakrákal. "Pípípí...pípípípípí..pípí," ozvalo se hodně naštvaně z jeho zobáku. Pak se zvedl a klovl mne do čenichu, než zamířil pryč k nebi. "Jsem se jenom zeptal no," obořil jsem se na něj a sledoval jak odlétá pryč. To už ale konverzace za mnou utichala a tak jsem se otočil zpět k vlčicím.
//začněte číst zde

Skylieth na mě kývla hlavou, vypadala dobře naladěná. Zadoufal jsem, že jí dobrá nálada vydží i po mém odchodu. Ta nová vlčice vypadala zajímavě. Škoda, že nebude čas se pořádně poznat. Čekal jsem, než si Skylieth dokončí svůj vlastní rozhovor s vlčicí, která jí ve finále poděkovala za přijetí do smečky. Nová členka vypadala nadšeně. "Nechtěl jsem vás rušit," omluvil jsem sám sebe, že jsem se hned nechopil slova. "Přišel jsem za tebou ohledně mého a Lylčina dalšího pobytu ve smečce..." Pohledem jsem zaletěl k nové vlčici, která stála o podál. Nechtěl jsem řešit tyhle věci před nováčkem, ale co se dalo dělat. "Rozhodli jsme se odejít ze smečky." A je to. "Lylwelin se tu necítí bezpečně s ohledem na vlčata. Nejprve ta povodeň a potom nějaká masožravá ještěrka," pokusil jsem se vysvětlit, co nás vedlo k tomuto rozhodnutí. "Navíc se tu necítíme dobře. V okolí se pohybují vlci, kteří loví vlčata a tady je to jako bufet, protože tu skoro nikdo ze smečky není, aby je ochránil a já mám ještě od povodně chromou tlapu a kdybych se měl s někým utkat v boji, prohrál bych," dodal jsem ještě. Nevěděl jsem, zda mám ještě pokračovat, ale rozhodl jsem se říct to všechno. "I když vím, že ses omluvila, žes tu nebyla... Lylce ani mě se nelíbilo, že jsme tu v podstatě zůstali sami bez jakého koli vedení. Chápu, že byla moje chyba, že jsem tě o vlčatech neinformoval dříve, ale když jsem tě o nich pak informoval pár dní před jejich porodem, tak jsi ani neuznala jejich existenci... a pak jsi reagovala, jako bych ti nic neřekl," mluvil jsem slušně a klidně. Možná že byl v mém hlase cítit trochu i smutek. "Mrzí mě to, ale rozhodli jsme se, že Maharská smečka není pro nás. Bezpečnostně ani soudržností. A ta ještěrka byla poslední kapkou, kdybys nepřišla ty tak bych tam zařval, za což děkuju, ale neříká to nic dobrého o smečce jako celku. Doufám, že náš odchod přijmeš a rozejdeme se v dobrém," shrnul jsem na závěr. Doufal jsem, že moje vysvětlení zní racionálně, ale kdo mohl vědět jak to půjde. Stál jsem tam a čekal, co mi řekne má bývalá Alfa.

//Kaskády

Doklusal jsem od kaskád rovnou na hranice močálu. Nechtěl jsem se pouštět dál do území, i když jsem mohl. Zvedl jsem hlavu k nebi a pustil se do vytí. "Auuuuiu" neslo se krajinou. Moje vytí nebylo na poslech příjemné a tak muselo každého hned praštit do uší. Znělo to jako bych si uprostřed vytí škytnul a tak se změnila intonace i zvuk. Rozhodl jsem se, že si ani nebudu sedat. Prostě počkám. Skylieth pravděpodobně měla už někoho na pořadí dne, protože jsem cítil cizí pach, který přicházel z míst odkud přicházel i pach Skylieth. Zastříhal jsem nervózně ušima a přešlápnul. Pokud tu budu čekat, tak bych tu taky mohl čekat do soudného dne... Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost. Pomalu jsem zamířil ke Skylieth a cizí vlčici.
Nebyli daleko od hranic, takže jsem to k nim měl kousek. A i k hranicím pokud bude potřeba. "Zdravím dámy," řekl jsem a zastavil se kus od nich. Rozhodl jsem se, že počkám až si to Skyl vyřeší a pak teprve promluvím. Nechtěl jsem případného nováčka odradit od vstupu do smečky.

//Útočiště

Vyšel jsem úzkou chodbou a pak překonal vodní proud, který do mě narazil, ale nechtěl jsem se unavovat magií. Vyskočil jsem ven z úkrytu a všiml si malého vlčete, které tu sedělo. Před tím jsem ho nepostřehl. Vonělo podobně jako můj táta a Lennie, což bylo divné, ale nechtěl jsem to moc prozkoumávat. Pravděpodobně bylo ze smečky na severu. Nikde jsem neviděl jeho doprovod. "Hele mrně, pokud se chceš někde schovat, tak za vodou je jeskyně, kde si můžeš odpočinout. Je tam moje partnerka, tak ti třeba pomůže nebo poradí kam máš jít," křikl jsem k vlčeti přes vodu. Sedělo totiž na kameni na druhé straně řeky Midiam. Neměl jsem čas se zabývat tím, zda vlče udělalo, co jsem mu řekl nebo ne. Mám před sebou misi. Zhluboka jsem se nadechl a rozklusal se do močálů, kde jsem doufal, že najdu Alfu.

//Močály

"Nemyslím si, že by byla Skyl až taková... Ale zvláštní to je," řekl jsem v odpovědi na její otázku. "Kdybys mohla, jakou bys chtěla vůbec funkci ve smečce? Bylo by dobré si to promyslet, abychom případně mohli své služby nabídnout rovnou v nové smečce," podotkl jsem. Znělo to jako logický nápad. Já byl rozhodnutý, že učitel se ke mně hodí nejvíce. Pečování mi moc nešlo a s chromou tlapkou jsem byl v lovu a ochraně spíše překážkou než posilou. Doufám, že ta chromá tlapka nebude nikomu vadit. Lylka se zase pustila do toho, že si každou Alfu oklepne, abychom měli tentorkát jistotu. "Možná bych se i poptal vlků ve smečce, zda mají s Alfou dobrou zkušenost. Jak často je mimo les a tak dále. To nám řekne rozhodně víc, než samotná alfa kdy může," dodal jsem. Za normálních okolností bych nebyl tak vypočítavý, ale tady šlo o bezpečnost mých vlastních vlčat. Nehodlal jsem nic nechávat náhodě.
Pomalu jsem se zvedl ze svého ležení. "Vyrazím za Skylieth a řeknu jí naše rozhodnutí," rozhodl jsem nakonec. "Vy běžte hned na sever. Kdyby náhodou, tak ať nejste někde poblíž," dodal jsem k Lylwelin a protáhnul se, abych se připravil na další pochod do močálů. Poslední pochod do močálu. "Do močálu je to od kaskád jenom kousek, zvládne tam dojít sám," řekl jsem nakonec. "Prostě ho nasměruj a pak počkej, než zmizí v močálech," dodal jsem ještě, aby ho Lyl nenechala u kaskád a ani mu neřekla, kam má jít. Sám jsem se zvedl a zamířil z úkrytu pryč.

//Kaskády

Ohledně kořisti měla naprostou pravdu. Byl v ráži a já ji nehodlal uklidňovat, protože v ní byla oprávněně. Ještě bych to schytal já. "Máš pravdu, že organizace tam nebyla žádná. Navíc mi i přišlo divné, že jsem dostali funkce jen tak... pořádně jsme ve smečce nic nedělali a najednou bum, aniž by se nás někdo ptal.. zvláštní... celé to bylo zvláštní..." řekl jsem zamyšleně a opět zastříhal ušima. "Organizačně to zaostává, to máš pravdu," snažil jsem se nemluvit na hlas, abych nepřitáhl pozornost vlčat. Lylwelin se mě snažila uchlácholit, že to není moje chyba, protože jsem nemohl předem tušit, že se smečka obrátí na špatný směr. "Máš pravdu, ale do jisté míry to moje chyba byla," řekl jsem s klidem. Mohli jsme se dál toulat a najít si jinou a lepší smečku. Ale tenkrát to vypadalo tak slibně.
Přitulil jsme se k Lyl, která pronesla ten největší fakt, který stál za rozhodnutím změnit smečku. Flynn a Heather si zasloužili bezpečí a pospolitost smečky. Ne rozpadající se co si. Navíc jsem nechtěl, aby zažili to samé, co já. Když se vám rozpadne smečka a jste ještě mládě, není to nic příjemného. Já měl Kesse, ale koho by měli oni. Zastříhal jsem ušima. "Musíme je dostat z Maharu pryč. Můžeme zkusit cestou na sever zažádat o místo v Borůvce, pokud nám bude připadat dobrá a pokud ne, zažádáme o místo ve smečce na severu. I když otec na Alfu nadává nemusí být až tak špatný a navíc, bychom tam měli podporu rodiny. A když se to nebude zdát ani tam, tak se vrátíme zpět do Asgaaru a tam nás strýc nechá určitě, alespoň než vlčata odrostou..." rozhodl jsem nakonec. Bylo to těžké rozhodnutí, ale bylo jediné správné. "Někdo by to měl oznámit Skyl... Co když vyrazíte do brůvky a já se vrátím do Maharu a pak vás tam doženu?" řekl jsem Lylwelin. Pokud nás nevezmou tam byla zde další možnost a pak další. Nechtěl jsem si tedy nechávat otevřené dveře pro návrat do Maharu. Chtěl jsem ty dveře zabouchnout a zamknout a už se k nim nikdy nevracet.

Pokýval jsem hlavou. Jistota, že se ta potvora nevrátí, tu opravdu nebyla. "Pravděpodobně se nevrátí, ale jestli se odplížila do bažin, tak se může vrátit kdykoliv. A hlad je hodně velkým hnacím motorem," prohodil jsem. Vzpomínka na potopu byla stále čerstvá. Nedávný útok byl ještě čerstvější. Zatím se v Maharu nestalo nic pozitivního... Natočil jsem hlavu na stranu. Lylwelin měla pravdu. Vlčata byla ještě malá a tak mohla najít nové přátele a novou smečku někde jinde. Možná, že tam budou taky nějaká vlčata, která by mohla být dobrými přáteli s Flynnem a Heather. Zastříhal jsem zamyšleně ušima. "Máš asi pravdu..." povzdechl jsem si. "Jen mě ta celá situace mrzí. Do Maharu jsem tě dotáhl já a myslel jsem si, že to bude moje poslední smečka, že se usadím a všechno bude fajn... A pak je mi líto Launee, bude na to chudák sama," prohodil jsem smutně. Bylo mi z toho celého smutno. Nebyl jsem zrovna ten typ, co by utíkal před problémy, ale byla pravda, že těch problémů, už bylo trochu moc. "Nerad opouštím potápějící se loď, ale asi je lepší jít teď než později..." povzdechl jsem si znovu. Něco se mi prostě nezdálo. Byl jsem vlk, co byl loajální a smečkový... představa, že smečku opustím dobrovolně se mi moc nelíbila.
Lyl měla pravdu. Lovit možná zvládala, ale i tak by nemohla ulovit tolik žrádla pro čtyři vlky sama. Ne dost, abychom netrpěli hladem. A zima se blíží... Zastříhal jsem ušima. "Tuláctví nepřipadá v úvahu. Pokud bude krutá zima oni dva to nezvládnou," řekl jsem potichu a hlavou ukázal na vlčata. "Můžeme tam vyrazit spolu. Vlčata by mohla zůstat tady sama. Už jsou starší, tak by to mohli zvládnout... Nebo je vezmeme sebou," řekl jsem zamyšleně. Rozhodně by bylo lepší, aby tu zůstala, protože bychom to mohli vyřídit rychleji a v případě, že by smečka zaútočila nemuseli bychom se starat o vlčata. Ale zase nechávat je tu samotné bylo riziko.

"Hmmm...." povzdechl jsem si a snažil jsem se najít něco, kde bych začal. "Objevila se tam taková dlouhá ještěrka. Ale byla hodně velká a měla fakt hodně velkou tlamu a zuby. Přežvýkla kládu, jako by to byl malinkatý klacíček," popsal jsem Lyl s kým jsem měl v Maharu tu čest. "Pokoušel jsem se ji zahnat, ale nějak to nefungovalo. Byla moc silná, takže jsem doufal, že se někdo objeví a odvede pozornost, abych se mohl dostat z dosahu. Pak se tam objevila Skyl a podařilo se nám tu potvoru dostat mimo hranice smečky. V podstatě jsem udělal vlnu a tou jsem ji odtáhl pryč," shrnul jsem boj ve zkratce. "Vypadala, že se už nevrátí, ale jeden nikdy neví," dodal jsem a nakrčil čenich, protože se mi představa, že mě bude čekat druhé kolo s tou ještěrkou vůbec nenadchla.

Lylwelin se chopila slova a nebrala si servítky. Jen jsem se na chvíli usmál, protože tuhle její ohnivější stránku jsem měl rád. Kdyby neřešila tak důležité téma, vypadala by dost roztomile... přímo k pomilování... Zavrtěl jsem hlavou a začal ji poslouchat naplno. Její slova zněla rozumně. Mluvila přímo od srdce, to jsem poznal hned. "Myslím si, že to ví... Ví že k ní nevzhlížíme jako dřív," řekl jsem smutně. Bylo mi to líto, ne že ne. Tohle byla moje třetí smečka a opět to nevypadalo na dobrý život. "Tohle byl můj třetí pokus o to být ve smečce. Nevím, jestli má vůbec cenu se pokoušet o další... Ale máš pravdu, že tuláci být nemůžeme. I když je útočiště bezpečné místo, já pořád nemůžu na lov něčeho většího a vlčata budou brzo potřebovat víc než rybu nebo zajíce," zhodnotil jsem naši situaci. "Otec žije ve smečce na severu, ale na tamější alfu si jen stěžoval. Do Asgarské nechci jít, i když by nás strýc přijal, jeho partnerka... řekněme že láskou k vlčatům neoplývá. Jedna smečka je na jihu a pak je ještě kousek od Asgarské Borůvková. Ta je tu dlouho. Je přímo na cestě mezi Asgarským hvozdem a smečkou na severu, ale netuším jak na tom jsou," řekl jsem jí všechno, co vím o smečkách v okolí. Zda tu někde je ještě nějaká jsem netušil. Ale nové smečky se rády rozpadají, nějaká starší bude mít větší šanci na udržení se.

//Přeskakuju miminka, neb máme čas psát a navíc k debatě ani nejsou úplně potřeba :D beru to tak že si hrají kolem

Lylwelin byla ráznější než obvykle. Pravděpodobně ji pobyt s vlčaty napružil. Co jí asi provedli? "Doufám, že tě moc nezlobili," prohodil jsem a natáhl svůj krk k Lyl, abych ji konejšivě olízl spodek čelisti. Byla to podřízenecké, ale já si svůj život podpantofláka užíval. Kam Lyl písken tam půjdu. Bylo lepší být pod tlakou nebž bez tlapky. "Bylo na ní vidět, že pořád nenabrala dostatek sil," prohodil jsem. "Taky jsem se musel jít hned prospat a najíst, bylo to hodně náročné," dodal jsem, abych naši Alfu trochu ospravedlnil, ale bylo mi jasné, že to u Lyl neprojde. Ona byla bojovnice, která by se rvala do posledního dechu a očekávala stejnou věc od ostatních. To jsem měl rád. Škádlivě jsem ji kousl do krku, když ke mně přišla blíž. Vlčata si pobíhala kolem a vypadalo to, že se dobře baví.
Vyslechl jsem jí její slova a pohled nespouštěl z vlčat. "Není," potvrdil jsem jí, že bezpečnost je v Maharu v podstatě nulová. "Dřív jsem si myslel, že to tam bude bezpečné. Je to močál, kdo by tam asi tak šel... Ale teď si tím nejsem jistý. Není tam skoro žádný pořádný úkryt před deštěm a sněhem. Vlčatům hrozí, že někde upadnou a zraní se... A upřímě není tam nikdo, kdo by je zachránil, když nepočítám nás dva. Launee, Therion, ti určitě. Mojo je rád, že je rád a zbytek dospělých tam buď není nebo jen spí," shrnul jsem momentální situaci. "Fuuuu... je to složité," dodal jsem s odfouknutím. Celá tahle situace mi přišla neřešitelná.

//Kaskády

Pomalu jsem se protlačil úzkou chodbou, která mi otevřela prostranství zalité sluncem. V dálce byla slyšet voda, která dopadla na kámen. Kaskády byly blízko, ale zároveň dostatečně utlumené, aby jejich hřmění působilo rušivě. Uviděl jsem tu Lyl, Flynna, Heather a i to spící vlče, které Lyl vzala sebou z Maharu. "Zdravím," prohodil jsem s úsměvem a plácnul jsem sebou na zem. Byl jsem poměrně dost unavený. "Maharské močály jsou zachráněné, ale byla to fuška. Nakonec se tam objevila Skylieth a pomohla mi ho dostat z území pryč, ale netuším zda se náhodou nevrátí," shrnul jsem boj s tou podivnou ještěrkou, která se nás snažila sežrat. Pokud by tam byla vlčata, tak by si z nich udělala zákusek. Rozhodně to tam není pro vlčata bezpečné. "Možná bychom měli chvíli počkat tady, než půjdeme na sever... jestli půjdeme," dodal jsem a usmál se na Lyl. Nějak se mi momentálně nikam nechtělo. Raději jsem se povaloval tady a nic neřešil, ale to momentálně nešlo. Hodil jsem zamyšlený pohled na Lyl.

//Midiam

Awnay se nakonec rozhodla nenásledovat moje tlapky k jeskyni. Její myšlenky jsem nechal být za sebou a doufal jsem, že ještě v úkrytu zastihnu Lyl a vlčata. Bylo na čase se rozhodnout, co dál. Nebyl jsem momentálně spokojený. Musíme se rozhodnout, co budeme dělat dál. Pomalu jsem si to šel k našemu útočišti. Ani jsem si nevšiml vlčete, které se rozvalovalo na jednom z kamenů s rybou v tlamě. Pravděpodobně bych se jí zeptal, co tu dělá, ale já si ji nevšiml. Byl jsem moc zahloubaný do vlastních myšlenek. Musíme si rozmyslet, zda na ten sever vyrazíme nebo ne... Vedro bylo ubíjející a já se obával, že by vlčata mohla mít problém s pochodem na sever. Nakonec jsem vyskočil na kámen, který vedl do chodby. Voda se rozestoupila.Musel jsem si dávat pozor, abych náhodou neuklouzl a nespadl. Po třech tlapkách to bylo náročnější. Nakonec jsem prošel vodou a já vešel do tajné chodby.

//Útočiště

Awnay se zeptala na otázku, jako bych si za to, že nevím o svých magiích mohl sám. "Ne nevím, co ovldám," zabručel jsem. "Dlouho jsem žádnou magii neměl. Pak jsem se naučil ovládat zem a vodu. Najednou z ničeho nic jsem se naučil ovládat myšlenky. Takže je možné, že ovládám i něco dalšího jenom o tom prostě netuším," prohodil jsem k ní. Moje žlutá očka byla dostatečným důkazem toho, že se u mě neprojevila žádná magie naplno. Možná to tak opravdu je, že pokud se u jednoho magie neprojeví plně, tak se mu oči nezbarví. Pak jenom ovládá několik různých magií a ani jedna není dominantní... Ta myšlenka byla zajímavá. Naklonil jsem hlavu na stranu a na její další otázku jen zastříhal ušima. Ležela rozvalená na zemi, jako by uběhla maraton a ještě se tak blbě ptá. "Pocity jsou poměrně dobrá magie. Znával jsem vlčici, co je ovládala dobře. Uměla pak navodit ostatním dobrý pocit, nebo taky nepříjemný, když měla svůj den," prohodil jsem se smíchem v hlase.
Její úvaha nad tím zda je nebezpečnější oheň nebo blesky mne dostala. "Pokud je původcem toho ohně tovje máma, tak je rozhodně horší ten oheň," zasmál jsem se. "Víš, že mě jako vlče chtěla utopit?" dodal jsem. Nebyla to úplně příjemná historka, ale bylo to lepší než trapné ticho. Zvedl jsem se pomalu na všechny čtyři. Vedro bylo opravdu nesnesitelné. "Jestli chceš můžu tě zavést do jedné menší jeskyně, je tam celkem chlad a stín," navrhl jsem, ale pak mi došlo jak to zní. "Je tam moje partnerka a vlčata, takže ne nechci tě zatáhnout do jeskyně a tam týrat, jak říkaly ty dvě," dodal jsem a pomalu se dal do chůze ke kaskádám. Věřil jsem, že Awnay by utajenou skrýš nevyzradila. Pokud nebude chtít jít, nutit jsem ji nemohl. Ale já už tady nebudu ani vteřinu. To slunce mě zabíjelo.

//kaskády

Vlčice se sbalily a odešly. Černá pořád vypadala naštvaně a dokonce i zavrčela, ale co se dalo dělat. Musím se naučit, že ne každý mě bude mít rád. Zastříhal jsem ušima a rozloučil se jenom kývnutím hlavy. Ta zraněná vypadala v pohodě, tak jsem to neřešil. Byl jsem rád, že je mám z krku a už na mne nikdo nevrčí. Jediný kdo zůstal po mém boku byla Awnay, která se jaksi domů nehrnula. Proč pak asi... Otočil jsem se na ni když mluvila. Její otázka byla mířená asi na ten blesk, který tu vlčici smáznul jako komára. "Nevím... Ne... Teda myslím..." řekl jsem zmateně. Věřil jsem jí v tom, že se mě nepokusí zakousnout jako ty dvě. Teď když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem si nebyl tak jistý. Věděl jsem, že mám magii země, vody a myšlenek. Rozumím květinám díky šišce, ale nevěděl jsem, zda umím i něco jiného nebo ne. Nakrčil jsem znovu čenich.
Awnay se pomalu sesunula k zemi. Sedl jsem si a rozhodl se tu s ní počkat. Nikam jsem nespěchal. Vlčata byla s Lyl v pořádku a než dojdou na sever doženu je. Pokud tam vůbec vyrazili. "Copak? Magie?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu.