Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Určitě se k něčemu hodí, ale ještě jsem plně nepřišel na to co, a nechci používat svou magii na to, abych to zjištoval, stojí to moc energie, ale někdy se na to zaměřím, je to zajímavý dotaz Reo," pochválil jsem malého vlčka za to, že se zajímá o věci kolem sebe a přemýšlí nad tím. Učitele ve mně nemohla potlačit ani sjetost, rozšířené zornice a skleněný pohled. "Většina rostlin má nějaký přínos," odvětil jsem mu a pokýval hlavou. Byl jsem rád, že je celkem zvídavý, jinak bych nevěděl, co si s ním počít.
Jenže pak přišla řeč na mnohem důležitější věci. On sám netušil, kde má rodiče a popravdě já si nebyl jistý, že oni vědí, kde je moje smečka. A co když… Nemůžou nic najít, a tak si řekli, že bude lepší mě nechat se Sigym, který má kde bydlet, protože je ve smečce? Jeho myšlenky se mi vkrádaly do hlavy a já musel podotknout, že ty moje se ubíraly podobným směrem. Která matka a který otec, by nechal svoje vlče semnou? Každý si musel všimnout, že nejsem takový jako dřív. Že už nejsem... normální. Pohlédl jsem na Reonyse. "To je minulý čas... Když jste odcházeli, chtěl jsi s nimi zůstat, ale chceš s nimi zůstat i teď. Však tě nenaučili ani stopovat nebo lovit, nenaučili tě ani to základní, co by vlče mělo umět. Vážně nechceš zůstat se mnou?" zeptal jsem se ho s úsměvem. Mohl mě odmítnout. Jenže já se chopil toho, že použil minulý čas a tak jeho rozhodnutí už nemusí být tak silné. Rodiče se na něj vykašlali. To bylo jasné, ale nechtěl jsem to otevřeně říkat.
Saturnus se u nás objevil a začal se hned bavit s Reonysem. Usmál jsem se na něj svým zastřeným úsměvem. "Jsem rád, že ss na nás našel čas," pronesl jsem v odpovědi na jeho omluvu. Cítil jsem z něj vážnost a sílu. Jeden nemusel být genius, aby mu došlo, že Saturnus je víš v hierarchii, než když jsem odcházel. "Vypadáš dobře," pochválil jsem ho.

Začínala být opravdu kosa. Na území lesa jsem cítil pach, který jsem neznal, ale už se k němu blížil Saturnus a jeho sestra. Dobře se o smečku starají. Snad si najdou čas i na mne. Mírně jsem se zavrtěl. Zimu jsem neměl rád a bez magie ohně nebylo ani jak se ohřát. Reonys ovšem vypadal celkem v pořádku. Doufal jsem, že by řekl, kdyby mu byla zima. Musel jsem se uvelebit na chladné zemi, dokud se o úkryt nepostara někdo schopnější a nedocisti ho. Sledoval jsem vlče, které dojidalo. "Tohle je Mechovy lesík. Mechový protože tu hodně roste mech. Ten je výborný nejen na spaní, ale pokud někdo hodně krvácí, může zastavit krev," vysvětloval jsem a při tom tlapkou odsunul sníh, abych mu mech ukázal. Stromy kolem jsou duby a břízy. Dub je tamhleten a rostou na něm žaludy. Ty hodně žerou divoká prasata, tak pozor na ně. No a bříza má bílou kůru, jako tenhle strom. Březová kůra nebo listy jsou vhodné při zácpě nebo nevolnosti, " vypravoval jsem a ukazoval na Stromy.
Byl jsem zbtoho všeho unavený. Popravdě když jsem nabídl hlídání, netušil jsem že to bude na dlouho. A nebylo jich víc? Na chvilku mne pojal strach, že jsem jedno vlče ztratil. Omamná květina odnášela nejen bolest , ale i paměť a vzpomínky, ale to jem plně nepotřehl... zatím. "A kde máš rodiče, neřekli ti kam půjdou? " zeptal jem se. Nechat takhle dlouho vlče samotné... Vlče potřebuje svou mámu.... co když to byl jenom manévr... co když si ho budu muset nechat... sakra práce Lucy. Zima bude krutá a já nechtěl, aby Reonys někde umřel. "Reo... Nechtěl bys tu se nou zůstat? Myslím na trvalo?" Na vlčeti mi záleželo. Byl chytrý a učenlivý. Byl hodný. Chtěl jsem mu nabídnout zázemí a bezpečí, kterým jeho rodiče nedisponovali. Jestli sebpro něj vůbec mají v plánu vracet... Pohlédl jsem na vlčka s otázkou v očích. Pokud by chtěl, nechal bych si ho, výchova ho. Však jsem ho už naučil lovit, stopovat, něco málo o magii a světě kolem. Které květiny léčí. Naučil jsem ho toho za tak krátkou dobu dost.

Magií vody se mi podařilo do úkrytu natlakovat pořádnou vodí sílu, která teď vyhnala všechna zvířátka, ale i vše, co do úkrytu nanosili. Nechal jsem vodu silně vystříknout a s proudem vymrštit do vzduchu i všechen bordel zevnitř. Byl jsem si jistý, že je hotovo, alespoň to, co šlo za pomoci magie udělat. Přestal jsem se proto soustředit na magii a mírně zavrávoral. "Budete muset vytahat ještě ten zbytek, co je uvnitř. Moc tam toho, ale nebude. Voda vymetla snad všechno. A asi to bude chtít vynosit ven a usušit kožešiny, ale aspoň jsou umyté a neznečištěné od těch zvářat," pronesl jsem k Biance a Saturnovi. "Rád bych s tím pomohl, ale mám tu v lese synovce, až dokončíte, co potřbujete, tak se za námi zastavte," řekl jsem těm dvěma a popadl dvě mrtvé veverky ze země.
Pomalu jsem se pajdajícím krokem vydal zase za Reonysem, který na mne musel čekat. Asi měl pořádný hlad, ale tak nesl jsem mu dvě veverky, tak by mu to mohlo stačit. Sám jsem byl už hodně utahaný. Magie a přesun si vybrali svou daň. Uviděl jsem kožich vlčete a hodil k němu veverky. "Tady máš k jídlu, já si teď na chvíli odpočinu," řekl jsem vlčátku a lehl si na zem. Chtěl jsme se prostě vyspat. Zavřel jsem oči a čekal až usnu.

Jejich zoubky a drápky se mi zarývaly do kůže. Bylo to hodně nepříjemné, tak jsem se oklepal a veverky odletěly do všech směrů. Nikdy jsem nebyl úplně zastánce náslilí, ale když se na mne veverky začaly zase sbíhat rozhodl jsem se zakročit. Pomocí magie země jsem mírně rozvybroval zem, což je vyvedlo z míry. Pak už jenom stačilo veverky chytnout a mrsknutím je odhodit nejlépe na blízké stromy nebo kameny. Takhle jsem se zbavil většiny bojovnic. Aspoň jsem tak nalovil pro Reonyse. Trochu jsem ustoupil, abych veverky hodil na jednu hromadu. Měl jsem v plánu je odnést, ale nejprve jsem chtěl pomoci Biance a Saturnovi. "Pokud nebude vadit, použiju trochu magie, mělo by to pomoct, ale asi budete muset potom douklízet zbytky," pronesl jsem, jako by mne množení zvířátek a bordelu vůbec nezajímalo.
Zaměřil jsem svou magii na něco jiného než na magii země. Jelikož mi bylo jasné, že není potřeba nějak vodu ovládat nebo kontrolovat, více než je potřeba, rozhodl jsem se nechat magii pořádný průchod. "Ustupte," řekl jsem sourozencům. Nejprve začala jenom po některých oříšcích stékat voda, ale postupně začala přímo stříkat ze všech volných štěrbinek. Začínal jsem pořádně uklízet.

//Jen pomůžu smečce s postihem, tak se když tak můžeš vyjádřit až k poslednímu postu

Nikdo se k nám moc nehrnul, což mě překvapilo. Pravděpodobně muselo jít o nějaký problém. Normálně bych se hned hnal na pomoc, ale takhle se mi popravdě moc nechtělo. Zorničky jsem měl pořád roztažené a tlapka mne nebolela. Hlavu jsem měl v oblacích a přihlouplý úsměv naznačoval, že nejsem úplně tlapkama na zemi. Reonys se ozval, což mne trochu vytrhlo z vlastního myšlení. Proč se vůbec s tím vlčetem tahám?... Jo počkat, to je Lucino vlče, možná by se pro něj už mohli zastavit, když tak moc chtějí být rodiče na plný úvazek, tak by asi neměli házet vlčata na krk ostatním ne?... Ale já se nabídl, na druhou stranu jsem nepočítal, že budu tohle vlče hlídat do konce svých dní... A nebylo jich víc? Byl jsem trochu zmatený, když vlček promluvil. "Tak já se zajdu podívat po něčem k snědku, počkej tu, jo?" pronesl jsem a pak se vydal směrem k úkrytu.
Trochu jsem doufal, že Launee se starala a společně se smečou nalovila. Jenže když jsem došel k úkrytu, kde to vypadalo celkem jako spoušť. Uvnitř úkrytu byla spousta harampádí a kolem pobíhala spousta zvířátek. Veverky, zajdové... Pohlédl jsem na Saturna a Biancu, kteří tu byli. "Co se děje?" zeptal jsem se jako by to nebylo očividné a pokusil se odstrčit jeden ořech, který jsem měl u tlapky. To jsem ovšem neměl dělat. Vrhly se na mne veverky snad ze všech směrů.

//Kaskády

Vkročil jsem do Mechového lesíka, který byl mým momentálním domovem. Popravdě jsem jako domov vnímal skoro všechno ve zdejším kraji. K žádnému místu jsem nikdy moc nepřilnul. Ne potom, co jsem o tolik domovů přišel. "Tak vítej v mechovém lesíku Reonysi," pronesl jsem k synovci a usmál se na něj. Byl jsem zase rád doma a taky jsem trochu doufal, že si ho tu rodiče brzo vyzvednout. Byl jsem celkem dost unavený a i bych se i rád najedl a prospal. "Máš hlad? Nebo potřebuješ něco jiného?" zeptal jsem se vlčete, protože jsem úplně zapomněl na to, že by mohl mít hlad nebo se chtít taky vyspat.
Vypadalo to, že v lese někdo je. Alespoň podle pachů. Poznával jsem Saturna a Biancu. Mírně jsem se usmál a pozvedl hlavu k nebi. "Auiíuíuíuíuíaaaaíuuuu," neslo se mé naprosto příšerné vytí, které rvalo uši lesem. Jenže jinak jsem na sebe upozornit neuměl. Mohl bych použít magii a přenést své vědomí přímo k nim, ale nechtěl jsem jim takhle invazivně pronikat do hlav. Sedl jsem si na zem a nadzvedl chromou tlapku. Teď už nebolela, ale tohle byl prostě reflex, odlehčit ji. Čekal jsem, jestli k nám Saturnus nebo Bianca dojdou, nechtěl jsem jim případně překážet pokud něco závažného řeší.

//Útočiště

Pomalu jsem slezl z kamene na pevnou zem a sledoval Reonyse, jestli se mu něco nestalo, ale byl to šikovný vlček, takže seskočil na pevnou zem za mnou bez problémů. Čekal jsem, že tu nalezneme Ciri, ale nikdo tu nebyl. Zvláštní. "Odsud je to do lesa jenom kousek, támhle tím směrem," pronesl jsem. Asi bych měl jít hledat jeho sestru, ale to bych nesměl být ve své zfetované povznesené náladě. Za normálních okolností bych plašil, ale teď mi to bylo naprosto jedno. I kdyby jí něco sežralo, asi bych to neřešil. Každý svého štěstí a tak dále. Mírně jsem se ušklíbil. Kdyby měla problém, tak snad nikam nezdrhá ne. Měla poslouchat, takže teď už to není můj problém, když je nevychovaná. Naposledy jsem se rozhlédl, ale vlčátko nikde nebylo. Rozhodl jsem se, že prostě jdeme do lesa.
"Co si pamatuju, tak by tam možná měl být můj nevlastní bratr, ale netuším. Dlouho jsem ve smečce nebyl," pronesl jsem. Naposledy, když jsem tam byl, měla být údajně ve smečce i Lennie, ale už tenkrát o ní prý moc neslyšeli. Kráčel jsem rozvážně a pomalu dál.

//Mechový lesík přes východní hvozd

Reonys se mi zdál trochu mým slovem nalomený, ale nehodlal jsem mu jeho myšlenkové pochody vyvracet. Však on brzo pochopí, co je to zima. Až nebude mít co do žaludku a sourozenci se budou klepat zimou. Sakra ségra tos nemohla vydržet aspoň do jara nebo jsi mohla přijít za mnou a já bych to nějak s Launee domluvil u nás... Bylo mi líto, co může vlčatům hrozit. Mechová smečka by se musela ohánět, ale mě bylo jasné, že Launee by rodinu nikdy neodmítla. Milovala vlčata ať už vlastní nebo cizí. I kdyby musela utrhnout od huby sama sobě, vlčata v její smečce by se měla dobře. "Třeba vaši rodiče najdou nějakou smečku, která se vás ujme," pronesl jsem, abych trochu Reonyse povzbudil. Pochyboval jsem o tom ovšem. A taky jsem pochyboval o tom, že strýc Arcanus by je vítal s otevřenou náručí. Přijal by je, tím jsem si byl jist, ale jak jsem znal Lucy ta by nikdy nesklonila hlavu před nikým. Byla silná, ale paličatá, sestřička moje.
"Pojď Reonysi, vezmu tě k nám do smečky, třeba cestou narazíme na někoho známého," navrhl jsem vesele. Květina mi způsobila celkem příjemný rauš, ale i na mě už toho bylo trochu moc. Navíc to vypadalo, že vlčatům to rozhodně dobře nedělá. Pohnul jsem vodní masou, abychom mohli bez problému vyjít ven. Nechtěl jsem, aby se Reonys nastydl. Jen jsem doufal, že Ciri nešla moc daleko.

//Kaskády

Reonys měl spoustu dotazů. Na vlčata pomalu působila vlna vůně květiny z polí, jenže na mne už takový vliv neměla. Byl jsem větší a navíc na její vůni zvyklý, takže jsem dokázal udržet myšlenky. Připadal jsem si, že bych se při mluvení musel pekelně soustředit na každé slovo a možná to tak i bylo. Takže jsem raději na chvilku mlčel. Bylo zajímavé, že květina měla vliv i na ně. Flynn ji tenkrát necítil, ale možná na to byl jeho mozeček moc jednoduchý. "To já jsem zvědav taky," odtušil jsem, když se mluvení ujal Reonys. Natáhl jsem se na zem a převalil se na záda. Tlapka ve vzduchu byla lehounká jako pírko. Dírou ve stropu jsem sledoval nebe, které pomalu značilo příchod rána.
"Zima bude nepříjemná. Neříkej sestře, že nikdo neumře, když si tím nemůžeš být jistý. Spousta vlků v zimě umrzla nebo se ztratila. Zahynula hladem a tak," řekl jsem skoro až necitelně, protože mi momentálně nedocházelo tak úplně s kým mluvím. "Jen doufejte, že pro vás přijde smrt rychle," dodal jsem. Nevěřil jsem tomu, že by vlčata mohla zimu přežít, pokud jejich rodiče nesplaší místečko v nějaké zařízené smečce. Takhle svět nefungoval. Bohužel. Ale jsou celkem milá, budou mi chybět.
Ciri evidentně nedělal dobře pach květiny. "Jestli chceš, jdi se vyvětrat, ale nespadni do vody. Brzo bude zima, mohla bys prochladnout," řekl jsem malé vlčí slečně. Mysl jsem zaměřil na proud vody, který byl venku. Chtěl jsem ho odklonit a taky se mi to podařilo, ale jenom na chvíli, takže těžko říct, jestli Ciri zvládla vyběhnout ven nebo ne. Jestli se namočila čeká jí perných pár dní. Já zůstával v klidu. Ležel jsem a sledoval nebe. Bylo to příjemné. Netušil jsem, zda odešla jenom Ciri nebo i její bratr nebo zda oba nakonec zůstali se mnou. Já se nehodlal pohnout ani o píď. Kdybych vstal, vše by se mi točilo.

//Prý chcete jít plnit akci, takže pokud chcete běžte, kdo chce můžete tu zůstat se Sigym on nikam nepůjde

Reonys byl zvědavost sama. Heather byla jako malá taky taková. Všeznalecky na mne vypálil několik otázek od boku. "Všechny ovládat asi jde, ale stálo by to hodně práce a energie, než by je jeden ovládal mistrovsky. Svou první magii byste měli objevit až vám bude rok, to se většinou magie objevují, ale je taky možné že se u vás žádná magie neprojeví hned," vysvětloval jsem jim, jak magie fungují. "Já třeba nemám vrozenou jednu, ale narodil jsem se s více magiemi. Magii země jsem ovšem zdokonalil nejvíce," dodal jsem. "Proto mám oči jantarové. Většina vlků je má zabarvené podle své magie, ale některým se nezabarví. Podle mojí teorie se nezabarvuje vlkům, kteří mají předpoklady pro více magií než jen pro jednu," pokračoval jsem ve výkladu.
Vlčatům se nelíbilo, že by zima nebyla až taková sranda, jak si asi myslela. Netušil jsem, co jim Etney a Lucy řekli ohledně života a ročních obodbí, ale asi je nikdo před zimou nevaroval. "Vaši rodiče to zvládnou, ale nesmíte jim dělat problémy a rozhodně se nesmíte během zimi moc vzdalovat od úkrytu," řekl jsem jim. "A kdyby náhodou, vždycky můžete jít za mnou do mechové smečky, je vedle sopky, té vysoké hory," dodal jsem. Věřil jsem tomu, že sestra se o svá vlčata postará, ale pro jistotu jsem chtěl, aby věděli, že za mnou můžou kdykoli přijít a že jim pomůžu. Sice jsem netušil, co zbytek mé smečky, ale tak nějak mi to bylo momentálně jedno. Květina z polí voněla a mě se rozšiřovaly zorničky. Bolest pomalu přestala být aktuální. Odplula stejně jako většina mého vědomí někam do jiných sfér. "To je květina z Elysejských polí," vysvětloval jsem. "Má poměrně silné uklidňujcí účinky," dodal jsem. O tom, že způsobuje halucinace a celkově že je to v podstatě droga jsem se nezmínil. Trochu jsem doufal, že se ani jeden z nich nestane závislákem, když si jednou přičichne.

Vlčata byla zvídavá, což bylo dobře. Ale zároveň taky pokládala otázky i celkem těžké. Ciri se zajímala primárně o magie. "Jsou magie, které jsou nějak spojené s přírodou. Oheň, voda, vítr, zem, taky jsou magie, které pracují s myslí. Můžete číst myšlenky, ošálit smysly nebo se třeba stát úplně neviditelnými. Taky máme magie, které pracují s elektřinou nebo počasím. Navíc také jsou magie, které nejsou běžné, takže je má jeden možná dva vlci, ale jiní ne. Třeba váš dědeček Arcanus umí léčit pomocí své magie, kterou má jenom on," vysvětloval jsem jim takový ten prostý základ ohledně magií. Nechtěl jsem se moc pouštět do složitostí, které by se s tímto tématem mohly pojit.
"Jsem v pořádku," dodal jsem s úsměvem k Ciri, která se bála o moje zdraví. Úplně jsem jim nechtěl vysvětlovat svou chromou tlapku. Když si trochu přičichnu, přece se nemůže nic stát? Navíc Reonys mi celkem nahrál, abych jim ukázal jak květiny fungují. "Květiny přes zimu nekvetou ani nerostou," vysvětlil jsem jim. "Spí v zemi jako semínka nebo dřeviny. Proto je výhodné ovládat magii země, protože můžete i v zimě vyčarovat jakoukouli květinu potřebujete. Můžete tak léčit nachlazení, jakým je třeba kašel. To vás škrábé v krku, špatně se vám mluví a je to dost nepříjemné. Pokud znáte bylinky a máte magii země, můžete si tak vykouzlit v zimě jitrocel a pomoci si," pokračoval jsem dál ve výkladu. Pomalu jsem se přesouval kolem záhonků, které se zdály prázdné, ale já věděl že pod hlínou a uschlou trávou se nachází semínka květin, které příští jaro znovu vyrostou. Zastavil jsem se až u záhonku z květinou z Elysejských polí.
Ciri měla zajímavou poznámku. Měl bych jim lhát? Starý Sigy by udělal vše, aby uchránil jejich vlčkovství, aby jim svět vykreslil takový, jaký není, ale jaký je pro jejich ouška a mysl přijatelný. Svět bezpečný a hodný. Jenže takový už jsem nebyl. Nechtěl jsem jim lhát. Navíc moje sebeovládání postupně začínal zamlžovat podivný stav. Bolest tlapky už byla nesnesitelná a já trochu křivil tlamu bolestí. Otočil jsem se k Ciri. "Vaši rodiče se rozhodli před zimou opustit smečku, což nebylo moudré rozhodnutí. Zima je krutá, napadne sníh, což je zmrzlá voda, která studí. Potravy bude málo, protože zvířata se na zimu ukrývají do svých úkrytů. Tuláci jsou více agresivní, protože nemají co jíst. Počasí je navíc v zimě nevyzpytatelné. Hrozí vám nemoci nebo dokonce smrt. Takže ano, pokuste se přes zimu nic nevyvádět a taky doufejte, že vaši rodiče teď najdou nějaké vhodné místo na žití," řekl jsem jim věcně. Bylo to kruté? Ano. Byla to pravda? Ano. Otočil jsem se ke květině z Elysejských polí, která se najednou vzmohla na nádherný květ, který se otevřel a provoněl svou opojnou vůní celý úkryt. Nadechl jsem se zhluboka a zorničky se mi rozšířily. Byl jsem na tom závislý, ale neuvědomoval jsem si to. Nebo jsem si to možná uvědomit ani nechtěl.

Oba dva je zaujala moje magie vody. Nebyl jsem v ní nijak dobrý, ale stačila k tomu, abych nás dokázal dostat do jeskyně suchou tlapkou a kožichem. "Ovládám i magii vody, ale nejsem v tom dobrý," sdělil jsem jim nahlas svoje vlastní rozpoložení. Magií jsem měl více, než by se mi líbilo. "Vlk může ovládat více, než jednu magii, ale v jedné jste nějakým způsobem lepší, než v těch ostatních. Lucy, vaše máma, má jako vrozenou zem, takže v ní bude vynikat. Váš otec má myslím příkaz, takže by mu měl více jít on, než jiné magie," vysvětlil jsem jim. Trochu jsem doufal, že mi aspoň odhalí, co všechno vědí o magiích oni, abych se zbytečně neopakoval. Ale nechtěl jsem je nijak nutit do konverzace o tématech, která je nazjímala. Mě magie například fascinující nikdy moc nepřišly. Spíše nebezpečné.
"O Flynnovi a Heather ví, ale vy jste popravdě překvapením i pro mě," odvětil jsem malému vlčkovi. "Děda vás ovšem bude mít určitě rád, hned jak vás pozná," dodal jsem s úsměvem, aby si neřpipadali, že když o nich někdo neví, tak že jsou něco méně. Já jsem o nich taky nevěděl, ale měl jsem je rád. I když mne trochu štvalo, že jsem byl v podstatě donucený se o ně starat. Lucy musela vědět, že bych jí nikdy nic neodmítnul. Možná, že kdybych nebyl takový vlkumil, tak by mi došlo, že mě mírně řečeno zneužila. Jenomže ohledně sourozenců a rodiny máme klapky na očích a tudíž ani já si neuvědomoval tento fakt.
Ciri se začala dožadovat výuky bylynkaření. Zvedl jsem se, ale podlomila se mi tlapka a málem jsem spadl na zem. "Shhh," sykl jsem bolestí, protože moje chromá noha se začala bolestně cukat. Potřebuju... potřebuju tu kytku! Pohlédl jsem do vzdáleného kouta jeskyně, kde byla květina z polí. Její uzavřený květ mne lákal, ale snažil jsem se odolat. Odvedl jsem svou pozornost a pomalým krokem se vydal k jinému záhonku. "Mám tady různé druhy květin, jelikož je zima, tak jich tu není tolik a většina z nich je už připravena na zimu, ale tohle je třeba jitrocel. Je to dobrá květina, když potřebujete něco vyčistit. Stačí ji rozkousat nebo přiložit na ránu v celku," pustil jsem se do první lekce. Nechtěl jsem je zahrnout mnohým faktem, takže jsem se rozhodl, že probereme jednu, maximálně dvě květinky. Vybral jsem jako první jitrocel, protože byl skoro všude k nalezení. "Taky může pomáhat, pokud má někdo kašel," dodal jsem a ukázal tlapkou na lístky.

//Midiam přes Kaskády

Pomocí magie vody jsem nadvzedl vodní masu, abychom mohli v klidu a pohodě projít. Mokrý kožich by v téhle zimě mohl být fatální. "Dávejte pozor, ať se nenamočíte," varoval jsem vlčata a počkal, než kolem mne projdou, abych proud nechal zase téct normálně. Pak jsem je vedl úzkou chodbou až do mojí zahrádky. Byla celkem v pořádku. Až na první lístky podzimu, které si sem našly cestu. Záhonky byly pěkně odplevelené. Květinky pěkně rostly. Dokonce i květina z Elysejských polí se v rohu hezky krčila. Teď ji nemůžu probudit, protože by to ovlivnilo i vlčata. Musel jsem se přemáhat, abych ke květině hned neběžel. Sedl jsem si s námahou na zem, protože tlapka mne bolela. "Říkáš to správně," shrnul jsem Reonysova slova. "Má partnerka se jmenovala Lylwelin a momentálně žije v mechové smečce na severu," dodal jsem ještě v odpovědi na jeho otázku. "A moje vlčata poznáte podle pachu. Budou vám možná připadat trochu podobně vonící jako já. Jinak mají zlatohnědé kožichy a jsou už dospělá," pronesl jsem směrem k Ciri, která se vyptávala na vlčata.
Reonyse zajímal spíše jeho děda. "Savior, váš druhý děda, otec vaší maminky a mě, kdysi dávno měl smečku, ale ta se rozpadla už před hodně dlouhou dobou. Od té doby se potuluje kdo ví kde a kdo ví s kým," řekl jsem. "Ale i život tuláka má něco do sebe," dodal jsem, aby to nevyznělo moc smutně. Třeba to že nemusíte někomu hlídat parchantíky a můžete se v klidu opíjet lahoudnou vůní květin? Ne, že bych vlčata neměl rád, ale v tlapce mi pulzovala bolest a já si tak moc chtěl počichat květiny, která byla tak blizounko. Nemůžu to riskovat, co když se toho načichají taky.

//Asgaar

Kráčel jsem před vlčaty. Bylo mi z toho divno. Nelíbilo se mi, že se sestra rozhodla vypadnout a vlčata mi hodila na krk. Ne, že by mi vadila vlčata, ale co sakra chtějí dělat? Na zimu je nikdo nevezme, to by musel být blázen. A přes zimu mimo teplý úkryt a spíž plnou masa vlčata nepřežijí. Zavrtěl jsem sklesle hlavou, ale na vlčata jsem se usmíval. "Pocházíte z poměrně velké rodiny," potvrdil jsem jim a pustil se do vyprávění. "Já a vaše maminka máme další tři sourozence, kteří už z tohoto kraje odešli hledat štěstí jinam. A pak máme dva bratry a sestru, které si otec pořídil s jinou vlčicí. Sestra se jmenuje Rowena a bratři Alastor a Sirius, ale jsou nevlastní, protože máme společného jenom otce," začal jsem jim vysvětlovat náš rodokmen, ale věděl jsem, že to bude na dlouho. "Váš druhý děda se jmenuje Savior, je to můj otec, ale dlouho jsem ho neviděl. Babička Siana již zemřela. Pak máte taky sestřenici Heather a bratrance Flynna, to jsou moje vlčata," pokračoval jsem zamyšleně a přemýšlel o tom, co bych jim mohl tak o rodině ještě vyprávět. Úplně jsem netušil, co by je mohlo zajímat. "Chcete vědět ještě něco?" zeptal jsem se, zatím co jsem je vedl k úkrytu.

//Útočiště přes Kaskády

Nelíbilo se mi to. Ani trochu se mi to nelíbilo. Tohle byl špatný nápad a jak jsem ty dva pozoroval ani si neuvědomovali, jakou hloupost dělají. Blížila se zima a vlčata byla opravdu moc malá na to, aby to zvládla mimo smečku. Poslouchal jsem Lucy i Etneyho, jak vysvětlují vlčatům, co se děje a proč odcházejí. Hodně dobrodružství... taky možná někdo z vás umře, ale to je evidentně jedno, protože dobrodružství. Kdybych mohl, tak bych se tlapkou plácl do čela. Než jsem ovšem cokoli stihl poznamenat, Lucy mi padla kolem krku, čímž mi na bolavou tlapku přidala víc váhy. Bolelo to jako čert, ale nechal jsem jí. Nic jsem neříkal a sledoval, jak odchází. Její kroky po chvilce následoval i její partner, který po mě hodil pohledem.
Otočil jsem se k Ciri a Reonysovi. "Vyrazíme kouknout na bylinky?" zeptal jsem se s úsměvem. Nechtěl jsem jim motat hlavu tím, že bych nějak zpochybnil rozhodnutí jejich rodičů. "Sice teď s rodiči budete žít mimo smečku, ale kdybyste potřebovali tak můžete zajít za mnou nebo za vašim druhým strýčkem nebo dědou. Určitě vám pomůžou," řekl jsem jim a pomalu kráčel směrem ke svému úkrytu.

//Midiam přes Asgaarský hvozd