Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvková smečka

Pomalým korkem jsem se pustil přes řeku. Snažil jsem se být opravdu opatrný, protože jsem se obával, že s chromou tlapkou bych se nemusel z vody dostat úplně lehce. Navíc jsem nechtěl způsobovat Lyl další napětí, kdybych se zhroutil do řeky. Naštěstí se mi to podařilo přejít celkem s klidem. Nemusel jsem se ani nějak extra snažit, protože kameny byly vysušené od sluníčka, které na ně celý den pražilo. Na cestu mi teď ale svítil měsíc. Budeme sebou muset hodit. Nerad bych nechával vlčata dlouho samotná... "Snad to stihneme přes noc, abychom se mohli zase brzo vrátit do smečky," prohodil jsem k Lylwelin, která mi byla v patách.
Zvolnil jsem tempo, abych mohl v pohodě pajdat vedle Lylky a vyprávět jí všechno, co se stalo v Maharu. "Přišel jsem do Maharu a oznámil svůj příchod zavytím, jako vždycky. No ale nevypadalo to, že by se ke mně Skyl hnala, takže jsem vyrazil za ní," začal jsem s klidem. "Nakonec se ukázalo, že přibrala nového člena smečky. Zůstal jsem stranou a čekal jsem, že ji pošle pryč, ale popravdě se k tomu nějak neměla a to jsem se jí snažil naznačit, že s ní potřebuju mluvit v soukromí," řekl jsem popravdě. "Možná jsem mohl naznačovat trochu víc, ale nechtěl jsem tě nechávat s vlčaty dlouho o samotě. No a u Skyl je všechno na dlouho," dodal jsem, ale to už jsme byly v půlce pláně a pokračovali jsme směrem do lesa.

//Jedolý pás přes Západní Galtavar

Ležel jsem na zemi a odpočíval. Ztracená síla se mi konečně začala vracet, takže jsem se cítil lépe. Nějak mě ty magie vysilují více než bych chtěl... Zastříhal jsem rozmrzele ušima a podíval se na Lylwelin, která se rozhodla přidat ke mně. Lehla si těsně k mé srsti, takže jsem mohl vdechovat její příjemnou vůni. "Rozhodně mi to tu přijde lepší než v Maharu," řekl jsem. "Ale na nějaké větší soudy bych se teď radši nezaměřoval. Zajímalo by mne ovšem, co udělala minulá ochránkyně, že se na ni naštvala samotná Smrt a zapálila část lesa," dodal jsem zamyšleně. Sám jsem chodil po tomhle kraji dost dlouho na to, abych věděl, že Smrt nechodí jen tak pro někoho. Většinou vlci odejdou v tichosti někam mimo kraj nebo se prostě už neprobudí. Nikdy jsem ovšem neslyšel o tom, že by si pro někoho přišla samotná Smrt. "Nemyslíš, že by stálo za to navštívit Smrt?" zeptal jsem se nervózně. "Vlčata jsou teď s pečovatelkou a asi máme trochu toho času jen pro sebe. Rád bych se jí zeptal na svoje magie, protže mi nepřijde že bych ovládal jenom tři," svěřil jsem se Lyl, ale dál jsem to nerozváděl.
Pomalu jsem se zvedl z našeho ležení. Trochu jsem se protáhl a pak se podíval na Lylku. "Pochopím, když nebudeš chtít jít, ale rád bych ti i cestou řekl něco o tom, jak probíhal náš odchod z Maharu... A nerad bych to řešil tady," prohodil jsem zamyšleně a rozhlédl se po okolí. Něco mi napovídalo, že by se to mělo řešit hezky někde v soukromí. Pomalu jsem se rozeběhl směrem k řece Mahtae, kterou jsem znal jako své vlastní botky. Vzpomněl jsem si jak jsem tenkrát spadl do borůvky a přivítala mě Hotaru. Jen jsem nad svou mladostí a blbostí zavrtěl hlavou a nemotorně jsem začal překonávat řeku.

//Smrkový les přes Mahtae (sever)

Berry vypadal trochu podrážděně. "Omlouvám se, nechtěl jsem působit necitělně... občas se chovám emocionálně jako pařez," prohodil jsem potichu a omluvně se na Alfu usmál. Nerad bych nám to pokazil nějakým blbým souvětím. Sledoval jsem Wizku, která se jako správná pečovatelka hend vrhla za vlčaty. Snad budou v dobrých tlapkách. Rád bych uklidnil i Lyl, jejíž myšlenky se mi objevovali v hlavě, ale nechtěl jsem její pocity vyjádřit nahlas a myšlenky jsem neovládal dobře. Navíc jsem se pořád cítil slabý, jak jsem se snažil povznést pomocí magie tento les. Rozhodně se mi to povedlo, ale stálo mě to hodně sil.
Lylwelin souhlasila s mým návrhem, že bychom mohli zůstat jen na zkoušku. No Berry ne... vypadal dost namíchnutě, takže jsem si myslel, že nás odmítne. Nakonec však rozhodl kladně pro naše přijetí. Usmál jsem se na něj i na Lylwelin a zavrtěl jsem ocasem. Byl jsem rád... tady to vypadalo o dost lépe než v močálech. A když začal mluvit o tom, že jsou zadobře s Asgaarskou smečkou úsměv se mi rozjel ještě víc. "V Asgaarské smečce mám strýce, takže s námi rozhodně nebudou mít problém tak jako tak," řekl jsem Blueberrymu s klidem. Rozhodně bych přátelství smeček neporušil. Co bych musel udělat, abych strejdu namíchnul? zauvažoval jsem, ale nic mne nenapadlo. "Já žádné další dotazy nemám. Děkujeme tedy za přijetí a budeme se snažit pečovat o smečku, jak nejlépe to půjde. Pokud dovolíš, rád bych se vzdálil a šel si na chvíli ještě lehnout..." řekl jsem. Vysvětlování nebylo třeba. Moje energie sice stoupla díky masu od Wizku, ale ještě jsem se necítil plně při síle. Koukl jsem na Lylku. Chtěl jsem, aby mne následovala, ale nehodlal jsem ji nutit. Poodešel jsem zhruba sto metrů po trávníku a mechu, který jsem tu nechal vyrůst a pak jsem se svalil na zem.

Lylwelin dodala pár dalších důvodů, proč jsme odešli. Nevím, jestli bude dobrý nápad jí říkat, co následovalo, když jsem řekl, že z Maharu odejdeme Skylieth. Zastříhal jsem trochu nervózně ušima. Vlčata se rozhodla odběhnout trochu někam jinam. "BUĎTE OPATRNÍ!" křikl jsem na ně ještě když odcházeli. Snad si někde budou v pohodě hrát. Otočil jsem zpět svůj pohled na Alfu a čekal jsem, co nám hodlá říct. Znělo to celkem rozumně. Měli zajištěnou potravu i všechno ostatní. Jedna věc mi ovšem dělala vrásky. Smečka bez ochránce.... "Myslím, že byste neměli s ochranářem váhat. V okolí se potuluje podivná skupina vlků, která údajně chytá vlčata. A nedávno jsme v močálech zažili nemilou návštěvu, která mě málem stála krk," řekl jsem Alfovi. Myslel jsem to smrtelně vážně. I když měli betu a alfu, ochránce byl důležitý. Navíc pokud tu je více vlčat...
Natočil jsem hlavu k Lylwelin, abych zjistil jak na tom je ona. Mě se celkově smečka zdála v pořádku. Vypadalo to, že to tu funguje celkem obstojně. "Mám menší návrh," prohodil jsem. "Co kdybys nás vzal v rámci zkušebního období, pokud nás tedy nechceš vzít rovnou?" navrhl jsem Blueberrymu, protože mi bylo jasné, že má o nás pochybnosti. Jistě, že bych byl radši, kdyby nám dal místo rovnou, ale nutit jsem ho do toho nemohl. Pohled jsem opět stočil k Lylwelin. Těšíl jsem se až s ní budu zase chvíli sám.

Flynn začal hned otravovat Wizku a používat nesprávný slovník. "Flynne," houkl jsme na něj a pak packou zaklepal na místo vedle sebe. "Pojď sem a pak vás se sestrou vezmu na výpravu za něčím moc dobroučkým, určitě to tady nikomu nebude vadit," navrhl jsem a pak se podíval na Blueberryho. Nemohl jsem tušit jak Alfa zareaguje, ale komu by vadilo, že mu vlčata sežerou ze zahrádky pár borůvek. Navíc ze zahrádky, kterou jejich táta v podstatě obnovil. "Nebo se jděte proběhnout po okolí, pak si vás najdu. Ale ne že půjdete moc daleko!" dodal jsem ještě k synovi a dceři. Pořád jsem se necítil nejlépe a tohle mluvení mne vyčerpávalo více a více. Sice jsem se najedl a trochu prospal, ale pořád to nebylo ono. Zastříhal jsem zmateně ušima. Na chvíli jsem úplně vypadl z konverzace. Zaznamenal jsem, že se Lylwelin popsala a pak říkal něco Alfa zdejší smečky. "Z Maharské jsme odešli dobrovolně kvůli bezpečnosti. Smečka byla v močálech a nebylo to vhodné prostředí pro výchovu vlčat jako je les..." řekl jsem stručně. Nehodlal jsem dělat Skylieth špatné jméno, i když náš odchod provázelo více problémů, než jen nebezpečnost celého území.
Jeho další slova o tom, že bychom mohli později zastávat nějakou funkci jsem bral jako ukázku toho, že má o naši rodinku zájem. "Než se ovšem rozhodneš zda nás přijmeš, rád bych se ještě doptal na pár věcí," řekl jsem a rychle zamrkal, abych se udržel přítomným. "Jak dlouho vedeš tuhle smečku? A jak jste na tom s hierarchií a potravou v okolí? Nechci znít jako někdo kdo vyzvídá, ale už jsem se několikrát spálil a stejnou chybu nechci udělat znovu. Takže než vyloženě požádáme o zvážení našeho pobytu ve tvé smečce, rádi bychom prostě věděli kam se chceme přidat," shrnul jsem to stručně a snad i dostatečně politicky korektně. Nechtěl jsem Alfáka namíchnout, ale rozhodně jsem nechtěl opakovat chyby. Podíval jsem se na Lylwelin zda chce něco dodat.

Podíval jsem se na Wizku. "Narodil jsem se v Klímové smečce, která byla v lese kousek od Středozemní pláně. Matka i otec byli místní, ale smečka dlouho po mém narození nevydržela. Takže jsem se toulal. No a pak jsem se chtěl přidat do Narvinijské smečky, ale ta se také rozpadla..." řekl jsem klidným hlasem, už mě to nedělalao smutným jako kdysi. "No a naposledy jsem byl v Mahraské smečce, ale tam to..." nedořekl jsem ani větu a už jsem uviděl kožich Flynna, který se hnal ke mně. Pronásledovala ho sestra a křik Lylwelin, která se je snažila zastavit. "To je příchod rodinko," houkl jsem na ně, ale to už se Flynn pustil do vysvětlování toho, co dělali a kde byli. Snažil jsem se porozumět jeho výkladu, ale mluvil pořád špatně. Asi by to s tím chtělo něco udělat... Takhle nemůže mluvit věčně. Wizku byla hodně milá na obě vlčata a hlavně na Flynna. "Omlouvám se vám. Je trochu rychlejší," řekl jsem a nechal syna, aby se představil sám. "Slečna se jmenuje Heather," představil jsem dcerku a dloubl do ní čenichem.
Tlapky Lylwelin na sebe nedaly dlouho čekat. Slušně se s Wizku pozdravily, i když byla Lyl hodně v pozoru. "Copak si myslíš, že bych si od ní nechal nakopat zádel? Možná trochu, ale ne tak moc," rozesmál jsem se. "Pomáhal jsem tady madam Wizku s obnovou lesa. Trochu jim to tu vyhořelo," zdůvodnil jsem proč tu ležím na zemi u okousané kosti a vodního důlku. Už jsem se cítil mnohem lépe a tak jsem se posadil. "Zrovna jsem chtěl povědět Wizku, odkud jsme," dodal jsem ještě k Lylwelin, než jsme se otočil na Wizku. "Byli jsme členy Maharské smečky, ale zima byla více než krutá a Alfa se na nás v podstatě vykašlala. Do toho přišly dvě nebezpečí za sebou, nejprve potopa a potom taková .... a teď se nesmějte... velká ještěrka. Pro vlčata tam nebylo bezpečno," shrnul jsem, proč jsme se rozhodli Mahar opustit. Bylo toho víc, ale nechtěl jsem Wizku zbytečně zahrnovat detaily. Pak jsem se obrátil zpět na svou partnerku a naklonil se k ní. "Řeknu ti o Skyl pak," zašeptal jsem jí do ucha a maskoval to, jako vítací pomazlení.
Než jsem se stihl Wizku zeptat, zda tedy můžeme počkat všichni, dostavila se k nám samotná Alfa. Tedy spíše Alfák. Podíval jsem si na Lyl, ale pak jsem se rozhodl promluvit jako první. "Já jsem Sigy," řekl jsem a nechal samotné představení rodinky na Lyl a vlčatech. Nechtěl jsem je představovat. "Přicházíme z Maharské smečky, kterou jsme byli nuceni opustit a rádi bychom se zeptali na to, zda by se u vás našlo případně místo pro čtyři další," řekl jsem s klidem pokrového hráče."Nehodlám nic zastírat, takže narovinu řeknu, že vlčata jsou ještě malá, aby mohla smečce pomáhat. A já sám jsem indisponován, co se lovu a ochrany týče," řekl jsem trochu smutněji a mírně nadzvedl chromou tlapku, abych to nemusel více vysvětlovat."Ale v naší bývalé smečce jsem byl učitelem a troufám si tvrdit, že mi jde učení i výcvik vlčat," dodal jsem ještě, abych nepůsobil jenom jako přítěž, která by smečku táhla dolů. "Váš les jsem tady madam Wizku pomohl dát trochu do pořádku. Ujistila mne, že to nebude vadit," dodal jsem ještě v opdovědi na jeho druhou otázku.

Vlčice působila příjemně, ale držela si odstup, což jsem jí nezazlíval. Jak bych taky mohl. Bylo jasné, že není úplně nadšená, že mě musí hlídat. Taky bych nebyl. No doufal jsem, že se Alfa dostaví brzy. Ale pokud tu měli nedávno úmrtí, je pravděpodobné že řeší případné problémy kolem toho. Rozhlédl jsem se zamyšleně po okolí, protože jsem byl pořád unavená a nemohl jsem tedy dělat nic jinéh. Maso mi moc pomohlo, stejně jako čestvá voda, která mi naplnila hrdlo a osvěžila sucho v tlamě. Doufal jsem, že brzo dorazí Lylwelin, aby příapdně převzala rozmlouvání o našem novém bydlišti. Já se úlně necítil na nějaké rozumné hovory s Alfou. Navíc jsem momentálně vyčerpaný a s chromou tlapkou nevypadal jako nejžhavější vlk, kterého chcete ve své smečce. Spíš jsem musel působit jako rozbitá hračka, která je ráda, že si s ní vlčata přestala hrát. Hadrová panenka.
Zastříhal jsem ušima a podíval se na vlčici, která projevila značný zájem o to, proč jsem v podstatě momentálně bezdomovec. "No chcete dlouhý příběh, nebo kratší verzi?" zeptal jsem se jí a trochu zaváhal. Možná nebylo úplně správné roznášet klepy o jiné smečce, ale na druhou stranu proč něco tajit.

Vlčice se tu objevila záhy a položila ke mně kus srnky. Maso už bylo starší, ale co se dalo dělat. Zakousljsem se do něj s chutí protože jsem věděl, že mi to pomůže. Zastřihal jsem ušima a lahodně se olízl. "Je to dobré, děkuji," řekl jsem a pokračoval jsem v jídle. Vlčice vedle mě vytvořila vodu k piti." Ale to nebylo třeba," podotkl jsem skromně. Vodu bych si teď asi nevyčaroval, ale nechtěl jsem vlčici obtěžovat více, než bylo potřeba. Zajímalo by mne kde je Lylka a vlčata. Už by tu přece měli být. Nikde v okolí jsem je však necítil a tak jsem musel doufat, že se jim cestou nic nestalo. Zastřihal jsem znovu ušima, tentokrát nervózně.
Co jsem dojedl, jsem se napil z vody od Wizku. Nehodlal jsem odejít, protože jsem byl opravdu dost vyčerpaný. "A Vy jste ve smečce dlouho?" otázal jsem se jí, aby řeč nestála. Vypadala jako někdo,kdo se do konverzace nežene.

Ležel jsem naprosto vyčerpaný na zemi. Vlčice vypadala mým výkonem nadšeně, i když já jsem s tím tak spokojený nebyl. V hlavě mi trochu pulzovalo, ale rychle to přešlo. "Myslím si, že jídlo a voda by se hodily, pokud mohu poprosit," prohodil jsem stručně, protože se mi už klížila očka. Moje energie byla ta tam. Vytvořil jsem jen párkřovin, stromků a trávy... vypadalo to spíše jako pár chlupů na holém zadku a přesto mě to vyčerpalo, jako bych tvořil celou horu z hlíny. Bylo zajímavé, jak některé věci vyčerpávají hodně a některé vůbec. Už jsem ani nic neviděl. V uších mi divně pískalo a tma se přikrádala, ze všech stran. Dobrou noc. Pomyslel jsem si jen, než jsem odplul pryč.

Probral jsem se ani nevím po jak dlouhé době. Jedno však bylo jisté, pořád jsem ležel v borůvkovém lese, takže se mi asi nic z toho před tím nezdálo. "Halo?" zabroukal jsem do tmy. Měsíc sice svítil, ale já jsem měl pořád ještě nějak zamlžené vidění. Byl jsem vyčerpaný jako když jste dlouho nemocní. Ani jsem neměl chuť na jídlo, ale věděl jsem, že mi to pomůže. Nebylo nejlepším nápadem ležet v cizí smečce, ale co se dalo dělat. Jestli nás teď nepřijme tak mu hezky pěkně ten les nechám spálit znovu.

Sledoval jsem vlčici, která vypadala potěšeně při zmíňce vlčat. "A vy byste chtěla vlčata... ono udělat si je není zas takový problém..." prohodil jsem a pak mi došlo, jak dementně to muselo znít. "Ehm... myslel jsem to tak, že najít si partnera a mít s ním vlčata nemůže být pro tak hezkou vlčici s dobrým postavením ve smečce problém. A nevypadáte, že byste vlčata měla," pokusil jsem se zamluvit svůj přešlap, který rozhodně stál za zamluvení. Ach jo musím nejdřív přemýšlet a pak až mluvit... Zastříhal jsem ušima a doufal, že jsem ji moc nerozhněval.
Mluvila o Alfě a že to má teď těžké. To bylo pochopitelné, když měl v lese spoušť a navíc mu tu i někdo umřel. A pak řekla, že všechno bere na sebe. "Dobře, ale kdybych náhodou odpadnul, tak mě prosím jenom nechte se vyspat, většinou to přejde," řekl jsem. Nerad bych tu umřel, ale bylo mi jasné, že pokud jim pomůžu je větší šance, že nás do smečky vezmou. Nejprve jsem se zaměřil na trávu, která tu rostla. Nechat něco vyrůst ze země pro mě byla již hračka. Navíc, když se nejednalo o nic nového. Všechny rostliny už tu přece byli v podobě semínek v zemi. Tráva se začala prodírat popelem a za chvíli se celý ten pás ohořelé půdy zazelenal. Většinou to byla tráva a mech, občas nějaká květinka. Snažil jsem se testovat své hranice, takže jsem začal s tím nejjednodušším. "Uf... to nebylo tak špatné," oddechl jsem si a povolil soustředění, abych si na chvíli odpočinul. Cítil jsem, že mám ještě dost energie. "Asi neudělám úplně vzrostlý strom, ale možná něco málo," zabrblal jsem si spíše pro sebe. Země se začala pomalinku chvět, než z ní vyrazily kmeny stromků a křovin. Sápaly se do světa, jako by to bylo to jediné na čem záleželo. Snažily se nabrat světlo, i když jim na zrod dohlížela jen měsíční záře. Všechno to byly stromy, které v lese rostly před tím. Semena se totiž dokázala v hlíně schovat i před ohněm. Ovšem nepodařilo se mi je nechat vyrůst do velkých výšek a rozhodně jich nebylo tolik, aby pokryly celou plochu. Spíše to tu vypadalo jako mýtina, na které občas roste strom nebo křoví. Dokonce se mi podařilo vytvořit i nějaké to borůvčí, než jsem spadl na zem. Energicky jsem byl vyčerpaný.

Vypadala poměrně nadšeně z toho, že by tu měla být další vlčata. A pak z ní vypadlo, že je pečovatelka. Tak snad si s Lylwelin padnou alespoň trochu do oka. "Máme dvě. Flynna a Heather, ale momentálně jsou s matkou. Měli by sem také dorazit, ale uvidíme kdy to bude," řekl jsem a začal se procházet kolem. Občas jsem roztáhl tlapkou popel, abych se dostal až na zeminu, abych ji mohl nějak prozkoumat. Někdy jsem si i čichl k hlíně. Vlčice mi mezitím vyprávěla, jak jsou tady všichni super. Až na jednu. Jen jsem se pro sebe usmál. B každé smečce byl někdo, kdo nebyl tak úplně přítomen. "Ne že bych vám nevěřil, ale rád bych si to zjistil sám i skrze Alfu. Párkrát jsem se už spálil, tak chci být více obezřetný tentokrát," vysvětlil jsem jí, i když slyšet od někoho ze smečky, jak to tady vidí, prozradí více než nějaká Alfa kdy bude moci říct.
Zaměřil jsem se na hlínu. "Jsme tady, jsme tady," pištělo mi v uších, když jsem se pořádně zaměřil na to co mi tilkovalo v uších. Stoupl jsem si kousek od vlčice. "Není to tu tak strašné, jak to vypadá," shrnul jsem svoje poznámky. "Požár se prohnal spíše po povrchu a uhasili jste ho dříve, než stihl zničit semena v zemi... koukej," řekl jsem a packou odhrnul kus popela, abych jí ukázal zelené lístky a trávu pod ním. "V podstatě tu ten les pořád je, jen ještě nevyklčil," dovysvětlil jsem, co tím myslím. "Nebude tak těžké nechat to poporůst, trávu a mech určitě. Možná nějaké květiny... A mohl bych nechat narůst některé stromy a keře, které tu jsou již jako semínka zakořeněné... Vytvořit strom bych asi nedokázal... Vážně to nebude Alfě vadit?" ujistil jsem se ještě, aby případný hněv nepadl na moji hlavu.

Následoval jsem vlčici. Docela mě její otázka udivila. Ne proto, že přišla, ale proto že přišla tak pozdě. "Hledám s rodinou nový domov. A možná by tahle smečka mohla být tím pravým pro nás," řekl jsem jí popravdě, nemělo cenu jí lhát. Pokud se Alfa rozhodne, že si nás tu nenechá, tak co se může stát. Šel jsem pokojným krokem za vlčicí. Les vypadal celkem v pořádku, ale pak jsem to uviděl. Byla to naprostá katastrofa. Les lehl popelem, ale asi se jim to povedlo rychle uhasit, protože to vypadalo jako kruh vypáleného lesa uprostřed normálně stojícího lesa. Zem byla spálená na troud... Možná se mi z toho povede něco vykřesat. Začal jsem se rozhlížet, zatím co vlčice začala výt, aby oznámila náš příchod. "Popravdě bych se na vašem místě moc neradoval, vypadá to tu dost dezolátně... Ale zkusím udělat nějaké křoví, trávu, květiny... Nevím zda zvládnu i vzrostlé stromy, ale mohl bych se pokusit tu nechat vyrůst nějaké sazeničky, aby se ta díra rychleji zaplnila. Co myslíte?" zeptal jsem se Wizku, která vypadala nadšeně, že se její domov vrátí k normálu.

"Děkovat není za co, madam Wizku, ještě jsem nic nepředvedl," zasmál jsem se a pomalým krokem se rozešel za vlčicí. Chtěl jsem jim pomoct, abych tím nějak ukázal, co zvládnu. Protože kvůli chromé tlapce to rozhodně nebude lov ani ochrana hranic. Nebo extrémní hlídání vlčat. I když na ty bych pravděpodobně stačil. Zastříhal jsem ušima. Vlčice vypadala poněkud zmateně, nebo možná až moc úslušně. Dokonce se mi zdálo, že se jí v očích lesknou slzy. Asi to měla hodně těžké... možná tu mrtvou vlčici hodně znala a teď má les v podstatě na popel... Nedivím se, že je rozhozená. Následoval jsem ji. "Uvidíme, co řekne vaše Alfa. I když opravovat les bych mohl začít i bez jeho povolení, nemyslíte?" Komu by to taky mohlo vadit, že mu někdo opravuje les. Pomalu jsem šel za vlčicí a dával jsem si pozor, abych náhodou neupadl a nerozmáznul se o její zadek, který se mi vrtěl před obličejem, když scházela. Doufám, že je Lylwelin v lese... Zadoufal jsem, že se brzo setkám se svou partnerkou a vlčaty.

//Borůvka

Vlčice vypadala poděšeně, že jsem si vůbec troufl něco takového říct o její Alfě. Ani nevěděla, jak mi její slova udělala radost. "Myslím, že už jsem ho někdy potkal... A je dobře, že se o vás stará. To není vždycky pravidlem," prohodil jsem s úsměvem. Tak že by konečně nějaký Alfák jako je strejda. Milý a spravedlivý. Vlčice mi pak vysvětlila, co se s jejich lesem stalo. Stál jsem tam a čekal, co řekne. A pak to přišlo. Smrt. Oheň a popel. To nevypadalo moc bezpečně. "A váš Alfák s vaší pomocí to tedy nějak zvládnul, předpokládám," dodal jsem ještě. Pokud v tom měla prsty Smrt bylo jasné, že s tím nic moc udělat nemohl. U nás to většinou byly přírodní katastrofy, které se nedali předvídat, ale zase se jim dalo lépe zabránit než smrti. Už to není u nás... už je to u nich... Zastříhal jsem ušima. "Pokud by to nevadilo, ovládám mistrně magii země, i když se tím nechci chlubit, ale mohl bych vám pomoci. Květiny ke mně někdy hovoří, i když to zná zvláštně, takže bych třeba mohl vysázet v lese stromy a napomoci jim růst. Nebo nějaké léčivé byliny. Jen bych si asi potom potřeboval na vašem území odpočinout, protože mě to bude stát dost energie," navrhl jsem jí. To by byl úvod do smečky přímo pro mě. Navíc jsem rostlinky miloval.
"Nene, já hlad nemám. Nabízel jsem to vám," řekl jsem a usmál se. "Můžeme vyrazit, pokud vám nevadí mne do vlastní smečky doprovodit," dodal jsem ještě.

"Těší mě Wizku," prohodil jsem k vlčici, která si udržovala odstup, ale asi jsem ji nadchnul. Nevím čím, ale něčím to být muselo, protože se usmála a vypadala více energicky. Pak řekla něco, co mne trochu zamrzelo. "Ach tak..." Že by na tom Borůvková smečka byla stejně bídně jako Maharská. "Vaše Alfa se snad o smečku nestará?" začal jsem opatrně vyzvídat. Nechtěl jsem působit moc dotěrně, takže jsem se zároveň pousmál, jako že mi nevadí, když neodpoví. I když by mi to vadilo, protože mě to dost zajímalo. Vypadala hodně utahaně. Jako by pro ni tenhle výstup byl posledním, co zvládne. "Nechcete něco k jídlu? Mohl bych zkusit něco ulovit," nabídl jsem se. Byl jsem rád, že mám s kým konverzovat a kdo mě odvádí od myšlenek na právě proběhlý rozhovor s Alfou Maharu. Pomalu jsem se zvedl na tři tlapky, abych mohl pro něco dojít. Svou chromou tlapku jsem nadlehčoval a držel trochu nad zemí, takže jsem se o ni jen opíral. Po té době jsem si už na tohle celkem zvykl, takže mi ten postoj nepřišel nijak nepřirozený.