Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem otce, který kráčel předemnou. Vypadal podivně. Ani spokojeně ani nespokojeně. Jako by byl někde mezi. Jak jsem tak šel v jeho šlépějích vybavila se mi vzpomínka na vlčkovství. Chodil jsem tenkrát všude s Kessem v jeho stopách, jako jsem šel teď za otcem. Jako malému mi nikdy nedocházelo, že tohle období jednou sknčí. Tenkrát to bylo všechno. Přítomnost byla všechno. Byla jako věc, co nikdy nekončí. A pak jednou... skončila. Naposledy jsem se proběhl v Kessovích tlapkách, naposledy jsem se prošel po Klímovém lese... Kdy naposledy jsem se pomazlil s matkou nebo usnul v klubku se sourozenci.
V horách mne přepadla nečekaná nostalgie. Vzpomínal jsem na to všechno, co jsem zažil a co jsem měl. To všechno, co už bylo nenávratně pryč. Možná, že se to vrátí. Měl jsem naději ve Flynnovi a Heather, kteří byli mou novou rodinou. Měl jsem naději, že to co mi bylo jednou odebráno, se mi navrátí v podobě těch dvou malých rošťáků. Na druhou stranu jsem tušil, že se mi nikdy nepodaří nahradit mou druhou rodinu. Tu starší. Tu, která se ztratila pryč. Všichni se někam rozutekli a ti co zůstali, byli jen stínem toho, co bývalo kdysi.
Zavrtěl jsem hlavou, abych se zbavil těch nepříjemných myšlenek. Málem jsem u toho narazil do otce, ale to už jsme si sedali na zem, abychom počkali, zda se tu objeví nějaký můj nový sourozenec. Je zajímavé, že vždycky když něco skončí, něco nového se objeví.
//Jak tak koukám na zadaná slova, tak to bude depresivní podzim...

Než jsem se stihl rozkoukat už se k nám hnala nějaká hnědá kulička, která úplně nezvládla pohyb na sněhu. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se vlčete. Naštěstí hnědý prohlásil, že je odvážný, takže si asi moc nenatloukl. No mě to přišlo, že se pořádně narazil, ale nehodlal jsem ho zpochybňovat. "Těší mne Siriusi," představil jsem se vlčeti. Tak nějak jsem chtěl nechat na jeho důvtipnosti, aby odhalil kdo jsem.

//Ageron

Otec kráčel poměrně dost odhodlaně, až jsem se divil, že takový stařík vytvoří tolik energie, aby mohl chodit po horách. "Kdo ví jestli mu tu magii dala Smrt. Možná ji dostal darem od Života nebo se v něm nějak objevila jako moje magie. Já si o žádnou z nich neřekl u Smrti, všechny se objevily sami," podotkl jsem a poslušně kráčel v otcovích stopách. Nerad bych někde zakopl a natloukl si čenich. Otec vytušil mou nepohodu a tak kráčel poměrně dost pomalu, což jsem hned ocenil. Zastříhal jsem ušima a zvolnil tempo jak jen to šlo. Pomalým krokem jsem se sunul do hor, které nevypadaly moc příjemně ani přívětivě. "Nedivím se, že jste přešli na jih. V zimě to tu muselo být peklo. Vím, že jsme v močálech živořili, jelikož se Alfa nestarala a lovec nebyl. Občas něco ulovila Lylka nebo Launee, ale to není nauživení vleké smečky dost," prohodil jsem směrem k Saviorovi a musel si na chvíli odpočinout, abych popadl dech. Docela mne překvapilo, že to opravdu otec tak lehounce zvládá.
"Měl by sis s ní promluvit a probrat všechno... Nechci aby sourozenci zažili to co já," řekl jsem otci, který se rozhodl nevyhledat vlastní partnerku. "Pokud to mezi váma skřípe, tak se pochlapte a vydržte to alespoň než odrostou," dořekl jsem a pak se porozhlédl kolem, zda někde neuvidím bratra.

"Ovládá nějakou podivnou magii. Prý mu to pomáhá nějak přenéset energii nebo co to říkal... Popravdě jsem mu moc nerozumněl. Teda ne že by mluvil potichu, ale spíše mi to nedávalo smysl. No ale pokud mu to nějak funguje třeba na menší rány či zranění, tak je jedno jak tofunguje ne?" pousmál jsem se a pak jsem se pomalu začal zvedat. Měl jsem přesezenýzadek. Tma už navíc dočista zahalila všechno okolo. Teď stejně nemá cenu někam chodit, ještě bych sebou šlehnul někde o zem, když bych zakopl. Podíval jsem se na otce, který si ještě neodpustil poslední poznámku na účet Lucy. Jen jsem pokýval hlavou, ale dál už jsem si sestru nedobíral. Byla přeci jenom ten poslední sourozenec, který mi zůstal... I když teď jsem měl tři nové.
Otec navrhl, že můžu jít s ním, ale že neví zda vlčata budou v okolí. "Uvidíme, při nejhorším tě jenom doprovodím a pak vyrazím na cestu. Zase nemám v plánu nějak obtěžovat cizí smečku," prohodil jsem slušně a následoval otce svým pomalým krokem. Nehodlal jsem se nijak extra rozbíhat, protože by mi to zaprvé nešlo a za druhé by to bylo velmi nebezpečné. Tiše jsem jen doufal, že nepůjdeme moc do kopce.

//Za Saviorem

"Však jo, však jo," prohodil jsem, abych otce přesvědčil, že považuji téma magie a vlčataza uzavřené. Bylo mi jasné, že je to lepší varianta, než se dohadovat o nesmrtelnosti brouka. "O ty známé mi moc nejde, ale spíše mě děsí ta nová. Nevím vůbec, jak si to Smrt představuje... Popravdě jsem ani nepochopil, co mi tím chtěla říct," řekl jsem mírně zaraženě. "Vím, že jim časem přijdu na kloub až budu mít chvíli času a víc energie," dodal jsem o trochu více sebevěděoměji, než před chvíli. Snažil jsem se působit sebevědomě. Mírně jsem si poposedl. Bylo mi jasné, že můj čas s otcem tady se chílí ke konci. Nemohl jsem nechávat rodinu v nové smečce samotnou. Na druhou stranu, kdy budu mít zase příležitost se za otcem zastavit.
Otcova řeč se přesunula k mojí tlapce. "Asi jo," prohodil jsem a zvedl tlapku do vzduchu. Byla ztuhlá a na jedné straně měla odřenou srst na kůži od toho, jak jsem se o ni opíral při chůzi. "Arcanus se mi snažil pomoct a tvrdil, že by to časem mohlo jít rozhýbat, nebo že to zkusí znovu, ale už jen první seance ho dost vyčerpala a v podstatě to k ničemu nebylo. Můžu s ní teď sicepohnout, ale nemám v ní vůbec cit, takže ji nemůžu při běhu používat pořádně," zhodnotil jsem stav svojí tlapky. Od tho zranění jsem pořádně neběžel. Vždykcky je to spíše rychlá chůze nebo poklus. Ale pořádný běh ne. Bylo mi jasné, že při běhu bych se spíše zranil, než že bych někam doběhl.
Musel jsem se zasmát nad představou, že by Lucy měla vlčata. "Nemyslím si, že by někdy měla vlčata," řekl jsem otci se smíchem. Byla to krutá realita, protože Lucy nebyla ten typ, co by si vlčata pořídil. Byla do všeho moc hrrr, moc hravá a energická. Trochu střelená, ale v tom dobrém slova smyslu. Ovšem neměla to, co by potřebovala správná matka. Trpělivost a velkou dávku sebezapření.
Otec pokračoval ve vyprávění o sourozencích a celkem se o nich rozkecal. Zavrtěl jsem ocasem, protože jsem ho rád viděl takhle šťastného. "Podle mého názoru z toho jednou vyrostou a pak budou ještě rádi, že vás mají," řekl jsem mu s klidem, když hovořil o nějaké scéně, kterou předvedla moje malá sestřička. Doposlechl jsem si otce. "Opravdu bych je moc rád viděl. Myslíš že to půjde?" zeptal jsem se. Na území semčky bych nešel sám. Větu o Styx jsem záměrně ignoroval. Pořád jsem nevěřil tomu, že by ta milá vlčice někomu ublížila. "Nevadilo by ti mě doprovodit? Nebo je přivést sem?" zeptal jsem se. Rád bych viděl alespoň jednoho svého nového sourozence, než se zase vypařím.

Otec zase přešel do svého panovačného tónu. Už jsem si zvykl, že je jednodušší mu neodporovat. "Jak myslíš," řekl jsem jen, ale sám jsem si myslel svoje. Co jsem tak odtušil z hovoru, tak strýc ani Elisa onu magii neměli, ale je možné, že o ní jenom nevěděli. Celé je to zvláštní. Zastříhal jsem ušima a přestal se nad tím podivovat. Otec měl pravděpodobně spor s někým, kdo si nehodlal lovit potravu. Neměl jsem to nikomu za zlé, když si pomohl magií při lovu. "Lepší použít magii než nežrat vůbec," prohodil jsem, abych alespoň v něčem ukázal svou vlastní sílu. "Já sám bych si momentálně neulovil nic jiného než želvu," zasmál jsem se, abych odlehčil situaci, která se mi zdála více a více napětí. Sice moje chromá tlapka nebyla nic k smíchu, ale rozhodně bylo lepší se tomu smát, než nad tím brečet.
Jeho informace, že Lucy naše nové sourozence nepřijala, mne nezaskočila. Něco podobného jsem od sestry čekal. "Ona má svou hlavu. Vždyť ani mě skoro nebere jako bráchu," prohodil jsem, abych otce nějak uklidnil. "Zasekla se v pubertě a asi z toho jen tak nevyroste," dodal jsem ještě na účet své sestry. Měl jsem ji moc rád, ale občas se chovala jako nezvedené vlče sama. Zastříhal jsem ušima a naslouchal otcovu hlasu, který mi doléhl k uším. "Tak snad se nezatoulají jako zbytek," odvětil jsem otci, který vychvaloval nové potomstvo. Amelis, Ness a All mi chyběli každý den mého života. Upřímně jsem doufal, že se jednou vrátí, ale s každým dnem ta naděje uhasínala. "Vážně tě někdo z nich nepotřebuje?" zeptal jsem se znovu. Nechtěl jsem otce připravovat o chvíle s novou rodinou, která na něm byla závislá. Já na něm závislý nebyl už nějaký ten pátek, takže by mi jeho odchod kvůli nim ani nevadil.
"O žádné dohodě nic nevím, ale nedivil bych se tomu. Všichni tam působili celkem přátelsky, ale Alfa je dost rázný. Až se vrátím, rád bych si promluvil s ostatními členy smečky," řekl jsem. Bylo podivné, že jsem zahlédl jenom Wizku, ale na druhou stranu pokud jim někdo ve smečce nedávno umřel, asi všihcni někde oplakávali po svém.

Naklonil jsem hlavu na stranu a zastříhal ušima. "Nemyslím si, že by to tak fungovalo. Pokud vím, tak syn strýce Arcanuse má magii příkazu, ale strýc ani Elisa tuto magii jako vrozenou nemají, takže..." řekl jsem do ticha. Nechtěl jsem otce poučovat, přeci jen toho věděl více než já, ale zase jsem nechtěl za každou cenu působit podřízeně, když jsem věděl něco, co on možná ne. Nemusím dělat všem radost ne? Zabloudil jsem pohledem k horám, odkud k nám proudily pachy ostatních členů otcovi smečky. Na jeho radu ohledně myšlenek jsem zareagoval jen natočením hlavy mírně nastranu. Nějak jsem netušil, co je lepší. Zda vynakládat energii na neposlouchání nebo poslouchat. "Někdy bych radši magie neměl," povzdechl jsem si rezognovaně a mírně si na mechu poposedl. Ne že by mne studila prdel, ale spíš mě něco děsně tlačilo. Šutry dementní.
Otec pokračoval dál, zatím co já jsem se snažil odstranit všechny nedostatky zmého sedátka tlapkou. Zamrzl jsem v pohybu a musel se chvíli soustředit. Další sourozenci? Pomalu jsem zvedl pohled k otci. Na jednu stranu jsem nevěděl, co na to říct. Otec se pustil do vysvětlování, ale já to pořád nechápal. Rozhodně jsem jeho rozhodnutí mít další vlčata a navíc s vlčicí, kterou podle všeho nemusí neschvaloval. Někoho by ovšem v životě mít měli. "Rád bych je poznal," řekl jsem s klidem, většinu svých emocí jsem se rozhodl potlačit, ale nikomu nemohlo uniknout, že mi v zchromlé tlapce škublo. Z hor se k nám doneslo něčí volání. "Nepostrádá tě někdo?" zeptal jsem se. Nerad bych otce zdržoval od povinností.
Ohledně mé nové Alfy mne moc neuklidnil. Takže bratr Lennie... to z něj dělá mého nevlastního strýce ne? "Rozhodně vypadá celkem solidně. Uvidíme, jak se to vyvrbí dál, ale jiná možnost nebyla. Asgaar není bezpečný kvůli Elise, hory by nevyhohovali vlčatům a smečku na jihu neznám skoro vůbec. Borůvková byla alespoň na půl cesty mezi tebou a strýcem, kdyby se cokoli stalo," vysvětlil jsem mu naše rozhodnutí pro volbu nového domova.

Jen jsem naklonil hlavu na stranu. Sám jsem nevěděl zda jsem šťastný, ani jak se takové štěstí pozná. Zastříhal jsem zamyšleně ušima, ale to už otec hovořil o něčem dalším. "Nemyslím si, že by země byla mou vrozenou magií... Nebo... Nevím... Možná jo," zabrblal jsem. "Smrt tvrdila, že jsem prostě nadaný na víc magií. Žádná asi není úplně moje vrozená nebo jak to říct. K zemi mám blízko, protože mám rostliny rád celkově, proto si myslím, že mi to s ní tak jde," řekl jsem, abych nějak odůvodnil svůj postoj k vlastní vrozené magii. Otec očividně ovládal magii počasí stejně jako já. "Je mi jasné, že to souvisí s emocemi... Popravdě kdyby Skyl jenom otevřela tlamu, asi by se jí něco stalo... Ale obávám se, že zemře i bez mojí pomoci," dodal jsem ještě, protože jsem vycítil díky magii myšlenek na co otec myslí. Dál jsem naslouchal jeho hlasu a radám. Byl jsem rád, že mi má kdo poradit, ale spoň o něčem. "Ano s Lennie jsem o tom mluvil už v Asgaaru, v podstatě mi poradila zkoušet cizí myšlenky ignorovat a odsouvat. Čím víc to budu dělat, tím to bude lepší, ale... Je to pekelně složité," postěžoval jsem si. Vždy když jsem to zkoušel, aby se mi myšlenky neobjevovali samovolně v hlavě, mne rozbolela hlava.
Otec nevypadal moc nadšeně ze svého vztahu s Lennie, ale vnoučata mu udělala nesmírnou radost, která se projevila i všude kolem nás. Jeho krátké objetí jsem opětoval, ale nedržel jsem se ho moc dlouho, za ty roky jsem věděl, jak nemá něžná gesta v lásce. "Pokud chceš můžeš jít se mnou směrem k borůvce. Blue říkal, že asi půjdou na lov, tak třeba budou vlčata v lese, nebo na ně můžeme počkat, až se vrátí?" navrhl jsem, protože se mi úplně nezamlouvala představa, že otec sice má někoho kdo se o něj postará, ale očividně to není úplně vztah, který by si přál.

"Dalo by se to tak říct," odvětil jsem otci na jeho dotaz, zda jsme se dali s Lylwelin dohromady. Otcova otázka na Smrt byla mnohem chladnější, než ta první na Lylwelin. Aspoň jsem měl jistotu, že mu Lylka není proti srsti jako partnerka jeho syna. "No... Věděl jsem už dřív že ovládám zem a vodu. Nedávno se u mě objevila i magie myšlenek a pak se začaly dít divné věci. Nejprve zasáhl blesk jednu vlčici v mé přítomnosti a pak uhodil velde Skylieth, když jsem odcházel ze smečky... No a Smrt mi mileráda sdělila, že mám magii počasí, o které jsem vůbec netušil..." snažil jsem se otci vysvětlit. "A pak mi sdělila, že ve mě probudila nějakou divnou magii, prý že udělám ze svých příbuzných a přátel blázny, ale moc jsem ji nepochopil... Jenom, že to nebude dobré," dodal jsem ještě, abych mu sdělil i to, co mne trápilo nejvíce. Trochu jsem posmutněl, ale nechtěl jsem nechávat průchod smutku, takže jsem se nadechl a vydechl, abych se vrátil do přítomnosti. "Chtěl jsem se tě zeptat, zda nevíš co s tím?"
Otcova další řeč navázala na novou smečku a konverzace nabrala spíše osobní ráz. "Tak to ti gratuluju... I když nevím, jak moc velká výhra to je. Lennie působila dost rázně," řekl jsem otci, co jsem měl momentálně na mysli. "A v Ragaru se vám daří dobře?" otázal jsem se, protože jsem chtěl získat od otce nějaké informace. "No moje vlčata. S Lylwelin jsme si je upletli ještě v Maharu... Jmenují se Heather a Flynn," sdělil jsem otci jména svých potomků.

Seděl jsem si celkem pohodlně a čekal, kdy se otec dostaví. Opravdu nerad bych tu zůstával moc dlouho, takže jsem doufal, že není zalezlí někde uprostřed hor, kam nedolehne ani moje vytí. Ještě aby chrápal někde v jejich úkrytu, to by mne rozhodně neslyšel ani kdyby chtěl. Zastříhal jsem netrpělivě ušima. Už zase jsem nechával vlčata na Lylwelin, ale na druhou stranu byli všichni v bezpečí ve smečce. A ty dvě pečovatelky se o ně jistě zvládnou postarat. Už jsem ucítil otcův pach a hned na to jsem zahlédl mezi stromy jeho kožich. Zavrtěl jsem ocasem. Byl jsem rád, že ho vidím. "Zdravím, tati," broukl jsem a čekal než se stařík posadí. Přeci jenom už taky nebyl nejmladší, takže mu všechno trvalo déle. Jeho první otázka v podstatě odstartovala moje informování o změnách. Nejdřív jsem se sice chtěl pozeptat na jiné věci a uvést debatu, než půjdu rovnou k jádru, ale na co čekat, když s tím otec začal rovnou. "Byl jsem navštívit Smrt s Lylwelin, ale dozvěděl jsem se od ní... Smrti myslím... pár ne úplně příjemných novinek. Navíc jsem si říkal, že je to jenom kousek k horám, takže tě rovnou navštívím, než se zase vrátím domů," řekl jsem s úsměvem na tváři. "A v Maharu už nežijeme, odešli jsme s Lylwelin... a vlčaty... do Borůvkové smečky," řekl jsem nakonec. Já nebyl moc dobrý v oznamování novinek, takže to mohlo působit, že se spíš bojím otci sdělit, že mám vlčata.

//Jedlový pás

Viděl jsem hory přímo před sebou, takže jsem povznesl svou hlavu k nebi a zavyl svým ne úplně pěvným hlasem. "Auuuiuuiuui," neslo se směrem do hor a já doufal, že to otec zaslechne a rozhodne se za mnou vydat. Doufám, že se sem nerozeběhne někdo jiný ze smečky... No ale tohle jejich území není ne? Začal jsem to tu očichávat, ale pach smečky jsem rozhodně necítil. Spíše jsem tu cítil různé pachy, které ovšem nebyli nijak výrazné. Byl tu cítit i pach podobný otci, ale ten asi patřil někomu ze smečky. Že by se otec taky o někoho ve smečce staral? Na stará kolena... Zastříhal jsem ušima. Bylo toho tolik, co jsem musel otci říct. Nejen magie, ale i vlčata a Lylwelin. A taky to, že už mne nemusí hledat tak daleko v močálech, ale že jsem kousek od nich v Borůvkovém lese. Byl jsem rád, že to mám k otci blíže.

Lylwelin se rozhodla navrátit domů. "Opatruj se. Já budu doma snad brzy."Já se rozhodl jít podívat za otcem. V lese jsem cítil přítomnost Lennie, ale tu jsem jaksi vidět nechtěl. Navíc to vypadalo, že sebou táhne nějaké vlče. Ragar asi prosperuje, že si ta druhá vlčice mohla dovolit vlče... Zastříhal jsem ušima a pomalu se rozeběhl směrem od zříceniny. Chtěl jsem si s otcem promluvit a pak se hned vrátit domů. Rozhodně se tu nebudu snažit někde ztratit nebo zahazovat s jinými vlky... Ne teď mám jasný cíl. Zamířil jsem proto do Ageronu a ne do hor. Doufal jsem, že si budu moct otce zavolat nebo vylákat tam. Na území smečky by bylo více problémů a dotazů, ale na neutrální půdě se mne nikdo na nic ptát nebude. Mohl bych zkusit použít myšlenky, ale jak se to sakra ovládá. Jak mám vědět, jak něco ovládat, když mi k tomu nikdo nedá ani slušný návod... Kulhal jsem si to lesem z jedlového do Ageronského.

//Ageron

//Zřícenina

Vrátil jsem se k Lylwelin poměrně pomalým krokem. Byl jsem celkem zdeptaný z toho, co se momentálně stalo, ale nechtěl jsem Lylwelin moc zatěžovat. Sedl jsem si v tichosti na zem a podíval se zlatavce do očí. "Tak tě příště poslechnu, nebyl úplně nejlepší nápad tam chodit," řekl jsem jí a omluvně se na ni usmál. Chtěl jsem působit vyrovnaněji, ale spíš jsem si potřeboval promluvit s někým, kdo mi nějak poradí. Bylo mi jasné, že Lylwelin by se snažila, ale její znalosti místního prostředí nebyly dostačující. "Zjistil jsem, že toho mám z magického světa mnohem více, než sjem si myslel," shrnul jsem to v krátké větě. "A vypadá to, že návštěva otce bude teď více než nutná," dodal jsem ještě po krátké pauze. Nechtěl jsem Lylku nějak popohánět, ale rozhodně jsem byl teď blíž k otci než k novému domovu. "Možná tě doprovodím zpět domů a pak zajdu za otcem, pokud ti to nebude vadit," řekl jsem ještě, pořád až moc sklesle na mou normální náladu. Ale možná by mi mohl pomoci beta v naší nové smečce. Nechal jsem na Lylwelin ať rozhodne kdy a kam vyrazíme.

OBJEDNÁVKA

ID M05 - Spoutání
Magie Spoutání je starodávnou magií, která umožňuje Sigymu spoutat svou mysl s myslí někoho jiného a taky se od cizí mysli odpoutat. Stačí, aby dotyčného vlka Sigy znal, a může tuto magii použít. Sigy s dotyčným může mluvit v jeho mysli, vidět jeho očima a slyšet, co se v jeho okolí řekne. Sigy nedokáže vlka nijak ovládat ani ovlivňovat. Může mu v mysli mluvit a říkat mu, co má dělat, ale jinak ho ovlivnit nemůže. Magie funguje i na určitou vzdálenost, v rozmezí několika luk a lesů (max.5) a maximálně po dobu jednoho dne, pokud je doba překročena může Sigy pocítit odcizení od vlastního těla a už se mu nemusí podařit vrátit se zpět do své mysli. Vlk, na kterého je použita tato magie, se nemůže nijak bránit, maximálně může Sigyho hlas ve své hlavě ignorovat. Pokud Sigy v hlavě druhého nepromluví, může jako tichý pozorovatel sledovat vše v okolí spoutaného vlka.
Velkou nevýhodou však je, že Sigyho reálné tělo zůstává nechráněné a ocitá se v podivném stavu, kdy nereaguje na žádný podnět ve svém okolí. Snadno ho tak může někdo napadnout. Po použití magie dojde k vyčerpání a Sigy se musí najíst a prospat, aby nabral zpět potřebnou energii. Čím více vlka zná a čím blíže je, tím méně energie mu použití magie zabere.

Cena: 600 oblázků a 40 křišťálů

//Jedlový pás

Byl jsem pěkně v ráži. Jinak bych se možná i bál. No popravdě jsem se bál pořád, protože to tu bylo cítit strachem. Strachem spousty tlapek, které sem přinesly své majitele, kteří se tu potili strachem. No tak budeme doufat, že má Smrt dobrou náladu. Pomalu jsem se procházel místnostmi zříceniny. Bylo zajímavé, že mi vždycky přišla jiná. Ne že bych to tu navštěvoval nějak extra často, takže by mohla Smrt provádět i mírné opravy a stavby nových křídel. Možbá se fakt pokaždé pouští do nové předělávky... Vlčice jsou různé... Jednou přijdu a bude tu místo zeleného ohně růžoví..."No to asi těžko. Nejsem nějaká pitomá slepice," rozneslo se za mnou. Její hlas byl hluboký. Na vlčici až nepřirozený. Navíc se rozléhal od stěn černého mramoru, takže jeden nevěděl kde vlastně Smrt je. Byl to její záměr. Takhle to působilo, že je všude a zároveň nikde najednou. "Milá dámo," pronesl jsem klidným hlasem směrem do tmavého místa, kde bylo nejvíce stínu. Oheň maloval podivné obrazce na zdech a já jenom doufal, že se mi podaří zahlédnout ji v nějakém stínu. No bohužel jsem tentokrát neměl to štěstí."Vím, že sem za Vámi chodím vždy jen s nějakým dotazem, ale..." začal jsem svou řeč, ale byl jsem v půli věty přerušen. "No pořád sem lezeš jen s dotazy! Copak tobě to minule nestačilo?" Její smích se nesl okolní stavbou a zarýval se mi do bubínků, jako by se mi smála přímo do ucha.
Vzpomínka na minulou návštěvu nebyla moc příjemná. Pamatoval jsem si jak na mě byla drsná, takže jsem si nedělal iluze, že to bude tentokrát lepší. Taky jsem si pamatoval, jak mne na chvíli oslepila a při tom se strašně smála. Od té doby mi vlci říkali, že při použití magie země se mi oči barví na zeleno. Zvláštní, že se rozhodla plýtvat svou energií jenom na to, aby se mi měnila barva očí, ale možná k tomu měla důvod. Ona nic nedělá bez důvodu. Zastříhal jsem ušima a pak se na ni usmál. Zkoušel jsem nasadit přátelský výraz, ale moc mi to nešlo. "No rád bych se zeptal, zda bys mi nemohla povědět o mých magiích víc... Já je asi moc dobře neovládám a objevují se velmi, ale velmi, náhodně," začal jsem opět mluvit. Při svém rozhovoru jsem udělal ke Smrti, nebo spíše místu, kde jsem si myslel, že je, pár kroků. Moje tlapka se skoro nedotýkala země, když jsem k ní popošel. To muselo přilákat její pozornost, protože se najednou její černý čenich zjevil přímo u mé tlapky. Se zaujetím si ji prohlédla a pak se odtáhla. "No tohle?" vypískla, jako malé vlče. "To mě podržte, ty jsi mrzák. Syn nabubřelého Saviora a arogantní Siany je mrzák... A nemám v tom prsty já. No to mě podržte! To je vtípek toto!" Zasmála se a při tom se otočila dokolečka, jako by byla blázen. Začala mne obcházet a přitom si mne prohlížela. "No tak povídej mrzáčku, jak se ti to stalo? Uděla jsi ze sebe kriplíka svou vlastní demencí?" začala hned vyzvídat a pak se vznesla do vzduchu v podobě černého dýmu a přenesla se na druhou stranu mne, kde se opět zhmotnila. Musel jsem rychle přenést váhu a otočit hlavou, což mě trochu vyvedlo z rovnováhy a měl jsem, co dělat, abych nespadl na zem. "Ale... Byla povodeň a máš pravdu byl jsem neobratný a tím jsem si to přivodil," řekl jsem jí s klidem, i když mi v koutku úst zacukalo. Snažila se mě naštvat a já doufal, že se jí to nepovede. "No to je výborné! Mám tedy raději, když dělám problémy já, jako nedávno v Borůvkovém lese, ale jakékoli neštěstí mi dělá radost, víš jak..." "O tvém posledním zjevení jsem slyšel. Udělala jsi pěknou spoušť.""Ach děkuji, děkuji! Ale chválení mé práce není třeba," zabroukala svým hlubokým hlasem. "Odpovíš mi tedy namou otázečku?" zeptal jsem se, doufaje že jí to nějak přiměje mluvit. "Za malinký poplateček, samozřejmě," dodal jsem ještě, abych ji obměkčil. No u ní jeden nikdy nevěděl zda s dárky pochodí. "Jistě, jistě, ráda ti řeknu tvůj magický úděl," řekla až moc přívětivě. "Magie země je u tebe nejsilnější, ale to jsi asi zjistil sám. Pak máš až neobvyklý talent na magii vody a cítím z tebe... Ano, ano... Myšlenky, to je ono... No a pak. Á to máme novinky, to jsi minule neměl. Je tam obyčejné počasí. Občas nějaký ten mráček, mlesk a tak, nic extra," řekla klidným hlasem. Takže magie počasí. Tím jsem málem zabil tu vlčici? Počasím? "Oh tys tím někoho fakt zabil?!" Zavrtěla se černá Smrt. "Málem. Málem jsem ji zabil, ale přežila to. No a pak jsem vlastně málem zabil ještě jednu vlčici," zopakoval jsem nahlas a doplnil detaily. Její výraz na chvíli posmutněl. "Poslyš ty jsi něco jako stroj na zabíjení. Svoje magie neovládáš... Ty bys mohl dělat některou práci za mě! To je výborné, výborné!" Začala nadšeně poskakovat. Utrpení ostatních jí zjevně dělalo radost. Dokonce větší, než bych čekal. "Říkala jsi novinky?" "Co prosím?" Zastavila se a podívala se na mě pohledem, který mne přiměl polknout nahlas. "Když jsi mluvila o mých magiích řekla jsi, že jsou tu novinky... Počasí a?" snažil jsem se nepůsobit moc zvědavě a netlačit na pilu, ale tohle mě velmi zajímalo. "Och tohle... Máš nadpřirozené vlohy, pro jednu starodávnou magii víš... Ale pravděpodobně by se u tebe nikdy nerozvinula, kdybych tomu nepomohla," prohodila s úsměvem, který vůbec nebyl přátelský. "Probudila jsem v tobě tento dar. Máš totiž až nepředvídatelné štěstí na náhody, které by mohli končit smrtí tvou či ostatních. No a jelikož žádnou ze svých magií neovládáš perfektně jako ostatní... nu... předpokládám, že nebudeš dobře ovládat i tuhle a způsobíš pěkný chaos... A chaos já ráda," zabroukala smrt. Její slova se mi plazila v hlavě jako úlisný had. "Ale...Ale... Já nic takového nechtěl," koktal jsem. "Já vím že nechtěl..." prohodila a pomalu začala mizet ve stínech. "Od nynějška, můžeš spoutat svou mysl s myslí svých blízkých... Ale být tebou jsem velmi opatrná, nebo si budou myslet, že se zbláznili... A to přece nechceme," pronesl její čenich ironicky, než mi úplně zmizela ve stínu. "Počkej to ne!" vykřikl jsem a rozkulhal se za ní, ale už ve stínech nebyla. Navíc jsem se opřel o pochroumanou tlapku a rozplácl jsem se o zem. Od stěn se opět začal odrážet její smích. Byl vítězoslavný. Neměl jsem sem chodit. Měl jsem poslechnout Lyl... Pomalu jsem se začal belhat pryč. Chtěl jsem tohle místo nechat daleko, daleko za sebou. Smrt opět vyhrála. Konečně jsem si uvědomil, že tady nejsou žádní vítězové. U ní vlk nikdy nevyhraje, jenom prohraje. I informace jsou od ní jako jed. Cokoliv vám prozradí, prozradí jen za určitou cenu. A já jen doufal, že jednou nezaplatím cenu nejvyšší. Usnesl jsem se, že pokud nebudu muset, už sem nikdy pro informace nepůjdu.

//Jedlový pás

//Mahtae přes Západní Galtavar

Plynule jsem pokračoval vhovoru, když jsme dorazili k jedlovému pásu, ve kterém pobývala samotná Smrt. Zříceninu jsem mohl najít snadno, ale chtěl jsem nejprve dokončit náš rozhovor, takže jsem se zastvil a otočil se čelem k Lyl. "Řekl jsem Skyl, že chceme odejít... Naštvala se, že jí to říkám před novou členkou, která se samozřejmě po mých prvních slovech vypařila, takže zbytek neslyšela," osvětlil jsem v jaké jsem byl situaci. "No a pak se začala Skyl ohánět tím, že dělala pro bezpečnost vlčat všechno a že to nikdo nevidí. A pak mě v podstatě seřvala, že jsem s tím nepočkal dokud ta nová vlčice neodejde a nechá nás o samotě," řekl jsem s trochou naštvání. Celé mě to rozpalovalo. Už jenom vzpomínka na to, jak se Skyl chovala arogantně. "Pak ani nečekala na mou odpověď a odešla... Takže jsem se za ní aspoň rozeřval, což nebyl úplně asi nejlepší nápad, ale ruply mi nervy... No a pak jsem po ní omylem hodil blesk... Teda nevím, zda jsem to byl já, ale bylo to podruhé, co do někoho málem uhodil blesk když jsem byl poblíž a to mi nepřijde jako náhoda..." zabručel jsem trochu zkroušeně. "No nejvíce mě mrzí Launee... Skylieth vůbec netuší, co v ní má. V podstatě by bez ní smečku neměla a někde chcípla v rokli a dobře jí tak. Je sobecká a nafoukaná. Neumí ani přiznat, že pro bezpečí všech nedělá nic. Však ta ještěrka se k nám dostala určitě kvůli tomu, že hranice už nebyla skoro cítit," dodal jsem ještě a pak jsem olízl Lylwelin čenich. "Jdu, dokud jsem v ráži," řekl jsem partnerce a vyrazil jsem, bez čekání na odpověď. "Zadrž si své poznámky, řekneš mi to až se vrátím zlato," houkl jsem ještě za sebe, než jsem si to nakráčel ke Smrti.

//Zřícenina