Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kostra mého plánu byla poměrně podivná. Začala se rozpadat víc a víc s každou další minutou, kdy se nikdo nevracel. Popravdě jsem se obával, že se už nikdy nevrátí. No byla to slabá myšlenka v zadu v hlavě, ale pořád tu byla. Byla dotěrná a plácala se mi v hlavě jako leklá ryba. Ne určitě se vrátí... Teď jsou jenom na lovu... Zastříhal jsem ušima a položil si hlavu na tlapky. To ležení mne nebavilo. Pokud tady budu ještě chvíli polehávat, bude ze mne kostlivec.
Pohledem jsem zamířil k nebi, které bylo černé jako křídla havranů nebo vran. "Temná křídla, temné zprávy," broukl jsem si pro sebe. Najednou jsem ucítil v hlavě podivnou bolest. "Co to j..." nestihl jsem nic doříct, protože se to stalo tak rychle. Dusot kopyt přehlušil dusot mého srdce. Každý sval v těle se mi napínal. Cítil jsem adrenalin, který mi proudil žilami. Ohlédl jsem se za sebe, abych spatřil svou novou Alfu. A pak jsem uviděl stádo. Hnal jsem se za ním, ale něco mi napovídalo, že to nejsem já. Moje tlapky byly zlaté a já bych je poznal kdekoliv. Cítil jsem bolest, když se Lyl vrhla po mláděti a narazila. Skrz její oči jsem viděl všechno. Cítil jsem krev na jazyku i slyšel její mysl, jak doufá, že Blueberry zasáhne. "Lyl?!" vyjekl jsem, protože mě to vyděsilo. Pak jako bych dostal kopanec, mě něco z její hlavy vykoplo zpět do mé. Cítil jsem se slabí. Moc slabí. Mé oči zahalila tma. Temná křídla, temné zprávy. Havraní černá už pokrývala moje víčka. Dárek od Smrti se začal probouzet.

Z mého odhodlání dělat něco pro les nezbylo vůbec nic. Léčivý déšť se jako lektvar postaral o vše, co bylo třeba, a já už nemohl nijak pomoci. Mohl bych sice přivolat slunce pomocí počasí, které Smrt tvridla, že ovládám, ale já si nebyl jistý, abych nezpůsobil víc problémů. Nechal jsem tedy vše na elixíru deště a případných slunečních paprsků, které se sem prodraly.
Moje další starost se ovšem nevracela. Všichni vlci z Borůvky už byli dlouho pryč a já se začínal obávat, zda se jim něco nestalo. Mohl bych se zvednout a vyrazit je hledat, ale pachy už byly dávno vyčpělé a mizeli kdo ví kde. Doufám, že se vrátí brzo.Měl jsem jakousi kostru plánů na dnešní den, ale vzhledem k tomu, že pršelo a že tu nikdo nebyl se moje kostra rozpadla na hromádku kostí. Tak co budu dělat s načatým dnem. Přetočil jsem se na druhý bok pod svým křovím a čekal jsem, co bude dál. Třebase Lylka a vlčata brzo vrátí a můj kostnatý plán se bude moci zase sestavit do konstrukce, která by mohla fungovat. Momentálně tomu tak ovšem nebylo.

Sledoval jsem vodu, která padala z nebe. Vmáčkl jsem se ke křoví, co nejvíce to šlo, abych tak ochránil svůj vlastní kožich před dešťovými kapkami. Nechtěl jsem být přírodě nevděčný, bylo dobře, že pršelo. I když už jsem spíše touhle dobou očekával sníh. Ani jsem netušil proč. Podíval jsem se na nebe, které bylo tmavé a hrozivé.
Déšť se snášel na zem a já doufal, že alespoň trochu pomůže lesu růst. Voda byla vždycky dobrá na podporu růstu květin a stromů. Déšť navíc mohl působit jako léčivý elixír, který nějakým způsobem rychlost růstu ještě zrychlí. I když jsem moc nevěřil tomu, že v lese stihnou stromy dorůst do normální výšky před zimou, bylo jasněvidět, že déšť místnímu porostu svědčí. Možná že je tenhle déšt nějak jiný, než ty předešlé. Třeba nám ho sem poslal sám Život. Jako náhradu, za to co v lese napáchala smrt. Poslal nám sem tenhle elixír života, abychom mohli žít konečně v klidu. Já, Lyl a vlčata. Byla to jen představa jednoho vlka, který se snažil alespoň trochu zabít čas, než se všichni vrátí domů.

Sbírání sourozenců nebylo tak zábavné, jak jsem si představoval. Setkání s jendím z nich mi ubralo více energie než bych čekal... Nebo jsem to možná čekal, ale nechtěl jsem si to připustit. Vzhledem k tomu, že z pěti jsme byli inteligentní a přátelští jen dva, ze tří musel být inteligentní a přátelský jen jeden... Sirius to zjevně nebude, tak možná ta vlčice, co vyla, nebo poslední vlče. Zastříhal jsem nervózně ušima a snažil se v paměti sesbírat vše, co mi otec o vlčatech řekl. No jak jsem se snažil, jak jsem se snažil, nedokázal jsem ze své malé hlavičky makovičky nic vymášknout. Snažil jsem se jak jsem se snažil, ale nešlo to. Takže jedno je jisté. Jsou tři. Kluk, holka a pak neznámé pohlaví... Sirius je nevychovaný mrně a ta vlčice asi taky nebude nijak zářná, když se otec nevyjadřoval o její osobě mile. Tím pádem ten nejhodnější bude ten poslední. Teď by bylo fajn zjistit, zda je to kluk nebo holka. Déšť neustával a tak jsem se vmáčknul k jednomu křoví a trochu pod něj, abych se ochránil před vodou ještě více. Až se Lyl vrátí budu jí to muset všechno říct. Byl jsem nervózní z toho, že se pořád nevrací domů.

//Přes Mahtae domů!

Pomalu jsem se došoural zpátky do nového domova. Bylo fajn nemít to od táty daleko. Ale vzhledem k rozmnoženému příbuzenstvu to asi nebude taková výhra. Vešel jsem do lesa, který vypadal lépe, než když jsem odcházel. Déšť tomu dost pomohl, takže stromky i keře povyrostly a nebylo tu holé kolečko, jako pleška na něčím zadku. Škoda jen, že brzo bude zima. Podíval jsem se na rostlinky, které rostly všude okolo, a zaposlouchal se do jejich hlásků, které mi hlásily, co jsou vůbec zač. "Rosteme a rosteme a velmi zdravé jsme." Zpívaly si borůvky, které už spíše padaly na zem než, že by úplně rostly. Podzim byl nemilosrdný. Ostatní květiny se zdály taky v pořádku. Celkově se to tu začínalo zazimovávat. Snad bude zima krátká a rychlá. Les by potřeboval ještě pár měsíců sluníčka, aby se to tu pořádně stihlo zalesnit.
Došel jsem kousek dál, abych byl pod stromy a nepršelo mi na kožich. Teď mne zamrzelo, že jsem se Alfy nezeptal, kde máme úkryt. Nejprve jsem chtěl zavýt, ale pak jsem zjistil, že v lese nikdo není. Čenich mi prozrazoval, že všichni odběhli směrem k východnímu galtavaru. A nechali les o samotě? Pak jsem si vzpomněl, že Alfa mluvil o lovu. Pokud tu bylo málo vlků, bylo jen logické, že šli všichni na lov. Pravděpodobně by si sem nikdo netroufl vlést, tak jako tak. Zastříhal jsem ušima a lehl si na zem. Trochu jsem doufal, že už budou z lovu zpátky, až se vrátím. Momentálně jsem byl v náladě pohrát si s vlčaty, pomazlit se s Lyl a pak jít hezky pěkně na kutě.

//Západní Galtavar

Slunce v podobě dýně se schovalo za mraky, což nebylo příjemné. Navíc se rozpršelo ještě více a to mne v postupo zpomalovalo. Blbě jsem viděl na cestu a bahno mi klouzalo pod tlapkami. Naštěstí se mi v lese pohybovalo lépe. Zastříhal jsem ušima, když jsem ucítil známý pach. Byla to Lucy. Mohl bych se za ní zastavit... No ale asi má hodně práce... S mou sestrou se táhlo více pachů, takže jsem se rozhodl, že nebudu vyrušovat. Navíc na jeden den to bylo sourozenců až až a já je nehodlal posbírat všechny, během jediného táhlého dne. Sirius mi do sbírky stačí na dlouhá dlouhá léta dopředu... Zajímalo by mne zda jsou ostatní taky tak nevycválaní jako on... Podíval jsem se směrem, odkud přicházel pach Lucy. Mohl bych se zastavit a pokecat. Zeptat se jak se má a odškrtnout si ji s pomyslného seznamu posbíraných sourozenců... Zavrtěl jsem hlavou a rozhodl se, že to opravdu nechám na jindy. Musel jsem se vrátit domů. Jsem tam nový, měl bych se pustit do nějaké té obnovy lesa... Mohl bych zkusit sesbírat nějaké další síly a trochu opět lesu pomoci.

//Borůvková smečka, přes Mahtae sever

//Jedlový pás

Zamířil jsem si to rovnou domů. Konečně jsem se vymotal ze všech pavučin, které v lese byly, a mohl jsem tak přidat do kroku. Jenomže když už jsem byl kus z lesa ucítil jsem Siriuse. Potočil jsem se a uviděl vlčka, který pochodoval v dálce za mnou. Blbeček... Zastříhal jsem ušima a chtěl jsem vyrazit zpátky, abych ho dovedl do hor. Naštěstí mne na poslední chvíli udeřily do nosu pachy. Cítil jsem otce, Lennie a dokonce tu co jsem ji praštil a tu její dementní kamarádku. Fajn, ten malinkatý pošuk to zvládne sám.
Pokračoval jsem tedy vese ve své cestě dál. Slunce začalo vycházet na oblohu. Zahlédl jsem ho jenom trochu, protože zbytek výhledu pokrývaly dešťové mraky, ze kterých se snášela voda v provazcích na zem. Slunce ovšem prozářilo i jen tu malinkatou chvíli. Musel jsem se zastavit, abych si ten pohled vychutnal. Světle žlutá a nádech oranžové, které prostupovaly skrze mraky dodávaly Slunci nádech něčeho jiného. Vypadá to jako dýně. I tvarem mi to přípomínlo dýni, protože bylo Slunce zakryto mraky a nemělo svůj obvykle kulovitý tvat. Švihl jsem ocasem. Možná bych se kochal ještě chvíli, ale déšť byl moc silný. Můj kožich nasákl a táhl mne k zemi. Vyrazil jsem znovu na pochod.

//Erynejský les

Sledoval jsem vlčka, který ani nepoděkoval. No jo musím s ním pracovat pomalu... Vychování má žádné, šikovný taky není a asi bude i mírně zaostalý... Prohlížel jsem si vlče, které se klouzalo ve směsici krve a bahna. Přežvykoval maso a vypadal alespoň na chvíli spokojeně. Myslím, že mi tohle jako seznámení s bratrem stačilo. Vlček po mne hodil, nebo spíš nechal sklouznout ke mně, kus masa, který byl ovšem opatlaný a oslintaný. Nic co bych hodlal jíst. "Trochu vychování ne..." zabručel jsem na jeho "nemáš zač". "Já zamířím domů a ty by ses měl taky vrátit do Ragaru... Bouřka bude jenom silnější a silnější," řekl jsem prorocky. Strčil jsem do vlčete čenichem směrem k hranicím s Ragarem. "Ale vsadím se, že sám domů netrefíš," popíchl jsem ho. Všiml jsem si vlčkovi ješitnosti, která ho vždy vybičovala k jednání. "Rád jsem tě poznal Siriusi," prohodil jsem ještě, než jsem se dal na odchod po klouzající břečce.
Už bylo na čase vyrazit domů. Po té, co jsem rozpletl tuhle otcovu pavučinu lží, jsem si potřeboval všechno srovnat v hlavě. Když mě viděl naposeldy, musel už vědět, že bude mít vlčata, ale nic mi neřekl. Rozplést tenhle pavoučí spletenec mi trvalo déle, než bych očekával, ale už jsem aspoň tušil na čem jsem. Otec vždy spřádal nějaké plány, takže jsem čekal, že se vynoří ještě nějaké nepříjemnosti. Teď jsem ovšem chtěl jít domů. Všechny tyhle drobné pavučinky lží a plánů a tajemství mne naprosto vyčerpávali. Navíc mne vyčerpával i bratr, který ani netušil kdo jsem. A možná to tak bylo nejlepší.

//Západní galtavar

Sledoval jsem, jak si vlček povede. Měl jsem pravdu. Jeho snaha něco ulovit byla poměrně dost mimo. Asi bych měl nějakého ušáka chytit sám, jinak bude mít hlad... Možná by bylo výchovné vlče nechat ohladu, ale on se tak moc snažil a já neměl tu odvahu, abych zlomil jeho malé srdéčko ještě tím, že nebude jíst. Zastříhal jsem ušima a když se kolem mého těla promotal zajíc skočil jsem po něm. Stiskl jsem zuby kolem jeho krku a křup... zlomená páteř byla jistotou rychlého skonu ušáka. Se zajícem v tlamě jsem počkal až se Sirius rozhodne ukončit svůj pokus o lov. Mrňousovi se podařilo pěkně zrychtovat. Byl odřený a ještě k tomu zadýchaný. Hodil jsem si svůj úlovek k nohám. "No nebylo to nejlepší, ale byl to dobrý pokus," zhodnotil jsem jeho první lov. "Možná příště zkus zaměřit svou pozornost na jednoho a toho chytit," poradil jsem mu. Jeho otázka směřovala ke kusu zlomené větve a králičím chlupům v ní. "Můžeme to zkusit pak, ale ušáci už budou dávno pryč. Pojď se nejdřív najíst, za svou odvahu zasloužíš odměnu," řekl jsem a hodil k němu zajíce.
Krev malého ušáka byla lepkavá a kluzká. Jak proletěl vzduchem nechal za sebou na zemi krvavou šmouhu, která vypadala jako by se tu proplazil slimák a nechal za sebou slizkou a kluzkou cestičku. "Až se pořádně nadlábneš vymyslíme, co dál," navrhl jsem a lehl jsem si na zem. Sám jsem si potřeboval odpočinout. Ovládat vodu nebyla sranda a já v tom navíc nebyl dobrý. Olízl jsem si čenich, abych se zbavil slizké krve z tlamy.

Sledoval jsem malé vlče, na co hodlá jako přijít. Hlava se mi už přestala naštěstí točit a závrať mne opustila. Bylo fajn být zase při smyslech a normálně vidět kolem sebe. No vlček, nezvolil moc dobrou taktiku. Zařval odhodlaně do dálky a pak se vrhl do první díry, kterou v zemi viděl. Jeho malé tělíčko se zalomilo do podivného úhlu, jak v plné rychlosti nabral díru a snažil se dobrat konce nory. Chvíli jsem se obával, že se zlomil doopravdy a už se nikdy nenarovná, ale vypadalo to, že vlčkovo odhodlání je nezlomné. Vydrželo mu to ovšem jenom chvíli. Pak vytáhl hlavu z díry a začal všude vykašlávat hlínu. Asi jeho duch není tak nezlomný, co se lovu týče... Zakroutil jsem hlavou a podíval se na něj. "Ale takhle nic nezískáš, když budeš jenom všechno vzdávat po prvním pokusu?" odvětil jsem s úsměvem na jeho protesty. "Zkusím ti ho nadehnat ven z nory, ale chytit si ho musíš sám... Přeci jsi odvážný a silný vlk a ne nějaká princeznička, aby ti jídlo museli lovit jiní ne?" pokusil jsem se využít jeho ješitnosti.
Sám jsem se přesunul na vzdálenější stranu nory. Nerad jsem využíval k lovu magie, ale tady se nedalo nic dělat. Přední část těla jsem zalomil k zemi a zadek jsem nechal trčet k nebi. Začal jsem pomocí magie vody vytápět opatrně jednu noru. Chtěl jsem zajíce vyhnat ven a ne je utopit. Povedlo se. Z nory začali vybíhat ušáci. Teď už to měl Sirius jednoduché, ale bylo mi jasné, že on si najde způsob jak to zkonit. Znovu jsem se narovnal a prokřupal si páteř. Tohle lámání mé maličkosti už mi nevyhovovalo.

Sledoval jsem vlče, které se začalo plížit jako duch při zemi a očichávat všechno v okolí k čemu se dostal. Dokonce i našlapoval celkem potichu, takže jsem nemohl říct, že by se nesnažil. Jenomže z jeho pískání mi došlo, že opravdu neví, co má dělat. "Už jsi někdy jedl zajíce?" zeptal jsem se ho. Možná to měla být moje první otázka, ale nějak mi to nedošlo. Jestli nikdy zajíce nejedl, tak ho ani nemohl cítit, protože jeho pach nezná. Ach jo, měl jsem si to více promyslet. Rychle jsem se zvedl ze svého posedu a trochu se mi zamotala hlava. Chvíli jsem nic neviděl a prostor kolem mne se změnil na temnotu. Snažil jsem se udržet na tlapkách, ale jelikož jsem měl jednu chromou, tak to bylo dost obtížné. Začal jsem se naklánět na pravou stranu a už to vypadalo, že spadnu. No naštěstí jsem se zvládl probrat dřív, než jsem se skácel. Zamrkal jsem, abych rozehnal i poslední zbytky temnoty kolem mých očí. Moc jsem toho neviděl a v uších jsem slyšel jenom svou krev. Samotnému mi to připadalo jako věčnost, ale Siriusovi to mohlo přijít jen jako okamžik... možná si toho ani nevšiml. Už nesmím vstávat tak rychle! Připomínal jsem si a pak se podíval na vlčka. "Tak to zkusíme jinak, já ti vystopuju noru a ty se pak pokusíš přijít na to, jak nějakého zajíce chytit ano?" navrhl jsem a pomalu se pustil do hledání.
Nebylo to složité, protože zaječích nor tu byla spousta. Na jednu stranu bylo divné, že vlče netušilo jak je najít. Našel jsem jednu větší noru, která byla tak patnáct metrů od nás. Zajíci se samozřejmě schovali pryč. "Tak jakou zvolíš taktiku?" zeptal jsem se malého lovce.

//Ragarské hory

Bylo mnohem lepší jít lovit sem. Sice to bylo v podstatě u Smrti na dvorku, ale ona stejně nevylézala ven. A dokud se budeme chovat jako myšky nemůže se nic moc stát... Pomalu jsem došel kousek do jedlového pásu. Jedlový pás byl skvělým místem, kde učit malého vlka lovit. Bylo to tu rovné a díky napadanému jehličí i měkké, takže pokud spadne, nenatluče si tolik. "Tak jo, pustím se do lovení," prohodil jsem vesele. "Nejprve budeš muset najít nějakou tu kořist. To uděláš tak, že buď zavětříš nebo se ji pokusíš vystopovat s čenichem na zemi. Budeme lovit zajíce, takže je lepší čenich u země, jsou moc malí na to, aby jejich pach létal všude možně," poradil jsem mu a čekal, do čeho se vlček pustí. "Až najdeš svou kořist, měl by ses začít pohybovat pomalu a potichu... jako duch. Nikdo tě nesmí vidět ani slyšet," dodal jsem ještě, aby si vlček nemyslel, že si může k zajícům nakráčet jak pán světa. Přirovnání k duchovi nebylo možná to nejlepší, co mne mohlo napadnout tak blízko u Smrti, ale co se dalo dělat. Lepší přirovnání jsem neměl. "Tak co, našel jsi něco?" zeptal jsem se a čekal na jeho odpověď. Sám už jsem věděl, kde se zvířata nachází, ale nechtěl jsem mu to nějak usnadňovat.

Vlček začal pískat a láteřit, že ta slovíčka může říkat, protože je používá jeho máma. "To že něco někdo říká, neznamená, že to musíš opakovat. Copak jsi nějaká opička, že musíš dělat všechno jako tvoje máma?" prohodil jsem a doufal jsem, že bude vlček alespoň trochu inteligentní a přestane ta ošklivá slova používat. Čekal jsem, kdy se tu objeví otec, ale ten se jaksi někam vypařil. Dělá si ze mě srandu? To mě tu nechá s tímhle tím prokletím na krku? Podíval jsem se na bratra, který byl opravdu spíše koulí u nohy než nějakým parťákem. Pořád poskakoval a chvíli neposeděl, takže jsem měl, co dělat, abych ho uhlídal. Rozhodně jsem si naše seznámení představoval trochu lépe. Nebo alespoň trochu poklidněji. Možná že mírná debilita je prokletí tohodle rodu? Mám velký štěstí, že mě to minulo.... Zavzpomínal jsem na to, jak se Ness a All furt dohadovali. Lucy byla mírně řečeno praštěná pořád. Jediný kdo tak nějak vykazoval normalitu byla Amelis.... A já. Z nového vrhu vlčat, to vypadalo, že se nikdo nenarodil normální. Nebo alespoň podle vyprávění otce to tak bylo.
Najednou zahřmělo a už jsem měl Siriuse za zadními. Chtěl ať něco vymažu, ale já absolutně netušil, co. "Co mám vymazat prosím tebe..." Při pohledu na vlče, které upíralo zrak na nebe mi došlo, že asi myslí tu bouřku a černé mraky. "Ale to je jenom bouřka a mraky, toho se nemusíš bát. Navíc rozehnat je by stálo moc energie," shrnul jsem mu důvody, proč nemám v plánu mraky rozhánět. Zmínka o jídlu ho asi rozradostnila, protože trochu vykouknul. Neměl bych lovit tady. "Co kdybychom vyrazili do jedlového pásu a tam zkusili něco ulovit?" navrhl jsem a pomalu vyrazil směrem dolů z hor. Otec se na nás vykašlal, ale jelikož jsem slyšel vytí, pravdděpodobně šlo o lov, co ho odvedlo od nás dvou.

//Jedlový pás

V dálce jsem zaslechl hrom, který se odrážel od hor a vypadalo to tedy, že přichází z jedné i z druhé strany. Sirius vypadal, že se toho neděsí, ale pro jistotu jsem si přešlápl, kdyby vlče vyrazilo někam pryč, abych ho mohl chytit. Přenesl jsem váhu na zdravé tlapky a čekal jsem, co z malého vypadne. Vlče se naštěstí usmálo a přestalo pofňukávat. Sirius řekl několik vět a já na něj v jednu chvíli jen zíral. "Takové slovíčko bys neměl používat," prohodil jsem a usmál se na něj. Něco mi říkalo, že tohle nebude dobré. To vlče bylo nevychované až hamba a ještě používalo slovník, který se k jeho postavení, věku a možnostem, vůbec nehodil. Moje předtucha byla jako zlověstný hrom, který se znovu ozval v našich zádech. Je možné, že z něj vyroste něco opravdu příšerného. Ne že bych to chtěl, ale vypadá to tak. Jestli si nezačne brzo dávat pozor na tlamu, tak mu ji někdo přerazí. Zlověstnost téhle předtuchy mne až zaskočila.
Podíval jsem se znovu na vlče, které se dožadovalo jídla. "A nechceš si to zkusit ulovit sám? Vzal bych tě dolů do lesa na loc, co říkáš?" navrhl jsem mu a doufal jsem, že můj bratrský zásah změní kurz jeho života. Mohl bych mu pomoct a alespoň trochu mu vštípit nějaké základy slušnosti, pokud to otec s Lennie nejsou sto zvládnout sami. "A Borůvková je les, ale borůvky jsou takové malinkaté tmavě modré až černé kuličky k jídlu. Rostouna nízkých keřících po celém lese. Ale nesmíš si je splést s bobulemi, co jsou taky tmavěmodré, ale rostou na vyšších keřích. Ty by ti nadělaly velkou neplechu v bříšku, kdybys je snědl," poučil jsem ho, ale podal jsem to s úsměvem a milým tónem, takže to ani neznělo, jako bych ho něco učil.

Sledoval jsem vlče, které se rozhodně netvářilo, že bych se mu nějak zamlouval. Sirius spíše působil, jako by ho moje přítomnost obtěžovala. No nakonec se sebral a zdrhl někam pryč. Sledoval jsem ho, jak se od nás vzdaluje. To mělo být jako co? Podíval jsem se na otce, který to přijal s klidem. Asi to bylo normální, což mi později i vysvětlil. "Řekl bych že s výchovou jste moc nepokročili," dodal jsem jenom a pokrčil rameny. Ne že by to bylo něco lehkého, ale rozhodně se mohli snažit trochu víc. Takhle to vypadalo, že mladý vlček poroste jako dříví v lese. Pravděpodobně potřebuje jenom nějakého přítele, který by se o něj postaral... A to můžu být já! Zastříhal jsem ušima a pak pomalu šel směrem, kam zmizelo vlče.
Našel jsem ho nedaleko od nás, jak kňourá na zemi. Nejspíš mu to přišlo, že běžel strašně daleko, ale jeho malé krůčky ho donesli jen pár desítek metrů od nás. Nevěděl jsem zda mě otec následuje. Hlavně jsem se chtěl s bratrem pořádně rozloučit, když už nic jiného. "Siriusi?" začal jsem pomalu. Nechtěl jsem na vlče sahat, aby mu to nebylo nepříjemné nebo nezačalo vyvádět. "Jen jsem tě chtěl poznat, než půjdu zase domů. A taky jsem chtěl, abys věděl, že jsem tvůj přítel a pokud bys cokoli potřeboval najdeš mě v Borůvkové smečce. Je kousek na jih, za tím velkým jezerem, ano?"