Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie
//SMPŽ

Následoval jsem svým pajdavým krokem Kessela mimo les, který se mi tak moc líbil. Můj mentor si mne začal dobírat, protože mu evidentně nesedělo, že si na stará kolena hodlám užívat svobody. Mírně jsem se uculil, ale nebral jsem si to. "Stejně mě to brzo čeká, tak proč si neužít aspoň trochu svobody," pronesl jsem se smíchem v hlase. Co mě čeká jsem nechával záhadou. Mohla to být smrt, ale taky něco jiného. Jenže pak řekl Kessel něco, co mě zaskočilo. "Tobě by se chtělo? Zkusit vytvořit takový malý ráj pro nás staříky?" zeptal jsem se už celkem navážno. Nejprve to byl jenom nápad, ale pak mě to celkem začalo zajímat. Mít smečku, kde už nikdo neusiluje o nějakou slávu nebo tak, by nemuselo být vůbec k zahození. Nikdo by se nemusel bát toho, že ho vyhodíme, protože už nezvládá, protože bychom prostě mohli společně pomáhat starším... Smečka na dožití... Užít si trochu společnosti, než to s jedním naprosto sekne. Navíc mám taky už úkryt a tak... "Mám úkryt v kaskádách a celkem je to tam pěkné místo. Hodně vody v jezírkách, ryby a dá se tam polahávat na kamenech," pronášel jsem nahlas svoje myšlenky. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím více se mi ten nápad líbil. Mít možnost dožít svoje léta ve společnosti osudem stejně zatížených jedinců by nemuselo být špatné.
Nikde nebylo skoro nic k ulovení, ale aspoň se po louce dalo chodit. Vypadalo to, že naše cesta bude ovšem pokračovat dál, neboť nebylo úplně v našich silách si vystopovat zrovna tady potravu. Mírně jsem se naklonil na stranu a pak jsem se pustil kolébavou chůzí za Kesselem. Nechtěl jsem mu bránit v tom, že bych ho zdržoval, ale jinak než kolébavým poskakováním jsem se už pohybovat neuměl.

//Vřesoviště

//loterie

Tlapka mne pobolívala a tak jsem doufal, že se mi to povídání s Kesselem neprotáhne déle, než by bylo úplně nutné. Mírně jsem naklonil hlavu a usmál se na něj, když mluvil o Launee. "Launee, už není Alfou, ale předala smečku novým vlkům... Saturnus a Bianca, jsou něco jako její vlastní vlčata," pronesl jsem. Pokud se tedy nic od dob v močálech nezměnilo. "Ale nemyslím si, že já sám se tam nějak dlouho zdržím... Být někde držený nějak není pro mě," zabrblal jsem. Navíc je to krutě daleko od polí a květin, takže... Ne, nemůžu tam zůstávat déle, než je třeba. Na chvilku jsem vypadl, ale zaznamenal jsem, že se ptá na Borůvkovou smečku. "V borůvkové smečce je všechno v pořádku, jen už jsem tam nechtěl zůstávat a taky v mechové byla Lylwelin a ták," pronesl jsem. "Ale teď jsem svobodný vlk, takže si můžu chodit kam chci a s kým chci," dodal jsem dost nepřesvědčivě o tom, že zrovna tohle by bylo nějakým lákadlem pro mou osobu. Sám jsem už byl starý a v podstatě nemohoucí, ale tak to neznamenalo, že si nemůžu občas vyhodit z tlapky.
Kessel mluvil pak o tom, že smečka by se mi mohla hodit. Přeci jen nejsem nejmladší. "Mohla, ale už nechci zažívat ty nekonečné problémy kolem. Ten nemá rád tamtoho, ten zase onoho, toho už nikdo dlouho neviděl," povzdechl jsem si. "Jsem na tohle hašteření už prostě moc starý, jeden si pak rád najde svůj vlastní úkryt, kde bude do konce svých dní... Nebo si založím vlastní smečku pro důchodce, nebudeme muset řešit žádné hlouposti mládí a vyřešeno... Mohl bych zajít za Životem, ale popravdě na nějaké to mládí už prostě nemám... Navíc je lepší být invalida ve stáří než v mládí," pronesl jsem se smíchem v hlase.
Můj mentor měl hlad. Kývl jsem hlavou. "Půjdu, ale s lovem jako takovým asi moc nepomůžu." Moje tlapka nebyla prostě ve stavu, abych mohl někomu pomáhat s lovem. Nemohl jsem si nic ulovit ani sám bez pomoci magie. Podle všeho si toho moc ze svého působení mimo kraj nepamatoval, což jsem tak nějak chápal. Taky už nebyl nejmladší. Jen jsem tedy znovu kývnul a pomalu se za ním rozešel. Klouzalo to, takže jsem nakonec místo chůze zvolil klouzání se tlapku za tlapkou. "Jsem rád, že se ti daří," řekl jsem jen.

//Dusot

V odpovědi na moje skřehotání se mi dostalo zvolání poměrně malebného. Kessel evidentně uměl se svým hlasem pracovat lépe, než já. Už jsem i viděl, jak se ke mně jeho šedinami prokvetlý kožich blíží. Já ovšem taky nebyl nejmladší. Trochu jako sraz důchodců. Ušklíbnul jsem se, protože mi z mého vlčkovského období zůstal i nějaký ten smysl pro humor a taky smysl pro to, že leč já jsem starý jak chci, Kessel je vždycky starší. Tohle mladší vítězství mě trochu zahřálo a úšklebek se roztáhl do úsměvu, kterým jsem svého mentora přivítal. Když ke mně přišel udělal jsem k němu krok a letmo ho objal krkem na přivítanou. "Rád tě vidím," pronesl jsem a zase se odtáhl, abych se usadil na zem a nadzvedl chromou tlapku, která opět začínala brnět a pobolívat.
Můj náhradní táta se ptal na takové ty obyčejné věci, na které se vlci známých ptají. "Daří se mi celkem dobře," pronesl jsem, což byla vlastně pravda. Narozdíl od jiných jsem byl živ a zdráv. "Rozešel jsem se s Lylwelin, to byla moje partnerka... Nakonec nebyla mrtvá, jak jsem si myslel, jenom se někde ztratila..." povzdechl jsem si a bylo jasné, že mě to pořád trápí. Ten rozchod byl zastíněn tím, že jsem nebyl kvůli dýchání vůně květin z Elysejských polí úplně při smyslech. Ale květiny pomáhaly zapomenout, otuovaly bolest, fyzickou i psychickou. "Momentálně se ochomítám kolem Mechové smečky, ale nevím jestli k nim chci nadále patřit. Už jsem moc starý na tyhle smečkové srandy," dodal jsem. Popravdě jsem byl vždy vlkem pro společnost a smečku a to se neměnilo ani teď. Jen už mne nejspíše nebavilo nechat se táhnout smečkou někoho jiného. "Pustil jsem se do zahradničení a s tím jsem spokojený. Naučil jsem se popravdě vyléčit skoro všechno pomocí bylinek... Ale dost o mě, co ty? Jak se daří?"

//Kierb

Od řeky to byla vlastně hezká procházka na místo, které vypadalo naprosto nádherně. Vkročit do lesa jinde, tak bych si řekl, že je to jen nějaký přelud. Bylo tu pěkně, teplo, útulnu. Docela se mi to tu líbilo. Jak to, že tu není žádná smečka? Takovej hezkej les a nikdo skoro v něm... Teda.... Ucítil jsem pach svého přítele a mentora. Mírně jsem pohodil ocasem. "Auuuuiuiuiusuuuui," rozneslo se moje volání postřelené laně lesem, který se zdál až na mě a mého učitele pustý a prázdný. Doufal jsem, že mu moje volání neutrhne bubínky a že mě pozná, ale popravdě, kolik vlků znělo při vytí, jako by mělo v krku uvězněnou ropuchu? Sedl jsem si na zem, abych dal odpočinout chromé tlapce a tiše jsem vyčkával, jestli Kessel dorazí nebo ne.

//Mechový les

Kráčel jsem po břehu řeky a doufal, že nenarazím na žádné překážky. Noha mi začínala tuhnout a nepříjemný mráz mi pronikal až ke kosti nahoru. Jediné, co bylo opravdu výhodné. Byl fakt, že jsem se nemusel obávat, že bych pocítil omrzliny. I kdybych nějaké měl, chromá tlapka by to necítila. Na druhou stranu můj čenich by si toho asi všiml poměrně brzo. Nic jsem necítil, prozatím, takže jsem si to pajdal zasněženou krajinou dál. Kdo mohl tušit, kam mne zažene počasí, které by se mohlo kdykoliv změnit. Jeden tady pořádně netušil, jaké záměry bude mít matka příroda s nebohými vlky, kteří tu žili. Zatočil jsem proto od řeky více na jihu opět směrem na východ, abych nebyl na otevřeném prostranství kolem koryta.

//Skvělé místo pro život

Najedl jsem se a byl jsem celkem spokojený. Moje tělo zapraskalo, když jsem se zvedl ze země. Měl bych se jít projít, nebo tady zkostnatím. Než jsem se ovšem stihl omluvit Lindase a poděkovat za společnost u jídla, objevila se u nás Bianca. "Zdravím," pronesl jsem k vlčici a usmál se na ni. Mírně jsem dokonce pohodil ocasem, protože jsem ji opravdu rád viděl. "Saturnus šel něco řešit k hranicím," sdělil jsem naší nové Alfě. "A gratuluju," dodal jsem. Pak jsem se protáhnul až mi zapraskala záda. "Pokud vám to nebude vadit dámy, rád bych se šel trochu projít, protože moje záda potřebují rozhýbat," vysvětlil jsem jim a pak se uklonil hlavou. Oběma najednou, protože mi něco říkalo, že bych naštval jednu nebo druhou, kdybych si mezi nimi vybíral, které se ukloním jako první.
Rozešel jsem se směrem na východ. Chtěl jsem zamířit na jih, podel Kierbu, abych se dostal na nějaké teplejší místečko, kde bych si mohl odpočinout a trochu se zahřát. Sníh a zima nebylo nic pro mne. Neměl jsem to rád. A taky bych se mohl stavit na poli, tam bych mohl květiny jen podpořit k růstu a bralo by to méně energie...

//Kierb přes gejzírové pole

"Umím celkem dobře pracovat s rostlinami. Vím, které na co jsou. Které pomůžou na bolest, které naopak uvolní. Jedna zajímavá je třeba na polích... Ta ti přinese dobrou náladu a celkem povzbuzuje zábavu, nechceš abych ji vykouzlil?" navrhl jsem vlčici. Když ji přece vykouzlím pro ni, nebude to tak, že bych ji potřeboval ne? Noha mne zase začínala bolet, ale nebylo to nic strašného, že bych květinu potřeboval na bolest. Přesto jsem po ní toužil. Přičichnout, uvolnit se, zapomenout... Ukousl jsem si sousto a spolkl ho, než jsem odpověděl na další otázku. "Asgaarská smečka je kousek od toho pohoří... Dojdeš k jezeru, pak dolů po řece až k jezírkům a tam," popsal jsem jí cestu, kterou jsem považoval za nejvíce bezpečnou. To už ji ovšem zajímalo něco dalšího. Měl jsem plnou pusu zbytku masa, takže jsem neodpověděl hned. Osobně mi nevadilo říkat všem všechno, nebyl jsem ani dobrý lhář ani se mi lhát nechtělo. Tahle vlčice v sobě ovšem měla něco příjemného. Líbil se mi její zájem o mě i o svět kolem. "Drby úplně asi nemám, ono je to drb, když je to pravda?" zasmál jsem se trochu. V tom mne přerušil vlk, který k nám došel. Pamatoval jsem si ho, ale těžko říct, jestli jsem někdy slyšel jeho jméno. "Zdravím," pozdravil jsem ho s úsměvem a pak se obrátil na vlčici, abych jí odpověděl. "Naposledy mě celkem zaskočilo, že se moje sestra rozhodla stát parnetrkou, matkou a ještěk tomu nahned opustila bezpečí vlastní smečky. To bylo takové nepříjemné zjištění, ale celkem mě to zaujalo... Proč se někdo rozhodne opustit bezdůvodně bezpečí smečky?" vyslovil jsem řečnickou otázku.

Lindasa nebyla z nové Alfy nadšená. To tomu ještě scházelo, pche. Na její reakci nebylo nic zvláštního. Jednoho taková změna ve vedení musí prostě zaskočit. Nechával jsem to tedy být, nerýpal jsem ani se nijak nevyjadřoval. Spíše jsem se zamýšlel nad její rétorikou ohledně rodin. Nemohl jsem sestře nařizovat její osobní záležitosti? Nebo mohl? Měl jsem jí prostě říct, co si myslím rovnou, ale jak když jsem ani netušil, že má partnera a pak vlčata... Bylo pozdě brečet nad spadlou šiškou. Na strom už ji vrátit nešlo.
Došly jsme k masu a já si kousek ukousnul, ale až po tom co se k masu vydala vlčice a vybrala si kus pro sebe. Bylo tuhé, ale rozhodně se ještě dalo pozřít. Pak se Lindasa začala ptát. "Nejsem tu nijak dlouho... Ale s Launee se znám ještě z Maharské smečky. Znám více místních vlků z té doby," pronesl jsem. "Launee se mě ujala... protože jsem léčitel," řekl jsem mezi sousty. Nebylo to úplně jenom kvůli tomu, ale pro betu bylo důležité hlavně tohle a ne moje osobní problémy. Ptala se mě na další smečky. "Na jihu je Sarumenská smečka, pokud vím tak tam jsou ve vedení dvě vlčice. Pak tu máme Asgaarskou smečku, tu momentálně vede můj strýc a jeho synové. Borůvková smečka, tam je ve vedení momentálně moje dobrá přítelkyně Baghý. A pak myslím, že je něco na srázu u moře, ale to nevím jestli je smečka," řekl jsem neurčitě. Od vánoc jsem měl takový pocit, že vím, že tam žije Styx, ale těžko říct jestli se tam jenom usadila s rodinou nebo jestli tam založila smečku nebo to je jenom nějaké její centrum, odkud podnikala výpravy do světa.

"Jeho otec je prvotřídní tuříňák, ale co naděláme," pronesl jsem s úsměvem a pak si jenom povzdechl, protože to bylo to jediné, co se v tenhle moment dalo dělat. Saturnus měl pravdu, mrně si vybralo a snad bude v pořádku. Neměl bych o něm myslet jako o mrněti, však už není tak malinkatý. Pohlédl jsem na Lindasu a pak na Saturna. Vypadalo to, že si ti dva musí urovnat, co se děje, protože vlčice evidentně o změně pořádků nevěděla. Pohlédl jsem na Saturna. "Podívám se po ní, ale jestli to nemá podle tebe cenu, nerad bych extrémně čerpal energii, takže prozatím budu dělat společnost tady Lindase, pokud jí to nevadí." Po lese se pohybovala spousta vlků a mě bylo jasné, že Saturnus by asi chtěl běžet. "Moc děkuju za tvou pomoc s nimi," poděkoval jsem ještě jednou. "S Lindasou snad najdeme jídlo už sami, jestli musíš běžet," dodal jsem s úsměvem a začal pomalu pokulhávat směrem k úkrytu, kde mělo být údajně ukryto nějaké to jídlo. Trochu jsem doufal, že jde Lindasa se mnou, protože jsem si s ní chtěl promluvit.
"Mohla bys dělat prosím společnost starému invalidovi? Byl bych ti za to vděčný," řekl jsem po pár krocích a ohlédl se na vlčici s úsměvem, než jsem se začal zase šourat směrem k úkrytu.

Saturnus byl jako vždy rozumný. Věděl jsem, že by Etneymu neublížil. Usmál jsem se na něj s vděčností v očích. Lindasa se zase bránila tím, že jenom naše přítomnost jí zabránila to zkoncovat rychle a po svém. "Rodinu si jeden nevybere," pronesl jsem. "I když on není pokrevní," dodal jsem ještě, abych nějakým způsobem nepřiměl jednoho nebo druhého si myslet, že jsem taky nevychovaný. "Snad to přes zimu zvládnou, nerad bych o sestru a její vlčata přišel," povzdechl jsem si. "Jeden by řekl, že si po tak dlouhé době zvyknu, ale rodina je rodina." Moje věty pomalu ztrácely smysl, ale nebylo to tím, že bych se zase poddával svému opojení z vůní květin, ale bylo to kvůli bolesti.
Lindasa podotkla, že bych nemohl s tlapkou lovit. Jen jsem naklonil hlavu na stranu. "Jsou i jiné způsoby lovu, ale máš asi pravdu, začínám být dost unavený," odvětil jsem jí. Saturnus to naštěstí zachránil tím, že je někde maso u úkrytu. Pak už jen mluvil s Lindasou, která se sháněla posvých známých. Launee údajně taky neviděla. Trochu mne to mrzelo. Byla to poslední, co mne tady nějak drželo.Možná to je spíš k pláči. Ze Saturna bylo cítit napětí. Rozhodl jsem se, že nebudu odpovídat za něj, ale že bych mohl pomoci Lindase. "Mohl bych Launee najít, pokud budete chtít. Mám takovou magii, která to svede... Ale... Asi pak budu hodně unavený," pronesl jsem. Mohl bych nabídnout, že ji půjdu hledat, ale bylo mi jasné, že pěšky bych ji nenašel. Magie by mohla pomoci spíše.

Když jsem mluvil já, Reo se na mě mračil. Trochu mě to rozesmutnilo, protože jsem se mu přece tolik věnoval a měl ho nepokrytě rád. Nemohl jsem za to, že zkušenost mi velela říct to, co si myslím, než bude pozdě a někoho ztratím. Etney ovšem moje slova odpálkoval v několika větách. "Měl by ses o ně postarat líp, než jak by se měla u strýce ve smečce. Protože kdyby se náhodou sestře nebo jejím vlčatům něco stalo... No řekněme, že zima a hlad nejsou to nejhorší, co existuje ," řekl jsem a kývnul na Etneyho hlavou. Byla to výhružka? Ale jistě, že byla. Tohohle vlka jsem neznal. Byl to partner sestry, to v ní jsem měl důvěru, že se o své potomky postará. Jeho jsem neznal, on tu důvěru neměl. Trochu jsem doufal, že moje výhružky se neminou účinkem, i když těžko říct. "Škoda jen, že Crowley pro tebe důležitější nebyl," neodpustil jsem si malinkaté rýpnutí. Věděl jsem, že jedno z vlčat zůstalo v Asgaarském hvozdu a věděl jsem i, že jedno se jim nejspíše ztratilo, protože o tom mluvili, když mi hodili vlčata na krk. Ciri... ta se zase ztratila mě. Ale jestli to byla ta sestra, o které padlo slovo nebo jestli to byla ta, která se ztratila před tím, jsem netušil. Jen z tohohle faktu, že jedno vlče nechali v lese a zbytek přesídlili mi bylo smutno. Já bych nedokázal nechat Flynna nebo Heather v maharské smečce, i kdyby si to nakrásně přáli. Prostě bych zůstal a trpěl jako pes, pro ně. Jen aby se oni měli dobře. Měl jsem štěstí na dobré známé, kteří nás přijali jinde.
Malý se rozhodl a já věděl, že to nebude mít lehké. Něco mi říkalo, že letošní zima se ještě pořádně přihlásí o slovo. Snad to zvládne. Musím v to doufat. Usmál jsem se na Reonyse. "Měj se dobře Reo a hlavně nezapomeň, že když už umíš lovit, tak musíš být pořádný lovec a ulovit něco i pro sestřičky, až je potkáš," pronesl jsem a kývl mu na rozloučenou. "Sbohem," dodal jsem jenom, jak jsem sledoval jejich odcházející pozadí.

Mou pozornost upoutala Lindasa, která se představila poměrně obšírně. Bylo evidentní, že je na svůj rod hrdá a já jsem si nemohl odpustit menší šibalské zacukání koutků. Nevím proč, ale vždycky jsem měl rád dominantní vlčice. Lylwelin toho byla přímým důkazem. Na druhou stranu možná proto mi to nikdy s nikým a nikde neklapalo, byl jsem prostě moc podpantoflák a to většinou tyhle dominantní vlčice nemuseli. Ale kdyby mě bylo o pár let méně a jí o pár let více... "Děkuju," poděkoval jsem vlčici i Saturnovi. "Že jste je hned nevykousali za hranice, i když by si to možná zasloužili za sovu nevychovanost," pronesl jsem, protože mi bylo jasné, jak musí působit když se dospělák ani nerozloučí. "Meinere? Toho si moc nepamatuju, ale jídlo bych mohl nějaké případně obstarat, stejně mám taky sám hlad," nadhodil jsem, když se lesem rozlehlo vytí. Rozhodně jsem to nechtěl jít řešit, takže jsem nechal na Saturnovi a Lindase, který z nich se rozhodne běžet za voláním.

"Omlouvám se," pronesl jsem k Lindase. "Nechtěl jsem tě znevažovat, jmenuji se Sigy," dodal jsem a omluvně se vlčici uklonil hlavou. Nedošlo mi, že se jedná o betu. Tak málo vlků ze smečky jsem znal. Znám všechny, co přišli z Maharského močálu, ale tahle s námi tenkrát nebyla. Ohlédl jsem se na Saturna, který zde byl Alfou, ale o tom pravděpodobně vlčice ještě nevěděla. Nehodlal jsem ovšem jeho věci vyřizovat za něj. Obrátil jsem se k Reonysovi. "Vlčíšek nám plní tajná přání, pokud jsme byli během roku hodní. V zimě ti pak nadělí, co si zasloužíš," odvětil jsem mu na jeho otázku, kdo ho takto obdaroval. Byl jsem rád, že ho můžu naučit i tyhle vlčkovské povídačky. Sám jsem na Vlčíška nevěřil, podle mě to byl jen přestrojený Život.
Reonysův otec na mne začal chrlit informace. Mluvil o tom, že Ciri už mají, že je s mou sestrou. A pak taky o tom, že se rozhodli "usadit" v Cedrovém lese. Mírně jsem nakrčil čenich. Nevěděl jsem, že je tam smečka, ani jsem si nemyslel, že by Etney použil tenhle výraz, kdyby tam smečka byla. "Takže jste si vybrali náhodný les a tam se rozhodli zůstat?" zašeptal jsem si spíše sám pro sebe, protože mi moje myšlenky utekly na jazyk. Nechtělo se mi věřit tomu, že se rozhodli se sestrou pro takovou hloupost. Prostě si vybrat nějaký les a děj se vůle vlčí? Nebo ještě že si vyberou les hned vedle velkého jezera, kde to potáhne celou zimu chladem. Obrátil jsem se k Saturnovi zoufalým pohledem. Nechtěl jsem, aby můj synovec někde zmrznul. Pak jsem se obrátil k Reonysovi, který na mne házel šibalský pohled a bránil se. "Mě hubený nepřijde," pronesl jsem. "A jestli ti přijde hubený teď, co v zimě? Nemáte smečku, jste sami dva a máte kupu vlčat. Zima bude dlouhá a krutá... Sám jsem jich zažil spoustu venku, bez smečky. Není to nic, co bych přál malému vlčeti," dodal jsem a pak se podíval na vlčici, která začala vyhánět Etneyho i Reonyse. Pohledem jsem přejel z otce na syna, na kterém se můj pohled zastavil. "Reo, teď je rozhodnutí na tobě. Vzpomeň si o čem jsme mluvili a rozhodi se sám, věřím tomu, že ať se rozhodneš jakkoli budeš si za svým rozhodnutím stát a budeš se rozhodovat nejen srdcem, ale i hlavou," řekl jsem vlčkovi a šťouchl do něj čenichem. "Ať se rozhodneš jakkoli, já tě budu mít vždycky rád," pošeptal jsem vlčeti do ucha, když jsem se odtáhl. Nechtěl jsem vlastní betu zdržovat tím, že by tu s námi musela postávat, takže jsem se stáhl a jen čekal, jak se Reonys rozhodne. Zda půjde s Etneym nebo zda zůstane se mnou.

Reonys byl opravdu chytrý vlček. "A nebylo by lepší předcházet tomu, aby někdo chtěl tvým blízkým ublížit?" pronesl jsem trochu kontroverzní otázku, abych v něm probudil myšlenku na to, že konflikt může vyřešit i před tím, než k němu dojde. "Každý, kdo pomůžívá magie v neprospěch ostatních, tím jenom maskuje vlastní slabosti. Pokud jsi silným vlkem, nepotřebuješ své blízké bránit magií, ale stačí ti k tomu tvůj vlastní rozum," dodal jsem a mírně se na vlčka usmál. Přešlápl jsem. Chromá tlapka začínala být zase ztuhlá, stejně jako jsem cítil, že i moje tělo vyplavuje blahodárné vlivy květiny z organismu. Nebylo to příjemné, ale bylo to nevyhnutelné.
Další rozpravu byla také nepříjemná a taky nevyhnutelná. Saturnus se rozhodl moje slova podpořit z pozice Alfy. Usmál jsem se na něj a pokýval hlavou. "Tobě i sestře gratuluji, zasloužíte si to. Pro smečku jste toho udělali hodně a pro Launee s Therionem jste byli jako vlastní vlčata," dodal jsem a pohodil ocasem v radostném gestu. Byl jsem rád, že Saturnus a jeho sestra konečně našli nějaké místo, které mouhou považovat za vlastní. Nepokrytě jsem doufal, že do té své rodinky počítají i mě, i když jsem se úplně necítil být členem smečky. Popravdě jsem ani žádným členem smečky být nechtěl. Už ne. Chtěl jsem být jenom tím, kdo je pro smečku prospěšný, ale není k ní připoután povinnostmi. Pohlédl jsem zpět na synovce, protože mělo přijít těžké rozhodnutí. Kéž by měl aspoň nějakou památku na mě...
Reonys mezitím nalezl ve sněhu křišťálek, který se mu hezky omotal kolem těla na stužce. Že by Vlčíšek letos naděloval dárky takhle brzo? Usmál jsem se na Rea. "To ti určitě daroval Vlčíšek, přál jsem si pro tebe něco na památku," pronesl jsem k němu a pak zvedl hlavu. Cítil jsem pach Reonysova otce a bylo mi jasné, jak to bude pokračovat. Vlček se hned rozeběhl k hranicím, kde už stál Etney a vlčice, jejíž jméno se mi nevybavilo hned. Pohlédl jsem na Saturna "Dojdu tam," prohodil jsem k němu. "A děkuju, za všechno," dodal jsem ještě a vyrazil pajdavým krokem ke skupině.

Etney a jeho dozorce stáli na hranicích. Bylo od něj velice slušné, že se rozhodl zůstat na okraji a nelezl do smečkového prostoru. Reonys se na otce velice těšil, což projevoval nejen svým postojem a chováním, ale i slovy. "Zdravím," pozdravil jsem nejprve čokoládovou vlčici a kývl jí na pozdrav, pak jsem pokývl hlavou i na Etneyho, kterého objímal Reonys. "Toto je můj švagr, postarám se o to, pokud máš něco jiného na starosti," pronesl jsem k vlčici s úsměvem. Nechtěl jsem jí přidělávat práci. Na druhou stranu, tohle byla její práce, takže pokud chtěla zůstat nehodlal jsem jí bránit.
Všiml jsem si, že Reonys v zápalu vítání otce ani nepozdravil. "Reo? Nezapomněl jsi říct něco tady slečně?" pošťouchl jsem ho trochu verbální výchovou. Byl dost chytrý na to, aby mu došlo, na co zapomněl. Kdyby tu byl Flynn asi bych mu to řekl rovnou, ale Reonys byl více jako Heather. Přemýšlivý, jen možná víc zbrklý než bylo zdrávo.
Pak jsem obrátil svou pozornost na Etneyho. "Jsem rád, že jsi nás našel," řekl jsem. Ještě jsem ho moc neznal, takže jsem se snažil vystupovat co nejzdvořileji, ale ne moc familiérně. "Kde je sestra?"

"Normálně nejde," řekl jsem Reonysovi, abych trochu zklidnil jeho nadšení. "Já osobně umím některé věci, které jiní vlci neumí. Každý v sobě může objevit předpoklad pro magii, která je přímo specifická pro něj. Magii, kterou nikdo jiný neumí ovládat... A já jsem přesvědčený, že ty jednoho dne takovou magii taky objevíš, musíš se jenom snažit a pomocí magie nikomu neubližovat," rozptýlil jsem případný smutek tím, že jsem ukázal neochvětnou důvěru v jeho vlastní schopnosti a to, že jednou svou magii objeví. Taky jsem mu ovšem chtěl nenápadně naznačit, jakým směrem by se měl se svou magií ubírat. Chtěl jsem, aby magií konal jedině dobro a nic jiného. "Magie můžeš použít i k tomu, abys někomu ubližoval nebo je použil na něj, když sám nebude chtít. A to je špatné... Špatné je, když někdo dostane magii, kterou sám neovládá a způsobí tak bolest jiným. Ale nejhorší vlci jsou ti, co to udělají záměrně," dodával jsem. "Například číst někomu magií myšlenek na co myslí, se může náhodou stát, ale dá se naučit to blokovat postupně. Nebo když někoho přímo ovládneš magií příkazu, aby udělal něco, co nechce, to je opravdu hodně špatně." Chtěl jsem z něj vychovat správného vlka. Vlka, který rozumí tomu, že magie jsou sice přínosem, ale i nebezpečí. Povedlo se mi to u Flynna i Heather a doufal jsem, že to naučím i Reonyse. Dokud můžu...
Připojil se k nám Saturnus, který byl tak moc hodný na Reonyse, ale já popravdě chtěl dořešit ještě něco dalšího. Strašlivě rád, bych si vlčka nechal u sebe. Měl jsem rád jeho matku, byla to moje sestra a obětoval bych pro ni hodně, ale věděl jsem, že ona má svůj vlastní život s vlkem, kterého jsem popravdě ani moc neznal a že říkat jí, že by něco neměla dělat by se setkalo jedině s odporem. Mohl jsem ovšem zabránit tomu, aby se něco stalo Reonysovi. Mohl bych ho ochránit. Možná za to mohl i fakt, že jsem byl trochu omámený. Kdybych přemýšlel racionálně, došlo by mi že tohle není dobrý nápad. "Nic konkrétního jsem nepotřeboval, jen jsem chtěl představit Reonyse někomu novému," usmál jsem se na Saturna, který se ptal i Reonyse na pár velice zajímavých otázek. Reo by tu zůstal rád, jeho hlas byl plný nadšení, když říkal, že by tu rád zůstal, ale já se rozhodl, že mu budu muset všechno znesnadnit. Nechtěl jsem. Ale musel jsem. Pohlédl jsem na Reonyse. "Reo, já vím, že máš moc rád svoje rodiče a sourozence, ale opravdu nechceš zůstat už napořád se mnou tady v mechové smečce? Mohl bych tě naučit spoustu věcí o květinách a bylinách, Saturnus by ti určitě ukázal jak lovit," pronesl jsem a pohledem koukl na Saturna a doufal, že mne podpoří. Nechtěl jsem, aby šel Reonys hledat rodiče a pak s nimi trávil čas v nějaké zmrzlé noře, kterou snad stihli vykopat. Vlče potřebovalo pořádnou smečku. Mechová mu mohla nabídnout spoustu věcí. "Blíží se zima a i když bych tě tu měl rád přes ni, myslím že Alfě by se nezamlouvalo, kdybys tu byl přes zimu a pak se hezky vydal za rodiči. Nebylo by to fér ani vůči ostatním členům smečky, kteří by se s tebou dělili o potravu," vysvětloval jsem mu. "Někdy je to tak, že i když je někdo náš rodič, tak nedělá rozhodnutí pro náš prospěch. Někdy se rodič sice snaží, ale ukousne si moc velké sousto. Tohle přesně se stalo mě. Když jsem byl malý, moje matka, tvoje babička, odešla..." Nechtěl jsem říct, že zemřela. "A tvůj děda z toho byl moc špatný, ale jeho smutek ho připravil o schopnost se o mne postarat. Ale já si našel vlka, Kessela, který se stal mým tátou, takovým kterého jsem potřeboval. Učil mě všechno, co znám a umím. Byl mi oporou a i dnes za ním chodím pro radu a jen tak, popovídat si. Neznamená to, že můj opravdový otec, už jím není. Vždycky bude moje pokrevní přbuzný, ale stejně tak Kessel už navždycky bude mým tátou," domluvil jsem. Chtěl jsem mu ukázat, že nemusí zanevřít na rodinu úplně. Ale že má možnosti. Může si vybrat, podle toho jak bude sám chtít. "Každá volba je těžká, ale já bych byl rád, aby ses rozhodl rovnou. Potřebuju vědět, jestli se mám snažit jít s tebou hledat tvé rodiče, abych jim tě vrátil nebo jestli půjdeme lovit veverky a poznávat nové členy smečky. Jsi už dost velký Reo, došel jsi semnou až sem a já vidím, že jsi chytrý a schopný vlk, který by toho mohl jednou hodně dokázat a tak je rozhodnutí jenom na tobě." Slova jsem vyslovil milým, ale vážným hlasem. Chtěl jsem, aby si uvědomil, že za svůj život nese sám odpovědnost. Že není malé vlčátko, které bude život šetřit. Chtěl jsem, aby se rozhodl sám a za svým rozhodnutím si stál. Teď už stačilo jen čekat. Pohlédl jsem na Saturna s mírným smutkem v očích. Bál jsem se, že mě Reonys odmítne, protože jsem se bál o něj. Za to cestování s ním mi přirostl k srdci víc, než jsem chtěl.

//Lucy nemůže vědět, že je Sigy v mechové smečce, protože to nikomu neřekl, nevím jestli Lucy vůbec říkal, že byl před tím v Borůvce, ale rozhodně nemůže Lucy vědět, že je ve smečce na severovýchodě (aka v mechu)