Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Maharské močály přes Tanebrae

Dorazil jsem podél řeky do cíle. Bylo celkem teplo, ale ještě to nebylo nejhorší. Písek už ovšem začínal pálit do tlapek. Rozhodl jsem si na chvilku odpočinout a tak jsem si sedl na zem. Flynn mi pomalu sjel ze zad a stočil se opět do klubíčka. Abych mu vytvořil trochu stínu a sobě se Styx taky, nechal jsem ze země vyrůst palmu. Už jsem ji kdysi dávno viděl, ale snažit se ji udělat po paměti bylo celkem složité. Nakonec z toho byla malinkatá palmička, která měla křivé listy, skrz které občas proniklo slunce. "Aspoň něco," povzdechl jsem si s úsměvem a zhluboka oddechoval. Můj kožich byl sice světlý a slabý, přímo připravený na letní teploty, ale táhnout se sem se synkem na zádech rozhodně nebylo to nejlepší.
"Všichni se měníme," shrnul jsem to nakonec, když vlčice poznamenala, že už není tím co bývala. "Minulost je minulost, důležité je jak se s ní popasujeme a co změníme, abychom se mi i ti nám nejbližší cítili co nejlépe. Třeba se jednou někde usadíš, možná sama nebo s s někým a ostatní pochopí, že ses změnila," dodal jsem, abych ji povzbudil. Pokud bylo pravdou, že dřív byla nebezpečná, ale teď už ne, chtěl jsem tuhle její změnu k lepšímu jen a jen podporovat. Pohlédl jsem směrem k cestě, která vedla na horu. "Možná bychom měli vyrazit teď, než se všechno rozpálí," prohodil jsem, ale nezvedal jsem se ze stínu. Byl jsem pořád moc unavený.

//Náhorní plošina přes středozemní pláň

Kráčel jsem pomalu dál. Záda už mne trochu bolela, ale říkal jsem si že to zvládnu. Pak bude čas odpočívat, ale teď ještě ne. Na moje slova reagovala až apaticky. Takže to je pravda! Normální vlčice by reagovala šokem nebo by se aspoň snažila bránit. Možná by i řekla, že natrhne zádel těm, kteří to o ní prohlašují. Styx ovšem prohlásila, že na každé povídačce je trochu pravdy a olízla se. Pocítil jsem mírný strach. Flynna jsem měl pořád na zádech, takže bych rozhodně nemohl utíkat. No mohl bych použít magie, ale já byl celkem pacifista. Obezřetnost je na místě. Pokračoval jsem dál v chůzí. "A tobě to vyhovuje? Být taková... Ta o které si říkají ostatní to nejhorší? A pravděpodobně právem?" zeptal jsem se jí. Když už jsme tohle téma nakousli, proč v něm nepokračovat.
Obrátil jsem mírně směr, abych nás stočil směrem k řece, která vedla k Životovým horám. Znal jsem močál jako svoje tlapky, takže jsem se nemusel bát, že zabloudím nebo někam zapadnu. Na druhou stranu bych tu mohl nechat Styx. Zavést ji do močálů a pak zmizet. Sama by se ven nedostala. Zahnal jsem myšlenku zamrkáním a poslouchal její hlas. "Wizku je celkem milá vlčice. I když mi přijde trochu moc ustaraná," řekl jsem s úsměvem. "Ale kdo v zimě a těsně po ní není, že jo." Bylo zajímavé slyšet, že se tenhle lepkavý blivajz, který k sobě vlky táhl, rozhodl přitáhnout k sobě zrovna Wizku a Styx.
"Mám vyhlídnutých pár místeček, kde by to šlo. Ale ještě jsem se pořádně nerozhonudl. Život by mi mohl poradit, on má květiny rád," prohodil jsem s úsměvem a v podstatě na její otázku neodpověděl určitě. Já věděl přesně, kde budu mít svou zahradu. Z bezpečnostních důvodů jsem to ovšem nechtěl nikomu říct. Nerad bych pak sledoval, jak mi někdo zničil mé životní dílo. Pokračoval jsem podél řeky na jih.

//Narrské kopce přes Tanebrae

//Mušličková pláž přes nějaký les tam

Slova o neškodnosti kopretiny jsem nechal bez poznámek. Měl jsem, co dělat s ládováním Flynna na svá záda a pak s pomalým přesunem po písku. Její otázku už jsem ovšem ignorovat úplně nemohl. "No," broukl jsem nejprve a snažil se trochu urovnat, co jí vlastně na to chci říct. "Nejdřív je asi nutné říct, že mě před tebou varoval nejen můj strýc, ale i dobří přátelé," řekl jsem s klidem. "Prý kradež a žereš vlčata." Pokradmu jsem se na ni podíval, jak bude reagovat na tak příjmé obvinění. "Ale popravdě, nejsem si úplně jistý, že by to byla pravda. Možná jsi trochu víc od rány a nepříjemná jak osina v zadku, ale ke mně ses chovala mile a vlčata jsi mi nesežrala. Navíc pokud ses tak chovala k Elise, tak ta si to zaslouží. Jestli tady někdo žere vlčata, tak je to ona. I když ona asi žere i dospěláky," prohodil jsem se smíchem. S šedou jsem měl několik nevyřízených účtů ještě z dob, kdy jsem byl malinkaté vlčátko. "Rád si dělám o ostatních svůj vlastní obrázek," dodal jsem ještě a usmál se na vlčici, která kráčela vedle mě.
Mírně jsem zvolnil tempo, protože Flynn byl už celkem dost těžký. Nevadilo mi se s ním tahat, ale já měl už tak problém chodit rychle i bez jeho kil na zádech. Nechat jsem ho tam ovšem nemohl. "Ale, potkali jsme vlka a vlčici. Prý je něco magicky spojilo ocasem vlka ke krku vlčice. Flynn jí chtěl pomoct a šáhl na ni. Pak se mu z ocásku stal zaječí ocásek, ale teď už je zase normální. Hádám, že ho prostě jenom ta všechna magie moc vyčerpala," řekl jsem s dost klidným hlasem. Byl jsem rád, že je syn normální a jeho ocásek vypadá jako dřív. Pokud jediným následkem bude to, že se bude muset nějakých pár dnů prospat, byla to cena, která mi přišla přijatelná. "Navrhuju vzít to na sever k močálům a pak podél řeky, nebudeme se muset aspoň brodit přes ni," prohodil jsem ke Styx a zamířil na severovýchod.

//Maharské močály přes Středozemní pláň

Byl jsem trochu unavený, ale spíš jsem se chtěl proležet než přímo spát. Nedávno jsem se vyspal do růžova a trocha energie ve mně pořád byla. Podíval jsem se na Styx, které řetízky na krku cinkaly. "Je hezký, že se staráš," broukl jsem jenom, když se mi pokoušela vysvětlit, co myslela tím, že Flynn a Heather vezmou čáru. Obrátil jsem pohled zpátky k vlčeti, které pořád spalo. Tenhle malinkatý prďola toho naspí víc než dost. Měl bych ho vzít k Životu, aby mu něco vyvedl s tím zaječím ocáskem. Při bližším zkoumání vlčete mi ovšem došlo, že už žádný zaječí ocásek nemá a místo něj má normální oháňku. Ze srdce mi spadl velký kámen. Na mých plánech se ovšem nic moc neměnilo. Chtěl jsem se zeptat na Lylwelin a tak...
Vrátil jsem se myšlenkami zpět ke Styx. Vypadala uraženě. "Takhle jsem to nemyslel. Nemluvil jsem o tvém vzhledu, ale tom že jsi chytrá a dobře se mi s tebou povídá, což je tady celkem vzácnost," prohodil jsem, abych trochu odčinil to, jak má slova nejspíš vyzněla. Těžko ovšem říct, jak si to přebere Styx. Ohledně Borůvky věděla. Nepřekvapovalo mne to. Špatné zprávy se tu šířily rychleji než blechy. Jako by každý chtěl vědět, co postihlo souseda a ještě to třeba překroutit. Její zájem o zahrádku a především o kopretinky mne zaujal. Neřekl bych, že zrovna ona bude nějak květinová. "Jistě že," broukl jsem. Chtělo to trochu více soustředění, ale kousek od mé tlapky vyrostla z písku jedna jediná kopretina. "Já z těla horkost vyháním, od parazitů pomáhám. V listech spoustu síly mám." Mírně jsem zavrtěl hlavou, abych přestal naslouchat volání kopretiny.
Vlčice po mém boku mezitím začala mluvit o tom, jak není smečková. Jako by mi nahrála na to, na co jsem se jí chtěl zeptat. "Doneslo se ke mně pár věcí. Prý nejsi úplně tak milá ke všem, hlavně ne k vlčatům," broukl jsem opatrně a pohledem mrkl na Flynna. "Rád bych vyrazil k Životu, pokud chceš jít s námi," dodal jsem pak a opatrně se začal zvedat, abych jí neshodil do písku. Nechtěl jsem působit nevychovaně, ale tady na pláži jsme byli už moc dlouho. A i když mi teplý mořský vzduch pomáhal na tlapku, musel jsem se s ní pohybovat, aby nezatuhla. Velice opatrně jsem se zvednul a mírně zavrávoral, když se chromá tlapka dotkla země. Pak jsem přešel ke spícímu vlčeti a s velkým úsilím si ho hodil na záda. Neprobral se. Pomalým krokem jsem vyrazil pryč. Těžko říct, zda mne Styx následovala. Byl bych rád kdyby ano, ale rozhodně jsem ji nehodlal nutit. Chtěl jsem jít k Životu, zeptat se ho na Lylwelin a na květiny, ve kterých byl odborníkem.

//Náhorní plošina přes les ztracených duší

Styx pronesla s potěšením, že otce už kdysi viděla. "Pěkná náhoda," broukl jsem. I když byla pravda, že ten kdo se setkal s mým otcem na něj asi jen tak rychle nezapomínal. Můj otec byl... originál. Zastříhal jsem pobaveně ušima, když vlčice prohlásila, že mi není víc jak šest zim. "Šest a půl z toho k tomu," prohodil jsem se smíchem. Sice mi zalichotilo, že si myslí, že jsem tak mladý, ale já se za svůj věk nestyděl. Byl jsem rád, že mám svá pomatená mladá léta za sebou. Tenkrát jsem pobíhal s Coedenem a padal na území smeček jako pytel brambor. Byla to zábava, ne že ne, ale rozhodně bych si to nechtěl zopakovat.
Flynn a jeho odchod... to by mě zlomilo. Zhluboka jsem se nadechl. "Vím, že jednou odejde a najde si vlastní partnerku, bude mít vlčata a možná i smečku jinde než já, ale nemyslím si, že by mne moje vlčata nadobro opustila," řekl jsem jí rázně. Mohla zkoušet můj vztah k nim nahlodat jak chtěla, ale tohle bylo neměnné. I kdyby mi jeden z nich zarazil drápky do hrudníku a zabil mě, pořád bych je měl rád. Takový už jsem byl. Mohli jste mne mlátit, kousat nebo mi odpírat duševní pohodu, ale pořád bych vás měl rád. Vlčice sjela na zem po mém boku. Mírně se při tom o mě otřela a já uvnitř zatetelil.
Mírně si ze mě utahovala, ale já se snažil si to nebrat. "Přátelství s takovouhle vlčicí je víc než ž dost," odvětil jsem jí s úsměvem. I když jsem byl vlk, samec, potřeboval jsem občas taky trochu té něhy a špásování, nechtěl jsem Styx úplně zatahovat do vlastních problémů. Navíc kdyby se Lylwelin někdy vrátila, což jsem sice pochyboval, ale kdyby, nerad bych aby zrovna Styx ublížila. Působila dojmem, že si sama už prošla peklem a další rozhodně nepotřebovala. Přešel jsem taky do lehu vedle ní, protože mě už začínala bolet chromá tlapka. "Ještě jsem to úplně nerozmýšlel, ale s květinami a rostlinami obecně, mi to jde velice dobře. Nedávno jsem pomohl v borůvkovém lese porostu, aby se vše zalesnilo tam, kde Smrt způsobila poušť," začal jsem se trochu vytahovat. "Navíc ke mně květiny mluví, i když to zní zvláštně. Dokážu najít léčivé květiny, ale i jedy. Rád bych si založil zahtádku a tam pěstoval bylinky pro vlky, kteří je budou potřebovat," podělil jsem se s ní o svůj plán. "A co ty máš v plánu? Budeš prozkoumávat nová místa? Nebo ses rozhodla už usadit?" začal jsem opatrně vyzvídat.

Styx vyřkla nějaké jméno. Jen jsem nakrčil čenich. Těžko říct, zda to byl ten vlk s křídli nebo ne. Ale věřil jsem jí. Jako tulačka to tu musel mít zmapované lépe než já. Taky jsem to tu dřív lépe znal. A znal jsem tolik vlků... Kdo ví kde jsou teď. "Hnědý vlk s šedinami, ale ne abys mu řekla, že jsem naznačil, že je starouš až ho potkáš. Sám mám co říkat. Má zelené drápky a na tlapce zelenou srst částečně," pokusil jsem se otce popsat, ale on se těžko popisuje. Jak momentálně vypadal jsem říct nemohl. Pokud vůbec ještě byl na téhle zemi. Mírně jsem se otřásl a zadoufal, že pokud by otec zemřel, někdo by mi to přišel oznámit.
"Jasně, ty zlodějko," zasmál jsem se nad tím, že bych někdy měl svou šišku ztratit. Byla v podstatě spojená se mnou samým. Rozhodně bych ji neztratil jen tak, musel bych ji někomu dát nebo u toho umřít. Jiná varianta se nanabízela.
Její slova o Flynnovi a Heather mne torchu bodla u srdce. Nedokázal jsem si představit, že by mne vlčata opustila. "Heather se možná za nějakým dobroružstvím vydá. Je až moc chytrá na to, aby se usadila v rodné smečce na trvalo. Flynn." Pohlédl jsem na syna a pak se pohledem vrátil na moře. "Ten se jen tak nikam nevypraví. Je sice dobrodružný, ale... pomalejší," dodal jsem opatrně a potichu, aby to třeba synek nezaslechl. Bylo ovšem pravdou, že narozdíl od dcerky toho synek moc nepobral.
Naslouchal jsem hlasu, který se kolem mne točil a motal. Něco ve mě mi říkalo, že bych jí na to neměl skákat, že tady něco nehraje. Na druhou stranu se ve mne probouzela zvědavost, která jako by se brala z nějakého venkovního zdroje. Pohlédl jsem jí do oček a snažil se zvědavost ignorovat. No tak! Jsi silný a věrný vlk! Neotočíš se za první prdelkou, která si k tobě sedne! Napomínat sám sebe bylo ovšem pořád těžší a těžší. Jako by něco chtělo, abych selhal. Abych zapoměl na Lylwelin a na věrnost, kterou jsem jí slíbil. Však ona mne taky opusitla ne? Sledoval jsem Styx pohledem, naprosto ztracený v jejích očích a slovech, než přerušila spojení a odvrátila pohled. Mírně jsem zaklonil hlavu a zamrkal, abych se vrátil tlapkama na zem. "Aha," povzdechl jsem si trochu smutněji, než jsem zamýšlel. Vyletělo to ze mne jako by nic. "Ehm... No... A..." zakoktal jsem se mírně, což u mne nebylo obvyklé. "Aha, ty myslíš jako kamarádi?" Musel jsem znít jako naprostý idiot a uvědomil jsem si to přesně v ten moment, co jsem tu větu dořekl nahlas. Bože já jsem takovej dement. Jasný že chce jenom kamaráda, co by taky chtěla jinýho. Já jsem takovej vůl! Tenhle pocit jsem měl naposledy jako mladší vlk. O hodně mladčší. Jeden by řekl, že z téhle trapnosti se vyroste, ale evidentně ne. Nejradši bych se šel někam zahrabat.

Styx promluvila o okřídleném jako by ho opravdu znala. "Och tak to je ze smečky mého otce... Jméno už si nepamatuju, jen to jak si na něj otecstěžoval, ale on si stěžuje na každého. To už patří ke stáří," uchechtl jsem se a tvář se mi stáhla v úšklebku. Tátu jsem měl rád, ale bylo mi jasné, že trochu senilní. Občas jako by se mračil na všechny a všechno. Jak na ten svůj pesimismus utáhnul Lennie mi zůstávalo záhadou. Asi musí mít jiný přednosti, když na něj vlčice takhle táhnou. Zastříhal jsem ušima.
Její přívěsky byly zajímavé. Patřily jiným vlkům. "Asi je tu víc zapomětlivců jako já. Naštěstí moje šiška mě nikdy neopustila," prohodil jsem. Ani mi nepřišlo divné, že přívěsky na jejím krku jen tak někdo neztrácí. Většina vlků na svoje malé ozdůbky nedá dopustit, protože jsou pro ně tou největší cenností. Já v tom ale nečuchal nic nebezpečného, ale jenom normální zapomětlivost nebo ztrátu dané věci. "Och... Ne neomlouvej se," řekl jsem omluvným hlasem. Sice mne její chování zaskočilo, ale zase jsem jí nechtěl úplně odstrkovat. Něco na tom být si s někým dospělým takhle blízko, hlavně s vlčicí, po tak dlouhé době... Něco na tom prostě bylo. Ale no tak! Snažil jsem se potlačit cokoliv, co by mohlo vyrůst z tohohle malého gesta, které projevila.
Snažila se mě přesvědčit, že bych neměl litovat toho, co bylo mezi mnou a Lylwelin. "Asi máš pravdu. Každá věc nás někam posune... A aspoň mám teď Flynna a Heather. I když zvládat je sám bude... No řekněme, že to bude náročnější, ale nějak se to zvládne," prohodil jsem s mírnou únavou v hlase. Bylo to vážně náročné. Jen jsem doufal, že Heather je doma v bezpečí, když tu courám s Flynnem.
Slunce už usedalo na vodní hladinu. Bylo to něco nádherného a neuvěřitelného. Viděl jsem mnoho západů slunce. Západ slunce v lese, v horách, na poušti. Viděl jsem nořit se slunce do jezera, ale nikdy to nebylo takhle úžasné. Voda se odrážela jako zrcadlo a dokonce i vlny se mírně uklidnily, jako by ztratily dech tou nádhernou. Styxina věta na mě zapůsobila. Nikdy bych ji nehádal na romantičku. Zdála se jako silná nezávislá tulačka. "Myslím, že to chceme taky tak nějak všichni, ale ne všichni si to umíme přiznat," broukl jsem a sledoval dál slunce na vodě. Vlčice po mém boku náhle pronesla několik vět. Usmál jsem se na moře. "Ale prosím tebe. Ty jsi mladá, hezká a inteligentní... Každý vlk nebo vlčice, na koho si prostě ukážeš, ti bude ležet u tlapek. Já mám za sebou víc let, než si připouštím a každou chvíli to se mnou může seknout. Být tak mladší... A copak by ses chtěla uvrtnout s někým, kdo se stará o dvě vlčata a nalezl novou zálibu v pěstování kytek?" prohodil jsem s úsměvem. Ne že by mi to nelichotilo, ale spíš jsem to bral tak, že na ni dolehla atmosféra, než že by to myslela vážně.

Jen jsem tak seděl, koukal na moře a přemýšlel o svém koníčku, který jsem chtěl začít co nejdříve provozovat. Rozhodně bych mohl zkusit vypěstovat nějaké léčivé bylinky, to by se hodilo. Měsíček lékařský a tak... No a pak bych mohl zkusit i něco složitějšího. Třeba by se mi podařlo skřížit nějaké kytky a vytvořit super léčivou rostlinu! To bude ono... To bude... Přerušila mě Styx, která se zase trochu rozhovořila. Pořád seděla až moc blízko, ale já si z tohoto narušení osobního prostoru nic nedělal. Měl jsem rád společnost. Byl jsem už takový. A pokud nevadila moje smradlavá zadnice v blízkosti někomu jinému, tak proč ne? "Vypadají celkem dost zajímavě," zhodnotil jsem její křídla. "Vypadáš trochu jako majestátní labuť. Naposledy, co jsem viděl vlka s křídly vypadal spš jako netopýr," dodal jsem s úsměvem. Jak jsem si ji tak prohlížel musel jsem uznat, že je celkem hezká. Já měl vždycky slabost pro holky od rány a nijak jsem si s tím nelámal hlavu. Každý měl něco. "A koukám, že sis pořídila i nové ozdůbky na krk," dodal jsem přátelským tónem. Rozhodně se v ní ostatní pletou.
Promlouvat o Lylwelin mě trochu rozesmutnilo. Styx mi nadzvedla čenich vlastním, což vyvolalo menší stuhnutí mé maličkosti. Na chvilku jsem zamrznul. "Ach... ehm..," odkašlal jsem si a pohlédl zpátky na moře, abych zakryl menší paniku, která mě zavalila. Jenomže Styx mi nedávala prostor k myšlení, protože se rozhovořila. Nenápadně jsem se pokusil posunout, ale moje chromá noha, kterou jsem musel nadlehčovat mi nepomáhala. Zůstal jsem tedy sedět a jen se mírně naklonil od Styx. Mluvila celkem vlídně. A i její slova dávala smysl. Měla pravdu. Měl jsem vlčata, která mne potřebovala. Měl jsem nový zájem ve studiu rostlin. A dokonce bych si i možná mohl najít někoho jenže... Sklopil jsem hlavu ke svým tlapkám a povzdechl si. "Já vím," řekl jsem po chvilce a pohledem zaletěl k Flynnovi, který v dálce odpočíval. Pak jsem pohlédl na Styx. Její očka se divně leskla. "Jenomže já prostě nejsem jako osatní. Nechápu je. Možná je to moje chyba, neměl jsem Lylwelin přemlouvat ohledně našeho vztahu a vlčat. Bylo to moc narychlo.... Jenže já chci být s někým celý svůj život, být jen s ní a říkat jí všechno. Společně lovit, společně se bavit, společně zažívat to nejlepší a i to nehorší, společně žít! Jenže ona taková evidentně nebyla a hádám, že taková tady na tom místě ani není," dodal jsem a divně skřivil tlamu. Nebylo to smutkem, bylo to spíš jako by ve mně něco umíralo. Sjel jsem zase pohledem ke svým tlapkám. "Tenhle svět není pro hloupý romantiky jako jsem já..." prohodil jsem a zvedl pohled zpět k moři, na které jsem se trochu poraženecky zazubil. "Takže teď mám už jen ty děti a svoje kytky, který občas můžou pomoct od vzpomínek," dodal jsem se smíchem.
Styx promluvila o tom, že smečka z Maharu se přesunula někam na sever. "Aha," hlesnul jsem. Bylo mi jasné, že v tom musí mít pracky Launee a Therion. Možná, že kdybychom vydrželi ještě chvilku, mohli jsme se usídlit tam... Ale ne. Osud mě dovedl do Borůvky, tak třeba naleznu své štěstí tam. A nebo až vlčata odrostou se začnu toulat... Vlčice po mém boku se ještě ušklíbla, že se tu objevila jako kouzlem. Na to jsem se jenom usmál. Moc jsem tomu totiž nerozuměl, ale nechtěl jsem být za blbce.

Styx seděla kousek ode mne. Až moc blízko dalo by se říct, ale nechtěl jsem se posouvat. Mohl jsem si odsednout, ale považoval bych to za neslušné. Vlčice prohlásila, že jsem se do jejího jména trefil. Mírně jsem se usmál. Paměť mě neopustila. Ještě nejsem tak starý... Teď nastal ten správný čas chopit se díla a něco za sebou zanechat. Něco co nepomine. Moje zahrádka by mohla být takovým dílem. Na chvilku jsem se zamyslel a Styx už byla hovorem někde jinde.
Zavrtěl jsem mírně hlavou, abych vyhnal myšlenky a mohl se soustředit na to, co vlčice říkala. Vrátil jsem se k ní pohledem. Teď jsem si ji poprvé pořádně prohlédl a všiml jsem si křídel a per, která na sobě měla. Znal jsem jednoho vlka, který měl křídla, ale ta byla spíš kožená. Moc jsem si ho nepamatoval, potkal jsem ho před spoustou let. Ani jméno jsem si už nepamatoval, vykouřilo se mi z myšlenek, stejně jako okolnosti našeho setkání. "Hezká křídla," prohodil jsem k ní mile, abych nějak zamaskoval, že na ni civím. Pak jsem si mírně odkašlal. "Lylwelin... Nevím kde je. Popravdě se obávám, že zmizela jako tolik vlků, co jsem znal," smutně jsem si povzdechl. Pořád jsem s tím nebyl úplně srovnaný, že mě opustila. Nějak jsem ani nevěděl, jestli se s tím kdy vyrovnám. Ohlédl jsem se na spícího Flynna a doufal, že spí tvrdě a moje slova neuslyší.
Nechtěl jsem se ovšem bavit o sobě, chtěl jsem se více bavit o Styx. Hodlal jsem odhalit to její tajemství. Mě nepřišla nikdy zlá nebo zákeřná. Ukázal jsem jí smečku a teď tu seděla vedle Flynna. Nevypadala jako požíračka vlčat. "Co tě vlastně přivádí sem na tenhle písek? Hádám, že jsi slyšela, že smečka v močálech se rozpadla a tedy už ti nemůže nabídnout domov," řekl jsem a pohlédl do dálky. Moře se hezky vlnilo a třpytilo. Mírně jsem přivřel oči. Bylo to tu nádherné. Proč jsem sem nepřišel dřív?

Flynn se povaloval na sluncem zalité pláži. Byl to příjemný den na nic nedělání. Škoda jen, že moje myšlenky nebyly tak veselé. Přemýšlel jsem o Lylwelin, která se možná už nikdy nevrátí. Zajímalo by mne kam odešla. Co se s ní stalo. Co když odešla kvůli mě, protože jsem ji donutil mít vlčata... Ale však říkala, že je má ráda. Lehl jsem si do písku a poslouchal šumění vln. Bylo to celkem uklidňující. Zavřel jsem oči a nechal se odnášet do říše spánku.

Netuším jak dlouho jsem spal, ale vzbudilo mne štípnutí. Něco mě kouslo do krku, nebo bodlo. Těžko říct. Zamručel jsem a začal se protahovat. Flynn ležel kousek ode mne a spokojeně chrupkal. Nechal jsem ho spát dál. Nebylo potřeba ho budit, alespoň jsem nemusel řešit jeho dotazy na Lylwelin a co je na druhé straně moře. Ne že by mne to nezajímalo, ale neznal jsem na to odpověď. Cítil jsem se... dobře. Možná až moc dobře. Na to že jsem před spánkem byl celkem smutný kvůli Lylwelin jsem se teď cítil v klidu. Spokojeně. Možná až moc. A taky jsem cítil novou energii. Jako by ze mne spánek odendal smutek ze ztráty Lylwelin. Nevěřil jsem tomu, že se vrátí.
Pomalu jsem se zvedl do sedu. Packa mi trochu brněla. Začal jsem s ní kroužit, abych ji trochu dodal života. Ale byla povadlá jako... jako jsem byl já uvnitř. Měl bych se vrátit k tomu, co jsem dělal dřív. Mohl bych začít pěstovat bylinky, to mě vždycky bavilo. Nový plán mi dodal novou energii. Věděl jsem, že v Útočišti to půjde jedna radost. Dlouhoodkládaný plán z mládí se mi vrátil zpět na mysl, stejně rychle jako zmizela Lylwelin.
Náhle mi někdo přejel čenichem po krku. Necítil jsem pach, slaná voda ho potlačila. Neslyšel jsem její příchod a tak mě její pohlazení zarazilo. Užíval jsem si pocit čenichu na šíji, který jsem tak dlouho necítil. Lyl?! Byla to moje první myšlenka. Když ovšem promluvila nebyl to ten drsný hlas Lylwelin, ale medový hlas vlčice, kterou jsem dlouho neviděl. "Ehm..." vyšlo ze mě. Nebyli jsme tak familiérní, aby se ke mně takhle měla. Dokonce i její jméno jsem lovil z hlavy těžko. "Styx? Že ano?" prohodil jsem po chvilkovém mlčení. Vlčice se posadila vedle mě. A celkem blízko, abych byl konkrétní. Já v tom ovšem neviděl nic nebezpečného. Sice mne před ní varoval strýc a dokonce i v nové smečce její jméno zaznělo, ale já jim plně nevěřil. Vlčice byla velice milá.

Slunce stálo vysoko na obloze a Flynn se pustil do vymýšlení toho, jak se dostat na druhou stranu. Jeho vymýšlení ovšem skončilo u toho, že to mám vymyslet já. Mírně jsem se zašklebil. "Nemůžu pořád všechno vymýšlet já, ne?" řekl jsem se smíchem. Bylo vtipné, že si myslel, že tenhle stav bude trvat. Pokdu se Lylwelin brzo nevrátí bude se Flynn muset postavit na svoje tlapky, protože já se tu bez ní rozhodně nebudu poflakovat nijak dlouho. Potřeboval se naučit, jak se o sebe postarat. "Dobře, pokud se ti podaří ulovit rybu," řekl jsem rozhodně. "Tak já vymyslím, jak nás dostat na druhou stranu. Co ty na to?" Zastříhal jsem ušima a podíval jsem se na Flynna. "Zvládneš přece ulovit pár rybek ne?" popíchnul jsem ho ještě trochu.
Pak jsem si sedl do písku a sledoval odrazy slunce na hladině. Vlnky narážejí na břeh a všechno je v klidu. Byl jsem rád, že tu jsem. Líbilo se mi tu. Až moc se mi tu líbilo. Trochu mě mrzelo, že tu s námi není Heather. Ta by jistě bráškovi vysvětlila, proč nemůžeme jet na druhou stranu za velkým dobrodružstvím. Pohlédl jsem na Flynna a čekal, co vymyslí.

Voda se příjemně vlnila a na kraj dopadala tma. Sedl jsem si na zem do písku a nechával si hřát kožich jak zbtky slunce z nebe, tak prohřátým pískem. "No není to tu nádherné?" prohodil jsem spíše řečnickou otázku. Sledovat vodu jak se vlní, mne celkem dobře uklidňovalo, že jsem zapomněl i fakt, že je Flynn možná nadosmrti zohvený. Ležel jsem si v písku, poslouchal šumění a sledoval slunce, jak zapadá někde na druhé straně obrovského moře. Zhluboka jsem se nadechla a vydechl. Snad tu nějaké rybky budou. Neměl jsem strach, žebychom nic neulovili. Já sice nebyl nejlepší lovec, ale Flynn snad už nějaké zkušenosti mohl mít a navíc bych si tu mohl procvičit magii vody.
Zastříhal jsem ušima, jak jsem měl ve zvyku a odlepil pohled od nádherné scenérie před sebou. Flynn začal nadšeně pohopsávat, že zjistíme, co je na druhé straně. Popravdě mě to nikdy nenapadlo, zjišťovat, co se nachází na druhých stranách. Třeba bylo něco na severu za zubatou horou? Tady na jihu jsem nikdy pořádně nebyl, takže jsem netušil, co exituje tam dál. "A jak bychom to prosím tebe udělali?" zeptal jsem se zamyšleně Flynna. Možná bychom mohli pomocí magie země udělat nějakou věcičku a přeplavit se na druhou stranu, ale to bychom neměli co jíst. O vodu bych se postaral, ale jídlo by byl problém. Co když dál od břehu nejsou rybky? Zavrtěl jsem mírně hlavou. Přesto že se mi plán na objevování světa na druhé straně líbil, obával jsem se, že bychom zemřeli dřív, než bychom se tam dostali. Jistě, mohla to být jenom kaluž vody, kterou jeden přeplave za hodinku, ale taky to mohla být nekonečná kaluž vody.

//Mahtae jih přes Ústí

Flynn sjel z mých zad celkem bezpečně, takže mě nepoškrábal ani nic podobného, což se občas stávalo, když někdo nosil vlčata na zádech. Já byl spíš ten typ, co je nosí v zubech, ale Flynn už byl na tohle nošení velký a pravděpodobně bych mu ublížil. Naštěstí se rozpochodoval vedle mě a celkem pokojně jsme pokračovali dál.
Jeden by řekl, že jsme jen otec a syn na procházce. Nic zvláštního. Kdyby Flynn neměl na zadku ten chochol, který mi lezl na nervy. Co když mu to zůstane? Co když se ro rozšíří? Co když je to nakažlivé? Udělal jsem nezáměrně krok stranou dál od Flynna. Ten ovšem místo svého ocasu řešil hlavně to, že nepůjdeme na lov bobrů. Navrhl zkusit ulovit velkou rybu. "Můžeme zkusit ulovit nějaké ryby, to by nemusel být problém," prohodil jsem vesele a zaradoval se, že nedělá z přesunu našeho lovu jinam, tak velké drama jaké jsem očekával. Bylo celkem hezké počasí. Slunce svítilo a příjemně hřálo, takže by mi i chvilkové posezení u vody vyhovovalo. Už jsem dokonce viděl plochu vody, jak se třpytí na sluníčku.
Flynn si až teď všiml problému se svým ocáskem a začal se snažit chytit svůj ocas. "Uklidni se, než si něco uděláš," řekl jsem rázně, ale se smíchem. Bylo to celkem roztomilé a kdo se mu mohl divit. Pravděpodobně si úbytků ve své zadní části všiml až nyní. Nakonec vypadal celkem dost poplašeně, jako by to neuměl zpracovat. Pak se zastavil, nadechl a vyrazil v pohodě dál. Byl to suverén. Následoval jsem jeho malinkaté tlapky a jen vrtěl hlavou. Flynn byl celkem zvláštní. Občas ho něco zaskočilo, ale hned jako by se mu to vykouřilo z hlavy. "Neboj Život ti snad dá ocas dopořádku," řekl jsem, abych ho ujistil, že vše zase bude normální, i když sám jsem si o tom nebyl jistý.
Na situaci ohledně těch dvou prohlásil, že dobrý. "Já si nemyslím, že to bylo úplně dobré. Tyhle magické nesmysly jsou tu nějak často. Nelíbí se mi to... Nejdříve ty podivnosti v močálech, teď ti dva a tvůj ocásek," řekl jsem a zavrtěl u toho hlavou. Nechtěl jsem, aby si Flynn dělal starosti, ale už byl dostatečně velký, aby chápal... snad. Naštěstí jsme dorazili k vodě. Ta se táhla až do nekonečné dálky. Bylo zajímavé jak mizela a měnila se postupně v nebe. Nikdo nemohl tušit kde reálně končí. "Co je asi na druhé straně," prohodil jsem zamyšleně a pousmál jsem se na hladinu. Pak jsem se otočil na Flynna. "Budeš chtít teda zkusit něco ulovit?"

//řeka mahtae sever

Nespokojené frkání na mých zádech mi bylo jasným signálem, že Flynn nechce nosit a tak jsem se po pár krocích zase zastavil. "Fajn, tak si seskoč a ťapkej sám," zabručel jsem. Jeho ocásek byl pořád zaječí. Možná měla ta vlčice pravdu a měli bychom zajít za Životem. Nevěděl jsem, zda bych měl někam takhle pochodovat. Možná by nám Život pomohl, ale na druhou stranu třeba taky ne.
Podíval jsem se přes řeku, která se valila z koryta. "Na lov bobrů to úplně nevypadá, ale můžeme zkusit ulovti něco na jihu. Prý je tam velká voda, která chutná slaně... Nikdy jsem tam nebyl," prohodil jsem k Flynnovi. "A pak bychom mohli zamířit za starým známým... umí dávat magie a léčit, tak by ti třeba pomohl s tím ocáskem," dodal jsem, abych Flynna informoval o našem dalším postupu a on tak mohl vznést námitky, pokud by se mu něco nezamlouvalo. "Co si vůbec myslíš o těch dvou, co jsem potkali? A co jsi cítil než se ti zmenšil ocásek?" zeptal jsem se ho. Bylo mi jasné, že je to asi zbytečné, protože Flynn nikdy nebyl moc výmluvný. Poskakoval jsem dál.

//Mušličková pláž přes Ústí

Flynn měl na zádelce malou směšnou bambulku, která se občas zakmitala, jako by se snažil vlček zavrtět ocasem. Jenomže tohle nebyl normální ocásek. Bylo to něco, co rozhodně nepatřilo na jeho pozadí. Řeka kolem nás hučela a vrčela, jako by byla sama něčím nepříjemným. Rozhodně bychom tu neměli zůstávat, ale co jsem mohl dělat. Za to co se stalo Flynnovi mohli určitě ti dva! Podíval jsem se na vlka, který změnil o 180 stupňů. Najednou začal mluvit o tom, že to všechno bylo jenom na oko. Nějaká jejich směšná hra nebo co. No mě to moc směšné nepřišlo, protože z Flynna byl najednou poloviční zajda. Snad se to nebude rozšiřovat. Dokulhal jsem k synkovi a začal na ty dva vrčet. "Běžt... Běžte pryč jo... Nešahejte na něj nebo mu ještě vyvedete něco dalšího... Prostě padejte... Zmizte," křičel jsem na ně a moje energie se přesměřovala do blesku z čistého nebe, který se zarazil do země kousek od vlka a vlčice. Zavrtěl jsem hlavou a pohledem se vrátil k Flynnovi. Nebe hlasitě zabouřilo, jako by vlky varovalo, že se mají pakovat.
Nesledoval jsem je pohledem, kam jdou. Nestál jsem o to je pronásledovat, musel jsem se postarat o Flynna. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ustaraně a šťouchl do něj čenichem. Pojď půjdeme raději pryč odsud, není to tu bezpečné. Popadl jsem Flynna a hodil si ho neobratně na záda, abych ho mohl odnést kolem řeky. Nehodlal jsem už nic riskovat. Musel jsem vymyslet, jak ho toho ocásku zbavit, přece takhle nemůže chodit po světě do konce svých dní.

//Mahtae jih