Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Maharské močály

"Bobry jsi bohužel zaspal a nevím, zda by bylo moudré se celou cestu vracet zpátky, ale asi jak chceš," prohodil jsem na Flynna, který ťapkal se mnou směrem k domovu. Rád bych si šel domů odpočinout nebo se podívat, zda ve smečce není něco potřeba, ale na druhou stranu jsem sám cítil, že je mi mnohem lépe na toulkách než ve smečce. Bylo to zvláštní. Konečně jsem měl smečku, která nehrozila rozpadem, ale něco mi na ní nesedělo. "Nejkratší to případně bude přes vyhlídku a nory, tak to můžeme vzít cestou tam a rozhodneš se, zda chceš raději lovit zajíce nebo bobry," navrhl jsem synkovi nakonec.
Pomalým krokem jsem doskákal směrem kde byl vchod do tajné jeskyně, kterou jsem objevil před víc jak rokem. Voda se rozestoupila a já tak mohl květinu úspěšně vložit do vchodu jeskyně. Strčil jsem ji až za průlez, aby se mohla v tichosti chytit kořeny v hlíně a růst kousek od vchodu. (//aka jsem líná psát post do úkrytu) Otočil jsem se na Flynna. "Tady jste se narodili s Heather," řekl jsem s úsměvem. Nechal jsem na Flynnovi, aby vedl cestu dál. Mohl zamířit směrem k norám na zajíce nebo za bobry, mohl taky zamířit domů nebo do našeho rodinného úkrytu. Nechal jsem to všechno na něm a povzbudivě se usmál.

//Zarostlý les

Byl jsem ztracený ve své hlavě, takže jsem okolí moc nevnímal. Moje tlapky kráčely jistě a celkem bez námahy po známém močálovitém terénu. Podivně jsem se belhal směrem, kterým jsem cítil domov. Měl bych tu květinu strčit na nové místo, abych měl jistotu, že se nikomu nic nestane, kdybych ji donesl do smečky. Pořád jsem měl celkem dobrou náladu, kterou těžko říct zda způsobovala květina nebo moje společnost.
Otočil jsem se až v momentě, kdy se moji společníci zastavili. Vlčice prohlásila, že si území chce prohlédnout. Já tu zůstávat nechtěl, neměl jsem na tohle místo úplně skvělé vzpomínky. Chodilo tu až moc duchů a přízraků minulosti, které jsem nechtěl potkat. "Tím se naše cesta rozděluje. Kdybys měla náhodou zájem, zastav se v Borůvce, rádi tě tam uvidíme," prohodil jsem s úsměvem. Těžko říct zda jsem se usmíval na Styx nebo na kytku. "A v močálech dávej pozr. Uprostřed by mělo být jezírko a hezká mýtinka, tak se tam můžeš jít podívat. Vždycky tam bylo hezky," dodal jsem a ukázal tlapkou, než jsem se rozloučil s mírnou úklonou a rozkolébal se zase pryč. "Pojď Flynne, jdeme na ten lov," řekl jsem směrem k synkovi a přidal mírně do kroku.

//Kaskády

//Elysejské pole

Kráčel jsem svým houpavým krokem dál. Popravdě mě vlci kolem mě nezajímali. Měl jsem svou květinu, která pořád vydávala onen podivný odér, který se jednomu dostával do mozku. Jenomže výhodou bylo, že jak byla jedna, nebyl její vliv silný. V podstatě byl dost slaboučký. Mohl bych ji zkusit zasadit a vypěstovat si nějaký vlastní pole. Pak bych to mohl používat na tišení bolesti nebo jako zbraň? To spíš ne. Asi jen na tu bolest. Do hovoru jsem se nezapojil ani slůvkem, byl jsem moc zabraný do vlastních plánů ohledně květin, které jsem hodlal pěstovat. Rozhodně mě moje touha vybudovat si rostlinnou zahrádku, květinové impérium, nepouštěla. Byl jsem asi první vlk, který se hodlal pustit do tohoto koníčku ve velkém. Kráčeli jsme směrem k močálům.

//Maharské močály

Flynník začal popohánět, že se jde. Načež Styx jeho pokřik aktivoval na tolik, že ě začala štípat zuby do zádele, abych se hnul. Rozhodně jsem se ovšem nechtěl pohybovat tak rychle. Byl jsem trochu zpomalený. "Hej! Na mě musíš pomálůůů," zahučel jsem, jako když někdo křičí do studny a začal pajdat za ní. Moje tlapky už nebyly tak obří ani já se necítil větší než obvykle, ale pořád jsem měl chromou tlapku a pořád se mi kolem těch zdravých vlnila tráva jako hádci.
Pomalu jsem ovšem začal poskakovat pryč z květy poseté louky. "Nekopej do nich!" zavrčel jsem na Sty, která si asi neuvědomovala, co dělá. "Auuu, Auuu, ubližuje nám!" křičely na mne květinky, jako bych za to mohl já. "Pardon, pardon, dámy. Omlouvám se vám, za její naprosto neodůvodnitelnou agresivitu," začal jsem prohlašovat a omluvně se sklánět k pošlapanému kvítí, které náříkalo. Když už jsem byl v tom vyhrabal jsem tlapkou pár cibulek, jejihž květy Styx tak bezohledně nakopla. Když už tu jsem. Schoval jsem si cibulky a pomalu začal poskakovat dál za Styx.
Čím dál jsme byli já, Styx a Flynn od květin, tím lépe a při smyslech jsem se cítil. Na okřídlenou vlčici to pravděpodobně působilo stejně. "Zajímavé rostlinky. Pravděpododně jsou toxické a napadají mozek," prohodil jsem zamyšleně. Trochu mě iritovalo, že mi to o sobě květinky neprozradily, ale já se jich neptal, že? Ohlédl jsem se na Flynna a drcnul do něj s úsměvem čenichem. "Jsi moc hodný a šikovný, bez tebe bychom se odtamtud asi nikdy nedostali," řekl jsem mu s vděčností v hlase.

//za Styx

Sledoval jsem minipidi Flynníka. Styx se nadšeně hlásila k lovu, i když Flynnova pobídka nebyla nijak extra. Já se ovšem na lov celkem těšil. Už dlouho jsem na lovu nebyl. Naposledy. No dlouho. Vrtěl jsem nadšeně ocasem a občas si poskočil. Tak moc jsem se na lov těšil. K mému neštěstí ovšem Flynn prohlásil jen to, že půjdeme teda něco lovit, ale vůbec se nerozešel. Mírně jsem zavětřil, ale kromě opojné vůně květin jsem nic necítil. Přiblble jsem se usmál, jak se mi další vlna vůní dostala až k mozku. Tráva se teď vlnila a já ji úplně mohl slyšet, jak zpívá. To pro mne ovšem nebylo nic nového, rostlinstvo na mě mluvilo už celkem dlouhodobě, takže jsem si toho moc nevšímal. Přikrčil jsem se k Flynnovi, protože jsem ho nechtěl ztrapnit jako velitele našeho lovu. "Kapitáne generále nechci vám nic říkat," zašeptal jsem mu do ucha a nenápadně se rozhlédl, zda Styx neodposlouchává. "Tady nic asi neulovíme," došeptal jsem a pak se rychle od Flynna odtáhl a "velice nenápadně" na něj mrkl. Pak jsem se otočil ke Styx a jako by se nic nedělo jsem prohlásil: "To máme, ale hezké počasí, že?"

Ležel jsem pod Styx, která mě začala čistit jako bych byl bezbranné vlčátko. Odstrčil jsem jí čumák stranou, protože mi to přišlo strašně pnižující. Svou reakci z předchvíle už jsem si zase neuvědomoval, spíše mne rozrušoval ten obr, který se k nám blížil. "Auuuuuííííí," vypískl jsem jako píšťalka, když se o mě opřela celou svou vahou a začala mluvit o duchovi. To nebyl duch, byl to obr. Obr, který chtěl jít na rrrrrov. "Já bych šel rád... Flynníku obříku, ale leží na mě tohle svítící káně!" zakřičel jsem na obra, aby mne ze země slyšel. Přeci jenom k jeho uším musela má slova letět strašlivou dálku, než je mohl vůbec zaslechnout.
Snažil jsem se vymanit z ptačího obětí Styx, která se na mě pořád hlotonila. Náhle se přetočila a sjela ze mě na zem. Začal jsem se tedy pomalu zvedat, abych zjistil, že teď jsem obří já a ne Flynn. "Hohoho," zasmál jsem se a radostně zastepoval tlapkami. "A kam by vaše miničenstvo chtělo jít lovíškovat?" zeptal jsem se přitloublým hlasem a podíval se na Flynna dolů. Přišel mi tak strašně maličkatý. "Veď mě, krutým světem," dodal jsem a teatrálně zašermoval chromou tlapkou ve vzduchu.

Styx začala vykládat naprosto vtipná slova, která v tomhle květinovém nebi úplně ztratila všechen svůj význam. "Božtíci.... Božíci...Bóooooožííííícíííííííí," opakoval jsem dokola jedno slovo v různých tónech. Hučel jsem a klokotal. Pak pištěl až jsem se musel rozkašlat, jak mě to štíplo v krku. "Acgh, acgh." Styx pomalu začala blikat, což bylo lepší, než když svítila. Takhle jsem se aspoň mohl normálně porozhlédnout, jenomže to bych nesměl mít váhu vlčice na sobě. Nemohl jsem pomalu ani otočit hlavou, jak na mě byla namáčklá. Jednou tlapou mi přimáčkla čenich, což vyústilo v můj komický hlas, jako když mluví někdo s rýmou. "Dašlaš byš tu plašku plyš," snažil jsem se vyslovit své přání, ale znělo to tak vtipně, že jsem nakonci jen prskal smíchy.
Vlčice nademnou něco mlela, ale já ji moc nevnímal. Dokonce jsem si ani nevšiml Flynna, který se probral ze spánku. Popravdě jsem toho nevnímal moc. Měl jsem v obličeji narvanou tlapku. Prohlásila něco o čumáčkování, jenomže mě to tak nepřišlo. Však já se čumáčkovat nechtěl a na čenichu jsem měl rozhodně něčí tlapku a né čenich. Čenich bych poznal! "Čenich bych poz---" chtěl jsem se začít bránit, ale to náhle tlapka zmizela a nahradil ji studený čumák. Moje instinktivní reakce byla jednoznačná a já ten čumák jednoduše olíznul. Nebylo to láskyplné a něžné olíznutí, jako když čumáčkujete svého partnera, vlčata nebo prostě někoho na kom vám záleží. Byl to instinkt, nepřemýšlel jsem nad tím.

Hudrování mne trochu dostávalo. "Ha! To jsem na tom stejně. Mě většina sourozenců chcípla," zasmál jsem se. Můj vlastní hlas mi zněl strašně vzdáleně a nepřítomně. Jako by mě někdo držel pod vodou a já se snažil křičet na Styx, která stála na břehu. Můj hlas zněl podivně dutě a jako by bez emocí, i když jsem mluvil o celkem závažném tématu. Nebyl bych tohle říkal, kdybych byl při smyslech. Jenže já při nich nebyl.
Teď byl ovšem nutný útěk. Vlčice za mnou mluvila o strachu. Já se ovšem snažil utéct. Neměl jsem čas bát se. Začínal jsem pociťovat děsné horko a vyčeprání, jak jsem se snažil vyhrát... Co vlastně? Už jsem si ani nepamatoval, proč jsem začala utíkat. Věděl jsem ovšem to, že utéct je moc důležité. Najednou jsem ucítil, jak mě někdo strhl na zem. Byla to Styx, jejíž chlupy a peří se vznesly do vzduchu a ona přistála přímo na mě. Neměla to těžké. Udýchaný a s chromou tlapkou jsem byl naprosto ulovitelný. Plácala mě po čumáku, jako bych byl plácací panák, a přitom svítila tak modrým světlem, že jsem ani neviděl slunce. Tak moc svítila. "Proč vlastně utíkáme?"

Styx mluvila o nějakém Duncanovi a díře v krku. Vykrvácel? Všechno mi to přišlo děsně abstraktní a navíc jsem měl dost vlastních problémů, jako třeba moc velké tlapky, které nebyly moc dobré k přesunu. Navíc slunce, které se vyvlilo ze svého obydlí začínalo nějak moc svítit, což mě oslňovalo. "Ty máš bráchu?" zasmál jsem se Styx, jako by vlastnictví bratra bylo to nejhorší potupení, kterého se jenomu může dostat. "Bratrrrrrr," dodal jsem až to zadrnčelo. Já měl taky bratry... Chcípli... Asi... "Bratrrrrr," zopakoval jsem. To slovo bylo děsně divný. To že na mě valila bulvy jsem tak nějak nevnímal, protože mi přišlo že se jí zvětšujou a zmenšujou i uši. Všechno tak moc divně pulzovalo a já nevěděl, co s tím.
Najednou se mi objevila kus od čenichu a zavěsila se na mě. "Ooooo jak ses tak rychle dostal sem?" Vyděsilo mne, že se dokázala přemisťovat. Však jsem před ní utíkal ne?! Náhle sebou praštila o zem, což mě donutilo k panické snaze utíkat, ale v podstatě jsem jenom stál na místě a pantomimicky kladl velice pomalu jednu tlapku před druhou. V mojí hlavě jsem ovšem běžel jako nezastavitelný hřebec po pastvině za klisnou. Cítil jsem vítr, který mne míjel. Dusot mých tlapek se rozléhal po okolí. Posunul jsem se cca o metr od Styx, která ležela za mnou a plazila se mým směrem.

Cítil jsem, jak se tráva pode mnou vlní. Tohle nebylo v pohodě. Moje hlava si ještě stihla vybavit, jak jsem se naposledy žížalil u Mahtae po té, co jsem okusil zakázané borůvčí. Snad to nebude tak zlé jako dřív... No koukej není to tak zlé... Kladl jsem tlapky před sebe do trávy, která se vlnila jako klubko hádků. "Nenech se vysmát, naposledy jsem se žížalil u Mahtae, ale tohle je nějaký divný," prohodil jsem se smíchem na krajíčku ke Styx, která momentálně svítila jako žárovka, až jsem musel mírně odvrátit hlavu, abych si nevypálil sítnice tou světlemodrou barvou.
Moje varování ji úplně obešlo, protože se začala přibližovat do kytek, jako by jí to bylo úplně jedno. "Ženský jsou totálně dementní," prohodil jsem jako by nic a nějak mi nedocházelo, že jsem to řekl nahlas. Čekal jsem, než dojde blíž, protože já se nechtěl prodírat skrz travnaté hádky k ní. Když už se tak mermomocí snažila dostat ke mně, tak by to měla zvládnout ona a ne že já půjdu k ní. Návrhla nějakou dětskou hru. "No jasnýýýý...Máááááš jíííííí," protáhl jsem a chtěl jsem se rozeběhnout směrem pryč, ale měl jsem tak enormě velké tlapky, že jsem měl co dělat, abych se posuul alespoň o páč metrů. Místo běhu jsem spíš dupavě poskakoval, i když jsem si myslel že běžím sprintem. Udýchaně jsem se zastavil po pár set metrech, abych zjistil, že jsem se posnul od Styx maximálně tak o tři metry, a dal jsem se zase do "běhu".

//Elysejské pole přes jezevčí les

Naslouchal jsem Styx, která se asi ztratila na chvilku ve vlastních myšlenkách. "Ze severu? Tak to jsi asi zvyklá na zimu, jaká byla teď naposledy. Před pár lety tu byla strašná zima a hlad. Dost vlků to odrovnalo. Letos to nebylo tak hrozné, ale přesto se cítím celkem slabší," prohodil jsem a s povzdechem jsem se doploužil na další louku. Bylo to tu celkem hezké a klidné. Slyšel jsem, jak v okolí bzučí spousta hmyzu. "Tady si chvilku odpočineme," řekl jsem celkem znaveně a pomalu jsem položil Flynna na zem. "Natrhám si trochu těch kytek," dodal jsem ještě, když byl synátor hezky v pohodlí na zemi.
Pomalým krokem jsem zamířil víc do pole, abych si mohl nahrabat nějaká semínka. Popravdě jsem netušil, zda se mi podaří nějaké najít. Mohl bych vytáhnout celou květinu, ale zase nést kytku i Flynna. Postupoval jsem dál a dál. Vůně květin byla moc silná. Taková štiplavá, ale jako pohlazení zároveň. Najednou jako by se podemnou začala tráva hýbat jako háďátka. "A do prkený ohrady," zabručel jsem. Tohle se mi stalo už jednou, když jsem sežral ty bobule. "Nechoť... sem," zasmál jsem se na Styx za sebou, která momentálně svítila světle modrou barvou do okolí."Ooooo," broukl jsem.

//Nárrské kopce přes říční eso

Kráčel jsem vpředu. No kráčel, spíš jsem se tak drndal. Nést synátora na zádech bylo celkem náročné. Snad najdeme ty kytky brzo a budu moct vyrazit směrem domů. Byl jsem poměrně dost vyčerpaný a rozhodně jsem nechtěl nechávat Flynna někde bez dozoru. Na druhou stranu kdy jindy se mi podaří dostat se na jih. Bylo taky možné, že tohle je na dlouhou dobu naposledy, co si jd uvýletovat.
Styx se rozhodla jít s námi. Nebránil jsem jí v tom. Byl jsem celkem rád. Já byl od přírody společenský, což mnohdy vadilo, ale zatím se mi to nikdy úplně nevymstilo. Popravdě jsem snad nikdy nenarazil na vyloženě zlého vlka. Pokud nepočítám tetu. "Hele Styx a odkud ty vlastně jsi?" zeptal jsem se, aby řeč nestála. Tahle otázka mi přišla dostatečně bezpečná na to, abych se na ni zeptal. Pomalým hopkavým krokem jsem pokračoval dál. Tahle louka sice vypadala zajímavě, ale květy na ní ještě nerostly. Navíc jich tu bylo žalostně málo. Možná je jich víc dál... Nebo možná kvetou pořádně až přes den a teďuž je na ně pozdě.

//Elisejské pole

//Vrcholek

Jak jsem slíbil, tak jsem udělal. Sedl jsem si pod palmu a vedle spícího Flynna a čekal jsem. Nechtěl jsem porušit slib, ale zase jsem byl celkem natěšený na to pole, které mi ukázal Život. Určitě tam bude spousta květin, které bych si mohl nasbírat nebo zapamatovat. Mohl bych je pak pěstovat u sebe na zahrádce. Přemýšlel jsem nad tím, jak bych si mohl rozdělit zahrádku na rostliny léčivé, okrasné a jedovaté. Navíc když je budu mít v útočišti bude to celkem blízko jak pro členy Borůvkové smečky, tak pro členy Asgaaru, kdyby bylo potřeba. Hlavně jsem myslel na sestru a strýce, kteří žili ve vedlejší smečce. Ostatním bych pomohl také, to byla jistota. Ale prní mne napadla sestsra a strýc. Netrpělivě jsem přešlapoval, protože Styx to trvalo. Naštěstí už začalo slunce zapadta a tak písek tolik nepálil.
No tak kde je! Sehnul jsem se k Flynnovi a opatrně si ho zase naložil na záda. Z té louky půjdeme přímo domů. Uviděl jsem šedý kožich Styx. Usmál jsem se na ni. "Rád bych vyrazil támhle. Je tam louka, o které mi řekl Život a pak asi vyrazím domů, abych mohl Flynna uložit. Ale pochopím když s námi nepůjdeš," oznámil jsem jí s klidným hlasem. Nevyzvídal jsem, co chtěla od Života vědět ona. Bylo na ní zda s podělí nebo ne.

//Tulipánová louka přes říční eso

//Nárrské vršky

Plahočil jsem se směrem nahoru. Písek mne pálil do polštářků tlapek, ale rozhodně jsem si nestěžoval. Bylo mi jasné, že to s pozdějšími hodinami bude ještě horší. Lepší jít teď a pak se vrátit ještě za celkem dobrého počasí, než se pak uvařit ve vlastní šťávě. Jistě, mohl bych vytvořit mračna, která by mne a Styx zakryla před nepříjemným sluncem, ale to by jí pravděpodobně radost neudělalo. Očividně neměla magie v lásce. „A z čeho vůbec pramení, ta neláska k magiím?“ vyptával jsem se, protože mne to opravdu zajímalo. Navíc mi mluvení pomáhalo zapomenout na teplo, které bylo ve vyšších polohách ještě horší. Měl jsem zůstat u té palmy s Flynnem.
Cesta se klikatila výš a výš. Vyšlapalo ji mnoho tlapek, které kráčely sem nahoru a pak zase neochotně sestupovaly dolů. „Nevím, jestli jsi tu už někdy byla, ale Život celkem nerad nechává někoho odcházet… Tak se případně zaměř na něco, co bys nerada opustila,“ poradil jsem vlčici, která kráčela po mém boku. Poučování ostatních a starost o ně, to bylo zakořeněno v mém srdci snad nejhlouběji. Byla to sice i vada, ale zatím se mi nestalo, že by moje dobře míněné rády někomu nepomohly, pokud se rozhodl jich následovat.
Když jsme došli dostatečně vysoko, zastavil jsem se. Bylo mi jasné, že Život si nás už najde sám. A nepletl jsem se. Sněhobílý vlk, který k nám kráčel, byl tím, na koho jsme čekali. Zdálo se mi, že se přímo vznáší nad pískem, jelikož se mu od tlapek nedrolil tak jako mě a Styx. „Zdravím,“ řekl jsem s mírnou úklonou a usmál se na Života. „Omlouvám se, že tě v tento nádherný den vyrušuji, ale rád bych s tebou něco probral a má přítelkyně, má jistě také něco na srdci,“ uvedl jsem vše na pravou míru. Nechtěl jsem Života naštvat dříve, než se mi podaří zjistit, co potřebuji. Nejlepší by ovšem bylo nenaštvat ho vůbec. Usmál jsem se na bílého vlka, který na nás kývl hlavou.
„Tak mluvte. S čím bych vám mohl pomoci nebo poradit?“
„Rád bych se zeptal na svou partnerku. Naposledy byla na lovu a pak se… ztratila. Vím, že je to tu celkem normální, ale rád bych věděl, zda se někdy vrátí.“ Mírně jsem sklopil hlavu k zemi. Nerad jsem přiznával, že nejsem schopen Lylwelin vystopovat sám. Dokonce mi ani nepomáhala magie, kterou jsem měl.
„Nemůžu ti říct, zda se vrátí nebo ne. Nebylo by to správné… Ale můžu ti poradit, aby sis užíval života i bez ní. Pokud se vrátí pochopí to. A pokud se nevrátí…“
Pokýval jsem hlavou na znamení, že rozumím tomu, co se mi snaží Život říct. Nelíbilo se mi to, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Pokud ani samotný Život netušil, zda se Lylka vrátí, asi měl pravdu v tom, že bych se tím neměl trápit a užírat. Byl jsem zvyklí na odchodu rodiny. Opustila mě matka jako malé vlče, pak sestra a bratři. Opustila mě smečka, a to hned třikrát. Teď mě opustila i partnerka. Měl bych si zvykat na to, že mě všichni opouští.
„Něco mi ovšem říká, že bys chtěl poradit ještě s něčím. No a… Je to opravdu skvělý nápad, taková léčivá zahrádka. Pokud ti mohu poradit, využil bych místa, o kterém jsi již uvažoval. A na tvém místě bych navštívil i nedalekou louku. Momentálně je na ní spousta květin, které by se ti mohli líbit a trochu ti… pomoci, “ prohodil Život tajemně a usmál se na mě. Pak packou naznačil směr, kde byla ona louka, kterou zmiňoval. Mírně jsem se mu znovu uklonil a pak pohlédl na Styx. Netušil jsem, na co se bude ptát, ale zároveň jsem ji nechtěl naštvat tím, že bych poslouchal.
„Počkám na tebe dole,“ prohodil jsem s úsměvem. Neodcházelo se mi dobře. Cítil jsem magii tohoto místa, která mne táhla a nechtěla pustit. Jenomže mě pohánělo něco silnějšího. Věděl jsem, že dole se nachází Flynn, který by se beze mne určitě domů nezvládl vrátit. Odolal jsem tedy pokušení zde zůstávat se Životem a začal jsem kráčet cestou, kterou jsem sem nahoru přišel. Počkám dole na Styx a pak uvidíme, kam půjdu dál. Byl jsem nadšený z toho, že mi Život poradil, že mnou vybraný úkryt pro zahrádku je vhodným místem a taky jsem byl zvědav na tu louku. Pokud na ní rostou květinky, které lákají i samotného Života, musí na nich být něco zvláštního.
Scházel jsem opatrně, aby mi chromá tlapka nesklouzla. Až teď mi došlo, že jsem se mohl Života zeptat na další věci. Mohl jsem ho poprosit, aby mi vyléčil tlapku. Nebo jsem se ho mohl zeptat, zda by nemohl nad Flynnem držet ochranou tlapku, když si s ním magie pohrávaly už v takto mladém věku. Jenomže mne nic z toho nahoře nenapadlo. Bylo to zvláštní, ale vždycky když jsem zavítal k Životu, jako by se mi všechno vykouřilo z hlavy. Všechny obavy a problémy jako by zmizaly. Čím niž jsem ovšem sestupoval po rozehřátem písku, tím více jsem cítil potřebu se vrátit a doptat se ho. Zastavil jsem se a pohlédl zpátky. Vrcholky se pomalu skrývaly v oslnivém světle. Příště. S povzdechem jsem po cestičce sestoupil zpátky k naší palmě.

//Nárrské vršky

OBJEDNÁVKA
Převod na Rowenu
150 mušliček => po 20% dani obdrží Rowena 120 mušliček
700 vlčích máků => po 20% dani obdrží Rowena 560 vlčích máků
60 kopretin => po 20% dani obdrží Rowena 48 kopretin
140 ametystů => po 20% dani obdrží Rowena 112 ametystů
70 opálů => po 20% daní obdrží Rowena 56 opálů

Předem moc děkuji za vyřízení mé objednávky

Vrčení na palmu mne trochu rozhodilo. "Nemusíš se jí bát, je to jenom strom," prohodil jsem s úsměvem. Asi ho nikdy neviděla a zdá se jí divný. Zastříhal jsem ušima. Slunce stoupalo na obloze a teplota stoupala s ním. Styx prohlásila, že se měnit pro ostatní nehodlá. Na to jsem jen nakrčil čenich, ale nerozmlouval jsem jí to. Neměl jsem právo jí do toho nějak zasahovat, i když jsem s ní nesouhlasil.
Její návrh na hlídání mne trochu zaskočil. Popravdě jsem přemýšlel, že Flynna vezmu sebou, ale táhnout se s ním do kopce, by bylo asi moc složité. Na druhou stranu se mi ho tu nechtělo nechávat s vlčicí, která se nijak nebránila nařčení že vlčata žere, i když se změnila. "Můžeš tu s ním počkat nebo jít se mnou. Myslím, že na něj zvládnu dohlédnout i na dálku," řekl jsem nakonec s důvěrou v hlase. Věřil jsem jí, že by Flynnovi neublížila a zároveň jsem věřil svým magickým schopnostem, že bych synka případně ubránil i na větší vzdálenost. Usmál jsem se na Styx a vyrazil nahoru do kopců.

//Vrcholek